25 C 23/2022 - 402

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 318 965 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Konstatuje se, že v řízení zahájeném dne 19. 3. 2014 u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, kterým byla zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a 2012 a v navazujícím soudním řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021 č.j. 9 Afs 320/2019-28, jímž došlo k zamítnutí kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2019 č.j. 30 Af 8/2018-44, trvající v souhrnu 7 let a 4 měsíce, bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

II. Žaloba co do zaplacení částky 318 965 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 114 000 Kč od 7. 4. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 123 630 Kč od 29. 10. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 335 Kč od 29. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou, doručenou ke zdejšímu soudu dne 24. 1. 2022, jíž byla přidělena sp. zn. 25 C 23/2022 (dále též „1. žaloba“ nebo „1. řízení“), domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 114 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 7. 4. 2022 do zaplacení v zákonné sazbě. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19. 3. 2014 u něj byla zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a 2012. Dne 24. 2. 2017 vydal Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále též jako „správce daně“) platební výměry č.j. 325684/17/2301-52521-403044 o dani z přijmu fyzické osoby za zdaňovací období roku 2011 a č.j. 326011/17/2301-52521-403044 o dani z přijmu fyzické osoby za zdaňovací období roku 2012. Krajský soud v Plzni (dále též „KS“) zamítl rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 pod č.j. 30 Af 8/2018-44 žalobu žalobce proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále též „odvolací orgán“) ze dne 3. 11. 2017 č.j. 45513/17/5200-10422-711919, kterým došlo k zamítnutí odvolání žalobce proti oběma výše citovaným rozhodnutím správce daně ze dne 24. 2. 2017. Nejvyšší správní soud ČR (dále též „NSS“) rozsudkem ze dne 29. 7. 2021 č.j. 9 Afs 320/2019-28 zamítl kasační stížnost proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, dané rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno dne 8. 8. 2021. Žalobce poukázal na to, že celková délka řízení činila 7 let a 4 měsíce (od 19. 3. 204 do 8. 8. 2021). Průtahy v řízení zapříčinila především téměř tři roky trvající daňová kontrola. Dále průtahy byly i v soudním řízení správním, řízení o žalobě probíhalo ode dne 8. 1. 2018 do 14. 11. 2019 a řízení o kasační stížnosti od 18. 11. 2019 do 8. 8. 2021. Žalobce dále poukázal na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, stejně tak připomněl i judikaturu, především nález Ústavního soudu ČR (dále též „ÚS“) sp. zn. Pl. ÚS 33/97, rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Afs 5/2017-56, 2 Afs 144/2004-110. Žalobce dodal, že nijak nepřispěl k průtahům řízení. Dne 6. 10. 2021 požádal žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, žalovaná se k této žádosti nevyjádřila. K výši zadostiučinění žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konktrétně na stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“). Význam předmětu řízení pro sebe hodnotil jako běžný, proto vycházel z nejnižších hodnot možných částek daných citovaným stanoviskem. Za první dva roky počítal částku 15 000 Kč, dále za dalších pět let částku á 15 000 Kč a za poslední čtyři měsíce 4 x 1 250 Kč, což v souhrnu činí částku 95 000 Kč (6 x 15 000 + 4 x 1 250), kterou zvyšoval žalobce o 20 %, neboť je přesvědčen, že řízení před správními soudy bylo zatíženo mimořádným průtahem. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby činí podle názoru Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až jeden rok. Z výše rozebraných důvodů proto požádal o zaplacení přiměřeného zadostiučinění v celkové výši 114 000 Kč. Význam předmětu řízení dle jeho názoru plyne i z přiložené zprávy o daňové kontrole, kdy žalobce vykázal základ daně (celkový výdělek) za rok 2011 ve výši 600 442 Kč a za rok 2012 ve výši 956 916 Kč, přičemž mu byla doměřena daň včetně penále za rok 2011 ve výši 2 537 532 Kč a za rok 2012 ve výši 2 997 972 Kč.

2. Žalobce se dále žalobou, doručenou zdejšímu soudu dne 3. 5. 2022, jíž byla přidělena sp. zn. 25 C 141/2022 (dále též „2. žaloba“ nebo „2. řízení“), domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku ve výši 81 335 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 29. 10. 2022 do zaplacení v zákonné sazbě. Žalobu odůvodnil tím, že dne 16. 2. 2017 udělil Finanční úřad pro Plzeňský kraj ve věci žalobce vydražiteli MJ [právnická osoba]. příklep k 80 kusům červených kovových palet, 600 kusů černých plastových palet, 1 000 kusů plastových palet UP2, 110 kusů kovových beden, 150 kusů nestandardních boxů a 86 černých plastových palet v dražbě movitých věcí za nejvyšší dražební podání 32 000 Kč, 60 000 Kč, 80 000 Kč, 33 000 Kč, 45 000 Kč a 8 600 Kč (celkem 258 600 Kč, z toho daň z přidané hodnoty činila částku 44 893 Kč), která byla správci daně uhrazena vydražitelem téhož dne. Žalobce podal dne 17. 3. 2017 daňové přiznání k DPH za únor roku 2017. Platebním výměrem ze dne 13. 4. 2017 č.j. 821376/17/2301-52521-403044 správce daně vyměřil žalobci DPH za únor roku 2017 ve výši 48 692 Kč. Součástí daňové povinnosti na DPH za daný měsíc byla mj. i daň dle § 108 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, odvedená DPH z výtěžku dražby movitých věcí konané dne 16. 2. 2017 v částce 44 893 Kč. Dne 9. 5. 2017 vydal správce daně výkaz nedoplatků č.j. 1031318/172301-80541-403350, sestavený ke dni 5. 5. 2017, v celkové částce 49 311 Kč. Nedoplatky se sestávaly z DPH z titulu platebního výměru ze dne 13. 4. 2017, splatného ke dni 27. 3. 2017 v částce 48 692 Kč a z úroku z prodlení ve výši 619 Kč. Správce daně dále vydal dne 9. 5. 2017 exekuční příkaz č.j. 1031642/17/2301-80541-403350, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku 48 692 Kč včetně příslušejícího úroku z prodlení ke dni 5. 5. 2017 ve výši 619 Kč a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce 986 Kč, rovněž úroku z prodlení z částky 48 692 Kč od 6. 5. 2017 do zaplacení, přičemž současně přikázal podlužníkovi [právnická osoba], aby nevyplácel peněžní prostředky z účtu žalobce. Nedoplatek měl podle výroku napadeného rozhodnutí vyplývat z toho, že žalobce nezaplatil ke dni 5. 5. 2017 dle výkazu nedoplatků z téhož dne DPH ve výši 48 692 Kč se splatností dne 27. 3. 2017, stanovený rozhodnutím ze dne 13. 4. 2017, dále úrok z prodlení ve výši 619 Kč. Dne 26. 7. 2017 správce daně rozhodnutím pod č.j. 1554790/17/2301-80541-403350 částečně zastavil daňovou exekuci nařízenou napadeným rozhodnutím v částce 45 457 Kč. Ve zbylé částce 4 840 Kč daňová exekuce nadále pokračovala. Dne 30. 6. 2017 žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Plzni, kterou se domáhal jeho zrušení. Rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č.j. 30 Af 34/2017-44 Krajský soud v Plzni žalobu zamítl s odůvodněním, že napadené rozhodnutí v době rozhodování Krajského soudu již neexistovalo. Dané rozhodnutí Krajského soudu ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2021 pod č.j. 5 Afs 310/2018-24 zrušil a věc vrátil Krajskému soudu k dalšímu řízení. Ten napadené rozhodnutí zrušil svým rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č.j. 30 Af 34/2017-109, jenž byl žalobci doručen dne 29. 11. 2021. Celková délka řízení činila čtyři roky a devět měsíců (od 16. 2. 2017 do 29. 11. 2021). Žalobce požádal žalovanou dne 28. 4. 2022 o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Průtahy v řízení dle žalobce zapříčinila především pomalá činnost Nejvyššího správního soudu. V soudním řízení neprobíhalo dokazování, vždy šlo jen o řešení právních otázek. Žalobce nijak nepřispěl k průtahům řízení. I v tomto případě při stanovení výše zadostiučinění žalobce vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž zohlednil i kumulovanou inflaci od roku 2012 do roku 2021 činící 20,5 %, proto namísto částky 15 000 Kč je třeba vycházet z částky 18 075 Kč. Žalobce vypočetl za první dva roky částku 18 075 Kč, za další dva roky 2 x 18 075 Kč a za zbylých devět měsíců 9 x 1 506 Kč. Celkem vypočtené odškodnění činí 67 779 Kč (3 x 18 075 + 9 x 1 506), tuto částku žalobce zvýšil o 20 %, neboť dle jeho názoru bylo řízení před Nejvyšším správním soudem zatíženo mimořádným (řízení o kasační stížnosti bylo zahájeno dne 27. 9. 2018 a skončeno dne 1. 10. 2021). Běžná lhůta pro vyřízení žaloby činí 6 měsíců až 1 rok. K významu řízení žalobce doplnil, že je po desítkách exekucí správce daně osobou na hraně existenční chudoby. Žalobce požádal o přiznání částky v celkové výši 81 335 Kč. Vedle toho žádal i o zaplacení úroku z prodlení v zákonné sazbě.

3. Žalobce se rovněž žalobou, doručenou ke zdejšímu soudu dne 14. 6. 2022, jíž byla přidělena sp. zn. 25 C 196/2022 (dále též „3. žaloba“ nebo „3. řízení“), domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku ve výši 123 630 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 29. 10. 2022 do zaplacení v zákonné výši. Tuto žalobu odůvodnil tím, že správce daně vydal dne 19. 7. 2016 celkem [hodnota] zajišťovacích příkazů na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za období květen 2012 až září 2013, jež se staly vykonatelnými dnem svého vydání. Na jejich základě správce daně vydal exekuční příkaz dne 30. 3. 2017 pod č.j. 619053/17/2301-80541-403350, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky žalobce z bankovního účtu u [právnická osoba]. Žalobu proti tomuto exekučnímu příkazu zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č.j. 30 Af 28/2017-39. Kasační stížnosti vyhověl Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 28. 4. 2022 č.j. 2 Afs 338/2018-50, které bylo doručeno žalobci dne 4. 5. 2022. V tomto případě činila celková délka řízení pět let a devět měsíců (od 19. 7. 2016 do 4. 5. 2022). Dle žalobce jde o nepřiměřeně dlouhou dobu, proto žalovanou požádal dne 6. 5. 2022 o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle názoru žalobce průtahy v řízení zapříčinila především pomalá činnost NSS (od 18. 10. 2018 do 4. 5. 2022). V soudním řízení přitom neprobíhalo dokazování, šlo jen o řešení právních otázek. Žalobce nijak nepřispěl k průtahům řízení. I v tomto případě stanovil žalobci výši zadostiučinění v souladu s již zmíněným Stanoviskem, přičemž zohlednil i kumulovanou inflaci, proto i v tomto případě vycházel z částky 18 075 Kč, když za první dva roky stanovil částku 18 075 Kč, za další dva (zřejmě tři) roky 3 x 18 075 Kč a za zbylých devět měsíců 9 x 1 506 Kč. Vypočtené odškodnění 85 854 Kč žalobce zvýšil o 20 %, když i zde měl za to, že řízení před Nejvyšším správním soudem bylo zatíženo mimořádným průtahem. I v tomto řízení poukázal na to, že je po desítkách exekucí správce daně osobou na hraně existenční chudoby, proto zvyšuje odškodnění o dalších 20 % na částku 123 630 Kč.

4. Usnesením ze dne 13. 10. 2022 zdejší soud spojil řízení vedená pod sp. zn. 25 C 23/2022, 25 C 14/2022 a 25 C 196/2022 ke společnému řízení, dané rozhodnutí nabylo právní moci dnem 7. 12. 2022.

5. Žalovaná nároky žalobce neuznala, a to ani částečně. Zpočátku považovala žalobu za předčasnou, neboť doposud neproběhla 6 měsíční lhůta pro posouzení nároku žalobce dle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákony České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.o.š.“). Lhůta pro projednání žádosti o náhradu škody skončí nejpozději dne 6. 4. 2022. K návrhu žalované se následně rozhodovalo o místní nepříslušnosti zdejšího soudu, stejně tak o přerušení řízení.

6. V následném vyjádření žalovaná uvedla, že nárok ve smyslu z.o.š. žalobci nepřiznala, příslušné sdělení mu bylo zasláno dne 1. 3. 2022. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2022 dále podrobně popsala skutkový stav, přičemž soud pro stručnost odkazuje na tento popis v podání žalované z uvedeného dne (čl. 77 a násl.). Žalovaná dodala, že daňové řízení je správním řízením sui generis, na které nedopadají ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to včetně ustanovení o lhůtách a zásadách (viz § 262 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Daňová kontrola není daňovým řízením vůbec (viz legální definice daňového řízení a taxativní výčet jeho dílčích řízení v § 134 daňového řádu). Žalovaná přitom vycházela z předchozí judikatury (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 334/02). Dále pak žalovaná odkázala i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05. Žalovaná poukázala i na judikaturní vývoj (podrobně viz její vyjádření z 22. 3. 2022). V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že je zapotřebí, aby došlo ke kumulativnímu naplnění tří požadavků, konktrétně existence nesprávného úředního postupu, vznik nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Co se týká existence nesprávného úředního postupu, žalovaná zastávala názor, že správce daně ani soudy se na celkové délce řízení nepodílely žádnými průtahy, neboť všechny úkony byly činěny ve lhůtách zcela přiměřených povaze daného řízení. Žalobce přitom neuváděl, v čem spatřoval nepřiměřenou délku řízení, odkázal toliko na § 71 odst. 3 správního řádu, který je však pro posuzované postupy v řízení zcela nepoužitelný. Celková délka řízení před orgány Finanční správy nepřekročila obvyklou mez. Co se týká délky řízení před soudy, žalovaná uvedla, že není schopna adekvátně posoudit, zda se jednalo o délku přiměřenou nebo nepřiměřenou, bez toho, že by měla k dispozici vyjádření Ministerstva spravedlnosti. S ohledem na povahu věci se jí však řízení před soudy ve vztahu k vyměřenému penále jeví jako standardní zejména s ohledem na jednání žalobce. Danou podmínku spočívající v existenci nesprávného úředního postupu nelze mít dle žalované za splněnou. Žalovaná se dále zabývala posouzením výše imateriální újmy při zohlednění složitosti řízení, jednání poškozeného, postupu orgánu veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu již zmiňovaného stanoviska a s přihlédnutím k judikatuře SLP. Dle jejího názoru rozhodování o této problematice lze ze své podstaty hodnotit jako složité, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Správce daně musel činit celou řadu úkonů a musel posuzovat značné množství důkazů, a to včetně výslechů svědků navržených jak správcem daně, tak i žalobcem. Bylo nutné objasnit konkrétní otázky důležité pro správné doměření daně z příjmu fyzických osob (dále též „DPFO“), ale stejně ta i DPH, složitost řízení byla bezesporu ovlivněna i jednáním žalobce, a to pro jeho nezákonné jednání spočívající např. ve fiktivním vystavování dokladů, za což byl následně i pravomocně odsouzen. Žalobce jednal zcela účelově ve snaze zabránit dodatečnému zdanění svých příjmů. V souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou bylo správcem daně dne 7. 4. 2016 učiněno ohledně žalobce oznámení o podezření ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatků a podobné povinné platby dle § 240 trestního zákoníku. Žalobce byl následně uznán vinným z krácení DPH a dne 17. 5. 2019 Vrchním soudem v Praze pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Co se týká trestního řízení krácení DPFO, to bylo následně policejním orgánem odloženo, a to z důvodu, že krácení různých druhů daně, konkrétně daně z přidané hodnoty a daně z příjmů fyzických osob s využitím stejných fiktivních dokladů nelze z hmotněprávního hlediska považovat za samostatné dílčí útoky pokračujícího trestného činu krácení daně, poplatků a podobné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku. Žalovaná doplnila, že žalobce navíc po celou dobu řízení nenamítal nečinnost správních orgánů ani soudů. Za jedinou aktivitu žalobce tak lze označit jeho protiprávní jednání za účelem krácení daní, přičemž toto ale zcela jednoznačně svědčí v jeho neprospěch. Žalovaná dodala, že správce daně, stejně tak i odvolací orgán, postupovali zcela v souladu se zákonem stanovenými procesními postupy. Jednotlivé úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených povaze daného řízení nebo konkrétního úkonu. S ohledem na povahu věci se žalované řízení před soudy ve vztahu k penále jeví jako standardní. Žalovaná připomněla, že samotné řízení probíhalo na čtyřech stupních (Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Odvolací finanční ředitelství, Krajský soud v Plzni a Nejvyšší správní soud), paralelně ještě v rámci trestního soudnictví na dalších stupních, přičemž sám správce daně v průběhu daňové kontroly a navazujícího daňového řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Jednalo se tak o řízení značně složité. Dle žalované postup orgánů Finanční správy byl ve všech fázích řízení souladný s § 1 odst. 2 daňového řádu. K významu předmětu řízení pro poškozeného žalovaná uvedla, že Nejvyšší soud již dříve dovodil, že vysoký význam mají zásadně řízení ve věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory a věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života. V posuzované věci se však nejednalo o žádnou z těchto okolností, které by měly v obecné rovině svědčit o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce. Dle žalované výsledek daňové kontroly nemohl být pro žalobce až tak překvapivý, a to především k přihlédnutí k jeho pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody zejména za účelně vystavované fiktivní faktury, když si musel být zároveň vědom toho, že mu může být vyměřena jak dlužná daň, tak i následně penále. Pokud správce daně daň dovyměří, je to v návaznosti na zavinění daňového subjektu, neboť tento nesplnil povinnost daň v zákonné lhůtě tvrdit a ve správné výši ji též uhradit ve lhůtě pro podání řádného daňového přiznání. Dodatečné platební výměry totiž stanoví toliko náhradní den splatnosti. Žalovaná poukázala i na to, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (§ 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“)). Dle žalované tak význam předmětu řízení pro žalobce byl zcela zanedbatelný, a to již jen z toho důvodu, že žalobce se de facto mohl obávat pouze toho, že bude nucen vrátit finanční prostředky, které protiprávně zadržoval. Dle názoru žalované tak nebyly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění. Nicméně především z důvodu procesní opatrnosti se žalovaná dále zabývala kritérii stanovenými ve Stanovisku a dále i s přihlédnutím k manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., kdy po krácení dospěla ke konečné výši 5 535 Kč. Tato výše by mohla být přiznána pouze za předpokladu, že samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění (jedna z forem morální satisfakce). Peněžní satisfakce by pak připadala v úvahu za předpokladu, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Z tohoto důvodu žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

7. Žalovaná dále v podání ze dne 20. 10. 2022 zrekapitulovala a doplnila skutkový stav, na což soud ve stručnosti odkazuje (čl. 147 a násl.). Tato rekapitulace se týkala především 2. žaloby (věci vedené původně pod sp. zn. 25 C 141/2022). Žalovaná nesouhlasila s žalobcem tvrzenou celkovou délkou řízení, rozporovala jak počátek běhu lhůty, tak i jeho konec. Dle jejího názoru počátek běhu lhůty pro posouzení namítané nepřiměřené délky řízení je třeba stanovit k okamžiku, kdy bylo žalobcem podáno daňové přiznání k DPH za zdaňovací období února roku 2017 (konkrétně dne 17. 3. 2017). Počátek běhu lhůty nelze spojovat s okamžikem udělení příklepu ve věci žalobce, neboť v tomto okamžiku pouze vzniklo konkrétní zdanitelné plnění, které se daňově projevilo až samotným podáním daňového přiznání. Konec lhůty nelze vázat k okamžiku ukončení celého řízení (29. 11. 2021), ale ke dni 27. 7. 2017, kdy bylo meritorně rozhodnuto ve věci hmotných práv žalobce, a to doručením rozhodnutí o zastavení daňové exekuce č.j. 1554790/17/2301-80541-403350 ze dne 26. 7. 2017. Tím fakticky došlo ke zrušení exekučně vymáhané částky ve výši 45 457 Kč. Žalobce se tak dne 27. 7. 2017 dozvěděl o tom, že správce daně již nadále nebude exekuovat nedoplatek na DPH ve výši 44 893 Kč a exekuční náklady za nařízení daňové exekuce ve výši 564 Kč (celkem 45 457 Kč). Celková doba řízení, v níž by žalobce mohl pociťovat určitou nejistotu ohledně toho, zda mu bude exekuována příslušná částka, probíhala v období od 17. 3. 2017 do 26. 7. 2017, tedy čtyři měsíce a devět dnů. Rozhodující pro počátek nebo konec běhu lhůty ve vztahu k posuzované délce řízení ve světle výkladu SLP je okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o existence rozhodnutí o zastavení daňové exekuce. V tomto směru žalovaná odkázala i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 664/2013. Podmínku z.o.š. spočívající v existenci nesprávného úředního postupu nelze mít v tomto případě za splněnou. Žalovaná se věnovala i existenci příčinné souvislosti, kdy kde jejího názoru žalobce nevyčerpal všechny zákonné procesní možnosti dané mu zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, kdy nevyužil žádných opravných prostředků proti napadenému rozhodnutí. Žalobci byl exekuční příkaz doručen dne 11. 5. 2017. Nečinnost žalobce tak způsobila přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a následnou celkovou délkou daňového a soudního řízení. Tvrzenou nepřiměřenou délku řízení tak zapříčinil sám žalobce. Žalovaná poukázala i na obecnou prevenční povinnost vyplývající z § 2900 o.z., především z § 2903 odst. 1 o.z. Pokud by byl exekuční příkaz napaden námitkou, řízení by bylo ukončeno během měsíce června roku 2017. Žalobce tak mohl tvrzené újmě snadno předejít, neboť stačilo, aby na skutečnost, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, upozornil správce daně podáním námitky.

8. K poslednímu nároku žalobce ve 3. řízení (původně vedenému pod sp. zn. 25 C 196/2022), žalovaná potvrdila, že správce daně dne 19. 7. 2016 vydal celkem [hodnota] zajišťovacích příkazů ve věci zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty. Proti nim podal daňový subjekt odvolání. Odvolací finanční ředitelství odvolání zamítl a napadená rozhodnutí správci daně potvrdil. Na jejich základě byl dne 30. 3. 2017 vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu vedeného u [právnická osoba], exekuční příkaz byl doručen do datové schránky poddlužníka dne 30. 3. 2017. Exekuční příkaz nabyl právní moci dnem 3. 4. 2017. V důsledku vydání dodatečných platebních výměrů po kontrole na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013 a platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2013, došlo v daňové exekuci ke změně exekučního titulu a ke dni 24. 7. 2017 se exekučními tituly stala vykonatelná rozhodnutí o stanovení daně (namísto zajišťovacích příkazů, jejichž účinnost tímto zanikla dle § 168 odst. 4 daňového řádu). O změně exekučních titulů bylo dne 29. 8. 2017 správcem daně vydáno rozhodnutí č. j. 1662034/17/2301-80543-4726, které bylo daňovému subjektu doručeno dne 4. 9. 2017. Na základě již zmíněných 17 zajišťovacích příkazů byly dne 30. 3. 2017 kromě označeného exekučního příkazu vydány ještě další exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtů, jež byly doručeny do datové schránky poddlužníka dne 31. 3. 2017 a do datové schránky zástupce daňového subjektu dne 3. 4. 2017. I v jejich případě byla dne 29. 8. 2017 vydána rozhodnutí o změně exekučních titulů, která byla daňovému subjektu doručena dne 4. 9. 2017. Exekuční příkazy nabyly právní moci ve všech případech dnem 3. 4. 2017. Zmíněné dodatečné platební výměry po kontrole na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013 vydal správce daně dne 24. 7. 2017. K odvolání daňového subjektu odvolací orgán dne 27. 2. 2018 rozhodnutím č. j. 9024/18/5300-21441-703172 tyto dodatečné platební výměry po kontrole zrušil a odvolací řízení zastavil, neboť platební výměry byly vydány po uplynutí lhůty pro stanovení daně (tj. v rozporu se zákonem), když dne 15. 11. 2016 zanikla možnost stanovit zajištěnou daň z přidané hodnoty za předmětná období. Daňový subjekt podal dne 2. 6. 2017 u Krajského soudu v Plzni proti exekučnímu příkazu žalobu, jíž se domáhal jeho zrušení. Tu následně doplnil podáním ze dne 20. 8. 2018. Krajský soud v Plzni dne 22. 8. 2018 vydal pod č. j. 30 Af 28/2017-39 rozsudek, kterým žalobu proti exekučnímu příkazu zamítl. Nejvyšší správní soud dne 28. 4.2022 pod č. j. 2 Afs 338/2018-50 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni i exekuční příkaz a věc vrátil žalovanému správci daně k dalšímu řízení. Dne 22. 7. 2022 vydalo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutí, kterým změnilo původní rozhodnutí správce daně ze dne 16. 4. 2018 a přiznalo žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1, 2 daňového řádu ve výši 1 115 932 Kč. Žalovaná dále uvedla, že žalobce v tomto případě požaduje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, která dle jeho tvrzení trvala celkem [hodnota] let a 9 měsíců. Celková doba řízení, v níž žalobce mohl pociťovat určitou nejistotu ohledně prověřování a následného vymáhání jeho daňové povinnosti však dle žalované probíhala v období od 19. 7. 2016 do 11. 10. 2017, tj. 1 rok a 3 měsíce. Účinnost exekučního příkazu skončila v souladu s § 190 odst. 2 daňového řádu po marném uplynutí 6 měsíční lhůty ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, tj. dnem 11. 10. 2017. K zániku exekučního příkazu dochází ex lege, správce daně o něm již žalobce neinformuje, neboť tato skutečnost vyplývá přímo ze zákona. O ukončení exekuce je pak každý klient informován příslušnou bankou. Žalovaná si telefonicky ověřila, že spořitelní družstvo [Anonymizováno] žalobce o ukončení exekuce informovalo emailem a zprávou v elektronickém bankovnictví. Dne 11. 10. 2017 žalobce obdržel informaci o tom, že exekuce na účet vedený u tohoto spořitelního družstva byla ukončena. Nejistota žalobce tak trvala celkem [hodnota] rok a 3 měsíce. V řízení nebyly identifikovány žádné průtahy. Rozhodující pro konec běhu lhůtu ve vztahu k posuzované délce řízení je ve světle výkladu SLP okamžik, kdy obligatorně došlo ke zrušení exekučního příkazu, v daném případě tedy po uplynutí 6 měsíční zákonné lhůty. Žalovaná v tomto směru poukázala i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 664/2013). Exekuční příkaz byl vydán v návaznosti na 17 zajišťovacích příkazů, přičemž následně došlo ke změně exekučních titulů, a to vydáním vykonatelných rozhodnutí o stanovení daně ve formě dodatečných platebních výměrů. O změně exekučních titulů byl žalobce informován v rozhodnutí, jež mu bylo doručeno dne 4. 9. 2017. V okamžiku zrušení dotčených dodatečných platebních výměrů (tj. dne 27. 2. 2018) zanikly důvody, pro které byl exekuční příkaz (v té době již neplatný) vydán. Od tohoto okamžiku správce daně neměl možnost vydávat další exekuční příkazy, které by se vztahovaly k původně vydaným zajišťovacím příkazům. Soudní řízení, které trvalo ještě více než 4 roky, tak bylo již ve vztahu tvrzené nepřiměřené délce řízení zcela nadbytečné a nebylo schopno vyvolat tvrzenou újmu. Řízení před správcem daně trvalo pouhých 9 měsíců, dalších 6 měsíců ještě běžela exekuce na peněžní prostředky vedené na spořitelním účtu. Správce daně v průběhu daňového řízení činil celou řadu úkonů, a to včetně těch, které souvisely s probíhajícími soudními řízeními, nelze proto učinit závěr o tom, že by došlo k porušení zásady rychlosti řízení zakotvené v § 7 odst. 1 daňového řádu. Postup správce daně nelze považovat ani za liknavý. Podmínku spočívající v existenci nesprávného úředního postupu tak nelze mít za splněnou. I v tomto případě žalovaná poukázala z důvodu procesní opatrnosti na to, že žalobce nevyčerpal všechny zákonné procesní možnosti, které mu umožňuje daňový řád. Žalobce, který byl zastupován osobami znalými práva, nevyužil institutu námitky, její neuplatnění tak nejen prodloužilo celkovou dobu řízení, navíc zcela zbytečně vyvolalo řízení před správními soudy. Pokud by takovou námitku žalobce uplatnil, mohlo by dojít k ukončení celého řízení mnohem dříve. Nečinnost žalobce způsobila přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a následnou celkovou délkou daňového a soudního řízení. Tvrzenou nepřiměřenou délku řízení tak zapříčinil sám žalobce, neboť nevynaložil jakoukoliv snahu předejít případnému vzniku nemajetkové újmy. I zde žalovaná poukázala na obecnou prevenční povinnost vyplývající z ust. § 2900 a násl. o.z. Pokud by byl exekuční příkaz napaden námitkou, řízení mohlo být ukončeno během měsíce dubna roku 2017. Tvrzené újmě mohl žalobce snadno předejít i tím, že by daňový nedoplatek uhradil. Žalovaná poukázala i na to, že po celou dobu blokování účtu vedeného u spořitelního družstva [Anonymizováno] (tj. po dobu 6 měsíců) nebylo z účtu plněno, neboť žalobce na něm neměl žádné finanční prostředky. Naopak žalobce notářským zápisem ze dne 15. 7. 2016 č. NZ 89/2016, N 85/8201 založil svěřenský fond, kterým svůj nezanedbatelný majetek, sestávající se z podílu společníka ve společnosti [právnická osoba] a čtyř bytových jednotek vyčlenil ze svého výlučného vlastnictví a převedl jej do tohoto svěřenského fondu (svěřenský fond [jméno FO], IČO [IČO]). Z tohoto důvodu žalovaná považovala argumentaci žalobce, že po desítkách exekucí ze strany správce daně je osobou na hraně existenční chudoby za účelovou argumentaci. Žalobce se evidentně snažil převést svůj majetek do svěřenského fondu v době, kdy správce daně prověřoval jeho daňové povinnosti. Dne 19. 7. 2016 vydal správce daně celkem [hodnota] zajišťovacích příkazů (včetně již zmíněných 17 případů), přičemž s ohledem na skutečnost, že dne 15. 11. 2016 zanikla možnost stanovit zajištěnou daň z přidané hodnoty z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně, byl žalobci přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně (dle § 254 odst. 1, 2 daňového řádu) ve výši 1 115 932 Kč. Podle odst. 6 téhož ustanovení se úrok přiznaný podle tohoto ustanovení započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Žalovaná dále poukázala i na novelu daňového řádu (zákonem č. 283/2020 Sb.), konktrétně na § 251d, podle níž od 1. 1. 2021 lze přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správcem daně, pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně. Přiznaný a vyplacený úrok z neoprávněného jednání správce daně tak představuje specifickou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení řízení svým předmětem spadajících do aplikačního rámce tohoto zákona. Žalovaná z těchto důvodů navrhla zamítnutí i těchto nároků žalobce.

9. U ústního jednání dne 3. 8. 2023 žalovaná sdělila, že s ohledem na poslední dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přehodnotila své dosavadní stanovisko, které vycházelo z předešlé judikatury, s tím, že rozhodujícím je již zahájení kontroly daně z příjmu fyzických osob. Z tohoto důvodu učinila nespornou délku řízení v rámci 1. žaloby. Nesporovala jednotlivé dokumenty, nicméně i nadále sporovala význam jednotlivých procesních rozhodnutí vůči žalobci. Žalovaná poukázala na to, že Nejvyšší soud zastává doktrínu, že délka řízení se má projevit v nějaké nejistotě, v nějakém psychickém stavu žalobce (poškozeného), nikoliv v trestu pro stát. Žalovaná za rozhodující považovala okamžik dne 27. 7. 2017, když žalobce dostal do ruky rozhodnutí o částečném zastavení exekuce, od tohoto okamžiku žalobce věděl, že exekuce v této části nemůže pokračovat. K řízení, které bylo původně vedeno pod sp. zn. 25 C 196/2022, žalovaná setrvala na tom, že doba nejistoty trvala toliko jeden rok a tři měsíce.

10. Žalobce u tohoto jednání zdůraznil, že nenamítá existenci konkrétních průtahů, nýbrž ve všech třech případech namítá nepřiměřenou celkovou délku těchto řízení. Podle jeho názoru se daňová kontrola řídí lhůtami podle správního řádu, může tak trvat max. 60 dnů. Cokoliv nad 60 dnů je průtah.

11. Strany následně ještě podaly souhrnné vyjádření k žalobám, soud pro stručnost odkazuje na vyjádření žalované ze dne 15. 8. 2023 včetně doplnění z 18. 8. 2023 a dále doplněné podáním ze dne 30. 8. 2023, z 25. 9. 2023 a z 15. 11. 2023, rovněž i na shrnutí žalobce ze dne 23. 8. 2023. Co se týká 1. řízení původně vedeného pod sp. zn. 25 C 23/2022 žalovaná učinila nespornou celkovou délku řízení, přičemž podrobně se zabývala posouzení kritérií uvedených především v § 31a z.o.š. včetně judikatury. Co se týká 2. řízení původně vedeného pod sp. zn. 25 C 141/2022, dle žalované celková délka řízení činila pouhé čtyři měsíce (od 17. 3. 2017 do 27. 7. 2017), kdy se žalobce dozvěděl o tom, že správce daně již nadále nebude exekuovat nedoplatek na DPH a exekuční náklady za nařízení daňové exekuce. Celková délka řízení ve věci původně vedené pod sp. zn. 25 C 196/2022 dle žalované činila jeden rok a tři měsíce, když soudní řízení, které trvalo ještě déle než čtyři roky, bylo zcela nadbytečné a nebylo schopno vyvolat tvrzenou újmu. Žalovaná znovu poukázala i na fiktivní faktury, které byly řešeny i v probíhajícím trestním[Anonymizováno]řízení, stejně tak na přiznanou částku úroků, která představuje kompenzaci v návaznosti na vydané exekuční příkazy. Zdůraznila i princip spravedlnosti, který byl zakotven mimo jiné i v rozsudku NS sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

12. Z důkazů provedených v tomto řízení a z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil následující skutečnosti. Dne 19. 3. 2014 byla Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni u žalobce zahájena daňová kontrola týkající se daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a 2012 (nesporné tvrzení účastníků, zpráva o daňové kontrole).

13. Ze zprávy o daňové kontrole ve spojení s dokumenty obsaženými na CD disku vyplývá podrobný postup, který jmenovaný finanční úřad ve věci daňové kontroly provedl, stejně tak zjištění, která na základě provedeného dokazování získal. Správce daně ověřoval na účtu 504 faktury, na kterých jako dodavatel byla uvedena společnost [právnická osoba], [adresa] (celkem v částce 10 261 925 Kč), společnost [právnická osoba], [adresa] (celkem ve výši 17 352 801 Kč), společnost [právnická osoba], [adresa] (v celkové výši 2 785 400 Kč), dále na účtu 51800 faktury, na kterých jako dodavatel byla uvedena společnost [právnická osoba]. (v celkové výši 1 050 000 Kč), dále za rok 2012 na účtu 504 faktury, u kterých jako dodavatel byla uvedena společnost [právnická osoba]. (celkem ve výši 13 771 675 Kč), společnost [právnická osoba] [adresa] (celková částka 13 590 268 Kč), společnost [právnická osoba] [adresa] (celkem ve výši 3 735 000 Kč), dodavatel [jméno FO], [adresa] (celkem ve výši 19 013 221,93 Kč). V této zprávě je podrobně vylíčeno, jakým způsobem bylo ze strany správce daně postupováno, jakým způsobem žádal žalobce o prodloužení lhůty k odpovědi na výzvu správce daně i informace ohledně provedených důkazů včetně svědeckých výpovědí, kdy 24. 3. 2015 svědeckou výpověď podal [jméno FO], téhož dne i [jméno FO], dne 25. 3. 2015 [adresa], stejného dne i [jméno FO], dne 26. 3. 2015 [jméno FO], [jméno FO], dne 30. 6. 2015 [jméno FO], dne 15. 4. 2015 byla provedena svědecká výpověď Petera Darifčáka, dne 11. 5. 2015 [jméno FO]. Dne 20. 6. 2016 došlo k výslechu svědka [jméno FO], dne 7. 9. 2016 [jméno FO], dne 10. 11. 2016 byl vyslechnut svědek [jméno FO]. Důkaz svědeckou výpovědí svědka Jurkovského správce daně nemohl provést, neboť tento svědek byl nekontaktní. Správce daně se pak podrobně zabýval tím, co z těchto svědeckých výpovědí bylo zjištěno, a uzavřel, že neuznána na účet číslo [hodnota] v roce 2011 byla částka 10 261 925 Kč, dále částka 2 785 400 Kč (celkem 13 047 325 Kč), na účet číslo [hodnota] byla v roce 2011 neuznána částka 1 050 000 Kč. Celkem základ daně vypočetl částkou 14 097 325 Kč. Za rok 2012 za účet číslo [hodnota] nebyla uznána částka 13 771 675 Kč, dále částka 3 735 000 Kč (celkem 17 506 675 Kč). Z účtu 504 pak správce daně odečetl částku 851 200 Kč za dobropisy ze dne 9. 3. 2012. Základ daně správce daně vypočetl částkou 16 655 475 Kč. Daň za rok 2011 správce daně vyčíslil částkou 2 114 610 Kč, za rok 2012 částkou 2 498 310 Kč (po uplatnění slev). Správce daně dále v této zprávě podrobně popsal i následné řízení, kdy ve vyjádření správce daně daňový subjekt seznámil se zjištěnými skutečnostmi (daňovému subjektu doručeno dne 25. 1. 2016). S výsledkem kontrolního zjištění byl daňový subjekt seznámen dne 12. 4. 2016 při ústním jednání. Dne 9. 12. 2016 se na územní pracoviště v Plzni dostavil zplnomocněný zástupce žalobce a požádal o lhůtu pro vyjádření k celému výsledku kontrolního zjištění včetně doplněných důkazů. Správce daně stanovil dne 9. 12. 2016 lhůtu k vyjádření v délce 14 dnů. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2016. Žalobce se k výsledku nevyjádřil. Dne 9. 1. 2017 správce daně zaslal pozvánku k projednání a podepsání zprávy na den 23. 1. 2017. Až dne 12. 1. 2017 bylo ze strany daňového subjektu doručeno podání (doplnění vyjádření) k návrhu kontrolní zjištění (ač lhůta stanovena rozhodnutím uplynula dne 4. 1. 2017). Správce daně se potřeboval seznámit s tímto podáním a reagovat na něj, proto zaslal dne 16. 1. 2017 žalobci oznámení o změně termínu, a to na den 30. 1. 2017. Dne 23. 1. 2017 se zplnomocněný zástupce žalobce dostavil ke správci daně a byla domluvena změna termínu na 1. 2. 2017. Závěrem správce daně uvedl, že výsledek kontroly bude podkladem pro vystavení dodatečného platebního výměru (zpráva o daňové kontrole č. j. 166150/17/2301-62561-400568).

14. Odvolací finanční ředitelství vydalo dne 12. 5. 2014 rozhodnutí o prodloužení lhůty pro zapůjčení dokladů, které byly převzaty od daňového subjektu – žalobce, a to s ohledem na velký rozsah daňové kontroly a množství ověřovaných skutečností kdy správce daně předpokládal, že provedení daňové kontroly bude zdlouhavé a složité. Lhůta byla prodloužena do 29. 8. 2014.

15. Podáním ze dne 7. 4. 2016 správce daně oznámil Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni podezření ze spáchání trestného činu krácení daně, poplatků apod. dávky na fyzickou osobu [Jméno žalobce], a to v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu krácení daně z přidané hodnoty a spáchání trestného činu z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 až 2013 (oznámení z uvedeného dne).

16. Ze stejnopisu notářského zápisu ze dne 15. 7. 2016 č. NZ 89/2016, N 85/2016, sepsaného notářkou [tituly před jménem] [jméno FO], soud zjistil, že žalobce, jakožto zakladatel, vytvořil zakladatelskou listinou svěřenský fond, a to na dobu určitou do 23. 4. 2038, přičemž výlučné vlastnictví zakladatele mimo jiné tvořil i podíl společníka ve společnosti [právnická osoba], bytová jednotka [Anonymizováno] Plzni [Anonymizováno] Plzni[Anonymizováno] a to se všemi součástmi a příslušenstvím, přičemž žalobce tímto právním jednáním vyčlenil ze svého výučného vlastnictví tento majetek a svěřil jej správci ([tituly před jménem] [jméno FO]), obmyšlenými osobami byla [jméno FO] a [jméno FO].

17. Dodatečným platebním výměrem, který vydal Finanční úřad pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni dne 24. 2. 2017 byla doměřena žalobci daň ve výši 2 498 310 Kč. Současně mu vznikla povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 499 662 Kč. Téhož dne byl vydán i dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2011, kterým byla doměřena žalobci daň ve výši 2 114 610 Kč a dále i žalobci vznikla povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 422 922 Kč (označené dodatečné platební výměry na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2012). Finanční úřad pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni vydal dne 13. 4. 2017 platební výměr na daň z přidané hodnoty ve věci daňového subjektu [jméno FO], přičemž byla vyměřena vlastní daň ve výši 48 692 Kč (označený platební výměr). Dne 16. 3. 2017 žalobce podal přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc únor roku 2017, podle něhož vlastní daň činila částku 48 692 Kč (přiznání k dani z přidané hodnoty za označené období). Dne 4. 5. 2017 správce daně vydal výkaz nedoplatků, který byl sestaven ke dni 3. 5. 2017, přičemž zjištěné nedoplatky byly evidovány v částce 49 274 Kč (označené listiny). Dne 9. 5. 2017 Finanční úřad pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni vydalo exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku v celkové výši 50 297 Kč (nedoplatek 48 692 Kč, úroky z prodlení 619 Kč, exekuční náklady 986 Kč) a dále běžící úroky z prodlení od 6. 5. 2017 do zaplacení, přičemž dlužníkem byl [Jméno žalobce] a poskytovatelem platebních služeb (poddlužník) [právnická osoba] (označený exekuční příkaz). Dne 26. 7. 2017 správce daně vydal rozhodnutí o zastavení daňové exekuce, v níž došlo k částečnému zastavení v částce 45 457 Kč na daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb, nařízené exekučním příkazem ze dne 9. 5. 2017 (zmíněné rozhodnutí). Podáním ze dne 16. 5. 2017 správce daně vyrozuměl žalobce a poskytovatele platebních služeb (poddlužníka) o tom, že exekuční příkaz přikázání pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb nabylo právní moci dnem 11. 5. 2017.

18. V řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2017 se správce daně vyjádřil ke Krajskému soudu v Plzni dopisem ze dne 4. 7. 2017 (vyjádření žalovaného z uvedeného dne).

19. Žalobou adresovanou Krajskému soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2017 žalobce napadl exekuční příkaz, který vydal správce daně dne 9. 5. 2017. Žalobce podal dne 27. 9. 2018 k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 Af 34/2017-44, o čemž byl správce daně informován dopisem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2018 (označená žaloba, kasační stížnost a informace o řízení).

20. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 pod č. j. 30 A 159/2017-49 rozhodl o zamítnutí žaloby ve věci žalobce [jméno FO] proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj na určení, že daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013 byla nezákonným zásahem.

21. Rozhodnutím správce daně ze dne 16. 4. 2018 č. j. 820151/18/2301-52521-401357 bylo rozhodnuto, že žalobci náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 346 565 Kč, který byl přepsán na osobní daňový účet daňového subjektu ke dni 27. 2. 2018, avšak dle § 154 odst. 2 daňového řádu nedošlo ke vzniku vratitelného přeplatku (označené rozhodnutí včetně výpočtu úroku). Finanční úřad pro Plzeňský kraj vyrozuměl žalobce dne 16. 4. 2018 o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty vykázaného ke dni 13. 4. 2018 ve výši 2 637 865,16 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob podávajících přiznání vykázaného ke dni 13. 4. 2018 ve výši 8 977 890 Kč. Přeplatek na dani ve výši 447 523,11 Kč byl převeden na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob ve výši 8 977 890 Kč, a to dnem úhrady 28. 2. 2018. Dne 16. 4. 2018 byla zaslána zástupci žalobce od správce daně písemnost ve věci platebního výměru na (placený) úrok (doručenka s datem vytištění 23. 8. 2023).

22. Správce daně se ke kasační stížnosti vyjádřil v dopise ze dne 8. 11. 2018 (sdělení ke kasační stížnosti z uvedeného dne).

23. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. 4 Afs 156/2018-32 zamítl kasační stížnost ve věci žalobce [jméno FO] proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2018 č. j. 30 Af 58/2016-47.

24. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 č. j. 9 Afs 15/2018-27 zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017 č. j. 57 Af 30/2016-49 včetně rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 9. 2016 č. j. 41670/16/5100-41458-711233, rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 19. 7. 2016 č. j. 1398984/16/2301-52521-404947 a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.

25. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 2. 2019 č. j. 9024/18/5300-21441-703172 byly zrušeny dodatečné platební výměry, kterými byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna roku 2011 do září 2013, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 21. 7. 2017.

26. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. 3 To 18/2019 zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2019 č. j. 5 T 1/2018-2669 a znovu rozhodl tak, že obžalovaného [jméno FO] uznal vinným ze zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť v období od 23. 2. 2011 do 19. 12. 2013 v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty a zkrátit dan z přidané hodnoty jako osoba samostatně výdělečně činná registrovaná i jako měsíční plátce daně z přidané hodnoty, nechal podat daňové přiznání k DPH, která obsahovala záměrně nesprávně údaje o jeho daňové povinnosti za označené období, přičemž tyto údaje následně k výzvě finančnímu úřadu dokládal fiktivními fakturami údajně vystavenými dodavatelem [právnická osoba]. a pokladními doklady k zaúčtování hotovostních úhrad těchto faktur s vědomím, že uvedená zdanitelná plnění od tohoto plátce DPH nepřijal a fakturované částky, včetně účtované DPH, tomuto plátci nezaplatil, kdy tato fiktivní plnění uvedl mezi skutečně přijatá zdanitelná plnění v rozporu s § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ač věděl, že ve skutečnosti nebyla realizována, kdy do jednotlivých daňových přiznání za jednotlivá zdaňovací období zahrnul jako odpočet DPH na vstupu uhrazený dodavateli fiktivními fakturami, celkem za uvedené období zkrátil DPH o 590 881 Kč a vylákal výhodu na DPH v podobě NO DPH ve výši 7 319 278,85 Kč pro což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou (citovaný rozsudek, který nabyl právní moci dnem 17. 5. 2019).

27. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 pod č. j. 30 Af 8/2018-44 rozhodl o zamítnutí žaloby žalobce [jméno FO] proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021 č. j. 9 Afs 320/2019-28 byla zamítnuta kasační stížnost žalobce proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 11. 9. 2019 č. j. 30 Af 8/2018-44 (citované rozsudky).

28. Dopisem ze dne 11. 5. 2021 žalobce požádal o vydání potvrzení o stavu osobního daňového účtu, a to ke dni 10. 5. 2022.

29. Dopisem ze dne 8. 10. 2021 Ministerstvo financí sdělilo žalobci, že přijalo jeho žádost o náhradu nemajetkové újmy, přičemž došlo k postoupení části žádosti Ministerstvu spravedlnosti, neboť předmětné řízení netvoří jeden celek s vyměřovacím řízením daně z příjmu fyzických osob (jde o dva samostatné nároky) a nelze se tedy domáhat kompenzace případné nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhou dobu soudního řízení u Ministerstva financí. Tomu předcházela žádost žalobce ze dne 6. 10. 2021, kterou adresoval [právnická osoba] a požadoval přiznání a zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 114 000 Kč (označený dopis). Dopisem ze dne 25. 2. 2022 Ministerstvo financí sdělilo žalobci, že požadovanou náhradu škody jako vzniklou škodu v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu nelze přiznat (označený dopis). Ministerstvo financí sdělilo žalobci dopisem ze dne 26. 5. 2022, že přijalo jeho žádost o náhradu nemajetkové újmy. Tomu předcházela žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění nz 661, kterou žalobce adresoval Ministerstvu financí (dopis ze dne 26. 5. 2022 a z 6. 5. 2022). [právnická osoba] dopisem ze dne 27. 9. 2023 sdělilo žalobci prostřednictvím jeho zástupce, že se omlouvá za zpoždění s vyřízením žádosti na zadostiučinění ve výši 103 025 Kč, přičemž délku soudního řízení hodnotí ještě jako přiměřenou, nelze tak ze strany Ministerstva spravedlnosti žádosti žalobce vyhovět (stanovisko z uvedeného dne). Žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění nz 649 ze dne 28. 4. 2022 žalobce požádal [Jméno žalované] o přiznání částky 81 335 Kč. Toto ministerstvo žalobci v dopise ze dne 1. 9. 2022 sdělilo, že vzhledem ke kumulativnímu nenaplnění podmínek dle z.o.š. nelze uplatněný nárok (resp. část nároku spadající do jeho kompetence) uznat (označené dopisy z uvedených dnů).

30. Rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Af 34/2017-109 Krajský soud v Plzni ve věci žalobce [jméno FO] proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj rozhodl o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2017 č. j. 1031642/17/2301-80541-403350 tak, že rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (citovaný rozsudek).

31. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2022 došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 Af 28/2017-39, rovněž i rozhodnutí (exekuční příkaz) Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 30. 3. 2017 č. j. 619053/17/2301-80541-403350 a věc se vrátila správci daně k dalšímu řízení (citovaný rozsudek č. j. 2 Afs 338/2018-50).

32. Dopisem ze dne 26. 5. 2022 správce daně sdělil žalobci, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 338/2018-50 ze dne 28. 4. 2022 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 28/2017-39 z 22. 8. 2018 a dále rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, územní pracoviště v Plzni č. j. 619053/17/2301-80541-403350, exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu ze dne 30. 3. 2017 a věc vrácena žalované k dalšímu řízení. Na základě 17 zajišťovacích příkazů (z celkového počtu 33 zajišťovacích příkazů), jakožto exekučních titulů, byl dne 30. 3. 2017 vydán předmětný exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu. V uvedené daňové exekuci došlo následně ke změně exekučního titulu a ke dni 24. 7. 2017 se exekučními tituly stala sama vykonatelná rozhodnutí o stanovení daně (namísto zajišťovacích příkazů, jejichž účinnost tímto zanikla ve smyslu § 168 odst. 4 daňového řádu). O změně exekučních titulů bylo dne 29. 9. 2017 správcem daně vydáno rozhodnutí, které bylo daňovému subjektu doručeno dne 4. 9. 2017. Dodatečné platební výměry po kontrole byly zrušeny rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství a následně byly zrušeny i zajišťovací příkazy (rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 6. 2018). Účinnost předmětného exekučního příkazu ze dne 30. 3. 2017 končila v souladu s § 190 odst. 2 daňového řádu po marném uplynutí šesti měsíční lhůty ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, tj. dnem 11. 10. 2017. V důsledku daňové exekuce nařízené exekučním příkazem ze dne 30. 3. 2017 nebylo správcem daně přijato žádné plnění (sdělení z uvedeného dne).

33. Z potvrzení o stavu osobního daňového účtu žalobce, vydaného správcem daně dne 1. 6. 2022 vyplývá, že byl evidován nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 20 212 127,825 Kč, daň z příjmu fyzických osob činila nedoplatek 7 368 609,73 Kč, daň silniční měla nedoplatek 1 135 Kč a na příslušenství daní byl zjištěn nedoplatek 52 374 Kč. Žalobce osobně převzal písemnost č. j. 1197657/22 dne 1. 6. 2022. Z úředního záznamu ze dne 1. 6. 2022 správce daně vyplývá, že žalobce byl telefonicky kontaktován ohledně doručení potvrzení o stavu osobního daňového účtu, a to v návaznosti na jeho žádost o vydání tohoto potvrzení. Téhož dne se ke správci daně žalobce dostavil a potvrzení o stavu osobního daňového účtu převzal.

34. Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2022 č. j. 27300/22/5100-41456-711233 došlo ke změně odvoláním napadeného rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj o úroku z neoprávněného jednání správce daně ze dne 16. 4. 2018 č. j. 820151/18/2301-52521-401357, kdy namísto přiznaného úroku z neoprávněného jednání správce daně ve výši 346 565 Kč byla přiznána částka 524 827 Kč a dále částka 591 105 Kč, celkem 1 115 932 Kč (citované rozhodnutí včetně doručenky). Odvolací finanční ředitelství vyrozumělo dne 4. 8. 2022 žalobce o nabytí právní moci rozhodnutí č. j. 27300/22/5100-41456-711233 ze dne 22. 7. 2022, jež nabylo právní moci dnem 1. 8. 2022.

35. Z přehledu párování předpisů a plateb je mj. zřejmé, že dne 2. 4. 2012 byla oproti dani ve výši 2 114 610 Kč započtena uhrazená částka 124 961,84 Kč, oproti dani z 2. 4. 2013 ve výši 2 498 310 Kč byla započtena uhrazená částka 322 761,27 Kč (dodatečně vyměřené daně za rok 2011 a 2012) a na daň z 2. 4. 2013 ve výši 2 498 310 Kč byla uhrazena částka 739 425 Kč, tj. úroky přiznanými na základě rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 7. 2022, kterým byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 346 565 Kč. Z přehledu párování předpisů a plateb vyhotoveného dne 23. 8. 2023 je mj. zřejmé, že oproti částce mínus 447 523,11 Kč byla započtena částka 346 565 Kč, jež odpovídá předpisu úroku hrazeného správcem daně, přičemž tato částka byla převedena na nedoplatek daně z příjmu fyzických osob. Správce daně vyrozuměl žalobce dne 15. 9. 2023, že došlo k převedení přeplatku na dani – úroky hrazené správcem daně ke dni 22. 9. 2022 ve výši 739 425 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmu fyzických osob ke dni 22. 9. 2022 ve výši 7 368 609,73 Kč, přeplatek byl převeden částkou 739 425 Kč (vyrozumění o převedení přeplatku z uvedeného dne č. j. 1678365/23/2301-52521-405057). Z výpisu obratových vět od roku 2022, který byl vyhotoven dne 23. 8. 2023, vyplývá, že částka 739 425 Kč byla převedena na daň z příjmu fyzických osob (opis informací z obrazovky a přehled platebních poukazů).

36. Z emailové zprávy ze dne 2. 8. 2023, která byla adresována od [tituly před jménem] [jméno FO], vedoucí oddělení vyměřovacího [tituly před jménem] [jméno FO], vyplývá, že veškerý přiznaný úrok byl převeden (částečnou) úhradu nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob evidovaného na osobním daňovém účtu daňového subjektu, konkrétně byl použit na úhradu předpisu dodatečně doměřené daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2011, předepsané na základě pravomocného dodatečného platebního výměru po kontrole ve výši 2 114 610 Kč s penalizačním datem 2. 4. 2012 a s náhradním datem splatnosti dne 21. 11. 2017, dále na úhradu předpisu dodatečně stanovené daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2012, předepsané na základě pravomocného dodatečného platebního výměru po kontrole ve výši 2 498 310 Kč s penalizačním datem 2. 4. 2013 a s náhradním datem splatnosti dne 21. 11. 2017.

37. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2023 č. j. 40 C 193/2022-98 byla zamítnuta žaloba žalobkyně PALETY-[jméno FO] [právnická osoba]. proti žalované ČR – [Jméno žalované] o zaplacení částky 138 815 Kč s příslušenstvím.

38. Odvolací finanční ředitelství vydalo dne 18. 8. 2023 rozhodnutí, kterým změnilo odvoláním napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 16. 4. 2018, tak, že daňovému subjektu náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně ve zmíněné výši 552 974 Kč a 591 105 Kč (rozhodnutí č. 26366/23/5100-41456-711233).

39. Nejvyšší správní soud ČR sdělil dopisem ze dne 28. 12. 2023, že průměrná délka řízení o kasační stížnosti před NSS činila v roce 2017 - 137 dnů, v roce 2018 - 178 dnů, v roce 2019 – 195 dnů, v roce 2020 – 243 dnů a v roce 2021 – 277 dnů.

40. Soud měl dále k dispozici spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Af 34/2017 a dokumenty, jež obdržel v elektronické podobě, které rovněž provedl k důkazu, přičemž rozhodné listiny byly ze strany účastníků předloženy i v listinné podobě, skutková zjištění z nich získaná jsou uvedena výše, rekapitulace je obsažena níže.

41. Z výslechu svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], zaměstnankyně Finanční správy vyplývá, že této svědkyni bylo známo, že v polovině roku 2016, kdy územní pracoviště v Plzni provádělo daňovou kontrolu u žalobce na daň z příjmu fyzických osob za rok 2011, 2012 a kontrolu na DPH za zdaňovací období od ledna 2011 do dubna 2013, rovněž i za květen až září roku 2013, bylo v průběhu daňové kontroly zjištěno, že si daňový subjekt (žalobce) neoprávněně uplatňoval nárok na nadměrný odpočet a vykazoval výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů zřejmě v neoprávněné výši, což se nakonec ukázalo v daňovém řízení. Byly tam proto dány důvody pro vydání zajišťovacích příkazů, přičemž protože jde o velmi invazivní zásah do vlastnického práva daňového subjektu, tak vydání těchto příkazů územní pracoviště konzultují s řídící úrovní, tedy s finanční správou, kde svědkyně pracuje (svědkyně pracuje jako vedoucí oddělení daňového procesu). Fyzicky kontrolu daně neprováděla, pouze to s územním pracovištěm konzultovala, vedli metodicky pracovníky exekuce. Následně bylo vydáno 33 zajišťovacích příkazů, byla zahájena daňová exekuce a bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Poté, co tato informace byla odeslána katastrálnímu úřadu, bylo jim ze strany tohoto úřadu sděleno, že daňový subjekt vložil své nemovité věci do svěřenského fondu. Zástavní právo tak nemohlo být zřízeno. Jediným majetkem tak zůstaly palety, které se sepsaly a zexekuovaly, dále zůstatky na bankovních účtech. Exekuce na účet trvá 6 měsíců. Ohledně žalobce pak ještě řešila v roce 2018 podnět na nečinnost za správce daně, k čemuž připravuje její oddělení stanovisko a postupuje se to odvolacímu orgánu. Její oddělení sepsalo i zprávy – stanoviska k žádosti žalobce o náhradu škody, zprávu o daňové kontrole vypracovali pracovníci územního pracoviště v Plzni. V průběhu daňového řízení byly zjištěny falešné faktury, z nichž měl nepochybně žalobce majetkový prospěch. Za rok 2011 byla původně stanovená daň okolo 60 000 Kč, doměřena byla přes 2 000 000 Kč, za rok 2012 byla původně stanovená daň cca 100 000 Kč a doměřena 2 500 000 Kč + penále, úroky. Žalobce si uplatňoval nadměrné odpočty neoprávněně. Svědkyně dále popisovala postup daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb, přičemž daňová exekuce zaniká po 6 měsících (ev. vykonáním daňové exekuce). Proti vydání exekučního příkazu je možné uplatnit námitku podle § 159 daňového řádu, je také možné podat návrh na odklad, případně zastavení exekuce. Námitky ze strany žalobce podány nebyly. Žalobce na místo toho podal správní žalobu na zrušení exekučního příkazu. Dobrovolně žalobce dluh nehradil. Převedení nemovitého majetku do svěřenského fondu ovlivnilo průběh daňového řízení, správce daně pak nemohl exekuovat. Došlo k tomu poté, co žalobci v podstatě sdělili výsledek kontrolního zjištění na dani z příjmu fyzických osob, což se sděluje v průběhu daňové kontroly, žalobce tak věděl, kolik mu bude na dani doměřeno. Až do doby vydání zajišťovacích příkazů žalobce se správcem daně víceméně spolupracoval, plnil své povinnosti, podával daňová přiznání, hradil daň, poté přestal hradit i běžné daňové povinnosti, načež bylo vydáno rozhodnutí o nespolehlivém plátci a byla zrušena i registrace k dani z přidané hodnoty. Výše nedoplatku je velmi vysoká a jsou v podstatě nedobytné, protože žalobce je v současné době toliko zaměstnán. Jeho dluh činí řádově mnoho milionů. Daňová kontrola k dani z příjmu fyzických osob byla skončena před uplynutím prekluzivní lhůty, co se týká daňové kontroly daně z přidané hodnoty, tam došlo k judikaturnímu vývoji, kde NSS uvedl, že žádosti o mezinárodní pomoc, které byly odeslány u těchto daní, nestaví lhůtu, došlo k tomu, že tato daň byla stanovena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Za to, že došlo následně ke zrušení zajišťovacích příkazů, neboť došlo k procesnímu pochybení správce daně druhého stupně, které neseznámilo žalobce s tím, co mu je kladeno k tíži, že vložil nemovité věci do svěřenského fondu, byl žalobci následně přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně. V roce 2018 se ze zajišťovacích příkazů úrok nepřiznával, tehdy Finanční úřad postupoval v souladu s metodikou Generálního finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud rozhodl a změnil správní praxi, kterou se řídil správce daně. Odpůrčí žaloby proti převodu nemovitostí v návaznosti na zřízení svěřenského fondu správce daně nepodal, a to z toho důvodu, že jim katastr nemovitostí sdělil, že jsou druzí v pořadí. V době, kdy nemovitosti byly vloženy do svěřenského fondu, neměl správce daně vykonatelnou pohledávku. Svědkyně dodala, že se seznámila i se zprávami o daňové kontrole, a to i z důvodu, že následně participovali i na exekučním řízení. Exekuční příkazy byly soudem zrušeny, svědkyně si již nevybavila, zda všechny, či jen některé.

42. Vzhledem k tomu, že žalobce neučinil nesporným popis skutkového stavu tak, jak jej vyjádřila strana žalovaná ve svých podáních z 22. 3. 2022, 20. 10. 2022 a 30. 11. 2022, soud podrobně provedl v rámci dokazování předložené listinné důkazy (včetně dokumentů uložených na CD-ROM), z nichž takto doplněný skutkový stav vyplývá. V souladu s tím, lze zrekapitulovat zjištěný skutkový stav tak, jak to učinila strana žalovaná ve svých písemných podáních: Dne 19. 3. 2014 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu na DPFO za zdaňovací období roku 2011 a 2012 (protokol č. j. 549672/14/2301-05601-400892). Současně při jednání byly správci daně daňovým subjektem předloženy ke kontrole daňové doklady za období leden až duben 2011. Daňová kontrola DPFO byla prováděna v součinnosti s daňovou kontrolou DPH za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013. Dne 31. 3. 2014 byly správci daně předloženy další daňové doklady za období květen až prosinec 2011 (potvrzení o převzetí dokladů č. j. 670891/14/2301-05601-400892). Dne 30. 4. 2014 správce daně podal na Odvolací finanční ředitelství žádost o prodloužení lhůty pro zapůjčení dokladů (č. j. 1029616/14/2301-05601-400892). Dne 12. 5. 2014 zaslalo OFŘ správci daně rozhodnutí o prodloužení lhůty pod č. j. 1112455/14 do 29. 8. 2014. Dne 20. 6. 2014 byly správci daně žalobcem předloženy další daňové doklady, tentokrát za rok 2012 (potvrzení o převzetí dokladů č. j. 1335240/14/2301-05601-400892). Dne 17. 7. 2014 správce daně podal k odvolacímu orgánu další žádost o prodloužení lhůty pro zapůjčení dokladů pod č. j. 1392312/14/2301-05601-400892 a dne 22. 7. 2014 bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení lhůty do 30. 9. 2014 pod č. j. 1419147/14. Dne 28. 8. 2014 došlo k vrácení daňových dokladů za rok 2011 a dne 30. 9. 2014 daňových dokladů za rok 2012 (potvrzení o vrácení dokladů č. j. 1638966/14/2301-05601-400892). Dne 15. 1. 2015 byla správci daně předložena plná moc k zastupování na zmocněnce [právnická osoba]., IČ [IČO], [adresa], evidovaného u Komory daňových poradců ČR, jejímž jménem jednal [tituly před jménem] [jméno FO] (evidovaná pod č. j. 183991/15). Dne 12. 2. 2015 zaslal správce daně daňovému subjektu výzvu k prokázání skutečností č. j. 359472/15/2301-62561-400892, ve které vyzval daňový subjekt k předložení veškerých důkazních prostředků, k prokázání oprávněnosti zahrnutí některých položek do účetnictví za roky 2011 a 2012, lhůta k předložení důkazních prostředků byla stanovena do 28. 2. 2015. Dne 18. 2. 2015 obdržel správce daně žádost o prodloužení lhůty do 31. 3. 2015, lhůta byla správcem daně akceptována (evidovaná pod č. j. 406691/15). Dne 30. 3. 2015 obdržel správce daně sdělení daňového subjektu, že vyjádření předloží dne 2. 4. 2015 (evidované pod č. j. 693161/15). Vyjádření k výzvě č. j. 359472/15/2301-62561-400892 ze dne 12. 2. 2015 doručil zástupce daňového subjektu správci daně dne 31. 3. 2015 na CD nosiči pod č. j. 701821/15. Dne 10. 4. 2015 zaslal správce daně předvolání k podání svědecké výpovědi v daňovém řízení týkající se obchodní spolupráce společností [právnická osoba] a [právnická osoba] s daňovým subjektem panem [jméno FO]. (č. j. 827045/15/2301-62563-401118, 827294/15/2301-62563-401118, 826716/15/2301-62563-401118). Dne 10. 4. 2015 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu vyrozumění o provedení výslechů svědků č. j. 827554/15/2301-62563-401118. Dne 29. 4. 2015 byl správcem daně proveden výslech svědka [jméno FO] (protokol o výslechu svědka č. j. 1056384/15/2301-62563-401118). Dne 11. 5. 2015 byl opakovaně vyzván ke svědecké výpovědi svědek [jméno FO] (č. j. 1098666/15/2301-62563-401118). Dne 30. 6. 2015 byl správcem daně proveden výslech svědka [jméno FO] (protokol o výslechu svědka č. j. 1338297/15/2301-62563-401100). Dne 22. 10. 2015 bylo zasláno na Finanční úřad pro hlavní město Prahu dožádání ve věci ověření daňových dokladů, které vystavila společnost [právnická osoba] (č. j. 1680217/15/2301-62563-401100), odpověď na dožádání obdržel správce daně dne 9. 11. 2015 pod č. j. 1759387/15. Dne 5. 1. 2016 telefonicky domluvil správce daně termín jednání s [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci projednání jeho odpovědi a vyjádření se k výzvě ze dne 12. 2. 2015. Termín byl stanoven na 12. 1. 2016 (úřední záznam č. j. 77481/16/2301-62561-400568). Dne 11. 1. 2016 obdržel správce omluvu z jednání, nový termín byl stanoven na den 20. 1. 2016 (úřední záznam č. j. 77491/16/2301-62561-400568). Dne 19. 1. 2016 se zástupce opět omluvil z jednání pro zdravotní potíže, nový termín nebyl stanoven (úřední záznam č. j. 77498/16/2301-62561-400568). Jelikož nebylo možné provést ústní jednání se zástupcem daňového subjektu, bylo vyjádření správce daně zasláno zástupci daňového subjektu písemně dne 2. 2. 2016 (sdělení č. j. 21557/16/2301-62561-400568). Dne 2. 2. 2016 byla správci daně doručena nová plná moc k zastupování na zmocněnce: [právnická osoba], zastoupená jednatelem [Jméno advokáta], advokátem (č. j. 175041/16). Dne 10. 2. 2016 zaslal správce daně daňovému subjektu výzvu k odstranění vad podání, č. j. 220441/16/2301-40511-404973, spočívající v objasnění nejasného rozsahu zmocnění. Dne 15. 2. 2016 se daňový subjekt ke zmocnění vyjádřil (č. j. 245433/16) a zvolil si na kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a roku 2012 jako zmocněnce [právnická osoba], zastoupenou jednatelem [Jméno advokáta]. Dne 27. 2. 2016 bylo správci daně doručeno oznámení o zrušení plné moci pro zmocněnce [právnická osoba]. (č. j. 320443/16). Správce daně shromáždil a zhodnotil veškeré dosud zjištěné důkazy a sepsal výsledek kontrolního zjištění, který spolu s pozvánkou dne 9. 3. 2016 zaslal zástupci daňového subjektu. Pozvánka k ústnímu jednání byla na den 21. 3. 2016 (č. j. 364394/16/2301-62561-400568). Dne 18. 3. 2016 obdržel správce daně sdělení zástupce daňového subjektu (č. j. 455562/16), že se nemůže dostavit na jednání, neboť mu nebyl sdělen výsledek ve věci vyjasnění zastupování. Dne 23. 3. 2016 proto správce daně zaslal daňovému subjektu sdělení, že odpověď na výzvu č. j. 220441/16/2301-40511-404973 považuje správce daně za vyjasnění rozsahu zmocnění v plné moci a v souvislosti s tím dále sdělil, že akceptoval zmocnění pro [právnická osoba] (sdělení č. j. 472828/16/2301-40511-404973). Dne 30. 3. 2016 byla zaslána zástupci daňového subjektu nová pozvánka k ústnímu jednání na den 12. 4. 2016 (č. j. 437513/16/2301-62561-400568). Dne 12. 4. 2016 byl sepsán správcem daně se zástupcem daňového subjektu protokol o ústním jednání č. j. 719256/16/2301-62561-400568 o nahlížení do spisu a následně byl sepsán protokol o ústním jednání – seznámení s výsledkem kontrolního zjištění č. j. 719343/16/2301-62561-400568. V rámci jednání zástupce daňového subjektu nahlédl do spisu, pořídil si kopie některých dokladů, předložil nové důkazní prostředky a navrhl pokračovat v dokazování. Dne 10. 5. 2016 zaslal správce daně sdělení č. j. 1056571/16/2301-62561-400568 k vyjádření se daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění v protokolu ze dne 12. 4. 2016. Rovněž dne 10. 5. 2016 zaslal správce daně výzvu bance ČSOB a.s. k poskytnutí údajů o majiteli účtu pod č. j. 1056734/16/2301-62561-400568. Banka ČSOB a.s. zaslala odpověď dne 17. 05. 2016 (č. j. 1114349/16). Dne 30. 5. 2016 zaslal správce daně předvolání k podání svědecké výpovědi č. j. 1164625/16/2301-62561-400568 na den 20. 6. 2016 a zástupci daňového subjektu vyrozumění o konání této svědecké výpovědi č. j. 1164701/16/2301-62561-400568. Svědek [jméno FO] i zástupce daňového subjektu se na jednání dostavili a dne 20. 6. 2016 byl o jednání sepsán protokol o výslechu svědka č. j. 1278345/16/2301-62561-400568. Dne 21. 6. 2016 zaslal správce daně další předvolání ke svědecké výpovědi č. j. 1285938/16/2301-62561-400568 na den 13. 7. 2016 a zástupci daňového subjektu vyrozumění o konání této svědecké výpovědi č. j. 1286020/16/2301-62561-400568. Dne 11. 7. 2016 byl správcem daně sepsán úřední záznam z telefonického hovoru s doručovatelem pošty. Ten správci daně oznámil, že svědek je na adrese neznámý. Dne 13. 7. 2016 byl s daňovým subjektem a jeho zástupcem sepsán protokol o ústním jednání č. j. 1383370/16/2301-62561-400568, kde správce daně objasnil důvody neprovedení svědecké výpovědi. Dne 5. 9. 2016 telefonicky oznámil zástupce daňového subjektu správci daně, že se dne 7. 9. 2016 dostaví se svědkem k podání svědecké výpovědi (úřední záznam č. j. 1628333/16/2301-62561-400568). Svědek [jméno FO] i zástupce daňového subjektu se na toto jednání dostavili a dne 7. 9. 2016 byl o jednání sepsán protokol o výslechu svědka č. j. 1634996/16/2301-62561-400568. Dne 5. 10. 2016 se ke správci daně dostavili daňový subjekt a jeho zástupce, aby do protokolu o ústním jednání č. j. 1728408/16/2301-62563-401100 doplnili informace k obchodní spolupráci daňového subjektu. Dne 10. 11. 2016 proběhla svědecká výpověď v rámci kontroly na dani z přidané hodnoty (protokol o výslechu svědka [adresa] č. j. 1874397/16/2301-62563-401100). Svědecká výpověď se týkala obchodní spolupráce společností [právnická osoba] s daňovým subjektem panem [jméno FO] v letech 2011, 2012 a 2013. Dne 24. 11. 2016 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu pozvánku k ústnímu jednání ve věci projednání a podepsání zprávy o daňové kontrole č. j. 1938214/16/2301-62561-400568 společně s vyjádřením správce daně k doplněným důkazním prostředkům (č. j. 1938227/16/2301-62561-403302). Dne 9. 12. 2016 byl se zástupcem daňového subjektu sepsán protokol k projednání zprávy o daňové kontrole č. j. 1979026/16/2301-62561-400568, zástupce daňového subjektu do protokolu požádal o lhůtu k vyjádření se k celému kontrolnímu zjištění, včetně doplněných důkazů. Správce daně dne 9. 12. 2016 stanovil rozhodnutím o stanovení lhůty č. j. 1982487/16/2301-62561-400568 lhůtu pro vyjádření do dne 4. 1. 2017. Daňový subjekt ani jeho zplnomocněný zástupce se ke kontrolnímu zjištění nevyjádřili. Dne 9. 1. 2017 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu pozvánku k ústnímu jednání ve věci projednání a podepsání zprávy o daňové kontrole č. j. 16931/17/2301-62561-400568 na 23. 1. 2017. Zástupce daňového subjektu k výsledkům kontrolního zjištění zaslal dne 12. 1. 2017 ještě další doplňující vyjádření (č. j. 43659/17) a dne 13. 1. 2017 reakci na pozvánku, ve které uvedl, že k jednání ve věci projednání a podepsání zprávy může dojít, když se správce daně vypořádá se všemi důkazními návrhy daňového subjektu. Dne 16. 1. 2017 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu pozvánku k ústnímu jednání č. j. 50311/17/2301-62561-400568 ve věci seznámení daňového subjektu s reakcí správce daně na sdělení č. j. 43659/17 a následné projednání a podepsání zprávy o daňové kontrole, pozvánka na den 30. 1. 2017. Dne 23. 1. 2017 byl se zástupcem daňového subjektu sepsán protokol o ústním jednání č. j. 83961/17/2301-62561-400568, kde byl dohodnut nový termín projednání a podepsání zprávy o daňové kontrole z 30. 1. 2017 na 1. 2. 2017. Dne 1. 2. 2017 se ke správci daně dostavil zástupce daňového subjektu k ústnímu jednání. Správce daně mu předal sdělení č. j. 166112/17/2301-62561-400568 (sdělení k podání ze dne 12. 1. 2017) a dal mu možnost se s tímto sdělením seznámit. Sdělení neobsahovalo žádné nové informace, které by nebyly daňovému subjektu a jeho zástupci již známy. Zástupce daňového subjektu požádal o poskytnutí přiměřeného času pro prostudování sdělení, jednání bylo přeloženo na den 15. 2. 2017. Dne 6. 2. 2017 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu sdělení č. j. 204553/17/2301-62561-400568 s návrhem zprávy o daňové kontrole k prostudování (zástupce byl o zaslání sdělení informován e-mailem). Dne 10. 2. 2017 obdržel správce daně návrh dalších důkazních prostředků (č. j. 244033/17). Dne 13. 2. 2017 proběhlo u správce daně jednání, ze kterého byl sepsán protokol k projednání zprávy o daňové kontrole č. j. 237006/17/2301-62561-400568. Součástí protokolu je i vyjádření správce daně k důkazním prostředkům ze dne 10. 2. 2017. Na konci jednání zástupce daňového subjektu prohlásil, že považuje zprávu o daňové kontrole za neprojednanou, neboť se domnívá, že byl nedostatečně objasněn skutkový stav a nedostatečně provedeny důkazy a opustil kancelář bez podepsání zprávy o daňové kontrole (správce daně považoval zprávu o daňové kontrole za projednanou a podepsanou). Dne 14. 2. 2017 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu sdělení č. j. 269555/17/2301-62561-403302 se zprávou o daňové kontrole č. j. 166150/17/2301-62561-400568. Dne 23. 2. 2017 obdržel správce daně reakci – odpověď zástupce daňového subjektu na sdělení ze dne 14. 2. 2017, kde vyjádřil nesouhlas s projednáním zprávy. Dne 27. 2. 2017 zaslal správce daně zástupci daňového subjektu sdělení č. j. 336244/17/2301-62561-400568, ve kterém reaguje na podání ze dne 23. 2. 2017. Dne 24. 2. 2017 vydal správce daně dodatečné platební výměry č. j. 325684/17/2301-52521-403044 a č. j. 3260114/17/2301-52521-403044 (dále jen „DPV“), kterými byla žalobci doměřena DPFO za zdaňovací období roku 2011 a 2012 ve výši 4 612 920 Kč a současně mu byla uložena zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ve výši 922 584 Kč. DPV byly žalobci oznámeny dne 6. 3. 2017. Dne 17. 3. 2017 podal žalobce daňové přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2017. Na základě podaného daňového přiznání byla platebním výměrem č. j. 821376/17/2301-52521-403044 ze dne 13. 4. 2017 žalobci vyměřena daň ve výši 48 692 Kč, kdy součástí daňové povinnosti za zdaňovací období únor 2017 byla mj. také částka DPH ve výši 44 893 Kč, odvedená z výtěžku dražby movitých věcí, která se konala dne 16. 2. 2017. Dne 4. 4. 2017 podal žalobce proti DPV odvolání (zaevidováno pod č. j. 671926/17 a č. j. 672073/17). Dne 4. 5. 2017 vydal správce daně výkaz nedoplatků č. j. 1010731/17/2301-52521-403044 na částku DPH ve výši 49 274 Kč (48 692 Kč daňová povinnost, 582 Kč úrok z prodlení). Dne 9. 5. 2017 vydal správce daně exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu č. j. 1031642/17/2301-80541-403350 (dále jen „exekuční příkaz“). K doručení došlo dne 11. 5. 2017. Žalobce dne 20. 6. 2017 svá odvolání doplnil (zaevidováno pod č. j. 1361017/17). Správce daně dne 28. 6. 2017 postoupil odvolání spolu se svými stanovisky odvolacího orgánu pod (č. j. 867818/17/2301-52521-403044 a č. j. 868147/17/2301-52521-403044, obě ze dne 26. 6. 2017). Odvolací orgán rozhodl o podaných odvoláních dne 3. 11. 2017 rozhodnutím č. j. 45513/17/5200-10422-711919, kterým odvolání daňového subjektu zamítlo, čímž byla napadená rozhodnutí správce daně potvrzena. K nabytí právní moci došlo doručením rozhodnutí o odvolání žalobci dne 6. 11. 2017. Dne 29. 6. 2017 podal žalobce u Krajského soudu v Plzni proti exekučnímu příkazu žalobu, kterou se domáhal jeho zrušení. Dne 18. 7. 2017 byla správci daně doručena výzva Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 34/2017-22 ze dne 17. 7. 2017, aby ve lhůtě jednoho měsíce zaslal soudu své vyjádření k žalobě ze dne 29. 6. 2017. Dne 26. 7. 2017 vydal správce daně rozhodnutí č. j. 1554790/17/2301-80541-403350, kterým daňovou exekuci nařízenou exekučním příkazem ve výši 45 457 částečně zastavil. Tato skutečnost byla dne 18. 8. 2017 sdělena Krajskému soudu v Plzni, a to vyjádřením č. j. 1612567/17/2301-80543-401256. Rozhodnutí o odvolání č. j. 45513/17/5200-10422-711919 napadl žalobce dne 8. 1. 2018 žalobou, kterou Krajský soud v Plzni zamítl rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 30 Af 8/2018-44. Dne 22. 8. 2018 Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 30 Af 34/2017-44 žalobu zamítl. Dne 27. 9. 2018 žalobce podal proti rozsudku KS kasační stížnost. Dne 18. 11. 2019 byla žalobcem podána kasační stížnost k Nejvyššímu správní u soudu, který dne 29. 7. 2021 stížnost zamítl, a to rozsudkem č. j. 9 Afs 320/2019-28. Rozsudek byl právnímu zástupci žalobce doručen dne 8. 8. 2021. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 310/2018-24 ze dne 23. 9. 2021 byl rozsudek KS zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Dne 23. 11. 2021 Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 30 Af 34/2017-109 napadený exekuční příkaz zrušil (doručeno žalobci dne 29. 11. 2021). Správce daně vydal dne 19. 7. 2016 celkem [hodnota] zajišťovacích příkazů ve věci zajištění úhrady na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty. Proti těmto zajišťovacím příkazům podal daňový subjekt odvolání. Správce daně, jehož rozhodnutí byla odvoláními napadena, tato odvolání v souladu s ust. § 113 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád"), postoupil k rozhodnutí odvolacímu orgánu. Odvolací orgán rozhodnutími č. j. 41662/16/5100-41458-711233, č. j. 41666/16/5100-41458-711233, č. j. 41670/16/5100-41458-711233 a č. j. 41672/16/5100-41458-711233, všechna ze dne 22. 9. 2016, odvolání zamítl a napadená rozhodnutí správce daně potvrdil. Na základě 17 zajišťovacích příkazů č. j. 1398984/16/2301-52521-404947, č. j. 1399029/16/2301-52521-404947, č. j. 1399103/16/2301-52521-404947, č. j. 1399172/16/2301-52521-404947, č. j. 1399267/16/2301-52521-404947, č. j. 1399304/16/2301-52521-404947, č. j. 1399340/16/2301-52521-404947, č. j. 1399383/16/2301-52521-404947, č. j. 1399404/16/2301-52521-404947, č. j. 1399426/16/2301-52521-404947, č. j. 1399448/16/2301-52521-404947, č. j. 1399494/16/2301-52521-404947, č. j. 1399525/16/2301-52521-404947, č. j. 1399569/16/2301-52521-404947, č. j. 1399599/16/2301-52521-404947, č. j. 1399616/16/2301-52521-404947 a č. j. 1399652/16/2301-52521-404947, jakožto exekučních titulů, byl dne 30. 3. 2017 vydán Exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu č. j. 619053/17/2301-80541-403350, vedeného u [právnická osoba] (dále též jen „Exekuční příkaz“), který byl doručen do datové schránky poddlužníka dne 30. 3. 2017 a do datové schránky zástupce daňového subjektu dne 3. 4. 2017. Exekuční příkaz nabyl právní moci dne 3. 4. 2017. V důsledku vydání dodatečných platebních výměrů po kontrole na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013 a platebního výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2013, došlo v daňové exekuci zahájené exekučním příkazem č. j. 619053/17/2301-80541-403350 ke změně exekučního titulu a ke dni 24. 7. 2017 se exekučními tituly stala vykonatelná rozhodnutí o stanovení daně č. j. 1490725/17/2301-52521-405054, č. j. 1490761/17/2301-52521-405054, č. j. 1490789/17/2301-52521-405054, č. j. 1490845/17/2301-52521-405054, č. j. 1490955/17/2301-52521-405054, č. j. 1491036/17/2301-52521-405054, č. j. 1491062/17/2301-52521-405054, č. j. 1491100/17/2301-52521-405054, č. j. 1491332/17/2301-52521-405054, č. j. 1491363/17/2301-52521-405054, č. j. 1491413/17/2301-52521-405054, č. j. 1491447/17/2301-52521-405054, č. j. 1492067/17/2301-52521-405054, č. j. 1491557/17/2301-52521-405054, č. j. 1491580/17/2301-52521-405054, č. j. 1491594/17/2301-52521-405054, a č. j. 1491610/17/2301-52521-405054 (namísto zajišťovacích příkazů, jejichž účinnost tímto zanikla ve smyslu § 168 odst. 4 daňového řádu). O změně exekučních titulů bylo dne 29. 8. 2017 správcem daně vydáno rozhodnutí č. j. 1662034/17/2301-80543-4726, které bylo daňovému subjektu doručeno dne 4. 9. 2017. Na základě shora uvedených 17 zajišťovacích příkazů byly dne 30. 3. 2017, kromě předmětného exekučního příkazu č. j. 619053/17/2301-80541-403350, vydány ještě další exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu, a to č. j. 612509/17/2301-80541-403350, č. j. 618851/17/2301-80541-403350, č. j. 618907/17/2301-80541-403350 a č. j. 618975/17/2301-80541-403350, které byly doručeny do datové schránky poddlužníka dne 31. 3. 2017 a do datové schránky zástupce daňového subjektu dne 3. 4. 2017 a v jejichž případě byla rovněž dne 29. 8. 2017 vydána rozhodnutí o změně exekučních titulů, a to č. j. 1661681/17/2301-80543-404726, č. j. 1661996/17/2301-80543-404726, č. j. 1662015/17/2301-80543-404726 a č. j. 1662018/17/2301-80543-404726, všechna tato rozhodnutí byla daňovému subjektu doručena dne 4. 9. 2017. Exekuční příkazy nabyly právní moci ve všech případech dne 3. 4. 2017. Výše uvedené dodatečné platební výměry po kontrole na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013 vydal správce daně dne 24. 7. 2017. Proti těmto dodatečným platebním výměrům bylo daňovým subjektem uplatněno odvolání. Odvolací orgán pak dne 27. 2. 2018 rozhodnutím č. j. 9024/18/5300-21441-703172 tyto dodatečné platební výměry po kontrole zrušil a odvolací řízení zastavil, a to z důvodu, že dodatečné platební výměry byly vydány po uplynutí lhůty pro stanovení daně, tedy v rozporu se zákonem, když dne 15. 11.2016 zanikla možnost stanovit zajištěnou daň z přidané hodnoty za předmětná období. Daňový subjekt podal dne 2. 6. 2017 u Krajského soudu v Plzni proti Exekučnímu příkazu žalobu, kterou se domáhal jeho zrušení a kterou následně doplnil podáním ze dne 20. 8. 2018. Dne 21. 6. 2017 byla správci daně doručena výzva Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 28/2017-13 ze dne 16. 6. 2017, aby ve lhůtě jednoho měsíce zaslal soudu své vyjádření k žalobě ze dne 2. 6. 2017. Vyjádření k podané žalobě č. j. 1367091/17/2301-80543-401256 zaslal správce daně Krajskému soudu v Plzni dne 4. 7. 2017. Dne 22. 8. 2018 Krajský soud v Plzni vydal rozsudek č. j. 30 Af 28/2017-39, kterým žalobu proti Exekučnímu příkazu zamítl. V návaznosti na zamítavý rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 28/2017-39 ze dne 22. 8. 2018 podal daňový subjekt dne 18. 10. 2018 u Nejvyššího správního soudu kasační stížnost, kterou doplnil podáním ze dne 26. 10. 2018. Ke kasační stížnosti vedené pod č. j. 2 Afs 338/2018 zaslal správce daně dne 8. 11. 2018 své vyjádření. Nejvyšší správní soud vydal dne 28. 4. 2022 rozsudek č. j. 2 Afs 338/2018-50, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 28/2017-39, dále zrušil exekuční příkaz č. j. 619053/17/2301-80541-403350 ze dne 30. 3. 2017 a věc vrátil žalovanému správci daně k dalšímu řízení.

43. Podle § 5 odst. 1, 2 z.o.š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

44. Podle § 13 odst. 1, 2 z.o.š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

45. Podle § 14 odst. 3 z.o.š. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

46. Podle § 15 odst. 2 z.o.š. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

47. Podle § 22 odst. 1 z.o.š. územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

48. Podle § 26 z.o.š. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

49. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 z.o.š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

50. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

51. Podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené zákonem č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

52. Podle § 168 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“) dojde-li ke stanovení daně, která nebyla v době vydání zajišťovacího příkazu stanovena, je tato daň splatná ke dni jejího stanovení. Tímto dnem zaniká účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této daně. Pokud tak vznikl vratitelný přeplatek, správce daně jej vrátí bez žádosti do 15 dnů od jeho vzniku.

53. Podle § 190 odst. 2 daňového řádu poskytovatel platebních služeb je povinen od okamžiku, kdy mu byl doručen exekuční příkaz, po dobu trvání daňové exekuce nevyplácet peněžní prostředky z účtu dlužníka, ze kterého je přikázána pohledávka, neprovádět na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládat, a to až do výše částky uvedené v exekučním příkazu; to se týká i peněžních prostředků, které dojdou na tento účet do 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci exekučního příkazu.

54. Podle § 254 odst. 6 daňového řádu úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.

55. Podle § 6 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

56. Podle § 2903 odst. 1 o.z. nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

57. Po právním zhodnocení, které bylo provedeno v souladu s pravidly obsaženými v § 132 o. s. ř., soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Soud se nejprve zabýval tím, zda byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 z.o.š. Protože žalobce se ve všech třech případech nejprve obrátil se svým nárokem k žalované s žádostí o náhradu nemajetkové újmy (škody), přičemž jeho žádostem nebylo vyhověno, věc ohledně všech tří žalob tak bylo možné projednat soudně. Nedostatek podmínky v podobě uplynutí lhůty 6 měsíců dle § 15 odst. 2 z.o.š. byl zhojen uplynutím stanovené lhůty v průběhu soudního řízení v posuzované věci.

58. Na posuzovanou věc bylo nutné aplikovat především z.o.š. ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud rovněž přihlédl i k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu ČR, ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011. Ve světle mj. rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 3118/2020-250 a zmíněného Stanoviska soud nejprve zvažoval, zda ve vztahu k předmětnému správnímu řízení a na něj navazujícímu soudnímu řízení se lze zabývat otázkou přiměřenosti jeho (celkové) délky, zda na něj dopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, které garantují právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 konstatoval, že daňové řízení včetně daňové kontroly již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, mj. se dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. V usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 2954/2022 odkázal na výše citované rozhodnutí, že závěry v něm uvedené nejsou v rozporu s dosavadní judikaturou, kterou podrobně konkretizoval. Jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, proto žalobci svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné (nález ÚS sp. zn. II. ÚS 570/2020). Podle rozsudku NS sp. zn. 30 Cdo 4336/2010 přitom účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízení je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. NS v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4387/2015 zdůraznil, že pokud se omezuje nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. K přiměřené výši zadostiučinění se vyjádřil NS v rozsudku NS 30 Cdo 2138/2009.

59. Z nesporných tvrzení u nároku uplatněného 1. žalobou, má soud za prokázané, že správní řízení a na něj navazující soudní řízení trvalo od 19. 3. 2014 do 8. 8. 2021, tj. 7 let a 4 měsíce. Obě řízení spadají pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny a je možné aplikovat i stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, dle něhož se uplatní závěry v něm uvedené a rovněž se uplatní i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází Evropský soud pro lidská práva, tj. že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samostatným porušením práva. Důkazní břemeno tak v tomto případě spočívalo na straně žalované, která se snažila o vyvrácení této domněnky. Z provedeného dokazování je zřejmé, že v rámci daňového řízení se správce daně musel vypořádávat především s rozsáhlým důkazním materiálem, vyslýchal větší množství svědků (obtíže činilo i předvolání jednoho z nich, který byl nekontaktní), což vyžadovalo delší časový úsek, než by odpovídal běžným daňovým řízením. V průběhu řízení bylo na žalobce podáno i trestní oznámení, když skutečnosti vzešlé z tohoto daňového řízení nasvědčovaly tomu, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu. Žalobce byl pak uznán vinným ze zločinu krácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, když mu bylo kladeno za vinu, že nechal podat daňové přiznání k DPH, která obsahovala záměrně nesprávné údaje o jeho daňové povinnosti za označené období, tyto údaje následně k výzvě správce daně dokládal fiktivními fakturami a pokladními doklady s vědomím, že uvedená zdanitelná plnění od tohoto plátce DPH nepřijal a fakturované částky (včetně DPH) tomuto plátci nezaplatil. Tímto způsobem vylákal výhodu na DPH ve výši 7 319 278,85 Kč, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Z pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze (konkretizovaném v odst. č. [hodnota] odůvodnění) je patrné, že šlo o velmi závažnou trestnou činnost, které se žalobce dopouštěl v rámci plnění svých daňových povinností a vedení svého účetnictví. Je přitom nerozhodné, zda dané trestní řízení řešilo toliko daňové přiznání k DPH a neřešilo již otázku daně z příjmu fyzických osob, když je nepochybné, že i toto řízení by vycházelo ze stejné skutkové podstaty (nejde o další dílčí útok pokračujícího zločinu krácení daně, poplatků a podobné povinné platby) a bylo by tak vedeno duplicitně, přičemž by nemělo žádný vliv na výši uloženého trestu, neboť by se jednalo o dvojí trestání. Rozhodující pro to je především konstatování, že žalobce dokládal fiktivní faktury a pokladní doklady, fiktivní plnění uvedl mezi skutečně přijatá plnění. V této souvislosti je třeba zmínit i to, že význam předmětu řízení pro žalobce v rámci správního řízení a navazujícího soudního řízení, byl zcela evidentně nižší, než význam předmětu řízení v rámci trestního řízení. Jinými slovy nepochybně větší újma mohla žalobci vzniknout v rámci trestního řízení než v rámci řízení daňového a navazujícího řízení ve správním soudnictví. Nelze se přitom ztotožnit s úvahou žalobce, že lhůty pro daňové řízení měly být posuzovány dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, což jednoznačně vylučuje § 262 daňového řádu, který stanoví, že při správě daní se správní řád neužije. Nicméně s ohledem na celkovou délku řízení přesahující 7 let soud zastává názor, že tato délka je zjevně nepřiměřená pro tento typ řízení (byť zahrnuje 4 dílčí řízení, a to před správcem daně, odvolacím orgánem, dále před KS a NSS) a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Tomu nasvědčuje i informace, kterou soud obdržel od NSS o průměrné délce řízení vedeného před tímto soudem, jež je v průměru nižší než doba, po kterou NSS věc v posuzované věci řešil. I když nelze při paušalizování odhlédnout ani od toho, že se jednalo o řízení dle názoru tohoto soudu složité, a to i s přihlédnutím k neustále se vyvíjející a velmi rozsáhlé judikatuře jak tuzemských tak evropských soudů, přesto uvedená délka řízení překračuje očekávaný standard v obdobných věcech. K porušení práva na přiměřenou délku řízení přitom dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Nepřiměřená doba řízení podle výše označeného Stanoviska zpravidla vždy způsobuje účastníkům řízení nemajetkovou újmu, k jejíž kompenzaci nepostačí samotné konstatování porušení práva, ale je třeba finanční kompenzace. Nemajetková újma se v takovém případě presumuje a není třeba ji prokazovat.

60. Vzhledem k tomu, že ohledně této části řízení má soud za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění. Soud při stanovení kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 z.o.š., tj. a) k celkové délce řízení, b) ke složitosti řízení, c) k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) k postupu orgánu veřejné moci během řízení a e) k významu předmětu řízení pro poškozeného. K celkové délce řízení a ke složitosti se již soud vyjádřil výše, zabýval se proto jednáním poškozeného. Dle názoru soudu žalobce, který vědomě vystavoval fiktivní doklady (za což byl pravomocně odsouzen), nepochybně svým chováním přispěl ke zjištěné celkové délce řízení, kdy bylo třeba vyvrátit jím tvrzené skutečnosti v rámci rozsáhlého důkazního řízení. Soud žalobci neodepírá právo obhajoby, avšak za situace, kdy bylo v trestním řízení prokázáno, že žalobce vědomě dokládal správci daně zkreslené účetnictví a fiktivní doklady, na svoji obranu označil množství důkazů včetně výslechu svědků, ač mu muselo být již od počátku známo, že některé z jím doložených dokladů nejsou pravé, přispěl k náročnosti vedeného správního i následně soudního řízení a tím i k celkovým průtahům. Co se týká postupu orgánů veřejné moci během řízení, soud nezaznamenal vážnější dílčí průtah ze strany správních orgánů, přesah obvyklé doby pro vyřízení věci soud I. stupně spatřuje před soudy (především NSS, jak bylo rozebráno výše), ač i zde přistupuje složitost věci a neustále se měnící judikatura. Soud v rámci svých úvah při zohlednění podstatných okolností týkající se tohoto kritéria dospěl k závěru, že není na místě základní odškodnění žádným způsobem modifikovat, neboť průtah před NSS je již zohledněn v rámci hodnocení kritéria celkové délky řízení. Žalobce požadoval navýšit základní částku o 20 % z důvodu mimořádného průtahu, kterým bylo zatíženo řízení v rámci řízení před správními soudy. S tím se soud neztotožnil (viz úvahy výše), když mimořádný průtah v řízení před soudy neshledal. Posledním kritériem je význam předmětu řízení pro poškozeného. Vzhledem k trestněprávní rovině věci, která byla řešena souběžně se správním a navazujícím soudním řízení, se soud domnívá, že žalobce, který řádně neplnil své daňové povinnosti, si musel být vědom, že dojde k dodatečnému doměření daní, které v řádném daňovém přiznání neuvedl a v zákonem stanovených lhůtách nezaplatil (a to včetně penále), výsledek těchto řízení pro něj nemohl být příliš překvapivý. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím je větší význam předmětu řízení pro poškozeného. Konstatování porušení práva v případě porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje v případech, kdy je význam předmětu pro poškozeného nepatrný a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit, neboť negativní výsledek řízení musel být účastníku řízení již od počátku znám (mohl pouze doufat v lepší výsledek, než který byl na místě vzhledem k prokázanému porušení svých povinností očekávat). Daňové řízení dle názoru soudu ve shodě s ustálenou judikaturou nepatří mezi ta řízení, která mají pro účastníka vysoký význam (v porovnání s řízeními ve věcech trestních, věcí týkajících se života nebo zdraví, opatrovnických věcí, pracovně právních sporů či věcí osobního stavu a sociálního zabezpečení), soud jej pro žalobce hodnotí spíše jako zanedbatelný, a to zvlášť za situace, kdy byl žalobce odsouzen za výše rozebrané protiprávní jednání. V tomto směru je třeba připomenout i výše citované ust. § 6 odst. 1, 2 o.z. Soud se v tomto směru ztotožňuje i s vysloveným závěrem rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] č.j. 26 C 122/2022-115 (ve spojení se závěrem Městského soudu v Praze č.j. 8 Af 25/2019-71), podle něhož účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací, či význam takového řízení činí pro tohoto účastníka nepatrným. Nejistota žalobce ohledně výsledku posuzovaného správního a na něj navazujícího soudního řízení tedy spočívala pouze v tom, zda její nepoctivý úmysl bude odhalen, což zásadním způsobem snižuje význam tohoto řízení pro žalobce na nepatrnou úroveň. Z rozebraných důvodů soud proto dospěl ohledně této části řízení (ve věci 1. žaloby), že konstatování porušení práva je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu na straně žalobce, proto není důvodně přiznat žalobci zadostiučinění v penězích (výrok I. tohoto rozsudku).

61. K odlišným závěrům soud dospěl ohledně 2. a 3. žaloby. V těchto případech gró věci spočívalo v exekučním řízení, které vedl správce daně vůči žalobci a na něj navazujícímu soudnímu řízení. V rámci této části řízení v posuzované věci žalovaná rozporovala celkovou délku řízení, kdy u druhé žaloby její začátek spojovala s podáním daňového přiznání k DPH za zdaňovací období února roku 2017 (tj. k 17. 3. 2017) a nikoli k okamžiku udělení příklepu ve věci žalobce, neboť mu k tomuto okamžiku vzniklo konkrétní zdanitelné plnění, které se daňově projevilo až samotným podáním daňového přiznání. Rovněž i konec lhůty není dle žalované na místě vázat k ukončení celého řízení (tj. 29. 11. 2021), ale ke dni 27. 7. 2017, kdy bylo meritorně rozhodnuto ve věci hmotných práv žalobce doručením rozhodnutí o zastavení daňové exekuce ze dne 26. 7. 2017 č.j. 1554790/17/2301-80541-403350, kterým fakticky došlo ke zrušení exekučně vymáhané částky 45 457 Kč. Žalobce se tak dnem 27. 7. 2017 dozvěděl o tom, že správce daně již nadále nebude exekuovat nedoplatek na DPH a exekuční náklady v celkové výši 45 457 Kč. Rozhodná celková doba řízení proto trvala pouze 4 měsíce a 9 dnů (od 17. 3. 2017 do 26. 7. 2017). V rámci 3. žaloby celková doba nejistoty žalobce dle žalované trvala max. 1 rok a 3 měsíce (od 19. 7. 2016 do 11. 10. 2017), neboť nejpozději k 27. 2. 2018 došlo ke zrušení dodatečných platebních výměrů (z důvodu změny judikatury), přičemž v okamžiku, kdy byly zrušeny dodatečné platební výměry, tak žádný jiný exekuční příkaz (natož ten zrušený), nemohl způsobit žádnou újmu, neboť nebylo splatné pohledávky, která by se mohla exekuovat, protože dne 15. 11. 2016 zanikla možnost stanovit zajištěnou DPH za předmětné období. Případné další formální řízení už nemůže subjektu žádnou újmu ve smyslu materiální stránky přinést, přičemž žalobce ani neprokázal, že by mu nějaká psychická újma vznikla. Žalobce přitom nevyčerpal všechny zákonné procesní možnosti, dané mu daňovým řádem. S tím se zdejší soud plně ztotožňuje. Pro stručnost pak odkazuje na vyjádření žalované, jež je obsažené především v odst. 7 až 9 a v odst. 11 odůvodnění tohoto rozsudku. Dané skutečnosti vyplývají především z listin, které byly provedeny v řízení a jsou rozebrány v odst. 17, 25 a 32 odůvodnění tohoto rozsudku ve spojení s rekapitulací obsaženou v odst.

42. Lze přitom odkázat na § 190 odst. 2 daňového řádu, z něhož vyplývá, že platnost vydaného exekučního příkazu spočívajícího v obstavení účtu účastníka daňového řízení končí ex lege uplynutím lhůty 6 měsíců ode dne vyrozumění o právní moci tohoto příkazu, a to ve spojení s § 168 odst. 4 daňového řádu, podle něhož dojde-li ke stanovení daně, která nebyla v době zajišťovacího příkazu stanovena, je tato daň splatné ke dni jejího stanovení, přičemž tímto dnem zaniká účinnost zajišťovacího příkazu a zajištěná částka se převede na úhradu této daně. Z těchto ustanovení je zřejmé, že došlo ze zákona k odklizení právních titulů, na jejichž základě by mohly předmětné daňové exekuce ve věci žalobce pokračovat a následné soudní řízení tak nemohlo žalobci přinést jakoukoli psychickou újmu, kterou by bylo na místě dle z.o.š. odškodnit. Nadto sám žalobce mohl využít procesních prostředků, které mu nabízí daňový řád, především ve formě opravných prostředků. Je sice pravdou, že jejich nevyužití neuzavírá cestu žalobce domoci se svého práva v rámci odškodňovacího řízení, avšak dle § 2903 odst. 1 o.z., který je ve věci též plně aplikovatelný, v takovém případě nese ze svého ten, komu hrozí újma, a k jejímu odvracení nezakročí způsobem přiměřeným okolnostem, čemu mohl zabránit. Újma nemohla žalobci hrozit ani z důvodu, že si musel být vědom, jaké peněžní prostředky má na zajištěných účtech, kdy exekuce nebyla pro nedostatek těchto finančních prostředků na účtech úspěšná. Celková délka řízení tak u žaloby 2 a 3 nepřesáhla dobu, kterou lze u těchto typů řízení rozumně očekávat, přičemž sám žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 z.o.š. nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy, když nepodal v rámci daňového řízení opravné prostředky (námitky). Stejně tak význam předmětu řízení v návaznosti na výše rozebrané soud považuje za zanedbatelný. Zároveň nebyl zjištěn průtah během řízení, postup orgánů veřejné moci nikterak nevybočoval z běžných mezí. Tvrzení žalobce o jeho obavách z důvodu, že se po desítkách exekucí správce daně stal osobou na hraně existenční chudoby, bylo vyvráceno vlastním konáním žalobce, který v průběhu daňového řízení převedl svůj značný nemovitý majetek do jím nově založeného svěřenského fondu (viz odst. 16 odůvodnění tohoto rozsudku), tvrzenou existenční chudobu si mohl přivodit pouze vlastním jednáním.

62. Nelze odhlédnout ani od toho faktu, že žalobci byl přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně v celkové výši 1 115 932 Kč, který byl vyplacen započtením oproti splatným pohledávkám vůči žalobci (viz podrobně odst. 21 ve spojení s odst. 33 až 36, 38 odůvodnění tohoto rozsudku). Podle výše citovaného § 254 odst. 6 daňového řádu úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.

63. Je třeba dodat, že soud hodnotil výpověď svědkyně jako hodnověrnou, neboť podala logickou, vnitřně nerozpornou výpověď, která neodporovala ostatním provedeným důkazům. Zároveň soud neshledal porušení § 53 odst. 1 písm. j) daňového řádu, neboť příslušným orgánem veřejné moci pro projednání nároku podle z.o.š. se rozumí i soud. Nebylo proto nezbytné tuto svědkyni zbavovat povinnosti mlčenlivosti. Z její výpovědi je patrné, jakým způsobem a z jakého důvodu postupoval správce daně v posuzovaném správním řízení (především v části exekuční), přičemž daná svědkyně se tohoto řízení účastnila pouze částečně, spíše na poradní úrovni, nicméně měla o něm ze své úřední činnosti dostatečné povědomí.

64. Na základě těchto úvah soud zamítl žalobu ohledně zbývajících nároků žalobce (výrok II. tohoto rozsudku).

65. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl zčásti úspěšný v rámci 1. žaloby, přičemž dle § 142 odst. 3 o.s.ř. platí, že i když neměl účastník plný úspěch ve věci, soud mu může přiznat celou náhradu nákladů řízení mj. i v případě, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Naopak u 2. a 3. žaloby byl žalobce neúspěšný. Vzhledem k tomu, že ke spojení všech tří řízení došlo až usnesením ze dne 13. 10. 2022 (s právní mocí ke dni 7. 12. 2022), soud při zkoumání úspěchu a neúspěchu ve věci dle shora zmíněného § 142 odst. 2 o.s.ř. vyšel i z počtu úkonů, které účastníci v jednotlivých řízeních uskutečnili do doby spojení věcí, přičemž v řízení týkajícího se 1. žaloby soud vyšel z úkonů úspěšného žalobce a v řízení týkajících se 2. a 3. žaloby soud vyšel z úkonů úspěšné žalované. Soud zjistil, že žalobce učinil do spojení věcí u 1. řízení 5 úkonů právní služby (sepis žaloby, převzetí zastoupení, doplnění žaloby, odvolání do místní nepříslušnosti a replika), žalovaná učinila ve 2. a 3. řízení celkem [hodnota] úkony (2 x vyjádření). Poměr 5:2 svědčí v rozsahu 20 % žalobci. Dále se soud zabýval úkony po spojení řízení, přičemž vyšel z poměru úspěchu a neúspěchu v řízeních, kdy u 1. žaloby vyšel hypoteticky z částky, kterou žalobce požadoval (ač mu přiznána nebyla). Žalobce tak byl úspěšný co do částky 114 000 Kč, žalovaná co do částky 204 965 Kč (81 335 + 123 630), což znamená úspěch pro žalovanou v rozsahu 64,3 % a neúspěch v rozsahu 35,7 %, rozdíl 28,6 % by tak svědčil žalované. Soud dále zjistil, že žalovaná po spojení věcí vynaložila celkem [hodnota] úkonů (7x vyjádření ve věci včetně doplňků a vyjádření k odvolání, 5 úkonů za účast u jednání soudu dne 3. 8. 2023, 5. 10. 2023, 28. 11. 2023 a 18. 1. 2024, přičemž první jednání přesahovalo 2 započaté hodiny). Soud vynásobil těchto 12 úkonů 28,6 % a připočetl 2 plné úkony (12 x 28,6 % + 2 x 100), které žalovaná vynaložila u 2. a 3. řízení před spojením věcí, přičemž zjistil výsledek 543,2, který porovnal s 5 plnými úkony žalobce, které vynaložil u 1. řízení před spojením věcí (tj. 5 x 100 = 500). Protože zjištěný celkový poměr úspěchu a neúspěchu je přibližně na obou stranách stejný (žalovaná byla pouze o malou část úspěšnější), soud s přihlédnutím k již uvedenému § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení