25 Co 138/2024 - 235

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kláry Hrobské a soudkyň Mgr. Petry Turnovské a Mgr. Marie Jelínkové ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 390 686,57 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 3. 2024, č. j. 16 C 130/2023-200, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 C 130/2023-207, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 27 717 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 16 C 130/2023-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 390 686,57 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 11,75 % ročně z částky 1 590 686,57 Kč od 23. 3. 2022 do 29. 3. 2022, z částky 590 686,57 Kč od 30. 3. 2022 do 21. 4. 2022 a z částky 390 686,57 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 113 116,35 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 C 130/2023-207, pak soud prvního stupně opravil chybu v počtech ve výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 117 076,35 Kč. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tak, že žalobkyně prokázala svůj nárok vůči žalované i to, že žalovaná nerozporovala fakturu č. 22FV04 vystavenou dne 28. 2. 2022, na jejímž základě je plnění požadováno a bez dalšího na ni částečně plnila. Věc pak posoudil podle § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Současně konstatoval, že žalovaná neprokázala zánik pohledávky žalobkyně započtením, když pouze odkázala na jednostranný zápočet, který učinila třetí osoba, a to společnost [právnická osoba] Nad rámec uvedeného soud prvního stupně s poukazem na § 1987 odst. 2 o. z. uzavřel, že pohledávka žalované by nebyla k započtení způsobilá, neboť je nejistá a neurčitá. O náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), kdy jejich výši určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „a. t.“).

2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. K jeho odůvodnění uvedla, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 1. 3. 2021 smlouvu o poskytování svářecích služeb jako smlouvu o subdodavatelských službách. Tyto služby byly realizovány v prostorách a s nástroji poskytnutými společností [právnická osoba], v areálu [právnická osoba]. Během realizace smluvního vztahu (poskytování svářečských služeb) došlo ze strany žalobkyně ke způsobení škody, která byla přenesena na žalovanou a ta tuto informaci sdělila dále opakovaně žalobkyni (ať již prostřednictvím jejího pracovníka pana [jméno FO], tak následně po vystavení faktury č. [Anonymizováno] samostatným dopisem). Právě existence protinároku byla důvodem, proč žalovaná neuhradila zaslanou fakturu v plné výši. Žalovaná má za to, že z okolností žalobkyně nemohla usuzovat, že by žalovaná konkludentně uznala zbývající část dluhu ve smyslu § 2054 o. z. Odvolala se na ustálenou judikaturu k § 2054 o. z., konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010: „pokud dlužník dříve uvedl vůči pohledávce (její části) námitky a posléze zaplatí jen část takové pohledávky, nelze jen proto, že při zaplacení části pohledávky neopakoval tyto námitky dovozovat, že zaplacením části pohledávky došlo k uznání zbytku dluhu konkludentním způsobem; dlužník tedy nemusí při částečném placení uvádět, že jde jen o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu zaplatit, pokud již předtím dal jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, ať uplatněním vad, požadavkem na slevu díla apod.“. Dále poukázala na vnitřní rozpornost rozsudku soudu prvního stupně směrem k realizaci či nerealizaci započtení protipohledávky. Tím, kdo byl pasivní, po obdržení dopisů k započtení pohledávky, byla naopak žalobkyně, která nejevila snahu k problematice vzniklé škody komunikovat, ani zápočty nerozporovala. Proto byla žalovaná v dobré víře, že tím je problematika vzniku škody, jejího přenesení (zápočtu) vyřešena. Soud by zde dle názoru žalované měl zohlednit základní zásadu občanského práva upravenou v § 6 o. z., že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Za zjevně nedostatečný označila i výklad soudu prvního stupně směrem k nejisté pohledávce, kdy první konkretizací výše škody (v přípisech z 2. 5. a 15. 6. 2022) byla škoda vyčíslena na 822 085,15 Kč. Následně soud prvního stupně žalované vytkl, že na jednání 4. 3. 2024 byla upřesněna škoda vyšší, tj. 1 213 207 Kč. To dle názoru žalované nemůže jít k její tíži, neboť zde existoval pořád započitatelný, alespoň minimální, základ této protipohledávky. Dále poukázala na to, že soud prvního stupně naprosto nepřiléhavě použil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 směrem k námitce započtení a obtížnosti zkoumání existence pohledávky, kdy: „Za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. není pohledávku uplatněnou k započtení podle § 98, věty druhé, o. s. ř. povětšinou namístě označit, pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku.“ Za další důvod odvolání označila nezohlednění navržených důkazů soudem prvního stupně. Soud prvního stupně nerealizoval nejen výslechy svědků navržených žalovanou, a to konkrétně svědků: [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], jejichž svědecká výpověď měla ozřejmit průběh realizace smluvního vztahu, způsobené škody, a právě námitku způsobených škod ve vztahu k částečné úhradě, ale neprovedl ani důkaz účastnickým výslechem [tituly před jménem] [jméno FO]. Rovněž neprovedl důkaz listinami, které právní zástupce žalované předložil 4. 3. 2024 soudu krátkou cestou, tedy protokoly včetně podkladů k prokázání výše způsobené škody. Existence těchto protokolů byla logickou návazností na skutečnost, kdy žalovaná žalobkyni upozornila, že dochází k vyčíslování škody a tato bude započtena. Soud prvního stupně nevzal v potaz, že účastníci soudního sporu nežijí a nepodnikají ve vakuu, ideální bublině, kde jsou všechny vztahy předem vykreslené. Účastníci, často bez právního vzdělání, v podnikání činí kroky (případně jejich zaměstnanci či pověřené osoby) tak, jak věří, že je to logické pro ně. Žalovaná je přesvědčena, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Žalovaná má dále za to, že rozsudek soudu prvního stupně svým zpracováním nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozsudku § 157 odst. 2 o. s. ř. a je proto nepřezkoumatelným. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání, nebo aby sám žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že odvolání považuje za nedůvodné, když jak postup soudu prvního stupně v řízení, tak jeho rozhodnutí považuje za úplné, dostatečně a srozumitelně odůvodněné, správné co do právního posouzení a také zcela dostatečně podložené skutečnostmi zjištěnými v řízení, vycházejícími z tvrzeních žalobce a žalované, z aktivity procesních stran v rámci řízení a na to navazujícího provedeného dokazování, které bylo zcela dostatečné ke zjištění rozhodného skutkového stavu věci vzhledem k učiněným tvrzením účastníků řízení. K otázce konkludentního uznání dluhu uvedla, že účastnice učinily žalovaný nárok nesporným, a to včetně skutečností, že žalovaná nárok žalobkyně na odměnu za provedené dílo, resp. nárok na odměnu ve výši 1 590 686,87 Kč, vyúčtovaný fakturou č. [Anonymizováno] ze dne 28. 2. 2022, jakkoliv nerozporovala a na nárok žalobkyně reagovala částečnými úhradami v celkové výši 1 200 000 Kč. Poukázala také na to, že ani v dopise ze dne 15. 6. 2022 žalovaná nerozporuje výši uplatněného nároku. Soud prvního stupně na základě zjištěného stavu věc správně právně posoudil, když ze všech okolností bylo zřejmé, že dluh žalovaná uznává. Pokud by totiž žalovaná nárok žalobkyně neuznávala, nebyly by na místě ani její úvahy, resp. tvrzení o (neprovedeném) zápočtu na (neexistující) nárok na náhradu škody. Pokud jde o tvrzení žalované týkající se nároku žalobkyně a okolností hrazení, pak je nutné uvést, že se jedná o nepřípustné novoty, resp. uplatnění zcela nových skutečností, které nejsou po koncentraci řízení přípustné, když nadto nejsou splněny podmínky § 205a o. s. ř. k jejich činění v odvolacím řízení. Jde-li o tvrzení žalované, že neuhrazení nároku žalobkyně bylo způsobeno existencí tvrzeného protinároku žalované, pak nepravdivost, až absurdnost tohoto tvrzení byla prokázána právě úhradami žalované ve výši celkem 1 200 000 Kč, ačkoli v řízení nakonec tvrdila, že její nárok na náhradu škody proti žalobkyni je právě 1 213 207 Kč. K tvrzením, že žalovaná upozornila žalobkyni na skutečnost, že žalovaná neuznává zbývající část dluhu, že žalovaná upozornila žalobkyni před vystavením faktury č. 22FV04 na způsobení škody a že žalovaná upozornila žalobkyni (opakovaně), že škoda byla, resp. bude „přenesena na žalovanou“, pak žalobkyně uvedla, že k takovým skutečnostem nikdy nedošlo. K námitce žalované, že by žalobkyně měla těžit ze svého nepoctivého jednání spočívajícího v nereagování na (nově tvrzená) ústní sdělení ke způsobené škodě a následnou korespondenci, uvedla, že za nepoctivé jednání je možné označit toliko jednání protiprávní, případně příčící se dobrým mravům, k čemuž však ze strany žalobkyně nedošlo. K žalovanou zmíněné korespondenci odkázala na své vyjádření k odůvodnění odporu žalované ze dne 9. 8. 2023 a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodu 11. a 12. Dopis společnosti [právnická osoba] ze dne 2. 5. 2022 není, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, jakkoliv relevantní, a to ani co do tam tvrzeného zápočtu. Pokud pak jde o dopis žalované ze dne 15. 6. 2022, pak tento přišel po předžalobní výzvě a byl žalobkyní vyhodnocen jako odmítnutí úhrady nároku žalobkyně. Další písemný kontakt žalobkyně vůči žalované by zjevně nevedl ke smírnému vyřízení věci. Žalobkyně má za to, že ač pro věc již nerozhodující, vzhledem k neprovedení tvrzeného zápočtu ze strany žalované vůči žalobkyni, jsou správné také úvahy soudu prvního stupně uvedené již nad rámec posouzení neplatnosti, resp. neexistence provedení zápočtu, v bodu 13. odůvodnění soudu, kdy tvrzený nárok na náhradu škody byl posouzen jako nejistý a také neurčitý. Z tvrzení žalované a provedeného dokazování je zřejmé, že tento aspekt tvrzený nárok žalované nesplňoval. Stejně tak nebyl jistý ani základ, resp. existence tohoto nároku. K provedení zápočtu ze strany žalované uvedla, že tvrzení o provedení zápočtu není uvedeno ani v odůvodnění odporu žalované, ani nebylo tvrzeno žalovanou u jednání. Prostřednictvím důkazních návrhů nelze nahrazovat splnění povinnosti tvrzení. Tvrzení žalované byla po celou dobu řízení, i přes poučení soudu, nekonkrétní a k jejich konkretizaci mělo dojít možná až prostřednictvím provedených důkazů. Takovéto převrácení pořadí plnění povinnosti tvrzení a důkazní není přípustné. Zdůraznila, že žalovaná ani společnost [právnická osoba] nejsou spotřebiteli, ale subjekty vystupujícími v podnikatelském prostředí jako profesionálové, v objemech financí v řádech miliónů korun českých během několika málo měsíců, a to jen vůči žalobkyni. Je tak zcela důvodné očekávat, že své záležitosti budou řešit s náležitou a odpovídající bdělostí a pečlivostí. Pokud tak žalovaná nečinila, nemůže taková skutečnost, resp. postup žalované a [právnická osoba], být dáván k tíži žalobkyně. I přes neprovedení všech důkazů navržených žalovanou se soud s případnou úvahou žalované o škodě způsobené žalobkyní vypořádal v odstavci 14. napadeného rozhodnutí, neboť tvrzenou škodu by bylo nutné prokazovat velmi obtížně a zdlouhavě, a tím nepřiměřeně prodlužovat řízení o nesporném nároku žalobkyně. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdit a žalované uložit povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek ve znění opravného usnesení, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

5. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění: Dne 18. 1. 2021 uzavřely společnosti [právnická osoba] jako objednatel, žalovaná (pod obchodní firmou [Anonymizováno][Anonymizováno].) jako dodavatel, a žalobkyně jako subdodavatel písemnou dohodou podle § 101 odst. 3 zákoníku práce. V článku I. odst. 1 je uvedeno, že se výše uvedení dohodli, že pro pracoviště [právnická osoba], v areálu [právnická osoba]., je koordinací pověřený objednatel, který koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců při práci na pracovišti. Dne 1. 3. 2021 uzavřely žalovaná (v té době pod obchodní firmou [Anonymizováno]) jako objednatel a žalobkyně jako poskytovatel smlouvu o poskytování svářečských služeb (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy se žalobkyně zavázala zajišťovat pro řádné provádění svářečských prací tým svářečů a paličů, žalovaná se zavázala poskytnout jí k tomu nástroje, které budou k dispozici v místě provádění služeb v provozovně žalované v areálu [právnická osoba]. Žalovaná se dále zavázala uhradit žalobkyni na základě účetního a daňového dokladu se splatností 30 dní cenu díla. V období od 1. 3. 2021 do 31. 3. 2022 zajišťovala žalobkyně pro žalovanou provádění svářečských prací, které následně v souladu se Smlouvou postupně fakturovala žalované a žalovaná na faktury vystavené žalobkyní plnila. Dne 28. 2. 2022 žalobkyně vystavila žalované fakturu č. [Anonymizováno] znějící na částku 1 590 686,57 Kč se splatností 22. 3. 2022, a to za svářecí práce v provedené v měsíci únoru 2022 (dále jen „Faktura“). Žalovaná Fakturu ve lhůtě splatnosti nijak nerozporovala, přesto na ni ve lhůtě splatnosti ničeho neuhradila. Dne 29. 3. 2022 pak žalovaná uhradila na Fakturu (dle variabilního symbolu [var. symbol]) částku 1 000 000 Kč. Na upomínku žalobkyně ze dne 8. 4. 2022 k úhradě zbývající částky 590 686,57 Kč reagovala žalovaná dne 21. 4. 2022 úhradou částky 200 000 Kč s uvedením variabilního symbolu „2204“. Dne 2. 5. 2022 zaslala společnost [právnická osoba], prostřednictvím svého jednatele [tituly před jménem] [jméno FO], žalobkyni dokument označený jako „Náhrada škody způsobené v provozovně [právnická osoba] zaslala žalobkyně žalované doporučeně předžalobní upomínku k úhradě částky 390 686,57 Kč. Žalovaná, prostřednictvím člena správní rady [jméno FO], v dopise ze dne 15. 6. 2022 označeném Reakce na výzvu k úhradě dlužné částky ve výši 390 686,57 Kč, adresovaném právnímu zástupci žalobkyně, mimo jiné uvedla, že žalobkyně byla v přípise ze dne 2. 5. 2022 upozorněna na to, že podle článku II. odst. 7 Smlouvy odpovídá za škodu na majetku nebo zdraví vzniklou v souvislosti s prováděním z této Smlouvy, zároveň byla informována o tom, že žalovaná provedla již dopisem z 2. 5. 2022 jednostranný zápočet vůči závazku, který nyní žalobkyně poptává k úhradě. Dále žalovaná uvedla, že na dopis z 2. 5. 2022 žalobkyně nereagovala, přestože žalovaná deklarovala, že je připravena zadokumentovanou škodu prokázat, a navrhla v této věci případné jednání. Proto považovala záležitost za uzavřenou. Dodala, že vzhledem k tomu, že byl provedený jednostranný zápočet, má za to, že pohledávka žalobkyně je již neexistentní. Závěrem uvedla, že bude-li žalobkyně trvat na úhradě pohledávky 390 686,57 Kč, bude žalovaná nucena požadovat úhradu veškeré škody, která byla pracovníky žalobkyně žalované způsobena. Na to žalobkyně podala dne 8. 3. 2023 k soudu prvního stupně žalobu o zaplacení částky 390 686,57 Kč s příslušenstvím.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování a v průběhu odvolacího řízení nedoznal žádné změny. Soud prvního stupně nepochybil, pokud pro nadbytečnost zamítl návrhy žalované na provedení důkazů k výši škody, která měla být předmětem zápočtu ze strany společnosti [právnická osoba] Provádění těchto listin by, s ohledem na právní posouzení věci uvedené níže, nepřineslo pro rozhodnutí ve věci nic relevantního a vedlo by pouze k prodloužení sporu. Obdobně je třeba posoudit neprovedení výslechu navržených svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Jak vyplývá z protokolu o jednání dne 4. 3. 2024, byli jmenovaní, před poučením soudu prvního stupně dle § 119a odst. 1 o. s. ř., navrhováni ohledně prokazování výše škody způsobené údajně zaměstnanci žalobkyně. Jak již bylo uvedeno, otázka výše údajné škody nemohla mít na rozhodnutí soudu ve věci žádný vliv.

7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle o. z.

8. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle odstavce 2 téhož ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

9. Podle § 1987 odst. 1 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 2054 odst. 2 o. z. plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

12. Soud prvního stupně se nejprve správně, před hodnocením tvrzeného zápočtu ze strany žalované, zabýval existencí nároku žalobkyně. Mezi účastnicemi nebyl spor o tom, že žalobkyně vystavila Fakturu za svářecí práce v provedené v měsíci únoru 2022, že žalovaná nikdy nesporovala rozsah prací vyúčtovaných Fakturou a že žalovaná na Fakturu 2x částečně plnila.

13. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že i za účinnosti o. z. se uplatní závěry dovozené starší judikaturou ve vztahu k uznání zbytku dluhu částečným plněním dle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), z něhož § 2054 odst. 2 o. z. vychází, a podle nichž dojde-li k částečnému plnění na dluh, je třeba se zabývat tím, zda k částečnému plnění došlo za takových okolností, z nichž lze usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3751/2019, uveřejněný pod č. 69/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, či jeho usnesení ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 820/2022). „Při takovém hodnocení je pak třeba vycházet z celkového jednání dlužníka, neboť § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníkovi, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. K závěru o tom, že z částečného plnění nelze usuzovat na uznání zbytku dluhu nemusí vést pouze skutečnost, že dlužník zbytek závazku po částečném plnění výslovně odmítl, postačí také, pokud z celkového jednání dlužníka vyplývá, že nehodlá hradit celý dluh (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018). V usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, Nejvyšší soud (s odkazem na obdobné závěry v jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2441/2012, a ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1572/2012), uzavřel, že dlužník zbytek dluhu uzná, plní-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později, nezpochybní celkovou výši dluhu, ani případně nevytkne vady plnění.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3210/2023).

14. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3864/2020: „Zatímco uznání dluhu placením úroků není nijak podmíněno (dobrovolné zaplacení úroků z dlužné částky se bez dalšího považuje za uznání dluhu), částečné plnění musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek dluhu.“ Obdobně jsou okolnosti, z nichž lze usoudit, že dlužník částečným plněním uznal zbytek dluhu, vymezeny i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3543/2021: „Má-li částečné plnění dluhu představovat jeho konkludentní uznání ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek dluhu, např. plní-li dlužník částečně z povšechně známého závazkového vztahu, aniž by zpochybňoval jeho výši.“ 15. Odvolací soud tedy shodně jako soud prvního stupně hodnotí částečné úhrady žalované ve výši 1 000 000 Kč dne 29. 3. 2022 a 200 000 Kč dne 21. 4. 2022 na Fakturu na částku 1 590 686,57 Kč jako uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z. Mezi účastnicemi existoval v době vystavení Faktury již více než rok závazkový vztah ze Smlouvy, na jehož základě žalobkyně pravidelně vystavovala faktury za dodané služby a žalovaná platila vyúčtovanou cenu díla. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná nejprve plnila na Fakturu uvedené částečné úhrady a až poté namítala zápočet (provedený 3. osobou). Je třeba zdůraznit, že žalovaná ani v průběhu soudního řízení nesporovala rozsah prací provedených žalobkyní a vyúčtovaných Fakturou, nevytkla žádné vady plnění, nenamítala ničeho vůči vyúčtované ceně. Fakturu žalobkyně nesporovala před dílčím plněním ani současně s plněním a z ničeho nevyplývalo, že by žalovaná nechtěla plnit celý dluh. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3210/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3864/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3543/2021). Jako relevantní výhradu pak nelze vnímat dopis 3. osoby, společnosti [právnická osoba], ze dne 2. 5. 2022. Tato osoba je nejen osobou odlišnou od žalované, ale zejména byla tato výhrada učiněna až po obou částečných úhradách. Je tedy třeba shodně se soudem prvního stupně uzavřít, že z žádných okolností nemohla žalobkyně v době částečných úhrad 1 000 000 Kč a 200 000 Kč usuzovat, že žalovaná její nárok plynoucí z Faktury neuznává a nehodlá jej v plné výši uhradit.

16. Vzhledem k uvedenému mohla žalovaná v řízení namítat toliko to, že existující a uznaná pohledávka žalobkyně zanikla započtením. K zápočtu mělo dle žalované dojít dopisem adresovaným žalobkyni společností [právnická osoba] ze dne 2. 5. 2022, a to pro údajnou existenci pohledávky společnosti [právnická osoba] za žalobkyní. Jak žalovaná později upřesnila (dopisem z 15. 6. 2022), mělo jít o jednostranné započtení přímo žalovanou. Z uvedeného je zřejmé, že nebyly splněny podmínky § 1982 o. z a ani jeden z tvrzených jednostranných zápočtů na pohledávku žalobkyně z Faktury nemůže být platný. A to jak proto, že nešlo o vzájemný dluh a nebyly splněny podmínky podle odstavce 1 uvedeného ustanovení, aby si strany dlužily vzájemně plnění stejného druhu (v případě zápočtu ze strany společnosti [právnická osoba] neměla vůči této společnosti žádnou vzájemnou pohledávku žalobkyně, a naopak, žalovaná neměla žádnou, byť třeba postoupenou, pohledávku vůči žalobkyni, kterou by mohla započítávat), tak také proto, že pohledávka společnosti [právnická osoba] nebyla k započtení způsobilá, neboť nebyla v době provedení „jednostranného“ zápočtu splatná.

17. Jak vyplývá a contrario z § 1987 odst. 1 o. z., nelze před soudem zejména uplatnit pohledávky nedospělé, nesplatné. K tomu, jaké pohledávky jsou způsobilé k započtení ve smyslu citovaného ustanovení § 1987 odst. 1 o. z. existuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019, rozsudek ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1/2012, či usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1006/2023. K tomu, aby se dluh stal dospělým, splatným, je třeba kromě výzvy k plnění dále nutné uplynutí zákonem vyžadované lhůty k dobrovolnému splnění. V řešené věci společnost [právnická osoba] (ostatně ani žalovaná) žalobkyni před 2. 5. 2022 k plnění nevyzvala, ani jí nestanovila lhůtu k plnění. Pohledávka žalobkyně tak, jak ji žalobou uplatnila, tedy nezanikla, protože k žádnému, natož účinnému jednostrannému započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobkyně nedošlo.

18. Vzhledem k uvedenému zjistil soud prvního stupně skutkový stav řádně a dostatečně i bez doplňování dokazování k obsahu a výši tvrzené škody na straně [právnická osoba]

19. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud považoval požadavek žalobkyně na zaplacení ceny díla provedeného v březnu 2022, ve výši specifikované Fakturou a ponížené o dvě částečné úhrady žalované, za oprávněný, žalovanou uznaný (§ 2054 odst. 2 o. z.) a nezaniklý započtením.

20. Po přiznání jistiny ve výši 390 686,57 Kč soud prvního stupně rovněž správně žalobkyni přiznal i žalobou požadované příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu § 1970 o. z. zaplacení úroku z prodlení. Výši úroku z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek běhu úroku z prodlení běží v této věci ode dne následujícího po splatnosti Faktury, tj. od 23. 3. 2022 do zaplacení. Vzhledem k částečným úhradám žalované ve výši 1 000 000 Kč a 200 000 Kč, došlo i ke změně jistiny, z níž je po jednotlivých platbách úrok nadále požadován.

21. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení jako věcně i právně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku.

22. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl soud prvního stupně správně dle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když shledal nárok žalobkyně zcela po právu. Soud prvního stupně pak i správně, rozsudkem ve znění opravného usnesení, určil výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně spočívajících v zaplaceném soudním poplatku, odměně za právní zastoupení za 9 úkonů právní pomoci, paušální náhrady, náhrady za promeškaný čas na cestě k soudu dle a. t. a v cestovném. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a opravné usnesení ze dne 9. 4. 2024, č. j. 16 C 130/2023-207.

23. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět plně úspěšná žalobkyně a náleží jí proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalované (§ 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení žalobkyně tvoří odměna za dva úkony právní služby (dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. – vyjádření k odvolání žalované a dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. – účast při odvolacím jednání) po 9 900 Kč dle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a. t. z tarifní hodnoty 390 686,57 Kč, dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovné k soudu ze sídla zástupkyně žalobkyně [právnická osoba], [adresa] – [Anonymizováno], [adresa], a zpět, při délce jedné cesty 370,2 km (srov. www.mapy.cz) automobilem VOLKSWAGEN [SPZ], spotřebě pohonných hmot dle velkého technického průkazu 6,3/4,8/5,3 l/100 km, průměrné ceně nafty 38,70 Kč a paušální sazbě základních náhrad za používání osobních silničních motorových vozidel dle vyhlášky MPSV č. 398/2023 Sb. ve výši 5,60 Kč, tedy 5 717,25 Kč, a náhrada za promeškaný čas á 100 Kč za celkem 16 započatých půlhodin. Celkové náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí po zaokrouhlení 27 717 Kč a tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení