25 Co 116/2023 - 383

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Václava Nekoly v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1[Anonymizováno] sídlem [Jméno žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozený [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] o zaplacení 10 600 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 C 26/2019-165 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jde o částku 8 480 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p a. z částky 8 480 000 Kč od 15. 1. 2019 do zaplacení, zrušuje, a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; jinak se ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 295 482 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce 1. žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 171 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 52 212 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce 1. žalované.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyni se vrací poměrná část soudního poplatku zaplaceného za odvolání ve výši 339 200 Kč, která jí bude vrácena prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 3 C 26/2019-165, Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl žalobu, aby soud uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobkyni částku 10 600 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 1. 2019 do zaplacení. Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení 1. žalované částku 195 360 Kč k rukám zástupce 1. žalované (výrok II.) a 2. žalovanému částku 146 520 Kč (výrok III.), v obou případech do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se domáhala po žalovaných náhrady škody, která žalobkyni, resp. společnosti Levinhor s. r. o (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) měla vzniknout v důsledku toho, že bylo k návrhu 1. žalované nařízeno předběžné opatření, které bylo následně k odvolání právní předchůdkyně žalobkyně odvolacím soudem „zrušeno“. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyni žalobkyně v mezidobí vznikla povinnost uhradit společnosti [právnická osoba]. smluvní pokutu, k níž se zavázala ve smlouvě o úvěrové lince č. 42018 ze dne 11. 5. 2018 a kterou skutečně uhradila ve výši 10 000 000 Kč. Dále byla nucena vynaložit v souvislosti s obranou proti tomuto předběžnému opatření náklady právního zastoupení ve výši 600 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody vzniklé v důsledku úhrady smluvní pokuty ve výši 10 000 000 Kč není důvodný s odůvodněním, že pro platnost ujednání o smluvní pokutě je nezbytné, aby byla jednoznačně, určitě a srozumitelně stanovena povinnost, která je smluvní pokutou utvrzena, a to zvláště tehdy, může-li mít toto smluvní ujednání v budoucnu právní důsledky i pro třetí osoby. Z předmětné smlouvy o úvěrové lince ze dne 11. 5. 2018, ve znění, jak byla mezi stranami uzavřena, však dle názoru soudu prvního stupně jednoznačně nevyplývá výslovná povinnost právní předchůdkyně žalobkyně udržovat zástavu prostou nařízených předběžných opatření, když smlouva je v tomto směru v článku IV. nedostatečně určitá, a z článku VIII. smlouvy plyne, že právo uplatnit pokutu vzniká právě v případě porušení povinnosti stanovené smlouvou. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně takovou smlouvu dobrovolně uzavřela a následně uhradila požadovanou smluvní pokutu, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalovaných, a dle názoru soudu nemůže být v daném případě již z tohoto důvodu dána odpovědnost žalovaných za žalobkyní tvrzenou škodu. Pokud jde o náhradu škody ve výši 600 000 Kč, spočívající v náhradě nákladů vynaložených na právní zastoupení v řízení o předběžném opatření, soud prvního stupně uzavřel, že ani v této části nelze shledat žalobu důvodnou, neboť náhradu nákladů řízení souvisejících s řízením o předběžném opatření přiznává soud zásadně podle nákladového ustanovení § 145 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a nikoliv v režimu náhrady škody způsobené zaniklým či zrušeným předběžným opatřením podle § 77a o. s. ř. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, č. j. 5 Cmo 16/2012-231). O náhradě těchto nákladů tedy má být rozhodnuto v řízení, v němž bylo předběžné opatření vydáno, v tomto řízení měly být právní předchůdkyní žalobkyně uplatněny, a nelze se náhrady těchto nákladů domáhat jiným způsobem. S ohledem na tyto závěry se soud prvního stupně dále nezabýval výší těchto nákladů a důvodností jejich vynaložení. Ze všech uvedených důvodů byla žaloba jako celek zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Usnesením ze dne 7. 1. 2020, č. j. 3 C 26/2019-62, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, č. j. 25 Co 49/2020-76, které nabylo právní moci dne 24. 1. 2020, rozhodl soud prvního stupně o tom, že v řízení bude na místě dosavadní žalobkyně Levinhor s. r. o. pokračováno se společností Nový Zeleneč a. s. (dále již jen jako „žalobkyně“).

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a namítala vady předmětného rozsudku. Pokud jde o údajnou neurčitost a z toho plynoucí neplatnost sjednané smluvní pokuty, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně, v této části stojí odůvodnění předmětného rozsudku pouze na izolovaném výkladu článku IV. smlouvy o úvěrové lince. Soud prvního stupně v odstavci 18. odůvodnění svého rozsudku uvádí, že z výše citovaného článku smlouvy jednoznačně nevyplývá výslovná povinnost právní předchůdkyně žalobkyně udržovat zástavu prostou nařízených předběžných opatření, když smlouva je v tomto směru nedostatečně určitá. Soud prvního stupně zjevně dovodil, že „povinnost udržovat zástavu prostou nařízených předběžných opatření“ mezi stranami smlouvy o úvěrové lince vůbec (platně) neexistovala. Rozsudek neobsahuje jakékoliv bližší odůvodnění, proč má soud za to, že „povinnost udržovat zástavu prostou nařízených předběžných opatření“ by mezi stranami smlouvy o úvěrové lince neměla platně existovat. Není uvedeno, zda má soud příslušná ujednání smlouvy v tomto ohledu za zdánlivá nebo absolutně neplatná (a z jakého důvodu), nebo, zda soud prvního stupně snad dospěl k závěru, že závazek smluvních stran (založený smlouvou o úvěrovém lince) takovou povinnost vůbec neobsahuje. Izolovaný výklad článku IV. smlouvy o úvěrové lince soudem prvního stupně je striktně formalistický, jde proti vůli vyjádřené v textu smlouvy a opomíjí celou řadu zcela zásadních skutečností. I ze samotné izolované textace článku IV. této smlouvy si lze jen stěží představit, že by vůle smluvních stran směřovala k něčemu jinému než k stanovení povinnosti mimo jiné udržovat zajištění v nesnížené hodnotě a bez nařízených předběžných opatření a dalších vyjmenovaných „vad“. Vůle stran byla potvrzena i následným vyjednáváním o smluvní pokutě a o její moderaci, i samotným zaplacením a přijetím platby moderované smluvní pokuty. Povinnost „udržovat zajištění“ je výslovně sjednána dále také v článku VII bod 1 smlouvy o úvěrové lince, povinnost udržovat hodnotu zajištění je stanovena taktéž přímo zákonem (§ 1353 o. z.). V článku I. smlouvy o úvěrové lince je definován závazek, kdy tato definice pro účely smlouvy o úvěrové lince je velmi široká a zahrnuje mimo jiné i veškeré pohledávky a dluhy vznikající i na základě aktů normativní povahy smlouvy, aktů upravujícími vztahy ze zajištění atd. Pojem „závazek“ ve smyslu této definice obsahuje též článek VIII. bod 1 smlouvy o úvěrové lince, když jde právě o článek obsahující ujednání o smluvní pokutě. Vzhledem k výše uvedenému jistě nelze dojít k závěru, že o povinnosti udržovat zástavu prostou nařízených předběžných opatření smlouva o úvěrové lince (a příslušné právní předpisy) zcela mlčí. I předmětný rozsudek nehovoří o absenci či neexistenci, ale o nedostatečné určitosti. V rámci nového občanského zákoníku není neurčitost důvodem neplatnosti právního jednání. Žalobkyně odkázala na ustanovení § 553 odst. 1 o. z., dle kterého o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. S tím koresponduje i ustanovení § 555 a následující o. z., zakotvující pravidla pro výklad právních jednání. Tento výklad soud prvního stupně neučinil, ani se o něj nepokusil. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (§ 556 o. z., NS 21 Cdo 5281/2016). Při výkladu se dále přihlédne i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Strany o smluvní pokutě následně jednaly, byla moderována a fakticky uhrazena, čímž nepochybně a objektivně vyjádřily, jaký význam ujednání přikládají a přikládaly, tj. že byla sjednána povinnost zajištěná smluvní pokutou a ke vzniku nároku na smluvní pokutu došlo. Dle § 574 o. z. se jednoznačně preferuje výklad „v pochybnostech pro platnost právního jednání“ (bohatá rozhodovací praxe Ústavního soudu - viz rozhodnutí citovaná v odvolání). Soud prvního stupně také opomněl existenci a možnost uplatnění § 553 odst. 2 o. z. a nesprávně zpřísňuje požadavek určitosti právního jednání s ohledem na třetí osoby. Pokud jde tedy o nárok na zaplacení smluvní pokuty, soud prvního stupně, pokud měl pochybnosti o určitosti nebo srozumitelnosti některých právních jednání (ujednání smlouvy), se měl (a musel) ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. pokusit zjistit výkladem obsah těchto právních jednání (ujednání smlouvy) postupem dle § 555 a následující o. z. Soud prvního stupně v tomto směru neprovedl množství navržených důkazů. Uvedené vady předmětného rozsudku jsou zcela zásadní a způsobují jeho nesprávnost (a nepřezkoumatelnost). Nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení rozebírá napadený rozsudek v odstavci 19. svého odůvodnění. Žalobce v průběhu řízení u soudu prvního stupně namítal, že Vrchní soud v Praze v rámci soudem prvního stupně citovaného rozhodnutí (5 Cmo 16/2012-231) zřejmě ne zcela dostatečně zvážil některé specifické skutečnosti, a proto by jeho závěry neměly být přijaty jako obecně platné východisko či dogma. Žalobce k danému uplatil množství námitek a argumentů, které však soud prvního stupně v napadeném rozsudku nezohlednil a nevypořádal s nimi. Náhrada nákladů řízení má základ v procesním právu, vzniká teprve na základě pravomocného rozsudku a rozhodnutí soudu má konstitutivní povahu. Dokud nenabude rozhodnutí právní moci, nelze hovořit o právu na náhradu nákladů řízení. Judikaturou bylo ohledně nalézacího řízení konstatováno, že není možné se domáhat nákladů na advokáta jako nároku na náhradu škody, když jde o náklad vynaložený přímo při bránění práva v nalézacím řízení. V projednávané věci je ale dána zvláštní zákonná konstrukce § 77a o. s. ř., kde je protiprávnost dána (vytvořena automaticky) zákonem. Vrchní soud v Praze ve shora citovaném rozhodnutí zřejmě přehlédl, že nejde o obcházení § 145 o. s. ř. Už jen proto, že nárok nemusí vzniknout (osoba poškozená předběžným opatřením, které bylo zrušeno, totiž nemusí nutně uspět v samotném nalézacím řízení, přesto má dle § 77a o. s. ř. nárok na náhradu škody). Navíc Vrchní soud v Praze vycházel z výrazně odlišného skutkového stavu. V rámci projednávané věci je třeba shrnout časové souvislosti, a to vznik povinnosti k náhradě škody dle § 77 o. s. ř. – léto, podzim 2018, žaloba – leden 2019, rozsudek soudu prvního stupně (3 C 219/2018) – květen 2019 a rozhodnutí odvolacího soudu (Krajský soud v Praze) – říjen 2020. Skutečnost, že soud prvního stupně námitky a argumenty žalobkyně nezohlednil a pouze mechanicky aplikoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (které z podstaty věci nemá obecnou právní závaznost), způsobuje, že tím zatížil předmětný rozsudek podstatnou vadou a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně dále vytýkala soudu prvního stupně další vady napadeného rozsudku jako je neprovedení mnohých žalobkyní navrhovaných důkazů, nedostatečné odůvodnění předmětného rozsudku, čímž je dána jeho protiústavnost, kdy žalobkyně cituje v odvolání vícero rozhodnutí Ústavního soudu. Pro podstatu sporu a uplatnění nároku jsou pak zcela irelevantní úvahy či spekulace soudu prvního stupně týkající se případného čerpání či nečerpání úvěru dle smlouvy o úvěrové lince, otázek propojenosti žalobkyně a společnosti [právnická osoba]. a podobně. Žalobkyně rovněž uvedla, že opakovaně poukazovala na některé aspekty podaného návrhu na vydání předběžného opatření, respektive samotné žaloby na určení vlastnického práva, a zdůrazňovala a dokládala, že šlo o jednoznačně šikanózní návrh na vydání předběžného opatření, který je v příkrém rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě plně vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, popřípadě, aby předmětný rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Následným podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 28. 2. 2023, vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět co do částky 8 480 000 Kč s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 15. 1. 2019 do zaplacení. Nadále tak požadovala zaplacení částky 2 120 000 Kč (2 000 000 Kč jako náhradu škody v souvislosti se zaplacenou smluvní pokutou a 120 000 Kč jako náhradu škody v souvislosti s náklady vynaloženými na právní zastoupení) spolu s příslušenstvím, tj. úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od 15. 1. 2019 do zaplacení.

5. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 18. 4. 2023 k odvolání žalobkyně uvedla, že považuje žalobu za zcela nedůvodnou a ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně v napadeném rozsudku. Opětovně poukázala na personální propojení mezi žalobkyní a společností [právnická osoba]., jejíž ovládající osobou je [jméno FO], trvale bytem [adresa], který na tyto společnosti měl a má podstatný vliv. Žalobkyní odkazované ujednání o smluvní pokutě nebylo učiněno ani za podmínek obvyklých v obchodním styku ani v souladu se zásadou poctivého obchodního styku. Dále 1. žalovaná doplnila, že v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 27 Cdo 1803/2021-599, byl rozsudek Krajského soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 30 Co 228/2019-488, ve znění usnesení ze dne 6. 11. 2020, č. j. 30 Co 228/2019-498, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Uvedené řízení tak není pravomocně skončeno. 1. žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení. K částečnému zpětvzetí žaloby pak 1. žalovaná sdělila, že s ním sice souhlasí, avšak žádá, aby byla žalobkyni podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. uložena povinnost uhradit 1. žalované a 2. žalovanému náhradu nákladů řízení i v této části.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání není důvodné.

7. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že dne 5. 6. 2018 podala 1. žalovaná proti právní předchůdkyni žalobkyně [právnická osoba]. (dále jen opět jako „právní předchůdkyně žalobkyně“) u soudu prvního stupně žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, a to pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], příslušná k části [adresa], a pozemkům parc. č. [Anonymizováno] zapsáno na LV č.[Anonymizováno][hodnota] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa], a pozemku parc. č. [hodnota], zapsanému na LV č. [hodnota], obec [adresa], katastrální území [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“), a zároveň návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by byla právní předchůdkyni žalobkyně uložena povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi, a to do právní moci rozsudku o žalobě na určení vlastnického práva. Usnesením ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 C 219/2018-11, soud prvního stupně tomuto návrhu vyhověl a nařídil předběžné opatření, kterým uložil právní předchůdkyni žalobkyně zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi, zejména jí zakázal tyto nemovitosti jakýmkoli způsobem zcizit, tj. zejména prodat, darovat, nebo jinou smlouvou na jiného převést, vložit do obchodní společnosti, a dále zatížit zástavním právem, věcným břemenem, předkupním právem či jakýmkoli jiným právem ve prospěch třetí osoby. Proti tomuto usnesení podala právní předchůdkyně žalobkyně odvolání a Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2018, č. j. 30 Co 199/2018-55, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 7. 2018. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 5. 2019, č. j. 3 C 219/2018-140, byla následně žaloba 1. žalované proti právní předchůdkyni žalobkyně o určení vlastnického práva zamítnuta. Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 30 Co 228/2019-488, potvrzen. Mezi společností [právnická osoba]., jako úvěrující, a právní předchůdkyní žalobkyně jako úvěrovaným byla dne 11. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěrové lince č. 42018, dle které se úvěrující zavázala umožnit právní předchůdkyni žalobkyně za sjednaných podmínek čerpat na písemnou žádost jednotlivé úvěry až do výše limitu úvěrové linky 800 000 000 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala úvěry splatit a zaplatit úroky. V článku IV. této smlouvy bylo mezi stranami sjednáno, že „Úvěrující společnost si vyhrazuje právo, bez udání důvodu, kdykoli odepřít další čerpání úvěru či odmítnout poskytnutí jakéhokoli úvěru. V případě porušení této Smlouvy či v případě, že dojde ke snížení hodnoty zajištění úvěru, či jakéhokoliv zcizení, změny vlastníka či případné spornosti vlastnického práva k poskytnutému zajištění, za snížení hodnoty zajištění úvěru bude považováno jakékoli vydání předběžného opatření, vztahující se k poskytnuté zástavě, vydání jakéhokoliv exekučního příkazu vztahujícího se k předmětu zástavy, jakož i další případy, které v budoucnu mohou ohrozit možné uspokojení pohledávek úvěrující společnosti, a to i částečně, má úvěrující právo žádat po úvěrovaném smluvní sankci, stanovenou v čl. VIII. této smlouvy, za každé takové porušení. Vedle toho má úvěrující právo omezit limit úvěrové linky stanovený v článku I. odst. 2 této smlouvy, případně jednostranně zesplatnit jednorázově veškeré doposud poskytnuté úvěry, které byly poskytnuty na základě této smlouvy, o čemž bude úvěrovaného písemně informovat. V takovém případě pak nastává splatnost všech poskytnutých úvěrů na základě této smlouvy, 60. dnem od doručení písemné informace o zesplatnění poskytnutých úvěrů. Stejně tak může úvěrující společnost postupovat v případě, že se úvěrovaný dostane do prodlení s plněním poskytnutých úvěrů či jejich příslušenství na základě této smlouvy o úvěrové lince či na základě samostatných smluv o úvěru vzniklých v souladu s touto smlouvou o úvěrové lince. Úvěrující společnost je oprávněna odmítnou čerpání v případě, že dojde k rozporu mezi příkazem úvěrovaného a smlouvou, anebo v případě, že podmínky čerpání budou příkazem upraveny způsobem, který bude úvěrující společnost považovat za nepřijatelný.“ V článku VII. této smlouvy bylo sjednáno zajištění předmětných nemovitostí zástavním právem ve prospěch úvěrující společnosti. V článku VIII. této smlouvy pod bodem 1. s názvem „Porušení závazku a jiné závažné skutečnosti“ strany sjednaly, že „Za porušení závazku se považuje nesplnění některé z povinností úvěrované společnosti uvedených v této smlouvě či v samostatných úvěrových smlouvách sepsaných na základě této smlouvy o úvěrové lince. V případě, že úvěrovaný poruší povinnosti stanovené v této smlouvě, vzniká právo uplatnit ze strany úvěrující společnosti smluvní pokutu za každé porušení této smlouvy samostatně, a to ve výši 2 % limitu úvěrové linky stanovené v čl. I. odst. 2 této smlouvy. Pokuta je splatná do 60 dnů od jejího písemného vyčíslení. Úvěrovaný se zavazuje uhradit vyčíslenou smluvní pokutu ke dni splatnosti smluvní pokuty na účet úvěrující společnosti, mimo běžný rámec čerpání úvěru a úhrady pohledávek. Úhradu smluvní pokuty nelze provést čerpáním úvěru.“ Dopisem ze dne 15. 6. 2018 uplatnila [právnická osoba]. u právní předchůdkyně žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 16 000 000 Kč jako sankci ze smlouvy o úvěrové lince č. [hodnota] ze dne 11. 5. 2018 dle čl. IV. a VIII. smlouvy o úvěrové lince s odůvodněním, že zjistila, že bylo Okresním soudem Praha-východ vydáno předběžné opatření, kterým bylo zakázáno nakládat s nemovitostmi, které tvoří zástavu v rámci úvěrové linky. Právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 20. 6. 2018 prostřednictvím jednatele [jméno FO] požádala [právnická osoba]. o snížení smluvní pokuty s ohledem na šikanózní návrh na vydání předběžného opatření, proti kterému se právní předchůdkyně žalobkyně aktivně brání. Dopisem ze dne 15. 11. 2018 informovala [právnická osoba]. právní předchůdkyni žalobkyně, že se rozhodla moderovat smluvní pokutu na částku 10 000 000 Kč. Na účet [právnická osoba]. byla dne 19. 12. 2018 připsána částka 10 000 000 Kč z účtu právní předchůdkyně žalobkyně, označená jako „smluvní pokuta od [Anonymizováno]“. Společnost [právnická osoba]), zastupovala žalobkyni a předtím její právní předchůdkyni v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 219/2018. V souvislosti s usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 C 219/2018-11, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, poskytla tomuto klientovi právní služby v podobě úkonů: převzetí a příprava zastoupení, příprava a podání odvolání proti usnesení o vydání předběžného opatření, příprava a podání návrhu na vydání rozhodnutí o povinnosti složit doplatek jistoty, příprava a podání návrhu na zrušení předběžného opatření pro nesložení doplatku jistoty a porada s klientem přesahující jednu hodinu. Z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla dne 4. 6. 2018 a dne 26. 9. 2018 odeslána částka vždy 300 000 Kč (celkem 600 000 Kč) na číslo účtu uvedené ve faktuře od společnosti [Anonymizováno], kterou jí byly vyúčtovány poskytnuté právní služby.

8. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování.

9. V rámci odvolacího řízení odvolací soud ve smyslu ust. § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. částečně doplnil a částečně zopakoval dokazování listinami.

10. Takto zjistil z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 27 Cdo 1803/2021-599, že byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 30 Co 228/2019-488, ve znění usnesení ze dne 6. 11. 2020, č. j. 30 Co 228/2019-498, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Co 228/2019-1538, odvolací soud zjistil, že ve věci odvolání žalobkyně [Anonymizováno] proti žalovaným 1) [právnická osoba] o určení vlastnického práva, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 5. 2019, č. j. 3 C 219/2018-140, tak, že žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem zamítl, odvolací řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 4. žalovaným zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba]. nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem po právu a rovněž i následný převod nebo přechod těchto nemovitostí na žalované 1. až 3. byl řádný. Soud prvního stupně tedy dle odvolacího soudu postupoval správně, pokud žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud pouze rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce formálně změnil z důvodu změny parcel předmětných nemovitostí a jejich vlastníků v průběhu odvolacího řízení.

12. Ze smlouvy o úvěrové lince č. 42018 bylo zjištěno, že ji dne 11. 5. 2018 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrovaná společnost (dále jen „úvěrovaná“) a [právnická osoba]. jako úvěrující společnost (dále jen „úvěrující“). Úvěrující se zavázala poskytnout úvěrované na její písemnou žádost úvěry a úvěrovaná se zavázala vrátit poskytnuté úvěry, to vše v období od 11. 5. 2018 do 31. 12. 2033, s limitem úvěrové linky maximálně 800 000 000 Kč. Strany si v čl. III. bod 2. smlouvy sjednaly, že úvěrovaná je před prvním čerpáním úvěrové linky povinna předložit písemnou žádost o čerpání z úvěrové linky, aktuální výpis z rejstříku zástav úvěrované prokazující, že k jejímu závodu není zřízeno zástavní právo, a smlouvu o zastavení nemovitostí uvedených v čl. VII. této smlouvy. V čl. IV. (Odmítnutí čerpání, předčasné zesplatnění úvěru, porušení podmínek smlouvy) bylo sjednáno, že „úvěrující si vyhrazuje právo, bez udání důvodu, kdykoliv odepřít další čerpání úvěru či odmítnout poskytnutí jakéhokoliv úvěru. V případě porušení této smlouvy či v případě, že dojde ke snížení hodnoty zajištění úvěru či jeho jakéhokoliv zcizení, změny vlastníka či případné spornosti vlastnického práva k poskytnutému zajištění, za snížení hodnoty zajištění úvěru bude považováno jakékoli vydání předběžného opatření vztahující se k poskytnuté zástavě, vydání jakéhokoliv exekučního příkazu, vztahujícího se k předmětu zástavy, jakož i další případy, které v budoucnu mohou ohrozit možné uspokojení pohledávek úvěrující, a to i částečně. Při výskytu takových skutečností má úvěrující právo žádat po úvěrované smluvní sankci za každé takové porušení stanovenou v čl. VIII. této smlouvy. Vedle toho má úvěrující právo omezit limit úvěrové linky stanovené v čl. I. odst. 2. této smlouvy, případně jednostranně zesplatnit jednorázově veškeré doposud poskytnuté úvěry“. V čl. VII. smlouvy (Zajištění) sjednaly smluvní strany jako zajištění zástavní právo k předmětným nemovitostem, a to pro pohledávky vyplývající z této smlouvy do celkové výše 800 000 000 Kč s příslušenstvím, a dále pro pohledávky, vyplývající z odstoupení od této smlouvy. V čl. VIII. smlouvy bylo sjednáno, že „za porušení závazku se považuje nesplnění některé z povinností úvěrované uvedených v této smlouvě či v samostatných úvěrových smlouvách, sepsaných na základě této smlouvy o úvěrové lince. V případě, že úvěrovaná poruší povinnosti stanovené v této smlouvě, vzniká právo uplatnit ze strany úvěrující smluvní pokutu za každé porušení této smlouvy samostatně, a to ve výši 2 % limitu úvěrové linky stanovené v čl. I. odst. 2. této smlouvy. Pokuta je splatná do 60 dnů od jejího písemného vyčíslení“. Konečně bylo sjednáno, že tato smlouva nabývá platnosti a účinnosti podpisem smlouvy všech smluvních stran a po splnění následující odkládací podmínky. Tato smlouva nenabyde účinnosti, dokud nedojde k zápisu zástavního práva dle čl. VII. této smlouvy do katastru nemovitostí. Rovněž bylo sjednáno, že úvěrující je oprávněna kdykoliv v průběhu smluvního vztahu dle této smlouvy postoupit svá práva a povinnosti z této smlouvy třetí osobě. Úvěrovaná s takovým postupem souhlasila.

13. Z dopisu žalobkyně (předseda představenstva [jméno FO]) společnosti [právnická osoba]. ze dne 5. 5. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně žádá tuto společnost o čerpání úvěru z úvěrové linky č. [hodnota], a to v průběhu roku 2022, v předpokládaném rozsahu 250 000 000 Kč v souladu s čl. III. odst.

3. úvěrové linky č. [hodnota] ze dne 11. 5. 2018. V dopise uvádí, že čerpání úvěru již v současné době nic nebrání, kdy soudní řízení žalobkyně [právnická osoba] (následně žalobkyně) bylo pravomocně skončeno rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 30 Co 228/2019-488, čímž odpadla překážka v podobě přerušení možnosti čerpání úvěru. Předpokládaný termín čerpání úvěru je závislý na vydání stavebních povolení, zahájení výstavby předpokládají v jarních měsících roku 2022. Čerpání úvěru by nastupovalo postupně, primárně na výstavbu čistírny odpadních vod (duben až květen 2022) v rozsahu max. 60 000 000 Kč, dále v měsících srpen až prosinec 2022 v rozsahu 190 000 000 Kč na výstavbu infrastruktury a sítí v I. etapě projektu.

14. Z dopisu [právnická osoba]. (předseda představenstva [jméno FO]) advokátu [jméno FO] ze dne 10. 1. 2022 bylo mj. zjištěno, že tato společnost deklaruje, že byla již od uzavření smlouvy o úvěrové lince č. [hodnota] ze dne 11. 5. 2018 připravena poskytnout společnosti [právnická osoba]. (následně žalobkyni) úvěr do maximální výše 800 000 000 Kč jako max. možný limit čerpání. Po sjednání úvěrové smlouvy a v průběhu zápisu zástavního práva byli informováni společností [Anonymizováno], že právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuté zástavby nevlastní a bylo vydáno předběžné opatření, kterým jí bylo zakázáno nakládat s nemovitostmi tvořícími zajištění. Vůči právní předchůdkyni žalobkyně uplatnili smluvní pokutu a rovněž využili čl. IV. a do pravomocného skončení soudního sporu s právní předchůdkyní žalobkyně zastavili financování – poskytování úvěru. Tato překážka již odpadla (viz dopis ze dne 5. 5. 2021 citovaný shora). Dále se uvedená společnost vyjadřuje ke svým možnostem, pokud jde o úvěrování, jejím majetkovým poměrům a spolupráci s investičními fondy.

15. Podle ustanovení § 77a o. s. ř. zaniklo-li nebo bylo zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak (odst. 1). Žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 je třeba podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo pravomocně zrušeno, jinak právo zanikne. Zmeškání této lhůty nelze prominout (odst. 2). Příslušným k projednání žaloby podle odstavce 2 a k rozhodnutí o ní je soud, který v prvním stupni rozhodoval o předběžném opatření (odst. 3). Pravomocně přiznaná náhrada škody nebo jiné újmy se uspokojí z navrhovatelem složené jistoty; nepostačuje-li jistota k uspokojení všech poškozených, rozdělí soud jistotu mezi ně poměrně. Povinnost navrhovatele nahradit škodu nebo jinou újmu, která nebyla zajištěna složenou jistotou, tím není dotčena (odst. 4).

16. Podle ustanovení § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

17. Na základě dokazování provedeného před soudem prvního stupně i v rámci odvolacího řízení má odvolací soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba]., jako úvěrující, a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]., jako úvěrovaným, byla dne 11. 5. 2018 uzavřena smlouva o úvěrové lince, na základě které se úvěrující společnost zavázala umožnit právní předchůdkyni žalobkyně za sjednaných podmínek čerpat úvěry až do výše 800 000 000 Kč (maximální limit úvěrové linky) a právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala úvěry splatit a zaplatit úroky. V rámci smlouvy bylo rovněž v článku IV. a článku VIII. sjednáno zajištění smluvních povinností smluvní pokutou. Právní předchůdkyně žalobkyně uhradila úvěrující společnosti na smluvní pokutě částku 10 000 000 Kč (po moderaci smluvní pokuty ze strany úvěrující). Rovněž má za prokázané, že v souvislosti s obranou proti nařízenému předběžnému opatření byly právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuty právní služby společností [právnická osoba], advokátní kancelář, a že právní předchůdkyně žalobkyně této advokátní kanceláři v souvislosti s tímto právním poradenstvím uhradila na základě faktur celkem částku 600 000 Kč. Pokud pak jde o řízení o určení vlastnictví 1. žalované k předmětným nemovitostem, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 219/2018 a opětovně pak po zrušení věci Nejvyšším soudem rovněž u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Co 228/2019, toto bylo pravomocně skončeno (shora citovaným rozsudkem Krajského soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 30 Co 228/2019-1538) zamítnutím žaloby 1. žalované proti žalobkyni a dalším subjektům. Lze tak uzavřít, že žalobkyně je nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně jako úvěrovaná požádala úvěrující dopisem ze dne 5. 5. 2021 v průběhu roku 2022 o poskytnutí úvěru dle smlouvy o úvěrové lince č. [hodnota] a úvěrující deklarovala dopisem ze dne 10. 1. 2022, že byla od počátku připravena plnit a poskytnout úvěrované úvěr dle uvedené úvěrové smlouvy. Překážkou však bylo řízení, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 219/2018.

18. Odvolací soud se nejprve zabýval včasností podané žaloby na náhradu škody dle § 77a o. s. ř., a to s ohledem na lhůtu uvedenou v ust. § 77a odst. 2 o. s. ř. Včasnost žaloby soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí neposuzoval.

19. Podle uvedeného ustanovení musí být žaloba podána nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo pravomocně zrušeno (kdy nabylo právní moci usnesení, jímž bylo předběžné opatření „zrušeno“ – „pozn. odvolacího soudu“); jinak právo zanikne. Zmeškání lhůty pak nelze prominout.

20. V daném případě nebylo předběžné opatření vůbec pravomocně nařízeno, nicméně nárok na náhradu škody dle § 77a o. s. ř. vzniká i v případě, kdy bylo předběžné opatření nařízeno usnesením soudu prvního stupně, které bylo posléze odvolacím soudem změněno nebo zrušeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 30 Co 199/2018-55, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, nabylo právní moci dne 19. 7. 2018. Žaloba v této věci byla podána dne 16. 1. 2019. Lhůta 6 měsíců dle § 77a odst. 2 o. s. ř. je tak dle názoru odvolacího soudu zachována. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody byla v daném případě podána včas.

21. Pokud jde o samotný žalobní nárok na náhradu škody, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není oprávněný a žaloba není důvodná ani vůči jednomu ze žalovaných.

22. V případě 2. žalovaného konstatuje, že není dána pasivní věcná legitimace k podání žaloby na náhradu škody z předběžného opatření dle § 77a o. s. ř., když žalobu, resp. návrh na vydání předběžného opatření, ve věci soudu prvního stupně sp. zn. 3 C 219/2018, nepodával jako navrhovatel 2. žalovaný jako fyzická osoba, ale 1. žalovaná jako právnická osoba a obchodní firma. Vůči 2. žalovanému je tak namístě žalobu z tohoto důvodu zamítnout a nadále se zabývat důvodností žalobního nároku pouze vůči 1. žalované.

23. Nárok ad b) - náhrada škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve věci řízení o předběžném opatření 24. V případě tohoto nároku odkazuje odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3403/2012, dle nějž „Vzniknou-li účastníku řízení, v jehož rámci bylo nařízeno předběžné opatření (které následně zaniklo či bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno), náklady řízení v souvislosti s obranou proti nařízenému předběžnému opatření, může se jejich náhrady domáhat toliko postupem podle § 145 o. s. ř.“ Uvedené rozhodnutí bylo vydáno za obdobných skutkových okolností jako v projednávané věci. V daném případě nebylo předběžné opatření pravomocně nařízeno, když odvolací soud změnil vyhovující usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření tak, že návrh na jeho nařízení zamítl. Tím došlo ke „zrušení“ nepravomocně nařízeného předběžného opatření. Jak bylo zjištěno dokazováním před odvolacím soudem, návrhu 1. žalované na určení jejího vlastnického práva nebylo vyhověno, neboť žaloba byla pravomocně zamítnuta. Odvolací soud je tak přesvědčen, že žalobkyně se mohla těchto nákladů domáhat pouze postupem dle § 145 o. s. ř. v řízení soudu prvního stupně sp. zn. 3 C 219/2018. Pokud tak činí samostatnou žalobou na náhradu škody, nemůže být její nárok po právu.

25. Nárok ad a) – náhrada škody v podobě zaplacené smluvní pokuty úvěrované (právní předchůdkyně žalobkyně) úvěrující 26. Odvolací soud k danému nároku rekapituluje, že (nepravomocně) nařízeným předběžným opatřením byla v daném případě byla omezena dispozice právní předchůdkyně žalobkyně s předmětnými nemovitostmi na období cca 5 týdnů (11. 6. 2018 – 19. 7. 2018). Právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrovaná sjednala s úvěrující smluvní pokutu za shora uvedených podmínek čl. IV. a VIII. smlouvy o úvěrové lince ze dne 11. 5. 2018 (mj. pro případ nařízení předběžného opatření ohledně předmětných nemovitostí, které tvořily zástavu, resp. zajištění pohledávek úvěrující) a plnila dne 19. 12. 2018 již moderovanou smluvní pokutu 10 000 000 Kč (původně požadovanou úvěrující dle smlouvy ve výši 16 000 000 Kč) v situaci, kdy ještě nebyl od úvěrující čerpán žádný úvěr (nevznikla jí ještě žádná pohledávka vůči úvěrované).

27. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018 „Teorie adekvátní příčinné souvislosti vychází z kritéria objektivní předvídatelnosti škodního následku z hlediska optimálního (hypotetického) pozorovatele, tedy obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, nikoliv z hlediska subjektivní předvídatelnosti konkrétního škůdce a jeho subjektivních zkušeností, poznatků a možností, a je uplatnitelná jak v případech tzv. subjektivní, tak i objektivní odpovědnosti za škodu“. Uvedené rozhodnutí dále v odůvodnění uvádí, že „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673)…Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3285/2015)“.

28. Odvolací soud je přesvědčen, že 1. žalovaná jako navrhovatel předběžného opatření nemohla objektivně předvídat sjednání předmětné smluvní pokuty mezi úvěrující a úvěrovanou, tedy právních předchůdkyní žalobkyně, nadto za (dle odvolacího soudu atypických) podmínek shora popsaných, tedy že bude mít úvěrující nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty i za situace, že jí ještě nevznikne žádná pohledávka vůči úvěrované, a to navíc smluvní pokuty, určované procenty z limitu úvěrové linky (2 % z 800 000 000 Kč), když úvěrující měla v intencích čl. IV. smlouvy o úvěrové lince mj. právo kdykoli a bez udání důvodu odepřít další čerpání úvěru či odmítnout poskytnutí jakéhokoli úvěru úvěrované. Takto pro úvěrovanou (tedy pro právní předchůdkyni žalobkyně) nevýhodně sjednaná smluvní pokuta nemohla být pro 1. žalovanou předvídatelná jako potencionální škoda v důsledku podaného návrhu na vydání předběžného opatření, pokud je vycházeno z obvyklého – přirozeného chodu věcí i obecné zkušenosti.

29. Byť se v případě odpovědnosti za škodu dle § 77a o. s. ř. jedná o odpovědnost objektivní (bez ohledu na zavinění), musí být splněny ostatní zákonné (v daném případě specifické – procesní) předpoklady ke vzniku odpovědnosti za škodu. Musí být podán návrh na předběžné opatření, splněny zákonné podmínky § 77a o. s. ř., a v důsledku nařízeného předběžného opatření (v příčinné souvislosti s ním) musí vzniknout škoda. Otázka posouzení příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle § 77a o. s. ř. (obdobně jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu) je pak otázkou skutkovou.

30. Odvolací soud je s odkazem na shora citovanou judikaturu a okolnosti případu přesvědčen, že v projednávané věci absentuje (adekvátní) příčinná souvislost mezi škodou, vzniklou a uplatňovanou žalobkyní vůči 1. žalované, v podobě smluvní pokuty zaplacené úvěrovanou úvěrující. Pokud tedy chybí jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, nelze žalobě ani v této části vyhovět, a je nadbytečné se zabývat např. výší škody apod.

31. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalobu na náhradu škody jako celek a jako nedůvodnou zamítl, neboť nárok žalobkyně není dán.

32. Podle § 222a odstavec 1 o. s. ř., vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.

33. V projednávané věci vzala žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zpět žalobu co do částky 8 480 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 15. 1. 2019 do zaplacení a žalovaní s tímto částečným zpětvzetím žaloby ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř. souhlasili (1. žalovaná výslovně, 2. žalovaný tzv. fikcí dle § 101 odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud proto podle výše citovaného zákonného ustanovení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do tohoto předmětu řízení zrušil a řízení ve věci v tomto rozsahu zastavil. Co do zbylého předmětu řízení (v části, v níž žalobkyně nevzala svou žalobu zpět) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. (výrok I. tohoto rozsudku).

34. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a řízení částečně zastaveno, bylo, kromě rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, nutné rozhodnout znovu i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odstavec 2 o. s. ř.).

35. V řízení před soudem prvního stupně byli plně úspěšní žalovaní a mají tak vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Zároveň byl namístě postup dle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť žalobkyně částečným zpětvzetím žaloby procesně zavinila zastavení řízení v tomto rozsahu. I v této části tak mají žalovaní vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

36. Náklady řízení 1. žalované před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení, a to odměna za 5 úkonů právní služby z tarifní hodnoty 10 600 000 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 9. 5. 2019, účast na jednání soudu prvního stupně dne 9. 10. 2020 a dne 20. 10. 2021, vyjádření ze dne 19. 11. 2021) dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), při hodnotě 48 540 Kč za úkon právní služby dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 7. AT, tj. 242 700 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 500 Kč, a 21 % DPH z částky 244 200 Kč ve výši 51 282 Kč, celkem tedy 295 482 Kč (viz výrok II. tohoto rozsudku). Při vyhlášení rozsudku odvolací soudu došlo k početní chybě, kdy byla jako náhrada nákladů řízení 1. žalované před soudem prvního stupně uvedena nesprávná částka 244 200 Kč, namísto správné 295 482 Kč. Tuto chybu v počtech opravil odvolací soud postupem dle § 164 o. s. ř. v písemném vyhotovení tohoto rozsudku.

37. Náklady řízení 2. žalovaného před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení (2. žalovaný byl původně v řízení zastoupený advokátem [jméno FO] dle plné moci ze dne [datum]; toto zastoupení však bylo v průběhu řízení ukončeno), a to odměna za 3,5 úkonu právní služby z tarifní hodnoty 10 600 000 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 15. 4. 2019, účast na jednání soudu prvního stupně dne 9. 10. 2020 a odvolání proti usnesení o procesním nástupnictvím ze dne 21. 1. 2020 – zde odměna ve výši ) dle § 11 odst. 1, 2 AT při hodnotě 48 540 Kč za úkon právní služby dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 7. AT, tj. 169 890 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 200 Kč, celkem tedy 171 090 Kč (viz výrok III. tohoto rozsudku).

38. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, i zde rozhodoval odvolací soud dle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla i v rámci odvolacího řízení plně procesně neúspěšná a zároveň částečným zpětvzetím žaloby procesně zavinila zastavení řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí.

39. Náklady odvolacího řízení 1. žalované pak tvoří náklady jejího právního zastoupení, a to odměna za celkem 2,5 úkonu právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 18. 4. 2023 již po částečném zpětvzetí žaloby, vyjádření k otázce právního zastoupení ze dne 16. 1. 2025 – zde odměna ve výši dle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) AT, účast při jednání odvolacího soudu dne 30. 4. 2025) při hodnotě 16 780 Kč za úkon dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. AT (tarifní hodnota 2 120 000 Kč), tj. 41 950 Kč, 1 režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, účinného do 31. 12. 2024, 2 režijní paušály po 450 Kč, tj. 900 Kč, dle § 13 odst. 4 AT, účinného od 1. 1. 2025, tj. 1 200 Kč, a 21% DPH z částky 43 150 Kč ve výši 9 061,50 Kč, celkem tedy 52 212 Kč po zaokrouhlení (výrok IV. tohoto rozsudku).

40. Náklady odvolacího řízení nezastoupeného 2. žalovaného pak tvoří paušální náhrada 300 Kč dle § 1 a § 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření ze dne 12. 3. 2025 (výrok V.).

41. Lhůta k plnění nákladů řízení před soudy obou stupňů byla stanovena v délce tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platební místo těchto nákladů pak k rukám právního zástupce 1. žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

42. Odvolací soud rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku, zaplaceného žalobkyní za odvolání, a to podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. Šlo o soudní poplatek z částky, o kterou žalobkyně omezila svou žalobu, tedy i předmět odvolacího řízení, tedy soudní poplatek z částky 8 400 000 Kč s příslušenstvím (424 000 Kč), snížený o 20 % (84 800 Kč), tj. soudní poplatek v částce 339 200 Kč (výrok VI. tohoto rozsudku).