25 Co 162/2024 - 875

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Petry Turnovské v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce A] d) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce A] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], IČO [IČO advokáta C] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] 3. [Anonymizováno], IČO [IČO advokáta D] sídlem [Adresa advokáta D] zastoupený advokátem [Jméno advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] za účasti vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o náhradu újmy na zdraví, o odvolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 C 202/2017-794 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. mění tak, že se žaloba co do částky 1 553 711 Kč zamítá; jinak se v tomto výroku a v napadeném výroku VI. potvrzuje s tím, že ve výroku I. se vypouští slova „k rukám právního zástupce žalobkyně a)“.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. mění tak, že se žaloba co do částky 260 316 Kč zamítá; jinak se v tomto výroku a v napadeném výroku VII. potvrzuje s tím, že ve výroku II. se vypouští slova „k rukám právního zástupce žalobkyně b)“.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že se žaloba co do částky 40 000 Kč zamítá; jinak se v tomto výroku a v napadeném výroku IX. potvrzuje s tím, že ve výroku IV. se vypouští slova „k rukám právního zástupce žalobkyně a)“.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích III. a VIII. potvrzuje s tím, že ve výroku III. se vypouští slova „k rukám právního zástupce žalobce c)“.

V. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

VI. Vedlejší účastnici na straně 3. žalovaného se vůči žalobkyni a) právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Ve vztahu mezi žalobci b), c) a d) a vedlejší účastnicí na straně 3. žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

VII. Účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Kutné Hoře, a to žalobci ve výši 15 132,50 Kč a žalovaní a vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného ve výši 15 132,50 Kč.

VIII. Žalovaní a vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice soudní poplatek ve výši 3 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Kutné Hoře. IX. 3. žalovanému se vrací přeplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 110 296 Kč, který mu bude vrácen prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře.

X. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 7 C 202/2017-794, Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl že všichni žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) částku 2 357 423 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně a) (výrok I.), žalobkyni b) částku 320 633 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně b) (výrok II.), žalobci c) částku 50 000 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce c) (výrok III.), žalobkyni d) částku 50 000 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně a) (výrok IV.). Výrokem V. bylo rozhodnuto, že řízení se co do částky 4 879 654 Kč, kterou jako náhradu za nemajetkovou újmu požadovala žalobkyně a), zastavuje. Žalobu pak zamítl, pokud se: žalobkyně a) domáhala po žalovaných zaplacení částky 3 000 000 Kč (výrok VI.), žalobkyně b) domáhala po žalovaných zaplacení částky 200 000 Kč (výrok VII.), žalobce c) domáhal po žalovaných částky 450 000 Kč (výrok VIII.) a žalobkyně d) domáhala po žalovaných částky 200 000 Kč (výrok IX.). Výrokem X. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem XI. pak, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Předmětem řízení byl nárok žalobců na náhradu újmy v souvislosti se škodnou událostí ze dne 27. 7. 2014, kdy se žalobkyně a) koupala v požární nádrži v obci [adresa], užívané jako místní koupaliště, když během čištění požární nádrže, při němž 1. žalovaný bez upozornění otevřel šoupátko stavidla, došlo k vtažení a zaklínění žalobkyně a) do potrubí výpustě a jejímu následnému tonutí. V důsledku tonutí došlo u žalobkyně a) k zástavě srdeční a dechové činnosti, což mělo, i přes úspěšnou resuscitaci, za následek hypoxické poškození mozku s masivním vdechováním vody do plic a řadu dalších zranění a poškození zdraví, vedoucích k trvající poruše vědomí žalobkyně a) a jejímu psychomotorickému poškození. Žalobci se domáhali vůči žalovaným náhrady nemajetkové a částečně majetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení zákonné povinnosti na straně žalovaných. Žalobkyně a) požadovala bolestné, ztížení společenského uplatnění a náhradu za duševní útrapy, žalobkyně b) (matka žalobkyně a)), žalobce c) (otec žalobkyně a)) a žalobkyně d) (sestra žalobkyně a)) pak nemajetkovou újmu za prodělané duševní útrapy, žalobkyně b) rovněž náhradu ušlé mzdy. Soud prvního stupně shledal všechny tři žalované odpovědné za vznik žalované újmy v příčinné souvislosti s uvedenou škodnou událostí. Žalobě plně vyhověl, pokud jde o bolestné a ztížení společenského uplatnění, požadované žalobkyní a), a dále pokud jde o ušlý výdělek žalobkyně b), jinak žalobě vyhověl pouze zčásti a zčásti žalobu zamítl. Dále aplikoval § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), když uzavřel, že žalobce c) (jako zákonný zástupce žalobkyně a)) spoluzpůsobil vzniklou škodu z 50 %; v tomto rozsahu tedy nárok tohoto žalobce ponížil. Věc právně kvalifikoval dle § 2894 a násl. o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1, 2 a § 150 o. s. ř.

2. Soud prvního stupně ve věci již ve věci jednou rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 7 C 202/2017-451, kdy žalobu v plném rozsahu zamítl. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 25. 10. 2022, č. j. 25 Co 58/2022-611, byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem odvolacího soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobců, pasivní věcné legitimace žalovaných, odpovědnosti žalovaných za škodu dle § 2894 a násl. o. z., skutkového a právního posouzení ohledně tzv. spoluzpůsobení škody v intencích § 2918 o. z., i solidární odpovědnosti za škodu u všech žalovaných dle § 2915 odst. 1 o. z.

3. Proti výrokům VI., VII, VIII., IX. a X. (výrok XI. je výrokem závislým – poznámka odvolacího soudu) rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobci. Uvedli, že žalobkyně a) vedle nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, ke kterým byl zpracován znalecký posudek [jméno FO] ze dne 15. 9. 2024, uplatnila rovněž nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy, která jí byla způsobena duševními útrapami, jež prodělala a doposud prodělává v důsledku škodné události ze dne 27. 7. 2014. Takto žádala částku 4 000 000 Kč. Míra celkové újmy na zdraví je opakovaně popisována v lékařských zprávách, ale také ve znaleckých posudcích, které byly v tomto směru vypracovány, jak již šlo o posudek [jméno FO] či posudek ze dne 17. 10. 2014, vypracovaný [jméno FO] Pro samotné uplatnění nároku žalobkyně a) za duševní útrapy je důležité připomenout, že poté, co byla přibližně po 14 dnech odpojena z umělé plicní ventilace, byla ve stavu, že vůbec nereagovala na zevní podněty, byla schopna minimálního kontaktu s okolím, zcela ztratila polykací reflex, došlo u ní k obrně všech končetin, a navíc prodělávala zánět plic a měla poškozený zrak. Dlouhotrvající tonutí vedlo k poškození mozku a fakticky všech smyslů žalobkyně a). Těmito psychickými procesy plnými obav z budoucnosti, vypořádávání se se ztrátou zdraví a schopností si žalobkyně a) prochází každým dnem, kdy prožívá každodenní problémy, jako když si nemůže v důsledku ztráty jemné motoriky odemknout dveře, kdy při každém jejím stravování musí být přítomna osoba, která na ni dohlíží, kdy musí každý den rehabilitovat, anebo kdy se musí potýkat s projevy zlého chování ve studijních kolektivech v důsledku své neschopnosti zvládat některé běžné úkony, které se od ostatních studentů očekávají a předpokládají. V této souvislosti musela žalobkyně a) ukončit studium na Střední odborné škole a Středním odborném učilišti ve [Anonymizováno], a přejít na méně náročný obor stravovací a ubytovací služby, a to pouze z toho důvodu, že po fyzické stránce nezvládala výkon činností právě v důsledku trvající ztráty drobné motoriky rukou. Nebyla schopna roznášet talíře s jídlem nebo provádět obsluhu v dostatečné rychlosti. V ostatních studijních oborech přitom vykazovala výborné výsledky. Ke zdravotní újmě žalobkyně a) přitom došlo v době, kdy jí bylo 9 let, a fakticky celé dospívání se potýká s následky újmy na zdraví. V žalobě byly tyto duševní útrapy vyčísleny částkou 4 000 000 Kč a uplatněny předžalobní výzvou u všech žalovaných. Na daný nárok žádný z žalovaných nepřispěl žalobkyni a) jakýmkoliv plněním, dokonce ani omluvou nebo jiným projevem lítosti. Hodnota původně uplatněného nároku v mezidobí značně poklesla, a to minimálně o inflaci. Pokud soud prvního stupně navýšil zjištěné bolestné a ztížení společenského uplatnění o další plnění v podobě nemajetkové újmy za duševní útrapy žalobkyně a) o 1 000 000 Kč, nelze takové navýšení považovat za dostatečné a odpovídající skutečným útrapám žalobkyně a). Žalobkyně a) tedy navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku VI. tak, že jí přizná vůči žalovaným částku 5 357 423 Kč celkem a rovněž náhradu nákladů řízení. Pokud jde o žalobkyni b), ta si jako matka žalobkyně a) procházela v bezprostřední době po škodné události tím vůbec největším utrpením, jakým může rodič dítěte, kterému doslova umírá dítě před očima a jehož šance na přežití jsou jen velice malé, vůbec procházet. Tyto útrapy byly intenzivní nejen krátce po úrazu, který žalobkyně a) utrpěla, ale i po celou dobu jejího dospívání. Jejím osudem a tím, jak bude schopna naplňovat svůj život, se žalobkyně b) trápí doposud, a každodenní komplikace při zajišťování péče o ni jsou jí toho připomínkou. Soudem prvního stupně přiznaný nárok na peněžitou náhradu nemajetkové újmy neodpovídá principům přiměřeného a spravedlivého odškodnění. Žalobkyně b) tak navrhla, aby ji odvolací soud přiznal nemajetkovou újmu v celkové výši 500 000 Kč a v tomto směru změnil výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně s tím, že ji bude přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce c) jako rodič žalobkyně a) prožívá stejně jako žalobkyně b) obdobné utrpení. Vyslovil svůj nesouhlas s mírou jeho spoluodpovědnosti za újmu na zdraví, kterou utrpěla jeho dcera a s tím souvisejícím ponížením jeho nároku o 50 %, když opětovně připomněl, že ke vztažení jeho dcery do výpustě nedošlo v důsledku toho, že by zanedbal svůj dohled nad dcerou, ale v důsledku toho, že 1. žalovaný otevřel výpusť nádrže, aniž by na to kohokoliv upozornil, a dokonce pokynul dětem, které se v místě výpustě koupaly, včetně žalobkyně a), že se mohou koupat dál. Žalobce c) připomíná, že by jej nikdy nenapadlo, že někdo může vypouštět nádrž v době, kdy se v ní koupají lidé. Předtím než 1. žalovaný otevřel výpusť nádrže, koupala se v místě stavidla nejen jeho dcera, ale i další děti, se kterými byl žalobce c) na daném koupališti, přičemž žádné z dětí neutrpělo žádnou újmu a ani mu žádná nehrozila. Žalobce c) navrhl, aby odvolací soud změnil výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně tak, že mu přizná nemajetkovou újmu v celkové výši 500 000 Kč a rovněž náhradu nákladů řízení. Žalobkyně d) byla rovněž přítomna události, při kterém došlo k tonutí její sestry. O život a zdraví své sestry se bála a stejně jako rodiče i ona prožívala každodenní strasti společného rodinného života, který byl zásadně ovlivněn léčbou a péčí o žalobkyni a), ale také tím, že její matka musela převážnou péči věnovat právě žalobkyni a) i na úkor žalobkyně d). Současně otec, tedy žalobce c), musel zajišťovat rodinu, aniž by mu v tom mohla být více nápomocna žalobkyně b). Ostatně i z těchto důvodů se celá rodina potýkala s ekonomickými problémy a dlouhodobě žila na hranici chudoby. Žalobkyně d) tak považovala jí přiznaný nárok za nepřiměřený a nespravedlivý, a navrhla, aby odvolací soud změnil výrok IX. rozsudku soudu prvního stupně tak, že jí přizná nemajetkovou újmu v celkové výši 250 000 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. Žalobci dále uvedli, že pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí soudu o výši přiznaného peněžitého zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu spočívalo na spravedlivém uvážení soudu, a proto bylo zcela namístě, aby žalobcům byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Pro žalobce je obvykle velmi těžké, ne-li nemožné, přesně odhadnout, jak výši jednotlivých nároků soud posoudí. Nároky na zaplacení bolestného, ztížení společenského uplatnění a náhradu za způsobené duševní útrapy byly vyčísleny v nejvyšší možné míře a posouzeny následně znalecky. V části, ve které žalobou zvažované peněžité zadostiučinění přesáhlo znalcem určenou náhradu, vzala žalobkyně a) svou žalobu zpět. V této části, byť byla žalobkyně a) úspěšná pouze částečně, je nutné zohlednit, že jí přiznaný nárok byl závislý na závěrech znaleckého posudku, které nemohly být žalobkyni a) při jeho uplatnění známy. Žalobci navrhli, aby jim byla přiznána plná náhrada nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.

4. Žalovaní č. 1 a 2 uvedli k odvolání žalobců, že to byli právě všichni žalobci, kteří odmítli svou účastnickou výpověď při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 2. 2024, kterou soud prvního stupně zcela jistě zamýšlel k doplnění či upřesnění účastnických výpovědí v souvislosti se závěry odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení ze dne 21. 10. 2022. Pokud tedy žalobci uvádějí důvody, pro které má být rozsudek soudu prvního stupně právně nesprávný, pomíjí skutková zjištění z dokazování před soudem prvního stupně. Strana žalující pomíjí i zaviněné jednání žalobce c), které bylo rovněž nepochybně prokázáno. Výrok o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně považují 1. i 2. žalovaní za věcně i právně správný a nesouhlasí s posouzením stranou žalující v jejím odvolání právě pro skutková zjištění soudu prvního stupně, které strana žalující zcela pomíjí.

5. Žalovaní č. 1 a 2 se včas odvolali proti výrokům I., II., III. a IV. (výroky X. a XI. jsou výroky závislými – poznámka odvolacího soudu) rozsudku soudu prvního stupně. Uvedli, že vytýkají soudu prvního stupně, že ve vztahu k 1. žalovanému odvozuje jeho odpovědnost za újmu vzniklou žalobkyni a) z odůvodnění a důkazů provedených v trestním řízení, když procesní vázanost se vztahuje pouze k výroku, kterým byl 1. žalovaný uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Nelze přehlédnout, že ve výroku je uvedeno, že 1. žalovaný „přispěl“ k poškození zdraví poškozené žalobkyně a). Tento výraz není náhodný a žalovaní jsou přesvědčeni, že tím chtěl trestní soud vyjádřit svůj názor na spolupůsobení vícero osob, zejména pak osoby otce poškozené, což je vyjádřeno i v textu odůvodnění. Soud prvního stupně zcela pominul skutečnost, že primární a zásadní příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně a) bylo protiprávní jednání žalobce c), otce žalobkyně a), který zcela vědomě umožnil žalobkyní a) skákat do vody bez jakýchkoliv ochranných pomůcek pro neplavce či špatné plavce, přičemž věděl, že žalobkyně a) neumí dostatečně dobře plavat, což přímo vedlo k tonutí žalobkyně a) a bylo rozhodující skutečností pro vznik újmy na zdraví. Krajský soud v Praze jako soud odvolací pouze převzal skutkový stav, popsaný v odůvodnění trestních rozhodnutí, přestože skutkový stav zjištěný v průběhu dokazování před soudem prvního stupně v civilním řízení je širší a v podílu dalších osob odlišný od toho, o který se opírají rozhodnutí trestních soudů. Trestní soudy neprováděly žádná dokazování k základním skutkovým a právním otázkám odpovědnosti za škodu na nemajetkovou újmu a odkázaly stranu žalující na řízení občanskoprávní. Nelze srovnávat rozsah navržených a provedených důkazů v řízení civilním a trestním, když trestní řízení bylo limitováno obžalobou. 1. a 2. žalovaní jsou toho názoru, že při rozhodování o výši újmy soud prvního stupně neakceptoval názor odvolacího soudu, respektive řídil se jím pouze u žalobce c), kterému ponížil jemu připadající plnění s ohledem na jeho spoluúčast, když zanedbal dohled nad tehdy nezletilou žalobkyní a). Odvolací soud nicméně ve svém zrušovacím usnesení ze dne 25. 10. 2022 dospěl k závěru, že je dána solidární odpovědnost všech tří žalovaných za újmu na základě škodní události ze dne [datum] s tím, že žalobce c) participuje na vzniku této škodné události (spoluzpůsobil danou újmu) v rozsahu 50 % k celku, tedy nikoliv pouze ve vztahu k jeho osobě. V rámci dokazování bylo prokázáno, že žalobkyně a) se netopila proto, že se z nádrže vypouštěla voda, ale začala se topit, protože byla špatným plavcem bez ochranných pomůcek pro neplavce s tím, že plavání a skákání do vody jí bylo umožněno žalobcem c), jejím otcem. 1. a 2. žalovaní odkázali na znalecké posudky [jméno FO], CSc., znalecký posudek z oboru biomechaniky [adresa], a závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství [jméno FO] [tituly za jménem] Jsou toho názoru, že znaleckými posudky a závěry v nich obsaženými ve spojení s důkazy v řízení provedenými bylo prokázáno, že počátek tonutí žalobkyně a), spojený se ztrátou vědomí, nastal bezprostředně po jejím ponoření pod hladinu, kdy na ni nepůsobil žádný vtokový vír vypouštěné vody a hydromechanické síly neměly na její stav žádný zásadní vliv. Tonutí žalobkyně a) bylo důsledkem její nedostatečné zdatnosti v plavání, když žalobce c) měl funkci zajišťovací. Bylo přitom prokázáno, že ke skoku žalobkyně a) do nádrže došlo až po ukončení činnosti 1. žalovaného. Z technického hlediska je pak nesporné, že vypouštění protipožární nádrže nemělo žádný vliv na počátek tonutí žalobkyně a). Primární příčinou topení žalobkyně, to je příčinou, bez které by nedošlo k újmě na jejím zdraví, je proto zcela jednoznačně porušení povinností žalobcem c), jejím otcem, jemuž byla svěřena. 1. a 2. žalovaní nemohli předpokládat vznik újmy na zdraví žalobkyně a), právě přítomnost žalobce c) byla pro 1. žalovaného pojistkou toho, že k žádné nehodě nemůže dojít. Není tak dána příčinná souvislost mezi jednáním 1. žalovaného a vznikem újmy žalobkyni a), respektive tato byla přerušena jednáním žalobce c) otce žalobkyně a). I pokud by 1. a 2. žalovaní odpovídali za škodu, měla by se spoluzpůsobení vzniku škody na straně žalobců promítnout v poměru vyšším než 50 % k celku. 1 a 2. žalovaní odkázali na ustanovení § 2918 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) sp. zn. 22 Cdo 4463/2017. Dle tohoto rozsudku lze k tíži žalobkyni a) bez dalšího přičíst jednání zákonného zástupce, stejně tak by pak jeho jednání mohlo být přičteno k tíži dalších poškozených. 1. a 2. žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Proti výrokům I., II., III., IV. (výroky X. a XI. jsou výroky závislými - poznámka odvolacího soudu) rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání 3. žalovaný. Namítal, že napadený rozsudek zjevně toliko přejímá závazný právní názor odvolacího soudu, vyjádřený v usnesení ze dne 25. 10. 2022 s jedinou výjimkou; je nucen odmítnout zcela nepravdivé tvrzení odvolacího soudu o tom, že 3. žalovaný je zřizovatelem 2. žalovaného, neboť to je v přímém rozporu se zápisem ve veřejném rejstříku. Uvedené nepravdivé tvrzení bylo přitom stěžejním argumentem při dovozování spoluodpovědnosti 3. žalovaného za újmu na zdraví žalobkyně a). Závazný právní názor odvolacího soudu je vadný, neboť si jej odvolací soud vytvořil na základě nepřípustného vlastního jiného hodnocení důkazů, aniž by znovu sám provedl důkazy. V napadaném rozsudku zcela absentuje prokázání příčin vzniku újmy na zdraví jako základní skutkové otázky. Rovněž zcela ignoruje skutečnost, že primární a zcela rozhodující příčinou vzniku újmy na zdraví bylo protiprávní jednání otce poškozené, žalobce c), který vědomě umožnil poškozené, ačkoliv věděl, že neumí dostatečně plavat, skákat do hloubky bez plovacího kruhu, což přímo a bezprostředně vedlo k jejímu topení a bylo rozhodující skutečností vzniklého následku. 3. žalovaný je činěn spoluzodpovědným za vzniklý následek nikoli na základě nějakého svého jednání (ať již formou konání či opomenutí), ale toliko na základě jeho vědomosti o tom, že se v předmětné nádrži koupají lidé. Z toho napadený rozsudek dovozuje, že když 3. žalovaný něco věděl, měl preventivní povinnost konat (neznámo ovšem co), a proto tedy spoluodpovídá za vzniklou újmu na zdraví. Takový právní názor považuje 3. žalovaný za nesprávný. Odůvodnění zrušovacího rozhodnutí je nepřijatelným a hrubým zkreslením skutkového stavu skutečně zjištěného soudem prvního stupně, aniž by jej odvolací soud blíže hodnotil. Důkazy, o které se opírá trestní rozsudek jsou neslučitelné s důkazy provedenými civilním soudem. 3. žalovaný poukázal na to, že 2. žalovaný je pobočný spolek, jehož zakladatelem, nikoliv zřizovatelem, je [právnická osoba], což je snadno zjistitelné z veřejného rejstříku. Dále poukázal na ustanovení § 228 odst. 1 o. z. s tím, že 2. žalovaný jako právní subjekt odvozený od hlavního spolku nemohl a nesměl plnit pokyny jakékoli jiné právnické osoby, 3. žalovaný mu tudíž nemohl dávat a nedával žádné pokyny. Rovněž poukázal na to, že stavba předmětné požární nádrže byla postavena jako stavba ve vlastnictví státu na pozemku ve vlastnictví státu. Tato stavba zjevně není a nebyla podle předpisů platných v době její výstavby samostatnou nemovitou věcí. Zrušovací usnesení odvolacího soudu pro svůj odlišný právní názor neuvedlo žádnou skutkovou argumentaci. Z důkazů, které mohl odvolací soud provést, by se dalo dovodit, že stavbu požární nádrže lze fakticky i hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem nesplývá, není jeho součástí a netvoří s ním jednu věc (rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Požární nádrž tak nebyla a není samostatnou nemovitou věcí, ale je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]/4, který byl v inkriminované době ve vlastnictví České republiky, právo hospodaření státního podniku [právnická osoba]. Předmětná nádrž proto byla ve vlastnictví České republiky, nikoliv [anonymizováno]. Ani v případě, že by stavba požární nádrže byla samostatnou nemovitou věcí, nestala se vlastnictvím města [adresa]. 3. žalovaný v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) sp. zn. IV. ÚS 185/96 s tím, že pro přechod majetku státu na obec dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. musely být splněny kumulativně všechny tři podmínky v tomto ustanovení určené, tudíž muselo jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce, a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (právo hospodaření bylo realizováno). Uvedená materiální podmínka musela být splněna ke dni 24. 5. 1991, tedy ke dni účinnosti citovaného zákona. Městský národní výbor [adresa] (zanikl až ke dni 1. 11. 1991) předmětnou požární nádrž ale ke dni 24. 5. 1991 fakticky nevyužíval, natož k plnění svých úkolů, ani nepečoval o její údržbu. Proto také předmětná požární nádrž, pokud by byla samostatnou nemovitou věcí, nemohla přejít a nepřešla do vlastnictví jeho právního nástupce města [adresa]. Tato nádrž je navíc napájena přímo z vodního díla [adresa]) a jde o tzv. průtočnou, respektive obtočnou vodní nádrž. Protože šlo o nádrž na vodním toku, bylo s ohledem na ustanovení čl. 10 Ústavy z roku 1960 vyloučeno, aby město za účinnosti uvedené ústavní úpravy, tj. do roku 1993, toto vodní dílo vůbec mohlo získat do svého vlastnictví. Tento právní názor vyplývá ze závazného nálezu ÚS ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 95/05. Ať už byla požární nádrž ve vlastnictví České republiky nebo vlastnictví 3. žalovaného, nebyla přímo přístupná z veřejné komunikace, ale jedině přes pozemek ve vlastnictví státu. 3. žalovaný neměl právní povinnost zajistit čištění požární nádrže, a tím méně se starat o průběh jejího čištění. Pojem údržba je definován v § 3 odst. 4 stavebního zákona, čištění není údržbou stavby, a není proto ani právní povinností vlastníka stavby. 3. žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení o porušení své prevenční povinnosti, když ustanovení § 2900 o. z. ukládá prevenční povinnost pouze při konání, tedy aktivním chování subjektu. Není však tvrzeno, že by 3. žalovaný v požární nádrži dne 27. 7. 2014 něco konal. 3. žalovaný dále namítal, že nebylo prokázáno, že by se žalobkyně a) začala topit, protože se z nádrže vypouštěla voda. Naopak bylo prokázáno, že začala topit, protože neuměla dostatečně plavat bez plovacích pomůcek, a právě takové plavání jí bylo umožněno jejím otcem. 3. žalovaný v tomto směru odkázal na výpověď svědkyně [jméno FO] při ústním jednání dne 15. 1. 2019 a u hlavního líčení dne 1. 6. 2015, dále výpověď svědka [jméno FO] při hlavním líčení 1. 6. 2015, výpověď svědkyně [Anonymizováno] při hlavním líčení 5. 6. 2015 a svědka [jméno FO] ze dne 5. 6. 2015, jakož i na znalecké posudky z oboru hydrodynamiky [jméno FO], z oboru forenzní biomechaniky [adresa] a z oboru soudního lékařství [jméno FO], když uvedené svědecké výpovědi a závěry znaleckých posudků podrobně v odvolání vypisuje. Na základě uvedených důkazů má 3. žalovaný za to, že byl prokázán skutkový stav věci odlišně, než byl zjištěn soudem prvního stupně, respektive odvolacím soudem. Především dle něj žalobkyně a) před vstupem do odtokového otvoru již nebyla a nemohla být při vědomí. Aby mohla být stržena do výtokového potrubí, muselo její tělo klesnout až do úrovně těsně nade dnem. Je zjevným nonsensem i podle laických zkušeností, že by dívka byla z vertikální polohy při skoku s připaženýma rukama v téže nezměněné poloze při vědomí vtažena do výtokového potrubí. Až po ztrátě vědomí mohla žalobkyně a) klesnout a klesla na dno nádrže v celé délce svého těla, tj. 140 cm, a v ose odtokového potrubí. To vše silou proudu vody, silou vyskytující se pouze u dna nádrže a jen v ose odtoku, a byla pak zčásti vtažena do odtokového potrubí. Příčinou tonutí žalobkyně, kdy došlo nejdříve k masivnímu vdechování vody a ke ztrátě vědomí, proto nemohlo být až její částečné vtažení do odtokové roury požeráku. Prvotní, základní, podstatnou a právně relevantní příčinou topení žalobkyně a), tj. příčinou, bez které by nedošlo k újmě na jejím zdraví, je proto zcela jednoznačně porušení povinnosti jejím otcem, jemuž byla svěřena, a který věděl jak o nedokonalé schopnosti své dcery plavat bez kruhu, tak o souběžném vypouštění nádrže, a přesto jí umožnil skákání do nádrže v blízkosti požeráku. Příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. 3. žalovaný neporušil, a ani nemohl porušit, žádnou ze svých právních povinností, a proto za vzniklou újmu na zdraví neodpovídá vůbec, a tedy ani společně s dalšími žalovanými. 3. žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude proti němu v celém rozsahu zamítnuta.

7. Vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného podala včasné odvolání proti výrokům I., II., III. a IV. (výroky X a XI. jsou výroky závislými - poznámka odvolacího soudu) rozsudku soudu prvního stupně. Uvedla, že žalobci v řízení neunesli důkazní břemeno a neprokázali ani základ svého nároku. Odkázala na vyčerpávající písemné odvolání 3. žalovaného, s jehož obsahem se plně ztotožňuje. Žalobci v řízení neprokázali, že za údajnou újmu odpovídá 3. žalovaný. Vedlejší účastnice zdůraznila, že skutečností známou z veřejného rejstříku je, že 3. žalovaný nebyl zřizovatelem 2. žalovaného. Závěr v odůvodnění bodu č. 31 rozhodnutí odvolacího soudu je tedy nesprávný. Napadený rozsudek je rovněž nesprávný, pokud jde o výši újmy, která byla žalovaným uložena zaplatit, neboť tato je zcela nepřiměřená, vymyká se judikatuře vyšších soudů a odporuje znaleckému posudku [jméno FO]. Soud prvního stupně navíc nerespektoval právní názor odvolacího soudu v bodech č. 43 a 44 usnesení odvolacího soudu o tom, že žalobce c) participuje na vzniku škodné události v rozsahu 50 % vcelku. Vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu ve vztahu k 3. žalovanému zamítl.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odstavec 1 a 5 o. s. ř.

9. Výrok V. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Nebyl tedy ani předmětem přezkumu odvolacím soudem.

10. Na základě dokazování, provedeného před soudem prvního stupně, bylo zjištěno, že žalobci a), c) a d), jakož i další osoby, se dne [datum] koupali v požární nádrži [adresa], když k nádrži dorazil sbor dobrovolných hasičů (2. žalovaný), včetně 1. žalovaného. 1. žalovaný následně v rámci čištění požární nádrže otevřel šoupátko ve výpusti. Toto čištění nádrže, prováděné 3x až 4x v roce je domlouváno vždy na schůzi 2. žalovaného, v tomto případě na schůzi předchozího dne 26. 7. 2014. Konkrétní úkoly se rozdělují až na místě. V době, kdy 1. žalovaný otevíral stavidlo, nebyl ve vodě v blízkosti stavidla nikdo. Poté, co bylo stavidlo opět uzavřeno vrchním krytem (deskou), skákala žalobkyně a) spolu s děvčaty opět do vody a žalobce c) okolo poplavával a přidržoval se stavidla. 1. žalovaný stavidla překryl deskou, žalobkyně a) skočila bez plovacího kruhu po nohou do vody blízko výpustě požární nádrže, žalobce c) byl ve vodě v blízkosti stavidel. Protože byla výpusť otevřena, došlo k nasání těla do odtokového otvoru a tonutí žalobkyně a). 1. žalovaný, ani žádný další přítomný člen 2. žalovaného, neupozornil koupající se, včetně žalobců a), c) a d), že se nesmějí dále koupat či skákat do vody, poté, co 1. žalovaný otevřel šoupě výpusti. Žalobkyně a) utrpěla v důsledku tonutí dne [datum] hypoxické poškození mozku a četné oděrky, když se zhruba 15 minut nacházela pod vodní hladinou. Po transportu vrtulníkem a hospitalizaci byla kromě farmakologické léčby nutná umělá plicní ventilace. Žalobkyně a) na zevní podněty zprvu nereagovala, postupně byla schopna minimálního kontaktu (otevření očí), trvala porucha polykání, došlo k rozvoji obrny všech končetin v důsledku poškození mozku a zánětu plic. Stav žalobkyně a) vyžadoval neustálou pomoc druhé osoby, po přeložení na pediatrickou kliniku probíhala logopedická cvičení. Následně došlo k přeložení žalobkyně a) do léčebných lázní za účelem rehabilitace pohybu, postupně došlo ke zlepšení chůze. V říjnu 2014 začala žalobkyně a) chodit postupně do školy, byla schopna pomalu mluvit a číst. Poranění žalobkyně a) mělo charakter bezprostředního ohrožení života a delší dobu trvající vážné poruchy zdraví s citelným omezením běžného způsobu života nejméně do konce září 2014. Pokud jde o předmětnou požární nádrž, podle projektového úkolu se jedná o akumulační požární nádrž, jejímž účelem je zabezpečení dostatečného množství vody pro zásah na východní části obce [adresa]. Je o rozměrech 26 x 16 m. Na kratší straně obdélníkové betonové požární nádrže se nachází stavidlo překryté OSB deskou, pod kterým je výpusť. Pod stavidlem je hloubka přibližně 1,90 m, na protější straně je hloubka přibližně 1,20 m. Okolo nádrže jsou tři lavičky, podél silnice je nádrž ohrazena oplocením tvořeným sloupky a řetězy, dříve se tu nacházela i skluzavka. K přístupu k výpusti je nutné odstranit vrchní OSB desku, výpusť se pak otevírá klíčem, který dříve býval ukrytý uvnitř stavidla. Po otevření stavidla voda za hluku vytéká. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2015, č. j. 2 T 36/2015-446, byl 1. žalovaný uznán vinným, že „dne [datum] okolo [Anonymizováno] hodin v obci [adresa], kde prováděl jako dobrovolný hasič čištění požární nádrže, která se užívá jako místní koupaliště, otevřel naplno šoupátko stavidla potrubí výpustě, která se nachází u dna nádrže, a poté z místa odešel, přičemž na tuto skutečnost neupozornil nikoho z osob, které se v tu dobu koupaly v blízkosti stavidla ani neučinil jiné opatření nutné k bezpečnému vypuštění nádrže a přispěl tak k poškození zdraví [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A], neboť došlo odtékajícím proudem vody k jejímu vtažení do odtokové otevřené výpustě, která se nachází u dna nádrže, a k jejímu zaklínění ve výpusti po dobu nejméně 15 minut, po kterou se nacházela celým tělem pod hladinou, přičemž následkem tonutí došlo u poškozené k zástavě srdeční a dechové činnosti, obnovené úspěšnou resuscitací, přesto poškozená utrpěla hypoxické poškození mozku s masivním vdechováním vody do plic, v důsledku čehož došlo k trvající poruše vědomí, psychomotorickému postižení – obrně všech končetin, a zánětu plic, tedy byla citelně omezena v běžném způsobu života“, a dopustil se tak přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 12 To 358/2015-485, odvolání 1. žalovaného zamítl, přiznal žalobcům b) a c) vůči 1. žalovanému náhradu škody ve výši 55 360 Kč, a odkázal žalobce b) a c) se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a žalobkyně a) a d) s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále rozhodl, že 1. žalovaný je povinen uhradit VZP ČR škodu ve výši 1 036 760 Kč. Ve shodě s prvoinstančním soudem dospěl k závěru, že jednání 1. žalovaného přispělo k následku a je článkem řetězce, který vyústil v těžké ublížení na zdraví žalobkyně a), přičemž dalšími zainteresovanými subjekty jsou 2. žalovaný, který nedostatečně organizoval vypouštění nádrže, 3. žalovaný, který toleroval užívání požární nádrže ke koupání, a rovněž žalobce c), který žalobkyni a) umožnil skákání do vody bez ochranných pomůcek v místech, kde nestačila, ačkoli neuměla plavat. 1. žalovaný uhradil žalobcům b) a c) částku 55 360 Kč dne 2. 11. 2015. 2. žalovaný je spolek, který vznikl dne 28. 8. 1995, od 1. 1. 2014 je zapsán ve spolkovém rejstříku, vedeném Městským soudem v Praze, oddíl L, vložka [Anonymizováno], IČO [IČO], a jeho účelem je činnost v oblasti protipožární ochrany. 1. žalovaný je členem 2. žalovaného od roku 2004. Stavba protipožární nádrže v [Anonymizováno] byla k žádosti Městského národního výboru ve [Anonymizováno] povolena vodohospodářským rozhodnutím odboru [datum] kromě dalšího i za předpokladu, že bude vyhověno připomínkám zainteresovaných osob a organizací. V uvedeném rozhodnutí se mj. uvádí, že provoz, správa a údržba požární nádrže bude příslušet MNV ve [Anonymizováno] jako investorovi, a to na jeho vlastní náklady. Podle vyjádření [právnická osoba] měla být nádrž oplocena a měl být zajištěn volný průjezd komunikací pod hrází. Povodí Vltavy, závod Dolní Vltava – provoz Sázava, ve svém vyjádření účastníka kolaudačního řízení doporučilo, aby v případě, že nebude provedeno oplocení nádrže, byla nádrž po obvodu osazena bezpečnostním zábradlím. Zřízení bezpečnostního zábradlí bylo dohodnuto tak, že toto zábradlí bude provedeno podél místní komunikace na straně k vodní nádrži, a to v délce, aby byl na každé straně přesah minimálně tří metrů přes délku vodní nádrže. Stavba byla dokončena v květnu 1976, kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum] byla schválena a byl udělen souhlas k uvedení nádrže do trvalého provozu. Stavba byla provedena ve vzorné kvalitě bez odchylek od schválené projektové dokumentace, bezpečnostní zábradlí mělo být podle rozhodnutí zřízeno do 30. 4. 1977. Česká republika ([právnická osoba]) jako vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno], druh pozemku vodní plocha, způsob využití vodní nádrž umělá, a nově vzniklého pozemku parc. č. [Anonymizováno], vzniklého oddělením parc. [Anonymizováno], druh pozemku ostatní plocha, zapsaných v katastru nemovitostí pro k. ú. [adresa], obec [adresa], na LV č. [hodnota], prodala tyto pozemky 3. žalovanému, a to kupní smlouvou ze dne [datum]. Důvodem prodeje byla skutečnost, že vodní nádrž vybudoval 3. žalovaný, přičemž k umožnění přístupu, údržby a užívání nádrže je nezbytně nutné využít za tímto účelem nově oddělený pozemek parc. č. [Anonymizováno]. Uvedená požární nádrž se používala ke koupání od samého začátku, byť bylo a je obecně známo, že se nejedná o veřejné koupaliště, ale o požární (hasičskou) nádrž, kde je koupání možné pouze na vlastní nebezpečí. Když koupající v minulosti viděli přijíždět hasičské auto, obvykle se začali balit a odcházeli, protože věděli, co bude následovat (čištění nádrže, úprava okolí). V současnosti probíhá čištění nádrže již za přítomnosti městské policie, která zajistí, aby všichni odešli. Vypouštění nádrže doprovází hluk odtékající vody. Žalobkyně a) nebyla dobrou plavkyní, k plavání používala v době nehody ještě plavecký kruh. Několik dní (asi týden) před škodnou událostí žalobce c) nevěnoval dle svědků [adresa] [jméno FO] na stejném místě dostatečnou pozornost žalobkyni a), která v nádrži rovněž plavala bez plovacího kruhu. U Krajského soudu v Praze bylo pod sp. zn. [spisová značka] vedeno insolvenční řízení ohledně dlužníků žalobkyně b) a žalobce c). Usnesením ze dne [datum] byl zjištěn úpadek žalobců b) a c) a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Usnesením-[Anonymizováno] bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Usnesením-[Anonymizováno] zrušeno oddlužení dlužníka a na jeho majetek prohlášen konkurs.

11. Pokud jde o vznik a výši jednotlivých žalobních nároků, soud prvního stupně dokazováním zjistil, že žalobkyně a) uvízla ve stavidlu, následkem tonutí u ní došlo k zástavě srdeční a dechové činnosti, obnovené úspěšnou resuscitací, přesto poškozená utrpěla hypoxické poškození mozku s masivním vdechováním vody do plic, v důsledku čehož došlo k trvající poruše vědomí, psychomotorickému postižení – obrně všech končetin, a zánětu plic, dále utrpěla četné oděrky, když se zhruba 15 minut nacházela pod vodní hladinou. Kromě farmakologické léčby byla nutná umělá plicní ventilace. Žalobkyně a) na zevní podněty zprvu nereagovala, postupně byla schopna minimálního kontaktu (otevření očí), trvala porucha polykání a došlo k rozvoji obrny všech končetin v důsledku poškození mozku a zánětu plic. Stav žalobkyně a) vyžadoval neustálou pomoc druhé osoby, po přeložení na pediatrickou kliniku probíhala logopedická cvičení. Následně došlo k přeložení žalobkyně a) do léčebných lázní za účelem rehabilitace pohybu, postupně došlo ke zlepšení chůze. V říjnu 2014 začala žalobkyně a) chodit do školy, byla schopna pomalu mluvit a číst. Poranění žalobkyně a) mělo charakter bezprostředního ohrožení života a delší dobu trvající vážné poruchy zdraví s citelným omezením běžného způsobu života nejméně do konce září 2014 (prokázáno zejména znaleckým posudkem č. [hodnota] ze dne 17. 10. 2014, vypracovaného prim. [jméno FO]). V důsledku popsaného úrazového děje utrpěla žalobkyně a) difuzní axonální poranění mozku těžké, poúrazové poškození rohovky vlevo a kontuzi plic, stav žalobkyně byl pouze a jedině následkem topení [datum], a to jak na straně motorické, tak i na straně psychické a inteligenční. Bolestné žalobkyně a) bylo vyčísleno částkou 129 660 Kč a ztížení jejího společenské uplatnění částkou 1 227 763 Kč, a to znaleckým posudkem [jméno FO] ze dne [datum], znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví nemateriální újmy na zdraví, specializace neurologie (znalec vycházel z platné Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví – dále jen „Metodika NS“). V důsledku péče o poškozenou žalobkyni a) byla žalobkyně b) nucena zůstat delší dobu v domácnosti a poskytovat žalobkyni a) celodenní péči, přičemž žalobkyni b) takto ušel zisk ve výši 20 633 Kč, na který by měla nárok v případě docházky do zaměstnání. Žalobkyně a) strávila po škodní události v nemocnici a lázních cca rok, opětovně se učila jíst, chodit, mluvit, starat se sama o sebe Od roku 2020 je stav žalobkyně a) ustálen, žalobkyně a) trpí úzkostnými projevy, stále něco kontroluje, přesvědčuje se, že jsou rodiče doma, že je vše zavřeno, je často unavená, nedokáže se delší dobu soustředit, špatně toleruje stres, s úsilím polyká tuhá sousta, při chůzi po schodech je nestabilní, napadá vlevo. Od škodní události žalobkyně a) podstatně omezila okruh přátel, má potíže začlenit se do kolektivu, trpí motorickou neobratností; na koncerty chodí s přítelem, sama by nikam nešla (prokázáno znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], znalcem z odvětví nemateriální újmy na zdraví, specializace neurologie).

12. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zásadně ztotožňuje s tím, že odpovídá provedeným důkazům. Skutkový stav věci nedoznal zásadních změn ani v rámci odvolacího řízení.

13. Odvolací soud pouze doplnil dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. Takto zjistil z dopisů právního zástupce žalobců ze dne 14. 6. 2017, adresovaných všem žalovaným (včetně dodejek), že žalobci vyzvali všechny žalované před podáním žaloby (podána dne 17. 7. 2017) k zaplacení žalobních nároků. Tato předžalobní výzva byla doručena 1. a 3. žalovanému dne 21. 6. 2017, 2. žalovanému byla odeslána dne 20. 6. 2017.

14. Na věc je ve smyslu ust. § 3028 odst. 1 a § 3079 odst. 1 a contrario o. z. zapotřebí aplikovat tento zákon, konkrétně pak ustanovení § 2894 a násl. o. z., když k porušení právní povinnosti, tedy k protiprávnímu jednání žalovaných mělo dojít dne 27. 7. 2014.

15. Podle § 4 odst. 1 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

16. Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

17. Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

18. Podle § 2903 o. z. nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

19. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

20. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

21. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

22. Podle § 2915 o. z. je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila (odst. 1). Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi (odst. 2).

23. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

24. Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

25. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

26. Podle ustanovení § 2958 o. z. se újma při ublížení na zdraví hradí vždy v penězích ve výši, která plně vyvažuje vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; pokud vznikla poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění.

27. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

28. Podle § 857 odst. 2 o. z. dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.

29. Podle § 858 o. z. rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

30. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

31. Obecnými předpoklady vzniku odpovědnosti za újmu (škodu = újma na jmění) dle § 2910 o. z. jsou: a) porušení právní (zákonné či smluvní) povinnosti, b) vznik újmy (škody), c) příčinná souvislost mezi a) a b), a dále zavinění (které se ve formě nedbalosti předpokládá – viz § 2911 o. z.).

32. Pokud jde o odpovědnost 1. žalovaného za vzniklou újmu, ta je dle odvolacího soudu zásadně spojena s jeho trestním odsouzením. Ve smyslu shora citovaného ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v projednávané věci vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Konkrétně je vázán skutkovou větou, rozhodnutím o vině a trestu (výrokem), tj. závěrem trestního soudu o tom, že 1. žalovaný spáchal přečin dle § 147 odst. 1 trestního zákona. Není však vázán hodnocením důkazů a odůvodněním rozhodnutí trestního soudu (srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 243/2003). Tato vázanost se pak může prosadit pouze ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, nikoliv vůči těm, kteří neměli v tomto řízení možnost skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy (v projednávané věci 2. a 3. žalovaný). V takovém případě je třeba v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné pro soukromoprávní posouzení věci (srovnej nález ÚS ze dne 8. 3. 2012, I. ÚS 1424/09). To se může v občanskoprávním sporu projevit v tom, že civilní soud zaváže z hlediska odpovědnosti za újmu další (zásadně solidárně zavázané) osoby, stanoví v určitý rozsah spoluzpůsobení samotného poškozeného apod. V projednávané věci jde jednak o otázku spoluzpůsobení škody žalobcem c) (§ 2918 o. z.), a dále o otázku případné zavázanosti dalších osob spolu s 1. ŽN (§ 2915 NOZ). Odvolací soud připomíná, že 1. žalovaný byl pravomocně odsouzen pro přečin (dle § 147 odst. 1 trestního zákona), jehož skutková věta zní, že „dne [datum] hodin v obci [adresa], kde prováděl jako dobrovolný hasič čištění požární nádrže, která se užívá jako místní koupaliště, otevřel naplno šoupátko stavidla potrubí výpustě, která se nachází u dna nádrže, a poté z místa odešel, přičemž na tuto skutečnost neupozornil nikoho z osob, které se v tu dobu koupaly v blízkosti stavidla ani neučinil jiné opatření nutné k bezpečnému vypuštění nádrže a přispěl tak k poškození zdraví [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A], neboť došlo odtékajícím proudem vody k jejímu vtažení do odtokové otevřené výpustě, která se nachází u dna nádrže, a k jejímu zaklínění ve výpusti po dobu nejméně 15 minut, po kterou se nacházela celým tělem pod hladinou, přičemž následkem tonutí došlo u poškozené k zástavě srdeční a dechové činnosti obnovené úspěšnou resuscitací, přesto poškozená utrpěla hypoxické poškození mozku s masivním vdechováním vody do plic, v důsledku čehož došlo k trvající poruše vědomí, psychomotorickému postižení – obrně všech končetin, a zánětu plic, tedy byla citelně omezena v běžném způsobu života…“. Je evidentní, že na straně 1. žalovaného došlo k porušení právní povinnosti, deklarované trestním rozsudkem, v důsledku něhož (v příčinné souvislosti s ním) došlo ke vzniku újmy primárně na straně žalobkyně a), případně dalších osob (tzv. sekundární oběti – viz § 2959 o. z.). Skutek popsaný v pravomocném trestním rozsudku se pak zásadně shoduje i se zjištěným skutkovým stavem v tomto řízení, ve kterém však odvolací soud akcentuje i další zjištěné skutečnosti, které zakládají odpovědnost za vzniklou újmu rovněž u jiných osob (viz níže).

33. Žalovaný č. 1 je řadovým členem 2. žalovaného od roku 2004. 2. žalovaný se skutku, popsaného v trestním rozsudku, z hlediska trestněprávního, dopustit nemohl. Může mu být ale „přičítáno“ protiprávní jednání jeho člena, v této věci tedy 1. žalovaného, a to ve smyslu ust. § 2914 o. z. Právní teorie hovoří o „principálovi“ (v projednávané věci 2. žalovaný) a „pomocníkovi“ (v projednávané věci 1. žalovaný). Pokud má „principál“ možnost zvolit si „pomocníka“, odpovídá za škodu, jako by ji způsobil sám. Odvolací soud uzavírá, že v případě 1. žalovaného šlo ve smyslu ust. § 2914 o. z. o nesamostatného pomocníka při výkonu jiné činnosti, než je plnění dluhu, kdy nebyl zjištěn exces tohoto pomocníka, neboť šlo o činnost, kde věcné, místní a časové skutečnosti, jakož i vztah podřízenosti vypovídají o tom, že pomocník (1. žalovaný) jednal v zájmu 2. žalovaného, nikoliv v zájmu svém, a konal činnost pro 2. žalovaného; jednal se souhlasem „principála“ a na jeho pokyn – příkaz (srovnej např. rozhodnutí NS 25 Cdo 482/2005, 25 Cdo 2777/2004, 21 Cdo 1148/2002 či 21 Cdo 454/2002). Existuje zde bezprostřední vztah příčinnosti mezi činností obstarávanou pomocnou osobou (1. žalovaným) a škodlivým jednáním, samozřejmě s přihlédnutím k rozsahu činnosti právnické osoby (2. žalovaného), tj. v projednávané věci pravidelné čištění požární nádrže. 1. žalovaný konal tedy činnost pro 2. žalovaného, byť nepostupoval správně a porušil přitom zejména prevenční povinnost dle § 2900 o. z., a za toto jednání byl pravomocně trestně odsouzen. Vůlí zákonodárce při konstrukci ust. § 2914 o. z. byla zejména ochrana poškozeného. Za vzniklou újmu tak odpovídá ve smyslu ust. § 2910 o. z. nejen 1. žalovaný, ale dle § 2914 o. z. rovněž 2. žalovaný. Ten sice sám o sobě žádnou právní povinnost neporušil. Právní povinnost však porušil 1. žalovaný jako jeho člen a toto jeho jednání je právnické osobě (2. žalovanému) přičitatelné. 1. a 2. žalovaní pak odpovídají za vzniklou újmu společně a nerozdílně (solidárně) dle ust. § 2915 odst. 1 ve spojení s odst. 2 věta druhá o. z. Odvolací soud odkazuje v případě shora uvedených závěrů jednak na komentářovou literaturu k ust. § 2914 o. z. (srovnej Bezouška, Petr in Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník VI, Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2014, s. 1577-1581 nebo Komentář ASPI k § 2914 o. z. - JUDr. Jiří Hrádek, Ph.D., LL.M.), a dále pak na nedávný rozsudek NS ze dne 26. 10. 2021, č. j. 25 Cdo 1029/2021-359 (Rc 51/2022). Bez ohledu na jiný skutkový stav této věci oproti projednávané věci lze u tohoto rozhodnutí dovolacího soudu poukázat na poměrně podrobný rozbor ust. § 2914 o. z. včetně odkazů na (i zahraniční) komentářovou literaturu. Obecné závěry tohoto rozhodnutí aplikoval odvolací soud i v této věci. Pro úplnost pak uvádí, že v daném případě je namístě použití zejména věty prvé § 2914 o. z. Rovněž zdůrazňuje, že 1. žalovaný byl členem 2. žalovaného, nikoliv jeho zaměstnancem. V druhém případě by totiž byla situace odlišná (srovnej § 257 odst. 2 zákoníku práce). Nad rámec uvedeného odkazuje odvolací soud na rozhodnutí NS, publikované pod Rc 49/07, dle kterého „Jestliže ten, kdo způsobil škodu při plnění pracovních či služebních úkolů nebo v souvislosti s tím, porušil právní povinnosti zaviněně, přičítá se zavinění té právnické či fyzické osobě, která namísto přímého škůdce odpovídá za škodu a která je tak povinna i k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny ve smyslu zvláštního ustanovení § 20a zákona č. 550/1991 Sb. (nyní ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb.).“. Uvedené rozhodnutí cituje odvolací soud vzhledem k obsahu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 12 To 358/2015-485, kterým bylo mj. rozhodnuto, že 1. žalovaný je povinen uhradit VZP ČR „škodu“ ve výši 1 036 760 Kč. Ve skutečnosti se však jednalo o speciální regresní nárok dle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., kdy šlo o náklady vynaložené na léčení žalobkyně a). Ve světle rozhodnutí v této věci je však zřejmé, že k jejich úhradě není povinný pouze 1. žalovaný (viz níže).

34. Pro posouzení otázky, zda je za újmu žalobkyně a) odpovědný rovněž 3. žalovaný, je dle názoru odvolacího soudu podstatný charakter požární nádrže (dále jen „PN“), vlastnické právo k ní v době škodné události, tj. k datu 27. 7. 2014, ale rovněž skutečnost, že 3. žalovaný uvedenou PN spravoval, jak bude rozebráno níže.

35. V řízení bylo zjištěno, že stavba PN vznikla v 70. letech 20. století. Pozemek, na kterém PN stojí (p. č. [adresa]), byl do doby jeho prodeje kupní smlouvou ze dne [datum] ve vlastnictví České republiky ([právnická osoba]).

36. Podle § 120 odst. 2 ve spojení s § 119 odst. 2 obč. zák. nebyla v době vzniku PN stavba součástí pozemku. 3. žalovaný tvrdil, že PN je součástí pozemku, jejím vlastníkem byla k [datum] Česká republika a odkázal na rozhodnutí NS sp. zn. 3 Cdon 265/96 či sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. V druhém z citovaných rozhodnutí se uvádí, že „Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. parkoviště, lom, meliorační zařízení, pozemní komunikace apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“.

37. Odvolací soud je přesvědčen, že 3. žalovaným citované rozhodnutí NS není vzhledem k charakteru PN přiléhavé. Zejména je třeba konstatovat, že případy a příklady, naznačené v tomto rozhodnutí, které jde proti významu ust. § 120 odst. 2 obč. zák., jsou skutečně případy mezními a výjimečnými a na projednávanou věc nedopadají. Zde byl předmětem samostatného převodu pozemek, nacházející se pod PN, aniž by byla PN uváděna jako jeho součást. Naproti tomu, stavba PN byla řádně povolena, kolaudována, když stavebníkem (žadatelem o stavební povolení a kolaudační rozhodnutí) byl právní předchůdce 3. žalovaného, a to MNV [adresa]. Stavba PN je pak ve vztahu k tomuto pozemku jednoznačně ohraničena.

38. Odvolací soud je tak přesvědčen, že PN byla a je samostatnou nemovitou věcí (stavbou), která přešla do vlastnictví 3. žalovaného dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, účinného 24. 5. 1991 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“).

39. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

40. Bylo prokázáno, že ke dni 23. 11. 1990 příslušelo MNV [adresa] právo hospodaření ke stavbě PN a ke dni 24. 5. 1991 tak přešlo vlastnické právo k této stavbě na jeho právního nástupce, tedy na 3. žalovaného. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na závěry rozsudku NS ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, dle nějž „K přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obec, ale též, aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. reálně hospodařily. Nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu zahrnující držbu věci a nakládání s věcí, např. pronájem věci“. Dle odvolacího soudu jsou naplněny všechny tři podmínky ust. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které musejí být splněny kumulativně: 1) vlastnické právo ke stavbě PN příslušelo státu, 2) právo hospodaření k této stavbě svědčilo právnímu předchůdci 3. žalovaného, tj. MNV [adresa] (ke dni 23. 11. 1990), 3) 3. žalovaný reálně se stavbou hospodařil, a to ke dni 24. 5. 1991. Dle judikatury ÚS pak pojem „hospodaření“, uvedený v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srovnej např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 či nález ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11). Jak bylo v řízení prokázáno, stavba PN byla k žádosti Městského národního výboru ve [Anonymizováno] povolena vodohospodářským rozhodnutím odboru [datum] ve kterém se mj. uvádí, že provoz, správa a údržba požární nádrže bude příslušet MNV ve [Anonymizováno] jako investorovi, a to na jeho vlastní náklady[Anonymizováno]

41. Nadto má odvolací soud za to, že odpovědnost 3. žalovaného je dána i z jiných důvodů. Je to právě 3. žalovaný, kdo hradí náklady a provoz 2. žalovaného, hradí i čištění nádrže, provádí její údržbu (svědek [jméno FO]; všichni v trestním řízení). Pozemky pod PN, a okolo ní, byly Českou republikou převedeny na 3. žalovaného právě kvůli této PN a její údržbě. K čištění PN a její údržbě docházelo na základě pokynu 3. žalovaného (z podnětu různých osob, zejména dobrovolných hasičů).

42. Odvolací soud tak uzavírá, že 3. žalovaný byl ke dni škodní události, tj. k datu [datum], vlastníkem PN. Byť byla původně stavba PN provedena bez vad a odchylek ve vztahu k projektové dokumentaci, bylo povinností 3. žalovaného, jako vlastníka této stavby, zabezpečit, aby její údržba a čištění 2. žalovaným (k příkazu právě 3. žalovaného) probíhaly bezpečně, za zajištění všech bezpečnostních preventivních opatření, které by zamezily vzniku újmy (škody), pokud navíc jako vlastník toleroval, že se v nádrži, která měla sloužit ke zcela jiným účelům, pravidelně koupaly osoby a že fakticky sloužila i jako „koupaliště“ (viz výslech většiny svědků v trestním i tomto řízení). Lze ostatně odkázat na to, že od doby předmětné nehody se takto i stalo a nadále se děje, tj. k čištění a údržbě PN dochází za asistence městské policie 3. žalovaného (svědek [adresa] v tomto řízení), na výpusť PN byla navařena mříž (svědek [tituly před jménem] [jméno FO] v trestním řízení), která byla (pokud by zde byla i k datu [datum]) a je způsobilá zabránit vtažení těla do výpusti tak, jak se to stalo v případě předmětné nehody apod. Uvedená preventivní opatření pak byla jak v moci, tak v kompetenci právě 3. žalovaného. 3. žalovaný nejenže toleroval užívání PN jako „koupaliště“, ale jeho právní předchůdce tam navíc nechal osadit lavičky, odpadkové koše, klouzačku do vody, dokonce sprchu (svědek [jméno FO] v trestním řízení). Bylo rovněž prokázáno, že 3. žalovaný nevydal ohledně čištění a údržby, resp. vypouštění PN žádné pokyny (svědek [Anonymizováno] v trestním řízení, svědek [jméno FO] v trestním řízení). Dle dokumentace ke zbudování PN, konkrétně povolení ze dne 4. 3. 1975, bylo přitom stanoveno, že provoz, správa a údržba PN bude příslušet MNV [adresa] na jeho náklady. Lze tak uzavřít, že i ze strany 3. žalovaného došlo k porušení právní povinnosti jako vlastníka PN a zároveň zřizovatele 2. žalovaného, a to povinnosti předcházet škodám (újmě) ve smyslu ust. § 2900 o. z. V příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti pak vznikla újma zejména žalobkyni a), potažmo pak žalobcům b) až d). Při zajištění (příkladmo) uvedených preventivních opatření by totiž ke škodné události nedošlo. Dle ust. § 2910 o. z. tak za újmu vzniklou žalobcům odpovídá i 3. žalovaný.

43. Odvolací soud je nicméně přesvědčen, že je ve smyslu ust. § 2918 o. z. zapotřebí stanovit i určitou míru spoluzpůsobení vzniklé újmy u samotné primární poškozené, tj. žalobkyně a), resp. jejího zákonného zástupce (žalobce c)), potažmo pak na straně dalších (sekundárních) poškozených (ostatní žalobci). Dle judikatury „byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce…Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody…“ (např. dle NS 25 Cdo 4463/2017) V daném případě vyšel odvolací soud z výpovědí svědků, vyslechnutých ať už v rámci trestního řízení, vedeného proti 1. žalovanému, tak v projednávané věci, jakož i účastnických výslechů.

44. Takto bylo prokázáno, že žalobkyně a) nebyla v době škodné události ještě zdatný plavec. Přesto již zhruba týden před škodnou událostí „plavala na stejném místě sama v hloubce, žalobce c) ji nevěnoval pozornost, ačkoliv mezi nimi byla vzdálenost i 10 m a často ji ani nemohl vidět“ (svědek [jméno FO] v trestním řízení, svědkyně [jméno FO] v [podezřelý výraz] i tomto řízení). „Žalobkyně a) skákala do vody bez plovacího kruhu. 1. žalovaný přišel, řekl holkám, ať uhnou, zvedl víko, něco tam dělal. Že probíhá čištění nádrže, pochopil žalobce c) asi pozdě. 1. žalovaného se žalobce c) na nic neptal“ (výslech žalobce c) jako svědka v trestním řízení a jako účastníka v tomto řízení). Na místo přijelo dne [datum] hasičské auto a traktor, někteří lidé se začali balit a odcházet, protože jim bylo zřejmé, co se bude dít a co bude následovat (čištění nádrže) – tak tomu obvykle bylo, a tak tomu bylo i dne [datum]. Hladina v PN se začala snižovat v důsledku vypouštění PN, na vnitřní straně PN byla mokrá stopa vzniklá upouštěním vody (výslech 1. žalovaného v trestním řízení, svědek [anonymizováno], svědek [jméno FO] starší v trestním řízení, svědek [Anonymizováno], svědek [Anonymizováno] v tomto řízení). Rovněž svědkyně [jméno FO] v tomto řízení vypověděla, že je v den škodné události sice nikdo konkrétně neinformoval o tom, že se bude čistit nádrž, ale jí i ostatním lidem to došlo. Věděla, že je to PN a že se tam koupou na vlastní nebezpečí. Hladina do škodné události ubyla tak o 5-10 cm. Znalec [jméno FO] navíc potvrdil, že vypouštění nádrže je doprovázeno zřetelných hlukem, slyšitelným již na břehu nádrže, tím spíše pak v bezprostředním okolí tzv. požeráku, kde se žalobce c) nacházel v době nehody (rovněž svědek [právnická osoba] v tomto řízení).

45. Není až tak podstatné, co na základě shora uvedených skutečností (příjezd hasičského vozidla a traktoru, činnost 1. žalovaného, navíc v bezprostřední blízkosti žalobce c), hukot vody, mokrá stopa na vnitřní straně PN atd.) „došlo“ ostatním, ale podstatné je, co mělo „dojít“ žalobci c) jako vychovateli a otci. Jako dospělá osoba, mající na starost nezletilé dítě, měl prokázat alespoň základní prevenční aktivitu, např. se zeptat 1. žalovaného (či jiného přítomného člena 2. žalovaného) na důvod jeho činnosti, a ne umožnit poškozené žalobkyni a), navíc jako špatné plavkyni, aby skákala do vody v blízkosti stavidel, a ještě bez plovacího kruhu. Bez významu není ani skutečnost, že žalobci c) muselo být zřejmé, že se v PN koupou na vlastní nebezpečí a že se nejedná o koupaliště, kde by byl zajištěn příslušný dohled a dozor (plavčík apod.).

46. V intencích ust. § 858 a § 857 odst. 2 o. z. v spojení s § 2900 a § 2901 o. z. lze tak uzavřít, že žalobce c) se jako zákonný zástupce poškozené žalobkyně a) nechoval dostatečně obezřetně (viz rovněž § 4 odst. 1 o. z., upravující otázku tzv. soudného intelektu), pokud se nedotázal hasičů na povahu jejich činnosti, neprojevil alespoň minimální zájem o to, co se v okolí aktuálně děje, ačkoliv mohl zaznamenat příjezd hasičského vozu a traktoru, činnost 1. žalovaného (z celkem bezprostřední blízkosti), snižování hladiny vody v PN, mokrou stopu na vnitřní stěně PN s tím související, i hukot odtékající vody. Přesto dovolil žalobkyni a), aby dále, a to bez plaveckého kruhu, skákala do vody v bezprostřední blízkosti stavidel, se kterými 1. žalovaný předtím manipuloval. Tím i on přispěl k poškození zdraví žalobkyně a). Odvolací soud uzavírá, že rozsah spoluzpůsobení žalobce) (jako zákonného zástupce žalobkyně a)) činí v případě předmětné újmy dle jeho názoru 50 %, vzhledem k tomu, že primární příčinou vzniku újmy je v daném případě právě činnost 1. žalovaného, přičitatelná rovněž 2. žalovanému, a dále porušení prevenční povinnosti na straně 3. žalovaného. Pro úplnost pak uvádí, že pokud žalobce c) vypověděl jako účastník řízení v projednávané věci, že 1. žalovaný měl po manipulaci se stavidlem říct děvčatům „už můžete“, tuto jeho výpověď považuje odvolací soud za nevěrohodnou a účelovou, neboť je v rozporu s jeho svědeckou výpovědí, učiněnou v rámci trestního řízení, kde vypověděl, že děvčatům řekl pouze, aby uhnula. Rovněž je pak v rozporu se svědeckou výpovědí samotných dívek, tj. sestry a kamarádky žalobkyně a), učiněnou v trestním řízení v rámci přípravného řízení. Ty vypověděly, že jim 1. žalovaný řekl pouze, ať uhnou, zvedl víko na stavidle, něco tam udělal, víko zaklopil a odešel. Teprve až později v trestním řízení (dle názoru odvolacího soudu účelově) uváděly, že jim měl 1. žalovaný říct, že už můžou skákat. Odvolací soud je přesvědčen, že prvotní výslech svědků, bezprostředně po události je vždy nejpřesnější a nejspontánnější vzhledem ke krátkému časovému odstupu od této události. Proto k této tvrzené skutečnosti nepřihlížel.

47. Odvolací soud se pak neztotožňuje s námitkou žalovaných, že vypouštění protipožární nádrže nemělo žádný vliv na počátek tonutí žalobkyně a), že žalobkyně a) před vstupem do odtokového otvoru již nebyla a nemohla být při vědomí, a teprve po ztrátě vědomí mohla klesnout a klesla na dno nádrže v celé délce. V tomto směru odkazuje na obsah znaleckého posudku [adresa], ze dne 3. 11. 2019, z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, zadaného soudem prvního stupně (č. l. 345 spisu). Znalec uzavírá, že „poškozená se začala topit po skoku do vody, kdy její tělo se dostalo do blízkosti odtokového otvoru, kterým proudila voda ven z nádrže. V důsledku tohoto proudění vznikly silové poměry, které udržely tělo poškozené pod hladinou, a i přes její odpor se jí nepodařilo uniknout. Po nějaké době poškozená ztratila vědomí a byla vtažena do odtokového otvoru nohama napřed a obličejem vzhůru, kde se její tělo zaklínilo…Síla, která poškozenou vtahovala do odtokového otvoru měla zcela zásadní vliv na její tonutí. Pokud by tato síla nepůsobila (odtokový otvor by byl uzavřen), pak by s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou poškozená netonula.“ Závěry tohoto znaleckého posudku nejsou dle názoru odvolacího soudu v rozporu ani se znaleckým posudkem [jméno FO], [tituly za jménem], ze dne 30. 9. 2020, autorizovaného inženýra pro vodohospodářské stavby, zadaného rovněž soudem prvního stupně (č. l. 404 spisu). Ten uzavřel, že „aby mohla být poškozená stržena do výtokového potrubí, muselo její tělo klesnout až do úrovně těsně nade dnem. Tam na ní okamžitě zapůsobil proud s vysokými rychlostmi proudění, který ji vtáhnul do potrubí. Od ponoření do vody až po vtažení do potrubí mohly uběhnout řádově jednotky vteřin.“ Odvolací soud připomíná, že žalobkyně a) do vody skákala po nohách. Je tedy zjevné, že se tímto skokem ke dnu PN a zároveň do blízkosti odtokového otvoru dostala. Zde na ni pak začaly působit síly, o kterých oba znalci hovoří ve svých posudcích.

48. Byť pak lze přisvědčit námitce 3. žalovaného, že v původním zrušovacím usnesení odvolacího soudu bylo nesprávně uvedeno, že 3. žalovaný je zřizovatelem 2. žalovaného (správně je 2. žalovaný pobočným spolkem, jehož zakladatelem je [právnická osoba]), rozhodně se nejednalo o „stěžejním argument při dovozování spoluodpovědnosti 3. žalovaného za újmu na zdraví žalobkyně a), jak 3. žalovaný rovněž tvrdí ve svém odvolání. Argumenty pro stanovení odpovědnosti 3. žalované za uvedenou újmu jsou uvedeny v odstavcích 34. až 42. odůvodnění tohoto rozsudku a odvolací soud na ně odkazuje.

49. Lze tak shrnout, že všichni 3 žalovaní odpovídají za újmu (škodu) na zdraví vzniklou žalobkyni a), potažmo dalším žalobcům ze škodné události dne 27. 7. 2014, a to společně a nerozdílně (§ 2915 odst. 1 o. z.). 1. a 3. žalovaný podle § 2910 o. z., 2. žalovaný pak dle § 2914 o. z. V intencích ust. § 2918 je pak zapotřebí zohlednit i míru spoluzpůsobení újmy samotným poškozeným (z důvodů na straně žalobce c) jako zákonného zástupce žalobkyně a)), a to v rozsahu 50 % (viz závěry shora), když v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce (škůdců) a vznikem újmy. Tento rozsah spoluzpůsobení škody je však zapotřebí promítnout ve vztahu ke všem poškozeným z uvedené škodné události (soud prvního stupně tak učinil pouze ve vztahu k nároku žalobce c)) a v tomto směru jejich případné nároky krátit (srovnej NS 25 Cdo 4463/2017). V případě solidární odpovědnosti na straně všech žalovaných odkazuje odvolací soud na ust. § 2915 odst. 1 o. z., když postup dle § 2915 odst. 2 o. z. (tzv. dělená odpovědnost za újmu) je postupem výjimečným, pro který odvolací soud neshledává v daném případě žádného důvodu.

50. Pokud jde o jednotlivé žalobní nároky žalobců, odvolací soud rekapituluje, že tito požadovali:

51. Žalobkyně a): Původně žádala nemajetkovou újmu ve výši celkem 11 237 077 Kč. Co do částky 5 879 654 Kč byla žaloba vzata zpět a řízení pravomocně zastaveno (již pravomocný výrok V. rozsudku soudu prvního stupně a usnesení na č. l. 865 spisu). Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení částky 5 357 423 Kč, představující bolestné – 129 660 Kč, ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) – 1 227 763 Kč a další nemajetkovou újmu (dále jen „NÚ“) – 4 000 000 Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni a) částku 2 357 423 Kč, která představuje požadované bolestné a ZSU a dále navýšení NÚ o 1 000 000 Kč. Žalobu zamítl co do částky 3 000 000 Kč.

52. Žalobkyně b) – matka žalobkyně a): Požadovala majetkovou újmu (škodu) ve výši 20 633 Kč (ušlý výdělek) a dále NÚ ve výši 500 000 Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni b) částku celkem 320 633 Kč, kterou tvoří částka 300 000 Kč na NÚ a požadovaná majetková újma 20 633 Kč; co do částky 200 000 Kč žalobu zamítl.

53. Žalobce c) – otec žalobkyně a): Požadoval NÚ ve výši 500 000 Kč. Soud prvního stupně přiznal takto částku 50 000 Kč (NÚ 100 000 Kč snížil o 50 % v intencích § 2918 o. z.) a žalobu zamítl co do částky 450 000 Kč 54. Žalobkyně d) – sestra žalobkyně a): Požadovala NÚ ve výši 250 000 Kč. Soud prvního stupně takto přiznal částku 50 000 Kč a žalobu co do částky 200 000 Kč zamítl.

55. Odvolací soud učinil ve vztahu ke shora uvedeným žalobním nárokům tyto závěry:

56. Bolestné a ZSU žalobkyně a) bylo stanoveno znaleckým posudkem [jméno FO], který odvolací soud považuje za věrohodný a přesvědčivý. Znalec žalobkyni a) osobně vyšetřil dne 15. 9. 2023, konstatoval ustálení jejího zdravotního stavu (pro účely výpočtu nemajetkové újmy) k 31. 12. 2020 a postupoval správně dle Metodiky NS. Jeho závěry jsou podpořené obsahem vícero lékařských zpráv, zpráv psychologa, zprávou pedagogicko-psychologické poradny apod. Je tak namístě žalobkyni a) přiznat takto stanovené bolestné ve výši 129 660 Kč, z toho 50 % = 64 830 Kč, a ZSU ve výši 1 227 763 Kč, z toho 50 % = 613 882 Kč (po zaokrouhlení).

57. Při rozhodování o přiznání další NÚ žalobkyně a) ve smyslu § 2958 o. z. vycházel odvolací soud ze závěrů uvedeného znaleckého posudku, a dále z velkého množství lékařských i jiných zpráv (např. psychologické vyšetření [jméno FO] ze dne 25. 7. 2018 na č. l. 698 spisu, psychologický závěr z léčebny [adresa] ze dne 23. 12. 2020 na č. l. 705 spisu – noční poúrazové fobie, zpráva FN [adresa] z 10. 9. 2014 pro Policii ČR na č. l. 14 spisu, zpráva Pedagogicko-psychologické poradny [Anonymizováno], pracoviště [adresa] ze dne 11. 6. 2016 na č. l. 28 spisu a další), včetně výslechu žalobců b), c) a d) při jednání dne 22. 6. 2021. Z uvedených důkazů bylo prokázáno, že následkem tonutí došlo u žalobkyně a) k zástavě srdeční a dechové činnosti, obnovené úspěšnou resuscitací, přesto tato utrpěla hypoxické poškození mozku s masivním vdechováním vody do plic, v důsledku čehož došlo k trvající poruše vědomí, psychomotorickému postižení – obrně všech končetin, a zánětu plic, dále utrpěla četné oděrky, když se zhruba 15 minut nacházela pod vodní hladinou. Kromě farmakologické léčby byla nutná umělá plicní ventilace. Žalobkyně a) na zevní podněty zprvu nereagovala, postupně byla schopna minimálního kontaktu (otevření očí), trvala porucha polykání a došlo k rozvoji obrny všech končetin v důsledku poškození mozku a zánětu plic. Stav žalobkyně a) vyžadoval neustálou pomoc druhé osoby, po přeložení na pediatrickou kliniku probíhala logopedická cvičení. Následně došlo k přeložení žalobkyně a) do léčebných lázní za účelem rehabilitace pohybu, postupně došlo ke zlepšení chůze. V říjnu 2014 začala žalobkyně a) postupně chodit do školy (nejdříve na 1 vyučovací hodinu denně, poté na 2 hodiny denně – viz zpráva na č. l. 28 spisu), byla schopna pomalu mluvit a číst. Poranění žalobkyně a) mělo charakter bezprostředního ohrožení života a delší dobu trvající vážné poruchy zdraví s citelným omezením běžného způsobu života nejméně do konce září 2014. V důsledku popsaného úrazového děje utrpěla žalobkyně a) difuzní axonální poranění mozku těžké, poúrazové poškození rohovky vlevo a kontuzi plic, stav žalobkyně byl pouze a jedině následkem topení [datum], a to jak na straně motorické, tak i na straně psychické a inteligenční. Žalobkyně b) nucena poskytovat žalobkyni a) celodenní péči. Žalobkyně a) strávila po škodní události v nemocnici a lázních cca rok, opětovně se učila jíst, chodit, mluvit, starat se sama o sebe. Od roku 2020 je stav žalobkyně a) ustálen, žalobkyně a) trpí úzkostnými projevy (noční poúrazové fóbie), stále něco kontroluje, přesvědčuje se, že jsou rodiče doma, že je vše zavřeno, je často unavená, nedokáže se delší dobu soustředit, špatně toleruje stres, s úsilím polyká tuhá sousta, při chůzi po schodech je nestabilní, napadá vlevo. Od škodní události podstatně omezila okruh přátel, má potíže začlenit se do kolektivu, trpí motorickou neobratností. Odvolací soud přihlédl k tomu, že ke škodné události došlo v poměrně nízkém věku žalobkyně a) (9 let), tato přišla v důsledku škodné události a následné rehabilitační péče o část dětství a dospívání, které již nelze nahradit. Její stav byl po delší dobu kritický, trpěla důvodnou obavou z budoucnosti, pokud jde o její zdravotní stav, průběh dalšího léčení, případné následky na zdraví, zpětné zařazení do dětského kolektivu apod. Byla odloučena od svého školního kolektivu i rodičů v průběhu léčení a rehabilitace. Zjištěným okolnostem případu odpovídá dle názoru odvolacího soudu a ve smyslu ustálené judikatury (např. NS 25 Cdo 2245/2017, 25 Cdo 2635/2018) náhrada další NÚ ve výši 250 000 Kč, kterou odvolací soud přiznal žalobkyni a) nad rámec bolestného a ZSU; z toho 50 % = 125 000 Kč. Celkem tak byla žalobkyni a) přiznána částka 803 712 Kč.

58. Při stanovení NÚ u dalších žalobců b), c) a d) jako tzv. sekundárních obětí z uvedené škodné události vycházel odvolací soud z ustálené judikatury NS k ust. § 2959 o. z. Dle rozsudku NS ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3468/2019, „Při definování pojmu „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ ve smyslu § 2959 o. z. je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Dovolací soud též odkázal na principy evropského deliktního práva (PETL), představující nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, jejichž článek 10:301 hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Z dikce uvedeného článku lze učinit závěr, že nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.). Již z takto uvedené definice je zřejmé, že ačkoliv se jedná o kategorii nejtěžších zdravotních postižení, nepůjde vždy o újmu stejně intenzivní se zcela srovnatelnými následky. Při určení výše náhrady za duševní útrapy osob blízkých spojené se zvlášť závažným ublížením na zdraví podle § 2959 o. z. je proto třeba zohlednit konkrétní intenzitu zdravotního poškození primární oběti a jeho dopad do duševní sféry a soukromého a rodinného života sekundární oběti, za současného zohlednění okolností na její straně. Významná je zejména intenzita jejího vztahu s primární obětí, možnost (či naopak nemožnost) vést s ní i nadále rodinný život, případná existenční závislost na primární oběti (jež dle závěrů soudu prvního stupně není v projednávané věci dána), eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení – v daném případě byl viník nehody v trestním řízení odsouzen), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byla-li sekundární oběť očitým svědkem škodní události, či jakým způsobem se o ní dozvěděla. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění (zásadně rozdílná je míra zavinění v případě úmyslu a nedbalosti) a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek (což v případě, že je plnění poskytováno pojišťovnou, zásadně nepřichází v úvahu). Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející škodní události. (Srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.).“ 59. Odvolací soud je přesvědčen, že žalobci b) až d) naplňují zákonné a judikatorní podmínky sekundárních obětí dle § 2959 o. z., když v případě škodné události žalobkyně a) ze dne [datum] se jednalo „o velmi těžké zranění, které žalobkyni a) jako primární oběť po delší dobu ohrožovalo na životě a po delší dobu zatěžovalo výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což mělo citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy byly tak intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění naštěstí nebyly nejtěžší“. V podmínkách projednávané věci, resp. zjištěného skutkového stavu to konkrétně znamená, že žalobce c) a žalobkyně d) byli přímo přítomni škodné události dne [datum], viděli celý její průběh (včetně neúspěšných pokusů vyprostit žalobkyni a) z odtokové roury stavidel), topení žalobkyně a) po dobu cca 15 minut, oživovací pokusy žalobkyně a), její transport do nemocnice, což je samo o sobě velmi traumatizující událost. Žalobkyně a) byla poté v bezprostředním ohrožení života, v kómatu, na umělé plicní ventilaci, došlo u ní k dalším shora popsaným následkům na zdraví (těžké difuzní axonální poranění mozku, poúrazové poškození rohovky vlevo, kontuze plic, hypoxické poškození mozku, porucha vědomí, obrna všech končetin apod.). Nebylo jisté, zda přežije, a pokud ano, jaký bude její zdravotní stav, zda bude chodit, jaký bude její mentální stav apod. Na zevní podněty zprvu nereagovala, postupně byla schopna minimálního kontaktu (otevření očí), trvala nicméně rovněž porucha polykání. Poté, co byla žalobkyně a) propuštěna do domácí péče, vyžadoval její stav neustálou pomoc druhé osoby, konkrétně nejvíce žalobkyně b), která z uvedeného důvodu přestala docházet do zaměstnání. Tento stav nejistoty traumaticky působil na její blízké, tedy žalobkyni b) jako matku, žalobce c) jako otce a žalobkyni d) jako sestru žalobkyně a), měl dopad do jejich duševní sféry, potažmo pak do soukromého a rodinného života rodiny, včetně stránky ekonomické. Lze uzavřít, že těžký zdravotní stav žalobkyně, nejistota jeho vývoje a stálá péče o ni zatížily negativně významně zatížily žalobce b), c) i d).

60. V intencích shora uvedených kritérií tak odvolací soud přiznal žalobkyni b), matce žalobkyně a) částku 100 000 Kč, z toho 50 % = 50 000 Kč, žalobci c) – otec žalobkyně a) částku 100 000 Kč, z toho 50 % = 50 000 Kč, a žalobkyni d) - sestra žalobkyně a) částku 20 000 Kč, z toho 50 % = 10 000 Kč.

61. Žalobkyni b) pak byl rovněž přiznán dle ust. § 2952 o. z. prokázaný ušlý výdělek ve výši 20 633 Kč, z toho 50 % = 10 317 Kč (po zaokrouhlení). Ušlý zisk požadovala žalobkyně za období od 4. 8. 2014 do února 2015, kdy v souvislosti s péčí o žalobkyni a) nepobírala mzdu, ale pouze nemocenské dávky, které jí však zajišťovaly nižší příjem než u jejího zaměstnavatele [právnická osoba]. (zde základní mzda 66 Kč/hodinu práce). Odvolací soud odkazuje na výpočet ušlého zisku žalobkyně b), provedený v žalobě v bodě V. Vznik a výši uvedeného nároku doložila žalobkyně b) listinami na č. l. 273 až 275 p. v. spisu, tj. žádostí žalobkyně b) o ukončení pracovního poměru k 31. 7. 2015 z důvodu péče o dceru, rozhodnutím Úřadu práce [adresa] ze dne 1. 10. 2015 (příspěvek na péči žalobkyně b) o žalobkyni a)), výňatkem z pracovní smlouvy žalobkyně b), rozhodnutím úřadu práce o snížení příspěvku na péči žalobkyně b) ze dne 10. 10. 2016 od 1. 11. 2016, a zejména pak mzdovými listy žalobkyně b) za období leden až prosinec 2014, a dále lékařskými zprávami o zdravotním stavu žalobkyně a), včetně uvedeného znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Celkem tak bylo přiznáno žalobkyni b) 60 317 Kč.

62. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil vyhovující výroky I., II. a IV. tak, že se žaloba zamítá, pokud jde o nárok žalobkyně a) co do částky 1 553 711 Kč, žalobkyně b) co do částky 260 316 Kč a žalobkyně d) co do částky 40 000 Kč. Jinak byly tyto výroky, stejně jako zamítavé výroky VI., VII., VIII. a IX., a dále vyhovující výrok III. dle § 219 o. s. ř. potvrzeny. V případě vyhovujících výroků I., II., III. a IV. byla pak vypuštěna nesprávná formulace, že přiznané částky mají být zaplaceny „k rukám právního zástupce žalobkyně a), b), případně žalobce c)“, neboť takové platební místo nemá (v případě rozhodnutí o věci samé) oporu v zákoně (vše viz výroky I., II., III. a IV. tohoto rozsudku).

63. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud ve smyslu ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

64. Žalobkyně a) zavinila zastavení řízení pro 5 879 654 Kč (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.), nadále požadovala 5 357 423 Kč. V případě této částky bylo sice o náhradě nákladů řízení rozhodováno dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše přiznaného plnění závisela na znaleckém posudku a rovněž na úvaze soudu závisela. Zároveň však bylo přiznáno pouze 50 % z požadovaného nároku; kdy je zapotřebí aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaní se nicméně svého práva na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně výslovně vzdali. Pokud jde o žalobce b) až d), byť jde v jejich případě o NÚ a volnou úvahu soudu (§ 142 odst. 3 o. s. ř.), bylo jim rovněž přiznáno pouze 50 % jejich nároku. Úspěch a neúspěch těchto obou stran sporu je tak stejný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.)

65. Ze shora uvedených důvodů bylo tak výrokem V. tohoto rozsudku rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

66. Vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného by zásadně měla nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni a) jako žalovaní z důvodů uvedených shora. Svého práva na náhradu nákladů řízení se na rozdíl od žalovaných nevzdala. Odvolací soud však aplikoval v daném případě ust. § 150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v tom, žalobkyně a) byla v době škodní události nezletilá (9 let), nebyla výdělečně činná a utrpěla závažné ublížení na zdraví. Z uvedeného důvodu bylo rozhodnuto, že se vedlejší účastnici na straně 3. žalovaného vůči žalobkyni a) právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Ve vztahu mezi žalobci b), c) a d) a vedlejší účastnicí na straně 3. žalovaného pak nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně z obdobných důvodů jako ve vztahu mezi těmito žalobci a žalovanými (vše viz výrok VI. tohoto rozsudku).

67. Státu vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady řízení v celkové výši 30 265 Kč, představující znalečné, vyplacené z rozpočtových prostředků soudu prvního stupně. V intencích § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto výrokem VII. tohoto rozsudku, že je každá ze stran sporu povinna zaplatit České republice 50 % těchto nákladů, tj. žalobci ve výši 15 132,50 Kč a žalovaní a vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného ve výši 15 132,50 Kč, všichni pak do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu prvního stupně.

68. Výrokem VIII. tohoto rozsudku bylo dále rozhodnuto o přenosu poplatkové povinnosti ze zákona osvobozených žalobců dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), když zákonné podmínky uvedeného ustanovení jsou v daném případě splněny pouze v případě nároků žalobců b) až d). Takto byla celkem na nemajetkové újmě přiznána částka 110 000 Kč (50 000+50 000+10 000). Soudní poplatek činí dle položky č. 3 písm. a) Sazebníku soudních poplatků (příloha zákona o soudních poplatcích) částku 2 000 Kč. V případě nároku žalobkyně b) na majetkovou újmu bylo přiznáno 10 317 Kč; soudní poplatek činí dle položky č. 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků částku 1 000 Kč. Celkem jsou tak žalovaní a vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného povinni zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek 3 000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo k početní chybě, kdy byla nesprávně vyhlášena částka soudního poplatku 2 100 Kč namísto správné částky 3 000 Kč. Tuto početní chybu opravil odvolací soud v písemném vyhotovení tohoto rozsudku postupem dle § 164 o. s. ř.

69. Pokud pak jde o soudní poplatek, který měl být placen za odvolání, žalobci jsou od jeho placení osvobozeni ze zákona (§ 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích), platí jej tedy pouze žalovaní a vedlejší účastnice na straně 3. žalovaného. Dle předmětu odvolacího řízení měl být zaplacen soudní poplatek za NÚ ve výši 2 757 423 Kč dle položky č. 3 písm. b) Sazebníku soudních poplatků poplatek ve výši 1 %, tj. částka 27 575 Kč. Za majetkovou újmu – ušlý výdělek ve výši 20 633 Kč pak měl být dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků zaplacen poplatek ve výši 5 %, tj. v částce 1 032 Kč. Celkem tak měl být zaplacen soudní poplatek za odvolání ve výši 28 607 Kč. Soud prvního stupně vyzval žalované (č. l. 839 spisu), aby společně a nerozdílně zaplatili soudní poplatek za odvolání ve výši 138 903 Kč. Tuto částku pak zaplatil 3. žalovaný (č. l. 841). Výrokem IX. tohoto rozsudku tak bylo rozhodnuto, že se 3. žalovanému vrací přeplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 110 296 Kč, který mu bude vrácen prostřednictvím soudu prvního stupně.

70. Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení postupoval odvolací soud jednak dle § 142 odst. 3 o. s. ř. (volná úvaha soudu při stanovení výše nároku na NÚ), resp. v případě majetkové újmy žalobkyně b) dle § 142 odst. 1 o. s. ř., ale dále především dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobcům byla přiznána pouze jejich nároku (ve vztahu k předmětu odvolacího řízení) vzhledem k aplikaci § 2918 o. z. Úspěch a neúspěch obou stran sporu je tak stejný. Proto bylo rozhodnuto výrokem X. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení