25 CO 154/2022 - 302

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Petra Wulkana v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o zaplacení 465 982 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2022, č. j. 19 C 294/2021-223 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 468 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 2 468 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá; jinak se v tomto výroku a ve výroku II. potvrzuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 78 624 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

III. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice soudní poplatek za žalobu 20 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Kolíně.

IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 32 978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 19 C 294/2021-223, rozhodl Okresní soud v Kolíně (dále jen„ soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 407 705 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 407 705 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta, pokud se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení 58 277 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 54 880 Kč od [datum] do [datum] a z částky 58 277 Kč od [datum] do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 64 888 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok III.) a že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit státu soudní poplatek ve výši 4 077 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně, [anonymizováno] [číslo], [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví, a to v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] a po skončení pracovní neschopnosti za období od 27. 6. do [datum]. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný co do základu, když věc právně kvalifikoval dle ust. § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Pokud jde o výši nároku, posoudil jej důvodným v rozsahu přiznané částky, a to za použití ust. § 2962 a § 2963 o. z. v spojení s § 352, § 353 odst. 1, § 354 odst. 1,2, § 355 odst. 1,2, a § 356 odst. 1,2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen„ zákoník práce“).

2. Proti výroku II. tohoto rozsudku (výroky III. a IV. jsou výroky závislé –„ pozn. odvolacího soudu“) podala žalobkyně včasné odvolání. V něm uvedla, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně příčinné souvislosti mezi úrazem žalobkyně, jednáním žalovaného a zdravotními následky žalobkyně, které vznikly v důsledku jednání žalovaného. Nesouhlasí však s výpočtem ztráty na výdělku tak, jak jej provedl soud prvního stupně. Není jí známo, z jakého důvodu soud prvního stupně používá průměr z roku 2019, který převzal z výdělku paní [příjmení] (zaměstnankyně zaměstnavatele žalobkyně) z druhého kvartálu. Navíc nesprávně spočítal odpracované hodiny, a proto mu vyšel průměrný výdělek nižší. Dále nezahrnul do průměrného výdělku ostatní příplatkové složky. Do odpracovaných hodin započetl i tři dny dovolené, ale náhradu za dny dovolené do vyplacené částky již nepromítl. Proto je výpočet hodinového průměru soudu prvního stupně tak nízký. Do mzdy se zahrnují všechny složky hrubé mzdy, ty se podělí odpracovanými hodinami. S ohledem na uvedené je žalobkyně přesvědčena, že její výpočet ztráty na výdělku (jež v tabulce učinila součástí svého odvolání) je správný, neboť při něm vycházela z popsaného postupu soudu prvního stupně. Pouze jej doplnila o částky, které soud prvního stupně nevzal v úvahu. Celkem tak náhrada za ztrátu na výdělku činí za rok 2019 a 2020 částku 521 428 Kč. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě plně vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (k doplnění dokazování).

3. Vedlejší účastnice na straně žalovaného podala včasné odvolání proti výrokům I., III. a IV. tohoto rozsudku, a to za souhlasu žalovaného. Uvedla, že pokud se po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 o. z. poškozený stane práce schopným, pak se již nadále jedná o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přičemž namísto dosahovaného výdělku se zohlední náhrada mzdy od zaměstnavatele a od 15. dne pracovní neschopnosti nemocenské dávky. Pokud jde o období od [datum] do [datum], soud prvního stupně jej posoudil dle § 2962 o. z., správně však měl postupovat dle § 2963 o. z. V případě ztráty na výdělku od [datum] se tak jedná o stejný nárok, který je projednáván v řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 94/2020 (zde se žalobkyně domáhá doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 5. do [datum]), nikoliv o nově vzniklý nárok, neboť v mezidobí nedošlo k žádné změně osobních poměrů žalobkyně, která by měla za následek zánik předchozího nároku. Soud prvního stupně měl žalobkyni vyzvat k odstranění nejasností v právní kvalifikaci uplatněných nároků. Nad rámec uvedeného vedlejší účastnice k nároku od [datum] do [datum] namítla nesprávnost výpočtu soudem prvního stupně. Pokud se v případě paní [příjmení] mělo jednat o pracovnici, která dle soudu prvního stupně vykonávala stejnou práci, kterou měla vykonávat žalobkyně, jak je tedy možné, že její výdělek dosažený za čtvrtletí činil celkem 69 663, což by orientačně odpovídalo měsíčnímu výdělku 23 221 Kč, nikoliv následně soudem prvního stupně přepočítaných 39 723 Kč. Pokud pak soud prvního stupně následně při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. do [datum] od výše uvedeného výchozího pravděpodobného výdělku odečítá pravděpodobný průměrný výdělek žalobkyně za dané čtvrtletí, pobírané dávky důchodového zabezpečení a náhradu za ztrátu na výdělku vyplacenou vedlejším účastníkem, postupuje v rozporu s § 2963 o. z. Ve smyslu tohoto ustanovení je výdělkem dosahovaným poškozeným po skončení pracovní neschopnosti myšlen reálný či pravděpodobný výdělek na vhodné pracovní pozici, nikoliv průměrný výdělek dle mzdového výměru, který neodráží ani reálné výdělky skládající se z celé řady mzdových položek včetně nenárokových (osobní příplatek, mimořádné odměny). Vedlejší účastnice se neztotožňuje s posouzením výše výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Je třeba poznamenat, že se v případě žalobkyně jedná o pomocnou kancelářskou práci, která je navíc vykonávána na zkrácený pracovní úvazek. Nebylo prokázáno, že by tento druh práce (navíc na zkrácený výdělek) a s ním spojená výše dosahovaného výdělku, odpovídal poklesu pracovní schopnosti žalobkyně jako poživatelky invalidního důchodu pro invaliditu I. stupně. Vedlejší účastnice tak setrvává na správnosti svého výpočtu dle § 2963 o. z. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit ji náhradu nákladů řízení.

4. Vedlejší účastnice na straně žalovaného k odvolání žalobkyně uvedla, že náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dle § 2962 odst. 1 o. z. a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 odst. 1 o. z. jsou samostatnými nároky na náhradu újmy na zdraví s tím, že pokud se po vzniku nároku dle § 2963 o. z. poškozený stane práce neschopným, jedná se již nadále o náhradu dle § 2963 o. z., přičemž namísto dosahovaného výdělku se v případě pracovní neschopnosti související s odškodňovanou újmou na zdraví zohlední náhrada mzdy od zaměstnavatele a od 15. dne pracovní neschopnosti nemocenské dávky. Dále pak zopakoval argumentaci jako ve svém odvolání s tím, že v případě pravděpodobného výdělku jde o konstrukci výdělku, kterého by poškozený dosáhl na pracovní pozici, kterou by vykonával, nebýt újmy na zdraví, a nelze jej použít na stanovení jiného výchozího výdělku, neodpovídajícího reálnému průměrnému příjmu pro danou pracovní pozici. Žalobkyně od výchozího výdělku odečítá již pouze invalidní důchod pro invalidu I. stupně, což odporuje podstatě invalidity I. stupně. U těchto osob se s ohledem na byť omezenou, ale v převážné míře zachovanou pracovní schopnost, výdělečná činnost předpokládá. Uvedené dokládá i to, že invalidita I. stupně není překážkou pro zaevidování takovéto osoby do evidence uchazečů o zaměstnání. V opačném případě by došlo k nesprávnému směšování invalidity I. stupně a jejích důsledků s invaliditou III. stupně, kde se výdělečná činnost nepředpokládá. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je tak nezbytné zohledňovat výdělek po úrazu, ať již ve formě skutečně dosahovaných výdělků, či výdělků fiktivních. Nedosahování výdělku žalobkyní nemůže jít k tíži žalovaného za situace, kdy žalobkyně nevyužila zachovanou pracovní schopnost k dosažení výdělku ze závislé činnosti či příjmu ze samostatné výdělečné činnosti. Žalobkyně pak specifikuje svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vždy souhrnně za kalendářní čtvrtletí, ačkoliv se tato náhrada počítá zásadně za kalendářní měsíc. Rovněž nelze souhlasit s postupem výpočtu žalobkyně, kdy se v jednotlivých kalendářních čtvrtletích výchozí hodinový výdělek mění, což odporuje běžnému způsobu výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku.

5. Žalobkyně k odvolání vedlejší účastnice odkázala na znění § 2963 o. z. a na komentářovou literaturu k uvedenému ustanovení, dle které jde ve své podstatě o náhradu specifického ušlého zisku v podobě peněžitého důchodu (renty), stanoveného podle rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti, k němuž se případně připočte invalidní důchod, stanovený podle jiného právního předpisu. Dále odkázala na rozsudek NS ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 622/2006, který uvádí, že po skončení pracovní neschopnosti vzniká poškozenému újma tehdy, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který je odvislý též od toho, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod. Dle usnesení NS ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 435/2003 pak ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního důchodu. Pokud poškozený v době poškození zdraví nepracoval, avšak prokazatelně měl nástup do zaměstnání či jiného obdobného poměru již sjednán, a jen v důsledku poškození zdraví se tak nestalo, vychází se z předpokládané výše příjmu, jakého by v tomto zaměstnání či při výkonu jiné výdělečné činnosti (podnikání) dosáhl. Přitom je rozhodující zjištění, jakých příjmů by poškozený z podnikatelské činnosti dosahoval, nebýt újmy na zdraví. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě plně vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání vedlejšího účastníka je zčásti důvodné a odvolání žalobkyně důvodné není.

7. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný jako podnikatel prostřednictvím svého zaměstnance sekal dne [datum] trávu na veřejném prostranství pro společnost [právnická osoba] Během provádění této činnosti došlo k odmrštění neznámého předmětu, nejspíše kamene, od žacího stroje, který na vzdálenost 8, 4 m až 12 m zasáhl žalobkyni, která se blížila k místu pohybu žacího stroje. Žalovaný seznámil svého zaměstnance před nástupem do práce s nebezpečími spojenými s provozem žacího stroje, mezi nimi s možností, že se od něj odmrští předmět a zasáhne jinou osobu, jakož i s opatřeními, jimiž měl vzniku takového nebezpečí předcházet, zejména odklizením předmětů, které by mohly sečení překážet, z plochy určené pro pohyb žacího stroje, a vyloučením jiných osob a zvířat z nebezpečné blízkosti žacího stroje. Konkrétní vzdálenost však neurčil ani výrobce použitého žacího stroje a ani žalovaný. V okolí sečené plochy neosadil žalovaný žádná znamení, která by vyznačovala zákaz vstupu jiným osobám.

8. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje.

9. Pokud jde o právní hodnocení skutku, soud prvního stupně správně podřadil vztah účastníků pod režim zákona o. z. ve smyslu ust. § 3028 odst. 1, resp. § 3079 odst. 1 a contrario o. z. Předmětem žaloby je nárok žalobkyně na náhradu újmy (škody, jako majetkové újmy), která měla vzniknout protiprávním jednáním žalovaného v roce 2017, tedy za účinnosti citovaného zákona.

10. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

11. Podle § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

12. Podle § 2914 odst. 1 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.

13. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

14. Odvolací soud na tomto místě předně konstatuje, že se plně shoduje se skutkovým a právním posouzením základu nároku na náhradu újmy žalobkyně ze škodné události dne [datum], tak jak jej soud prvního stupně uvádí v odstavcích 24. až 34. odůvodnění svého rozsudku. I odvolací soud má na základě provedeného dokazování za prokázané, že to byl právě předmět, který odlétl od žacího stroje, použitého při provozu závodu žalovaného, který uvedeného dne způsobil žalobkyni újmu na zdraví, poté, co se žalobkyně ocitla v blízkosti tohoto stroje. Ani odvolací soud tak nemá o úrazovém ději pochybností a uzavírá, že žalovaný odpovídá za tuto újmu objektivně (odpovědnost za výsledek bez zřetele na zavinění) ve smyslu ust. § 2924 o. z. Dle názoru odvolacího soudu pak ze strany žalovaného nedošlo k liberaci ve smyslu ust. § 2924 věta druhá o. z. Bylo prokázáno, že žalovaný nevynaložil veškerou péči, kterou po něm lze rozumně požadovat, tak aby ke škodě nedošlo. Sám počítal s možným nebezpečím v podobě odmrštění předmětu, které sečení překáží, jak vyplývá u obsahu jeho vnitřních předpisů, vydaných před škodnou událostí. Za tímto účelem přijal určitá preventivní opatření (povinnosti odklizení takových předmětů z plochy určené k sečení, zákaz pohybu osob a zvířat v okolí žacího stroje, zastavení jeho provozu, pokud do jeho blízkosti tito vstoupí). Přesto však nikterak neurčil onu bezpečnou vzdálenost od žacího stroje v době jeho provozu, neosadil tyto hranice výstražnými znameními se zákazem vstupu. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že nastíněné opatření je možné a dostupné a po žalovaném jej lze v rámci předcházení škodám rozumně žádat. Základ nároku žalobkyně je tak dán a soud prvního stupně postupoval správně, pokud se dále zabýval jeho výší.

15. Pokud jde o výši žalobního nároku, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně byla v době vzniku škody evidována jako uchazečka o zaměstnání, celkem dobu od [datum] do [datum]. Před vznikem újmy, konkrétně dne [datum], uzavřela žalobkyně pracovní smlouvu se [právnická osoba] [anonymizováno], na jejímž základě měla od [datum] vykonávat práci referentky na plný pracovní úvazek za mzdu ve výši 18 100 Kč měsíčně se základní sazbou prémie ve výši 89 %. Do práce však v důsledku vzniku újmy zdraví nenastoupila, a zaměstnavatel proto od uzavřené pracovní smlouvy dopisem ze dne [datum] odstoupil. V důsledku uvedené újmy na zdraví nemohla (nemůže) žalobkyně druh práce ujednaný v pracovní smlouvě ze dne [datum] vykonávat. Dočasná pracovní neschopnost žalobkyně trvala od [datum] do [datum] Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne [datum] žalobkyni přiznala invalidní důchod I. stupně, když v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu klesla pracovní schopnost žalobkyně o 35 %. Výše tohoto invalidního důchodu činila v roce 2019 částku 5 994 Kč měsíčně a v roce 2020 částku 6 507 Kč měsíčně. Na základě pracovní smlouvy se stejným zaměstnavatelem ([právnická osoba]) vykonává žalobkyně od [datum] práci jako pomocná administrativní zaměstnankyně v rozsahu 25 hodin týdně za mzdu, která v období od července do prosince 2020 dosahovala částky 10 862 Kč až 17 761 Kč hrubého měsíčně. Dle sdělení [právnická osoba] má zaměstnanec právo na základní sazbu prémie v plné výši. K jejímu snížení může dojít jen následkem porušování povinností vztahujících se k práci, kterou zaměstnanec vykonává (viz rovněž prémiový řád ze dne [datum]). [ulice] účastnice na straně žalovaného vyplatila v souvislosti s uvedenou škodnou událostí žalobkyni peněžitý důchod za období od [datum] do [datum] ve výši 7 536 Kč měsíčně, a za období od [datum] do [datum] ve výši 7 726 Kč měsíčně. Dopisem právní zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 262 104 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období roku 2019, částky 166 281 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od [datum] do [datum], a částky 41 584 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od [datum] do [datum], a to do patnácti dnů od doručení této výzvy (doručeno dne [datum]). Dopisem právní zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 83 168 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku za období od [datum] do [datum], a to do patnácti dnů od doručení této výzvy (doručeno dne [datum]). Dopisem právní zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění pohledávek, které jsou předmětem řízení v projednávané věci. Tuto výzvu zástupkyně žalobkyně odeslala žalovanému téhož dne.

16. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje.

17. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

18. Podle § 2962 odst. 1 o. z. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

19. Podle § 2963 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám (odst. 1). Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání (odst. 2). Jsou-li pro to vážné důvody, může soud rozhodnout, zda, jakým způsobem a do jaké výše škůdce zajistí pohledávku poškozeného na peněžitý důchod; návrhy stran přitom není vázán (odst. 3).

20. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

21. Podle § 353 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2). Dojde-li k zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas (§ 114 odst. 2 a § 127 odst. 2) v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta (odst. 3).

22. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

23. Podle § 354 odst. 2 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

24. Podle § 355 odst. 1 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

25. Podle § 355 odst. 2 zákoníku práce pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

26. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

27. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365, 25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4, 348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

28. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že při určení výše ztráty na výdělku, ať už dle § 2962 či § 2963 o. z., je základem průměrný výdělek poškozeného, tedy žalobkyně. Rekapituluje, že nařízení vlády 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a které uvedenou problematiku upravovalo do 31. 12. 2013, bylo od 1. 1. 2014 zrušeno (§ 3080 bod 214. o. z.). Průměrným výdělkem se dle něj rozuměl průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovně právní účely (§ 351 a násl. zákoníku práce). Pokud nebylo možné takto průměrný výdělek zjistit, odkazovalo nařízení vlády na okolnosti každého jednotlivého případu s tím, že se vyjde zejména z daňového přiznání. Lze souhlasit i s tím, že i nadále se bude při určování průměrného výdělku postupovat obdobně (viz i soudem prvního stupně v odstavci 64. odůvodnění rozsudku citovaná komentářová literatura). U poškozených, kteří vykonávali závislou práci v pracovním poměru, se tak průměrný výdělek určí dle zákoníku práce. Podle § 2963 odst. 2 o. z. se přihlédne ke zvyšování výdělků v oboru činnosti poškozeného a pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání. Soud prvního stupně vzal v potaz výdělky jiné zaměstnankyně u téhož zaměstnavatele, která v letech 2019 2020 vykonávala stejnou práci, kterou by vykonávala žalobkyně nebýt újmy na zdraví z uvedené škodné události zjišťoval tedy výši pravděpodobného výdělku žalobkyně. Uvedený postup lze zásadně převzít jako správný, avšak s výjimkami, uvedenými níže.

29. Pokud jde o zjišťování průměrného výdělku dle zákoníku práce, odvolací soud ještě rekapituluje, že průměrný výdělek se používá právě pro výpočet náhrad a příplatků ke mzdě. Rozumí se jím průměrný hrubý výdělek. Základní výpočet je: průměrný výdělek = hrubá mzda v rozhodném období/odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou v rozhodném období se rozumí ty složky mzdy, které mají charakter odměny za práci. Do výpočtu se tedy zahrnují všechny složky mzdy, poskytnuté zaměstnanci za výkon práci, ať už jde o základní mzdu, nebo o její pohyblivé složky, jako jsou provize, odměny, bonusy apod. Dále se zahrnou příplatky mzdy za práci přesčas, za práci ve svátek, za práci v sobotu a neděli, za práci v noci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Do výpočtu se naopak nezahrnují ostatní příjmy zaměstnance neposkytované za výkon práce, tedy veškeré náhrady mzdy (např. za dovolenou či za dobu překážek v práci), odměny za pracovní pohotovost (ty nejsou mzdou, protože zaměstnanec ve své podstatě nevykonává práci; kdyby byl zaměstnanec v době pracovní pohotovosti povolán do práce, pracovní pohotovost se přerušuje a čas je započítán do odpracované doby), a dále odměny poskytované z jiného důvodu, jako jsou např. odměna k životnímu jubileu, narození dítěte atd. Za odpracovanou dobu se pak považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda. Do odpracované doby se započítává i doba práce přesčas, pokud nebylo za tuto dobu poskytnuto náhradní volno. Dojde-li k zúčtování mzdy za práci přesčas v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby ve výpočtu také hodiny práce přesčas, za kterou jsou mzda nebo plat poskytnuty. Vypočtený průměrný výdělek se zaokrouhluje na dvě desetinná místa. Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se v zákoníku práce vyskytuje ve formě průměrného hodinového výdělku (jedná o základní formu, z níž se odvíjí ostatní), průměrného hrubého měsíčního výdělku a průměrného čistého měsíčního výdělku. Průměrný hrubý měsíční výdělek se vypočítá jako průměrný hodinový výdělek na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na jeden měsíc v průměrném roce. Průměrný rok má pro tento účel 365,25 dnů. Pro výpočet se použije týdenní pracovní doba zaměstnance a koeficient 4,348, což je průměrný počet týdnů na jeden měsíc v průměrném roce. Výpočet pak vypadá následovně: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x týdenní pracovní doba zaměstnance x 4,348. Při osmihodinové pracovní době je výpočet následující: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x 40 x 4,348 = průměrný hodinový výdělek x 173,92. Odpracovaná doba je pak dobou skutečného výkonu práce, za niž dostal v příslušném období zaměstnanec mzdu. Do odpracované doby se nezapočítá: období, za které zaměstnanec dostává náhradu mzdy při překážkách v práci, doba dovolené, nepřítomnost v práci, přestávky v práci na jídlo a oddech. Naopak se do ní započítávají: tzv. placený svátek, tj. svátek, který připadl na obvyklý pracovní den zaměstnance a zaměstnanec není v zaměstnání, doba strávená na pracovní cestě, pokud za ni dostává zaměstnanec mzdu, a práce přesčas. Odpracovaná doba se vyjadřuje v hodinách za rozhodné období.

30. Za použití shora uvedených kritérií pak odvolací soud dospěl k těmto závěrům:

31. Soud prvního stupně vyšel správně ze mzdového listu zaměstnankyně [jméno] [příjmení] za období roku 2017, která vykonávala stejnou práci (práci stejné hodnoty), jakou měla na základě pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] vykonávat žalobkyně. Ze mzdového listu této zaměstnankyně za rok 2017 (č. l. 153 p. v.) odvolací soud zjistil, že její mzda za 2. čtvrtletí roku 2017 (škodná událost dne [datum]) činila 103 633 Kč hrubého (hrubý výdělek po odečtení náhrady za dovolenou), odpracovaná doba, za níž získala tuto mzdu (včetně svátků), činila 62 dnů á 8 hodin = 496 hodin. Průměrný hodinový výdělek tak činil 208,94 Kč hrubého, průměrný měsíční výdělek 36 338, 844 Kč hrubého (208,94x40x4,348). Ztráta na výdělku žalobkyně po dobu pracovní neschopnosti Období roku 2019 32. Celkový příjem žalobkyně by tak za rok 2019 dosáhl částky 436 066 Kč (12x36 338,844). Po odečtení vyplacených dávek důchodového pojištění ve výši 71 928 Kč (12x5 994) a peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 90 432 Kč (12x7 536) pak tvoří náhrada za ztrátu na výdělku za období roku 2019 celkem 273 706 Kč. Období 1. 1. – [datum]

33. Celkový příjem žalobkyně by za uvedené období dosáhl částky 181 694,20 Kč (5x36 338,844). Po odečtení vyplacených dávek důchodového pojištění ve výši 32 535 Kč (5x6 507) a peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 38 630 Kč (5x7 726) pak tvoří náhrada za ztrátu na výdělku za období 1. 1. – 31. 5. 2020 celkem 110 529 Kč. Období 1. 6. – [datum]

34. Celkový příjem žalobkyně by za uvedené období dosáhl částky 32 995,84 Kč (36 338, 844-3 343,04/2x8x208,94/). Po odečtení poměrné části vyplacené dávky důchodového pojištění ve výši 5 639 Kč a poměrné části peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 6 696 Kč pak tvoří náhrada za ztrátu na výdělku za období 1. 6.- 26. 6. 2020 celkem 20 661 Kč. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti Období 27. 6. – [datum] (před nástupem žalobkyně do zaměstnání)

35. Soud prvního stupně správně vyšel ze mzdového listu zaměstnankyně [jméno] [příjmení] za období roku 2020, která vykonávala stejnou práci (práci stejné hodnoty), jakou měla na základě pracovní smlouvy uzavřené dne [datum] vykonávat žalobkyně. Ze mzdového listu této zaměstnankyně za rok 2020 (č. l. 173) odvolací soud zjistil, že její mzda za 1. čtvrtletí roku 2020 činila 72 781 Kč hrubého (včetně příplatků – viz shora), odpracovaná doba, za níž získala tuto mzdu, činila 65 dnů á 8 hodin = 520 hodin. Průměrný hodinový výdělek tak činil 139,96 Kč hrubého. Celkový příjem žalobkyně by za uvedené období dosáhl částky 2 239 Kč (139,96x8x2pracovní dny). Po odečtení poměrné části vyplacené dávky důchodového pojištění ve výši 868 Kč a poměrné části peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 1 030 Kč pak náhrada za ztrátu na výdělku za období 27. 6. – 30. 6. 2020 činí celkem 341 Kč. Období 1. 7. - [datum]

36. Ze mzdového listu zaměstnankyně [jméno] [příjmení] za rok 2020 (č. l. 173) odvolací soud zjistil, že její mzda za 2. čtvrtletí roku 2020 činila 70 777 Kč hrubého (po odečtení náhrady mzdy za dovolenou), odpracovaná doba, za níž získala tuto mzdu, činila 61 dnů (dovolená se nepočítá) á 8 hodin = 488 hodin. Průměrný hodinový výdělek tak činil 145,04 Kč hrubého, průměrný měsíční výdělek 25 225 Kč hrubého (145,04x40x4,348).

37. Celkový příjem žalobkyně by tak za období 1. 7. – 30. 9. 2020 dosáhl částky 75 675 Kč (3x25 225). Po odečtení vyplacených dávek důchodového pojištění ve výši 19 521 Kč (3x6 507) a peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 23 178 Kč (3x7 726) by pak náhrada za ztrátu na výdělku za toto období činila celkem 32 976 Kč. Od této částky je však třeba odečíst částku, kterou si žalobkyně v uvedeném období fakticky vydělala, tj. částku 33 085 Kč hrubého (10 862+11 565+10 658), jak odvolací soud zjistil ze mzdových listů žalobkyně za uvedené období (č. l. 38, 39, 41). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období 1. 7. - 30. 9. 2020 tak žalobkyni nevznikl (32 976-33 085). Období 1. 10. – [datum]

38. Ze mzdového listu zaměstnankyně [jméno] [příjmení] za rok 2020 (č. l. 173) odvolací soud zjistil, že její mzda za 3. čtvrtletí roku 2020 činila 58 616 Kč hrubého, odpracovaná doba, za níž získala tuto mzdu, činila 53 dnů á 8 hodin = 424 hodin. Průměrný hodinový výdělek tak činil 138,25 Kč hrubého, průměrný měsíční výdělek 24 044 Kč hrubého (138,25x40x4,348).

39. Celkový příjem žalobkyně by tak za období 1. 10. – 31. 12. 2020 dosáhl částky 72 132 Kč (3x24 044). Po odečtení vyplacených dávek důchodového pojištění ve výši 19 521 Kč (3x6 507) a peněžitého důchodu vyplaceného vedlejší účastnicí ve výši 23 178 Kč (3x7 726) by pak náhrada za ztrátu na výdělku za toto období činila celkem 29 433 Kč. Od této částky je však třeba odečíst částku, kterou si žalobkyně v uvedeném období fakticky vydělala, tj. částku 40 585 Kč hrubého (11 065+17 761+11 759), jak odvolací soud zjistil ze mzdových listů žalobkyně za uvedené období (č. l. 40, 42, 43). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období 1. 10. – 31. 12. 2020 tak žalobkyni nevznikl (29 433-40 585).

40. Za celé žalované období ([datum] – [datum]) má tak žalobkyně nárok na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku v celkové výši 405 237 Kč (273 706+110 529+20 661+341).

41. Pro úplnost pak odvolací soud ještě uvádí, že považuje za správný právní závěr soudu prvního stupně, že odstoupení od pracovní smlouvy náleží v oboru pracovního práva k dovoleným právním jednáním (§ 34 odst. 3 a 4 zákoníku práce). Žalobkyně se nicméně nedomáhala určení neplatnosti odstoupení zaměstnavatele [právnická osoba] od pracovní smlouvy ze dne [datum] (je tedy bez významu, zda toto odstoupení bylo platné). Podstatná je však dle odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně by tak jako tak do tohoto zaměstnání nastoupit nemohla, resp. nenastoupila, a to výlučně v důsledku škodné události.

42. Pokud pak jde o příslušenství žalobního nároku, žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z žalované částky od [datum], resp. od [datum] (změna – rozšíření žaloby). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel z prokázané skutečnosti, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění žalovaných nároků (tak jak postupně vznikaly) předžalobními výzvami, a to dopisy ze dne [datum] (doručeno [datum]), ze dne [datum] (doručeno [datum]), a ze dne [datum] (odesláno téhož dne). Pokud tedy žalobkyně požaduje úrok z prodlení ze žalované částky až od [datum], resp. (v případě změny žaloby) od [datum], lze jí jej přiznat, neboť v té době byl již žalovaný prokazatelně se svým plněním v prodlení (§ 1968 o. z.). Výše tohoto úroku z prodlení 8,25 % ročně odpovídá ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

43. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. ve věcném výroku I. tak, že se žaloba, pokud se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 468 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 2 468 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá; jinak tento výrok a věcný (zamítavý) výrok II. dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

44. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to dle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byla částka 479 274 Kč s přísl. Žalobě bylo vyhověno co do částky 405 237 Kč s přísl., žaloba byla zamítnuta co do částky 60 745 Kč s přísl., řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby co do částky 13 292 Kč s přísl. Úspěch žalobkyně tak činil 85 % (přiznaná částka 405 237 Kč), úspěch žalovaného (potažmo vedlejší účastnice na jeho straně) pak 15 % (zamítnutá částka a částka, pro kterou bylo řízení zastaveno – celkem 74 037 Kč). Žalobkyně má tak vůči žalovanému a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 70 % (85-15).

45. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení, a to odměna za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva ze dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění - dále jen„ AT“) z tarifní hodnoty 475 877 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. AT ve výši 10 220 Kč za úkon právní služby, odměna za 3 úkony právní služby (vyjádření z [datum], vyjádření z [datum], účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum]) z tarifní hodnoty 462 585 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. AT ve výši 10 180 Kč za úkon právní služby, a odměna za 2,5 úkonu právní služby (písemné podání ze dne [datum] – změna žaloby, účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum], účast při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne [datum] – zde úkonu právní služby) z tarifní hodnoty 465 982 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. AT ve výši 10 180 Kč za úkon právní služby, celkem tedy odměna v částce 86 650 Kč, 9 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 2 700 Kč, náhrada za ztrátu času dle § 14 odst. 3 AT za 6 půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, cestovné v celkové výši 2 877 Kč, a 21 % DPH z částky 92 827 ve výši 19 493,67, celkem tedy 112 320,67 Kč; z toho 70 % činí 78 624 Kč. Tuto částku také odvolací soud žalobkyni jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně výrokem II. svého rozsudku přiznal. Při určení výše cestovného (cesta právní zástupkyně žalobkyně k jednání soudu prvního stupně dne [datum], [datum] a [datum]) vycházel z velkého technického průkazu použitého vozidla a dále z vyhlášky č. 511/2021 Sb.

46. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou dále povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen„ zákon o soudních poplatcích“) soudní poplatek. V daném případě je zapotřebí vycházet z položky č. 1 písm. b) Sazebníku poplatků – přílohy k zákonu o soudních poplatcích, která stanovuje soudní poplatek z návrhu, jehož předmětem je peněžité plnění v částce vyšší než 20 000 Kč, a to 5 % z této částky. V řízení byla žalobkyni přiznána náhrada škody (majetkové újmy) v celkové výši 405 237 Kč, 5 % tedy činí (při zaokrouhlení základu procentního poplatku na celé desítky Kč nahoru dle § 6 odst. 7 zákona o soudních poplatcích) celkem 20 262 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

47. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, zde byla předmětem řízení částka 465 982 Kč s přísl. Žalobkyni byla přiznána částka 405 237 Kč (tj. 87 %), žaloba byla zamítnuta co do částky 60 745 Kč (13 %). Žalobkyně tak má podle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 74 % (87-13).

48. Náklady odvolacího řízení žalobkyně pak tvoří odměna právního zástupce žalované za celkem 3,5 úkonu právní služby (sepis odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, sepis vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, účast při jednání odvolacího soudu dne [datum], účast při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne [datum] – zde úkonu) z tarifní hodnoty 465 982 Kč při hodnotě 10 180 Kč za úkon právní služby, celkem tedy odměna ve výši 35 630 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 200 Kč, a 21 % DPH z částky 36 830 Kč ve výši 7 734,30 Kč, celkem tedy 44 564,30 Kč; z toho 74 % tvoří částku 32 978 Kč po zaokrouhlení, která byla také takto žalobkyni výrokem IV. tohoto rozsudku přiznána.

49. K plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovil odvolací soud lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů pak určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou.

Poučení