25 Co 139/2024 - 355

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kláry Hrobské a soudkyň Mgr. Petry Turnovské a Mgr. Marie Jelínkové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] 3. [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 3/0] všichni zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 3/0] o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 3. 2024, č. j. 12 C 67/2023-298, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 12 C 67/2023-218, výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. St. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], o rozloze 125 m2, a pozemku parc. č. [Anonymizováno] – zahrada, o rozloze 1013 m2, to vše zapsané na LV č. [hodnota] pro k. ú. [Anonymizováno], obec [adresa], u Katastrálního úřadu [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „nemovitosti žalobkyně“ či „předmětné nemovitosti“), a dále uložil žalovaným povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 51 984,40 Kč (výrok II). Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tak, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29. 11. 2021, kterou žalobkyně převedla své nemovitosti na žalované (dále jen „kupní smlouva“), je neplatná z důvodu lichvy podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a pokud nedošlo k uzavření platné smlouvy o koupi nemovité věci, je i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí žalobkyně. O náhradě nákladů mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), kdy jejich výši určil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“).

2. Proti shora uvedenému rozsudku podali včasné odvolání žalovaní. Uvedli, že přes rozsáhlé dokazování, které v drtivé většině směřovalo k tvrzení žalobkyně o neexistenci vůle převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem, dospěl nakonec soud prvního stupně k překvapivému, závěru, že je kupní smlouva neplatná ve smyslu § 1796 o. z. I s ohledem na závěry soudu prvního stupně zdůraznili, že je třeba odlišit argumentaci odvolání ve vztahu ke každému z žalovaných zvlášť. A to zejména ve vztahu k údajnému lichevnímu jednání, kdy žalovaní č. 2 a č. 3 s žalobkyní nikdy nejednali, nesetkali se s ní a ani se o životní a ekonomické situaci, jakož i o důvody, proč žalobkyně předmětné nemovitosti prodává, nezajímali a nic o nich nevěděli. Z uzavřené kupní smlouvy vyplývá, že jde o tři samostatné smlouvy, tři samostatná právní jednání, zahrnuté do téže listiny, neboť žalobkyně ve skutečnosti prodala každému ze žalovaných podíl na předmětných nemovitostech o velikosti id. 1/3. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1544/2011, z něhož plyne, že pachatel trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. musí vědět jak o finanční tísni poškozené osoby a jejích rozumových schopnostech, tak i o dalších úkonech jiných osob, které jednaly na základě zmocnění a které při tom naplnily skutkovou podstatu citovaného trestného činu. Pokud tedy soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu za neplatnou jako celek, pak postupoval nesprávně. Přinejmenším u žalovaných č. 2 a č. 3 nebyla naplněna subjektivní stránka. Rovněž pokud jde o lehkomyslnost a rozumovou slabost žalobkyně, poukázali na to, že sám soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně byla (i ve stresující situaci při podání své účastnické výpovědi u soudu) schopna pohotově rozlišit, že se v případě listiny ve spise na č. l. 16 až 18 (kupní smlouva) jedná o smlouvu, na jejímž základě se nemovitosti prodávají,..“, což by rozumově slabá osoba jen těžko byla. Soud prvního stupně si tak dle žalovaných protiřečí, když nejprve žalobkyni za rozumově slabou nepovažoval, a tento závěr zcela podrobně odůvodnil (body 18., 48. a 52. rozsudku), aby vzápětí (v bodě 56.) žalobkyni bez bližšího odůvodnění za rozumově slabou označil. Dále pak upozornili na závěry soudu prvního stupně učiněné v bodě 52. rozsudku, kde uzavřel, že „je věcí žalobkyně, aby si sama vyhodnotila, co je pro ni výhodné a co nikoliv, že strana nabízející nějakou směnu v zásadě nikdy netvrdí, že taková směna je pro druhou smluvní stranu nevýhodná“ a zejména, že „je věcí žalobkyně, jakým způsobem se svými finančními prostředky nakládá a co považuje za výhodné či nevýhodné. Odpovědnost za svá nerozumná finanční rozhodnutí však stěží může přenášet na žalované.“ Ve světle uvedeného označili konečný závěr soudu prvního stupně o lichvě v bodě 56. rozsudku o lichvě za nepřezkoumatelný. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaní byli, před uzavřením kupní smlouvy, seznámeni s obsahem smluv, na jejichž základě si žalobkyně půjčovala peníze. Nadto šlo o smlouvy nesplatné. Pak by se tedy spíš mělo jednat na straně žalobkyně o tíseň. Žalovaní jsou však přesvědčeni, že z provedeného dokazování nevyplynulo ani to, že by se žalobkyně, byť i jen v domnělé tísni nacházela. K plnění v hrubém nepoměru uvedli, že přestože soud prvního stupně citoval judikaturu, podle které je vzájemné plnění v hrubém nepoměru, pokud je plnění vůči protiplnění v nepoměru o 45 až 55 %, dospěl v této věci k závěru, že v tomto případě judikatura neplatí a hrubý nepoměr byl naplněn. A to přesto, že si dle soudu prvního stupně žalovaný č. 1 počínal při jednání a samotném uzavírání kupní smlouvy velmi transparentně. S ohledem na vše uvedené žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni zaváže k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaných uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně splňuje veškeré náležitosti ve smyslu § 157 o. s. ř. a odvolání nepovažuje za důvodné. Tvrzení žalovaných o samostatnosti a oddělitelnosti jednotlivých kupních smluv, je nepřípustnou novotou a nejde o výjimku podle § 205a o. s. ř. Přesto k oddělitelnosti kupních smluv uvedla, že odkaz žalovaných na částečnou neplatnost právního jednání dle § 576 o. z. není přiléhavý. Pokud je právní jednání absolutně neplatné, tak je absolutně neplatné jako celek. Podle odborné literatury, komentáře k § 1796 o. z.: „Na lichevní právní jednání nelze použít ustanovení § 576 a 577. Lichva totiž nespočívá pouze v hrubém nepoměru, jehož nepřiměřenou část by bylo možné od ostatního obsahu oddělit, nýbrž trpí současně procedurální vadou spočívající v subjektivní slabosti poškozeného (za současného zneužití tohoto stavu lichvářem).“ Dodala, že hlavním účelem a záměrem žalovaných k uzavření kupní smlouvy bylo dosažení zisku budoucím prodejem nemovitostí a dočasné inkasování nájemného. Takový cíl by nebylo možné naplnit, pokud by došlo k uzavření kupní smlouvy jen některým ze žalovaných. Nadto z obsahu kupní smlouvy nelze dovozovat, za jakou částku ten který žalovaný svůj podíl na předmětných nemovitostech kupoval a kolik za něj každý zaplatil. Dále akcentovala, že je třeba odlišovat úpravu lichvy v trestním zákoníku od lichvy upravené v o. z., když trestněprávní pojetí lichvy není s civilněprávním totožné. Připomněla, že žalovaní jednoznačně znali skutečnou cenu předmětných nemovitostí, neboť jim sama žalobkyně předložila odborné vyjádření, kde byla jejich hodnota určena v rozmezí 5 – 5,9 milionů Kč. Žalovaní současně z poptávek žalobkyně na internetu věděli, že potřebuje naléhavě nižší stovky tisíc. Věděli rovněž o již existujících dluzích žalobkyně. Žalovaní dokonce byli ochotni odchýlit se od běžného způsobu koupě nemovitostí, resp. placení kupní ceny, aby o tuto „výhodnou koupi“ nepřišli. K prodeji předmětných nemovitostí pak došlo v řádu dní. Žalobkyně měla na výběr ze dvou možností, buď přistoupit na nevýhodné podmínky žalovaných, nebo nezískat peníze. Poukázali na výstižné shrnutí soudu prvního stupně, že „primární snahou žalobkyně bylo sehnat pro falešného norského sportovce co nejrychleji peníze na vyplacení dědictví, a to prakticky za jakoukoliv cenu“. Právě takovou, z pohledu žalobkyně nepříznivou, životní situaci je nutné považovat za tíseň. Nadto k neplatnosti lichevní smlouvy soud přihlédne i bez návrhu. Ke své rozumové slabosti a přehnané důvěřivosti žalobkyně poukázala na bod 56. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně: „Již z důvodu, pro který žalobkyně nemovitost prodávala, muselo být žalovanému č. 1, jako osobě zabývající se koupí nemovitostí za účelem zisku, zřejmé, že se jedná o velmi lehkomyslný důvod prodeje nemovitosti (kterou žalobkyně užívala za účelem zajištění bytové potřeby své a své dcery) a prodávající musí být osoba, kterou lze označit jako rozumově slabou. Rozumová slabost a nezkušenost žalobkyně jako prodávající musela být žalovanému č. 1 zřejmá i z kontextu obou smluv uzavřených žalovanou, na jejichž základě si opakovaně půjčovala peníze…“ a rovněž na závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] ze dne 25. 5. 2023. K úmyslnému jednání žalovaných uvedla, že v případě civilního pojetí lichvy se nevyžaduje úmysl – chtění, postačuje vědomost o nepoměru a slabosti druhé smluvní strany. Je třeba přihlédnout i k tomu, že se jednalo o soustavnou a systematickou činnost žalovaných, kdy přes různé tipaře úmyslně vyhledávají osoby, jež naléhavě shánějí peníze a jsou ochotny prodat nemovitosti výrazně pod cenou. K hrubému nepoměru vzájemných plnění a tzv. pohyblivému systému žalobkyně uvedla, že vzájemný nepoměr plnění činil 42 %, tedy o pouhé 3 % méně, než kolik žalovaní uvádějí v odvolání k naplnění objektivního znaku lichvy. Takovou argumentaci je třeba označit za účelovou. Žalovaní zaplatili kupní cenu celkem 3 500 000 Kč. Dle odborného vyjádření pro dědické řízení z 11. 2. 2021, které soudu sami předložili, přitom věděli, že hodnota předmětných nemovitostí může dosahovat až 6 000 000 korun. Zákon nemůže pamatovat na každou jednu eventualitu, která může nastat, proto není žádná pevně stanovená hranice a vždy se vychází z okolností konkrétního případu. Ze všech výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud odvolání žalovaných pro nepřípustnost odmítl, případně aby rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

5. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění: žalobkyně na základě několika dědických řízení nabyla v průběhu roku 2021 výlučné vlastnické právo (mimo jiné) k nemovitostem, a to pozemku parc. č. St. [Anonymizováno] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – rodinný dům, o rozloze 125 m2, a pozemku parc. č. [Anonymizováno] – zahrada, o rozloze 1013 m2, to vše zapsané na LV č. [hodnota] pro k. ú. [Anonymizováno], obec [adresa], u Katastrálního úřadu [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (dále opět jen „nemovitosti žalobkyně“ či „předmětné nemovitosti“), v nichž i s nezletilou dcerou bydlela. Žalobkyně udržovala cca 1 rok romantický vztah s neznámou osobou vydávající se za norského lyžaře [Anonymizováno] (dále jen „falešný sportovec“) s tím, že falešnému sportovci převáděla finanční částky, jejichž zaslání po ní falešný sportovec pod různými záminkami požadoval. Žalobkyně s falešným sportovcem komunikovala na telefonním čísle [Anonymizováno] přes aplikaci WhatsApp. Komunikace probíhala v anglickém jazyce, když konverzaci si žalobkyně překládala pomocí Google překladače. Žalobkyně s touto osobou udržovala vztah přinejmenším i v období od 6. 12. 2021 do 19. 7. 2022, sdělovala jí podrobnosti ze svého osobního života i ohledně svého majetku. V průběhu let 2021 až 2022 žalobkyně prováděla různé odchozí finanční transakce a výběry hotovosti z bankomatu. Od 8. 2. 2021 žalobkyně pobírala pouze rodičovský příspěvek 11 000 Kč měsíčně, když byla na rodičovské dovolené s nezletilou dcerou. Dne 13. 10. 2021 poskytla [právnická osoba]. žalobkyni půjčku 315 000 Kč, kterou měla vrátit ve 120 měsíčních splátkách po 3 482 Kč. Žalobkyně sháněla na různých internetových portálech další půjčku cca 700 000 Kč až 900 000 Kč s tím, že by celou částku použila pro falešného sportovce, který by následně půjčku sám zaplatil. Dne 4. 11. 2021 žalobkyně uzavřela s [jméno FO], s nímž se rovněž zkontaktovala přes internet, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí byla poskytnuta půjčka ve výši 440 000 Kč s úrokem 12 % ročně. Z půjčky byla žalobkyni částka 80 000 Kč vyplacena v hotovosti a 360 000 Kč na bankovní účet. Žalobkyně se zavázala splácet předmětnou půjčku v 240 měsíčních splátkách po 4 844,78 Kč. Téhož dne, 4. 11. 2021, uzavřela žalobkyně s [jméno FO] k zajištění půjčky Smlouvu o zřízení zástavního práva a věcného práva zákazu zcizení a zatížení nemovitostí žalobkyně, na jejímž základě došlo ke zřízení zástavy k předmětným nemovitostem. Žalovaný č. 1 sehnal přes „tipaře“ kontakt na žalobkyni, poptávající na internetu půjčku, a telefonicky ji oslovil. Dne 18. 11. 2021 žalovaný č. 1 po telefonické domluvě navštívil žalobkyni v jejím bydlišti v předmětných nemovitostech. O schůzce, ještě před jejím uskutečněním, žalobkyně falešného sportovce informovala s tím, že má schůzku kvůli půjčce. Žalovaný č. 1 udělal obhlídku nemovitostí žalobkyně a žalobkyně mu předložila odborné vyjádření k tržnímu ohodnocení předmětných nemovitostí. To vyhotovil, pro účely dědického řízení, dne 11. 2. 2021 [jméno FO] ze společnosti [právnická osoba] (dále jen „odborné vyjádření“) a určil, že hodnota předmětných nemovitostí činí 5 390 675 Kč (Optimum), resp. 5 091 193 Kč (Minimum), resp. 5 989 639 Kč (Maximum). Následně se žalobkyně a žalovaný č. 1 dohodli na prodeji nemovitostí žalobkyně s tím, že prodejem předmětných nemovitostí se vyřeší dluh žalobkyně u [jméno FO], žalobkyně získá bezprostředně po podpisu příslušných smluv 300 000 Kč, a následně, po zapsání vlastnického práva pro žalované, i zbytek kupní ceny. Současně bude žalobkyně v předmětných nemovitostech nadále bydlet jako nájemce. Další schůzku si dohodli na 29. 11. 2021 a žalovaný č. 1 se zavázal zajistit vyhotovení příslušných smluv. Dne 29. 11. 2022 se do nemovitostí žalobkyně se žalovaným č. 1 dostavil i [jméno FO], kamarád a spolupracovník žalovaného č. 1 a přítel žalované č.

3. Toho o účast na schůzce požádal žalovaný č. 1 s tím, aby pořídil z průběhu videozáznam, čímž chtěl žalovaný č. 1 předejít případným sporům. Obdobná videa natáčel [jméno FO] pro žalovaného č. 1 již dříve, cca v 10 až 15 případech. Za jejich pořízení dostal provizi např. 5 % z kupní ceny. Žalobkyně na podepsání smluv spěchala. Žalovanému č. 1 a [jméno FO] sdělila, že potřebuje naléhavě na nějaké dědictví (potřebovala něco někam přepravit) nižší stovky tisíc korun. Žalovaný č. 1 proto učinil výjimku s částečnou platbou hned po podpisu kupní smlouvy (jinak se snažil platit až po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí), jelikož se mu koupě zdála výhodná a nechtěl, aby žalobkyně získala peníze od někoho jiného. Žalovaný č. 1 měl v té době firmu zabývající se poskytováním podnikatelských úvěrů a byl si vědom toho, že spotřebitelské úvěry poskytovat nemůže. Žalovaní si nemovitosti kupovali za účelem budoucího zisku s tím, že spekulovali na růst cen nemovitostí a počítali i se ziskem nájemného. Při schůzce 29. 11. 2021 došlo k podpisu smlouvy o koupi nemovitých věcí, jejímž předmětem byl prodej předmětných nemovitostí žalovaným, za kupní cenu 3 500 000 Kč. Platební podmínky byly sjednány tak, že částka 12 100 Kč měla být zaplacena (advokátovi za vyhotovení smluv) na účet č. [č. účtu], částka 444 400 Kč měla být zaplacena na účet č. [č. účtu] (vyplacení zápůjčky ze dne 4. 11. 2021 u [jméno FO]), částka 300 000 Kč měla být zaplacena na účet žalobkyně do 5 dnů od zahájení řízení o vkladu vlastnického práva u příslušného katastru nemovitostí a částka 2 743 500 Kč měla být zaplacena do 5 dnů od okamžiku vkladu vlastnického práva. Současně došlo i k podpisu nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl nájem předmětných nemovitostí, kdy na straně pronajímatele vystupují žalovaní a na straně nájemce žalobkyně. Nájem byl sjednán na dobu jednoho roku od právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě souběžně uzavírané kupní smlouvy. Žalobkyně se zavázala platit nájemné ve výši 20 000 Kč měsíčně, daň z nemovitosti, služby spojené s užíváním nemovitostí apod. Žalovaný č. 1 prošel se žalobkyní obsah kupní i nájemní smlouvy, slíbil, že jí pomůže s nastavením trvalého příkazu na hrazení nájemného. O uvedeném pořídil [jméno FO] video záznam trvající u kupní smlouvy 4:09 minut a u nájemní smlouvy 4:40 minut. V obou případech žalovaný č. 1 se žalobkyní pomalu prošel obsah smluv a žalobkyně neměla žádné dotazy, kývala, že vše je jasné. Na žalobkyni nebyl vyvíjen žádný nátlak k podpisu. Žalobkyně měla dostatek prostoru a příležitostí se na cokoliv zeptat, neměla pocit, že by měla na prostudování smluv málo času. Poté žalovaný č. 1 odvezl žalobkyni na poštu k ověření podpisu na kupní smlouvě a [jméno FO] zůstal v předmětných nemovitostech hlídat malou dceru žalobkyně, kterou měla žalobkyně po rozvodu svěřenou do své péče. Taktéž žalobkyně podepsala plnou moc (s uvedeným datem 24. 11. 2021) pro žalovaného č. 1, na jejímž základě žalobkyně zmocnila žalovaného č. 1 k zastupování při jednání s věřiteli a dalšími osobami. Dne 29. 11. 2021 žalobkyně přes aplikaci WhatsApp sdělila falešnému sportovci, že částku 11 000 € (tedy cca 277 530 Kč) má žalobkyně na účtu s tím, že „balíček bude zachráněný“. Dne 30. 11. 2021 převedl žalovaný č. 3, bez poznámky pro příjemce, na účet žalobkyně částku 300 000 Kč. Dne 2. 12. 2021 odeslal příslušný katastrální úřad žalobkyni informaci o vyznačení plomby, dne 11. 1. 2022 si žalobkyně převzala vyrozumění o provedení vkladu. V prosinci 2021 nebo v lednu 2022 kontaktovala žalobkyně telefonicky žalovaného č. 1 s tím, že by chtěla mít kvůli rodině jistotu, že bude moci předmětné nemovitosti koupit zpět. Žalovaný č. 1 nechal připravit smlouvu o smlouvě budoucí kupní. [jméno FO], který k žalobkyni v lednu 2022 jel, aby si od ní půjčil peníze, se nabídl, že s sebou vezme i smlouvu o smlouvě budoucí, která již byla podepsána žalovanými. Dne 6. 1. 2022 převedl žalovaný č. 3 na účet žalobkyně částku 2 743 500 Kč s poznámkou „úhrada kupní ceny [adresa]“. Téhož dne žalobkyně uzavřela s [jméno FO] smlouvu o zápůjčce částky 1 800 000 Kč, kterou se [jméno FO] zavázal splácet v 60 splátkách po 35 000 Kč. Toto poradil žalobkyni [jméno FO] s tím, že po odečtení nájemného ve výši 20 000 Kč zůstane žalobkyni částka cca 15 000 Kč. Na základě této smlouvy žalobkyně dne 6. 1. 2022 převedla přes internetové bankovnictví na účet [jméno FO] částku 1 800 000 Kč s poznámkou „zápůjčka“. Současně žalobkyně podepsala smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem bylo právo žalobkyně koupit zpět předmětné nemovitosti za 4 500 000 Kč. Dne 15. 2. 2022, 22. 3. 2022, 22. 4. 2022 a 24. 8. 2022 zaslal [jméno FO] žalobkyni na účet 33 968 Kč s poznámkou pro příjemce „splátka“. Dne 4. listopadu 2022 žalobkyně podala trestní oznámení na žalované a [jméno FO] pro trestný čin podvodu a další trestné činy. V současné době jsou v katastru nemovitostí zapsaní jako vlastníci předmětných nemovitostí žalovaní, a to na základě kupní smlouvy, s právními účinky zápisu 2. 12. 2021.

6. Postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud doplnil dokazování o listiny vztahující se k podnikatelským aktivitám žalované č. 2 a žalovaného č. [právnická osoba] úplného výpisu z obchodního rejstříku na společnost [právnická osoba] bylo zjištěno, že společnost vznikla 24. 4. 2020. Od 11. 5. 2021 do 31. 1. 2023 byla obchodní firma společnosti [Anonymizováno] a ve stejném období byl jednatelem i společníkem žalovaný č.

1. Žalovaná č. 2 byla jednatelem a společníkem od vzniku společnosti a je jimi dosud. Od 19. 5. 2021 má společnost jako předmět podnikání zapsáno mj. Realitní zprostředkování. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]. bylo zjištěno, že společnost vznikla 31. 8. 2021 a od počátku byl jejím jednatelem a společníkem žalovaný č.

3. Již od svého vzniku má společnost jako předmět podnikání zapsáno: [právnická osoba], bytů, nebytových prostor.

7. Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl ke shodnému závěru o skutkovém stavu věci jako soud prvního stupně. Se zjištěným skutkovým stavem popsaným v bodech 4. - 26. odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl další navrhované důkazy a odvolací soud k tomu v podrobnostech odkazuje na odůvodnění v odstavci 28. a 29. rozsudku soudu prvního stupně. I odvolací soud považuje vzhledem ke všem okolnostem věci vypracování znaleckého posudku na zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí ke dni uzavření kupní smlouvy za nadbytečné a nehospodárné.

8. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Podle § 2079 odst. 1 o. z. kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.

10. Podle § 1973 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

11. Podle § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

12. Podle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.

13. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

14. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

15. Soud prvního stupně řešil primárně otázku, zda má žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Správně uzavřel, že ano, neboť soudní rozhodnutí určující její právo má být zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2468/2012).

16. Dále se pak soud prvního stupně podrobně a správně zabýval okolnostmi, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy a k učinění dalších právních jednání.

17. I s ohledem na žalobní tvrzení a argumentaci obsaženou v žalobě se nejprve zaměřil na otázku, zda v případě kupní smlouvy šlo o zdánlivou smlouvu ve smyslu § 551 o. z. Své úvahy velmi pečlivě vyložil zejména v bodech 48., 49. a 54. odůvodnění rozsudku a odvolací soud na ně proto pro stručnost tohoto rozsudku odkazuje. Soud prvního stupně správně uzavřel, že v případě kupní smlouvy nešlo o smlouvu toliko zdánlivou (§ 551 o. z.), ani o smlouvu neplatnou dle § 583 o. z. ve spojení s § 586 o. z. Za takového závěru přistoupil k posouzení věci i dle § 1796 o. z.

18. K subjektivním znakům lichevní smlouvy odvolací soud pro žalované zdůrazňuje, že znaky subjektivní slabosti na straně smluvního partnera – tíseň, nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení nebo lehkomyslnost, samy sobě nezakládají speciální skutkovou podstatu vady vůle (např. omylu, lsti, nesvéprávnosti, bezprávné výhrůžky apod.), tj. nejde o jednání neplatné pro nedostatek vůle či z důvodu omylu (§ 583 o. z.) ale právě dle ustanovení § 1796 o. z.

19. Jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, in www.nsoud.cz: „Lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. Nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin.“ 20. Judikaturou byly vymezeny objektivní i subjektivní znaky lichevní smlouvy již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. Nejnověji se pak k tomuto vymezení Nejvyšší soud znovu přihlásil v usnesení ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 ICdo 69/2022. Z citovaného rozsudku se podává: „Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a s jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Má-li smlouva o převodu nemovitých věcí představovat lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a alespoň jednoho subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ 1964 je v kolizi s dobrými mravy.“ 21. Dle odvolacího soudu byly v řešené věci naplněny všechny objektivní i subjektivní znaky lichevní smlouvy tak, jak byly vymezeny v citovaném rozsudku a jak bude popsáno níže.

22. Mezi účastníky byla písemně, s úředně ověřeným podpisem, uzavřena dne 29. 11. 2021 kupní smlouva na nemovitosti. Cena nemovitostí žalobkyně uvedená v kupní smlouvě byla sjednána v částce 3 500 000 Kč. Pro zjištění skutečné ceny předmětných nemovitostí ke konci roku 2021 lze nepochybně vyjít z hodnoty nemovitostí určené odborným vyjádřením. To určilo jejich hodnotu, 9 měsíců před uzavřením kupní smlouvy, pro účely odměny soudního komisaře, v rozmezí 5 - 5,9 milionů Kč. Je obecně známo, že v průběhu roku 2021 docházelo v České republice k výraznému růstu cen nemovitostí. Z uvedeného vyplývá, že kupní cena byla mezi účastníky sjednána jen o něco vyšší než polovina obvyklé, skutečné ceny nemovitostí žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy.

23. Předmětné nemovitosti neměly pro kupující žalované žádný zvláštní hospodářský význam, stejně jako samotná kupní smlouva. Naopak prodávající žalobkyně nebyla solventní a neměla by, po zaplacení splátek [právnická osoba]. a [jméno FO], dostatečný příjem ani na běžný život ((11 000 Kč (rodičovský příspěvek) – 3 482 Kč (splátka [právnická osoba].) - 4 844,78 Kč (splátka [jméno FO]) = 2 673,22 Kč)), nemohla si dovolit prodat tzv. pod cenou. Z pohledu rizikovosti záměru bylo uzavření kupní smlouvy a dalších smluv pro žalované bezpečnou investicí, právně ošetřenou tak, aby bylo eliminováno riziko napadení smluv prodávající (prohlášení žalobkyně, že si je vědoma toho, že kupní cena je nižší a výslovné vzdání se práva požadovat zrušení kupní smlouvy, natáčení průběhu uzavírání smluv „svým“ člověkem). Rovněž ekonomická prognóza na trhu s nemovitostmi, jak je uvedeno výše, v roce 2021 jednoznačně napovídala budoucímu růstu cen nemovitostí.

24. Jak vyplývá z komentářů k § 1796 o. z.: „Hodnota poskytnutého a přijatého plnění musí být ve vzájemném (hrubém) nepoměru. Hrubým je takový nepoměr, který je na první pohled evidentní a do očí bijící. Shodně jako u neúměrného zkrácení (§ 1793) nezaloží tuto aplikační podmínku pouhá hodnotová nevyváženost nebo nepodmíněnost vzájemných plnění. Nepoměr musí být hrubý, na první pohled patrný.“ a „Pro určení, co se rozumí hrubým nepoměrem, je třeba vycházet i z pravidla o neúměrném zkrácení (§ 1793). Jeví se jako vhodné převzít hranici tzv. zkrácení přes polovinu hodnoty (§ 934 ABGB) a jako lichevní hranici akceptovat dvojnásobnou hodnotu plnění a protiplnění (2:1/1:2). K tomuto závěru se přiklonila i rozhodovací praxe (srov. NS 30 Cdo 670/2013). U úvěrové lichvy by takový závěr zakládal lichevní úrokovou sazbu např. již ve výši přibližně 30 % (např. rak. OGH v 3 Ob 55/54 shledal u zápůjčky jako lichevní úrok 36 %); hrubě nepoměrná může být i nepřiměřeně nízká úroková sazba jako úplata za užívání jistiny (Liška 2014 s. 16) (JANOUŠEK, Michal. § 1796 [Lichva]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5–6.).

25. Ke kritériu hrubého nepoměru mezi vzájemným plněním zaujal stanovisko Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 33 Cdo 42/2021-443, kterým dospěl k závěru, že lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody. Nejvyšší soud dále tímto rozsudkem zpřesnil, že hranice zhruba poloviny vzájemných plnění je v rozpětí 45 až 55 %.

26. Jak správně uvedl soud prvního stupně v bodě 44. odůvodnění rozsudku, u lichvy se uplatní také tzv. pohyblivý systém.

27. V řešené věci lze vyjít z poměru plnění nejméně 6 000 000 Kč ku 3 500 000 Kč, tj. poměr vzájemně poskytnutých plnění je cca 58 % (resp. žalobkyní uváděných 42 %). Pro zvláštní důvody uvedené níže se i odvolací soud domnívá, že je v řešené věci možné odchýlit se, v rozsahu cca 3 %, od judikaturou stanoveného rozpětí 45 až 55 %.

28. V konkrétní věci se všichni žalovaní pohybovali na trhu realit a měli jasnou představu o ceně nemovitostí žalobkyně. Jejich stav znali jak z prohlídky učiněné žalovaným č. 1 dne 18. 11. 2021, tak z odborného vyjádření, které jim předala žalobkyně. Sami žalovaní v řízení nesporovali, že předpokládali další růst cen nemovitostí. Jak vyplynulo z dokazování, zejména výslechu svědka [jméno FO], obdobnou obchodní transakci s žalovaným č. 1 dokumentoval opakovaně, nemovitosti žalovaní za účelem zisku nakupovali v minulosti již mnohokrát. Je tak vyloučeno, aby žalovaní neměli za dobu, během níž uzavírali mnoho obdobných smluv, odpovídající představu o skutečné tržní ceně předmětných nemovitostí. O uvedeném ostatně vypovídá i znění článku 4.5. kupní smlouvy, v němž žalobkyně “výslovně souhlasí s neúměrnou cenou, ač je jí známa skutečná cena plnění“, tj. za situace, kdy takové znění smlouvy nechali připravit sami žalovaní, musela být „skutečná cena“ známa i jim.

29. Žalobkyně uzavírala kupní smlouvu v situaci, kdy v předmětných nemovitostech s nezletilou dcerou, která jí byla po rozvodu manželství svěřena do péče, bydlela. Jejím jediným příjmem byl rodičovský příspěvek 11 000 Kč. Předmětné nemovitosti získala v dědických řízeních, kdy jí po otci, zemřeli v průběhu roku 2020 bratr i matka. Z potřeby mít blízkou osobu navázala domnělý vztah přes internet. Ve snaze pomoci svému příteli, norskému lyžaři (falešnému sportovci), opakovaně zasílala, dle jeho pokynů, větší i menší finanční částky na jím určené účty či prostřednictvím poštovních poukázek. Následně se z těchto důvodů i zadlužila, když nejprve uzavřela smlouvu o zápůjčce s bankou (zápůjčka 315 000 Kč) a potom s [jméno FO] (zápůjčka 440 000 Kč). Žalobkyně se stala obětí tzv. romantického podvodu, kdy měla pocit, že jen s její pomocí může její „přítel“ vyřešit svou těžkou finanční situaci. K podrobnému popisu situace žalobkyně odkazuje odvolací soud na bod 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo podstatné, že žalobkyně při podpisu kupní smlouvy věděla, že se nejedná o poskytnutí zápůjčky či úvěru. Podstatné bylo, že nabídku žalovaných vyhodnotila tak, že se jedná o jedinou možnost, jak získat finanční prostředky pro pomoc „příteli“. O lehkomyslnosti a tísni žalobkyně svědčí i to, že 29. 11. 2021 odjela po podpisu kupní a nájemní smlouvy autem se žalovaným č. 1 ověřit svůj podpis na poštu a svou malou dceru nechala doma s cizím člověkem, svědkem [jméno FO].

30. Žalovaní, a to všichni tři, před uzavřením kupní smlouvy věděli, v jaké finanční situaci se žalobkyně nachází. Žalovaní věděli (a jiná verze nebyla ani před soudem prvního stupně tvrzena), že žalobkyně na internetu poptávala půjčky, opakovaně vyplňovala nejrůznější webové formuláře a s [jméno FO] takovou půjčku i uzavřela. Žalovaní, když za ně s žalobkyní jednal žalovaný č. 1, sami žalobkyni kontaktovali a žalovaný č. 1 přijel za žalobkyní až domů. Už z opakovaných poptávek žalobkyně na internetu lze dovodit, že neměla dostatek vlastních finančních prostředků. Současně neměla jinou možnost, jak půjčku získat například u banky, když neměla jiný příjem než rodičovský příspěvek a k zajištění pohledávky [jméno FO] již vázla na předmětných nemovitostech zástava. Při první schůzce s žalobkyní dne 18. 11. 2021 byl dojednán prodej předmětných nemovitostí a již 29. 11. 2021 došlo k uzavření kupní smlouvy a smlouvy nájemní. Žalovaní navíc byli všichni v době uzavírání smluv odborníky, podnikateli v oblasti nemovitostí a „nespotřebitelských“ úvěrů. Smlouvy přivezli na schůzku se žalobkyní 29. 11. 2021 předem připravené „svým“ odborníkem, vytištěné a všemi žalovanými již podepsané, a to včetně úředních podpisů. Ve vztahu k žalobkyni tedy byli osobami v nerovném postavení.

31. Jak se podává z bodu 18. nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16-2: „Právní doktrína k otázce rovnosti v soukromoprávních vztazích uvádí (Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 115–120), že soukromé právo garantuje každému co nejširší míru možnosti svobodného jednání, avšak právě proto, že ji garantuje každému, musí ji zároveň u některých omezit, aby byla zaručena všem. Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Ve vztazích, v nichž vystupují strany, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné (například ve vztahu podnikatele se spotřebitelem), se nelze spokojit s tím, že oběma stranám budou poskytnuty stejné právní prostředky, tedy jakási formální rovnost, neboť ve skutečnosti nerovnost výchozích prostředků způsobuje i nerovnost ve výsledku samotném.“ 32. O úmyslném jednání profitujících žalovaných svědčí i ustanovení článku 4.5. kupní smlouvy, kde se prodávající žalobkyně „výslovně vzdává svého práva požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu podle ustanovení § 1793 o. z. a výslovně souhlasí s neúměrnou cenou, ač je jí známa skutečná cena plnění“, stejně jako článku 4. 6., kde „smluvní strany vyloučily aplikaci §1888 odst. 2 o. z.“.

33. Vzhledem k uvedeným okolnostem případu dospěl i odvolací soud k závěru, že byť nebyla v řešené věci zcela splněna podmínka hrubého nepoměru v rozmezí 45 až 55 %, plnění žalovaných bylo o cca 3 % vyšší, stále se o evidentní hrubý nepoměr plnění zcela jistě jedná. V konkrétní věci lze uzavřít, že poměr plnění, který přesáhl uvedené rozpětí, odporuje zásadám spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021). Ostatní podmínky skutkové podstaty lichvy byly, jak je rozvedeno výše, splněny více než dostatečně a žádná nebyla vyloučena.

34. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud posoudil kupní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 29. 11. 2021 jako smlouvu lichevní ve smyslu § 1796 o. z. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že byl naplněn nejen objektivní znak lichvy (písemně uzavřená kupní smlouva o převodu nemovitostí, v níž byla kupní cena sjednána v hrubém nepoměru ke skutečné hodnotě předmětných nemovitostí), ale dále hned několik subjektivních znaků (tíseň žalobkyně, která chtěla pomoci svému domnělému příteli; lehkomyslnost žalobkyně, která se o obsahu smluv s nikým neporadila, o jejich obsah se vůbec nezajímala a uzavřela je během naprosto nestandardně krátké doby; nezkušenost žalobkyně v příkrém rozporu se širokým záběrem působení všech žalovaných v oblasti realit), a to vše v příčinné souvislosti (žalobkyně nikdy nehledala kupce na své nemovitosti, neměla v úmyslu je prodat, bez aktivního jednání žalovaných by k uzavření kupní smlouvy a dalších dne 29. 11. 2021 a 6. 1. 2022 nedošlo). Dále bylo prokázáno, že jednání žalovaných bylo úmyslné. Žalovaní věděli, za jakých okolností (potřeba rychlé pomoci (domnělé) blízké osobě, dluhy žalobkyně, nemožnost půjčky od banky, zástava na předmětných nemovitostech, současně nutnost zabezpečit bydlení sobě i nezletilé dceři) a s jakým záměrem je žalobkyně oslovila (získat rychle za „jakoukoli cenu“ peníze pro přítele). Žalovaní této situace využili. Při dlouhodobé znalosti realitního trhu měli povědomí o skutečné tržní ceně nemovitostí přes 6 000 000 Kč, jak o tom ostatně svědčí i ustanovení článku 4.5. a 4.6. kupní smlouvy, jejíž text nechali sami připravit. Namísto půjčky/zápůjčky se zástavou nemovitostí (nebylo třeba sjednávat spotřebitelský úvěr) žalobkyni nabídli koupi jejích nemovitostí. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění nemá odvolací soud jakékoliv pochybnosti o tom, že se nejednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy na nemovitosti mezi uvážlivě jednajícími osobami.

35. Ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16-2). Slabší stranou při uzavírání kupní smlouvy na nemovitosti byla jednoznačně žalobkyně. Lichevní smlouvy jsou absolutně neplatné. Pokud tedy žalobkyně za shora uvedených okolností argumentovala neplatností uzavřené kupní smlouvy, je tato námitka důvodná, neboť byl porušen zákaz lichvy a kupní smlouva uzavřená mezi účastníky (včetně nájemní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí kupní) je ze zákona neplatná (§ 1796 o. z.). Proto nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalované a žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně bylo třeba vyhovět.

36. Odvolací soud s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně v napadeném meritorním výroku I. i v nákladovém výroku II. dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

37. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo správně rozhodnuto podle úspěchu ve věci dle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a při stanovení výše nákladů pak podle AT. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na precizní odůvodnění v bodě 58. rozsudku soudu prvního stupně.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná a má proto právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. d) - sepis vyjádření, § 11 odst. 1 písm. g) – účast při odvolacím jednání) po 3 100 Kč z tarifní hodnoty 50 000 Kč, kdy i odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že je namístě postup dle § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) AT, když „skutečná“ cena nemovitostí nebyla v řízení zjišťována. Dále je tvoří dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 1 428 Kč. Celkové náklady vzniklé žalobkyni v odvolacím řízení činí 8 228 Kč a tuto částku jsou žalovaní povinni jí zaplatit v třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení