25 Co 117/2024 - 287

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Petry Turnovské a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 79 969 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 11. 2023, č. j. 7 C 189/2021-240, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2024, č. j. 7 C 189/2021-273, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se v napadených výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 7 C 189/2021-240, rozhodl, že co do úroku z prodlení z částky 79 969 Kč ve výši 7,25 % ročně z této částky od 14. 7. 2020 do 31. 7. 2020, se řízení zastavuje (výrok I.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 472 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z této částky jdoucím od 1. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), co do částky 79 497 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení, že se žaloba zamítá (výrok III.) a konečně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že ze tří nároků (když čtvrtý nárok na zaplacení právních služeb ve výši 10 406 Kč vzala žalobkyně v průběhu řízení zpět a soud prvního stupně proto podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) řízení v tomto rozsahu zastavil, shodně jako pro zpětvzetí zastavil řízení v části uvedené ve výroku I.) je jako jediný důvodný požadavek na vrácení části zaplaceného poplatku za poskytování webhostingu ze strany žalované ve výši 472 Kč (dále také jen „Nárok 1“). Odstoupením od smlouvy o poskytování služby webhosting pro provoz www prezentace a e-shopu na doméně [Anonymizováno] (dále jen „smlouva o poskytování služeb“ nebo „2. smlouva“) byla smlouva o poskytování služeb zrušena a za situace, kdy žalobkyně zaplatila poplatek za poskytování služeb předem na celé roční období, v rozsahu, po který již neměla být služba webhostingu poskytována se tak toto plnění stalo bezdůvodným obohacením na straně žalované (výrok II.). Požadavek na náhradu škody ve výši ceny pořízení nového e-shopu 67 881 Kč (dále také jen „Nárok 2“) byl soudem prvního stupně zamítnut, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaná porušila svoji povinnost danou jí v článku 2.10. smlouvy o poskytování služeb. Obdobně byl zamítnut i nárok na zaplacení částky 11 616 Kč za čas žalobkyně vynaložený na opravy vad e-shopu (dále také jen „Nárok 3“), neboť se neodškodňuje pouhá skutečnost, že poškozený nemohl konat svoji práci (výrok III.). Výrok IV. odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 2 za použití § 146 odst. 2, věta prvá o. s. ř.

3. Proti shora uvedenému rozsudku, co do výroku III. a IV., podala včas odvolání žalobkyně. Uvedla, že soud prvního stupně došel ke skutkovým závěrům o tom, že účastníci uzavřeli dvě smlouvy, a to smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení e-shopu, a smlouvu o poskytování služeb, jejímž předmětem bylo poskytování webhostingu a provoz www prezentace žalobkyně. S takovým závěrem nelze souhlasit, k uzavření dvou smluv nikdy nedošlo, závěr nemá ani oporu v provedeném dokazování. Postup by navíc nedával smysl, když e-shop nelze bez webhostingu provozovat. Soud prvního stupně zcela bezdůvodně pominul zásadní argumentaci žalobkyně o nekomunikaci žalované a spokojil se s tvrzením žalované, že je schopna e-shop ze zálohy tzv. rozběhnout. Právě nečinnost žalované ale byla důvodem, proč se žalobkyně obrátila na jiné poskytovatele služeb. Nefunkčnost e-shopu spojenou s nekomunikací zhotovitele nelze přirovnávat např. k vadám automobilu, neboť vrácením automobilu se neztratí podstatná a nepostradatelná data. Žalobkyně v řízení prokázala porušení povinností žalované plynoucí z uzavřeného právního jednání, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda. Pokud by žalovaná reagovala, nemuselo dojít k soudnímu sporu a omezení podnikatelské činnosti žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 79 969 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení, případně napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že žalobkyně si u žalované objednala vytvoření e-shopu dle nabídky žalované ze dne 29. 8. 2017 č. n.: [Anonymizováno], za 39 900 Kč + 2 390 Kč za rozšíření, celkem 42 290 Kč. Součástí nabídky byl i účetní a skladový program Pohoda za 9 980 Kč a základní proškolení a nastavení Pohody a EET za 1 490 Kč. Aplikace e-shopu byla naprogramovaná na technologiích Microsoft Windows s technologií NET. Následně žalovaná 14. 1. 2018 zaslala žalobkyni návrh smlouvy na hosting. Poté vedly účastnice komunikaci, neboť žalobkyně požadovala vysoké garance a nonstop dostupnou podporu, kterou nebyla žalovaná schopna zajistit. Dne 31. 1. 2018 poptávala žalobkyně hosting u společnosti Český Hosting, která ale nedělá hosting na technologii Microsoft, ale na systému Linux. Nakonec žalobkyně 9. 2. 2018 podepsala smlouvu o hostingu u žalované, kde žalovaná provozovala e-shop na svých serverech. E-shop je možné provozovat u jakékoli společnosti poskytující hosting podporující server Microsoft Windows s technologií NET, a to i v zahraničí, a technologie byla uvedena i přímo ve smlouvě. Žalobkyně v průběhu řízení nepředložila žádný důkaz, že záloha e-shopu nešla obnovit. Žalovaná poskytla žalobkyni obrázkový návod postupu zprovoznění e-shopu na serveru [Anonymizováno] (poznámka odvolacího soudu: jde obchodní název společnosti [právnická osoba].), když předtím žalovaná na vlastní náklady u této konkurenční společnosti provedení obnovy e-shopu ověřila. Naopak z dokazování vyplynulo, že žalobkyně od počátku poptávala hosting a odborníky na systém Linux bez žádných nebo nedostatečných znalostí technologie Microsoft Windows NET. Tím došlo k utvrzení žalobkyně o tom, že záloha e-shopu není kompletní nebo, že aplikace e-shopu nejde provozovat jinde než u žalované, což z podstaty věci není pravdivé. Hosting a dostupnost e-shopu byla prokázána odezvou z analytických nástrojů a žalovaná má přehled o návštěvnosti i objednávkách. Nebyla to tedy ani nečinnost žalované, která vedla k tomu, že si žalobkyně objednala nový e-shop. Nyní žalobkyně požaduje, aby žalovaná nyní zaplatila nový e-shop s více funkcemi než e-shop vytvořený žalovanou, a to navíc za situace, kdy byla při tvorbě nového e-shopu kompletně použita grafika a html styly žalované, včetně obchodní logiky. Přesto žalovaná nabídla v okamžiku, kdy se dozvěděla, že žalobkyně odstupuje od smlouvy o poskytování služeb, žalobkyni dopisem ze dne 2. 7. 2020 součinnost a pomoc s přenesením své aplikace k jinému poskytovateli webhostingu. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

5. Výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním dotčeny, nabyly samostatně právní moci, a nejsou proto předmětem přezkumu odvolacího soudu.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

7. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění: žalovaná nejprve, na základě objednávky žalobkyně ze dne 29. 8. 2017, vytvořila pro žalobkyni v roce 2017 e-shop s napojením na program Pohoda za celkem 46 795 Kč. E-shop byl funkční, ale měl vady, které žalobkyně u žalované opakovaně uplatňovala. Dne 14. 1. 2018 zaslala žalovaná žalobkyni návrh smlouvy na hosting, na který žalobkyně reagovala 15. 1. 2018, že požaduje vysoké garance, dostupnou a nonstop podporu a žalovaná jí téhož dne sdělila, že toto neumí. V lednu 2018 poptávala žalobkyně převod domény a hosting u společnosti [Anonymizováno]. Ta žalobkyni sdělila, že poskytuje služby na platformě Linux a pokud se jedná o Pohodu od Microsoftu, tak v tom případě by přenos možný nebyl. Následně se na poskytování webhostingových služeb dohodla žalobkyně s žalovanou. Dne 9. 2. 2018 podepsaly účastnice smlouvu o poskytování služby web hosting pro provoz www prezentace a e-shopu na doméně [Anonymizováno] (dále opět jen „smlouva o poskytování služeb“ nebo „2. smlouva). Z článku 2.9. smlouvy o poskytování služeb se podává, že e-shop, který byl prezentován na serveru žalované, byl dříve vytvořen žalovanou pro žalobkyni a součástí webhostingu byla také povinnost žalované zajistit softwarovou aktualizaci pro komunikaci tohoto e-shopu s ekonomickým systémem [Anonymizováno]. V článku 2.10. strany sjednaly, že žalovaná, která byla zároveň zhotovitelem webové prezentace a e-shopu žalobkyně, je povinna žalobkyni předat veškeré potřebné informace, data, plnou zálohu www prezentace a databáze, kterou pošle přes službu úschovna.cz a žalobkyně si zálohu stáhne do 5 dnů od nahrání a rovněž přístupové FTP údaje, nutné pro plný a bezchybný provoz webové prezentace žalobkyně na www.primocoffee.cz, aby tato mohla být plně provozována na obdobném zařízení jiného poskytovatele webhostingových služeb. Maximální lhůta pro předání výše uvedeného byla stanovena na jeden týden od podpisu smlouvy o poskytování služeb. V den uzavření smlouvy o poskytování služeb zaslala žalovaná žalobkyni přes službu [Anonymizováno] zálohu k e-shopu – soubor [Anonymizováno] o velikosti 38,2 MB, o čemž informoval jednatele žalobkyně. V průběhu roku 2019 žalobkyně reklamovala fungování e-shopu, např. chyby v dopravném, dobírce apod. Dne 24. 7. 2019 žalovaná sdělila žalobkyni, že od 3. 1. 2019 je k dispozici aktuální verze programu, kterou si instaluje zákazník sám nebo technik žalované za poplatek. Ještě za účinnosti smlouvy o poskytování služeb si žalobkyně nechala u třetí osoby zhotovit nový e-shop. Následně si žalobkyně našla i jiného poskytovatele webhostingových služeb a 16. 6. 2020 od 2. smlouvy, tedy od smlouvy o poskytování služeb odstoupila.

8. Z hlediska dalších skutkových zjištění odkazuje odvolací soud na odstavce 9.-17., resp. 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně nejprve zkoumal, co bylo mezi účastnicemi ve 2. smlouvě ze dne 9. 2. 2018 ujednáno, když právě od této smlouvy o poskytování služeb odvozovala žalobkyně všechny své nároky uplatněné žalobou. Jasně popsal, jaká byla tvrzení stran, jaké důkazy účastnice předložily a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. Se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování.

9. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, jak bude podrobněji uvedeno níže, pokud pro doplnění dokazování nezadal ve věci vypracování znaleckého posudku z oboru IT k otázce funkčnosti a úplnosti zálohy e-shopu žalobkyně. Dále správně vyhodnotil, vzhledem k právnímu posouzení věci, i nadbytečnost dokazování e-mailovou korespondencí týkající se poskytnutí návodu, dalšími vyjádřeními a výslechy.

10. Po právní stránce soud prvního stupně správně věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen „o. z.“).

11. Podle § 2201 o. z. se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

12. Podle § 2586 odst. 1 o. z. se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.

13. Podle § 2086 odst. 1 o. z. smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, se posoudí jako kupní smlouva, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí. Podle odstavce 2 se za kupní smlouvu nepovažuje smlouva, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti.

14. Podle § 2587 věta prvá o. z. se dílem rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem.

15. Podle § 1925 o. z. právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu.

16. Podle § 2913 odst. 1 o. z., poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

17. Podle § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

18. Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

19. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně jak ve skutkovém závěru, tak v právním hodnocení věci. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že mezi účastnicemi byly uzavřeny dvě samostatné smlouvy. Jednak 1. smlouva na vytvoření e-shopu, kterou by bylo možné podřadit pod smlouvu o dílo (§§ 2586, 2086 a 2587 o. z.), a následně dne 9. 2. 2018 písemně uzavřená 2. smlouva na poskytování „web hostingu“ pro provoz www prezentace a e-shopu na doméně [Anonymizováno]. Předmětem této smlouvy byl pronájem prostoru (serveru) žalované pro webové stránky žalobkyně (§ 2201 a násl. o. z.), tzv. webhosting a zajištění s tím souvisejících služeb na síti internet, popsaných zejména v bodě 4. smlouvy o poskytování služeb, ze strany žalované a závazek žalobkyně za tyto služby platit poplatky. Nesprávné uvedení „Obchodního zákoníku“ v textu smlouvy o poskytování služeb (který v době uzavření smlouvy již nebyl účinný, když byl zrušen právě o. z.) nemůže mít na její obsah ani právní posouzení vliv). Uvedené jasně vyplývá z textu 2. smlouvy ze dne 9. 2. 2018, zejména bod 2.9., kde je uvedeno: „poskytovatel (tj. žalovaná) poskytuje hostování www prezentace a e-shopu, který na zakázku vytvořil pro Zákazníka (žalobkyni)“ a „tento e-shop fungující pod doménou [Anonymizováno] je výhradním majetkem Zákazníka (žalobkyně)“ a dále z daňových dokladů č. [tel. číslo], [tel. číslo] a [tel. číslo]vystavených žalovanou žalobkyni. V řešené věci žalobkyně odvozovala své nároky od 2. smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, tedy od smlouvy o poskytování služeb, od které 16. 6. 2020 písemně odstoupila.

20. Námitku žalobkyně, že mezi účastnicemi byla uzavřena pouze jedna smlouva, neboť e-shop není možné bez webhostingu provozovat, považuje odvolací soud za lichou. Dílo vytvořené žalovanou v roce 2017, tj. e-shop, byl „výhradním majetkem“ žalobkyně. Bylo jen na žalobkyni, jakým způsobem jej bude provozovat, do jakého prostoru, na jaký server s operačním systémem (technologií) Microsoft Windows, v němž byl e-shop vytvořen, jej umístí, eventuálně s kým uzavře smlouvu o hostingu.

21. Žalobkyni nelze dále přisvědčit, pokud v odvolání uvádí, že „soud prvního stupně zcela neodůvodněně přešel zásadní argumentaci žalobkyně, že žalovaná se žalobcem nekomunikovala“. S touto argumentací se soud prvního stupně vypořádal v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl: „Dle žalobkyně trpěl e-shop vadami a nedostatky, které u žalované reklamovala. Tato otázka (funkčnost e-shopu a odstraňování vad) byla mezi stranami sporná, soud se jí však vzhledem k právnímu posouzení věci a k závěru, že Smlouvou sjednané služby se týkaly zajištění provozu webhostingu, tedy pronájmu prostoru pro webové stránky na cizím serveru, nikoli řádných funkcí dříve vytvořeného e-shopu, blíže nevěnoval.“ Soud prvního stupně zde vysvětluje svoje právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, kdy mezi účastnicemi byly uzavřeny dvě, nikoli jen jedna smlouva, a z toho vyplývající důsledky na rozsah zjišťování (dalšího) skutkového stavu. Fungování (vady) e-shopu zřízeného první smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi v roce 2017, nebylo předmětem tohoto řízení.

22. Současně odvolací soud pro úplnost pro žalobkyni dodává, že „Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). „Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012; proti němu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz).

23. V řešené věci žalobkyně, zastoupená v řízení advokátkou, přednesla již před soudem prvního stupně všechny své požadavky a skutkově i právně k nim argumentovala. Fakt, že je soud prvního stupě skutkově a právně vyhodnotil jinak než žalobkyně a přisvědčil obraně žalované, nezakládá žádnou vadu provedeného řízení a neznamená ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně.

24. K Nároku 2, kterého se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody upínající se ke smlouvě o poskytování služeb, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku správně odkázal na zákonnou úpravu § 1925 o. z. a ustálenou judikaturu, publikovanou např. pod R 12/1989 z něhož se podává: „Újma, která spočívá v samotné vadnosti provedené opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého předmětu sjednaného plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady a nelze ji odčinit cestou odpovědnosti za škodu.“. Odvolací soud pak dále připomíná i na novější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se původního R 12/1989 dovolává, a to rozsudek ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1769/2019, který uvádí: „Zmíněné zásady formuloval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod č. R 12/1989,v němž dovodil, že pokud jde o vztah odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vadné poskytnutí služby, platí, že cestou odpovědnosti za škodu není možné dosáhnout odčinění majetkové újmy fyzické osoby spočívající v samotné vadnosti např. zhotovené věci nebo provedené opravy (úpravy). Náprava této majetkové újmy může být přiznána vždy jen v rámci odpovědnosti za vady. Při rozlišení mezi tím, kdy má majetková újma fyzické osoby povahu vady služby a kdy má povahu utrpěné škody, je třeba dovodit, že zatímco o vadu jde tam, kde újma spočívá ve vadném poskytnutí služby (ve vadnosti poskytnutého předmětu služby), újma, která vzniká jako důsledek tohoto vadného plnění, je škodou fyzické osoby. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, či ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007), v nichž shodně dovodil, že majetková újma, která spočívá ve vadném provedení opravy (úpravy), tj. ve vadnosti poskytnutého plnění, je napravitelná jen v rámci odpovědnosti za vady. Nárok na náhradu nákladů potřebných k odstranění vady provedené opravy je nárokem z odpovědnosti zhotovitele za vady provedené opravy; nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, č. 34/2004 Sbírky).“ a z jehož závěrů vyplývá, že: „…pro správné právní posouzení dané věci je podstatné rozlišit, zda je plnění požadováno na náhradu nákladů potřebných k odstranění vad provedeného díla, anebo na náhradu újmy, jež vznikla v důsledku nekvalitního díla.“.

25. Jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3485/2022: „Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v tom, že odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými závazkovými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti, přičemž nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod číslem 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1769/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5361/2016).“.

26. V případě 2. smlouvy, smlouvy o poskytování služeb, k níž se vztahují žalobní tvrzení žalobkyně, by z žalobních Nároků 2 a 3 (Nárok 1 již není předmětem přezkumu – viz odstavec 5. odůvodnění tohoto rozsudku) takovou vadou, jak opět správně posoudil soud prvního stupně, mohla být jen nemožnost spustit zálohu e-shopu, když taková služba byla sjednána v bodě 2.10. smlouvy o poskytování služeb. Porušení této povinnosti žalovanou (vedoucí k „nutnosti žalobkyně objednat si nový e-shop) však nebylo v řízení, přes poučení žalobkyně soudem prvního stupně dle § 118a odst. 3 o. s. ř., prokázáno.

27. Odvolací soud připomíná, že důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o porušení smlouvy o poskytování služeb tížilo právě žalobkyni. Její výtka, že se soud prvního stupně „spokojil s tvrzením žalované, že je schopna e-shop ze zálohy tzv. rozběhnout“ tak není oprávněná.

28. Namístě nebyl ani případný postup soudu prvního stupně dle § 118a odst. 2 o. s. ř. Takové poučení poskytne soud účastníkovi tehdy, pokud má za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Pak vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. „Takové poučení se poskytuje, když účastník nevylíčil veškeré rozhodné skutečnosti proto, že se evidentně mýlí v hmotněprávním posouzení situace.“ (srov. Komentář k § 118a [Poučovací povinnosti při jednání]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: [právnická osoba]. Beck, 2024, marg. č. 14.)

29. V řešené věci však žalobkyně dostatečně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti ke svým Nárokům 2 a 3 i to, že je odvozuje od „jediné“ smlouvy uzavřené mezi účastníky. Soud prvního stupně, a konečně i soud odvolací, však na základě tvrzení žalobkyně dospěly k jinému skutkovému závěru, tedy k jinému závěru o chování a jednání účastníků, než jak bylo žalobkyní vylíčeno (tvrzeno). Nešlo tak o jiné hmotně právní posouzení situace.

30. Zbývá doplnit, že: „Poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 1 až 3 se uplatňuje pouze ve vztahu k tzv. primární skutkové podstatě, nikoli ve vztahu k sekundárním (a pouze hypotetickým) skutkovým podstatám. Například soud při svém rozhodování bude vycházet z kupní smlouvy, která žalovanému ukládá konkrétní povinnost (§ 588 ObčZ 1964), aniž by žalovaného poučoval o tom, že může zpochybnit svůj podpis pod touto smlouvou (§ 40 odst. 3 ObčZ 1964).“ (opět srov. Komentář k § 118a [Poučovací povinnosti při jednání]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 17.).

31. K předmětu smlouvy o poskytování služeb odvolací soud odkazuje na správná skutková zjištění uvedená v bodě 9. odůvodnění napadeného rozsudku: „Web hosting je pronájem prostoru pro webové stránky na cizím serveru, lze tak umístit na internet webové stránky bez potřeby vlastního serveru. Žalovaná se tedy pro žalobkyni zavázala zajistit provoz nabízených webhostingových služeb a s tím souvisejících služeb na síti internet. Konkrétně sjednaný webhosting zahrnoval provoz www stránek pro doménu 2. úrovně s názvem [Anonymizováno] na serveru žalované.“ a správný závěr z nich učiněný v bodě 18. odůvodnění: „Smlouvou sjednané služby se týkaly zajištění provozu webhostingu, tedy pronájmu prostoru pro webové stránky na cizím serveru, nikoli řádných funkcí dříve vytvořeného e-shopu“.

32. Z předmětu každé smlouvy, ze sjednaných práv a povinností smluvních stran pak plynou i jejich nároky z vad, případně z odpovědnosti za škodu.

33. Postavila-li žalobkyně svou žalobu na tom, že „nečinnost žalované při nefunkčnosti e-shopu byla důvodem, proč se žalobkyně obrátila na jiné poskytovatele služeb“ a nechala si zhotovit nový e-shop, pak z logiky věci vyplývá, že šlo o „vady“ e-shopu, tj. vady předmětu 1. smlouvy, smlouvy o dílo.

34. Pokud se tedy žalobkyně Nárokem 2 domáhala zaplacení 67 881 Kč jako nákladů, které musela vynaložit na zhotovení nového e-shopu, je zřejmé, že požadovala zaplatit náklady, které vynaložila na opravu (předělání) nekvalitně provedeného díla zhotoveného na základě 1. smlouvy. Ty měla žalobkyně s žalovanou, jako zhotovitelem e-shopu, řešit právě v rámci tohoto závazkového vztahu, této smlouvy o dílo, a to z titulu odpovědnosti žalované za vady díla, případně odpovědnosti za škodu (viz odstavce 24. a 25. odůvodnění tohoto rozsudku) a nelze je s úspěchem uplatnit z titulu 2. smlouvy, smlouvy o poskytování služeb, tak, jak to žalobkyně učinila.

35. S ohledem na uvedené závěry a důkazní břemeno tížící žalobkyni soud prvního stupně správně nedoplňoval dokazování k otázce funkčnosti a úplnosti zálohy e-shopu žalobkyně.

36. Jde-li o Nárok 3 na zaplacení náhrady škody 11 616 Kč za „čas vynaložený na opravu faktur, objednávek, registrací…“ pak odvolací soud opět shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že aby bylo možno uvažovat o odpovědnosti žalované za tvrzenou újmu, je třeba splnění tří předpokladů: vznik škody, protiprávní jednání žalované a příčinná souvislost. V daném případě však i odvolací soud postrádá nejméně existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou žalobkyně a jednáním žalované, a proto nehodnotí Nárok 3 jako důvodný.

37. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku IV. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

38. Soud prvního stupně postupoval při určení náhrady nákladů řízení mezi účastníky správně dle § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2, věta prvá o. s. ř., když v řízení úspěšnější žalovaná (zažalováno původně 90 375 Kč a žalobkyni přiznáno 472 Kč s příslušenstvím) náhradu svých vynaložených nákladů neuplatnila.

39. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení již byla žalovaná úspěšná zcela a náleželo by jí proto vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), žalovaná se však jejich náhrady i v odvolacím řízení vzdala.

Poučení