25 C 380/2013 - 580

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Ing. Danielem Zejdou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalované: [právnická osoba], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka A], IČO [IČO účastníka A] sídlem [Adresa účastníka A] zastoupeného advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] pro 1 184 750 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 9. 2013 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované [tituly před jménem] [jméno FO], náhradu nákladů řízení ve výši 211 320 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 23. 9.2013 po žalované domáhá náhrady škody ve výši 1 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. od 14. 9. 2013 do zaplacení, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem exekutora [Jméno účastníka A], exekutorský úřad v [adresa], konkrétně průtahy při provádění exekuce a liknavostí spočívající v nedoručení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003, č. j. [Anonymizováno], o nařízení exekuce (dále jen „usnesení o nařízení exekuce“) povinnému [jméno FO] a nezajištění jeho nemovitých věcí. Uvedené liknavosti povinný využil a nemovité věci prodal, načež se v exekuci vedené proti povinnému do dnešního dne nepodařilo pohledávku vymoci. Z dosavadního průběhu exekuce je zjevné, že v ní vymáhaná pohledávka v plné výši uspokojena nebude, neboť se to nepodařilo ani za více než 10 let ode dne jejího nařízení, proto ke škodě došlo.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že navrhla její zamítnutí, když sporovala tvrzený nesprávný úřední postup exekutora, výši škody a příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Uvedla, že předmětné usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručováno v souladu s právními předpisy až po nabytí právní moci usnesení dne 12. 10. 2005. Nemovitosti byly prodány dne 6. 11. 2003 a do katastru nemovitostí byla změna vlastnického práva zapsána k datu 16. 12. 2003. Žalobkyně měla v promlčecí lhůtě 3 let podat odpůrčí žalobu. Rovněž žalovaná namítla, že žalobkyně neprokázala výši škody. Žalobkyně sice předložila smlouvu o postoupení pohledávky, ale již nedoložila, kolik za tuto smlouvu skutečně zaplatila. Dále žalovaná namítla, že exekuce stále probíhá a od třetího povinného jsou pobírány splátky, takže požadovaná výše škody je naprosto imaginární. Nakonec vznesla námitku promlčení nároku. Rovněž žalovaná navrhla, aby do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované vstoupil [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [Jméno účastníka B].

3. Soudní exekutor do řízení jako vedlejší účastník na výzvu soudu vstoupil a vyjádřil se k žalobě tak, že navrhl její zamítnutí. Potvrdil, že usnesení o nařízení exekuce mu bylo doručeno dne 24. 1. 2013. Exekuci prováděl s veškerou odborností a pečlivostí a dle tehdy dostupných možností získání informací o postižitelném majetku povinných ve spolupráci s oprávněným, jímž byla [právnická osoba]., a poté [právnická osoba]. Vedlejší účastník především namítl, že předchozí oprávněná [právnická osoba], ničeho proti způsobu a rozsahu a exekuce nenamítala, rovněž ani nevyužila svého práva odporovat v obecné tříleté lhůtě zmíněné kupní smlouvě ze dne 6. 11. 2003. Žalobkyně do dne 15. 10. 2007 pohledávku neměla a tato náležela jiným subjektům, které proti kupní smlouvě ze dne 6. 11. 2003 nijak nebrojili. Poškozená by se tedy měla cítit pouze předchozí oprávněná [právnická osoba], neboť ke dni 6. 11. 2003 a dlouho po tom až dne 15. 10. 2007 byla oprávněnou. Žalobkyně nabyla pohledávku ve stavu, v jakém byla ke dni 15. 10. 2007, k čemuž patří i její dobytnost a majetkové zázemí ručit celé za tuto pohledávku povinného [jméno FO] ke dni 15. 10. 2007. Právní nástupnictví plynoucí z postoupení předmětné pohledávky není právním nástupnictvím univerzálním, ale singulárním. Žalobkyně tedy není aktivně legitimována. Rovněž vedlejší účastník vznesl námitku promlčení, kdy subjektivní tříletá promlčecí doba uběhla již dříve, než byla pohledávka postoupena, neboť předchozí vlastník pohledávky [právnická osoba] se jistě po uzavření zmíněné kupní smlouvy dozvěděla, nebo rozhodně mohla při náležité péči dozvědět o jejím uzavření. Argumentace v žalobě, že se žalobkyně dozvěděla o tomto postupu až dne 30. 1. 2012 považuje za účelovou. Vedlejší účastník ještě namítl to, že namítá absenci příčinné souvislosti, když tvrdí, že kdyby nebylo tvrzeného nesprávného postupu, tak by postupník, tedy žalobkyně, nikdy majetek, který má představovat jeho škodu, výtěžek z provedené exekuce prodejem nemovité věci v katastrálním území [adresa], jež měla být správně provedena dle jeho tvrzení, vůbec neobdržel, neboť by jej dostal postupitel [právnická osoba], která by jistě tuto částku s pohledávkou na žalobkyni nepostoupila. Dále vedlejší účastník uvádí, že pokud by bylo hypoteticky připuštěno, že nárok co do základu vznikl, tak škodu nelze vyčíslit částkou 1.400.000,- Kč, když při prodeji v dražbě je nejnižší podání ve výši 2/3, popř. při prodeji v druhém kole dražebního jednání je pouze polovina ceny odhadní, dále se musí odečíst náklady exekučního řízení, tedy škoda by byla podstatně nižší.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 25 C 380/2013-93, rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované [tituly před jménem] [jméno FO], soudnímu exekutorovi, náklady řízení ve výši 71 000 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Soud měl z hlediska skutkového stavu za zjištěné, že žalobkyně nabyla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 od společnosti [právnická osoba]. pohledávku ve výši přibližně 5 000 000 Kč s příslušenstvím za společností [právnická osoba]., jež byla zajištěna mimo jiné zákonným ručením společníka [jméno FO] a byla soudně přiznána rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2002. Dřívější oprávněný, tj. [právnická osoba]., podal návrh na nařízení exekuce a exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003 proti třem povinným, mj. [jméno FO]. Po vydání usnesení o nařízení exekuce [právnická osoba]. smlouvou ze dne 28. 5. 2003 postoupila pohledávku včetně pohledávky za [jméno FO] na společnost [právnická osoba], která ji následně, dne 15. 10. 2007, postoupila na žalobkyni. V době vydání usnesení byl pan [jméno FO] vlastníkem souboru nemovitých věcí zapsaného v katastru nemovitostí, které prodal smlouvou ze dne 6. 11. 2003 za cenu 1 400 000 Kč. Exekuce probíhá a je plněno v malých částkách od další povinné. Soud zaujal názor, že žalobkyně není aktivně legitimovaná k podání žaloby, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 s postoupenou pohledávkou nepřešlo právo na náhradu škody vůči žalované, neboť v té době toto právo nemohlo ještě existovat, a to z důvodu, že exekuce probíhala a stále probíhá, a v té době nebylo zřejmé, že exekucí nebude vymožena exekvovaná částka.

5. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že ve vztahu žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a že žádný z účastníků včetně vedlejšího účastníka na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že žalobkyně není aktivně legitimována k podané žalobě. Na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10.2007 žádná pohledávka na náhradu škody převedena nebyla, tento nárok by musel být dle odvolacího soudu vyjádřen přímo ve smlouvě. Jde o právo z odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníkovi (České republice). Navíc škoda společnosti [právnická osoba] nevznikla v době nesprávného úředního postupu soudního exekutora způsobeného jeho liknavostí a v průtazích při provádění exekuce, neboť exekuce stále probíhala, nemohl být tento nárok převeden ani smlouvou ze dne 15. 10. 2007.

6. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 2289/2017-196 k dovolání žalobkyně, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, a vrátil mu věc k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací soud se odmítl zabývat pozměněnou argumentací žalobkyně. Dovolací soud jakoukoliv změnu ve skutkových tvrzeních, natož pak ve skutkových tvrzeních týkajících se nesprávného úředního postupu, neshledává. Je zjevné, že žalobkyně v průběhu řízení přizpůsobila svou argumentaci, konkrétně tak, že akceptovala názor soudu I. stupně ohledně vzniku škody až v době po postoupení pohledávky, přičemž uvedla, že i v případě vzniku škody v době před postoupením pohledávky jí právo náleží, jelikož v takovém případě na ni bylo smluvně postoupeno. Uvedená úprava postoje je ovšem toliko v rovině právních úvah týkajících se okamžiku, kdy se projevily důsledky škodné události (vznikla škoda), a nedotýká se příčiny škody (škodné události). V konkrétních okolnostech případu je zjevné, že posouzení okamžiku vzniku škody má vliv na vyhodnocení, zda žalobkyni může svědčit právo na náhradu škody, popř. jakým mechanismem se toto právo do její sféry dostalo. O rozdíl v nároku se nejedná, neboť jednání (jímž měl být nesprávný úřední postup ze strany exekutora) i následek (právo na náhradu škody) zůstávají stejné, rozdíl je toliko v posouzení dílčí právní otázky při nezměněných skutkových tvrzeních. Pokud se týká otázky hmotného práva týkající se přechodu budoucího práva na náhradu škody vzniklé při vymáhání škody (v konkrétní věci nesprávným úředním postupem exekutora), nelze uzavřít, že by rozhodnutí odvolacího soudu na řešení uvedené otázky nespočívalo. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž obsažen závěr o nesprávnosti názoru žalobkyně, podle nějž na ni smlouvou o postoupení pohledávky přešel nárok společnosti [právnická osoba] na náhradu škody, resp. nárok na budoucí pohledávku na náhradu škody. Odvolací soud rovněž uvedl, že jestliže škoda společnosti [právnická osoba] nevznikla v době nesprávného úředního postupu soudního exekutora, protože v té době exekuce stále probíhala, nemohl být takový nárok ani převeden smlouvou ze dne 15. 10. 2007. Úvahy, které odvolací soud vedly k těmto závěrům, ovšem rozpoznatelné nejsou. Posouzení otázky, zda společně s pohledávkou bylo převáděno budoucí právo postupitele ([právnická osoba].) na náhradu škody vzniklé v souvislosti se správou, vymáháním či uplatněním pohledávky, nebo „z jakéhokoliv jiného důvodu, který souvisí, má svůj původ v nebo se týká pohledávky, resp. jejího právního důvodu“ (viz soudy zjištěný text smlouvy o postoupení pohledávky z 15. 10. 2017) vyžadují ovšem dle dovolacího soudu pro řešení věci výklad vůle takto projevené a právních účinků takové vůle v míře, která je nad úrovní dosud odvolacím soudem vyjádřené, že totiž takový výklad je nesprávný, neboť stranám postupní smlouvy „nic nebránilo tuto skutečnost vyjádřit v předmětné smlouvě, s uvedením České republiky jako dlužníka a právním titulem takové pohledávky“. Nad to s ohledem na výše zmíněné procesní pochybení byla odvolacím soudem vyloučena možnost právního posouzení, zda škoda spočívající v zániku dobytnosti pohledávky mohla vzniknout i po postoupení pohledávky, a tudíž zda právo na její náhradu mohlo vzniknout až žalobkyni. Odvolací soud při odvolacím přezkumu řešení toho, zda žalobkyni svědčí aktivní legitimace k uplatnění předmětného nároku, nezabýval vyhodnocením otázky, zda (popř. kdy) tvrzená škoda vznikla. V dalším průběhu řízení tedy bude jeho úkolem předně učinit zřetelný závěr ohledně vzniku škody. Dospěje-li k závěru, že škoda vznikla, posoudí okamžik jejího vzniku a následně i důvodnost tvrzení, že právo na náhradu škody má žalobkyně.

7. Následně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21 Co 183/2015-223 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že ve vztahu žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalované žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování podle § 213a odst. 1 o. s. ř. zprávami Exekutorského úřadu [Jméno účastníka B] a Okresního soudu v Kladně a poté neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Odvolací soud (k pokynu, v němž mu Nejvyšší soud uložil, aby učinil zřetelný závěr ohledně vzniku škody) uzavřel, že škoda spočívající v zániku dobytnosti pohledávky nevznikla ani před postoupením pohledávky na žalobkyni, ani doposud, a žaloba je tak předčasná. Je tomu tak z důvodu, že exekuce proti povinnému [jméno FO] dosud probíhá a její výsledek nelze předjímat. Na žalobkyni tak společně s pohledávkou nepřešlo ani budoucí právo postupitele na náhradu škody vzniklé v souvislosti se správou, vymáháním či uplatněním pohledávky, nebo „z jakéhokoliv jiného důvodu“.

8. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 3562/2019-238 k dovolání žalobkyně, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21 Co 183/2015-223 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2015, č.j. 25 C 380/2013 - 93, a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Dovolací soud učinil následující závěry: „Pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení pohledávky za dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008). V posuzovaném případě tedy pro závěr o tom, zda v důsledku opožděného vydání předběžného opatření nastala na straně žalobkyně majetková újma v podobě zkrácení uspokojení uplatňované pohledávky, není podstatné toliko zjištění, zda a s jakým výsledkem exekuční řízení směřující k vymožení této pohledávky již pravomocně skončilo, nýbrž zjištění skutkových okolností (např. věk dlužnice, dostatek zpeněžitelného majetku, zdroj jejích příjmů, výše uplatňované pohledávky a jejího příslušenství apod.) umožňujících učinit závěr o tom, zda žalobkyně prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky či nikoliv.“ Není pochyb o skutečnosti, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci neodpovídají právním závěrům vyjádřeným v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012. Dovolací soud přitom nespatřuje žádnou okolnost (skutkovou či právní), která by činila jeho rozhodnutí neaplikovatelným na nyní projednávanou věc. Rovněž nebyl shledán žádný důvod, pro nějž by bylo třeba se od vyslovených právních závěrů odchylovat. Byť je pravdou, že pokud existuje dlužník, nelze s jistotou vyloučit možnost plnění dluhu, bylo by ovšem neodůvodněnou tvrdostí, aby poškozený věřitel musel čekat na zánik jakékoliv v úvahu přicházející možnosti úhrady jeho pohledávky, aby se mohl plnění z titulu náhrady škody na pohledávce domáhat. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněného pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soudy jednající v řízení o náhradu škody posoudí otázku schopnosti dlužníka splnit pohledávku (poškozeného) věřitele samy, tedy aniž by v tomto ohledu bylo třeba rozhodnutí v řízení vedeném vůči dlužníkovi. Soudy nižších stupňů se měly zabývat posouzením, zda žalobkyně při pravidelném běhu událostí bude prokazatelně moci dosáhnout v přiměřené době uspokojení své pohledávky. Skutečnost, z níž soudy vycházely, tedy že exekuční řízení k uspokojení pohledávky stále probíhá a že je na pohledávku žalobkyně částečně plněno, není pro dané posouzení dostatečná.

9. Dne 10. 11. 2021 soud prvního stupně rozsudkem č.j. 25 C 380/2013-408 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 184 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 215 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 9. 2013 do zaplacení (výrok II.), a uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 223 869 Kč (výrok III.).

10. Odvolací soud pak dne 22. 2. 2023 k odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované usnesením č.j. 21 Co 147/2022-492 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc se v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Odvolací soud při jednání dne 22. 2. 2023 v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí upozornil účastníky, že závěry soudu prvního stupně o nepromlčení nároku a aktivní legitimaci žalobkyně považuje za nesprávné, resp. předčasné, neboť byly učiněny v rozporu se závazným pokynem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2289/2017 na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu relevantního pro správné posouzení uvedených stěžejních otázek. Účastníci v souvislosti s předestřeným předvídatelným náhledem odvolacího soudu setrvali na svých procesních stanoviscích.

12. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v posuzované věci je dán odpovědnostní titul, resp. že v řízení bylo prokázáno, že ze strany vedlejšího účastníka, který byl exekučním soudem pověřen provedením exekuce nařízené mimo jiné proti povinnému [jméno FO] pro pohledávku 4 958 415,16 Kč, došlo v souvislosti s vedením této exekuce k nesprávnému úřednímu postupu řízení podle § 13 odst. 1 OdpŠk, čímž byl splněn první předpoklad odpovědnosti žalované za škodu. Soud prvního stupně při řešení této dílčí sporné otázky (žalovanou byla existence odpovědnostního titulu zpochybněna v odvolání; vedlejší účastník svou nečinnost při vedení této exekuce v období od 20. 1. 2003 do 14. 9. 2005 učinil v průběhu řízení nespornou) vyšel ze správných skutkových zjištění, která čerpal z příslušného exekučního spisu. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že předmětné exekuční řízení bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003, č. j. [Anonymizováno], jímž byla ve prospěch oprávněné [právnická osoba]. nařízena exekuce proti povinným:1) [právnická osoba]., 2) [jméno FO] a 3) [jméno FO] pro vykonatelnou pohledávku 4 958 415, 16 Kč, náklady předcházejícího řízení ve výši 198 340 Kč a náklady exekuce. Jejím provedením byl pověřen soudní exekutor – vedlejší účastník na straně žalované. Exekuční řízení bylo mimo jiné vedeno proti povinnému [jméno FO], který ke dni 6. 11. 2003 byl vlastníkem nemovitostí, které dne 6. 11. 2003 prodal za kupní cenu 1 400 000 Kč, která mu byla kupujícím [jméno FO] zaplacena před podpisem kupní smlouvy. Soudní exekutor odeslal usnesení o nařízení exekuce povinnému [jméno FO] až dne 14. 9. 2005. K takto opožděnému jednání souvisejícímu s doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému [jméno FO] po dvou letech a téměř osmi měsících však soudní exekutor neměl žádný legitimní důvod. Navíc soudní exekutor takto postupoval za situace, kdy jej exekuční soud dne 2. 6. 2003 žádal o sdělení, zda usnesení o nařízení exekuce ze dne 17. 1. 2003 bylo doručeno všem povinným a kdy nabylo právní moci, a kdy dne 10. 4. 2003 vydal exekuční příkaz k zajištění pohledávky z účtu u peněžního ústavu povinného. Soudní exekutor tedy neučinil včas relevantní zjištění ohledně majetku na straně povinného [jméno FO], nevydal exekuční příkaz na prodej těchto nemovitostí v době, která předcházela jejich prodeji, aby mohlo nastat tzv. speciální inhibitorium (je stanoveno exekučním příkazem, je účinné pouze vůči majetku, který daný exekuční příkaz postihuje, všechna právní jednání, kterými by povinný tento zákaz porušil, jsou absolutně neplatné, bez nutnosti se jejich neplatnosti aktivně dovolávat, v souvislosti s exekučním příkazem na prodej nemovitosti by byla učiněna poznámka o nařízení exekuce v katastru nemovitosti), nezajistil kupní cenu, kterou povinný [jméno FO] obdržel za prodej nemovitostí, a nedoručil včas usnesení o nařízení exekuce povinnému [jméno FO] tak, aby mohlo nastat generální inhibitorium (tj. je stav v exekuci, který omezuje povinného v nakládání se svým majetkem a nastává ze zákona v okamžiku doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému, který poté nesmí se svým majetkem jakkoliv nakládat, právní jednání, kterým by povinný tento zákaz porušil je neplatné). Shora popsaný nekonzitstentní a zejména liknavý postup soudního exekutora při vedení této exekuce lze tak považovat jednoznačně za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť v důsledku něj došlo k tomu, že nemovitosti, které by v exekuci mohly být postiženy exekučním příkazem a které měly významnější hodnotu ve vztahu k výši vymáhané pohledávky, povinný [jméno FO] téměř devět měsíců po nařízení exekuce prodal, a tím zmařil dobytnost vymáhané pohledávky v přiměřené době.

13. Dále odvolací soud uvedl, že z tvrzení účastníků i po poučení dané soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. je mezi stranami sporný okamžik, který bylo možné stanovit jako počátek běhu pravidelných událostí inkriminovaného exekučního řízení (podle žalobkyně by tímto datem měla být právní moci usnesení o nařízení exekuce, podle žalované, resp. vedlejšího účastníka, datum doručení usnesení o nařízení exekuce soudnímu exekutorovi - 20. 1. 2003), tak doba trvání tohoto exekučního řízení při pravidelném běhu událostí k realizaci prodeje nemovitostí prostřednictvím jejich dražby, bylo zcela namístě, že se shora zmíněného poučení soudem dostalo oběma stranám. Na rozdíl od obou účastníků je však odvolací soud toho názoru, že za rozhodný okamžik, od něhož by měl být posuzován pravidelný běh událostí inkriminovaného exekučního řízení završený dražbou nemovitostí a částečným uspokojením vymáhané pohledávky z jejich prodeje ve prospěch oprávněné osoby, je třeba považovat okamžik, kdy by soudní exekutor, pokud by postupoval bez průtahů, mohl vydat exekuční příkazy na prodeji nemovitostí. Vzhledem k tomu, že soudní exekutor v dané exekuční věci již v dubnu 2003 vydal exekuční příkaz na jiný způsob provedení exekuce, má odvolací soud za to, že by v této době mohl vydat také exekuční příkaz na prodej nemovitostí, jejichž vlastníci jsou snadno dohledatelní v katastru nemovitostí, který v těchto otázkách poskytuje soudnímu exekutorovi součinnost. Za krajní termín, kdy by soudní exekutor postupující v exekučním řízení řádně a bez průtahů mohl vydat exekuční příkaz na prodej nemovitostí, považuje odvolací soud maximálně polovinu roku 2003, protože v té době (2. 6. 2003) byl exekučním soudem žádán o sdělení, zda usnesení o nařízení exekuce je již pravomocné, takže mohl při zachování profesionálního postupu učinit úkony, které mohly zajistit alespoň částečné uspokojení vymáhané pohledávky v přiměřené době.

14. Odvolací soud tak soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, kdy tvrzená škoda vznikla. Dále uložil soudu prvního stupně, aby k posouzení této otázky provedl důkazy, které účastníci již navrhli po poučení, které se jim dostalo v průběhu soudního řízení, případně které nově navrhnou. V návaznosti na zjištění okamžiku vzniku tvrzené škody se pak soud prvního stupně měl znovu zabývat důvodností námitky promlčení a aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Pokud by soud prvního stupně na základě doplněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že škoda vznikla před uzavřením smlouvy o postoupení vymáhané pohledávky na žalobkyni (15. 10. 2007), pak měl znovu a v souladu se soudní judikaturou posoudit, zda společně s vymáhanou pohledávkou bylo na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky převedeno i budoucí právo postupitele ([právnická osoba] na náhradu škody proti České republice z titulu nesprávného úředního postupu. Při posouzení této otázky měl přitom postupovat podle výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, a podle soudní judikatury upínající se k výkladu právních úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99). Teprve v případě, že by soud prvního stupně dospělo k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a že uplatněný nárok není promlčen, měl se zabývat výší škody.

15. Soud vyšel ze skutkových zjištění jak jsou tato popsána v rozsudku soudu prvního stupně č.j. 25 C 380/2013-408 ze dne 10. 11. 2021.

16. Soud dále doplnil dokazování cca 10 případy reálně probíhajících exekucí prodejem nemovitých věci [tituly před jménem] [jméno FO] z období 2004-2009, ze kterého má za prokázané, že při pravidelném běhu událostí nepřekročila délka provádění exekuce (tedy období mezi nařízením exekuce a právní mocí usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty) u tohoto exekutora období tří let.

17. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

18. V návaznosti na tvrzení účastníků, provedené dokazování a závazný právní názor odvolacího soudu se soud zabýval otázkou, kdy vznikla škoda, aktivní legitimací žalobce a námitkou promlčení ze strany žalované.

19. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že při pravidelném běhu událostí, tzn. kdyby exekutor postupoval standardním způsobem, došlo by k vymožení pohledávky žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, nejpozději do tří let od zahájení exekuce. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud stanovil jako rozhodný okamžik, od něhož má být posuzován pravidelný běh událostí daného exekučního řízení, na duben 2003, je zřejmé, že pohledávku by bylo možné vymoci nejpozději v dubnu 2006. S ohledem na tuto skutečnost a vzhledem k tomu, že od konce roku 2005 bylo v rámci exekuce plněno nepravidelně ve výši cca 1000 Kč měsíčně, má soud za prokázané, že nejpozději ke dni 15. 10. 2007, tj. ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávek, došlo ke vzniku škody na straně původního věřitele, a to z titulu nesprávného úředního postupu exekutora.

20. Skutečnost, že ke vzniku škody došlo do momentu podpisu smlouvy o postoupení pohledávek, potvrdil žalobce i svým podáním z 9. 3. 2021, kterým soudu předložil dodatek č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky z 15. 2. 2021. Vzhledem k tomu, že v textu smluvní strany výslovně uvádí, že jejich vůlí k momentu uzavření smlouvy bylo postoupení i pohledávky z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora a tuto pohledávku přesně identifikují, je zřejmé že tato v momentě postoupení již existovala.

21. Dále se soud zabýval otázkou aktivní legitimací žalobce. Soud výkladem jako důkaz provedené smlouvy o postoupení pohledávky a jejího dodatku č. 1 v návaznosti na odvolacím soudem uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že právní úkony učiněné v písemné formě je nutno vykládat gramatickým, logickým i systematickým výkladem. Ačkoli je nutné vždy přihlédnout k vůli účastníků, s ohledem na konstantní judikaturu není možné následně projevenou vůlí účastníků nahrazovat již učiněný projev vůle, jak tento plyne z písemného vyhotovení dané smlouvy o postoupení pohledávek. Vzhledem k tomu že z textu smlouvy o postoupení pohledávky nelze dovodit, že předmětem postoupení byla i pohledávka na náhradu škody způsobená nesprávným úředním postupem exekutora vůči žalované, dospěl soud k závěru, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, která je předmětem tohoto řízení, a žalobu zamítl.

22. Soud dále uvádí, že i kdyby žalobkyně aktivně legitimována byla, musel by soud s ohledem na znění dodatku č. 1 a skutečnost, že z jeho obsahu plyne, že smluvní strany již k momentu podpisu smlouvy o postoupení pohledávky o existenci dané pohledávky věděli, přisvědčit námitce žalované týkající se promlčení dané pohledávky, a z tohoto důvodu žalobu zamítnout.

23. Z výše uvedeného důvodu se tak soud již nezabýval dokazováním výše způsobené škody.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 4 500 Kč představující 300 Kč za každý z patnácti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

25. Vedlejšímu účastníku na straně žalované pak soud přiznal stejně jako žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši, a to náklady zastoupení advokátem v částce 211 320 Kč, a to odměnu stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 400 000 Kč sestávající z částky 13 900 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 13 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 12. 5. 2014, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 12. 2014, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 4. 3. 2015, z částky 13 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 1. 2017, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 30. 11. 2020, z částky 13 900 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 31. 1. 2021, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 6. 2021, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 7. 2021, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 9. 9. 2021, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 11. 2021, z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 14. 9. 2022 a z částky 13 900 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 22. 2. 2023 včetně třinácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 1 184 750 Kč sestávající z částky 13 060 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 2. 5. 2023 a z částky 13 060 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 11. 2023 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t..