21 Co 140/2024 - 850

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudců Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyně: [právnická osoba]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [tituly před jménem]. [zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající prostřednictvím [Jméno žalované A] sídlem [Adresa žalované A] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [Jméno žalované B], soudní exekutor sídlem [Adresa žalované B] zastoupeného advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [adresa zástupce zainteresované osoby] o 1 184 750 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 25 C 380/2013-580 a opravnému usnesení ze dne 22. ledna 2024, č. j. 25 C 380/2013-585, po zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024, č.j. 21 Co 140,143/2024-724 rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025, č.j. 30 Cdo 3044/2024-785, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 134 850 Kč s úrokem z prodlení z částky 1 134 850 Kč ve výši 8,05 % ročně od 14.9.2013 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I co do částky 49 900 Kč s příslušenstvím potvrzuje.

III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 332 211 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [adresa zástupce zainteresované společnosti], advokáta.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ve znění shora označeného opravného usnesení zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 1 184 750 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované náklady řízení ve výši 4 500 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady řízení ve výši 211 320 Kč (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím coby náhrady majetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora (vedlejšího účastníka na straně žalované), konkrétně průtahy při provádění exekuce a liknavostí spočívající v nedoručení usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003, č. j. Nc 5016/2003-8, jímž byla nařízena exekuce proti povinným [jméno FO], [jméno FO] a společnosti [právnická osoba]. (společně dále i jen „povinní“), a nezajištění nemovitostí ve vlastnictví povinného [jméno FO] s tím, že uvedené liknavosti povinný [jméno FO] využil a nemovitosti v k. ú. [adresa] prodal. V důsledku toho se v exekuci vedené proti povinným do současnosti nepodařilo pohledávku vymoci. Žalobkyně se tedy domáhá náhrady škody spočívající ve snížení dobytnosti její pohledávky, k čemuž mělo dojít v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora.

3. Soud prvního stupně takto rozhodl v pořadí třetím rozsudkem.

4. Poprvé přitom ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, č. j. 25 C 380/2013-93, jímž byl žalobní nárok zamítnut s odůvodněním, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 (dále i jen „Smlouva“) s postoupenou pohledávkou, pro jejíž vymožení bylo vedlejším účastníkem vedeno předmětné exekuční řízení, na ni nepřešlo právo na náhradu škody vůči žalované (v té době toto právo ještě nemohlo existovat), a že exekuce stále probíhá a nebylo tak zřejmé, že exekucí nebude exekuovaná pohledávka vymožena. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 1. 2017, č. j. 21 Co 183/2015-177, který byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, č. j. 30 Cdo 2289/2017-196, se závazným pokynem k posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně s tím, že je nezbytné se zabývat nejprve vyhodnocením otázky, zda (popř. kdy) tvrzená škoda vznikla, aby bylo možné posoudit, zda škoda mohla vzniknout i po postoupení pohledávky, a tudíž, zda právo na její náhradu mohlo vzniknout až žalobkyni. Nejvyšší soud v tomto kasačním rozhodnutí uložil soudům, aby předně učinily zřetelný závěr ohledně vzniku škody, a dospějí-li k závěru, že škoda vznikla, aby posoudily okamžik jejího vzniku a následně i důvodnost tvrzení, že právo na náhradu škody má žalobkyně.

5. Rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 3. 2015, č. j. 25 C 380/2013-93 byl následně znovu potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 4. 2019, č. j. 21 Co 183/2015-223, který byl k dovolání žalobkyně zrušen spolu s uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, č. j. 30 Cdo 3562/2019-238, v němž tento dovodil, že pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (zmaření pohledávky), je podstatné, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně bude moci dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) uspokojení své pohledávky, či nikoliv s tím, že je třeba posoudit otázku schopnosti dlužníka splnit pohledávku (poškozeného) věřitele.

6. Soud prvního stupně následně rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 C 380/2013-408, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 184 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 9. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 215 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 14. 9. 2013 do zaplacení (výrok II), a uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 223 869 Kč (výrok III). Odvolací soud pak dne 22. 2. 2023 k odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované usnesením č.j. 21 Co 147/2022-492 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III zrušil a věc se v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedobytnosti vymáhané pohledávky, jakož i s tím, že je zde dán odpovědnostní titul představovaný nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka. Měl za to, že dosud však nebylo vyjasněno, zda vznik tvrzené škody spadá do doby před postoupením vymáhané pohledávky na žalobkyni nebo po něm. Dospěl-li by následně soud prvního stupně na základě doplněných skutkových zjištění k závěru, že škoda vznikla před uzavřením smlouvy o postoupení vymáhané pohledávky na žalobkyni její právní předchůdkyní ([právnická osoba]), měl znovu posoudit, zda společně s vymáhanou pohledávkou bylo na žalobkyni Smlouvou převedeno i žalobou uplatněné právo. Teprve v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a že uplatněný nárok není promlčen, měl se zabývat výší škody.

7. V napadeném rozsudku soud prvního stupně po stránce skutkové vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 25 C 380/2013-408, tedy že žalobkyně nabyla od společnosti [právnická osoba] na základě Smlouvy pohledávku ve výši 4 958 415,16 Kč za společností [právnická osoba]., IČO [IČO], vyplývající ze smlouvy o úvěru č. [podezřelý výraz] ze dne 18. 7. 1994 (dále i jen „Předmětná pohledávka“), jež byla zajištěna ručením společníka [právnická osoba]., [jméno FO] a byla proti povinným pravomocně přiznána rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1999, č. j. [spisová značka], pravomocným dne 30. 1. 2002 (dále jen „Exekuční titul“). Ve Smlouvě si smluvní strany ujednaly, že s Předmětnou pohledávkou byly postoupeny i veškeré další nároky spojené s pohledávkami – z titulu bezdůvodného obohacení, z titulu náhrady škody, která vznikla porušením smlouvy jako právního důvodu pohledávky nebo v souvislosti se správou, vymáháním či jakýmkoliv uplatněním pohledávky nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, který souvisí, má svůj původ nebo se týká pohledávky, resp. jejího právního důvodu.

8. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003, č. j. Nc 5016/2003-8 byla nařízena exekuce pro vymáhání Předmětné pohledávky proti povinným, a to na návrh oprávněné [právnická osoba]., která smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 5. 2003 postoupila vymáhanou pohledávku na společnost [právnická osoba]. Usnesení o nařízení exekuce bylo soudnímu exekutorovi doručeno dne 20. 1. 2003. Soudní exekutor nevydal exekuční příkaz k zajištění nemovitostí ve vlastnictví povinného [jméno FO] před jejich prodejem. Dne 10. 4. 2003 vydal exekuční příkaz zajištěním pohledávky z účtu u peněžního ústavu povinného. Dne 2. 6. 2003 požádal exekuční soud soudního exekutora o sdělení, zda usnesení o nařízení exekuce ze dne 17. 1. 2003 již bylo doručeno všem povinným a zda již nabylo právní moci. Soudní exekutor dne 21. 8. 2003 exekučnímu soudu sdělil, že usnesení o nařízení exekuce se dosud nepodařilo doručit společnosti [právnická osoba].

9. Povinný [jméno FO] uzavřel dne 6. 11. 2003 kupní smlouvu na prodej nemovitostí v k. ú. [adresa] v jeho vlastnictví za kupní cenu 1 400 000 Kč, která byla kupujícím P. Kyliášem uhrazena před podpisem kupní smlouvy, s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 6. 11. 2003. Usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému [jméno FO] odesláno dne 14. 9. 2005 a nabylo právní moci dne 12. 10. 2005. Soudní exekutor požádal katastrální úřad o součinnost až v roce 2005 a 2007. Kupní cena z prodeje nemovitostí ve výši 1 400 000 Kč nebyla soudním exekutorem v exekuci zajištěna. Žalobkyně vstoupila jako oprávněná do exekučního řízení usnesením soudního exekutora ze dne 20. 2. 2008, přičemž opakovaně bezvýsledně žádala o zprávu ohledně průběhu exekučního řízení (31. 1. 2008 a 24. 3. 2010). Přípisem ze dne 30. 1. 2012 žalobkyně žádá o exekutora o sdělení, zda vydal exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí ve vlastnictví [jméno FO], případně proč je nepostihnul. Soudní exekutor přípisem ze dne 31. 1. 2012 žalobkyni sděluje mj. že [jméno FO] dle sdělení katastrálního úřadu v daném období již nemovité věci nevlastnil. Ke dni 7. 3. 2019 bylo v exekučním řízení vymoženo pouze 235 140 Kč, na exekuci je měsíčně placeno 1 000 Kč od povinné [jméno FO]. Nárok na náhradu škody u žalované žalobkyně uplatnila dne 13. 3. 2013.

10. Tento skutkový stav soud prvního stupně dále doplnil o skutková zjištění týkající se obvyklé doby běhu exekucí vedených vedlejším účastníkem a realizovaných prodejem nemovitosti mezi lety 2004–2009. Uzavřel, že při pravidelném běhu událostí nepřekročila délka provádění uvedených exekucí (tedy období mezi nařízením exekuce a právní mocí usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty) vedených vedlejším účastníkem dobu tří let. Při uvážení odvolacím soudem určeného rozhodného okamžiku, od něhož by měl být posuzován pravidelný běh událostí inkriminovaného exekučního řízení (duben 2003) pak uzavřel, že předmětnou pohledávku by za pravidelného běhu událostí v exekučním řízení bylo bývalo možné vymoci v dubnu 2006.

11. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně žalobní nárok implicitně podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. b), § 5 odst. 2, § 13, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „ObčZ“.

12. Zabýval se primárně otázkou okamžiku vzniku škody a aktivní legitimace žalobkyně. Na základě z doplněného dokazování vzešlých skutkových zjištění o obvyklé době běhu srovnatelných exekučních řízení u vedlejšího účastníka dospěl soud prvního stupně k závěru, že nejpozději ke dni 15. 10. 2007, tj. ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávek, došlo ke vzniku škody na straně původního věřitele, a to z titulu nesprávného úředního postupu exekutora. Pro tento závěr dle názoru soudu prvního stupně svědčí i obsah Dodatku č. 1 ze dne 15. 2. 2021 ke Smlouvě, neboť v něm smluvní strany výslovně uvádí, že jejich vůlí k momentu uzavření smlouvy bylo postoupení i pohledávky z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora a tuto pohledávku přesně identifikují, pročež tato v momentě postoupení již existovala.

13. Následně provedl soud prvního stupně výklad Smlouvy a Dodatku č. 1 a dospěl k závěru, že z textu smlouvy o postoupení pohledávky nelze dovodit, že předmětem postoupení byla i pohledávka na náhradu škody způsobená nesprávným úředním postupem exekutora vůči žalované, přičemž není možné následně projevenou vůlí účastníků nahrazovat již učiněný projev vůle. Měl tudíž za to, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, a žalobu zamítl.

14. Nad rámec svých nosných úvah rovněž uvedl, že i kdyby žalobkyně aktivně legitimována byla, byl by žalovaný nárok již promlčen, neboť z Dodatku č. 1 plyne, že již při podpisu Smlouvy si byly smluvní strany existence žalované pohledávky vědomy.

15. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. a žalované, jež byla v řízení úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení za 15 úkonů nezastoupeného účastníka po 300 Kč, tj. celkem 4 500 Kč.

16. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované, který byl v řízení zastoupen advokátem, rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Vedlejšímu účastníkovi přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 211 320 Kč, sestávající z odměny advokáta (§ 6 odst. 1, § 7 vyhlášky, § 11 odst. 1 písm. a\, d\, g\ č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen „a. t.”) za 13 úkonů právní služby po 13 900 Kč při tarifní hodnotě 1 400 000 Kč a 2 úkony právní služby po 13 060 při tarifní hodnotě 1 184 750 Kč a 15 paušálních[Anonymizováno]náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.).

17. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c), d) a g) o. s. ř. Namítla předně, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění popsaných v předchozím (zrušeném) rozsudku soudu prvního stupně (č. j. [spisová značka]), což žalobkyně považovala za nepřijatelné. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/09. Namítla rovněž, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku zamlčel některé z provedených listinných důkazů navržených žalobcem, z nichž mělo plynout, že obvyklá délka exekuce prodejem nemovitých věcí u vedlejšího účastníka přesahovala pět let, aniž by se vypořádal s tím, proč z nich ve svém rozhodnutí nevycházel. Soud prvního stupně podle žalobkyně rovněž ignoroval návrh žalobce na důkaz přehledem nařízených exekucí vedených vedlejším účastníkem realizovaných prodejem nemovitých věcí v roce 2013, a to za účelem zjištění průměrné délky exekučního řízení v takových případech. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/09.

18. Namítla dále, že soud prvního stupně věc v následujících otázkách nesprávně právně posoudil. Za nesprávný považovala předně závěr soudu prvního stupně o tom, že není ve věci aktivně legitimována. Žalobkyně uvedla, že má za to, že škoda jí vznikla přímo, tj. až poté, co byla dne 15. 10. 2007 Předmětná pohledávka na ni postoupena, a to právě s ohledem na běžnou délku obdobných exekučních řízení. Zdůraznila přitom však, že i kdyby škoda vznikla její právní předchůdkyni, nárok na náhradu škody by na žalobkyni přešel na základě Smlouvy (ve spojení s Dodatkem č. 1), a to s ohledem na její ustanovení, podle něhož „[…]s postupovanou pohledávkou přechází také veškeré nároky vyplývající z přihlášení pohledávky do výkonu rozhodnutí, exekuce a dražby, stejně jako veškeré nároky spojené s pohledávkami z titulu náhrady škody, která vznikla v souvislosti se správou, vymáháním či jakýmkoli uplatněním pohledávky“. Uvedené ustanovení považovala za určité s tím, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné. Určitost vymezení postupované pohledávky na náhradu škody je dána právě tím, že se přimyká ke specifikované primární pohledávce. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4271/2007. Měla zároveň za to, že právo na náhradu škody by přešlo na postupníka (žalobkyni) bez dalšího podle § 524 odst. 2 ObčZ. jakožto právo s Předmětnou pohledávkou spojené. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2735/2012. I pokud by na žalobkyni sporný nárok nepřešel na základě Smlouvy, muselo se tak stát na základě Dodatku č. 1. a žalobkyně by tak ve věci byla aktivně věcně legitimována. Brojila proti přepjatému formalismu a poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03.

19. Zadruhé brojila i proti závěru soudu prvního stupně o tom, že pohledávka by (v případě, že by žalobkyně byla aktivně legitimována) byla promlčena. Z obsahu Dodatku č. 1 nelze dovozovat, že by právní předchůdkyně žalobkyně či žalobkyně o vzniku škody ke dni postoupení pohledávky věděly. Setrvala na svém tvrzení, že se o vzniku škody dozvěděla dne 31. 1. 2012. Uzavřením dodatku měly být toliko odstraněny pochybnosti stran jejich „historické vůle“, neboť v době uzavření Smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně o pochybení soudního exekutora – vedlejšího účastníka nevěděly, byly si nicméně vědomy v obecné rovině toho, že k pochybením při vymáhání pohledávek dochází, a i proto se dohodly, tak, že s pohledávkami v rámci postupovaného portfolia přechází mj. i veškeré nároky z titulu náhrady škody.

20. Konečně vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ní a vedlejším účastníkem. Náklad vynaložený vedlejším účastníkem coby soudním exekutorem na zastoupení advokátem v případě, že je exekutor účastníkem řízení, jehož předmětem je jeho činnost soudního exekutora, nelze považovat za účelně vynaložený. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3916/14.

21. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že nesouhlasí s námitkou žalované stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Měla za to, že soud prvního stupně se zcela v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu za účelem posouzení aktivní legitimace žalobkyně zabýval otázkou vzniku škody a námitkou promlčení. Považovala závěry soudu prvního stupně za dostatečně odůvodněné, přičemž zdůraznila, že škoda vznikla právní předchůdkyni žalobkyně v době před postoupením pohledávky (v květnu 2005, nejpozději pak k 26. 5. 2007, kdy byla povinná společnost [právnická osoba] zrušena s likvidací). Neměla dále za to, že by ze strany soudu prvního stupně došlo k opomenutí důkazu, neboť jednání žalobkyně, jímž vyzvala soud prvního stupně, aby se jal zjistit délku exekuce prodejem nemovitých věcí u vedlejšího účastníka v daném období zjistil soud prvního stupně z přehledu všech takových exekucí, který mu předloží vedlejší účastník, nelze považovat za důkazní návrh. Závěr soudu prvního stupně o osvědčení okamžiku znalosti žalobkyně o vzniku škody učiněný v návaznosti na hodnocení důkazu Dodatkem č. 1 považovala za správný stejně jako jeho závěr o opodstatněnosti námitky promlčení. Ve vztahu k Dodatku č. 1 rovněž namítla, že následně projevenou vůlí nelze nahrazovat již učiněný projev vůle.

23. Navrhla napadený rozsudek potvrdit.

24. Vedlejší účastník na straně žalované se ve svém vyjádření ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se v souladu se závazným pokynem odvolacího soudu zabýval otázkou aktivní legitimace žalobkyně a následně otázkou důvodnosti námitky promlčení, přičemž správně dovodil, že škoda vznikla (s přihlédnutím k pravidelnému běhu událostí v ostatních srovnatelných exekučních řízeních vedených vedlejším účastníkem) v dubnu 2006 a nejpozději v létě 2006, tedy před postoupením pohledávky na žalobkyni. Dále měl vedlejší účastník za to, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody vůči žalované jakožto nárok se samostatným skutkovým základem Smlouvou postoupen nebyl a žalobkyně tudíž není ve věci aktivně legitimována. Uvedený nárok nelze ani považovat za právo s postupovanou pohledávkou spojené ve smyslu § 524 odst. 2 ObčZ. Odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3552/2010. K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně opomněl hodnotit některé z jí navržených a provedených důkazů směřujících k prokázání průměrné doby vedení exekučního řízení v nichž byl realizován prodej nemovitosti, žalovaná uvedla, že tyto důkazy byly provedeny na jednání soudu prvního stupně dne 2. 5. 2023, přičemž z jejich výslovného neuvedení v odůvodnění napadeného rozsudku nelze dle mínění vedlejšího účastníka dovozovat, že hodnoceny nebyly. Neměl dále za to, že v případě výzvy žalobce soudu prvního stupně, nechť vyzve vedlejšího účastníka na straně žalované k předložení přehledu všech jím prováděných exekucí realizovaných prodejem nemovitosti v příslušném období jde o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu (odkázal na nálezy sp. zn. II ÚS 2172/14 a sp. zn. II ÚS 2067/14). Za nedůvodnou považoval rovněž námitku, že soud prvního stupně pochybil, odkázalli na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v předchozím rozsudku ve věci. Nesouhlasil rovněž s námitkou žalobce, že i pokud by škoda vznikla právní předchůdkyni žalobkyně v době před postoupením pohledávky, nárok na její náhradu na základě Smlouvy přešel na žalobkyni. Měl za to, že žalobou uplatněná pohledávka je nárokem se samostatným skutkovým základem a jako taková nebyla Smlouvou žalobkyni postoupena, neboť to z jejího textu nevyplývá, přičemž její obsah nelze nahrazovat následným projevem vůle (Dodatkem č. 1). Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 30/2002. Stran námitek žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem měl vedlejší účastník za to, že náklady jím vynaložené na zastoupení advokátem lze považovat za účelné i ve smyslu žalobkyní odkazované judikatury Ústavního soudu, a to s ohledem na skutkovou a právní složitost projednávané věci. Při jednání odvolacího soudu vedlejší účastník ve vztahu k náhradě nákladů řízení uvedl, že odvolací soud by mu měl náhradu nákladů vynaložených na zastoupení advokátem přiznat případně alespoň ve snížené výši.

25. Navrhl napadený rozsudek potvrdit.

26. Proti shora označenému rozsudku i opravnému usnesení podal vedlejší účastník na straně žalované rovněž odvolání, podáním ze dne 15. 3. 2024 vzal své odvolání zpět.

27. Odvolací soud již ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 21 Co 140/2024-724, kterým zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované podle § 207 odst. 2 o. s. ř. (výrok I), ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše náhrady nákladů, jež je žalobkyně povinna zaplatit žalované činí 2 700 Kč (výrok III), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše náhrady nákladů, jež je žalobkyně povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované činí 9 300 Kč (výrok IV), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 800 Kč (výrok V) a uložil žalobkyni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 100 Kč (výrok VI).

28. Odvolací soud poté, co v reakci na odvolací námitku žalobkyně zkonstatoval, že rozsudek prvostupňového soudu není nepřezkoumatelný, neboť skutkové závěry tohoto soudu jsou z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně zřejmé, a že řízení není postiženo ani jinou vadou, která by mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci či vznik újmy na procesních právech žalobkyně, vyšel při svém rozhodování ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, když je předtím zhodnotil jako správné.

29. Doplnil dokazování o zjištění, že společnost [právnická osoba]., byla na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, č. j. 73 Cm 95/2007-2, zrušena s likvidací, což bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 6. 6. 2007, načež dne 13. 9. 2008 výmazem z tohoto rejstříku zanikla, a dále že povinné [jméno FO] byly vypláceny pouze dávky státní sociální podpory, když byla od dubna 1999 evidována jako uchazeč o zaměstnání, a povinný [jméno FO] byl od ledna 2004 veden jako osoba samostatně výdělečně činná a žádné dávky státní sociální podpory nepobíral. Jediný v exekuci zjištěný majetek těchto povinných byl představován vozidlem, které vlastnil [jméno FO].

30. Poté odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalobkyni zažalovaný nárok nesvědčí. Okamžik vzniku tvrzené škody vztáhl ke dni, ke kterému byl do obchodního rejstříku zapsán vstup společnosti [právnická osoba]., do likvidace, tj. ke dni 6. 6. 2007, odkdy bylo i vzhledem k majetkovým a osobním poměrům dalších povinných zřejmé, že vymáhaná pohledávka již nebude v přiměřené době vymožena, byť se tak mohlo, nebýt nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka. Za správný přitom považoval i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně by za pravidelného běhu událostí, tj. nebýt nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka na straně žalované, byla v předmětném exekučním řízení uspokojena v dubnu (nejpozději v červnu) 2006. Předmětný nárok na náhradu škody tudíž vznikl právní předchůdkyni žalobkyně společnosti [právnická osoba], neboť se tak stalo předtím, než tato společnost vymáhanou pohledávku žalobkyni postoupila. Z jazykového vyjádření vymezujícího v uzavřené postupní smlouvě její předmět však dle odvolacího soudu nebyla vůle smluvních stran převést na žalobkyni též tento nárok seznatelná. Tento nedostatek přitom nebylo možné odstranit ani výkladem příslušného smluvního ujednání, neboť žalobkyně ani vůli nabýt tento nárok ke dni účinnosti postupní smlouvy mít fakticky nemohla, pokud se o nesprávném úředním postupu vedlejšího účastníka dozvěděla až dne 31. 1. 2012. Existence dodatku č. 1 k této smlouvě na tomto závěru nic neměnilo, neboť obsah dříve provedených právních úkonů nelze dle odvolacího soudu interpretací vycházející z § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dodatečně měnit či nahrazovat. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, tudíž smlouvou ze dne 15. 10. 2007 na žalobkyni převedena nebyla. Odvolací soud se neztotožnil ani s právním názorem žalobkyně, podle kterého na ni předmětná pohledávka přešla spolu s postoupenou vymáhanou pohledávkou přímo ze zákona, a to v souladu s § 524 odst. 2 ObčZ, neboť se jedná o samostatný závazek z deliktu, který směřuje k odstranění následků, jež se projevily v právní sféře postupitele, a nejedná se o právo spojené s vymáhanou pohledávkou. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyně ve sporu není nadána aktivní věcnou legitimací. Aniž se odvolací soud zabýval dalšími odvolacími námitkami, zejména pak odvolací námitkou vztahující se k závěru soudu prvního stupně o promlčení vzneseného nároku, rozsudek prvostupňového soudu v jeho zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil.

31. Rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku II napadla žalobkyně dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 30 Cdo 3044/2024-785, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 21 Co 140, 143/2024-724, ve výroku II a v nákladových výrocích III, IV, V a VI a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným v otázce týkající se závěru odvolacího soudu o přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, neboť odvolací soud se tímto závěrem od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda Dodatek č. 1 ke Smlouvě představuje oznámení o postoupení pohledávky, neboť žalobkyně uplatnila námitku vycházející z této otázky poprvé až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným a důvodným v otázce týkající se náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky a jejího výkladu. Odvolacímu soudu vytknul, že ačkoli Smlouvu uzavřeli podnikatelé, přičemž se jevilo jako velmi pravděpodobné, že se tak stalo při jejich podnikatelské činnosti, odvolací soud při svém rozhodování neaplikoval obchodní zákoník.

32. Nejvyšší soud zdůraznil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 ObčZ. Jedná-li se o právní úkon podléhající právní úpravě obchodního zákoníku, je při hodnocení projevu vůle osob, které jej učinily, navíc potřeba postupovat podle výkladových pravidel obsažených v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Dále shledal, že na základě znění předmětného smluvního ujednání, nelze jednoznačně vyloučit, že zahrnuje také postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení, a to tím spíše, že by postoupení této pohledávky spolu s vymáhanou pohledávkou odpovídalo racionálnímu uspořádání vztahů mezi účastníky Smlouvy. Bylo proto namístě, aby odvolací soud vůli stran vyložil za pomoci interpretačních pravidel upravených nejen v § 35 odst. 2 ObčZ, ale rovněž i v § 266 obchodního zákoníku, jež zahrnují též okolnosti vážící se k jednání o uzavření smlouvy a případnou praxi, jakož i k následnému chování stran, v daném případě tak bylo třeba přihlédnout i k obsahu Dodatku č.

1. Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, nemůže závěr o absenci aktivní legitimace obstát.

33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil v napadeném výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení. Přestože i rozsudek soudu prvního stupně vychází z nesprávného závěru, jaký vyslovil odvolací soud, dovolací soud k jeho zrušení nepřistoupil, neboť odvolací soud nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti uplatněného nároku z důvodu jeho promlčení.

34. Odvolací soud po částečném zrušení svého předchozího rozsudku přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku II o zamítnutí žaloby ohledně částky 1 184 750 Kč s příslušenstvím a závislých výroků o nákladech řízení, a to včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání.

35. Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil odvolací soud dokazování při jednání dne 18. 6. 2025 také e-mailovou komunikací mezi [jméno FO] (jednatelem žalobkyně) a společností [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba]) ze dne 7. 2. 2021 až 22. 2. 2021, z níž zjistil, že žalobkyně požádala o součinnost ve věci uzavření dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007, vzhledem k tomu, že je aktivní legitimace žalobkyně zpochybňována exekutorem. Žalobkyně v e-maile mimo jiné uvedla, že při prověrce v roce 2012 bylo zjištěno, že ručitel postoupené pohledávky měl v době po zahájení exekuce nemovitosti v k. ú. [adresa].

36. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování Dodatkem č. 1, v jehož článku II se smluvní strany Smlouvy výslovně dohodly, že předmětem postoupení dle Smlouvy bylo také právo postupitele za exekutorem z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora při vymáhání postoupené pohledávky v rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 8 EX 947/02, které bylo nařízeno proti [jméno FO] usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 1. 2003, č. j. Nc 5016/2003-8. Škoda na pohledávce činí 1 400 000 Kč.

37. Po takto doplněném dokazování a s odkazem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 25 C 380/2013-408, rekapitulovaná v bodech 7. – 10. odůvodnění tohoto rozsudku, ve spojení se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem v rozsudku ze dne 19. 6. 2024, č. j. 21 Co 140/2024-724 (v podrobnostech body 33. -38. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 21 Co 140/2024-724, bod 29 tohoto rozsudku)., uzavřel, že odvolání žalobkyně je důvodné.

38. Podle § 35 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

39. Podle § 266 odst. 1 obchodního zákoníku projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odstavce 3 cit. ustanovení při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.

40. Odvolací soud vázán závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2025, č. j. 30 Cdo 3044/2024-785, se v prvé řadě zaměřil na výklad vůle stran Smlouvy o postoupení pohledávky z 15. 10. 2007.

41. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007 vymezila předmět postoupení mj. tak, že současně s vymáhanou pohledávkou postupitel na postupníka (tedy na žalobkyni) postoupil též „… veškeré nároky vyplývající z (….) přihlášení pohledávky výkonu rozhodnutí, exekuce a dražby“, jakož i „… veškeré nároky spojené s pohledávkami dle výše uvedeného právního důvodu, a to z titulu (…) náhrady škody, která vznikla porušením smlouvy jako právního důvodu pohledávky nebo v souvislosti se správou, vymáháním či jakýmkoliv uplatněním pohledávky nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, který souvisí, má svůj původ nebo se týká pohledávky, resp. jejího právního důvodu“. Vzhledem k tomu, že citované slovní vymezení předmětu postoupení pamatuje též na nároky postupitele na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vymáháním postoupené pohledávky, a to na nároky veškeré, nelze (bez ohledu na absenci údaje o případném dlužníkovi z této pohledávky či její výši, jakož i bez ohledu na vědomost či nevědomost smluvních stran o tom, že taková škoda v době uzavření postupní smlouvy již skutečně vznikla) pouze ze znění tohoto smluvního ujednání a priori jednoznačně vyloučit, že zahrnuje také postoupení pohledávky, která je předmětem tohoto řízení, a to tím spíše, není-li pochyb o tom, že by postoupení této pohledávky spolu s vymáhanou pohledávkou odpovídalo též racionálnímu uspořádání vztahu mezi účastníky uzavřené smlouvy. Ověření toho, zda předmětná pohledávka byla na žalobkyni skutečně postoupena, jak žalobkyně v řízení tvrdí, tedy bylo třeba provést právě prostřednictvím výkladu vůle účastníků dané postupní smlouvy.

42. Výklad smlouvy dle § 35 ObčZ a § 266 odst. 1 obchodního zákoníku vůle stran odvolací soud provedl prostřednictvím Dodatku č. 1 Smlouvy.

43. V daném případě bylo zjištěno, že smluvní strany uzavřely dne 15. 2. 2021 Dodatek č. 1 ke Smlouvě, v němž se jednoznačně shodly na tom, že předmětem Smlouvy bylo i postoupení nároku na náhradu škody ve výši 1 400 000 Kč vzniklé nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučním řízení vedeném pro vymáhání Předmětné pohledávky. S ohledem na následné chování stran po uzavření Smlouvy, jakož i vzhledem k racionálnímu uspořádání vztahů mezi účastníky Smlouvy, lze tedy vyložit vůli stran při uzavírání Smlouvy tak, že úmyslem smluvních stran bylo také postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto soudního sporu. Dle názoru Nejvyššího soudu, jenž byl uveden ve shora citovaném rozsudku, není překážkou postoupení této pohledávky absence údaje o případném dlužníkovi z této pohledávky či její výši, jakož i vědomost či nevědomost smluvních stran o tom, že taková škoda v době uzavření Smlouvy již skutečně vznikla. Na základě výše uvedeného má odvolací soud za to, že žalobkyně je aktivně věcně legitimována k uplatnění daného žalobního nároku.

44. Otázka nesprávného úředního postupu již byla v řízení závazným způsobem vyřešena v předchozích soudních rozhodnutích. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 C 380/2013-408, a následně odvolací soud v usnesení ze dne 22. 2. 2023, č. j. 21 Co 147/2022-492, dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul představovaný nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka (viz bod 43–45 výše uvedeného rozsudku).

45. Odvolací soud posoudil okamžik vzniku škody v rozsudku ze dne 19. 6. 2024, č. j. 21 Co 140/2024-724 (viz body 41 až 46 uvedeného rozsudku), na jehož odůvodnění odvolací soud opět v zájmu stručnosti odkazuje, neboť na tomto závěru není co změnit. Lze shrnout, že při pravidelném běhu událostí by nepřekročila délka provádění uvedených exekucí vedených vedlejším účastníkem dobu tří let. Škoda v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka na straně žalované vznikla nejpozději ke dni 6. 6. 2007, neboť povinná společnost vstoupila do likvidace a bylo zřejmé, že Předmětná pohledávka nebude uspokojena ani z jiného majetku povinných.

46. Odvolací soud se následně zabýval výší vzniklé škody. Povinný [jméno FO] prodal nemovitosti v k. ú. [adresa] dne 6. 11. 2003 za kupní cenu 1 400 000 Kč. Při určení výše škody vycházel odvolací soud z realizované kupní ceny, neboť tato kupní cena byla povinnému [jméno FO] uhrazena a z majetkové podstaty povinného tak ušly nemovité věci v hodnotě 1 400 000 Kč. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací vedlejšího účastníka, že je třeba určit obvyklou cenu nemovitosti a tuto dále krátit na výši nejnižšího podání v dražbě o jednu či dvě třetiny. V daném případě kupující jednoznačně projevil zájem za částku 1 400 000 Kč nemovitost koupit, přičemž bylo možné, že v případě dražby nemovitosti by se objevil další zájemce a vydražená cena nemovitosti mohla být i vyšší.

47. Od uvedené částky bylo třeba odečíst náklady, jež by vznikly v případě, že by nemovitosti byly řádně postiženy v daném exekučním řízení. O odměně exekutora a náhradě hotových výdajů exekutora, celkem ve výši 215 250 Kč, již bylo pravomocně rozhodnuto (výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.11.2021, č. j. 25 C 380/2013-408). Dále bylo třeba odečíst od kupní ceny rovněž náklady na znalecký posudek ve výši 10 000 Kč, přičemž výši této částky učinili účastníci nespornou, a DPH z odměny exekutora. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo zjištěno, že prodej předmětných nemovitostí by se v případě řádného běhu exekuce realizoval v roce 2006, vycházel odvolací soud ze základní sazby DPH ve výši 19 % podle § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2009. DPH ve výši 19 % z odměny exekutora ve výši 210 000 Kč by činila celkem 39 900 Kč. Výsledná škoda tak po odečtení výše specifikovaných nákladů exekučního řízení činí 1 134 850 Kč (1 400 000 – 215 250 – 10 000 – 39 900).

48. Odvolací soud se též v souladu se závazným pokynem dovolacího soudu zabýval námitkou promlčení žalovaného nároku a shledal, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru ohledně otázky promlčení.

49. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011, vyslovil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§ 32 odst. 1 OdpŠk) a nároky na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové či nemajetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3005/2010). O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).

50. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

51. Zákon předpokládá skutečnou vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozené, pouhá možnost dozvědět se o vzniku škody nepostačuje. Poškozený nemá v tomto směru žádné povinnosti aktivně vyhledávat informace (např. v katastru nemovitostí) či jinak jednat.

52. Žalobkyně se prokazatelně dozvěděla o vzniku škody z nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka v roce 2012, a to konkrétně přípisem vedlejšího účastníka o průběhu exekučního řízení ze dne 31. 1. 2012, do té doby vedlejší účastník na výzvy žalobkyně nereagoval. Stejně tak z e-mailové komunikace mezi žalobkyní a postupitelem vyplynulo, že žalobkyně až v rámci prověrky v roce 2012 zjistila, že ručitel Předmětné pohledávky měl v době po zahájení exekuce nemovitosti v k. ú. [adresa]. Odvolací soud proto neshledal námitku promlčení důvodnou, neboť žalobkyně uplatnila nárok u soudu žalobou dne 23. 9. 2013, tedy v tříleté promlčecí lhůtě.

53. Odvolací soud dodává, že vědomost žalobkyně o existenci pohledávky neplyne ani z textu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 10. 2007, přestože na základě ní byla pohledávka postoupena. Vědomost žalobkyně o existenci pohledávky je patrná až z Dodatku 1. Smlouvy, jehož potřeba však byla vyvolána tímto řízením, a proto obsah tohoto Dodatku nemohl mít (s ohledem na okamžik uzavření Dodatku v roce 2021) na posouzení promlčení vliv.

54. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba je v rozsahu 1 134 750 Kč důvodná, proto postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil v této části výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 134 750 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 14. 9. 2013 (§ 15 odst. 1 OdpŠk – nárok byl uplatněn u žalované 13. 3. 2013, § 1968 o.z. a vyhlášky č. 351/2013 Sb. – výše úroku z prodlení) do zaplacení (výrok I). V rozsahu 49 900 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

55. Jelikož odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, rozhodl znovu i o nákladech řízení, a to za užití § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.

56. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky 1 134 750 Kč a neúspěšná co do částky 265 150 Kč. V procentuálním vyjádření byla úspěšná z 81 % (1 134 750: 1 400 000 x 100) a neúspěšná z 19 %. Žalobkyně byla tedy ve sporu poměrně úspěšnější a má proto vůči žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 % (81–19).

57. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč a z nákladů na právní zastoupení advokátem. V řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v dovolacím řízení učinil advokát žalobkyně celkem 31 úkonů právní služby, které lze považovat za účelně vynaložené.

58. Odvolací soud při stanovení odměny za úkony realizované do právní[Anonymizováno]moci výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2021, č. j. 25 C 3580/213-408 (1. 3. 2022), vycházel z tarifní hodnoty 1 400 000 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“). Žalobkyni náleží v tomto rozsahu odměna za 20 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), a g) a. t. po 13 900 Kč (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, replika k vyjádření žalované, účast na jednání dne 11. 12. 2014, vyjádření ze dne 12. 12. 2014, účast na jednání dne 4. 3. 2015, odvolání ze dne 13. 4. 2015, dovolání ze dne 21. 8. 2015, vyjádření ze dne 19. 12. 2016, dovolání ze dne 22. 3. 2017, účast na jednání odvolacího soudu dne 9. 4. 2019, dovolání ze dne 27. 6. 2019, účast na jednání dne 30. 11. 2020, vyjádření ze dne 9. 3. 2021, účast na jednání dne 3. 6. 2021, vyjádření k výzvě soudu ze dne 11. 6. 2021, účast na jednání dne 21. 7. 2021, vyjádření k výzvě soudu ze dne 17. 9. 2021, účast na jednání dne 9. 9. 2021 a účast na jednání dne 3. 11. 2021), tj. 278 000 Kč. K tomuto náleží žalobkyni 20 paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč, tj. 6 000 Kč, a 21 % DPH z odměn a náhrad ve výši 59 640 Kč (284 000 x 0,21) dle § 137 odst. odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř.

59. Při stanovení odměny za úkony realizované po právní moci výše uvedeného rozsudku (od 1. 3. 2022) vycházel odvolací soud z tarifní hodnoty 1 184 750 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. Žalobkyni náleží v tomto rozsahu náhrada za 11 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t. po 13 060 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu dne 14. 9. 2022, účast na jednání dne 2. 5. 2023, účast na jednání dne 21. 11. 2023, odvolání ze dne 31. 1. 2024, účast na jednání odvolacího soudu dne 29. 5. 2024, vyjádření ze dne 11. 6. 2024, účast na jednání odvolacího soudu dne 19. 6. 2024, dovolání ze dne 31. 7. 2024, vyjádření ze dne 10. 6. 2025, účast na jednání odvolacího soudu dne 18. 6. 2025), tj. 143 660 Kč. K tomuto náleží žalobkyni 9 paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 po 300 Kč, tj. 2 700 Kč, a 2 paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025 po 450 Kč, tj. 900 Kč, a 21 % DPH z odměn a náhrad ve výši 30 924,60 Kč (147 260 x 0,21) dle § 137 odst. odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř.

60. Před soudy všech stupňů vznikly žalobkyni náklady řízení v celkové výši 535 824,60 Kč (14 000 Kč + 343 640 Kč + 178 184,60 Kč). Z toho 62 % činí 332 211 Kč (po zaokrouhlení).

61. Odvolací soud proto uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 332 211 Kč, kterou jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

62. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř., a to s ohledem na specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se žalovaná coby organizační složka státu musí povinně řídit.

Poučení