9 Afs 15/2018 - 27

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. 41670/16/5100-41458-711233, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, č. j. 57 Af 30/2016 - 49, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, č. j. 57 Af 30/2016 - 49, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 22. 9. 2016, č. j. 41670/16/5100- 41458-711233, se zrušuje.

III. Rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 19. 7. 2016, č. j. 1398984/16/2301- 52521-404947, se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

IV. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 24 456 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Jakuba Hajdučíka, advokáta se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí – zajišťovací příkaz Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 19. 7. 2016, č. j. 1398984/16/2301-52521-404947 (dále také „rozhodnutí správce daně I. stupně“ či „příkaz“). Příkazem bylo stěžovateli uloženo, aby okamžikem jeho vydání zajistil úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2012 složením jistoty ve výši 528 923 Kč na depozitní účet správce daně.

2. Předmětem sporu je jednak postup žalovaného, který stěžovatele neseznámil s důkazními prostředky opatřenými v odvolacím řízení, čímž dle žalobních námitek porušil § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jednak i splnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu stanovených v § 167 daňového řádu.

3. Dle krajského soudu není možné § 115 odst. 2 daňového řádu v odvolacím řízení proti zajišťovacímu příkazu vůbec aplikovat. Řízení o zajišťovacím příkazu je řízením předstižného charakteru, v němž zákonodárce klade značný důkaz na jeho rychlý a efektivní průběh, jak ostatně vyplývá z § 168 odst. 1 daňového řádu, podle něhož platí, že pokud není vydáno rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do 30 dnů ode dne, kdy bylo podáno, zajišťovací příkaz se stává neúčinným. S ohledem na časově značně limitovaný úsek, po který může probíhat odvolací řízení, není dán pro využití shora uvedeného ustanovení prostor. Relativní časová náročnost, kterou v sobě povinnost odvolacího orgánu ze své podstaty nese (stanovení termínu pro seznámení se s podklady, poskytnutí přiměřené lhůty pro vyjádření a případné navržení dalšího dokazování), by mohla ohrozit samotný účel zajišťovacího řízení. Tím spíše však na druhou stranu platí, že při takto pevném časovém rámci odvolacího řízení a absenci možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí má daňový subjekt prostor polemizovat se závěry žalovaného v rámci soudního řízení, k čemuž ovšem v projednávané věci nedošlo.

4. Stěžovatel se toliko omezil na konstatování nezákonnosti důkazů, aniž by se blíže vyjádřil k jejich obsahu. Nad rámec soud uvedl, že vzhledem k povaze důkazních prostředků hodnocených v odvolacím řízení žalovaným (notářský zápis sp. zn. NZ 89/2016 ze dne 15. 7. 2016, kupní smlouvy o prodeji automobilů společnosti PALETY PLZEŇ s.r.o., tj. právních jednání, jichž byl stěžovatel účastníkem a podepsal je) nemá námitka zkrácení procesního postavení v důsledku nedání možnosti se s nimi seznámit valného smyslu, neboť dané listiny zachycovaly projev vůle samotného stěžovatele a jejich obsah mu tedy musí být bezpečně znám i bez formálního seznámení.

5. Doplnit v odvolacím řízení odůvodnění naplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu je možné a žádoucí. Stalo-li se v projednávané věci zřízení svěřenského fondu zjistitelným právě až v rámci odvolacího řízení, neboť listina, jíž byl fond založen, byla zapsána do katastru nemovitostí, tj. do veřejného seznamu, až v srpnu 2016, byl žalovaný povinen i tuto skutečnost vzít v úvahu a vyhodnotit, nakolik ovlivňuje závěr o ohrožení dobytnosti budoucí daně.

6. Ačkoliv žalovaný nereagoval na argumentaci, která mohla potenciálně oslabovat obavy o ohrožení dobytnosti budoucí daně (stěžovatel zpochybnil existenci majetkových převodů mezi jeho osobou a jím ovládanou obchodní korporací), odůvodnění napadeného rozhodnutí opřel o zcela konkrétní a zejména co do intenzity ohrožení dobytnosti budoucí daně výrazně silnější rozhodovací důvod (tj. zřízení svěřenského fondu), jenž byl založen na zcela reálném a konkrétním jednání stěžovatele, kterým bez zřejmého důvodu docházelo k výraznému zmenšování jeho jmění, navíc v bezprostřední časové souvislosti s kroky správce daně směřujícími k zajištění v budoucnu stanovené daně. Z těchto důvodů tedy není na újmu kvalitě odůvodnění to, že námitka nebyla výslovně žalovaným vypořádána, a tudíž případná reakce na danou námitku není způsobilá nic změnit.

7. Za situace, v níž jednatel společnosti, tj. osoba ze zákona mající v obchodní korporaci klíčové postavení (a to jak „dovnitř“ korporace při obchodním vedení, tak „navenek“ při jednání se třetími osobami), v rámci svědecké výpovědi uvede, že nemá povědomí o jakémkoliv obchodování se stěžovatelem, musí daná skutečnost bez dalšího založit vážné pochybnosti o pravdivosti jeho účetnictví, z něhož naopak realizace obchodních případů vyplývá. Jistě není běžná situace, kdy by si čelní představitel obchodní korporace vůbec nebyl vědom existence obchodního partnera, s nímž má docházet k obchodování v nezanedbatelném rozsahu. Pro účely řízení o zajišťovacím příkazu představují skutečnosti uvedené jednateli společností C.T.C. - CZECH TRADE CORP., s.r.o., a SUPPORT ENERGY, s.r.o., jasný a silný předpoklad budoucího stanovení daně, který správní orgány zcela konkrétně a správně identifikovaly.

8. K naplnění předpokladu přiměřené pravděpodobnosti stanovení daně došlo i v případě obchodních případů týkajících se dodávek od H.P. Prvoinstanční orgán ve svém rozhodnutí uvedl zcela konkrétní okolnosti (jež ostatně cituje v podané žalobě sám stěžovatel) zpochybňující, že místem plnění byla Česká republika. Určení místa plnění má klíčový význam pro stanovení budoucí daně, neboť v případě, že by se stěžovateli nepodařilo v rámci řízení o doměření daně prokázat, že místo plnění bylo vskutku v tuzemsku, jak tvrdí, došlo by k doměření daně.

9. Ohrožení dobytnosti budoucí daně bylo po právu spatřováno ve skutečnosti, že většina majetku stěžovatele je snadno a rychle převoditelná – ať už se jedná o peněžní prostředky na účtech v bankovních ústavech, tak o samotný majetek sloužící k podnikání. Potenciální riziko, že dojde k uskutečnění převodu majetku, bylo dáno zejména skutečností, že stěžovatel byl výlučným společníkem obchodní korporace PALETY PLZEŇ s. r. o. mající zcela totožný předmět činnosti jako stěžovatel, přičemž on sám v odvolání proti zajišťovacímu příkazu argumentoval tím, že tato společnost již podnikání s paletami realizuje. V období bezprostředně předcházejícímu vydání zajišťovacího příkazu navíc počal činit zcela konkrétní kroky, jimiž razantně zmenšil svůj majetek, když převedl čtyři bytové jednotky a shora zmíněný 100% podíl v obchodní korporaci, jíž realizoval svou podnikatelskou činnost, do svěřenského fondu, čímž znemožnil, aby dané majetkové hodnoty mohly sloužit k zajištění úhrady budoucí daně. V této souvislosti je třeba odmítnout námitku, že se převod do svěřenského fondu týkal výlučně jeho osobního majetku.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

10. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

11. Krajskému soudu vytýká, že nespojil řízení o žalobách proti zajišťovacím a exekučním příkazům do jediného řízení postupem dle § 39 s. ř. s., a v tomto důsledku nemohl posoudit všechny okolnosti v jejich souhrnu. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 1 Afs 4/2017 – 40, které v právní větě II. uvedlo: „[V] případě soudního přezkumu více zajišťovacích příkazů či exekučních příkazů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. musí soud žaloby proti těmto příkazům projednat společně (§ 39 odst. 1. s. ř. s.), neboť jen posouzením kumulativního vlivu příkazů lze zaručit efektivní ochranu veřejných subjektivních práv daňového subjektu a posoudit případný likvidační efekt vyvolaný způsobem, jakým správce daně řízení proti daňovému subjektu vede.“

12. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru krajského soudu, dle kterého se pro nedostatek času, resp. zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu pro vyřízení odvolání, § 115 odst. 2 daňového řádu v odvolacím řízení proti zajišťovacímu příkazu neaplikuje. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, ve kterých ÚS konstatoval, že rozhodnutí soudu nesmí být pro účastníky překvapivé. Tyto závěry byly NSS převzaty i ve vztahu k řízení daňovému (viz rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 - 83).

13. V daňovém právu slouží jako ochrana proti překvapivým rozhodnutím právě § 115 odst. 2 daňového řádu. Podle dosavadní judikatury soud za klíčové považuje, zda je daňovému subjektu v odvolacím řízení postup správního orgánu znám a zda má dostatečný prostor na něj reagovat.

14. Krajský soud navíc opomněl § 34 daňového řádu, který žalovanému dovoluje překročit zákonem stanovenou třicetidenní lhůtu.

15. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

16. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud neměl zákonnou povinnost žalobní řízení proti exekučním příkazům a žalobní řízení proti zajišťovacím příkazům spojit ke společnému projednání. Takovou povinnost nelze dovodit ani z judikatury. Ve věci sp. zn. 1 Afs 4/2017 soud nic v tomto smyslu neuvedl. Konstatoval pouze, že „[p]okud by byly podány žaloby jednotlivě proti exekučním příkazům, bude povinností soudu tyto projednat společně (§ 39 odst. 1 s. ř. s.); obdobně bude muset krajský soud postupovat v případě žalob proti rozhodnutím o odvolání proti zajišťovacím příkazům“.

17. Ve stěžovatelově případě bylo vydáno 33 zajišťovacích příkazů, přičemž v jednotlivých odvoláních proti nim se argumentace lišila a bylo ji možné rozčlenit do základních 4 typů. Jakkoliv žalovaný rozhodl o odvoláních čtyřmi různými rozhodnutími, je z jejich obsahu zcela zřejmé, že při posuzování jednotlivých odvolání postupoval s vědomím existence všech zajišťovacích příkazů.

18. Ačkoliv krajský soud žaloby nespojil ke společnému projednání (ostatně návrh na spojení stěžovatel sám neučinil), postupoval s vědomím existence dalších rozhodnutí (srov. str. 13 napadeného rozsudku).

19. K vyloučení § 115 odst. 2 daňového řádu žalovaný uvedl, že zajišťovací příkaz je procesní rozhodnutí předběžné povahy. Není vydáván na základě dokazování. Správce daně vychází pouze ze skutečností, které jsou mu v daný okamžik známé a které zakládají podmínky pro jeho vydání. Jestliže před vydáním zajišťovacího příkazu není prováděno dokazování správcem daně, je z povahy věci vyloučeno, aby bylo dokazování ve smyslu § 115 odst. 1 daňového řádu prováděno při následném přezkumu odvolacím orgánem.

20. V rámci odvolacího řízení žalovaný neprováděl žádné dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí, ani neměnil důvody svědčící odůvodněné obavě správce daně a nedospěl k odlišnému právnímu názoru. V odvolacím řízení odůvodněná obava správce daně nadále trvala. Nadto žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl další skutečnosti týkající se majetkových poměrů stěžovatele (prodej 3 motorových vozidel personálně propojené obchodní korporaci PALETY PLZEŇ s. r. o., zřízení svěřenského fondu, do kterého byly vyčleněny 4 bytové jednotky a obchodní podíl v uvedené korporaci), které nebyly uvedeny v zajišťovacích příkazech. Tyto se však staly zjistitelné až v odvolacím řízení a žalovaný je uvedl pouze v reakci na odvolací námitku, že nedochází ke zmenšování majetku. Tyto skutečnosti jsou navíc projevy vlastní vůle stěžovatele, které věcně žádným způsobem nerozporuje.

21. Judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje, na projednávanou věc nedopadá, neboť se netýká aplikace § 115 odst. 2 daňového řádu v odvolacím řízení proti zajišťovacímu příkazu.

22. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

23. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.

24. Předmětem sporu je zejména otázka, zda žalovaný při přezkumu zajišťovacích příkazů správce daně porušil § 115 odst. 2 daňového řádu. Zcela obdobnou právní věcí shodného žalobce (v projednávané věci v postavení stěžovatele) se NSS již zabýval v rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 Afs 156/2018 - 32, od jehož závěrů nemá nyní rozhodující senát žádný racionální důvod se odchýlit.

25. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že smyslem § 115 odst. 2 daňového řádu je zamezit vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. S žalovaným souhlasil v tom, že s ohledem na specifika zajišťovacího řízení, v němž je správce daně nucen vycházet z informací, které má v daný moment k dispozici, není před vydáním zajišťovacího příkazu prováděno dokazování správcem daně prvního stupně. Ostatně NSS se v rozsudku ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48, vyslovil, že „[p]ři vydávání zajišťovacího příkazu nebude na místě obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně, nikoliv s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu shora cit. § 167 odst. 1 daňového řádu. Jinak by vskutku správce daně stanovoval daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou v samotném řízení“. Přisvědčil závěru krajského soudu, podle něhož se v případě vydávání zajišťovacího příkazu „[n]ejedná o prokazování skutkového stavu, nýbrž o zjištění indicií, které důvodně nasvědčují závěru o předpokladu nedobytnosti či značných obtíží při vybírání daně“.

26. To, že před vydáním zajišťovacího příkazu není prováděno dokazování správcem daně, však neznamená, že je z povahy věci vyloučené, aby bylo prováděno dokazování při následném přezkumu odvolacím orgánem. Bude-li dokazování potřebné a nutné k vypořádání se s odvolacími námitkami daňového subjektu, nezbude odvolacímu správnímu orgánu než provést dokazování k potřebným otázkám řešeným v tomto řízení, tj. zda zde jsou skutečnosti odůvodňující s přiměřenou pravděpodobností závěr, že daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná, nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi. Ve vztahu k těmto otázkám totiž musí být zajišťovací příkaz, resp. rozhodnutí o odvolání proti němu, řádně a podrobně zdůvodněno, přičemž mohou nastat situace, kdy bez provedení dokazování nebude možné rozhodnutí odvolacího orgánu takto náležitě odůvodnit. To platí zejména v situaci, kdy odvolací orgán nově uplatní nové skutečnosti, které nebyly uvedeny v zajišťovacím příkazu a k nimž se tedy daňový subjekt nemohl dosud vyjádřit. Pro podrobné a časově náročné dokazování nicméně není v zajišťovacím řízení prostor (a není to ani smyslem a účelem tohoto řízení). K tomu slouží především řízení, jehož předmětem je stanovení daně.

27. Podstatné pro posouzení zákonnosti zajišťovacího příkazu je nejen to, zda měl správce daně v době jeho vydání dostatečné důvody odůvodňující vydání příkazu, ale i to, zda tyto důvody trvaly i v době vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Je třeba mít stále na paměti, že „[z]ajišťovací příkaz je sice rozhodnutí předběžného a dočasného charakteru, nepředstavuje však standardní prostředek správy daní, ale velice silný a účinný instrument správce daně k prakticky okamžitému zajištění daně, který mimořádně závažným způsobem postihuje ekonomickou sféru daňového subjektu, závažně zasahuje do jeho majetkových práv a může pro něj být za určitých podmínek likvidační. Z tohoto důvodu je třeba jej vnímat vskutku jako prostředek ultima ratio a měl by být využíván obezřetně a uváženě jako mimořádný nástroj v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti zakotvenou v § 5 odst. 3 daňového řádu, která správci daně ukládá při vyžadování plnění daňových povinností použít jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a ještě stále umožňují dosáhnout cíle správy daní. Lze jej tedy použít, např. je-li to nezbytné pro zabránění daňovým únikům, nikoli v případech, kdy lze úhradu daně zajistit jiným vhodným způsobem např. zástavním právem, bankovní zárukou, či ručením … “ (viz bod 29 rozsudku NSS ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017 - 54).

28. Žalovaným uváděné skutečnosti týkající se majetkových poměrů stěžovatele (prodej 3 motorových vozidel personálně propojené obchodní korporaci PALETY PLZEŇ s. r. o., zřízení svěřenského fondu, do kterého byly vyčleněny 4 bytové jednotky a obchodní podíl v uvedené korporaci), představují listinné důkazy, které žalovaný zhodnotil a vycházel z nich při posouzení věci (vypořádání námitky stěžovatele, že nezmenšuje svůj majetek). Prováděl-li žalovaný ve věci dokazování, byl povinen postupovat mimo jiné podle § 115 odst. 2 daňového řádu.

29. Úvaha žalovaného i krajského soudu, dle které byly všechny nově žalovaným zjištěné skutečnosti stěžovateli známy, protože se jednalo o úkony, které on sám učinil, není pro posouzení aplikace § 115 odst. 2 daňového řádu relevantní. Smyslem práva na seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim není pouze povědomí daňového subjektu o všech skutečnostech rozhodných pro posouzení věci. Podstatné je, aby daňový subjekt věděl, které důkazy v jeho věci správní orgán hodlá použít, a aby měl v rámci vyjádření možnost předestřít správnímu orgánu vlastní hodnocení těchto důkazů, důkazy zpochybnit či navrhnout důkazy jiné. Pokud žalovaný i krajský soud stěžovateli toto právo upřeli, dopustili se závažné procesní vady a zásadně tím zpochybnili skutková zjištění, k nimž v odvolacím řízení žalovaný dospěl.

30. Namítané vadě řízení před krajským soudem kasační soud nepřisvědčil. Naopak souhlasí s žalovaným, že z rozhodnutí ve věci sp. zn. 1 Afs 4/2017 povinnost krajského soudu spojit ke společnému projednání a rozhodnutí žaloby proti zajišťovacím příkazům a žaloby proti exekučním příkazům nevyplývá.

IV. Závěr a náklady řízení

31. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1, větou první, před středníkem s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu. S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před krajským soudem dány důvody pro to, aby bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, nevrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného soudem v tomto rozhodnutí nemohl učinit nic jiného než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

32. S ohledem na to, že lhůta pro vyřízení odvolání proti zajišťovacímu příkazu (§ 168 odst. 1 daňového řádu) je propadnou procesní lhůtou, která je vydáním odvolacího rozhodnutí zkonzumována a po skončení soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění daně již znovu neběží, ani nepokračuje, soud kromě žalobou napadeného rozhodnutí zrušil i rozhodnutí správce daně I. stupně [(zajišťovací příkaz); viz rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Afs 239/2015 - 66].

33. O věci rozhodl bez jednání postupem dle § 109 odst. 2, věty první, s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.

34. V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu dle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).

35. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci. Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, neboť rozsudek krajského soudu i napadené rozhodnutí žalovaného byly zrušeny, a proto mu Nejvyšší správní soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému.

36. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 8 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Zástupce stěžovatele v řízení o žalobě před krajským soudem učinil celkem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)], písemné podání ve věci samé (žaloba) a účast na ústním jednání před krajským soudem v délce 55 minut [§ 11 odst. 1 písm. d) a g) AT].

37. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil tentýž zástupce jeden úkon právní služby, písemné podání ve věci samé – kasační stížnost [§ 11 odst. 1 písm. d) AT]. Soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za převzetí a přípravu věci pro účely kasačního řízení, protože v řízení před krajským soudem vystupoval stejný zástupce jako v řízení před Nejvyšším správním soudem a náhrada nákladů řízení za přípravu a převzetí věci byla stěžovateli již přiznána v řízení před krajským soudem. Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) AT, ve spojení s § 7 bodem 5 AT], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT. Za jeden úkon právní služby proto náleží 3 400 Kč. Celkem tedy náklady právního zastoupení za čtyři úkony právní služby činí 13 600 Kč. Zástupce stěžovatele doložil osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). K nákladům řízení o žalobě a o kasační stížnosti se tedy přičítá DPH ve výši 2 856 Kč. Celková částka za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem činí 24 456 Kč.

Poučení