25 Co 149/2025 - 77

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 170 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. listopadu 2024, č. j. 41 C 61/2024-45, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) mění jen ohledně lhůty k plnění tak, že lhůta činí 15 dnů, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 29 802 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 170 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 170 000 Kč od 3. 5. 2024 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (I.), co do úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 170 000 Kč od 3. 5. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 544 Kč (III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem. Uvedl, že byl účastníkem správního řízení vedeného Magistrátem [adresa], na podkladě podnětu Bytového družstva [adresa] a Společenství vlastníků jednotek [adresa] ze dne 5. 11. 2012 však bylo v přezkumném řízení rozhodnuto [orgán] dne 13. 3. 2013 pod sp. zn. [spisová značka] tak, že závazné stanovisko [orgán] [adresa], [nazev] ze dne 29. 6. 2012, č. j. [číslo], jímž byl stavební záměr žalobce na jeho domě shledán přípustný, bylo zrušeno. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal rozklad, ten byl rozhodnutím [orgán] ze dne 22. 11. 2013, č. j. [číslo] zamítnut jako nepřípustný. U Městského soudu v [adresa] proto podal dne 24. 1. 2014 žalobu a domáhal se přezkoumání rozhodnutí [orgán] ze dne 22. 11. 2013, č. j. [číslo] ve spojení s rozhodnutím [orgán] ze dne 13. 3. 2013, č. j. [číslo], přičemž navrhoval jejich zrušení. O této žalobě bylo rozhodováno následovně: usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 2. 2014, č. j. [spisová značka], byla žalobcova správní žaloba odmítnuta s tím, že se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Žalobce proto podal kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. [spisová značka], jímž uvedené usnesení Městského soudu v [adresa] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně však Městský soud v [adresa] svým v pořadí druhým usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. [spisová značka], žalobu opětovně odmítl. Žalobce proti tomuto rozhodnutí znovu brojil kasační stížností, Nejvyšší správní soud nadále trval na tom, že samotná žaloba je přípustná, a proto věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu svým usnesením ze dne 22. 10. 2019, č. j. [spisová značka], však věc vrátil uvedenému senátu Nejvyššího správního soudu, neboť dospěl k závěru, že není založena pravomoc rozhodnout o předložené právní otázce. Příslušný senát Nejvyššího správního soudu pak rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. [spisová značka], podruhé usnesení Městského soudu v [adresa] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v [adresa] posléze usnesením ze dne 7. 1. 2020 řízení přerušil, a to do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o sporné právní otázce v jiné věci. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v jiné právní věci v rozsudku č. j. [číslo], vyslovil právní názor, že úkon, jímž nadřízený orgán v přezkumném řízení podle § 149 odst. 6 správního řádu zrušil závazné stanovisko dotčeného orgánu, není rozhodnutím podle § 65 soudního řádu správního, a je proto ze soudního přezkumu vyloučen podle § 70 písm. a) správního řádu soudního. Žalobu proti takovému usnesení proto musí soud odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. d) soudního řádu správního. Následně proto Městský soud v [adresa] v pořadí svým třetím usnesením ze dne 22. 12. 2020, č. j. [spisová značka], žalobu odmítl. Žalobce s odmítnutím žaloby nesouhlasil, proto opětovně v pořadí třetí usnesení Městského soudu v [adresa] napadl kasační stížností. O této kasační stížnosti bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. [spisová značka], tak, že kasační stížnost byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal dne 26. 4. 2021 ústavní stížnost, o níž Ústavní soud usnesením ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka] rozhodl tak, že tuto odmítl. Toto rozhodnutí pak bylo doručeno žalobci prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 24. 5. 2023. Žalobce na základě uvedeného vychází z toho, že předmětné řízení trvalo v době od 5. 11. 2012 do 24. 5. 2023, přičemž podstatná část řízení představovala průtahy správních soudů. Žalobce sám k průtahům nijak nepřispěl, využíval pouze opravných prostředků, které mu k dispozici dává zákon. Rozhodnutí správního orgánu pak pro žalobce měla zcela zásadní význam, neboť předmětné závazné stanovisko se týkalo navrhovaných prací, které chtěl provést na svém domě, přičemž se jednalo o jeho záměr již z let 2011-2012 vybudovat ve střešní rovině domu u jedné z bytových jednotek pobytovou terasu. Správní a navazující soudní řízení bylo projednáváno nepřiměřenou dobu, a to deset let a šest měsíců, přičemž po celou dobu byl žalobce v nejistotě ohledně osudu zrušeného souhlasného závazného stanoviska odboru [nazev] [adresa] a tedy i o osudu jím plánované stavby.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Předně nesouhlasila s výší požadovaného odškodnění ze strany žalobce a navrhla, aby toto bylo přiměřeně sníženo, nejvýše na částku 30 000 Kč. Argumentovala tím, že význam řízení pro žalobce byl poměrně malý. Žalobce totiž nepředložil žádné důkazy, které by svědčily o opaku. Odložení realizace výstavby střešní plošiny, kterou žalobce zamýšlel, nijak neohrožovalo jeho základní existenční jistoty. Nadto se v dané věci jednalo o věc po právní a skutkové stránce do určité míry složitou. Žalobce pak měl též vliv na průtahy před Městským soudem, neboť nevyužil nástroje k odstranění těchto průtahů. Nadto neměl úspěch v samotné správní věci, přičemž zrušením závazného stanoviska k žádnému přímému zásahu do jeho subjektivních práv nedošlo. Závazné stanovisko totiž není správním rozhodnutím, neboť přímo nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti osob a jde o úkon podle části páté správního řádu, pročež úkon, kterým se závazné stanovisko v přezkumném řízení mění či ruší není samostatně přezkoumatelným správním rozhodnutím. Současně žalovaná poukázala na to, že žalobce v rámci stavebního řízení též nepředložil potřebnou dokumentaci.

4. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že v namítaném správním řízení a v navazujícím soudním řízení správním, jakož i před soudem ústavním, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, neboť jejich předmětem bylo rozhodování ve věci základního práva žalobce na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a žalobce měl právo na projednání jeho žádosti bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zahrnující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v posuzovaném řízení v přiměřené lhůtě, je vznik nemajetkové újmy presumován, přičemž ve smyslu ustálené soudní judikatury je na místě správní řízení a navazující soudní řízení správní považovat za řízení jediné. Na podkladě provedeného dokazování tak uzavřel, že zejména v navazujícím soudním řízením správním došlo k řadě průtahů, uplynula doba zcela zjevně přiměřená k rozhodnutí o věci, a to i při zvýšené právní složitosti dané věci. Aplikoval proto Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a zkonstatoval, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy v osobnostní sféře žalobce, neboť délka řízení byla nepřiměřená a znamenala pro žalobce újmu, jež je presumována. Vznik žalobcem tvrzené újmy, tj. nepříznivý dopad nepřiměřené délky předmětného správního a navazujícího soudního řízení správního do žalobcovy osobnostní sféry pak nebyl vyvrácen, a proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobci proto náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, zejména v případech tzv. průtahů v řízení, které v souvislosti s délkou řízení představuje odškodnění nejistoty a nepříznivého působení dlouhotrvajícího sporu do osobnostní sféry účastníka příslušného řízení.

5. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně následně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“). Zkonstatoval, že celková délka řízení deset let a šest měsíců, tj. v době od 5. 11. 2012 do 24. 5. 2023, je délka řízení nepřiměřená, a to i při uvažování, že se jednalo o věc právně složitou, o čemž svědčí to, že věc byla opakovaně posuzována Nejvyšším správním soudem a též jeho rozšířeným senátem. Dále vyšel z toho, že žalobce průtahy a celkovou délku řízení nikterak nezavinil. Zkonstatoval též mimořádné průtahy na straně správních soudů, a to v trvání více než tří let v době od 1. 10. 2014 do 20. 12. 2017, kdy ve věci nebyl učiněn žádný úkon. Průtah shledal i před soudem ústavním, neboť řízení o ústavní stížnosti žalobce trvalo dva roky, byť se jednalo o věc složitou, právní složitost však neodůvodňuje dobu, po níž o věci žalobce bylo rozhodováno. Zohlednil též, že je věcí státu, aby materiálně a personálně zajistil, aby se účastníkům dostalo rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž ohledně uvedeného přihlédl k tomu, že v rámci řízení došlo k tak závažnému průtahu, že tento se na celkové délce řízení podílel v rozsahu 30 %. Žalobce totiž oprávněně očekával rozhodnutí ve své věci ve lhůtě přiměřené složitosti věci a k tíži státu proto jde, aby zabezpečil řádný průběh soudního řízení. Přihlédl též k tomu, že skutečnost, že předmětné řízení skončilo pro žalobce nepříznivě sama o sobě neznamená, že žalobce nebyl po dobu řízení v nejistotě o jeho výsledku. Stejně tak ani to, že neurgoval vyřízení věci, nemění nic na tom, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a došlo k významným průtahům v soudním řízení. Nezohledňoval námitky žalované v tom smyslu, zda žalobce doložil či nikoliv dostatečnou dokumentaci ve stavebním řízení, neboť uvedené v dané věci není významné. Následně zkonstatoval, že ve věci žalobce nepostačí konstatování porušení práva, je třeba finančního zadostiučinění. Je tak třeba vycházet z rozmezí základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, přičemž pokud by bylo vycházeno z částky 7 500 Kč za každý z prvních dvou let trvání řízení, a poté 15 000 Kč za každý další rok řízení, jednalo by se o celkovou částku 142 500 Kč. Pokud by však soud vycházel z částky 20 000 Kč za rok, jednalo by se celkem o částku 190 000 Kč. S ohledem na to, že žalobce požadoval částku 170 000 Kč, jež se nachází uprostřed těchto plnění, uzavřel, že tato částka je odpovídající, jak vzniklým průtahům, tak celkové délce řízení. Ani zvýšení právní složitosti věci by totiž neodůvodnilo dobu, po níž bylo o věci žalobce rozhodováno. Z uvedených důvodů proto žalobě jako důvodné vyhověl. Současně soud prvního stupně žalobci přiznal i úrok z prodlení, neboť žalovaná se ocitla v prodlení dne 3. 5. 2024, když u ní žalobce uplatnil svůj nárok dne 2. 11. 2023, žalobci tak přiznal úrok z prodlení dle vládního nařízení č. 351/2013 Sb. a nad rámec zákonné výše úroku z prodlení žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem.

7. Rozsudek, a to pouze vyhovující výrok o věci samé a akcesorický výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky napadla žalovaná včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně obecně vytkla, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem či jí označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl tak nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadený rozsudek žalovaná označila za nepřezkoumatelný, neboť se soud prvního stupně nevypořádal s jejími námitkami, a to zejména ve vztahu k hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce. Je tak zjevné, že soud prvního stupně odmítl posoudit význam předmětu řízení pro žalobce z hlediska toho, že uvedené zakládá důvod pro snížení částky soudem přiznaného odškodnění. Žalovaná však s tímto závěrem soudu prvního stupně nesouhlasí. Soud prvního stupně totiž neuvedl žádné konkrétní důvody pro vyloučení aplikace § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu za škodu a omezil se pouze na strohý neodůvodněný závěr, že bez dalšího postačí přihlédnout pouze k celkové délce řízení, a to bez řádného prověření, objasnění a posouzení významu předmětu řízení pro žalobce. Domnívá se, že pokud žalobce požaduje celkový nárok ve výši 170 000 Kč, že tento je uplatněn v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a v rozporu se Stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010. Zde uvedené základní částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, z toho první dva roky řízení v částce poloviční, se totiž týká jen těch typových řízení, z jejichž povahy vyplývá, že ohrožují základní existenční jistoty žalobce s tím, že mezi taková typová řízení konkrétně patří trestní řízení, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu. V dané věci se však řízení netýká věci, která by typově ohrožovala základní existenční jistoty žalobce. Šlo o dodatečné povolení již realizované výstavby střešní plošiny – terasy na domě ve vlastnictví žalobce. Žalovaná dále vychází z toho, že žalobce nepředložil důkazy, jimiž by byl doložen a objasněn význam předmětu řízení pro žalobce, závažnost zásahu či ovlivnění žalobcovy životní situace délkou předmětného řízení. Z tohoto důvodu má za to, že význam předmětu řízení byl pro žalobce poměrně malý a mělo by dojít k ponížení přiměřeného zadostiučinění nejvýše na částku 30 000 Kč. Soud prvního stupně se však v rámci odůvodnění napadeného rozsudku možností snížení částky zadostiučinění z tohoto pohledu vůbec nezabýval. Nadto se argumentačně nevypořádal ani s tím, že žalobce u stavebního úřadu s žádostí o dodatečné povolení stavby střešní terasy neuspěl, a to nejen z důvodu absence kladného závazného stanoviska na úseku [nazev], ale i z důvodu dalších vad jeho žádosti. Je tak zjevné, že dodatečné povolení již realizované střešní terasy by žalobce nezískal ani pro případ, že by měl plný úspěch v předmětném řízení, pokud by toto probíhalo v řádných lhůtách. I z tohoto důvodu je přiznaná výše odškodnění zjevně nepřiměřená, respektive výrazně nadhodnocená. V rámci odůvodnění přiznané částky pak absentují i hodnotící úvahy a argumenty soudu prvního stupně, proč k takové částce dospěl. Žalovaná rovněž poukázala na to, že ačkoliv již ve vyjádření k žalobě žádala o případné stanovení lhůty k uložené povinnosti v délce patnácti dnů, soud prvního stupně k tomuto nepřihlédl, a ačkoliv uvedené nijak neodůvodnil, žalované stanovil lhůtu tří dnů.

8. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že s tímto nesouhlasí. Považuje rozsudek soudu prvního stupně naopak za správný. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování totiž vyšel z toho, že v předmětném správním a navazujícím soudním řízení správním došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, neboť toto řízení trvalo deset let a šest měsíců. Zcela správně proto vycházel z toho, že žalobci náleží zadostiučinění, když je třeba vycházet z rozmezí základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení. Pokud pak žalovaná namítá, že nárok žalobce je uplatněn v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, žalobce s tímto nesouhlasí. Pokud totiž žalovaná vychází z toho, že uvedené základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení vymezené v daném stanovisku Nejvyššího soudu se týkají jen typových řízení, z jejichž povahy plyne, že ohrožují základní existenční jistoty žalobce, přičemž taková typová řízení pak uvádí, když se má jednat o trestní řízení, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, řízení ve věcech osobního stavu, pracovní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu, s tímto výkladem žalobce nesouhlasí. Žalovaná totiž sjednocující Stanovisko Nejvyššího soudu interpretuje nesprávně. Žalovanou uváděná typová řízení naopak představují právě ta řízení, u nichž se presumuje zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného a jde tedy o moderační kritérium. Není proto správný názor žalované, že základní částky náhrady za jeden rok řízení vymezené v daném Stanovisku se týkají jen těchto typových řízení. Žalobce dále poukázal na to, že délku řízení deset let a šest měsíců rozhodně nelze považovat za přiměřenou. Soud prvního stupně také v rámci odůvodnění napadeného rozsudku zcela jasně vyjádřil závěr o tom, že celková délka řízení byla nepřiměřená, došlo proto k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Pokud pak žalovaná soudu prvního stupně vytýká, že nepřistoupil k žádné modifikaci přiznané částky základní náhrady v závislosti na moderačních kritériích, žalobce s tímto nesouhlasí. Jedná-li se totiž o složitost řízení, soud prvního stupně konstatoval, že ani zvýšená právní složitost věci neodůvodňuje dobu, po níž bylo o věci žalobce rozhodováno. Žalobce se pak s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožňuje, neboť má za to, že tu není dán důvod pro snížení základní náhrady v závislosti na zvýšené složitosti řízení. Pokud pak jde o jednání poškozeného, soud prvního stupně zkonstatoval, že žalobce se svým chováním na průtazích nijak nepodílel. Ani zde proto nebyl žádný důvod pro snižování základní částky náhrady. Jde-li pak o význam předmětu řízení pro žalobce, žalobce nesouhlasí s tvrzením žalované, že tu byl dán malý význam předmětu řízení pro žalobce. Naopak uváděl, že význam soudního řízení o přezkum správního rozhodnutí byl pro něj zcela mimořádný. Jednalo se totiž o ochranu jeho legitimního očekávání a o jeho právní jistotu. Žalobce neměl žádný důvod o zákonnosti a věcné správnosti závazného stanoviska orgánu [nazev] [adresa] pochybovat. Toto stanovisko bylo vydáno jednak kompetentním orgánem a obsahovalo jasný a srozumitelný výrok, bylo řádně odůvodněno, přičemž ochrana sledovaného veřejného zájmu byla zajištěna prostřednictvím uložených podmínek. Posléze však na základě podnětu ze dne 5. 11. 2012, jež obsahoval nepravdivá a urážlivá tvrzení, bylo zahájeno [orgán] přezkumné řízení. Žalobce se proti tvrzením uvedeným v daném podnětu pak domáhal i ochrany osobnosti soudní cestou, neboť v nepravdivých a urážlivých tvrzeních spatřoval zásah do jeho osobnostních práv. Této jeho žalobě na ochranu osobnosti bylo vyhověno a domohl se soudní cestou písemné omluvy. V přezkumném řízení, zahájeném na podkladě uvedeného podnětu, však bylo rozhodnutím předmětné závazné stanovisko orgánu [nazev] zrušeno, aniž toto bylo řádně odůvodněno a uvedeno v čem konkrétně je spatřován rozpor vydaného závazného stanoviska se zákonem. I žalobcem podaný rozklad byl zamítnut. Pro žalobce byla věc nadále značně frustrující, neboť se ocitl v situaci bez právní ochrany a možnosti zjednat v přiměřené lhůtě nápravu. Nadto, ačkoliv žalobcův případ byl soudy opakovaně projednáván deset let na úrovni nejvyšších soudních instancí, k věcnému projednání žalobcovy kauzy nedošlo a již nikdy nedojde. Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu v době jejího podání pak žalobce považoval za jediný možný a správný prostředek k ochraně svých práv, a proto jej využil. Nečinil tak sám, neboť v obdobně postižených případech bylo takových subjektů více. Žalobce je dodnes přesvědčen o tom, že mu byla odňata právní možnost, jakkoliv se bránit zrušení původního souhlasného závazného stanoviska. Přestože pak v rámci jím podané ústavní stížnosti Ústavní soud zvolené řešení shledal ústavně konformním, žalobce toto řešení považuje za exces v našem právním řádu. Je přesvědčen, že mu měla být dána přímá právní možnost obhájit zákonnost vydaného závazného stanoviska. Zvolené řešení v dané věci totiž považuje za porušení dvojinstančnosti ve veřejné správě. Z tohoto důvodu soudní řízení správní mělo pro žalobce značný význam, o čemž svědčí i skutečnost, že v dané věci podal několikrát kasační stížnost a též stížnost ústavní. V souvislosti s podnětem ze dne 5. 11. 2012, kdy podával žalobu na ochranu osobnosti, pak má za to, že význam v dané věci pro žalobce byl nepochybně zvýšený. Žalobce však přesto souhlasí s tím, pokud ani s ohledem na toto hledisko soud prvního stupně žádnou korekci zadostiučinění neučinil, tedy základní částku ani nesnížil, ani nezvýšil. Žalobce rovněž vychází z toho, že odvolací námitky žalované v tom smyslu, že v soudním řízení žalobce nebyl úspěšný, nemá na výši odškodnění za nepřiměřenou délku řízení žádný vliv. Po celou dobu tohoto řízení totiž žalobce byl v nejistotě ohledně jeho výsledku. Není namístě pak posuzovat ani skutečnost, zda žalobce ve stavebním řízení doložil či nikoliv dostatečnou dokumentaci a jaký byl další vývoj stavebního řízení, neboť to v dané věci nemá žádný význam. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postupem podle § 120 o. s. ř. relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu, v odvolacím řízení pak nebyl účastníky soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav napadán.

11. Odvolací soud vychází z toho, že pokud soud prvního stupně uzavřel, že předmětné správní řízení a na něj navazující soudní řízení správní bylo nepřiměřeně dlouhé, že tento jeho závěr je správný. Uzavřel-li tedy, že nepřiměřenou délkou řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu i s tímto jeho závěrem lze plně souhlasit. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, jíž je v daném případě nesprávný úřední postup, představující dlouhotrvající řízení, je dále vznik újmy (škody) a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy (škody). Je proto namístě se ve světle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zákon č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jakož i stanoviska Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010, zabývat tím, zda v průběhu namítaného řízení vedeného před správním orgánem v prvním a druhém stupni a posléze v rámci správního soudnictví došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu je tak namístě zabývat se celkovou délkou řízení, složitosti řízení, jednáním poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupem orgánů veřejné moci během řízení a v neposlední řadě významem předmětu řízení pro poškozeného.

12. Soud prvního stupně v dané věci vyšel z toho, že rozhodné období posuzovaného řízení bylo v období od 5. 11. 2012 do 24. 5. 2023, tedy trvalo deset let a šest měsíců, odvolací soud však vychází z toho, že tento závěr je namístě částečně zkorigovat. Za počátek dané doby je totiž třeba považovat rozhodnutí [orgán] sp. zn. [spisová značka] ze dne 13. 3. 2013, kdy v přezkumném řízení k podnětu ze dne 5. 11. 2012 bylo závazné stanovisko [orgán] [adresa], [nazev], zrušeno a řízení trvalo do rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo žalobci dne 24. 5. 2025 doručeno, tj. řízení trvalo celkem deset let a dva měsíce.

13. Správně pak soud prvního stupně aplikoval orientační vodítko pro úvahy soudů o adekvátním odškodnění tak, jak jej učinil Nejvyšší soud, a to v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč ročně, pro první dva roky řízení ve výši jedné poloviny. Odvolací námitku žalované v tom smyslu, že uvedené Stanovisko lze použít pouze v typových řízeních, mezi něž konkrétně patří trestní řízení, zejména, je-li omezena osobní svoboda účastníka, dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy, tj. zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného, řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu, totiž nelze akceptovat, neboť žalovaná obsah sjednocujícího Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 interpretuje nesprávně. Žalovanou uváděná typová řízení naopak představují v bodu IV v písm. d) sjednocujícího Stanoviska právě ta řízení, u nichž se presumuje zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného a jedná se tak o moderační kritérium. Z uvedeného důvodu proto odvolací argumentaci žalované v tomto smyslu nelze považovat za relevantní. Naopak konstantní judikatura pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za 1 měsíc) s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční. Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, kdy částka 15 000 Kč je částkou základní, lze zvažovat dále podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení, za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se pak Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny.

14. Pokud pak jde o kritéria stanovená v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, a to celková délka řízení, složitost řízení, jednání poškozeného, jímž přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a v neposlední řadě význam předmětu řízení pro poškozeného, odvolací soud konstatuje, že i s těmito kritérii se v podstatě soud prvního stupně vypořádal. Nutno zdůraznit, že při posouzení přiměřenosti délky řízení je třeba vzít v úvahu dvě často protichůdné složky práva na spravedlivý proces, a to jednak právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu, popřípadě čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře zastává stanovisko, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečného průtahu, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (srovnej část III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 37 Cdo 333/2016). V části V. Stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. ESLP opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž dle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci Fritz Lechmann Beer proti Francii (Velký senát), č. 30979/96, § 43). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu za škodu, pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Na rozdíl od stanovení výše zadostiučinění by však tato kritéria měla být chápána objektivně, tj. ve významu pro všechny účastníky stejně (shodně Ištvánek, F. a kolektiv. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017, s. 276). Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení, spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srovnej rozsudek ESLP ve věci Metzová proti Česká republika ze dne 18. 4. 2016, číslo 38194/02, § 27).

15. Prvním ze zákonných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je složitost řízení. V posuzované věci lze konstatovat, že namítané řízení nebylo procesně složité, nejednalo se o věc, v rámci, níž bylo třeba rozhodovat o procesních návrzích účastníků. Jednalo se o věc specializovanou, a to, zda úkon, jímž nadřízený orgán v přezkumném řízení podle § 149 odst. 6 správního řádu soudního zrušil závazné stanovisko dotčeného orgánu, je či není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, a je proto ze soudního přezkumu vyloučen podle § 70 písm. a) tohoto zákona či nikoliv. Lze tak uvést, že věc byla po této stránce, tedy po stránce právní, mírně složitá. Nelze pak klást k tíži poškozeného, že důsledně využíval svých procesních práv, ospravedlnitelná celková doba řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu. V daném případě je tak zjevné, že před správním orgánem probíhalo řízení v prvním a druhém stupni a posléze probíhalo řízení v rámci správního soudnictví v prvním a druhém stupni a byla podána též ústavní stížnost.

16. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je jednání poškozeného, jímž přispěl k průtahům, respektive k délce řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Žalobci v dané věci nelze přičíst jednání, kterým by přispěl k průtahům, avšak současně nepodal žádný návrh na případné určení lhůty k provedení procesního úkonu.

17. Třetím z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je postup orgánů veřejné moci během řízení. Lze zhodnotit, že před správními orgány byl postup plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí ve věci. Průtahem je, kdy úřad v přiměřené době nekoná. V dané věci je zjevné, že pokud se jedná o řízení před správním orgánem, tento rozhodoval relativně plynule a nevykazoval žádných průtahů. Jedná-li se pak o řízení před správními soudy, toto však vykazovalo značné průtahy. Nutno však konstatovat, že je na státu, aby organizoval správní orgány soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod byly respektovány, neboť nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od správních orgánů či soudů očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. Je proto nutno uzavřít, že v tomto období, zejména v řízení před správním soudem v době od 1. 10. 2014 do 20. 12. 2017 nebyla zaznamenána žádná činnost, tedy nebyl učiněn žádný úkon. Rovněž tak i řízení před Ústavním soudem trvalo dva roky. Pokud tak soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že před správními soudy došlo k závažnému průtahu, který se na celkové délce řízení podílel v rozsahu 30 %, odvolací soud s tímto jeho závěrem zcela souhlasí.

18. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je význam předmětu řízení pro poškozeného. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje právě za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím je větší význam předmětu řízení pro poškozeného (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Význam řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná, přičemž se jedná o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu a podobně. V daném případě žalovaná význam předmětu řízení pro žalobce zpochybňovala s tím, že tento je pro něj pouze malý, což odůvodňovala skutečností, že se nejedná o typová řízení, a to o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu či poskytnutí různých plnění ze strany státu. Jak již shora naznačeno, tento výklad, respektive interpretaci sjednocujícího Stanoviska Nejvyššího soudu však přijmout nelze, neboť právě tato typová řízení jsou těmi řízeními, kde se význam předmětu řízení pro poškozeného presumuje jako zvýšený. Ani další odvolací námitky ze strany žalované, a sice, že žalobce v předmětu sporu nebyl úspěšný, i pokud by byl úspěšný, respektive, domohl se výsledku řízení v přiměřené době, nemělo by to význam pro jeho dodatečné povolení v rámci stavebního řízení již realizované střešní terasy, nadto v uvedeném řízení by žalobce neuspěl, a to z důvodu dalších vad jeho žádosti, přijmout nelze, neboť z hlediska věci nemají žádný význam. Jestliže tedy soud prvního stupně k této argumentaci žalované, kterou uplatňovala již v rámci řízení před soudem prvního stupně, uvedl, že tyto skutečnosti nemají žádný vliv na případnou výši přiměřeného zadostiučinění, nepochybil.

19. Odvolací soud konstatuje, že po zhodnocení všech uvedených kritérií shora, jednotlivě i v jejich souhrnu je třeba dojít v posuzovaném řízení k závěru o tom, že k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. Samotné konstatování porušení práva se pak jeví jako zcela nedostatečné. Odvolací soud tak vychází z toho, že při stanovení základní částky je namístě vyjít z 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále 15 000 Kč za každý další rok řízení. Protože předmětné řízení trvalo deset let a dva měsíce, je zjevné, že základní částka odškodnění žalobce tvoří 2× 7 500 Kč, 8× 15 000 Kč, 2× 1 250 Kč, což je celkem 171 875 Kč. Pokud pak se jedná o posouzení jednotlivých kritérií, jde-li o složitost řízení, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vychází z toho, že řízení bylo právně složitější, je proto namístě základní částku modifikovat o -10 %. Jde-li pak o kritérium jednání poškozeného, toto kritérium není namístě nijak do základní částky promítat. Pokud pak jde o postup orgánů veřejné moci, s ohledem na nepřiměřenou délku řízení a neefektivní postup rozhodování, vychází odvolací soud z toho, že v tomto ohledu je namístě základní částku navýšit o +35 %. V neposlední řadě, jedná-li se o kritérium významu předmětu řízení pro žalobce, ten v průběhu řízení sice uváděl, že posuzované řízení pro něj mělo význam mimořádný, neboť se jednalo o ochranu jeho legitimního očekávání a o jeho právní jistotu, sám však žádné zvýšení významu předmětu řízení v dané věci nepožadoval, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto vychází z toho, že význam řízení pro žalobce je standardní. Ze strany žalované totiž nedošlo k prokázání jí tvrzených skutečností, jež by měly vliv na to, aby bylo možno uzavřít, že naopak význam předmětu řízení pro žalobce není standardní, nýbrž je snížený. Ani toto kritérium se proto nijak v modifikaci základní částky neprojeví. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že základní částka zadostiučinění představuje 171 875 Kč (2× 7 500 Kč +8× 15 000 Kč +2× 1 250 Kč), přičemž je třeba ji ponížit o –10 % pro složitost řízení a navýšit o +35 % pro postup orgánů, tj. celkem navýšit o +25 % (34 375 Kč), tedy celková základní částka zadostiučinění představuje 171 875 Kč. Protože žalobce však požadoval pouze částku 170 000 Kč,[Anonymizováno]není na místě přiznat mu, popřípadě částku vyšší.

20. Jedná-li se pak a úrok z prodlení, odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně žalobci správně dle § 15 zákona o odpovědnosti státu za škodu ve spojení s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a vládního nařízení č. 351/2013 Sb. přiznal úrok z prodlení. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně pouze pochybil, pokud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu, včetně nákladů řízení ve lhůtě tří dnů namísto žalovanou požadovaných patnáct dnů.

21. Na podkladě shora uvedeného, protože odvolací soud neshledal odvolací námitky žalované relevantní, vyhovující výrok o věci samé (I.) a výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (III.) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil a ohledně lhůty k plnění jej dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil.

22. Protože došlo ke změně napadeného rozsudku, odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z nákladů právního zastoupení, tj. 5 úkonů advokáta po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření k podání žalované, účast u jednání dle § 7, § 9 odst. 4 a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb, advokátní tarif ve znění do 31. 12. 2024), z 5 paušálních náhrad po 300 Kč (§ § 13 advokátního tarifu), náhrady cestovních nákladů v souvislosti s cestou právní zástupkyně z místa sídla k procesnímu soudu na trase [adresa] a zpět vlakem ve výši 344 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a náhrady za ztrátu času na cestě v rozsahu 12 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 advokátního tarifu), celkem náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 544 Kč. Žalobce byl v průběhu odvolacího řízení plně úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů i této fáze řízení. Náklady žalobce představují náklady právního zastoupení sestávající ze 2 úkonů advokáta po 3 100 Kč (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání, a to dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), ze 2 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění počínaje 1. 1. 2025), z náhrady cestovních nákladů v souvislosti s účastí u jednání před odvolacím soudem dne 19. 6. 2025 a cestou právní zástupkyně žalobce k jednání ze sídla její advokátní kanceláře v [adresa] do sídla Městského soudu v [adresa] a zpět vlakem ve výši 2x 329 Kč, tj. 658 Kč (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu) a náhrady za ztrátu času na cestě v rozsahu 10 půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění počínaje 1. 1. 2025), tj. 1 500 Kč, celkem odvolací náklady žalobce ve výši 9 258 Kč. Celkem náklady řízení žalobce před soudy obou stupňů ve výši 29 802 Kč.

Poučení