25 Co 150/2025 - 421

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., identifikační číslo [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 2025, č. j. 38 C 48/2024-331 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.832 Kč k rukám jeho právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4. 12. 2023 učiněné žalovanou vůči žalobci je neplatné (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 65.082 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval obsah žaloby, vyjádření žalované, podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich učiněných. Citoval ust. § 55 odst. 1 písm. b/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“). Po skutkové stránce uzavřel, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2020 na pozici vědecký pracovník. Měl více pracovních úvazků, další pracovní úvazek měl u [právnická osoba] a u [adresa] Žalovaná byla zařazena do vědeckého projektu [Anonymizováno], jehož přípravy se zahájily v r. 2022, kdy jeden ze zakladatelů projektu stál o to, aby se část výzkumu realizovala na půdě soukromé firmy z důvodu větší svobody vědeckého bádání. Žalovaná je uvedena na žádosti o projekt jako jeden z jeho účastníků, kterých bylo celkem 16. Žalobce byl jedním z klíčových vědeckých pracovníků projektu a figuroval na pozici manažera projektu až do svého odvolání v prosinci r. 2023. Další zaměstnanci žalované zařazení do projektu byli zároveň na částečný úvazek vedeni i jako zaměstnanci [právnická osoba]. Ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů vyplývá, že žalovaná byla do projektu [Anonymizováno] aktivně zapojena, a to i přes to, že smlouva o spolupráci mezi [právnická osoba] a žalovanou o sdílení materiálního zázemí nebyla i přes snahu odpovědných osob uzavřena pro nespolupráci žalované. Osoby odpovědné za projekt hledaly způsob, jak spolupráci umožnit i bez smlouvy. Žalovaná spolupracovala s [právnická osoba] na starším projektu pod názvem [Anonymizováno], kde smlouva rovněž uzavřena nebyla a spolupráce přesto fungovala. Zaměstnanci žalované, kteří byli podřízeni žalobci, plnili jeho pokyny v dobré víře, že žalobce je oprávněn jim v rámci projektu pracovní úkoly přidělovat, a stejně tak žalobce byl v dobré víře o tom, že je oprávněn jako manažer projektu podřízeným žalované práci přidělovat. Žalobce se dne 20. 11. 2023 účastnil jednání v [právnická osoba] a nebyl přítomen na pracovišti žalované, aniž by měl formálně schválenou pracovní cestu, home-office či dovolenou, když v [právnická osoba] přednesl příspěvek v rámci semináře, týkajícího se [podezřelý výraz]. Žalobce dále nebyl přítomen na pracovišti žalované ve dnech 27. 11. 2023 – 1. 12. 2023, kdy se účastnil kongresu v USA. Žalovaná o této cestě žalobce pravděpodobně věděla, když na tuto cestu byl žalobce vyslán [právnická osoba] a jejím prostřednictvím byla cesta hrazena. Na kongresu pak žalobce vystupoval pod hlavičkou žalované ([právnická osoba]), kdy prezentoval výsledky výzkumů a jednal o spolupráci se zahraničními firmami. Cesta žalobce na kongres se uskutečnila poté, kdy žalobce sám podal dne 21. 11. 2023 výpověď z pracovního poměru u žalované. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se nejednalo o svévolnou absenci žalobce na pracovišti žalované, když v důsledku toho, že žalovaná byla jedním ze 16 účastníků vědeckého projektu [Anonymizováno], jehož byl žalobce manažerem, mohl žalobce oprávněně předpokládat, že žalovaná je s jeho účastí na kongresu srozuměna. Jednatel žalované zasílal na přelomu r. 2023 a 2024 na vedení [právnická osoba] dopisy, týkající se upozornění na střet zájmů žalobce a na možné dvojí financování. Žalovaná pak byla v r. 2024 sama z projektu vyloučena z důvodu problémů na její straně. Účastníci nebyli ve sporu ohledně toho, že podřízená žalobce při objednání zboží pro účely vědeckého výzkumu nepoptávala více firem, ale pouze jednu, která je výhradním dodavatelem daného zboží, což bylo v rozporu s interním předpisem. Žalovaná sama uvedla, že s podřízenou žalobce byl z tohoto důvodu ukončen pracovní poměr již k 18. 1. 2023. Žalobci bylo dne 12. 12. 2023 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž žalobce byl tou dobou již ve výpovědní době na základě své vlastní výpovědi, kterou podal žalované dne 21. 11. 2023.

3. Ani v jednom z důvodů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru, tj. absence žalobce na pracovišti ve dnech 20. 11. 2023 a od 27. 11. 2023 do 1. 12. 2023, zneužití podřízených žalobcem pro práci pro jinou osobu než zaměstnavatele a manipulace podřízené žalobce s poptávkovým řízením, nebylo lze podle okresního soudu shledat zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů a žalovaná tudíž nebyla oprávněna k tak výjimečnému opatření, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru. V okamžitém zrušení pracovního poměru žalovanou okresní soud spatřoval spíše snahu žalobci uškodit, kdy obdobnou motivací byly zřejmě vedeny i dopisy odesílané žalovanou na vedení [právnická osoba], jejichž obsahem jsou upozornění proti střetu zájmů žalobce a na dvojí financování, když následně sama žalovaná byla z projektu vyloučena pro problémy na své straně. Zároveň z interního šetření ve [právnická osoba] nevyplynulo, že by došlo ke dvojímu financování a nebyl zjištěn ani střet zájmů žalobce. Pokud jde o důvod, spočívající v manipulaci s poptávkovým řízením, kterého se měla dopustit manželka žalobce jako jeho podřízená, tak žalovaná v řízení netvrdila, že by tímto jednáním měla vzniknout žalované jakákoli škoda, když navíc poptávané zboží mělo výhradního dodavatele, a proto nelze dané pochybení ve vztahu k žalobci považovat za zvlášť hrubé porušení pracovních předpisů. Ze svědeckých výpovědí svědků z akademického prostředí zároveň vyplývá, že s vědeckou činností je spojena určitá vyšší míra svobody, než je tomu u běžných zaměstnaneckých vztahů. Tuto vyšší míru svobody dokonce žalovaná dlouhodobě tolerovala, když až na podzim r. 2023 byli zaměstnanci proškoleni ohledně pracovního řádu ve vztahu ke schvalování pracovních cest apod. Ze všech uvedených důvodů tak neobstojí okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou žalobci dne 12. 12. 2023, které bylo s ohledem na celkový kontext vůči žalobci nepřiměřeným opatřením. Nákladový výrok opřel okresní soud o žalobcův procesní úspěch ve sporu ve smyslu ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).

4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalovaná. Předně nesouhlasila se závěry okresního soudu, že o cestě žalobce do USA pravděpodobně věděla a že se nejednalo o svévolnou absenci žalobce na pracovišti žalované. Takový závěr nemá absolutně žádnou oporu v provedeném dokazování. Žalovaná připomněla, že žalobci bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru za tří důvodů. Prvním důvodem je neomluvená absence žalobce na pracovišti, a to ve dnech 27. 11. 2023 – 1. 12. 2023, kdy byl žalobce v USA. Žalovaná uvedla, že podle přesně uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Vzhledem k tomu, že žalobce se svévolně v měsíci listopadu r. 2023 po dobu 5 pracovních dnů nedostavil k výkonu práce u žalované, ani nepožádal žalovanou (svého zaměstnavatele) o schválení služební cesty do USA, kam byl vyslán jinou právnickou osobou ([právnická osoba]); navíc na této zahraniční cestě USA nepracoval pro žalovanou (svého zaměstnavatele), jak uvedl svědek [jméno FO]. To vše za situace, kdy žalobce byl prokazatelně žalovanou proškolen o tom, že musí písemně žádat zaměstnavatele předem o uvolnění ze zaměstnání – např. o dovolenou. Pokud by šlo o služební cestu, tuto by si musel nechat předem schválit zaměstnavatelem (na což byl upozorněn např. dne 20. 11. 2023, kdy nebyl na pracovišti, ale byl v [právnická osoba]). Vše svědčí právě naopak tomu, že absence žalobce na pracovišti žalované, kde měl plný úvazek, byla naprosto svévolná. Žalobce měl žalovaného požádat o zahraniční pracovní cestu a vyčkat na její schválení. Žalovaná je přesvědčena, že jednání žalobce, spočívající v jeho neomluveném zmeškání práce (neomluvené absenci) v měsíci listopadu r. 2023 je třeba hodnotit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP. Dle názoru žalované tak tento důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru obstojí sám o sobě. Žalovaná dále uvedla, že když okresní soud vyhlásil rozsudek a stručně jej odůvodnil, pak v tomto bodě argumentoval jinak – a to tak, že pro žalobce jako akademického pracovníka neplatí pracovní doba. Tuto argumentaci soud prvního stupně nyní uvádí jen okrajově. Druhý důvod okamžitého zrušení spočíval ve zneužití infrastruktury žalované pro jinou osobu. Toto jednání žalobce je faktickým útokem na majetek zaměstnavatele. Žalobce se doznal, že věděl, že smluvní vztah mezi žalovanou a [právnická osoba] neexistuje, což nakonec ve skutkových zjištěních převzal i nalézací soud. Přesto jako vedoucí zaměstnanec žalované své podřízené prací pro [právnická osoba] úkoloval a využíval zázemí žalované. Žalovaná tvrdila, že práce pro [právnická osoba] nařízená žalobcem jako vedoucím pracovníkem žalované zaměstnancům žalované probíhala v pracovní době zaměstnanců žalované, na přístrojích žalované a na pracovišti žalované. Tento důvod nebyl soudem prvního stupně vůbec přezkoumán a odůvodněn, ačkoliv sám o sobě obstojí a byl v řízení prokázán. Soud se zde opíral pouze o interní šetření [právnická osoba]. Vůbec ale nereflektoval, že to byl žalobce, kdo i přes absenci smluvního vztahu, o které věděl, zneužil infrastrukturu žalované pro práci pro [právnická osoba], tedy tento zjevný rozpor nijak nevysvětlil. Prvostupňový rozsudek je tak podle odvolatelky nepřezkoumatelný. Žalovaná navrhla rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, event. jej navrhla zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit, měl jej za správný. Uvedl, že žalovaná byla vyloučena z projektu pro neplnění výzkumné agendy, byly u ní zjištěny neuznatelné náklady. Žalobce jako vědecký manažer na nedostatky dlouhodobě, leč bezvýsledně upozorňoval, nakonec - stejně jako další klíčoví zaměstnanci žalované - dal výpověď. Žalovaná rozeslala pomlouvačné dopisy, v rámci prošetřování projektu však na straně žalobce nebylo shledáno žádné pochybení. Žalobce upozornil, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru žalovaná odůvodňovala původně čtyřmi důvody; nyní v odvolání hovoří pouze o dvou. K pracovní cestě do USA žalobce uvedl, že konference se účastnil v rámci pracovní pozice vědeckého manažera projektu – o tom svědčí i program konference, kde je u žalobce uvedena afiliace k žalované. Měl za úkol projednat spolupráci s americkými firmami. Na tuto pracovní cestu jel v rámci manažerských povinností k celému projektu a v rámci dílčího projektu řešeného u žalované. Okresní soud správně uzavřel, že žalovaná vytvářela protiprávní stav, kdy se zavázala spolupracovat s [právnická osoba], ale odmítla podepsat smlouvu. Jednalo se zavinění jednatele žalované [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce navrhl vyžádat k tomu rozhodnutí a stanoviska k vyloučení žalované z projektu. Žalobce jednal v právním omylu vyvolaném žalovanou. Ta podle žalobce zneužívá právo dle ust. § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). K tomu žalobce argumentoval přesně označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR. Žalobce zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za absurdní odvetu ze strany žalované, za důsledek žalobcovy vlastní výpovědi z pracovního poměru a za snahu o žalobcovu diskreditaci jako svědka v jiném soudním řízení.

6. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

7. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalované zaujímá následující stanovisko.

8. Podle ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

9. Žalovaná v odvolání nesouhlasí se skutkovými závěry prvostupňového soudu, týkajícími se její vědomosti o žalobcově služební cestě do USA, náplně této služební cesty a okolností jejího uskutečnění. Dále pak namítá, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve vztahu k dalšímu důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, a sice zneužití infrastruktury žalované pro jinou osobu.

10. Odvolací soud se předně zabýval námitkou žalované, že rozsudek okresního soudu není přezkoumatelný. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí; měřítkem je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít ve svém odvolání odvolací důvody. Podle dovolacího soudu, i pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje v úplnosti všem požadavkům kladeným procesním předpisem (ust. § 157 odst. 2 OSŘ) na jeho odůvodnění, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku okresního soudu vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná mohla v odvolání uplatnit odvolací důvody, vznést řadu odvolacích námitek a obsáhlou odvolací argumentaci, a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud tak neshledal důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. b/ OSŘ a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle ust. § 221 odst. 1 písm. a/ OSŘ.

11. Žalovaná dále ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu brojila proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládala jej za nesprávné a předkládala hodnocení vlastní. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

12. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů, nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

13. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Okresní soud podrobně rozebral provedené důkazy ve vzájemné souvislosti, přihlížel ke všem okolnostem věci v jejich kontextu. Tak prvostupňový soud vysvětlil, že podle výsledků dokazování žalovaná (pravděpodobně) o žalobcově služební cestě věděla a že na služební cestě žalobce vykonával činnost pro žalovanou. Rovněž širší souvislosti, zejména účast žalované na projektu, svědčí ve prospěch okresním soudem zjištěného skutkového stavu. Žalovaná proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jí samotnou provedené hodnocení důkazů. Sama přitom při hodnocení důkazů vychází pouze z některých z nich, popř. z částí těchto důkazů; vůbec pak nebere v úvahu vzájemnou souvislost mezi jednotlivými provedenými důkazy.

14. K právnímu posouzení věci odvolací soud uvádí, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP je výjimečným institutem určeným pouze pro případ, kdy je porušení povinnosti zaměstnance ve smyslu citovaného ustanovení nepochybné a došlo-li k němu zvlášť hrubým způsobem, nikoliv způsobem této závažnosti zjevně nedosahujícím. Jednání zaměstnance, jímž poruší své povinnosti zvlášť hrubým způsobem, musí mít natolik závažný charakter, že nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance nadále zaměstnával ani za trvání výpovědní doby.

15. Ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ZP ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod číslem 21/2001 Sb. rozh. obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005, a přímo ve vztahu k ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2555/2021). Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech, v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

16. K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží též povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době (srov. ust. § 38 odst. 1 písm. b/ ZP). Tato povinnost zaměstnance trvá od vzniku pracovního poměru (zpravidla založeného pracovní smlouvou – ust. § 33 odst. 1 ZP) až do jeho skončení některým ze způsobů upravených ust. § 48 ZP. V průběhu trvání pracovního poměru může být pracovní závazek zaměstnance suspendován jedině, nastane-li některá z překážek v práci, ať je to již překážka v práci na straně zaměstnance (ust. § 191 a násl. ZP), nebo překážka v práci na straně zaměstnavatele (ust. § 207 a násl. ZP). Jde o situaci, kdy zaměstnanec z důvodů objektivní nebo subjektivní povahy uznaných právními předpisy (popř. zaměstnavatelem na základě vnitřního předpisu, nebo sjednaných v kolektivní smlouvě) nekoná práci, kterou by jinak v daném časovém úseku zasahujícím do pracovní doby konat měl. Není-li zde tato právem uznaná nemožnost nebo obtížnost plnění základních pracovněprávních povinností a vykazuje-li zaměstnanec absenci, která není výše uvedeným způsobem aprobována, znamená to, že po celou dobu, kdy nekoná práci podle pracovní smlouvy, nedodržuje základní povinnosti, vyplývající z právních předpisů, vztahujících se k jím vykonávané práci (srov. shodně rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020, a ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 733/2022).

17. Již v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu; kromě délky nepřítomnosti žalobce v práci je nutno přihlédnout zejména k důsledkům nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovaného zaměstnavatele, k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností.

18. K prvnímu, žalovanou v jejím odvolání uváděnému důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce (neomluvená žalobcova absence na pracovišti po dobu jeho účasti na kongresu v USA) odvolací soud uvádí, že žalobce se podle výsledků dokazování tohoto kongresu účastnil, nadto na tomto kongresu osobně vystupoval a prezentoval tam výsledky výzkumu konaného v rámci činnosti pro žalovanou zapojenou do projektu [Anonymizováno]. Žalobcovo pochybení tak mohlo spočívat pouze v ryze formálním nezdokumentování - neohlášení služební cesty vůči žalované, resp. v chybné komunikaci mezi účastníky pracovněpravního vztahu před žalobcovým odjezdem, týkající se jeho účasti na vědeckém kongresu. Nesplnění takové povinnosti vůči zaměstnavateli však není (obzvláště v poměrech do nedávné doby panujících mezi účastníky řízení) porušením povinností v zákonem požadované intenzitě pro tento způsob ukončení pracovního poměru, tj. zvlášť hrubým způsobem. Navíc s ohledem na aktivní zapojení žalované do projektu lze jen stěží uvažovat o tom, že by žalobce tuto pracovní cestu podnikl bez vědomí a souhlasu žalované a contra jejím zájmům. Další okolností, která mohla mít vliv na posouzení intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to na podporu závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, je, že žalovaná po celou dobu řízení nijak netvrdila konkrétní újmu, která jí měla jednáním žalobce vzniknout (když kupř. financování žalobcovy účasti na kongresu v USA zajišťoval jiný subjekt než žalovaná, a to [právnická osoba]). Souvisejícím aspektem k tomu je, že vztahy účastníků byly již před okamžitým zrušením pracovního poměru značně nedobré, problematické až vyostřené, vyznačovaly se mj. narušenou komunikací. K tomu je nutno připomenout, že žalobce sám dal (pro důvody jím až v řízení prezentované /zejména pro žalobcův nesouhlas s netransparentním nakládáním s peněžitými prostředky získanými z veřejných zdrojů/) výpověď z pracovního poměru datovanou a doručenou žalované dne 21. 11. 2023, která neobsahovala udání důvodu. V ten samý den (tj. 21. 11. 2023) žalovaná udělila (resp. písemně vyhotovila) žalobci pracovněprávní výtku č. 1, a hned následující den (tj. 22. 11. 2023) pracovněprávní výtku č. 2, na jejichž obsahy odvolací soud na tomto místě odkazuje (srov. č. l. 22 a č. l. 22 p. v. spisu). K tomu odvolací soud dodává, že vlastní důvody vedoucí k narušení vztahů mezi účastníky řízení nebyly pro odvolací přezkum (stejně jak tomu bylo i v řízení před soudem prvního stupně) nikterak určující, rozhodování krajského soudu tím nebylo nijak ovlivněno. Jedině zásadní bylo posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci žalovanou dáno opodstatněně - v souladu s literou zákona, či naopak – tedy neplatně.

19. K druhému, žalovanou v jejím odvolání uváděnému důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce (zneužití infrastruktury žalované pro jinou osobu) odvolací soud uvádí, že obecně útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod číslem 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013). Žalobce působil v posuzované věci dlouhodobě v pozici manažera projektu, svojí osobností a odbornou erudicí byl i jeho tváří, garantem, přičemž se jednalo o činnost vědeckou, což provází jistá svoboda bádání. Do projektu byla kromě žalované zapojena řada dalších subjektů, při této činnosti panovaly specifické poměry, související s vědeckou a vysoce odbornou výzkumnou prací. Nejednalo se o první zapojení žalované do projektu, byly zde i zkušenosti se spoluprací na dřívějším projektu. Vzájemné vztahy při této specifické činnosti tak byly do určité míry zaběhnuté a zaměstnavatelem akceptované (tolerované), parametry spolupráce byly již z dřívější doby nastavené a bez problémů fungující do té doby, než se vzájemné vztahy mezi účastníky řízení vážně narušily. Obstojí také okresním soudem zmiňovaný aspekt jednání v dobré víře za situace, kdy nebyla spolupráce mezi žalovanou a jiným účastníkem projektu podchycena písemným smluvním ujednáním, a to pro důvody na straně žalované (ostatně to odvolatelka nijak nezpochybňovala).

20. Odvolací soud taktéž souhlasí i s úvahou prvostupňového soudu o charakteru a zvláštnostech předmětné vědecké činnosti, byť tato úvaha neměla sama o sobě pro posouzení věci stěžejní, zásadní význam. Práce vědeckého pracovníka obecně není časově přesně určitelná a měřitelná a lze jen stěží rozlišovat, co je vlastně vlastním výkonem práce a co jsou činnosti, které tomu nezbytně předcházejí nebo naopak následují. Vzhledem k charakteru vědecké práce je tak věcí každého zaměstnance, jakým způsobem si práci organizuje a kdy ji provádí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2141/2021). Jistá nestandardnost a zvláštnost pracovního působení ve vědě a výzkumu je pak nepochybně patrná i v tom, že se na takové činnosti zpravidla podílí více subjektů (mnohdy fyzických i právnických osob), mezi nimiž pochopitelně a nutně musí fungovat (mimo jejich objevitelské nadšení) určitá badatelská, logistická, materiální i personální provázanost, korektnost, profesní důvěra a vzájemná spolupráce, kooperace. Nelze pak nezohledňovat ani dosavadní postoj žalobce k plnění jeho dosavadních povinností, jeho klíčovou pozici (do doby odvolání z manažerské funkce) u žalované, jeho vysokou odbornou erudici, intenzivní pracovní nasazení, profesní renomé v republikovém, evropském i celosvětovém měřítku, dosavadní objevitelské zásluhy a celoživotní výsledky jeho vědecké a výzkumné práce (mj. v pozici zaměstnance účastného na projektech), kterými v posuzovaném případě při komplexním posouzení osobnosti žalobce tento úctyhodně a dlouhodobě reprezentuje Českou republiku. Je tak na místě uzavřít, že při komplexním vyhodnocení všech konkrétních okolností posuzovaného případu nebylo uplatnění mimořádného, svým charakterem ve vztahu k zaměstnanci nejrazantnějšího a z hlediska pracovní historie jinak citelně poškozujícího způsobu ukončení pracovního poměru, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru dle ust. § 55 odst. 1 písm. b/ ZP, vůči žalobci opodstatněným.

21. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalobce, který se ubránil odvolání protistrany a kterému tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Tyto náklady sestávají: - z odměny za právní zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (tj. za písemné vyjádření k odvolání žalované a za účast žalobcova advokáta u odvolacího jednání) - srov. ust. § 9 odst. 3 písm. a/, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. k, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“) po 3.700 Kč – tj. 7.400 Kč, k čemuž náleží - dvě náhrady hotových výdajů ve výši po 450 Kč (ust. § 13 odst. 1, 4 AT) – tj. 900 Kč, - z náhrady cestovních výdajů (ust. § 13 odst. 5 AT), spojených s cestou advokáta žalobce ze sídla jeho advokátní kanceláře v [adresa] k odvolacímu soudu a zpět a ujetých celkem 410 km, sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel 5,80 Kč na 1 km (ust. § 1 písm. b/ vyhlášky č. 475/2024 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného pro rok 2025 /dále jen „vyhláška“/), výši průměrné ceny pohonné hmoty v r. 2025 34,70 Kč za 1 litr použité pohonné hmoty - motorové nafty (ust. § 4 písm. c/ vyhlášky) při průměrné spotřebě 4,6 litrů/100 km při použití osobního motorového vozidla žalobcovým advokátem dle v soudním spisem založeného velkého technického průkazu – tj. 654 Kč jakožto náhrada za nákup pohonných hmot a 2.378 Kč za amortizaci vozidla, celkem 3.032 Kč; a - z náhrady za promeškaný čas (ust. § 14 odst. 1, 3 AT) za celkem 10 započatých půlhodin po 150 Kč – tj. 1.500 Kč. K tomu se sluší dodat, že advokát žalobce výslovně uvedl, že není plátcem daně z přidané hodnoty; sám žalobce, který se taktéž osobně zúčastnil odvolacího jednání, žádné náklady v této fázi řízení neuplatnil. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12.832 Kč pak byla žalované uložena s místem plnění k rukám zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 OSŘ) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (tj. ve lhůtě totožné, jak o ní rozhodl soud prvního stupně /ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ/, když k určení jiné - delší lhůty k plnění nebyly – dle obsahu spisu – shledány důvody).