3 C 110/2018-219

Rubrum

Okresní soud v Semilech rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Erlebachovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalovaného, žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalovaného, žalobce a žalobkyně] oba zastoupení advokátkou [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobkyně] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného, žalobce a žalobkyně] oba zastoupení advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vyklizení nemovitých věcí takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobci domáhali vůči žalovaným uložení povinnosti vyklidit z pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo], vše v katastrálním území a v obci [obec], navážku štěrkové drti, provést urovnání povrchu pozemků po odstraněné štěrkové drti a upravit pozemky osetím travního semene a takto vyklizené a upravené pozemky předat žalobcům.

II. Žalobci jsou povinni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalovaným k rukám právního zástupce žalovaných náklady řízení ve výši 41 165,40 Kč.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení byl požadavek žalobců, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklizení pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] a [parcelní číslo], všech v k. ú. [obec] (dále v odůvodnění rozsudku případně jen„ předmětné pozemky“), a to od navážky štěrkové drti, a povinnost urovnat jejich povrch po odstranění štěrkové drtit a upravit je osetím travního semene, a takto upravené a vyklizené je předat žalobcům. Žalobci tvrdili, že štěrkovou drť na předmětné pozemky navezli žalovaní, že tito tak učinili (ostatně podle svého vyjádření v rámci místního šetření konaného 11. 7. 2017 ve správním řízení před Městským úřadem Jilemnice) už v roce 2003 bez souhlasu kteréhokoli z žalobců. Předtím zde byl travnatý povrch, žalovaní tedy neoprávněným způsobem zasáhli do vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům a žalobci nemohou předmětné pozemky plnohodnotně užívat, ztížena je údržba pozemků, při níž může dojít i ke škodě na zdraví či majetku ostatních.

2. Žalovaní navrhli žalobu zamítnout, zpočátku řízení argumentovali především tím, že k navezení štěrkové drti došlo se souhlasem žalobců, resp., konkrétně se souhlasem žalobkyně a), a pouze na místa, kde již každopádně v roce 1984 cesta vedla. Dále tvrdili, že předmětné pozemky využívají sami žalobci k přístupu na své nemovitosti a že za spolupráce s nimi byla cesta udržována, používána, že jde o historické navezení drti, ze kterého měli žalobci svůj prospěch. K navezení drti došlo už v roce 2003, a od té doby do roku 2016 2017 se žalobci žádným způsobem vůči této úpravě cesty a jejímu používání mj. žalovanými neohradili; ostatně používání cesty jako takové trpěli více než 30 let. Žalovaní poukazovali dále na to, že oni historicky cestu používají od roku 1984 jako jedinou možnou k domu [adresa] s pozemky, když tyto nemovitosti stojící v blízkosti předmětných pozemků (částečně v přímém sousedství) byly zakoupeny otcem 1. žalované, jež se posléze stala spoluvlastnicí se svým otcem. Dále argumentovali řízením u Městského úřadu v Jilemnici ohledně požadavku 1. žalované na určení veřejně přístupné účelové komunikace (korespondující cestě, na níž byl štěrk umístěn), které není dosud skončeno, tudíž je předčasné odstranění štěrku řešit. Druhým žalovaným byla vznesena námitka promlčení nároku žalobců s ohledem na to, že k navezení štěrkové drti došlo v roce 2003 a do podání žaloby uplynulo cca 15 let.

3. Zdejší soud dne 4. 7. 2019 rozhodl rozsudkem č. j. 3 C 110/2018–72 o zamítnutí žaloby. Právně posoudil projednávanou věc tak, že se žalobci s tvrzením o neoprávněné úpravě povrchu jejich pozemků domáhají svých nároků negatorní žalobou, chtějí odstranit neoprávněný zásah do věci v jejich vlastnictví, a to uvedením v předešlý stav, přičemž se takového nároku mohli v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR domáhat v zásadě z titulu práva na náhradu škody podle právní úpravy z doby, kdy byla navážka učiněna, tedy podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Soud vyhodnotil, že žaloba byla podána nesprávným způsobem, odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – konkrétně rozhodnutí ze 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 a další.

4. K odvolání žalovaných byl prvostupňový rozsudek zrušen Krajským soudem v Hradci Králové, a to usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 25 Co 272/2019-107 Krajský soud v tomto rozhodnutí jako odvolací zavázal zdejší soud k tomu, aby věc nově právně posoudil, protože předchozí rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním hodnocení věci. Odvolací soud vyložil (s odkazem též na ze strany žalobců připomínané rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014), že v dané věci je rozhodujícím kritériem v rozlišení žaloby na náhradu škody a negatorní žaloby okolnost vyhodnocení mezi jednorázovým a trvajícím zásahem do vlastnického práva. V dané věci jde o případ trvajícího zásahu do vlastnického práva, pročež mezi vlastníkem předmětných pozemků (žalobci) a rušitelem (žalovanými) vzniká právní vztah a vlastník má po dobu trvajícího zásahu právo domáhat se po rušiteli, aby se tohoto rušení zdržel, a to ve smyslu § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále případně jen „o. z.“). Dále odvolací soud vyložil, že pokud umístí rušitel na pozemek vlastníka věc, je vlastník oprávněn domáhat se vyklizení pozemku a po dobu trvání rušení také nepřichází v úvahu promlčení. Krajský soud tedy zhodnotil, že v daném případě jde o uplatnění negatorní žaloby proti trvajícímu zásahu. Zároveň také naznačil další linie posouzení této věci, a to pro případ možného vyhodnocení, zda negatorní žaloba (jíž se vlastník může domáhat ochrany před trvajícím zásahem po celou dobu trvání takového zásahu) není nepřiměřenou tvrdostí, osvětlil, že se tak může stát v případě dlouhotrvajícího zásahu, proti němuž se vlastník věci bez racionálního důvodu po delší dobu nebránil, s tím, že v takovém případě lze zvažovat, zda nejsou naplněny předpoklady vydržení takového práva, které by opravňovalo k zásahu do věci, nebo zda ze strany vlastníka nelze dovodit konkludentní souhlas, či zda se ze strany vlastníka pozemku nejedná o případ zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku (o. z.). V těchto intencích tedy následně prvostupňový soud přistoupil k novému projednávání věci a k rozhodnutí mj. o jejím meritu.

5. Po zrušení prvního prvostupňového rozsudku žalobci dále vyslovili nesouhlas se soudem prezentovanou jednou z rozhodujících okolností, totiž, zda žalovaní mají ke svým nemovitostem (míněno k domu [adresa] s pozemky ve spoluvlastnictví 1. žalované a jejího otce) jiný přístup než po předmětných pozemcích. Žalobci měli za to, že řešení této otázky není ve věci podstatné, nemělo by k tomu být přihlíženo ani jako k otázce prejudiciální. Pro opačný názor ovšem zdůraznili, že žalovaní mají ke svým nemovitostem zajištěn jiný přístup – přes pozemky [parcelní číslo], [parcelní číslo] (tj. jeden z předmětných, resp. jeho část) a [parcelní číslo] (což představuje součást„ koridoru“ ze silnice – tj. z pozemku [parcelní číslo] – po pozemcích [parcelní číslo], následně po uvedených, a dále přes p. [číslo] resp. [číslo] zpět na silnici), kde vždy byla travnatá cesta, využívali ji i předchůdci žalovaných [jméno] a [jméno] [příjmení], aktuálně otec žalované při příjezdu motorkou; tento přístup slouží veřejnosti – blíže neurčenému okruhu osob – i pro přístup k dalším nemovitostem. Dále žalobci tvrdili, že žalovaní mají ke stavbě [adresa] alternativní přístup též po v terénu patrné cestě podél hranic pozemků p. [číslo] kdy v tomto prostoru je zajištěn přístup také ke stavbě [adresa], jezdí zde motorová vozidla. Žalobci zdůraznili, že soud by neměl poskytnout ochranu právům žalovaných, jestliže otec žalované zakoupil dům [adresa] a pozemky s vědomím, že k nim nemá zajištěný přístup, dále jestliže žalovaní záměrně na pozemcích žalobců bez jejich souhlasu vybudovali předmětnou cestu a následně ve správním řízení usilují o její deklaraci coby účelové komunikace, a pokud byli žalovaní či otec 1. žalované později ze strany žalobců dotazováni na znalost původce umístnění drti, tvrdili, že nevědí, kdo ji sem umístil. Oproti žalovaným vznesené námitce vydržení práva zdůraznili žalobci, že toliko užívání části cizího pozemku jako cesty subjektem odlišným od vlastníka nezakládá dobrou víru uživatele, když základní podmínkou pro vydržení práva je oprávněná držba práva, kterou žalovaní v řízení ani netvrdili. Taktéž netvrdili ničeho, z čeho by bylo možné dovodit, že byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou subjektem vykonávaného práva. Žalovaným nepochybně musela být známa existence registru, resp. katastru nemovitých věci, z něho mohli zjistit zejm. přesný okruh vlastníků předmětných pozemků. Oprávněnou držbu také nepodporuje lstivé jednání žalovaných, kteří záměrně zbudovali na pozemcích žalobců cestu bez souhlasu žalobců a k jejímu zbudování se nehlásili přes dotazy žalobců prvně učiněné již 30. 4. 2016; žalobci tak těžili ze svého nepoctivého jednání.

6. Žalovaní naopak znovu zdůraznili, že cesta na předmětných pozemcích existovala ještě před navážkou drti, tj. před rokem 2003, žalobci – případně prostřednictvím nájemce [příjmení] – ji používají taktéž, a to za účelem přístupu na samotné pozemky. Žalovaní doplnili tvrzení o dohodě mezi žalobcem b) a 1. žalovanou, že cestu mohou používat k příjezdu a že ji budou sekat. Jiná možnost přístupu žalovaných k jimi užívaným nemovitostem (zejm. domu [adresa]) není předmětem řízení, navíc ze strany žalobců prezentovaný způsob přístupu ([parcelní číslo], [parcelní číslo], p. [číslo] [parcelní číslo]) není sjízdný pro motorová vozidla, nejde o zpevněný povrch. S ohledem na dlouhou dobu od poskytnutí ústního souhlasu žalobců (resp. žalobkyně a), s níž oba žalovaní jednali 2 x v rozmezí od 4. 7. 2003 do 17. 8. 2003 nejprve o prodeji části pozemků, poté o možnosti vysypat existující cestu štěrkem) s navážkou drti jsou žalovaní v důkazní nouzi, jak toto tvrzení prokázat. Žalovaní měli za to, že vydrželi (blíže nespecifikované) právo opravňující je k zásahu do pozemku žalobců, a to při dobré víře v to, že zpevnění povrchu cesty je v pořádku - po ústním souhlasu žalobkyně a) s nasypáním štěrku a při absenci jakéhokoli protestu žalobců po zpevnění cesty v roce 2003 až do roku 2016; dobrá víra žalobců by měla být dle § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku presumována. V absenci jakéhokoli protestu žalobců po zpevnění cesty v roce 2003 až do roku 2016 a v užívání cesty i jimi shledávali žalovaní konkludentní souhlas žalobců se způsobem úpravy povrchu cesty a s jejím užíváním žalovanými. Konečně žalovaní argumentovali tím, že ze strany žalobců jde o zneužití práva, pokud po tak dlouhou dobu užívání předmětných nemovitostí k účelu přístupové cesty k nemovitostem ve spoluvlastnictví 1. žalované a jejího otce (jimi od roku 1984), a po dobu umístění drti od roku 2003 do roku 2017 se nijak neohradili vůči tomuto způsobu užívání a zpevnění cesty.

7. V rámci celkově provedeného dokazování soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí – listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek] soud zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky, každý v rozsahu ideální mj. předmětných nemovitostí, tj. pozemků [parcelní číslo] – trvalý travní porost (s výměrou 2 404 m2), [parcelní číslo] – ostatní plocha, ostatní komunikace (s výměrou 133 m2) a [parcelní číslo] – trvalý travní porost (s výměrou 500m2). Kromě toho žalobci ve spoluvlastnictví mají i další řadu pozemků, z nichž mj. pozemek [parcelní číslo] (shodně s pozemkem [parcelní číslo], kde v druhu jde též o ostatní plochu, ve způsobu využití taktéž o ostatní komunikaci) je (též dle k důkazu zhlédnutých ortofotomap) sousedním pozemkem v krátké západní hranici s předmětným pozemkem [parcelní číslo] a v podstatně delší jižní hranici s předmětným pozemkem [parcelní číslo]. Nabývacím titulem pro oba žalobce je zaznačeno rozhodnutí o dědictví ze dne 10. 8. 1994, sp. zn. [spisová značka].

9. Z výpisu z katastru nemovitostí – listu vlastnictví [číslo] pro k. ú. a [územní celek] má soud za prokázané, že 1. žalovaná (a její otec [jméno] [příjmení]) jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý ve vztahu k ideální , nemovitostí – pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [obec], [adresa], bydlení, a pozemků [parcelní číslo] (výměra 667 m2), [parcelní číslo] (výměra 447 m2) a [parcelní číslo] (výměra 421 m2). Nabývacím titulem pro otce 1. žalované [jméno] [příjmení] je zaznamenána smlouva o převodu nemovitosti ze 17. 12. 1984, zjevně registrovaná státním notářstvím, jestliže je v katastru nemovitostí zapsáno typické registrační označení – RI 890/ 1984, pro samotnou 1. žalovanou pak rozhodnutí nespecifikovaného Obvodního soudu v [obec] z 11. 6. 1993, sp. zn. [spisová značka]. Ve prospěch žádné z těchto nemovitostí nejsou na citovaném LV zapsána jakákoli věcná práva. Z jednotlivých leteckých snímků a ortofotomap, kterými soud rovněž v řízení provedl důkaz, bylo zjištěno, že pozemky 1. žalované a jejího otce (včetně součásti pozemku st. [parcelní číslo] – tj. budovy [adresa]) tvoří souvislý spojený celek podlouhlého, téměř obdélníkového charakteru, budova [adresa] je situována v západní části tohoto celku na uvedeném stavebním pozemku. Na jižní světové straně hraničí pozemky 1. žalované a jejího otce, resp. z nich konkrétně st. [parcelní číslo] a p. [číslo] s pozemkem ve spoluvlastnictví žalovaných – jednak se severní hranicí předmětného pozemku [parcelní číslo], jednak s převážnou částí severní hranice pozemku [parcelní číslo] (vyklizení tohoto pozemku se však žalobci v tomto řízení nedomáhají).

10. Z ortofotomap, fotografií a leteckých snímků (č. l. 128-130, [číslo] p. v., [číslo] p. v., [číslo], [číslo], [číslo], dále též v přílohovém spise zn. [příjmení] [číslo] 2017) si soud udělal dostatečně přesnou představu o místní situaci ve vztahu k předmětným pozemkům i okolním nemovitostem (k tomu částečně viz odst. 12 odůvodnění), tyto doklady (důkazy) byly též využity při výpovědi účastníků a svědků. Porovnáním leteckých snímků z roku 2003 a 2006 (č. l. 140, podstatně lépe však přímo v odkazech pro rok 2003: [webová adresa] 20% [číslo] [číslo] a pro rok 2006: [webová adresa] 20% [číslo] [číslo]) je podpořeno tvrzení a dále uvedená výpověď žalovaných, že zpevnění cesty provedli v roce 2003, resp. je zjevné, že v roce 2006 bylo zpevnění výrazně zřetelnější, zřejmé z očividně světlé barvy povrchu, než v roce 2003, kdy je ze snímku ale patrné, že se zde nacházely jednoznačně vyjeté koleje též odlišné barvy, než travnatý povrch okolo. Oproti tomu je na obou snímcích zachycen jen travnatý povrch bez zřejmých kolejí na pozemku [parcelní číslo] či na pozemku 844 a [číslo] (tj. na pozemcích, na nichž dle tvrzení žalobců měl a má existovat alternativní přístup pro žalované ze silnice III. třídy [číslo] z pozemku [parcelní číslo]).

11. Z e-mailové komunikace vedené mezi žalobcem b) a 1. žalovanou soud zjistil, že 13. 3. 2017 zaslal žalobce b) žalované návrh nájemní smlouvy na„ pozemky v [obec]“; podle obsahu návrhu nájemní smlouvy (č. l. 135 p. v. – 136 p. v.) přitom šlo mj. o předmětné pozemky, dále též o pozemek [parcelní číslo], v severní hranici téměř po celé délce sousedící s pozemkem ve spoluvlastnictví mj. 1. žalované – p. [číslo] pozemky p. [číslo] které navazují v tomto pořadí na úzký pozemek [parcelní číslo] směrem na jih. Doba nájmu byla ve svém trvání navržena na neurčito od 1. 4. 2017, účelem mělo být sečení trávy, cena nájmu měla činit 1 Kč po celou dobu platnosti smlouvy. První žalovaná si vyžádala čas pro prostudování smlouvy právníkem a 31. 3. 2017 žalobci b) sdělila, že za navržených podmínek nemá zájem o uzavření smlouvy o nájmu pozemků.

12. Z obsahu správního spisu vedeného [stát. instituce], odborem dopravy pod sp. zn. [příjmení] [číslo] 2017 soud zjistil, že ohledně předmětných pozemků je vedeno správní řízení o určení, zda se na předmětných pozemcích p. [číslo] (a též p. [číslo]) v k. ú. [obec], nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu definice § 7 odst. 1 silničního zákona. Řízení bylo zahájeno na podkladě žádosti 1. žalované a jejího otce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 7. 3. 2017. Z protokolu o ohledání na místě samém dne 11. 7. 2017, jakož i z připojené fotodokumentace a situačního plánu soud zjistil, že předmětná cesta odbočuje ze silnice III. třídy [číslo] z pozemku p. [číslo] to na hranici pozemků p. [číslo] předmětného p. [číslo] vede úhlopříčně severovýchodním směrem po předmětném pozemku [parcelní číslo] k hranici s předmětnými pozemky [parcelní číslo] a [parcelní číslo], kde se stáčí téměř do pravého úhlu, malou částí zasahuje na [parcelní číslo] a podstatně větší pokračuje severozápadně po předmětných pozemcích p. [číslo] [parcelní číslo]. Uprostřed pozemku [parcelní číslo] překonává betonovým propustkem malou vodoteč. Cesta je v terénu dobře patrná, má zpevněný povrch štěrkodrtí a slouží jako příjezdová k domu [adresa]. Ohledání byli přítomni oba žalobci, jejich zástupce Mgr. [jméno] a dále 1. žalovaná a Mgr. [jméno] [příjmení]. Z protokolu soud dále zjistil, že žadateli (vlastníky nemovitosti [adresa]) byla uvedeno užívání předmětné cesty z jejich strany od zakoupení nemovitosti [adresa] v roce 1984, ze strany předchozího majitele i dříve; do 30. 4. 2016 žalobci nevznesli nesouhlas s užíváním cesty. V roce 2003 byla cesta zpevněna štěrkodrtí, zpevnění provedli manželé [celé jméno žalovaného]. Podle vyjádření žalobkyně a) v rámci tohoto šetření však jako přístupová cesta k domu [adresa] před rokem 1984 sloužila cesta po pozemcích p. [číslo] nebyla zpevněná, pouze zde byly vyježděné koleje v travnatém porostu a sloužila. Žalobci při šetření uvedli, že souhlas k navezení štěrkodrti na své pozemky nedali, naopak [jméno] [příjmení] uvedl, že zpevnění cesty bylo údajně provedeno se souhlasem žalobkyně a). Kopanou sondou v komunikaci bylo zjištěno, že vrstva štěrkodrti je vysoká cca 15 cm, v podloží se nachází velké kameny. V podání ze dne 8. 9. 2017 adresovaného správnímu orgánu (MěÚ [obec]) 1. žalovaný k otázce navezení štěrkodrtě na pozemky žalobců uvedla, že se tak stalo v roce 2003 se souhlasem žalobkyně a), kdy se žalovaní oprávněně domnívali, že tato dává souhlas za všechny vlastníky předmětných pozemků, podle ní tak byli od roku 2003 až do 11. 7. 2017 v dobré víře, že souhlas byl udělen. Z rozhodnutí [stát. instituce], odboru dopravy ze dne 1. 3. 2018 sp. zn. [příjmení] [číslo] 2017, [číslo jednací] soud zjistil, že ve věci bylo rozhodnuto tak, že na pozemcích p. [číslo] v k ú. [obec] se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle obsahu odůvodnění bylo ve správním řízení prostřednictvím starosty [územní celek] [jméno] [příjmení] podáno vyjádření, že předmětná cesta je jako přístupová využívána k domu [adresa] od změny předchozích majitelů 17. 12.1984. Rozhodnutí bylo k odvolání prvé žalované rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek], odboru dopravy ze dne 27. 7. 2018, sp. zn. [anonymizována dvě slova] [rok] [anonymizováno] [číslo] 2018 [číslo] zrušeno a věc vrácena k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně. Z rozhodnutí správního orgánu [stát. instituce], odbor dopravy ze dne 21. 2. 2019 pod sp. zn. [příjmení] [číslo] 2017, [číslo jednací] soud zjistil, že dne 21. 2. 2019 bylo opětovně rozhodnuto správním orgánem prvního stupně o tom, že na pozemcích p. [číslo] v k. ú. [obec] se veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nenachází, se závěrem, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky veřejně přístupné účelové komunikace pro absenci souhlasu vlastníků dotčených nemovitostí s veřejným užíváním (tedy užíváním neomezeným okruhem osob.

13. Z rozhodnutí Krajského úřadu [územní celek], odboru dopravy ze dne 1. 9. 2019, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí [stát. instituce] z 21. 2. 2019, sp. zn. [příjmení] [číslo] 2017 a [číslo jednací] a věc vrácena k novému projednání. I v tomto dalším odvolacím řízení před správním orgánem byla k odvolání 1. žalované a jejího otce projednávána záležitost jejich žádosti o určení, zda se na pozemcích (částech pozemků) mj. na předmětných p. [číslo] (též na [parcelní číslo] a [parcelní číslo]) nachází veřejně přístupná účelová komunikace, která má vést směrem od silnice III/2932 (tj. na [parcelní číslo] v k. ú. [obec]) přes uvedené pozemky k domu [adresa] jako součásti pozemku st. [parcelní číslo]. Odvolací orgán věc vrátil k projednání zejm. s pokynem na zaměřením na další zkoumání souhlasu předchozího majitele citovaných (pozn. soudu – tj. i předmětných) pozemků k veřejnému využití cesty po uvedených pozemcích a ke zkoumání existence alternativní cesty. Do doby vydání odůvodňovaného rozsudku nebyla další fáze správního řízení před prvostupňovým správním úřadem skončena.

14. Z potvrzení vyhotoveného písemně 26. 4. 2017 starostou [územní celek] [jméno] [příjmení] vůči žalobkyni a) soud zjistil, že obsahovalo tvrzení, že obec nezbudovala žádnou účelovou komunikaci (na jednom z předmětných pozemků, a to konkrétně) na [parcelní číslo] v k. ú. [obec].

15. Ze sdělení [stát. instituce], odboru územního plánování a stavebního řádu, vydaného dne 23. 11. 2020 vůči adresátu – žalobci b) ohledně jeho žádosti o informaci týkající se všech předmětných pozemků a též pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec], bylo soudem zjištěno, že se úřad vyjadřoval ke konkrétní žádosti o informaci, zda byla v letech 2002 [číslo] na těchto pozemcích přijata žádost o stavbu zpevněné cesty. Stanovisko správního úřadu vyznělo v odpovědi negativně, s tím, že takovou žádost či jakékoli podání neobdržel doposud.

16. Z písemného vyjádření vyžádaného k návrhu žalobců soudem od společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že předmětné pozemky (a též další pozemky žalobců – p. [číslo]) v období let 2003 2016 tato vůbec neobhospodařovala. Ze stanoviska [právnická osoba] bylo zjištěno, že v dotazovaném období (od roku 2003 do roku 2016) obhospodařovala pouze část předmětné p. [číslo] to jen v období let 2012 – 2016.

17. Žalobkyně a) vypověděla, že o způsobu přístupu a příjezdu k domu [adresa] (ve spoluvlastnictví 1. žalované a jejího otce) nevěděla ničeho konkrétního v průběhu let 1984 – 1990, o prodeji domu (který nastal ze strany [anonymizováno] vůči otci 1. žalované v roce 1984) se dozvěděla až cca v roce 1990. Také uvedla, že před rokem 1984 se přestala stýkat se švagrem a švagrovou – [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří otci 1. žalované dům s pozemky prodali. Z tohoto pohledu je pak nedůvěryhodné vyjádření žalobkyně, že tito předchozí majitelé jezdívali vozem k domu [adresa] po pozemcích p. [číslo] (pozn. soudu – část žalobci tvrzené alternativní cesty); žalobkyně totiž o takovém užívání pozemků k přístupové cestě za účelem rekreačního využití nemovitosti neměla bezprostřední vlastní zážitky. Dále sama připustila, že netvrdí, že by následně otec žalované a žalovaná, případně oba žalovaní, přicházeli a přijížděli k domu [adresa] kdykoli v minulosti i nyní právě po žalobci zdůrazňované alternativní cestě na p. [číslo]. Tvrdila však, že již před rokem 1984 po těchto pozemcích byly v trávě vyjeté koleje shodně, jako – jak připustila – byly v trávě vyjeté koleje na předmětném pozemku [parcelní číslo] již v době, kdy dům [adresa] využívali manželé [příjmení], vyloučila na druhé straně, že by bylo možné v tomto místě celoročně jezdit, bránil tomu někdy se rozlévající potok. I ve výpovědi žalobkyně popřela, že by kdykoli před místním ohledáním konaným 11. 7. 2017 v rámci správního řízení o určení veřejně přístupné komunikace na – mj. – předmětných pozemcích s ní žalovaní jednali či za ní přijeli kvůli předmětným pozemkům. Žalobkyně v době od úmrtí manžela (1993) do doby jednání silničního správního úřadu (2017), tj. po dobu cca 23-24 let, ohledně užívání a obhospodařování těchto pozemků ničeho aktivně nečinila, věděla, že je má v užívání družstvo Při občasném průjezdu (cca 1x ročně, když do této části obce obvykle nepřicházela) po silnici kolem pozemků (pozn. soudu – veřejně přístupná účelová komunikace na pozemku [parcelní číslo]) vnímala, že jsou udržované a tráva sekaná, avšak navážky drti na pozemcích si všimla údajně až po upozornění syna – žalobce b) v roce 2016. Uvedená část výpovědi žalobkyně je pro soud stěží uvěřitelná, neboť předmětná cesta na pozemcích přímo navazuje v jihozápadním rohu pozemku [parcelní číslo] na hlavní silnici, lze si stěží představit, že by žalobkyně vnímala udržovanost pozemků z této silnice, avšak nevšimla si výrazné změny v podobě navezení štěrku na před tím jen v trávě vyjeté koleje. Po okamžiku údajného zjištění navážky v roce 2016 hovořil s otcem žalované [jméno] [příjmení] syn žalobkyně – žalobce b), z výsledku rozhovoru jí sděloval, že otec žalované uváděl, že navážka se zde najednou objevila. To, že šlo o navážku provedenou ze strany žalovaných, vyšlo najevo až při jednání silničního správního úřadu v červenci 2017.

18. Žalobce b) vypověděl, že údajně až v roce 2016 zjistil zpevnění cesty na předmětných pozemcích, popsal, že v této části [územní celek] se příliš nevyskytuje, nejezdí sem. Před tím měl jenom v povědomí, že tyto pozemky jsou pronajaty, nějak blíž se o to nestaral, otázku nějakých nájemních smluv řešila spíš jeho matka – žalobkyně a). Žalobkyně a) jej na počátku roku 2016 informovala, že žalovaní chtěli nějaké pozemky odkoupit a že jim sdělovala, že není jediným vlastníkem. Následně přesně 4. 4. 2016, což si žalobce pamatuje podle toho, že měl ten den narozeniny, cestou od matky zjistil na předmětných pozemcích zpevnění, jakož i to, že o pozemky z hlediska údržby není postaráno. Do konce dubna 2016 zde likvidoval nálety a 29. 4. 2016 se zde setkal s otcem žalované [jméno] [příjmení], který přijížděl k chalupě [adresa] a kterého žalobce do té doby vůbec neznal; ptal se jej na původ zpevnění cesty umístěného od hlavní silnice až k hlavní bráně pozemku otce žalované, resp. podél pozemku až k brance; otci žalované také sděloval, že je nelogické – vede-li zpevnění takto, že prezentuje, že neví nic o tom, jak se zde navážka najednou objevila. Následně 30. 4. 2016 se osobně poprvé setkal s žalovanými, kteří jej navštívili v bydlišti, řešilo se užívání cesty, i žalovaní tehdy uváděli, že o navážce nevědí, žalovaná nabízela, že by se o pozemek starali, pronajali si ho. V období přípravy nájemní smlouvy však – jak se pro žalobce nakonec ukázalo, již žalovaná podala podnět ke správnímu úřadu ohledně určení účelové komunikace. Kromě hovoru s otcem žalované a s žalovanými o původu navážky činili žalobci po jejím zjištění kroky v podobě dotazu na obecním úřadě ohledně původu navážky.

19. První žalovaná vypověděla, že se údajně poprvé kvůli cestě po předmětných pozemcích na žalobkyni a s 2. žalovaným obrátili někdy v roce 2002 či 2003, resp. tehdy šlo o jejich zájem o odkoupení tzv. horní části pozemků, tj. od úrovně potoku k pozemkům 1. žalované a jejího otce; tato část totiž přestala být někdy v polovině 90. let udržována paní [příjmení] po jejím úmrtí. S žalobkyní a) se o prodeji nedohodli, z důvodu, že žalobkyně prezentovala finanční nákladnost geometrického plánu pro oddělení části pozemků ve srovnání s cenou pozemků. Při údajném druhém jednání v roce 2003 s žalobkyní žalovaní výslovně řešili navážku na cestu, jednali s žalobkyní (jen s ní) před jejím domem, dotazovali se, zda mohou cestu zpevnit, aniž by nějak řešili rozsah užívání (zpevnění), materiál, který použijí, rozsah, v jakém jej na pozemcích umístí, ani dobu, po kterou by zde navážka měla být umístěna. Konkrétně žalobkyni nepopsali, o kterou cestu se jim jedná, avšak měli za to, že všem třem je při jednání jasné, která cesta je míněna; každopádně žalovaní jinou cestu od roku 1984 (pozn. soudu – zjevně v té době spíš rodiče 1. žalované, které v té době bylo 11 let) k přístupu k domu [adresa] nepoužívali. Žalobkyně jim prezentovala, že vůbec neví, jak to„ tam“ vypadá a že„ si s tím mohou dělat, co chtějí“. V prvním ani v druhém případě jednání s žalovanými nemluvila žalobkyně o svém synovi jako spoluvlastníkovi. Žalobci si sami aktivně ve vztahu k žádnému z těchto dvou jednání vlastnické vztahy k pozemkům nezjišťovali, vycházeli z toho, že se dotazem na starostu dozvěděli, že pozemky„ patří [anonymizováno]“, brali to tak, že patří zejm. žalobkyni a), a nezjišťovali další spoluvlastníky. Z vlastních vzpomínek žalované si tato vybavuje, že v době, kdy její rodiče chalupu [adresa] kupovali, byli na místě s prodávajícím [anonymizováno] ve dvou případech, vždy přijížděli po předmětné cestě, kudy jel se svým vozem i [anonymizováno]. Žalovaná má za to, že jednak jim žalobkyně a) v roce 2003 dala ústní souhlas s provedením navážky na cestu, jednak jestliže od roku 2003 žalobci nic proti této úpravě cesty nenamítali, pak je z toho možné dovodit jejich konkludentní souhlas.

20. Druhý žalovaný ve své účastnické výpovědi odkázal na výpověď 1. žalované. Při jednání s žalobkyní ohledně umístění navážky jí vysvětlovali, že cesta potřebuje zpevnění, žalobkyně uváděla, že neví, jak to zde vypadá, a že si cestu zpevnit mohou. Skutečně však nebylo řešeno nic bližšího o tom, jakým způsobem, jakým materiálem, v jaké šíři či vzdálenosti, stejně tak po jakou dobu zde má zpevnění být umístěno. Žalovaný je občan [obec], s oběma žalobci se zná delší dobu.

21. Z výpovědi [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], soud zjistil, že nebyl ze strany účastníků nikým kvůli výslechu kontaktován, jen jej jako současného starostu [územní celek] informovala místostarostka a předchozí starosta [příjmení], že se jedná o příjezdovou cestu k chalupě žalovaných, že se věc již řešila na odboru dopravy v [obec]. Svědek bydlí v obci již asi 40 let, jak předmětné pozemky v minulosti vypadaly, to už netuší, ale cestu zde si vybavuje, místo zná. neboť bydlí poblíž. Ostatně si také vybavuje, že pozemek v blízkosti sušili [příjmení], asi před 6 lety (pozn. soudu – cca rok 2015) zde registroval žalobce b) při sečení louky a hrabání klestí. Detaily udržování pozemků v posledních cca 6 letech si však svědek stěží vybaví, neboť ke svému domu jezdí z jiné strany.

22. Z protokolu o výslechu svědka, provedeného před [stát. instituce], odborem dopravy dne 4. 12. 2018, pod sp. zn. [příjmení] [číslo] 2017, [číslo jednací] soud zjistil, že se týkal výslechu svědka [jméno] [příjmení], [datum narození], bydlícího v [obec] u [adresa] (pozn. soudu – jeho výslech v rámci soudního řízení nebyl proveden vzhledem k dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu), a to v rámci již výše zmíněného řízení o určení, zda na předmětných pozemcích a na pozemcích p. [číslo] v k. ú. [obec] se nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Z tohoto výslechu soudu zjistil, že svědek v domě [adresa], který je naproti zmiňovaným pozemkům, bydlí od narození, na pozemky vidí. Po předmětných pozemcích někdy přejel v době, kdy sklízel louku na [parcelní číslo] (pozn. soudu – pozemek sousedící s [parcelní číslo] na západní straně tohoto předmětného pozemku), jinak cestu na pozemcích nijak zvlášť nevyužíval. Předmětné pozemky podle něj původně patřily k domu [adresa] (pozn. soudu – nyní ve vlastnictví 1. žalované a jejího otce), tudíž pokud k domu někdo jel, použil cestu po těchto pozemcích. V době, kdy svědek cestu užíval, pak zde byla travnatá plocha, nebyly zde ještě vyjeté koleje, avšak již předchozí majitelé před první žalovanou a jejím otcem – [anonymizováno], upravovali později vyježděné koleje tak, aby cesta byla sjízdná. Jezdili tudy už každopádně právě [anonymizováno]. Kdysi býval potok tekoucí v místě předmětného pozemku [parcelní číslo] zanešený, rozléval se a louky byly mokré, ale později byl prohlubován a byly sem dány nové skruže, od té doby takový problém nenastal. Kdy konkrétně se travnatá cesta změnila na zpevněnou, už svědek nevěděl. O užívání pozemků p. [číslo] (pozn. soudu – žalobci namítaná alternativní přístupová možnost k domu 1. žalované [parcelní číslo]) svědek vypověděl, že i v minulosti po těchto pozemcích vedla pouze pěšina, je tomu tak dosud, vedla podél plotu, pokud se dříve zaběhli z pěšiny do trávy, byli vykázáni (pozn. soudu – neuvedenými osobami), aby chodili pouze po pěšině.

23. Z výpovědi svědka [příjmení], narozeného 1968, soud zjistil, že účastníky, zejm. oba žalobce a 2. žalovaného osobně zná, nicméně kvůli výslechu jej nikdo z účastníků neoslovil. K chalupě [adresa] (nyní ve spoluvlastnictví 1. žalované a jejího otce) se vždy přijíždělo po předmětných pozemcích. Již předchozí majitel [adresa] [anonymizováno] si zde nechal rekonstruovat mostek přes potok, [anonymizováno] vždy jezdívali tudy, automobilem – Octavií, předtím měli automobil, který vypadal jako dřívější sanitní vůz. Pokud následně chalupu získal pan [příjmení] (otec 1. žalované), i ten se svou manželkou přijížděl k chalupě stejným způsobem, následně tak činí i žalovaní. Svědek vyloučil, že by se k této chalupě někdy přijíždělo po pozemku [parcelní číslo] (na něm v úrovni od sousedního domu, užívaného paní [příjmení], k domu žalovaných žádná cesta není, jen pěšina) a následně po části [parcelní číslo]; zde vždy byla jen stezka pro pěší, přístup podél stavení, po [parcelní číslo], i nyní představuje po zahradě vyšlapanou pěšinu, byť i v minulosti opatřenou veřejným osvětlením. V tomto úseku by žalovaní mohli k chalupě [adresa] podle svědka jen projít, nikoliv však projet – protože je to v podstatě po zahradě, je zde mírně svažitý terén, maximálně by bylo možné projet za suchého počasí. Cesta po předmětných pozemcích k chalupě [adresa] i v minulosti vypadala tak, že šlo o vyjeté koleje vysypané štěrkem. Před umístěním štěrku zde byla také cesta používaná i pro jízdu povozem, byl zde již tehdy mostek, který si později nechal předělat majitel domu [adresa] [anonymizováno].

24. Obdobné údaje uvedl svědek [příjmení] také ve správním řízení ohledně určení veřejně přístupné komunikace na předmětných pozemcích. To soud zjistil z protokolu sepsaného [stát. instituce] dne 4. 12. 2018 pod sp. zn. [příjmení] [číslo] 2017, [číslo jednací]. Svědek popsal, že v předmětném místě resp. 200 metrů odtud, bydlí už 50 let, jeho teta obhospodařovala v minulosti předmětné pozemky p. [číslo] kde se využívala i cesta při příjezdu pro seno. Také uvedl, že po pozemcích pod chalupou (zjevně míněná stavba [adresa] ve vlastnictví nyní 1. žalované a jejího otce) – po předmětné p. [číslo] i dalších navazujících úzkých pozemcích (nikoli předmětných) p. [číslo] vedla pouze pěšina, bylo zde veřejné osvětlení, přístup po těchto pozemcích z krajské silnice (pozn. soudu – zjevně míněná veřejná účelová komunikace na [parcelní číslo]) kolem domu [adresa] pana [příjmení] by byl možný za suchého počasí, proto si [anonymizováno] opravoval most na předmětných pozemcích. Dále svědek uvedl, že když pan [příjmení] koupil chalupu [adresa], pak most na předmětné [parcelní číslo] byl v havarijním stavu, ale jezdit se zde dalo, a on most následně opravoval; byly zde však již vyjeté tvrdé koleje. Poté cestu po [parcelní číslo] užíval i pan [příjmení] (otec 1. žalované), který ji udržoval a zpevnil, sypal na vyjeté koleje spolu s „ [jméno]“ (pozn. soudu – 2. žalovaný) kunčickou drť.

25. Z výpovědi svědka [příjmení], narozeného 1967, soud zjistil, že ani jej kvůli výpovědi nikdo z účastníků neoslovil. Telefonicky sjednával před dvěma až třemi lety s žalobcem b), kterého jinak de facto osobně nezná, možnost pronájmu pozemku za účelem sekání trávy na pozemcích, které ztotožnil dle leteckých snímků na č. l. 143 a 59 jako část předmětných pozemků a též p. [číslo]. Svědek uvedl, že k příjezdu sem používá při jízdě s traktorem a sekačkou, případně malou sekačkou, předmětnou cestu. K dalšímu využívání předmětné cesty někým jiným se svědek nedokázal vyjádřit z důvodu, že v místě bývá jen kvůli senoseči dvakrát do roka, pouze předpokládá, že touto cestou přijíždějí auta k domu [adresa] (ve vlastnictví 1. žalované a jejího otce). U sousedního domu (směrem východně, tj. nikoli domu svědkyně [příjmení], také někdy viděl stát automobil, neví, odkud přijel. Svědek seká trávu též na pozemcích [parcelní číslo], případně 662, [číslo] a [číslo], ke kterým se sekačkou s traktorem přijíždí po jiné než předmětné cestě – na [parcelní číslo], nebo z hlavní silnice vyjede nejprve po předmětné cestě na předmětném pozemku p. [číslo] po jeho posekání po něm přejede na pozemek [parcelní číslo]. Může příjezd zvolit též z obráceného směru, tedy z cesty na [parcelní číslo] sjet traktorem na [parcelní číslo] a po jeho posekání přejet na předmětný pozemek [parcelní číslo]; tento způsob jízdy je možný s ohledem na to, že jde o pohyb traktoru po louce. Svědek však vyloučil, že by jezdil po pozemku [parcelní číslo] (pozn. soudu – podstatná část žalobci tvrzeného alternativního přístupu k domu [adresa] ve spoluvlastnictví 1. žalované), protože na tomto pozemku už žádná cesta není, navíc jsou zde reálně (oproti snímkům svědkovi při výslechu předloženým) další stromy.

26. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], narozené 1980, soud zjistil, že ji nikdo z účastníků kvůli výslechu neoslovil. V sousedním domě k domu [adresa] v nynějším spoluvlastnictví 1. žalované, tj. v domě [adresa] bydlela svědkyně od svého dětství, s krátkou přestávkou v období od prosince 2001 do října 2005 (kdy sem ale alespoň občas zajela kvůli obhospodaření domu) zde bydlí doposud. Předmětný dům ve spoluvlastnictví 1. žalované, tj. dům [adresa], vnímá svědkyně již od svého dětství jako chalupu, kterou vlastnil nejprve majitel [anonymizováno], jehož si svědkyně ještě pamatuje, následně pan [příjmení], nyní dle svědkyně asi jeho dcera (1. žalovaná). Příjezd automobilem ze strany majitele [anonymizováno] si svědkyně již nevybaví, avšak následující majitel [příjmení] určitě přijížděl předmětnou cestou, nadále tak činí současní uživatelé. Svědkyně také vyloučila, že by přes jejich pozemek ([parcelní číslo]) se k předmětné chalupě [adresa] jezdilo či jezdí, zde je jen pěšina. Na tuto pěšinu autem do oblasti před dům svědkyně [adresa] (pozn. soudu - v kombinaci s ortofotomapou jde o pozemek [parcelní číslo]) nevyjíždí ani ona (resp. zjevně míněno členové její rodiny), s výjimkou dále zmíněné občasné navážky hnojiva. Ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví svědkyně je pozemek - pěšina a pozemek svědkyně [parcelní číslo], případně st. [parcelní číslo] oddělen plotem, oplocení však není mezi pěšinou a loukou (pozemkem [parcelní číslo]). V tomto oplocení je branka, kterou svědkyně občasně využívá např. při navážce hnoje na zahradu, branka nezasahuje do pěšiny, nepřehrazuje ji. Na svoji zahradu (zjevně [parcelní číslo] v sousedství pozemků ve spoluvlastnictví žalobkyně – s pozemkem st. [parcelní číslo] a krátká západní hranice [parcelní číslo]) svědkyně však také přijíždí zpevněnou cestou kolem západní části své stavby [adresa] a dále podél její severní stěny přes dvůr.

27. Z výpovědi svědkyně [příjmení], narozené 1967 soud zjistil, že ani ji nikdo z účastníků kvůli výpovědi neoslovil, představu o předmětu řízení měla s ohledem na to, že před několika lety o příjezdové cestě k chalupě žalovaných vypovídala v řízení před [stát. instituce]. Svědkyně situaci v místě dobře zná, jelikož pochází přímo z této oblasti [územní celek], dosud zde bydlí. Předmětnou cestu již za jejího dětství užíval pan [příjmení], který ji zpevnil tak, že zde vytvořil dvě zpevněné koleje pro osobní automobil. [příjmení] [příjmení] (pozn. soudu – rodiče 1. žalované) a žalovaní tuto cestu také udržovali a udržují, což svědkyně dovozuje z toho, že vidí výsledek – jak cesta dále vypadá. Svědkyní míněnou cestu tato jednoznačně na ortofotomapách či na leteckých snímcích spisu (zejm. č. l. 143) ztotožnila s cestou předmětnou, vylíčila, že jinudy se k domu [adresa] přijet nedá. K žalobci namítanému alternativnímu přístupu (příjezdu) po pozemcích [parcelní číslo] a dále po části předmětného pozemku [parcelní číslo] uvedla, že jde o pěšinu pro pěší u stavby [anonymizováno], tato zde dlouhodobě toliko jako pro pěší funguje, a to i dál (podél pozemků ve vlastnictví 1. žalované a jejího otce – p. [číslo]) po pozemcích p. [číslo] atd. Svědkyně v části výpovědi také uvedla, že neviděla přijíždět či parkovat automobil na pěšině na [anonymizováno] [parcelní číslo], že má za to, že sem vozidlo může zajet naopak ze směru po předmětné cestě, dále projet na [parcelní číslo] nelze. Z opačné strany – po komunikaci na [parcelní číslo] – není dle svědkyně možný průjezd k [anonymizováno], má za to, že tudy nikdy nebyl příjezd možný, a to protože je a byla zde pouze louka, nikoli cesta. Uvedenou část výpovědi soud nepovažuje v pasáži ohledně části sjízdnosti [parcelní číslo] podél domu [anonymizováno] ([adresa]) za přesvědčivou, jelikož sama vlastnice domu [adresa] a pozemku [parcelní číslo] svědkyně [příjmení] připustila, že v některých případech po [parcelní číslo] přijedou kvůli navežení hnojiva na zahradu [parcelní číslo], v plotě je i branka. Nicméně nepřesvědčivost uvedené části výpovědi svědkyně [příjmení] může být logicky způsobena i tím, že svědkyně [příjmení] zkrátka nikdy nezaregistrovala tento – podle majitelky nemovitostí [příjmení] vcelku výjimečný – případ příjezdu po [parcelní číslo]. Pokud bylo ze strany žalobců až v závěrečném návrhu namítáno vůči výpovědi svědkyně [příjmení], že tato před silničním správním úřadem uvedla, že o věci nic neví a„ jako holka neví, jak to tam vypadalo“, pak tím soud nepovažuje za zpochybněnou věrohodnost či pravdivost výpovědi svědkyně, jelikož součástí obsahu správního spisu [příjmení] [číslo] 2017, jímž byl v řízení proveden důkaz, není výpověď ani vyjádření této svědkyně. Před soudem pak vypovídala – se shora uvedenou dílčí výjimkou přesvědčivě, dále nebylo zjištěno ničeho o tom, že by věrohodnost její výpovědi byla snížena např. subjektivním působením účastníků.

28. Soud ostatně u žádné z provedených svědeckých výpovědi nevyhodnotil, že by u některé z nich byla, zejm. působením některé z procesních stran, snížená věrohodnost.

29. Při právním posouzení věci, v níž se žalobci domáhali vyklizení pozemku od konkrétně specifikované navážky štěrkové drti a kamení a uvedení pozemku do stavu urovnání povrchu včetně osetí travního semene, a to z titulu trvajícího (nastalého sice před 1. 1. 2014, avšak pokračujícího i po 1. 1. 2014) zásahu žalovaných do vlastnického práva žalobců, vzal soud v úvahu právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), a to ve smyslu § 3028 odst. 1 o. z., podle něhož se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé (zde míněno – i po 1. 1. 2014 trvající zásah) ode dne nabytí jeho účinnosti.

30. Podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany zjevné zneužití práva.

31. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. V případě zásahu do vlastnického práva k (zde nemovité) věci, který nespočívá v plném ovládání věci, je namístě ochranu vlastníka pojmout dle § 1042 o. z., podle něhož se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. Ze spektra tohoto ustanovení pak je na místě posoudit i projednávanou žalobu na vyklizení části předmětných nemovitých věcí konkrétním způsobem tak, jak učinili žalobci, spolu s požadavkem na uvedení části předmětných nemovitostí do stavu před zásahem do vlastnického práva žalobců v podobě umístěného zpevnění části pozemků (cesty) žalovanými.

32. Zároveň, pokud se žalovaní domáhali zohlednění vydržení blíže nespecifikovaného práva, opravňujícího je k zásahu do pozemku žalobců – v podobě provedení navážky na předmětnou cestu v roce 2003 – pak bylo třeba vzít v úvahu také právní úpravu platnou a účinnou v době provedení navážky, konkrétně obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“).

33. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle odst. 2 téhož ustanovení lze držet věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

34. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

35. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalovaní v roce 2003 (dle svých výpovědí, shodně to uvedla i 1. žalovaná v rámci správního řízení), resp. nejpozději v roce 2006 (zjištění soudu z porovnání leteckých map – viz odst. 10 odůvodnění rozsudku) provedli výraznou úpravu cesty, existující na předmětných pozemcích již tehdy v podobě zřetelných vyjetých a též nejméně v zemině zhutněných kolejí (zjištění z letecké mapy z roku 2003, z výpovědí svědků – k tomu viz níže odst. 38, 39 odůvodnění rozsudku), a to navezením kameniva a štěrkové drti na tuto cestu. Nelze však uzavřít, že by se žalovaní tím ujali držby určitého práva, které by je již v té době k provedení uvedeného zásahu opravňovalo. Při posouzení ve smyslu výše citovaného ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., platného a účinného v roce 2003, žalovaní nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v to, že mohou uvedený zásah oprávněně provést, a to proto, že – jak sami uvedli – si byli vědomi, že předmětné pozemky patří„ Ježkovým“, tj. nejen žalobkyni a), avšak bez rozumného důvodu, a např. bez toho, aby alespoň zjišťovali, v jakém rozsahu (v jakém spoluvlastnickém podílu, když adekvátním by mohl za být jen podíl většinový) vlastnické právo žalobkyni a) přísluší, jednali (bylo-li by možné připustit jejich skutkovou verzi o skutečně proběhlém jednání) o souhlasu s navážkou pouze s žalobkyní a). Krom toho z výpovědí obou žalovaných se podává, že v okamžiku, kdy s žalobkyní – podle jejich verze – měli o souhlasu jednat, ani oni neprojevili určitou a konkrétní vůli, jaké by mělo jejich právo – ve smyslu rozsahu zásahu, použitého materiálu, doby trvání atd. – mít konkrétní obsah. Soud tedy argumentaci žalovaných o vydržení práva nepřisvědčil.

36. Ohledně uděleného souhlasu s provedením úpravy cesty dále soud uzavírá, že je třeba přisvědčit každopádně skutkové verzi uváděné žalobci v tom směru, kdy nepochybně ze strany žalobce b) nebyl žalovaným souhlas dán. K tomu je opakováno, že sami žalovaní v účastnické výpovědi uvedli, že mělo jít o souhlas jen žalobkyně a), která však (viz zjištění v odst. 8) byla i v té době pouze poloviční podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Dále tvrzení žalovaných o souhlasu žalobkyně a) s navezením štěrkové drti na stávající cestu zůstalo v rovině důkazní podpořeno jenom výpověďmi žalovaných, kteří jako účastníci vypověděli, že k jednání v roce 2003 mezi nimi a žalobkyní a) došlo, že tato souhlasila, aby si existující cestu na předmětných pozemcích řádným způsobem zpevnili, že dokonce uváděla, aby s cestou„ udělali, co chtějí“. Oproti tomu stojí výpověď žalobců, že k žádnému takovému jednání konkrétně žalobkyně a) s žalovanými nedošlo. Negativní tvrzení na straně žalobců, že k jednání a k udělení souhlasu nedošlo, samozřejmě žalobci nejsou z hlediska zásad důkazního břemene povinni prokazovat, krom toho okolnost udělení souhlasu s úpravou cesty na pozemku žalobců je okolností významnou (z hlediska potenciality procesního úspěchu) pro žalované, tudíž i proto je tížilo důkazní břemeno. Jak bylo uvedeno – tvrzení zůstalo podpořeno jenom účastnickými výpověďmi žalovaných, jsoucích v rozporu s účastnickými výpověďmi žalobců, přičemž u žádné z těchto dvojic důkazů nebylo soudem ničeho zásadně podporujícího pravdivost jen jedné dvojice zjištěno ani z jiných důkazů nepřímo. Proto okolnost udělení souhlasu byť jen ze strany žalobkyně a) nelze považovat za zcela jednoznačně prokázanou.

37. Nicméně soud se dále zabýval tím, zda absence jednoznačného prokázání souhlasu žalobkyně a) a zřejmý nedostatek výslovného souhlasu žalobce b), který by byl žalovaným udělen před provedením úpravy předmětné cesty v roce 2003, představuje postačující podklad pro to, aby žalobci byli se svojí žalobou, podpořenou ustanovením § 1042, o. z. úspěšní. Soud tedy tak, jak nastínil Krajský soud v Hradci Králové v rozhodnutí o zrušení předchozího prvoinstančního rozsudku, vzal v potaz, že v projednávaném případě se jedná o dlouhotrvající zásah do vlastnického práva žalobců (od roku 2003 do roku 2016 2017 v podobě navezené štěrkové drti ze strany žalovaných) a zkoumal, zda komplexní okolnosti nevyúsťují v posouzení, že uplatnění práva žalobců na ochranu proti zásahu ze strany žalovaných není za zjištěných okolností nepřiměřeně tvrdé vůči žalovaným. Na základě provedeného dokazování pak níže vyhodnotil, že žaloba podaná k uplatnění předmětného nároku je interpretovatelná za skutkových okolností projednávané věci jako nepřiměřená tvrdost ve vztahu k žalovaným (zneužití práva ze strany žalobců, ve smyslu ust. § 8 o. z.). Přitom v souvislosti s vytvářením úvah, které soud k naznačenému závěru vedly, považoval – při vyhodnoceném mnohaletém užívání předmětných pozemků k přístupu k domu [adresa] (nejen žalovanými, ale i jejich předchůdci) – za součást významných okolností i to, zda žalovaní využívali a využívají k přístupu k domu i jiné varianty.

38. Soud vychází z naprosto přesvědčivě doloženého historického stavu, že po předmětných pozemcích vedla cesta k domu [adresa], který od roku 1984 užívají žalovaní, a z toho první žalovaná jako spoluvlastnice posléze (dle výsledků dědického řízení rozhodnutím z 11. 6. 1993) nabyvšího spoluvlastnického podílu, a tato historická cesta zde takto bylo používána ještě před rokem 1984 k přístupu k domu [adresa]. Vyplynulo to nejen z výpovědi první žalované, ale přesvědčivě o tom vypověděli svědci [příjmení], svědkyně [příjmení] a i svědek [příjmení], i když ten nebyl slyšen v tomto řízení v pozici svědka, nýbrž byla čtena pouze jeho svědecká výpověď ze správního řízení, v němž se projednává otázka charakteru této cesty jako veřejné komunikace. Svědek [příjmení] vypověděl s obdobným obsahem výpovědi nejen jako svědek v soudním řízení, ale i před [stát. instituce], který jej slyšel už v roce 2018. Ze všech těchto svědeckých výpovědí (v podrobnostech o zjištění z nich – viz odstavce 22 až 24, 27), k nimž se připojuje i svědecká výpověď starosty [celé jméno žalobce] (že si cestu na předmětných pozemcích vybavuje, když v obci bydlí už 40 let, tedy od roku 1981), dále i zjištění z dalšího důkazu – ze zprávy [územní celek], zaznamenané v odůvodnění rozhodnutí odboru dopravy [stát. instituce] ze dne 1. 3. 2018, [číslo jednací], o tom, že přístupová cesta po předmětných pozemcích se zde nacházela už nejméně od 17. 12. 1984, kdy došlo k převodu vlastnictví na žalovanou, respektive na jejího otce), má soud za prokázané, že již předchozí vlastník domu [adresa], k němuž vede cesta po předmětných pozemcích, tj. [anonymizováno], k nim přijížděl automobilem po této cestě (a to dle výpovědi svědka [příjmení] výlučně), také on nechal rekonstruovat mostek (výpověď [příjmení]), který měl sloužit k eliminaci zavodňování z potoka, který protéká těmito pozemky, tedy že si upravoval most na parcele [číslo] také, že už [anonymizováno] (majitelé před rokem 1984) si cestu tímto způsobem upravovali, [anonymizováno] zde vytvořil zpevněné koleje pro automobil (svědkyně [anonymizováno]), resp. vyjeté tvrdé koleje zde za jeho užívání už byly (svědek [anonymizováno]) a takové koleje upravoval kvůli sjízdnosti automobilem (výpověď [ulice]). Ostatně i sama žalobkyně a) připustila, že na předmětných pozemcích vyjeté koleje byly už za doby vlastnictví domu č. p. jejím vzdáleným příbuzným [anonymizováno].

39. Také z výpovědí výše zmíněných svědků, spolu s výpověďmi svědkyně [příjmení] (a účastnické výpovědi žalovaných) považuje soud za jednoznačně zjištěné, že po [anonymizováno] – po prodeji domu [adresa] v roce 1984 – pokračovali v užívání cesty po předmětných pozemcích žalovaní, resp. nejprve otec 1. žalované s rodinou (včetně 1. žalované, které v té době bylo 11 let), následně i 1. žalovaná a 2. žalovaný jako manželé. Zároveň všichni uvedení de facto vyvrátili, že by k přístupu k domu [adresa] byly používány pozemky u domu svědkyně [příjmení] ([parcelní číslo], poté část předmětného [parcelní číslo]). Aktuálně pro posledních několik let tento pozemek jako možnou přístupovou cestu vyvrátil i svědek [příjmení] (odst. 25 odůvodnění rozsudku. Připomenut vedle toho lze, že i žalobkyně a) v rámci své výpovědi k výslovnému dotazu uvedla, že netvrdí, že by otec 1. žalované a žalovaná či oba žalovaní skutečně někdy v minulosti po pozemcích p. [číslo] k domu [adresa] přijížděli. Konečně, jak uvedl soud ve zjištěních z leteckých map (odst. 10 odůvodnění), pak ani v roce 2003 ani v roce 2006 tyto snímky nezachycovaly na pozemcích [parcelní číslo], stejně jako na pozemcích p. [číslo] (tj. na vzdálenějších pozemcích na východ od domu [adresa], sousedících s komunikací jako spojnicí se silnicí III. třídy na pozemku [parcelní číslo]) zásadní stopy vyjetých kolejí po automobilech; ani tyto důkazy tedy neprokazují tvrzení žalobců, že by v řadě uplynulých let až 30 let bylo k domu [adresa] přijížděno přes pozemky označené žalobci jako alternativní cesta přístupu/příjezdu.

40. K popsanému nerušenému způsobu užívání cesty po předmětných pozemcích po dobu okolo 30 let (vezme-li se v potaz, že takto byla cesta užívána ještě před rokem 1984 a nejméně do let 2016 2017, než žalobci projevili nesouhlas s tímto užíváním resp. minimálně s navezením suti) se připojuje absence jakéhokoli postupu, včetně právně relevantního (v podobě zejm. výzvy či následné negatorní žaloby na zdržení se užívání, resp. po roce 2003 na odstranění provedené úpravy cesty) vlastníků předmětných pozemků. To pak – zejména při délce tohoto období – zcela oprávněně mohlo v žalovaných a otci žalované vzbudit opodstatněnou důvěru v to, že vlastníci předmětných pozemků takové užívání, včetně navezení suti v roce 2003, akceptují. Od roku 1994 byli a jsou vlastníky předmětných pozemků žalobci. Ani u nich nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by vůči více než dvacetiletému (bráno však jen z pohledu trvání jejich vlastnického práva, fakticky ovšem – jak výše uvedeno – jde o cca třicetileté) užívání jejich pozemků pro účely příjezdu a přístupu žalovaných (a otce žalované, před tím i [anonymizováno]) k domu [adresa] a k více než deset let trvající předmětné úpravě povrchu cesty uplatnili proti žalovaným nějaké námitky. I když lze zohlednit, že žalobci se stali spoluvlastníky předmětného pozemku v roce 1994, kdy bylo vydáno rozhodnutí o dědictví po manželovi žalobkyně a), resp. v roce 1993 (již samotnou smrtí zůstavitele), žalobkyně se nepochybně ocitla v nelehké osobní situaci a žalobci b) bylo teprve 9-10 let, pak ovšem tento stav nezůstal zachován po celou uvedenou dobu 20 let, aby k němu mohlo být přihlíženo jako k odůvodnění situace, kdy vlastník pozemku není dbalý svých práv. Opakováno je že k předmětné navážce došlo o dalších cca 10 let později - v roce 2003 (resp. nejdéle v roce 2006). Zároveň soud odkazuje na závěrečnou pasáž v odstavci 17 odůvodnění, kde osvětlil, proč neuvěřil výpovědi žalobkyně a) o tom, že o provedené navážce se dozvěděla až v roce 2016 od žalobce b). K tomu pak soud připojuje, že obdobně nevěrohodné se mu jeví vylíčení ze strany žalobce b) ohledně okamžiku zjištění navážky na předmětných pozemcích až v dubnu 2016. Skepse soudu je (vedle případu žalobkyně b), která sama uvedla, že stav na předmětných pozemcích z hlediska údržby při občasných cestách kolem vnímala) v případě žalobce b) dána okolností, že i on (stejně jako žalobkyně a)) má uváděné bydliště ve stejné obci, v jaké se pozemky nacházejí, tyto jsou v přímé blízkosti hlavní silnice a předmětná cesta je ze silnice velmi dobře viditelná (viz např. fotografie na č. l. 43 vpravo nahoře, [číslo] p. v. – byť ze směru předmětné cesty na hlavní silnici, ortofotomapa č. l. 140 p. v. atd.).

41. Soud tedy po výše prezentovaných závěrech shrnuje, že za zjištěného skutkového stavu by bylo rozhodnutí o tom, že má být odstraněn štěrk z cesty, která byla bez jakékoli obrany vlastníků předmětných pozemků, na kterých se cesta nachází, historicky využívána v podstatě více než 30 let, a to nejen samotnými žalovanými, ale i jejich právními předchůdci (resp. z hlediska vlastnického práva spoluvlastníkem 1. žalované a jeho právními předchůdci), a na níž žalovaní provedli předmětnou úpravu nacházející se zde – opět bez námitek vlastníka – pod dobu nejméně 10 až 14 let, nepřiměřenou tvrdostí vůči žalovaným. Je by takové rozhodnutí zbavilo možnosti praktického využití historicky dané cesty, za současné neexistence relevantního náhradního přístupu.

42. Soud oproti názoru žalobců neshledal důvod odepřít ochranu pozici žalovaných. Jednak procesní stav, že souhlas žalobkyně a) s navezením suti na cestu nebyl prokázán jednoznačně, neznamená, že naopak bylo jednoznačně prokázáno, že udělen nebyl. Zde se soud proto neshoduje s kategorickým hodnocením žalobců, že žalovaní záměrně bez souhlasu žalobců úpravu cesty provedli. Dále z dokazování není jednoznačně ověřeno, že se žalobci skutečně dotazovali žalovaných na původ navážky suti dříve než u místního šetření v řízení správního úřadu v roce 2017 a že žalovaní i otec žalované uváděli, že o původu suti nevědí; k tomuto tvrzení bylo navrženo dokazování toliko účastnickými výpověďmi žalobců, což soud (obdobně jako výše hodnotil výpovědi žalovaných ohledně souhlasu žalobkyně a)) nepovažuje za dostatečné pro jednoznačný závěr prokázání uvedeného tvrzení.

43. S ohledem na uvedené skutkové a právní závěry byla žaloba podaná ve smyslu ust. § 1042 o. z. zamítnuta.

44. Ve smyslu ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl výrokem II tohoto rozsudku o povinnosti k náhradě nákladů prvostupňového řízení, neboť tímto rozsudkem se u něj tato fáze řízení končí. Vzhledem k tomu, že ve věci proběhlo i odvolací řízení o odvolání proti prvnímu prvostupňovému rozsudku, v rámci něhož byl uvedený rozsudek zrušen a věc byla prvostupňovému soudu vrácena k novému projednání, bylo výrokem II tohoto rozsudku rozhodnuto o nákladech celého řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

45. Podle § 142 o. s. ř. platí ohledně nákladů soudního řízení, že ve věci úspěšný účastník má proti neúspěšnému účastníku právo na to, aby mu byly nahrazeny náklady potřebné k účelnému uplatňování či bránění práva. Ve věci úspěšným žalovaným tak bylo podle citovaného ustanovení vůči neúspěšným žalobcům přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, představovaných náklady právního zastoupení 41 165,40 Kč, které byly určeny dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále případně jen AT). Při tarifní hodnotě 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 písm. a) AT, neboť předmětem řízení byl nárok žalobců na vyklizení pozemku, když ocenění takového nároku nelze provést) činí odměna advokáta za jeden úkon 1 500 Kč (§ 7 bod 4 AT), přičemž při zastoupení dvou žalovaných se tato odměna u společných úkonů snižuje za každého z žalovaných o 20% (§ 12 odst. 4 AT), proto činí u každého z nich 1 200 Kč. V posuzovaném případě dosáhla odměna advokáta, který v řízení učinil 7 úkonů (převzetí a příprava zastoupení dne 22. 1. 2020, 2 písemná podání ve věci z 11. 11. 2020 a 24. 1. 2021, účast u jednání dne 30. 1. 2020 před odvolacím soudem, dále před okresním soudem dne 27. 10. 2020, 25. 5. 2021 a 7. 9. 2021; § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT), když jednání konané dne 25. 5. 2021 u okresního soudu se při délce trvání od 8:08 do 13:17 hodin započítává 3 x, celkem 10 800 Kč (9 x 1 200 Kč). Dále jde o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 300 Kč - tj. celkem 2 100 Kč (7 x 300 Kč, § 13 odst. 4 AT). Částka uvedené odměny a náhrady hotových výdajů v kompletní výši 12 900 Kč se pak počítá za každého z žalovaných, jde tedy o 25 800 Kč. Ke společným nákladům řízení obou žalovaných přísluší též náhrada za čas promeškaný advokátem v souvislosti s poskytnutím právní služby, konkrétně strávený advokáta při cestě ke 4 jednáním (1 x z [obec] do [obec] a zpět, 3 x z [obec] do [obec] a zpět) vždy po 6 půlhodinách, celkem 2 400 Kč (4 x 6 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), a také cestovní výdaje advokáta za 3 jízdy z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti vždy 220 km vozem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] s průměrnou spotřebou 6,6 litrů [číslo] km, a to v případě 1 cesty v roce 2020 při sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km a při ceně benzinu natural za jeden litr 32 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 358/2019 Sb.) jde o 1 388 Kč a v případě 2 cest v roce 2021 při sazbě základní náhrady 4,40 Kč za 1 km a ceně benzinu za 1 litr 33,80 Kč (vyhl. č. 589/2020 Sb.) jde o 2 x 1459 Kč. Za jízdu k odvolacímu jednání dne 30. 1. 2020 z [obec] do [obec] a zpět, ve vzdálenosti celkem 240 km shodným vozem, při sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km a při ceně benzinu za jeden litr 32 Kč (§ 1 písm. b), § 4 písm. a) vyhl. č. 358/2020 Sb.) jde o 1 515 Kč. Konečně náklady řízení podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. tvoří náhrada za DPH v sazbě 21% (zák. č. 235/2004 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2013) z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 7 144,40 Kč (0,21 x (25 800 + 2 400 + 1 388 + 2 x 1 459 + 1 515)).