25 Co 181/2024 - 144

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Petry Turnovské v právní věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 1/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/1] za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 139 623 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 4. 2024, č. j. 17 C 369/2023-110 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že povinnost tímto výrokem uložená se ukládá společně a nerozdílně žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného; jinak se v tomto výroku a ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 16 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 17 C 369/2023-110, rozhodl Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 139 623 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 139 623 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně nahradit zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 43 942,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 6 982 Kč na účet Okresního soudu v Kolíně, [Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví, a to v podobě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný co do základu i výše, když věc právně kvalifikoval dle ust. § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), konkrétně § 2963 o. z. Dále použil ustanovení § 352, § 353, § 354, § 355 a § 356 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podali žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného včasné odvolání shodného znění. V něm odkázali na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 154/2022-302. V odstavci 35. a následující tohoto rozhodnutí je podrobně popsán pro strany závazný způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 o. z. za období do 31. 12. 2020, na které nyní projednávané období bezprostředně navazuje. Odvolací soud zohlednil dosažený výdělek [jméno FO] jako zaměstnankyně vykonávající práci stejné hodnoty, jakou měla vykonávat žalobkyně. Při zohlednění dalších kritérií pak dospěl k pravděpodobnému výdělku, rozhodnému pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Dle § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Nevyjde-li soud v následném sporu mezi stejnými účastníky z již pravomocně vyřešené otázky, nýbrž si ji posoudí samostatně, jedná se o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Za rok 2023 byla společností [právnická osoba]. potvrzena mzda ekonomických pracovníků, mezi které by za obvyklého běhu událostí spadala také žalobkyně, ve výši 26 708 Kč, s čímž koresponduje i výše rozhodného výdělku, zjištěného odvolacím soudem v předchozí věci. Soud prvního stupně však nijak neanalyzoval a neporovnával své závěry se skutkovou realitou ve společnosti [právnická osoba]. Výsledkem je zcela absurdní situace, kdy je podle soudu prvního stupně výdělek žalobkyně zohledněný pro její nárok dle § 2963 o. z. v období od 1. 1. do 31. 12. 2021 vyšší, než kolik činila průměrná mzda shodně zařazených zaměstnanců na ekonomickém úseku společnosti [právnická osoba]. v následujících letech 2022 a 2023. Nárok žalobkyně dle § 2963 o. z. za rok 2021 by dle kritérií stanovených odvolacím soudem představoval částku 84 184 Kč. Vedlejší účastnice vyplatila žalobkyni takto dne 8. 4. 2022 částku 101 544 Kč a dne 25. 9. 2023 pak doplatek 14 335 Kč, celkem tedy 115 879 Kč. Nárok na doplatek, uplatněný žalobou, tak nevznikl, a žaloba není důvodná. V případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. se jedná pouze o pokračující měsíční plnění v minulosti již posouzeného nároku, nikoliv nově vzniklý nárok na uvedenou náhradu. Je proto nepřípustné v průběhu odškodňování úrazu žalobkyně měnit již jednou pravomocně a nezměnitelně stanovený rozhodný výchozí výdělek. Postup soudu prvního stupně je zcela rozporný se zásadou právní jistoty. Pokud se žalobkyně domnívala, že nebylo odvolacím soudem rozhodnuto správně, měla zákonnou možnost napadnout toto rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem, což však neučinila. Na tento její postoj je třeba nahlížet jako na akceptaci způsobu určení výše jejího nároku dle § 2963 o. z. Současnou odlišnou argumentaci žalobkyně považuje žalovaný za rozpornou s dobrými mravy a za porušení zásady právní jistoty. Postup soudu prvního stupně vede k právní nejistotě, kdy nelze s jistotou do budoucna považovat stanovený způsob výpočtu náhrady dle § 2963 o. z. za konečný a je zde otevřena možnost vzniku dalších soudních sporů. Žalobní nárok nelze shledat důvodným, neboť veškeré podklady, nezbytné pro výpočet náhrady dle § 2963 o. z. za období roku 2021, konkrétně mzdový list [jméno FO] za kalendářní rok 2021, doložila žalobkyně žalované (a především vedlejší účastnici) až dne 18. 1. 2024. Je to žalobkyně, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Přiznání úroků z prodlení za situace, kdy byla žalobkyně žalovaným prostřednictvím vedlejší účastnice ve smyslu pravomocně stanoveného způsobu výpočtu náhrady dle § 2963 o. z. plně odškodněna, považuje žalovaný a vedlejší účastnice za rozporný s dobrými mravy. Žalovanému nemůže být kladena k tíži nepředvídatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy se žalobkyni dostalo za žalované období dokonce více, než odpovídá pravomocně rozhodnutému způsobu výpočtu uvedené náhrady. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhli, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit jim náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobkyně k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného uvedla, že v důsledku předmětného úrazu jí vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 1. do 31. 12. 2021. Má za to, že obecně by se mělo vycházet z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 154/2022-302, který použil k výpočtu výdělek [jméno FO] (8hodinový výdělek), která pracovala na pozici, na které měla původně pracovat žalobkyně. V předmětném období (rok 2021) pracovala paní [jméno FO] na 5hodinový denní úvazek. Žalobkyně je přesvědčena, že by se nemělo slepě postupovat dle zmíněného rozsudku, který při výpočtu užívá 8hodinový výdělek, ale výpočet by se měl přizpůsobit aktuální situaci, tedy 5hodinovému úvazku. V této souvislosti pak odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3257/21-1. V průběhu řízení soud prvního stupně pečlivě seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a s tím, jaký postup bude při výpočtech používat. Podrobně se též řešila i otázka denního pracovního úvazku [jméno FO], tj. kdy jmenovaná pracovala na 8hodinový a kdy na 5hodinový úvazek. Žalovaný a vedlejší účastnice tak nemohli být ničím překvapeni a s právním názorem soudu prvního stupně mohli dostatečně polemizovat. Právní jistota nebyla narušena. Pravomocné rozhodnutí předchozího soudu nikdo nemění. Právní jistota neslouží k tomu, aby se jednou vydané chybné rozhodnutí stalo neodvolatelně závazným. Naopak chybný postup z předchozího řízení se v dalším řízení transparentně vysvětlil a chyba se již neopakovala. Při správném započítání denního fondu pracovní doby [jméno FO] není výsledek absurdní, jak je tvrzeno v odvolání. Pro úplnost žalobkyně uvádí, že poté, co [jméno FO] nastoupila do starobního důchodu, převzal její práci [tituly před jménem] [jméno FO], jehož měsíční plat je 70 000 Kč hrubého. Tuto informaci si vyžádala sama vedlejší účastnice. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na straně žalovaného není důvodné.

5. V řízení před soudem prvního stupně byl prokázán tento skutkový stav věci:

6. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2022, č. j. 19 C 294/2021-223, bylo konstatováno, že je zcela oprávněný základ nároku žalobkyně na náhradu újmy na zdraví vůči žalovaného. Ta jí byla způsobena dne 9. 8. 2017 odmrštěným předmětem od žacího stroje žalovaného, kterým zaměstnanec žalovaného prováděl sečení trávy na veřejném prostranství, kudy žalobkyně procházela. Pokud jde o základ nároku žalobkyně, Krajský soud v Praze jako odvolací soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 154/2022-302, ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že je dána objektivní odpovědnost žalovaného za újmu, vzniklou žalobkyni, s tím, že žalovaný se neliberoval, nevynaložil veškerou péči, kterou po něm bylo možné rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, nevytyčil bezpečnou vzdálenost od žacího stroje apod. Výše požadované újmy pak byla odvolacím soudem částečně změněna, když citovaný rozsudek stanovil způsob výpočtu náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně za období od 27. 6 do 31. 12. 2020 s využitím zjištění mzdy zaměstnankyně společnosti [právnická osoba]. [jméno FO] (odvolací soud v rámci řízení sp. zn. 25 Co 154/2022 vyšel při výpočtu ztráty na výdělku z úvazku této pracovnice v rozsahu 40 hodin týdně), která vykonávala práci stejné hodnoty, jakou by vykonávala žalobkyně (dle smlouvy ze dne 7. 8. 2017, uzavřenou s touto společností), pokud by ke škodní události nedošlo. Od 15. 8. 2017 měla žalobkyně nastoupit u této společnosti na pozici referent v rozsahu práce 40 hodin týdně. V roce 2020 a 2021 vykonávala zaměstnankyně [právnická osoba]. [jméno FO] práci již na snížený úvazek 5 hodin denně (25 hodin týdně). V 4. čtvrtletí roku 2020 měla jmenovaná průměrný hodinový výdělek 241,52 Kč hrubého, v 1. čtvrtletí roku 2021 její průměrný hodinový výdělek činil 228,12 Kč hrubého, v 2. čtvrtletí roku 2021 její průměrný hodinový výdělek činil 232,30 Kč hrubého, v 3. čtvrtletí roku 2021 její průměrný hodinový výdělek činil 222,05 Kč hrubého. Žalobkyně pobírala v roce 2021 invalidní důchod ve výši 6 782 Kč měsíčně a byla výdělečně činná. Od 1. 7. 2020 pracuje žalovaná jako pomocný administrativní pracovník v rozsahu 25 hodin týdně a měla příjmy ze zaměstnání v lednu 2021 ve výši 11 462 Kč hrubého, v únoru 2021 ve výši 11 551 Kč hrubého, v březnu 2021 ve výši 11 475 Kč hrubého, v dubnu 2021 ve výši 11 472 Kč hrubého, v květnu 2021 ve výši 11 472 Kč hrubého, v červnu 2021 ve výši 14 008 Kč hrubého, v červenci 2021 ve výši 11 804 Kč hrubého, v srpnu 2021 ve výši 11 816 Kč hrubého, v září 2021 ve výši 11 587 Kč hrubého, v říjnu 2021 ve výši 11 552 Kč hrubého, v listopadu 2021 ve výši 15 075 Kč hrubého, a v prosinci 2021 ve výši 11 968 Kč hrubého. Žalobkyni byla jako náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2021 vyplacena ze strany vedlejší účastnice na straně žalovaného celkem částka 115 879 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem, doručeným mu dne 29. 11. 2023, k zaplacení doplatku náhrady ztrátu na výdělku za rok 2021 v žalované výši, a to ve lhůtě 7 dnů.

7. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud ztotožňuje s tím, že má svou oporu v provedeném dokazování a s tím, že nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud proto na vylíčení skutkového stavu učiněné soudem prvního stupně plně odkazuje.

8. Pokud jde o právní hodnocení skutku, soud prvního stupně správně podřadil vztah účastníků pod režim zákona o. z. ve smyslu ust. § 3028 odst. 1, resp. § 3079 odst. 1 a contrario o. z. Předmětem žaloby je nárok žalobkyně na náhradu újmy (škody, jako majetkové újmy), která měla vzniknout protiprávním jednáním žalovaného v roce 2017, tedy za účinnosti citovaného zákona.

9. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

10. Podle § 2895 o. z. škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

11. Podle § 2914 odst. 1 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.

12. Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

13. Odvolací soud na tomto místě předně plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 154/2022-301 (srovnej rovněž ust. § 13 o. z.). Na základě dokazování provedeného v této věci má za prokázané, že to byl právě předmět, který odlétl od žacího stroje, použitého při provozu závodu žalovaného a který dne způsobil 9. 8. 2017 žalobkyni újmu na zdraví poté, co se žalobkyně ocitla v blízkosti tohoto stroje. Odvolací soud tak nemá o úrazovém ději pochybností a uzavírá, že žalovaný odpovídá za tuto újmu objektivně (odpovědnost za výsledek bez zřetele na zavinění) ve smyslu ust. § 2924 o. z. Dle názoru odvolacího soudu pak ze strany žalovaného nedošlo k liberaci ve smyslu ust. § 2924 věta druhá o. z. Bylo prokázáno, že žalovaný nevynaložil veškerou péči, kterou po něm lze rozumně požadovat, tak aby ke škodě nedošlo. Sám počítal s možným nebezpečím v podobě odmrštění předmětu, který sečení překáží, jak vyplývá u obsahu jeho vnitřních předpisů, vydaných před škodnou událostí. Za tímto účelem přijal určitá preventivní opatření (povinnosti odklizení takových předmětů z plochy určené k sečení, zákaz pohybu osob a zvířat v okolí žacího stroje, zastavení jeho provozu, pokud do jeho blízkosti tito vstoupí). Přesto však nikterak neurčil onu bezpečnou vzdálenost od žacího stroje v době jeho provozu, neosadil tyto hranice výstražnými znameními se zákazem vstupu. Uvedené opatření je možné a dostupné a po žalovaném jej lze v rámci předcházení škodám rozumně žádat. Základ nároku žalobkyně je tak dán a soud prvního stupně postupoval správně, pokud se zabýval jeho výší.

14. Pokud jde o výši žalobního nároku, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobkyně byla v době vzniku škody evidována jako uchazečka o zaměstnání. Před vznikem újmy, konkrétně dne 7. 8. 2017, uzavřela pracovní smlouvu se společností [právnická osoba]., na jejímž základě měla od 15. 8. 2017 vykonávat práci referentky na plný pracovní úvazek. Do práce však v důsledku újmy zdraví, vzniklé na základě škodní události ze dne 9. 8. 2017, nenastoupila, a zaměstnavatel proto od uzavřené pracovní smlouvy dopisem ze dne 24. 8. 2017 odstoupil. V důsledku uvedené újmy na zdraví nemohla žalobkyně druh práce ujednaný v pracovní smlouvě ze dne 7. 8. 2017 vykonávat. Na základě pracovní smlouvy se stejným zaměstnavatelem ([právnická osoba].) vykonává žalobkyně od 1. 7. 2020 práci jako pomocná administrativní zaměstnankyně v rozsahu 25 hodin týdně. V roce 2021 pobírala žalobkyně invalidní důchod ve výši 6 782 Kč měsíčně a byla výdělečně činná. Její příjmy ze zaměstnání činily v lednu 2021 ve výši 11 462 Kč hrubého, v únoru 2021 ve výši 11 551 Kč hrubého, v březnu 2021 ve výši 11 475 Kč hrubého, v dubnu 2021 ve výši 11 472 Kč hrubého, v květnu 2021 ve výši 11 472 Kč hrubého, v červnu 2021 ve výši 14 008 Kč hrubého, v červenci 2021 ve výši 11 804 Kč hrubého, v srpnu 2021 ve výši 11 816 Kč, v září 2021 ve výši 11 587 Kč, v říjnu 2021 ve výši 11 552 Kč hrubého, v listopadu 2021 ve výši 15 075 Kč hrubého, a v prosinci 2021 ve výši 11 968 Kč hrubého. Žalobkyni byla jako náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2021 vyplacena ze strany vedlejší účastnice na straně žalovaného celkem částka 115 879 Kč. [jméno FO] měla v 4. čtvrtletí roku 2020 průměrný hodinový výdělek 241,52 Kč hrubého, v 1. čtvrtletí roku 2021 její průměrný hodinový výdělek činil 228,12 Kč hrubého, v 2. čtvrtletí roku 2021 její průměrný hodinový výdělek činil 232,30 Kč hrubého, v 3. čtvrtletí roku 2021 její průměrný hodinový výdělek činil 222,05 Kč hrubého.

15. Podle § 2963 o. z. po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dojde-li ublížením na zdraví k dlouhodobému zvýšení potřeb poškozeného, stanoví se výše peněžitého důchodu i vzhledem k těmto potřebám (odst. 1). Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání (odst. 2). Jsou-li pro to vážné důvody, může soud rozhodnout, zda, jakým způsobem a do jaké výše škůdce zajistí pohledávku poškozeného na peněžitý důchod; návrhy stran přitom není vázán (odst. 3).

16. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

17. Podle § 353 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (odst. 1). Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (odst. 2). Dojde-li k zúčtování mzdy nebo platu za práci přesčas (§ 114 odst. 2 a § 127 odst. 2) v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby podle odstavce 2 také hodiny práce přesčas, za kterou je mzda nebo plat poskytnuta (odst. 3).

18. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

19. Podle § 354 odst. 2 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

20. Podle § 355 odst. 1 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

21. Podle § 355 odst. 2 zákoníku práce pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

22. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

23. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4, 348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

24. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v tom, že při určení výše ztráty na výdělku, ať už dle § 2962 či § 2963 o. z., je základem průměrný výdělek poškozeného, tedy žalobkyně. Rekapituluje, že nařízení vlády 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a které uvedenou problematiku upravovalo do 31. 12. 2013, bylo od 1. 1. 2014 zrušeno (§ 3080 bod 214. o. z.). Průměrným výdělkem se dle něj rozuměl průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovně právní účely (§ 351 a násl. zákoníku práce). Pokud nebylo možné takto průměrný výdělek zjistit, odkazovalo nařízení vlády na okolnosti každého jednotlivého případu s tím, že se vyjde zejména z daňového přiznání. Lze souhlasit i s tím, že i nadále se bude při určování průměrného výdělku postupovat obdobně (viz i soudem prvního stupně v odstavci 64. odůvodnění rozsudku citovaná komentářová literatura). U poškozených, kteří vykonávali závislou práci v pracovním poměru, se tak průměrný výdělek určí dle zákoníku práce. Podle § 2963 odst. 2 o. z. se přihlédne ke zvyšování výdělků v oboru činnosti poškozeného a pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání. Soud prvního stupně vzal v potaz výdělky jiné zaměstnankyně u téhož zaměstnavatele, která v letech 2019-2020 vykonávala stejnou práci, kterou by vykonávala žalobkyně nebýt újmy na zdraví z uvedené škodné události. Uvedený postup lze zásadně převzít jako správný, avšak s výjimkami, uvedenými níže.

25. Pokud jde o zjišťování průměrného výdělku dle zákoníku práce, odvolací soud ještě rekapituluje, že průměrný výdělek se používá právě pro výpočet náhrad a příplatků ke mzdě. Rozumí se jím průměrný hrubý výdělek. Základní výpočet je: průměrný výdělek = hrubá mzda v rozhodném období/odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou v rozhodném období se rozumí ty složky mzdy, které mají charakter odměny za práci. Do výpočtu se tedy zahrnují všechny složky mzdy, poskytnuté zaměstnanci za výkon práci, ať už jde o základní mzdu, nebo o její pohyblivé složky, jako jsou provize, odměny, bonusy apod. Dále se zahrnou příplatky mzdy za práci přesčas, za práci ve svátek, za práci v sobotu a neděli, za práci v noci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Do výpočtu se naopak nezahrnují ostatní příjmy zaměstnance neposkytované za výkon práce, tedy veškeré náhrady mzdy (např. za dovolenou či za dobu překážek v práci), odměny za pracovní pohotovost (ty nejsou mzdou, protože zaměstnanec ve své podstatě nevykonává práci; kdyby byl zaměstnanec v době pracovní pohotovosti povolán do práce, pracovní pohotovost se přerušuje a čas je započítán do odpracované doby), a dále odměny poskytované z jiného důvodu, jako jsou např. odměna k životnímu jubileu, narození dítěte atd. Za odpracovanou dobu se pak považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda. Do odpracované doby se započítává i doba práce přesčas, pokud nebylo za tuto dobu poskytnuto náhradní volno. Dojde-li k zúčtování mzdy za práci přesčas v jiném rozhodném období než v tom, ve kterém byla tato práce vykonána, zahrnou se do odpracované doby ve výpočtu také hodiny práce přesčas, za kterou jsou mzda nebo plat poskytnuty. Vypočtený průměrný výdělek se zaokrouhluje na dvě desetinná místa. Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se v zákoníku práce vyskytuje ve formě průměrného hodinového výdělku (jedná o základní formu, z níž se odvíjí ostatní), průměrného hrubého měsíčního výdělku a průměrného čistého měsíčního výdělku. Průměrný hrubý měsíční výdělek se vypočítá jako průměrný hodinový výdělek na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na jeden měsíc v průměrném roce. Průměrný rok má pro tento účel 365,25 dnů. Pro výpočet se použije týdenní pracovní doba zaměstnance a koeficient 4,348, což je průměrný počet týdnů na jeden měsíc v průměrném roce. Výpočet pak vypadá následovně: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x týdenní pracovní doba zaměstnance x 4,348. Při osmihodinové pracovní době je výpočet následující: průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x 40 x 4,348 = průměrný hodinový výdělek x 173,92. Odpracovaná doba je pak dobou skutečného výkonu práce, za niž dostal v příslušném období zaměstnanec mzdu. Do odpracované doby se nezapočítá: období, za které zaměstnanec dostává náhradu mzdy při překážkách v práci, doba dovolené, nepřítomnost v práci, přestávky v práci na jídlo a oddech. Naopak se do ní započítávají: tzv. placený svátek, tj. svátek, který připadl na obvyklý pracovní den zaměstnance a zaměstnanec není v zaměstnání, doba strávená na pracovní cestě, pokud za ni dostává zaměstnanec mzdu, a práce přesčas. Odpracovaná doba se vyjadřuje v hodinách za rozhodné období.

26. Soud prvního stupně vyšel správně ze mzdových listů zaměstnankyně [jméno FO] za období 4. čtvrtletí roku 2020 a dále 1. až 3. čtvrtletí roku 2021. Tato pracovnice vykonávala stejnou práci (práci stejné hodnoty), jakou měla na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 7. 8. 2017 vykonávat žalobkyně. Správně pak přihlédl k tomu, že jmenovaná pracovala u společnosti [právnická osoba]. v předmětném období (1. 1. - 31. 12. 2021) na snížený pracovní úvazek v rozsahu 25 hodin týdně (5 hodin denně). Tato skutečnost nebyla při rozhodování ve věci odvolacího soudu sp. zn. 25 Co 154/2022 zohledněna, když soudy v uvedené věci vycházely z výdělku [jméno FO] tak, jako by tato pracovala na plný pracovní úvazek v rozsahu 40 hodin týdně. Soud prvního stupně v projednávané věci tedy při použití shora uvedených kritérií správně přihlédl k této nově zjištěné skutečnosti.

27. Jak bylo prokázáno, [jméno FO] měla v 4. čtvrtletí roku 2020 průměrný hodinový výdělek 241,52 Kč hrubého. Průměrný hrubý měsíční výdělek žalobkyně by tak činil 42 005 Kč (241,52x40x4,348). Celkový příjem žalobkyně by tak za období od 1. 1. 2021 do 31. 3. 2021 dosáhl částky 126 015 Kč, od které je třeba odečíst invalidní důchod žalobkyně vyplacený jí za uvedené období ve výši 20 346 Kč a částku, kterou si vydělala v daném období ve výši 34 488 Kč (11 462+11 551+11 475). Nárok na náhradu ztráty na výdělku za období od 1. 1. 2021 do 31. 3. 2021 tak činí částku 71 181 Kč. V 1. čtvrtletí roku 2021 činil průměrný hodinový výdělek [jméno FO] částku 228,12 Kč hrubého. Průměrný hrubý měsíční výdělek žalobkyně by tak činil 39 675 Kč (228,12x40x4,348). Celkový příjem žalobkyně by tedy za období od 1. 4. 2021 do 30. 6. 2021 dosáhl částky 119 025 Kč, od které je třeba odečíst invalidní důchod žalobkyně vyplacený jí za uvedené období ve výši 20 346 Kč a částku, kterou si vydělala v daném období ve výši 36 927 Kč (11 447+11 472+14 008). Nárok na náhradu ztráty na výdělku za období od 1. 4. 2021 do 30. 6. 2021 tak činí částku 61 752 Kč. V 2. čtvrtletí roku 2021 činil průměrný hodinový výdělek [jméno FO] částku 232,30 Kč hrubého. Průměrný hrubý měsíční výdělek žalobkyně by tak činil 40 402 Kč (232,30x40x4,348). Celkový příjem žalobkyně by tedy za období od 1. 7. 2021 do 30. 9. 2021 dosáhl částky 121 206 Kč, od které je třeba odečíst invalidní důchod žalobkyně vyplacený jí za uvedené období ve výši 20 346 Kč a částku, kterou si vydělala v daném období ve výši 35 207 Kč (11 804+11 816+11 587). Nárok na náhradu ztráty na výdělku za období od 1. 7. 2021 do 30. 9. 2021 tak činí částku 65 653 Kč. V 3. čtvrtletí roku 2021 činil průměrný hodinový výdělek [jméno FO] 222,05 Kč hrubého. Průměrný hrubý měsíční výdělek žalobkyně by tak činil 38 619 Kč (222,05x40x4,348). Celkový příjem žalobkyně by tedy za období od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2021 dosáhl částky 115 857 Kč, od které je třeba odečíst invalidní důchod žalobkyně vyplacený jí za uvedené období ve výši 20 346 Kč a částku, kterou si vydělala v daném období ve výši 38 595 Kč (11 552+15 075+11 968). Nárok na náhradu ztráty na výdělku za období od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2021 tak činí částku 56 916 Kč.

28. Za celé žalované období (1. 1. – 31. 12. 2021) má tak žalobkyně nárok na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. v celkové výši 255 502 Kč (71 181+61 752+65 653+56 916). Na uvedený nárok již vedlejší účastnice na straně žalovaného plnila částku 115 879 Kč. Doplatek tedy tvoří částku 139 623 Kč.

29. Pokud pak jde o příslušenství žalobního nároku, žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení z žalované částky od 7. 12. 2023. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel z prokázané skutečnosti, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění žalovaného nároku předžalobní výzvou, doručenou mu dne 29. 11. 2023, v níž mu k plnění poskytla lhůtu 7 dnů. Pokud tedy žalobkyně požaduje úrok z prodlení ze žalované částky až od 7. 12. 2023, lze jí jej přiznat, neboť v té době byl již žalovaný prokazatelně se svým plněním v prodlení (§ 1968 o. z.). Výše tohoto úroku z prodlení 15 % ročně odpovídá ust. § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

30. Pro úplnost pak odvolací soud ještě uvádí, že dle jeho názoru odstoupení od pracovní smlouvy náleží v oboru pracovního práva k dovoleným právním jednáním (§ 34 odst. 3 a 4 zákoníku práce). Žalobkyně se nicméně nedomáhala určení neplatnosti odstoupení zaměstnavatele [právnická osoba]. od pracovní smlouvy ze dne 7. 8. 2017 (je tedy bez významu, zda toto odstoupení bylo platné). Podstatná je však dle odvolacího soudu skutečnost, že žalobkyně by tak jako tak do zaměstnání u společnosti [právnická osoba]. dne 15. 8. 2017 nastoupit nemohla, resp. nenastoupila, a to výlučně v důsledku škodné události.

31. Dále odvolací soud konstatuje, že nepovažuje za narušení právní jistotu postup soudu prvního stupně při výpočtu ztráty na výdělku v situaci, kdy byl v projednávané věci jinak zjištěn skutkový stav věci, konkrétně ohledně rozsahu pracovního úvazku [jméno FO] v roce 2020 a následujících (nikoliv původně zohledněný plný úvazek 40 hodin týdně, ale správně částečný úvazek 25 hodin týdně). Za použití stejných zákonných výpočtových kritérií to fakticky znamená pouze to, že žalobkyni bylo předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, citovaným shora, přiznáno méně, než by jí náleželo. Bylo pouze na ní, zda na tuto nesprávnost bude reagovat např. mimořádným opravným prostředkem či nikoliv. Pokud tak neučinila, zůstává toto rozhodnutí v platnosti, ale uvedenou nesprávnost nelze považovat za závěr, ze kterého by bylo možno mechanicky v dalších řízeních vycházet. Pro rozhodnutí ve věci je vždy podstatný v řízení zjištěný skutkový stav věci. Jak správně uvádí žalobkyně, chybný postup z předchozího řízení se v tomto řízení transparentně vysvětlil a uvedená chyba se již neopakovala.

32. Jestliže pak žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně v odvolání uváděli, že výdělek žalobkyně zohledněný soudem prvního stupně pro její nárok dle § 2963 o. z. v období od 1. 1. do 31. 12. 2021, je vyšší, než kolik činila průměrná mzda shodně zařazených zaměstnanců na ekonomickém úseku společnosti [právnická osoba]. v následujících letech 2022 a 2023, musí odvolací soud konstatovat, že se jedná o pouhé, ničím nepodložené spekulace. Strana žalovaná uvedené skutečnosti pouze tvrdí, aniž by včas, s přihlédnutím k omezením dle § 118b a § 119a o. s. ř. toto své tvrzení v daném řízení jakkoli konkretizovala či k němu navrhla důkazy.

33. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleží jí tak vůči žalovanému a vedlejší účastnici na straně žalovaného (zavázáni společně a nerozdílně) právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena správně a odvolací soud na toto vyčíslení, jakož i právní odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení (odst. 27. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku plně odkazuje. Soud prvního stupně rovněž správně stanovil platební místo těchto nákladů k rukám právní zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

34. Odvolací soud změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. pouze výrok III. o povinnosti zaplatit soudní poplatek ve smyslu ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) na účet soudu prvního stupně. Soud o tomto „přenosu“ poplatkové povinnosti na stranu žalovanou rozhodl správně, když žalobkyně je osvobozena od placení soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích, žalobě bylo plně vyhověno, žalované straně nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni a tato není osvobozena od poplatků. Správně rovněž dle položky 1 odst. 1. písm. b) sazebníku poplatků – přílohy k zákonu o soudních poplatcích – stanovil i výši tohoto poplatku v částce 6 982 Kč (5 % z částky 139 623 Kč). Odvolací soud je nicméně přesvědčen, že tento soudní poplatek je společně a nerozdílně s ním povinna zaplatit i vedlejší účastnice na jeho straně (§ 93 o. s. ř.). Proto byl výrok III. napadeného rozsudku v tomto směru změněn.

35. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byla opět plně procesně úspěšná žalobkyně. Má tedy podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalovanému a vedlejší účastnici na jeho straně. Tyto náklady pak tvoří odměna za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně, účast na jednání odvolacího soudu dne 9. 10. 2024) po 6 700 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), tj. celkem 13 400 Kč, 2x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, a 21 % DPH z částky 14 000 Kč ve výši 2 940 Kč, celkem tedy 16 940 Kč. Odvolací soud stanovil lhůtu k plnění této náhrady nákladů řízení dle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění pak dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou.

Poučení