25 Co 16/2022-249

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [titul] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení nemovitých věcí k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 9. 2021 č. j. 3 C 110/2018-219 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni, společně a nerozdílně, zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení v částce 8 338 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalovaným uložení povinnosti vyklidit z pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo], vše v katastrálním území a v obci [obec], navážku štěrkové drti, provést urovnání povrchu pozemků po odstraněné štěrkové drti a upravit pozemky osetím travního semene a takto vyklizené a upravené pozemky předat žalobcům (výrok I). Žalobcům uložit povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit žalovaným k rukám jejich právního zástupce náklady řízení ve výši 41 165,40 Kč (výrok II).

2. Žalobci se domáhali, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit z pozemků [parcelní číslo] (trvalý travní porost), [parcelní číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace) a [parcelní číslo] (trvalý travní porost), zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. a [územní celek], navážku štěrkové drti, provést urovnání povrchu pozemků po odstranění štěrkové drti a upravit pozemky osetím travního semene, a takto vyklizené a upravené pozemky předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou spoluvlastníky každý v rozsahu ideální jedné poloviny pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v obci [obec]. Žalovaní na pozemky v jejich vlastnictví navezli štěrkovou drť již v roce 2003 bez souhlasu kteréhokoli z žalobců. Předtím zde byl travnatý povrch, žalovaní tedy neoprávněným způsobem zasáhli do jejich vlastnického práva k pozemkům a žalobci nemohou pozemky plnohodnotně užívat, ztížena je údržba pozemků, při níž může dojít i ke škodě na zdraví či majetku ostatních. Na výzvu žalobců ze dne 28. 8. 2017 k vyklizení pozemků nebylo ze strany žalovaných nijak reagováno. Zdůraznili, že žalovaní mají ke svým nemovitostem zajištěn jiný přístup, a to přes pozemky [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (což představuje součást„ koridoru“ ze silnice – tj. z pozemku [parcelní číslo]), po pozemcích [parcelní číslo] a dále přes [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo], resp. [parcelní číslo] zpět na silnici), kde vždy byla travnatá cesta. Kromě toho mají ke stavbě [číslo] alternativní přístup též po v terénu patrné cestě podél hranic pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo].

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. Tvrdili, že k navezení štěrkové drti došlo se souhlasem žalobců, resp. konkrétně se souhlasem žalobkyně, a pouze na místa, kde již v roce 1984 cesta vedla. Dále tvrdili, že pozemky využívají sami žalobci k přístupu na své nemovitosti. Žalovaní historicky cestu používají od roku 1984 jako jedinou možnou k domu [číslo] s pozemky, když tyto nemovitosti stojící v blízkosti předmětných pozemků (částečně v přímém sousedství) byly zakoupeny otcem žalované, která se poté stala spoluvlastnicí se svým otcem. K navezení štěrkové drti došlo už v roce 2003 a od té doby až do roku 2016 2017 se žalobci žádným způsobem vůči této úpravě cesty a jejímu používání neohradili; používání cesty jako takové trpěli více než 30 let. Jiná možnost přístupu k jimi užívaným nemovitostem není, ze strany žalobců prezentovaný způsob přístupu přes [parcelní číslo], [parcelní číslo], p. [číslo] [parcelní číslo] není sjízdný pro motorová vozidla, nejde o zpevněný povrch. Zdůraznili, že ze strany žalobců jde o zneužití práva, pokud k nasypání štěrku došlo v roce 2003 a až do roku 2017 proti tomu žalobci nic nenamítali, nijak se neohradili vůči tomuto způsobu užívání a zpevnění cesty. Uvedli též, že u [stát. instituce] probíhá řízení ohledně požadavku žalované na určení veřejně přístupné účelové komunikace (odpovídající cestě, na níž byl štěrk umístěn), které není dosud skončeno.

4. Okresní soud připomněl, že rozsudkem ze dne 4. 7. 2019 č. j. 3 C 110/2018–72 žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobci chtějí odstranit neoprávněný zásah do věci v jejich vlastnictví uvedením v předešlý stav, avšak takového nároku se mohli domáhat z titulu práva na náhradu škody, resp. žaloba byla podána nesprávným způsobem. Krajský soud v Hradci Králové však usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 25 Co 272/2019-107 rozsudek okresního soudu zrušil s odůvodněním, že v dané věci jde o případ trvajícího zásahu do vlastnického práva, mezi vlastníkem předmětných pozemků (žalobci) a rušitelem (žalovanými) vzniká právní vztah a vlastník má po dobu trvajícího zásahu právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel ve smyslu § 1042 zákona č. 89/2012 Sb. Krajský soud zhodnotil, že v daném případě jde o uplatnění negatorní žaloby proti trvajícímu zásahu a vlastník věci se může domáhat ochrany před trvajícím zásahem po celou dobu trvání tohoto zásahu. Zároveň naznačil, že v některých případech může vést uplatnění negatorní žaloby k nepřiměřené tvrdosti a okresní soud by měl zvážit, zda nejsou naplněny předpoklady vydržení práva, opravňujícího k zásahu do věci, nebo zda nelze ze strany vlastníka dovodit konkludentní souhlas, či zda se ze strany vlastníka věci nejedná o případ zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

5. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky, každý v rozsahu ideální pozemků [parcelní číslo] (trvalý travní porost), [parcelní číslo] (ostatní plocha, ostatní komunikace) a [parcelní číslo] (trvalý travní porost). Kromě toho mají ve spoluvlastnictví i další řadu pozemků, z nichž mj. pozemek [parcelní číslo] shodně s pozemkem [parcelní číslo] je též sousedním pozemkem v krátké západní hranici s předmětným pozemkem [parcelní číslo] a v podstatně delší jižní hranici s předmětným pozemkem [parcelní číslo]. Nabývacím titulem pro žalobce je rozhodnutí o dědictví ze dne 10. 8. 1994, sp. zn. D 754/1993 Tyto skutečnosti vyplývají z listu vlastnictví [číslo] pro k. ú. a [územní celek]. Z výpisu z katastru nemovitostí – listu vlastnictví [číslo] pro k. ú. a [územní celek] bylo zjištěno, že žalovaná a její otec [jméno] [příjmení] jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý ve vztahu k ideální , nemovitostí – pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [obec], [adresa] (bydlení) a pozemků p. [číslo] p. [číslo] [parcelní číslo]. Nabývacím titulem pro otce žalované [jméno] [příjmení] je smlouva o převodu nemovitosti ze 17. 12. 1984, pro žalovanou pak rozhodnutí Obvodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1993, sp. zn. D 729/1992. Pozemky žalované a jejího otce (včetně součásti pozemku st. [parcelní číslo] – budovy [číslo]) tvoří souvislý spojený celek podlouhlého, téměř obdélníkového charakteru, budova [číslo] je situována v západní části tohoto celku na uvedeném stavebním pozemku. Na jižní světové straně hraničí pozemky žalované a jejího otce, resp. pozemky st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] a [parcelní číslo] s pozemkem ve spoluvlastnictví žalovaných – jednak se severní hranicí pozemku [parcelní číslo], jednak s převážnou částí severní hranice pozemku [parcelní číslo]. Dle ortofotomap, fotografií a leteckých snímků je zřejmé, že v roce 2006 bylo zpevnění na pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] výrazně zřetelnější, zřejmé z očividně světlé barvy povrchu, než v roce 2003, kdy je ze snímku ale patrné, že se zde nacházely jednoznačně vyjeté koleje též odlišné barvy než travnatý povrch okolo, čímž je podpořeno tvrzení a výpověď žalovaných, že zpevnění cesty provedli v roce 2003. Dne 13. 3. 2017 zaslal žalobce žalované návrh nájemní smlouvy na„ pozemky v [obec]“, avšak k uzavření nájemní smlouvy nedošlo. Ohledně pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v obci a k. ú. [obec] je vedeno správní řízení o určení, zda se na pozemcích (a též na [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k. ú. [obec]) nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu definice § 7 odst. 1 silničního zákona (viz spis [stát. instituce], odbor dopravy, sp. zn. MUJI -763 2017). Řízení bylo zahájeno na podkladě žádosti žalované a jejího otce [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 3. 2017, vlastníky nemovitosti [číslo] bylo uvedeno užívání předmětné cesty z jejich strany od zakoupení nemovitosti [adresa] v roce 1984, ze strany předchozího majitele i dříve; do 30. 4. 2016 žalobci nevznesli nesouhlas s užíváním cesty. V roce 2003 byla cesta zpevněna štěrkovou drtí, zpevnění provedli manželé [příjmení] (žalovaní). Podle vyjádření žalobkyně v rámci tohoto šetření však jako přístupová cesta k domu [adresa] před rokem 1984 sloužila cesta po pozemcích [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo], nebyla zpevněná, pouze zde byly vyježděné koleje v travnatém porostu. Žalovaná k otázce navezení štěrkové drtě na pozemky žalobců u správního orgánu uvedla, že se tak stalo v roce 2003 se souhlasem žalobkyně, kdy se žalovaní oprávněně domnívali, že ta dává souhlas za všechny vlastníky předmětných pozemků, od roku 2003 až do 11. 7. 2017 byli žalovaní v dobré víře, že souhlas byl udělen. Ve správním řízení bylo prostřednictvím starosty [územní celek] [jméno] [příjmení] podáno vyjádření, že cesta je jako přístupová využívána k domu [číslo] od změny předchozích majitelů dne 17. 12. 1984. Ve věci dosud není pravomocně rozhodnuto. Dle potvrzení ze dne 26. 4. 2017 vyhotoveného starostou [územní celek] [jméno] [příjmení] obec nezbudovala žádnou účelovou komunikaci (na jednom z předmětných pozemků, a to konkrétně na [parcelní číslo] v k. ú. [obec]). Předmětné pozemky a též další pozemky žalobců [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v období let 2003 2016 neobhospodařovala společnost [právnická osoba] [právnická osoba] v období od roku 2003 do roku 2016 obhospodařovala pouze část pozemku p. [číslo] to jen v období let 2012 – 2016. Dle výpovědi žalobkyně o způsobu přístupu a příjezdu k domu [číslo] nevěděla nic konkrétního v průběhu let 1984 – 1990, o prodeji domu (který nastal ze strany [anonymizováno] vůči otci žalované v roce 1984) se dozvěděla až v roce 1990. Před rokem 1984 se přestala stýkat se švagrem a švagrovou ([jméno] a [jméno] [příjmení]), kteří otci žalované dům s pozemky prodali. Sama připustila, že netvrdí, že by následně otec žalované a žalovaná, případně oba žalovaní, přicházeli a přijížděli k domu [číslo] kdykoli v minulosti i nyní právě po žalobci zdůrazňované alternativní cestě na [parcelní číslo] a [parcelní číslo]. Tvrdila, že již před rokem 1984 po těchto pozemcích byly v trávě vyjeté koleje, stejně tak byly v trávě vyjeté koleje na pozemku [parcelní číslo] již v době, kdy dům [adresa] využívali manželé [příjmení], vyloučila však, že by bylo možné v tomto místě celoročně jezdit, bránil tomu někdy se rozlévající potok. V době od úmrtí manžela v roce 1993 do doby jednání silničního správního úřadu v roce 2017 (tj. po dobu cca 23-24 let) ohledně užívání a obhospodařování těchto pozemků nic aktivně nečinila, věděla, že je má v užívání družstvo. Při občasném průjezdu (cca 1x ročně, když do této části obce obvykle nepřicházela) po silnici kolem pozemků vnímala, že jsou udržované a tráva je sekaná, avšak navážky drti na pozemcích si všimla údajně až po upozornění syna (žalobce) v roce 2016. Této části výpovědi žalobkyně okresní soud neuvěřil, když uvedl, že cesta na pozemcích přímo navazuje v jihozápadním rohu pozemku [parcelní číslo] na hlavní silnici a lze si stěží představit, že by žalobkyně vnímala udržovanost pozemků z této silnice, avšak nevšimla by si výrazné změny v podobě navezení štěrku na před tím jen v trávě vyjeté koleje. Dle výpovědi žalobce údajně až v roce 2016 zjistil zpevnění cesty na předmětných pozemcích, příliš se v této části [územní celek] nevyskytuje. Před tím měl jenom v povědomí, že pozemky jsou pronajaty, blíže se o to nestaral. Žalobkyně ho na počátku roku 2016 informovala, že žalovaní chtěli nějaké pozemky odkoupit a on následně přesně 4. 4. 2016 zjistil na předmětných pozemcích zpevnění, jakož i to, že o pozemky z hlediska údržby není postaráno. Na původ zpevnění cesty se ptal otce žalované 29. 4. 2016, který prezentoval, že neví nic o tom, jak se zde navážka objevila. Poté se osobně teprve setkal s žalovanými, kteří měli zájem o nájem pozemků, avšak k uzavření nájemní smlouvy nedošlo. Dle výpovědi žalované se s žalovaným obrátili na žalobkyni ohledně cesty po předmětných pozemcích někdy v roce 2002 až 2003, měli zájem o odkoupení tzv. horní části pozemků, avšak na prodeji se nedohodli. Při druhém jednání v roce 2003 výslovně řešili navážku na cestu, jednali jen s žalobkyní před jejím domem. Žalovaná měla za to, že jednak jim žalobkyně v roce 2003 dala ústní souhlas s provedením navážky na cestu a jednak jestliže od roku 2003 žalobci nic proti této úpravě cesty nenamítali, je možné dovodit jejich konkludentní souhlas. Žalovaný ve své výpovědi odkázal na výpověď žalované. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], [datum narození], současného [anonymizováno] [územní celek], bylo zjištěno, že se jedná o příjezdovou cestu k chalupě žalovaných. Svědek bydlí v obci již asi 40 let, jak pozemky v minulosti vypadaly, už netuší, ale cestu si vybavuje, místo zná, neboť bydlí poblíž. Pozemek v blízkosti sušili [příjmení], detaily udržování pozemků v posledních cca 6 letech si však stěží vybaví, neboť ke svému domu jezdí z jiné strany. Z protokolu o výslechu svědka, provedeného před [stát. instituce], odborem dopravy dne 4. 12. 2018, pod sp. zn. MUJI -763 2017, č. j. PDMUJI-18037/2018/OD bylo zjištěno, že se týkal výslechu svědka [jméno] [příjmení], bydlícího v [obec] u [adresa]. Svědek uvedl, že v domě [adresa], který je naproti předmětným pozemkům, bydlí od narození, na pozemky vidí. Po předmětných pozemcích někdy přejel v době, kdy sklízel louku na [parcelní číslo] (pozemek sousedící s [parcelní číslo] na západní straně). Předmětné pozemky podle něj původně patřily k domu [adresa] (nyní ve vlastnictví žalované a jejího otce), tudíž pokud k domu někdo jel, použil cestu po těchto pozemcích. V době, kdy svědek cestu užíval, zde byla travnatá plocha, nebyly zde ještě vyjeté koleje, avšak již předchozí majitelé před žalovanou a jejím otcem (tzn. manželé [příjmení]) upravovali později vyježděné koleje tak, aby cesta byla sjízdná, jezdili tudy už každopádně právě manželé [příjmení] před rokem 1984 O užívání pozemků [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (žalobci namítaná alternativní přístupová možnost k domu žalované [parcelní číslo]) uvedl, že i v minulosti po těchto pozemcích vedla pouze pěšina, jako je tomu dosud. Dle výpovědi svědka [jméno] [příjmení] k chalupě [adresa] (nyní ve spoluvlastnictví žalované a jejího otce) se vždy přijíždělo po předmětných pozemcích, již předchozí majitel [adresa] pan [příjmení] si zde nechal rekonstruovat mostek přes potok, [příjmení] vždy jezdívali tudy, automobilem – Octavií, předtím měli automobil, který vypadal jako dřívější sanitní vůz. Následně chalupu získal otec žalované [jméno] [příjmení], který přijížděl k chalupě stejným způsobem a následně tak činí i žalovaní. Svědek vyloučil, že by se k této chalupě někdy přijíždělo po pozemku [parcelní číslo] a následně po [parcelní číslo]; zde vždy byla jen stezka pro pěší. V tomto úseku by žalovaní mohli k chalupě [adresa] podle svědka jen projít, nikoliv však projet. Cesta po předmětných pozemcích k chalupě [adresa] i v minulosti vypadala tak, že šlo o vyjeté koleje vysypané štěrkem, před umístěním štěrku zde byla také cesta používaná i pro jízdu povozem, byl zde již tehdy mostek, který si později nechal předělat majitel domu [adresa] pan [příjmení]. Obdobné údaje uvedl svědek [příjmení] [příjmení] také ve správním řízení ohledně určení veřejně přístupné komunikace na předmětných pozemcích, jak vyplývá z protokolu sepsaného [stát. instituce] dne 4. 12. 2018 pod sp. zn. MUJI -763 2017, č. j. PDMUJI-18029/2018/OD. Popsal, že v předmětném místě, resp. 200 metrů odtud, bydlí již 50 let, když pan [příjmení] koupil chalupu [adresa], byl most na pozemku [parcelní číslo] v havarijním stavu, ale jezdit se zde dalo, a on most následně opravoval; byly zde však již vyjeté tvrdé koleje. Dle výpovědi svědka [jméno] [příjmení] sjednával před třemi lety s žalobcem možnost pronájmu pozemků za účelem sekání trávy na předmětných pozemcích, k příjezdu k nim používá při jízdě s traktorem a sekačkou, případně malou sekačkou, předmětnou cestu. V místě bývá kvůli senoseči dvakrát do roka, a předpokládá, že touto cestou přijíždějí auta k domu [adresa] (ve vlastnictví žalované a jejího otce). Vyloučil, že by jezdil po pozemku [parcelní číslo] (podstatná část žalobci tvrzeného alternativního přístupu k domu [adresa] ve spoluvlastnictví žalované), protože na tomto pozemku žádná cesta není. Dle výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] v sousedním domě k domu [adresa], tj. v domě [adresa], bydlela od svého dětství, s krátkou přestávkou v období od prosince 2001 do října 2005 (kdy sem alespoň občas zajela) zde bydlí dosud. [adresa] vnímá již od svého dětství jako chalupu, kterou vlastnil nejprve pan [příjmení], následně otec žalované a nyní žalovaná. Příjezd automobilem ze strany pana [příjmení] si již nevybaví, avšak následující majitel, otec žalované, určitě přijížděl předmětnou cestou a nadále tak činí současní uživatelé. Vyloučila, že by přes jejich pozemek ([parcelní číslo]) se k předmětné chalupě [adresa] jezdilo či jezdí, zde je jen pěšina. Na tuto pěšinu do oblasti před dům [adresa] nevyjíždí ani ona, s výjimkou občasné navážky hnojiva. Na svoji zahradu ([parcelní číslo] v sousedství pozemků ve spoluvlastnictví žalobkyně – s pozemkem st. [parcelní číslo] a krátká západní hranice [parcelní číslo]) také přijíždí zpevněnou cestou kolem západní části své stavby [adresa] a dále podél její severní stěny přes dvůr. Dle výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] situaci v místě dobře zná, neboť pochází přímo z této oblasti [územní celek], dosud zde bydlí. Předmětnou cestu již za jejího dětství užíval pan [příjmení], který ji zpevnil tak, že zde vytvořil dvě zpevněné koleje pro osobní automobil. Následně rodiče žalované a poté žalovaní tuto cestu také udržovali a udržují. K namítanému alternativnímu přístupu (příjezdu) ze strany žalobců po pozemcích [parcelní číslo] a dále po části pozemku [parcelní číslo] uvedla, že jde o pěšinu pro pěší u stavby [anonymizováno], tato zde dlouhodobě pouze jako pro pěší funguje, a to i dál podél pozemků ve vlastnictví žalované a jejího otce – [parcelní číslo] a [parcelní číslo] po pozemcích [parcelní číslo], [parcelní číslo] atd. Okresní soud uvedl, že pokud bylo ze strany žalobců až v závěrečném návrhu namítáno vůči výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], že ta před silničním správním úřadem uvedla, že o věci nic neví a„ jako holka neví, jak to tam vypadalo“, pak tím nepovažuje za zpochybněnou věrohodnost či pravdivost výpovědi svědkyně, která vypovídala přesvědčivě, a nebylo zjištěno nic o tom, že by věrohodnost její výpovědi byla snížena např. subjektivním působením účastníků. Kromě toho součástí obsahu správního spisu MUJI -763 2017 není výpověď ani vyjádření této svědkyně.

6. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaní v roce 2003 (dle svých výpovědí a shodně to uvedla i žalovaná v rámci správního řízení), resp. nejpozději v roce 2006 (zjištění okresního soudu s porovnáním leteckých map) provedli výraznou úpravu cesty existující na předmětných pozemcích již tehdy v podobě zřetelných vyjetých a též nejméně v zemině zhutněných kolejí (zjištění z letecké mapy z roku 2003 a z výpovědí svědků), a to navezením kameniva a štěrkové drti na tuto cestu. Nelze však uzavřít, že by se tím ujali držby určitého práva, které by je již v té době k provedení uvedeného zásahu opravňovalo. Žalovaní totiž nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v to, že mohou uvedený zásah oprávněně provést, neboť si byli vědomi, že předmětné pozemky patří„ [anonymizováno]“, tj. nejen žalobkyni, avšak bez rozumného důvodu, a bez toho, aby alespoň zjišťovali, v jakém rozsahu vlastnické právo žalobkyni přísluší, jednali (bylo-li by možné připustit jejich skutkovou verzi o skutečně proběhlém jednání) o souhlasu s navážkou pouze s žalobkyní. Kromě toho v okamžiku, kdy s žalobkyní podle jejich verze měli o souhlasu jednat, ani oni neprojevili určitou a konkrétní vůli, jaké by mělo jejich právo – ve smyslu rozsahu zásahu, použitého materiálu, doby trvání atd. mít konkrétní obsah. Jejich argumentaci o vydržení práva tedy okresní soud nepřisvědčil. Ze strany žalobce nebyl nepochybně žalovaným souhlas dán, neboť sami žalovaní ve výpovědi uvedli, že mělo jít o souhlas jen žalobkyně, která však byla i v té době pouze poloviční podílovou spoluvlastnicí nemovitostí. Tvrzení žalovaných o souhlasu žalobkyně s navezením štěrkové drti na stávající cestu zůstalo v rovině důkazní podpořeno jen výpověďmi žalovaných. Oproti tomu stojí výpověď žalobců, že k žádnému takovému jednání konkrétně žalobkyně s žalovanými nedošlo. Negativní tvrzení na straně žalobců, že k jednání a k udělení souhlasu nedošlo, nejsou žalobci z hlediska zásad důkazního břemene povinni prokazovat. Tvrzení žalovaných zůstalo podpořeno tedy jen účastnickými výpověďmi žalovaných, které jsou v rozporu s účastnickými výpověďmi žalobců, a proto okolnost udělení souhlasu, byť jen ze strany žalobkyně, nelze považovat za zcela jednoznačně prokázanou. Před provedením úpravy předmětné cesty v roce 2003 tedy nebyl dán výslovný souhlas žalobce a nebyl prokázán tvrzený souhlas žalobkyně. Okresní soud však vzal v úvahu, že se jedná o dlouhotrvající zásah do vlastnického práva žalobců (od roku 2003 do roku 2016 2017) v podobě navezené štěrkové drti ze strany žalovaných a zabýval se tím, zda konkrétní okolnosti nevyúsťují v posouzení, že uplatnění práva žalobců na ochranu proti zásahu ze strany žalovaných není za zjištěných okolností nepřiměřeně tvrdé vůči žalovaným. Vyhodnotil, že žaloba k uplatnění předmětného nároku je interpretovatelná za skutkových okolností projednávané věci jako nepřiměřená tvrdost ve vztahu k žalovaným (zneužití práva ze strany žalobců ve smyslu § 8 zák. č. 89/2012 Sb.). Uzavřel, že po předmětných pozemcích vedla cesta k domu [adresa], který od roku 1984 užívají žalovaní (z toho žalovaná jako spoluvlastnice posléze dle výsledků dědického řízení dle rozhodnutí z 11. 6. 1993) a tato historická cesta zde takto byla používána ještě před rokem 1984 k přístupu k domu [adresa]. Vyplynulo to nejen z výpovědi žalované, ale přesvědčivě o tom vypověděli i svědci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] i svědek [jméno] [příjmení] (ten nebyl slyšen v tomto řízení v pozici svědka, nýbrž byla čtena jeho svědecká výpověď ze správního řízení, v němž se projednává otázka charakteru této cesty jako veřejné komunikace). Ze všech těchto svědeckých výpovědí, k nimž se připojuje i výpověď svědka [jméno] [příjmení] ([anonymizováno] [územní celek]), že si cestu na předmětných pozemcích vybavuje, když v obci bydlí už 40 let, tedy od roku 1981, i ze zprávy [územní celek], vyplývá, že přístupová cesta po předmětných pozemcích se zde nacházela už nejméně od 17. 12. 1984, kdy došlo k převodu vlastnictví na žalovanou, respektive na jejího otce. Lze tedy mít za prokázané, že již předchozí vlastník domu [adresa], k němuž vede cesta po předmětných pozemcích, tzn. pan [příjmení], k nim přijížděl automobilem po této cestě, nechal rekonstruovat mostek, který měl sloužit k eliminaci zavodňování z potoka, který protéká těmito pozemky, tedy že si upravoval most na pozemku p. [číslo] že už majitelé [anonymizováno] před rokem 1984 si cestu tímto způsobem upravovali, pan [příjmení] zde vytvořil zpevněné koleje pro automobil (viz výpověď svědkyně [jméno] [příjmení]), resp. vyjeté tvrdé koleje zde za jeho užívání už byly (viz výpověď svědka [jméno] [příjmení]) a takové koleje upravoval kvůli sjízdnosti automobilem (viz výpověď svědka [jméno] [příjmení]). Ostatně i sama žalobkyně připustila, že na předmětných pozemcích vyjeté koleje byly už za doby vlastnictví domu [adresa] jejím vzdáleným příbuzným panem [příjmení]. Z výpovědí uvedených svědků, spolu s výpověďmi svědkyně [titul] [jméno] [příjmení] a účastnické výpovědi žalovaných bylo též zjištěno, že po prodeji domu [adresa] v roce 1984 manželi [příjmení] otci žalobkyně pokračovali v užívání cesty po předmětných pozemcích žalovaní, resp. nejprve otec žalované s rodinou (včetně žalované, které v té době bylo 11 let), následně i žalovaná a žalovaný jako manželé. Zároveň všichni uvedení svědci de facto vyvrátili, že by k přístupu k domu [adresa] byly používány pozemky u domu svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] ([parcelní číslo], poté část předmětného [parcelní číslo]). Aktuálně pro posledních několik let tento pozemek jako možnou přístupovou cestu vyvrátil i svědek [jméno] [příjmení]. Kromě toho i žalobkyně v rámci své výpovědi k výslovnému dotazu uvedla, že netvrdí, že by otec žalované a žalovaná či oba žalovaní skutečně někdy v minulosti po pozemcích [parcelní číslo] a [parcelní číslo] k domu [adresa] přijížděli. Kromě toho z leteckých map vyplývá, že ani v roce 2003 ani v roce 2006 tyto snímky nezachycovaly na pozemcích [parcelní číslo], stejně jako na pozemcích [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (tzn. na vzdálenějších pozemcích na východ od domu [adresa], sousedících s komunikací jako spojnicí se silnicí III. třídy na pozemku [parcelní číslo]) zásadní stopy vyjetých kolejí po automobilech. Tvrzení žalobců, že by v řadě uplynulých let až 30 let bylo k domu [adresa] přijížděno přes pozemky označené žalobci jako alternativní cesta přístupu/příjezdu, tedy nebylo prokázáno. Cesta po pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] tedy byla užívána ještě před rokem 1984 nejméně do let 2016 2017, než žalobci projevili nesouhlas s tímto užíváním, resp. minimálně s navezením štěrkové drti. Žalobci však nepostupovali relevantně, tzn., nepodali výzvu či následnou negatorní žalobu na zdržení se užívání, resp. po roce 2003 na odstranění provedené úpravy cesty. To pak, zejména při délce tohoto období, zcela oprávněně mohlo v žalovaných a otci žalované vzbudit opodstatněnou důvěru v to, že vlastníci předmětných pozemků takové užívání, včetně navezení drti v roce 2003, akceptují. Žalobci jsou vlastníky předmětných pozemků od roku 1994 a ani u nich nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by vůči více než dvacetiletému (bráno však jen z pohledu trvání jejich vlastnického práva, fakticky ovšem jde o cca třicetileté období) užívání jejich pozemků pro účely příjezdu a přístupu žalovaných a otce žalované, před tím i [anonymizováno], k domu [adresa] a k více než deset let trvající předmětné úpravě povrchu cesty uplatnili proti žalovaným nějaké námitky. I když lze zohlednit, že žalobci se stali spoluvlastníky předmětných pozemků v roce 1994, kdy bylo vydáno rozhodnutí o dědictví po manželovi žalobkyně, resp. v roce 1993 (již samotnou smrtí zůstavitele) a žalobkyně se nepochybně ocitla v nelehké osobní situaci a žalobci bylo teprve 9-10 let, pak ovšem tento stav nezůstal zachován po celou uvedenou dobu 20 let, aby k němu mohlo být přihlíženo jako k odůvodnění situace, kdy vlastník pozemku není dbalý svých práv. K navážce štěrkové drti došlo o dalších cca 10 let později, resp. v roce 2003, nejdéle v roce 2006. Soud neuvěřil výpovědi žalobkyně o tom, že o provedené navážce se dozvěděla až v roce 2016 od žalobce, neboť tvrzení žalobkyně o tom, že v době od úmrtí manžela v roce 1993 do doby jednání silničního správního úřadu v roce 2017, tzn. po dobu cca 23 – 24 let, ohledně užívání a obhospodařování pozemků nic aktivně nečinila, věděla, že je má v užívání družstvo a při občasném průjezdu (cca 1x ročně, když do této části obce obvykle nepřicházela) po silnici kolem pozemků vnímala, že jsou udržované a tráva sekaná, avšak navážky drti na pozemcích si všimla až po upozornění žalobce v roce 2016, je nevěrohodné. Okresní soud zdůraznil, že předmětná cesta na pozemcích přímo navazuje v jihozápadním rohu pozemku [parcelní číslo] na hlavní silnici a lze si stěží představit, že by žalobkyně vnímala udržovanost pozemků z této silnice, ale nevšimla by si výrazné změny v podobě navezení štěrku na předtím jen v trávě vyjeté koleje. Obdobně nevěrohodné se okresnímu soudu jevilo vylíčení ze strany žalobce ohledně okamžiku zjištění navážky na předmětných pozemcích až v dubnu 2016. I on, stejně jako žalobkyně, má uváděné bydliště ve stejné obci, v jaké se pozemky nacházejí, tyto jsou v přímé blízkosti hlavní silnice a předmětná cesta je ze silnice velmi dobře viditelná. Okresní soud dospěl k závěru, že za zjištěného skutkového stavu by bylo rozhodnutí o tom, že má být odstraněn štěrk z cesty, která byla bez jakékoli obrany vlastníků předmětných pozemků, na kterých se cesta nachází, historicky využívána v podstatě více než 30 let, a to nejen samotnými žalovanými, ale i jejich právními předchůdci (resp. z hlediska vlastnického práva spoluvlastníkem žalované a jeho právními předchůdci), a na níž žalovaní provedli předmětnou úpravu nacházející se zde opět bez námitek vlastníků pod dobu nejméně 10 až 14 let, nepřiměřenou tvrdostí vůči žalovaným. Takové rozhodnutí by je zbavilo možnosti praktického využití historicky dané cesty, za současné neexistence relevantního náhradního přístupu. Okresní soud též uvedl, že procesní stav, že souhlas žalobkyně s navezením štěrkové drti na cestu nebyl prokázán jednoznačně, neznamená, že bylo naopak jednoznačně prokázáno, že udělen nebyl. Nelze tedy souhlasit s kategorickým hodnocením žalobců, že žalovaní záměrně bez souhlasu žalobců úpravu cesty provedli. Dále nebylo jednoznačně zjištěno, že se žalobci skutečně dotazovali žalovaných na původ navážky drti dříve než u místního šetření v řízení správního úřadu v roce 2017 a že žalovaní i otec žalované uváděli, že o jejím původu nevědí; k tomuto tvrzení bylo navrženo dokazování pouze účastnickými výpověďmi žalobců, což okresní soud nepovažuje za dostatečné pro jednoznačný závěr prokázání uvedeného tvrzení.

7. Proti rozsudku okresního soudu podali žalobci odvolání. Namítali, že v roce 2016 žalovaní oslovili pouze žalobkyni, že by měli zájem o koupi pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. a [územní celek] s tím, že se o ně budou starat. Žalobci do té doby měli za to, že pozemky jsou obhospodařovány, neboť byly udržovány. Pozemky tzv. před potokem, které jsou viditelné z veřejné komunikace, byly udržovány, jak však vypadal stav pozemků tzv. za potokem nelze s určitostí tvrdit, když na březích potoka se vyskytovaly husté křoviny a vzrostlé stromy a tudíž výhledu z veřejné komunikace bránily. Byl domluven nájem pozemků za účelem sekání trávy minimálně 2x ročně, avšak k uzavření nájemní smlouvy nedošlo. Setkání žalobkyně s žalovanými v roce 2003, jehož předmětem dle tvrzení žalované měla být koupě tzv. horní části pozemků, tj. od potoka směrem k jejich pozemkům, nebylo podpořeno žádným důkazním prostředkem, protože se neuskutečnilo. Namítali, že zásah do jejich vlastnických práv žalovanými byl prvně prokázán při místním šetření v roce 2017 silničním správním úřadem, když otec žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedl, že navážku provedli žalovaní. Žalobci se tak mohli domáhat ochrany svých práv až poté, když zjistili, kdo zásah na jejich pozemcích provedl. Již v minulosti se pokoušeli zjistit, kdo navážku provedl, dotazovali se nejprve žalovaných i otce žalované, ti však uvedli, že o nikom nevědí. Dále se dotazovali na obecním úřadě [obec] s tím, že jim bylo sděleno, že také o ničem nevědí – viz potvrzení ze dne 26. 4. 2017. Není tedy pravdou, že by se s právním stavem smířili, ale byli aktivní v rozsahu svých běžných možností. Namítali, že žalovanými vybudovaná cesta výrazně zasahuje do pozemků žalobců tak, že je příčně dělí, tedy znemožňuje nepřiměřeným způsobem řádný výkon vlastnického práva včetně jejich údržby a znehodnocuje jejich obvyklou cenu. Poukazovali na to, že pozemky zatížené navážkou kamení byly v minulosti i v současnosti silně podmáčené, zejména pozemek [parcelní číslo] je podmáčený a sjízdnost na jaře, na podzim i v zimě bez provedení ztvárnění navážkou kameniva není možná. Pokud by pozemky využívali k přístupu již manželé [příjmení], jak tvrdí žalovaní, byli by nuceni provést ztvárnění jejich povrchu, tedy provést navážku kameniva již před rokem 1984. Tvrdili, že otec žalované [titul] [jméno] [příjmení] koupil v roce 1984 stavbu [adresa] od manželů [příjmení] bez vlastní příjezdové cesty a přístup k jeho stavbě byl prostřednictvím nezpevněné cesty po pozemcích [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] resp. [parcelní číslo] v [katastrální uzemí], resp. žalovaní museli mít zajištěn k domu [adresa] přístup přes jiné pozemky. Vytýkali okresnímu soudu, že aplikoval ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., ale zcela pominul právní úpravu § 6 a § 7 téhož zákona, dle níž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého a protiprávního činu. Žalovaní však protiprávní stav vyvolali a nadále jej udržují a těží z něj, když v blíže neupřesněné době mezi roky 2003 až 2006 provedli výraznou úpravu předmětných pozemků tak, že na nich vybudovali cestu navezením kameniva a štěrkové drti, tedy postupovali zcela svévolně, nepoctivě a bez souhlasu žalobců. Oni tedy nesouhlasí s tím, že uplatnění jejich práv a poskytnutí jejich ochrany je nepřiměřeně tvrdé vůči žalovaným. Okresní soud se nezabýval tím, že žalovaní byli iniciátorem protiprávního stavu, kterým jim přináší výhody a žalobcům nevýhody, zavinili protiprávní stav a navzdory tomu přiznal žalovaným ochranu. Zdůraznili, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy, resp. se zjevným zneužitím práva, připadá do úvahy jen výjimečně, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Žalobci však neshledávají, že by vůči žalovaným zneužívali své vlastnické právo tím, že by jednali nepoctivě a proto by byly splněny důvody pro odmítnutí ochrany jejich práv za situace, kdy jsou jejich pozemky trvale okupovány stavbou žalovaných. Skutečnost, že s žalovanými nájemní vztah neuzavřeli, respektive to byli sami žalovaní, kdo tak učinili, zároveň neznamená, že v jejich jednání by bylo možné spatřovat prvky svévole. Žalovaní dům [adresa] nabyli bez jakékoliv cesty po pozemcích žalobců, o této skutečnosti v době koupě věděli a měli záměr od počátku užívat stavbu k rekreačním účelům. Nelze dovodit, že by se vyhovění žalobě dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaných. Pokud okresní soud zohlednil, že historicky po předmětných pozemcích vedla vždy jediná přístupová cesta k domu [adresa], který v současné době užívají žalovaní, je takový závěr zcela lichý. Okresní soud vzal tuto skutečnost za prokázanou na základě svědeckých výpovědí, které jsou však navzájem v rozporu. V této souvislosti poukázali zejména na to, že svědek [příjmení] [příjmení] uvedl, že předmětná cesta byla v minulosti vysypaná štěrkem, avšak žalobci sami uvádějí, že zde byl travnatý povrch a v důsledku podmáčení provedli předmětnou navážku. O jeho nevěrohodnosti nemůže být pochyb ani z toho důvodu, že uvedl, že ještě dnes ráno (před výpovědí u soudu) si to tam byl projít a stav si zdokumentoval fotografiemi. Svědkyně [jméno] [příjmení] před silničním správním orgánem uvedla, že o celé věci nic neví a před okresním soudem vypověděla, že předmětná cesta zde byla již za jejího dětství, užíval ji pan [příjmení], který ji zpevnil tak, že vytvořil dvě zpevněné koleje pro osobní automobil. Okresní soud uvedl, že součástí obsahu správního spisu MUJI -763 2017, není výpověď ani vyjádření této svědkyně, ale žalobci ho mají k dispozici. Někteří svědci žádné historické souvislosti nemohli ani zaznamenat, protože byli v dětském věku (svědek [anonymizována dvě slova], narozený [rok], a svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], narozená [rok]). Žalobci nesouhlasí ani se závěrem okresního soudu, že k nerušenému způsobu užívání cesty po předmětných pozemcích docházelo po dobu cca 30 let do doby, než projevili nesouhlas s navezením drti. Dle žalovaných byla navážka štěrkové drti provedena v roce 2003, ale z leteckého snímkování je zřejmé, že to muselo nastat mezi lety 2006 až 2010. Prvotní nesouhlas žalobců s užíváním cesty si otec žalované vyslechl dne 29. 4. 2016, tudíž doba 30 let není pravdivá. Dále v roce 1994, kdy žalobce nabyl pozemky do vlastnictví, mu bylo 10 let a žalobkyně řešila záležitosti spojené s úmrtím svého manžela a je sice pravdou, že má bydliště ve stejné obci, ale předmětné pozemky se nacházejí v jiné protilehlé, a to východní části obce, do které žalobkyně nechodí ani nejezdí. Navrhli, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě bylo vyhověno.

8. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobců navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Zdůraznili, že požadavek žalobců na odstranění štěrkové drti z cesty nesměřuje k nápravě protiprávního stavu ani k odstranění nějaké skutečné újmy žalobců. Jde pouze o to znemožnit žalovaným přístup k jejich nemovitosti, který využívají již po dobu delší než třicet let. Odstraněním štěrku by žalobci nezískali žádný skutečný prospěch.

9. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“) přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Dle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

11. Negatorní žalobou se vlastník domáhá ochrany proti zásahům do jeho práva, které spočívají v jiných rušeních než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít například o jednání, které může být obsahem věcného břemene, neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek, o přechod nebo přejezd přes pozemek, terénní úpravy cizího pozemku apod. Žalovaný se může proti negatorní žalobě bránit námitkou, že žalobce nemá právo k věci, do které žalovaný zasahuje, nebo že vlastníkem je žalovaný (například právo k věci vydržel). Může též popírat neoprávněný zásah. Může namítat, že do vlastnického práva zasahuje na základě věcného nebo obligatorního práva k věci nebo na základě zákona anebo na základě úředního rozhodnutí. Nelze vyloučit ani námitku, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy nebo že jde o zneužití práva (§ 8 o. z.).

12. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

13. Dle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Dle odst. 2 citovaného ustanovení, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

14. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 22 Cdo 4588/2016, ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení, zda v daném případě je na místě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020 sp. zn. 22 Cdo 787/2020).

15. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu týkajícími se věci samé. Okresní soud zjistil úplně a řádně skutkový stav, provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř. a na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k odpovídajícím závěrům právním. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, které s ohledem na odvolací námitky žalobců doplňuje pouze způsobem níže uvedeným.

16. Část žalobci uplatněných odvolacích námitek směřuje proti hodnocení důkazů provedeného okresním soudem. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, eventuálně věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, eventuálně věrohodnosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti.

17. Všem těmto kritériím hodnocení důkazů provedené okresním soudem odpovídá a netrpí ani logickým rozporem. Okresní soud v odůvodnění rozsudku jasně a zcela přiléhavě vysvětlil, z jakých důkazů svá skutková zjištění čerpal a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.

18. Pokud žalobci v odvolání namítali nevěrohodnost svědkyně [jméno] [příjmení], která před silničním správním orgánem měla uvést, že o celé věci nic neví a při jednání před okresním soudem uvedla, že předmětná cesta zde byla již za jejího dětství, užíval ji pan [příjmení], který ji zpevnil a vytvořil dvě zpevněné koleje pro osobní automobil, tak okresní soud výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] považoval za věrohodnou, před soudem vypovídala přesvědčivě, po zákonném poučení o následcích křivé výpovědi. Její tvrzení před silničním správním orgánem (že o věci nic neví), kde se k věci nevyjádřila a její výpověď před okresním soudem učiněná po zákonném poučení o následcích křivé výpovědi nevykazuje rozpor. Na nevěrohodnost svědka [jméno] [příjmení] nelze usuzovat z toho, že v úvodu své výpovědi uvedl, že ještě ráno si to tam byl projít a že si stav pozemků zdokumentoval fotografiemi. Svědek vypovídal po zákonném poučení o následcích křivé výpovědi, uvedl, že ho nikdo z účastníků kvůli výslechu neoslovil a skutečnost, že si byl připomenout stav pozemků, nesnižuje jeho věrohodnost. Svědek též jednoznačně netvrdil, že v minulosti tam byla cesta vysypaná štěrkem (jak tvrdí žalobci), ale uvedl, že v současné době jde o cestu vysypanou štěrkem, podle něj to tak bylo i v minulosti. Pokud jde o svědkyni [titul] [jméno] [příjmení], narozenou [rok], a na to, že žalobci poukazují, že byla v roce 1984 v dětském věku, tak svědkyně sama uvedla, že si nevybavuje, kudy automobilem přijížděl pan [příjmení] (tzn. před rokem 1984). Pokud je poukazováno na věk svědka [jméno] [příjmení], narozeného [rok], kterému v roce 1984 bylo [číslo] let, tak svědek též pouze uvedl, že místo tam zná, vybavuje si, že tam někde sušili [příjmení], avšak zároveň uvedl, že jak celkově pozemek vypadal, netuší, jen si vybavuje cestu.

19. Okresní soud zcela v souladu se zákonem při hodnocení výpovědí uvedených svědků přihlédl k dalším v řízení provedeným důkazům (tzn. zejména výpovědím dalších svědků) a dospěl k závěru o souladnosti svědeckých výpovědí s výsledky dokazování, vyplývajícímu i z jiných provedených důkazů. Z ničeho nevyplývá, že by uvedení svědci lhali a vystavili se tak postihu, který by jim za křivou výpověď hrozil.

20. Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (1/2) pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v obci a k. ú. [obec], a to od roku 1994 (rozhodnutí o dědictví ze dne 10. 8. 1994 sp. zn. D 754/1993). Žalovaní, resp. žalovaná a její otec [jméno] [příjmení] jsou podílovými spoluvlastníky (1/2) pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [obec] u [adresa], bydlení. Otec žalované [jméno] [příjmení] je vlastníkem na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 17. 12. 1984 a žalovaná na základě rozhodnutí Obvodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1993 sp. zn. D 729/1992. Před rokem 1984 měl dům [adresa] ve vlastnictví pan [příjmení]. Žalovaní v letech 2003 až 2006 navezli na pozemky žalobců p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v obci [obec] štěrkovou drť, přičemž žalobci se domáhají uložení povinnosti žalovaným vyklidit z uvedených pozemků navážku štěrkové drti, provést urovnání povrchu pozemků po odstranění štěrkové drti a upravit pozemky osetím travního semene a takto vyklizené a upravené je předat žalobcům. Okresní soud uzavřel, že žalovaní provedli úpravu cesty bez souhlasu žalobce a jimi tvrzený souhlas žalobkyně nebyl v řízení prokázán. Vzal však v úvahu okolnosti, které dle jeho názoru odůvodňují závěr, že uplatnění práva žalobců na ochranu proti zásahu ze strany žalovaných je nepřiměřeně tvrdé vůči žalovaným a jedná se o zneužití práva ze strany žalobců ve smyslu ustanovení § 8 o. z. Odvolací soud se s tímto závěrem okresního soudu ztotožňuje. Je třeba zdůraznit, že navážku štěrkové drti a úpravu cesty provedli žalovaní v roce 2003 až 2006, přičemž žalobci projevili nesouhlas s tímto užíváním, resp. s navezením štěrkové drti až v letech 2016 – 2017. Námitka žalobců, že do té doby nevěděli, kdo navážku provedl, a proto nemohli například podat výzvu k jejímu odstranění či negatorní žalobu na zdržení se užívání, resp. po roce 2003 na odstranění provedené úpravy cesty, není důvodná. Žalobci tvrdili, že se před rokem 2016 2017 ptali otce žalované i žalovaných na původ navážky štěrkové drti a že žalovaní i otec žalované uváděli, že o jejím původu nevědí, avšak toto tvrzení v řízení nebylo prokázáno. Pokud žalobci poukazovali na to, že učinili i dotaz na [územní celek], je třeba uvést, že dle potvrzení [územní celek] ze dne 26. 4. 2017 obec potvrzuje, že nezbudovala žádnou účelovou komunikaci na [parcelní číslo] v katastru [územní celek]. Toto potvrzení je tedy až z roku 2017 a nelze z něho dovodit, že by se žalobci dotazovali na stav pozemků již před rokem 2017. Nelze též přehlédnout, že žalobci na jedné straně tvrdí, že se zajímali o to, kdo navážku štěrkové drti a vybudování cesty na pozemcích v jejich spoluvlastnictví provedl (tzn. zajímali se o to již dříve než v roce 2016 2017), avšak zároveň tvrdí, že se o zásahu do jejich vlastnických práv (navážce drti) žalobkyně dozvěděla až v roce 2016 od žalobce a ten se o ní dozvěděl až dne 4. 4. 2016. Tvrzení žalobců o tom, že se již v minulosti zajímali o to, kdo navážku provedl, je tedy nelogické. Odvolací soud se však ztotožňuje se závěrem okresního soudu, který neuvěřil tvrzení žalobkyně, že se o navážce štěrkové drti dozvěděla až v roce 2016 od žalobce (a ten že se o ní dozvěděl až 4. 4. 2016). Je třeba zdůraznit, že oba žalobci mají bydliště v obci [obec], pozemky se nacházejí v blízkosti hlavní silnice, ze které je na pozemky vidět, obec má cca 208 obyvatel, a nelze tedy uvěřit jejich tvrzení, že přestože byli vlastníky pozemků od roku 1994, tak až v roce 2016 zjistili navážku štěrkové drti na pozemcích, která zde byla již od roku 2003 – 2006. Skutkový závěr okresního soudu, že po předmětných pozemcích vedla cesta k domu [adresa], která byla využívána ještě před rokem 1984 jako přístupová cesta k domu [adresa], má oporu v provedeném dokazování, když vyplývá nejen z výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ale i žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že na pozemcích byly vyjeté koleje už za doby, kdy dům [adresa] vlastnil pan [příjmení] (tzn. před rokem 1984). Žalovaní pak užívají cestu od roku 1984 (resp. otec žalované a od roku 1993 i žalovaná se svým manželem). Tento závěr vyplývá nejen z výpovědí žalovaných, ale i z výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [titul] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Dle vyjádření [anonymizováno] [územní celek] [jméno] [příjmení] předmětná cesta jako přístupová k domu [adresa] je využívána od změny předchozích majitelů, tj. ode dne 17. 12. 1984. Z výpovědí uvedených svědků a svědka [jméno] [příjmení] vyplývá, že k domu [adresa] neexistuje alternativní cesta (po [parcelní číslo] a poté [parcelní číslo]). Ostatně i žalobkyně sama uvedla, že netvrdí, že by otec žalované či žalovaná nebo oba žalovaní skutečně někdy v minulosti po pozemcích [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (tzn. po alternativní cestě) k domu [adresa] přijížděli. Cesta po pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo] k domu [adresa] tedy byla využívána dlouhodobě (tzn. i před rokem 1984 a i kdyby tomu tak bylo až od roku 1984, tak žalobci, kteří byli vlastníky pozemků od roku 1994, projevili nesouhlas až v roce 2016 2017), přičemž žalovaní provedli navážku štěrkové drti již v letech 2003 až 2006, tzn. do roku 2016 2017, kdy žalobci poprvé projevili nesouhlas s tímto užíváním, resp. s navezením štěrkové drti, uplynulo nejméně 10 let a žalobci nejméně po dobu 10 let nepodali výzvu k odstranění drti, negatorní žalobu na zdržení se užívání a nebylo prokázáno, že by se vůbec zajímali o to, kdo úpravu jejich pozemků provedl. To zcela oprávněně mohlo v žalovaných a otci žalované vzbudit opodstatněnou důvěru v to, že vlastníci předmětných pozemků takové užívání včetně navezení drti v roce 2003 – 2006 akceptují a nemají proti němu námitky. Kromě toho je třeba též zdůraznit, že žalobci, přestože byli vlastníky pozemků od roku 1994, tvrdili, že se o pozemky nezajímali, nic aktivně nečinili, pozemky neužívali, věděli jen, že je má v užívání družstvo, které je udržuje (tzn. seká trávu). V současné době na základě ústní dohody se žalobci pozemky udržuje [jméno] [příjmení], který též dvakrát do roka seká trávu na pozemcích. Žalobci tedy pozemky nijak neužívali a neužívají, resp. pouze je udržují prostřednictvím třetí osoby (sekání trávy). Neuložením povinnosti žalovaným odstranit navážku štěrkové drti, provést urovnání povrchu pozemků a upravit pozemky osetím travního semene tak nevznikne žalobcům žádná újma, resp. existence zpevněné cesty na pozemcích neznamená pro žalobce žádné omezení při užívání pozemků. Na druhé straně by uložení takové povinnosti žalovaným zbavilo žalované možnosti praktického využití historicky dané cesty za neexistence relevantního náhradního přístupu k nemovitosti [adresa]. Nelze též přehlédnout vyjádření žalobců ohledně budoucího zamýšleného využití pozemků, když u jednání okresního soudu dne 27. 10. 2020 uvedli (resp. jejich zástupce), že prioritně trvají na odstranění štěrkové drti a urovnání pozemků, vedle toho jsou ochotni jednat s žalovanými o přístupu k nemovitostem žalovaných eventuálně o odprodání pozemků žalovaným (o což žalovaní měli zájem), nicméně až po odstranění štěrkové drti a urovnání pozemků. Za této situace se výkon práva žalobců na odstranění štěrkové drti z pozemků jeví jako zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá právní ochrany.

21. Rozsudek okresního soudu tedy byl ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen.

22. Žalobci nebyli v odvolacím řízení úspěšní a jsou tedy povinni nahradit žalovaným ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. náklady tohoto řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaných spočívají v nákladech jejich právního zastoupení, a to v odměně za 2 úkony právní služby (odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 12. 5. 2022) při zastupování dvou osob, tzn. odměna za 4 úkony á 1 200 Kč, ve dvou paušálních náhradách hotových výloh á 300 Kč, v náhradě cestovních výdajů právního zástupce žalovaných z [obec] do [obec] k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 1 491 Kč (ujeto 240 km, osobním automobilem Toyota Auris, průměrná spotřeba 6,6 l /100 km, sazba základní náhrady 4,70 Kč/km, cena benzínu 44,50 Kč) a v 21% DPH ve výši 1 447 Kč; celkem činí náklady odvolacího řízení žalovaných 8 338 Kč (§ 9 odst. 1 písm. a/, § 7 bod 4, § 12 odst. 4, § 13 odst. 4, § 14 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení