25 Co 210/2025 - 82

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o 50 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2025, č. j. 37 C 202/2024-60, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 498 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 24. 1. 2025 do zaplacení (I.), žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 25 000 Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 50 000 Kč od 11. 11. 2024 do 23. 1. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení zamítl (II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 737,50 Kč (III.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč, způsobenou jí v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno usnesením vydaným [orgán] ze dne 19. 10. 2022, č. j. [spisová značka], přičemž vedené proti žalobkyni bylo posléze skončeno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 30. 10. 2023, č. j. [spisová značka], jímž byla žalobkyně obžaloby zproštěna. Usnesením Krajského soudu v [adresa] bylo odvolání státního zástupce zamítnuto a téhož dne (23. 1. 2024) rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Nezákonné trestní stíhání žalobkyně trvalo 15 měsíců, přičemž negativně zasáhlo do osobních, pracovních a společenských vztahů žalobkyně, když tato byla nucena vyhledat i pomoc psychoterapeutického odborníka.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska navrhla žalobu zamítnout. Potvrdila v souladu s konstantní judikaturou, že v případě žalobkyně došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 10. 2022. Za toto nezákonné trestní stíhání se žalobkyni jednak omluvila a současně jí poskytla zadostiučinění v peněžité formě ve výši 20 000 Kč. Nad rámec této částky však považuje nárok žalobkyně za nedůvodný.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování, a to předně uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy u žalované, stanoviskem [orgán], usnesením [orgán], jímž bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobkyni, spisem Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a účastnickým výslechem žalobkyně, jakož i výslechem svědků [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] posléze uzavřel, že žalobkyně byla na základě usnesení [orgán] ze dne 19. 10. 2022 trestně stíhána pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákona, přičemž věc byla projednávána u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo skončeno rozsudkem, jímž soud žalobkyni zprostil obžaloby v plném rozsahu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že došlo k nezákonnému trestnímu stíhání žalobkyně, které ve vztahu k ní trvalo 15 měsíců. Za spáchání přečinu jí hrozil trest odnětí svobody až ve výši čtyř let. Povahu věci byla možno hodnotit jako spíše méně závažnou, neboť uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně, nežli, například úmyslná, násilná trestná činnost. Jde-li o negativní zásahy do osobního, rodinného, pracovního a společenského života žalobkyně, vyplynulo, že žalobkyně zaznamenala útlum v mimo pracovních aktivitách, jakož i v jejím pracovním zapojení nad rámec jejích povinností, žalobkyně se však snažila pokračovat nejen v pracovních povinnostech, ale i v rámci možností pokračovat v aktivitách, které jí přinášely radost a smysl. Věnovala se proto nadále aktivitám ve [činnost], i když tyto byly do určité míry omezeny stresem, který žalobkyně kvůli svému trestnímu stíhání prožívala. Tyto dopady tak lze hodnotit jako zvlášť intenzivní. V rámci pracovního života žalobkyně svoji práci zvládala bez problémů i v průběhu svého trestního stíhání, po celou dobu jeho průběhu působila na stejné pozici a svoji práci byla schopna řádně vykonávat. Zásah do její pracovní sféry proto nelze hodnotit jako zvlášť intenzivní. Žalobkyně s ohledem na svoje povolání ([povolání]) však byla objektivně trestním stíháním ohrožena na dalším výkonu svého zaměstnání. Zásahy do sociálního života, respektive pověsti žalobkyně vzal soud rovněž za prokázané, avšak nebyly intenzivní. Věc žalobkyně nebyla medializována, s ohledem na to, že žalobkyně žije na malém městě, byla však vystavena tzv. „šeptandě“. Žalobkyně s ohledem na svůj psychický stav byla nucena vyhledat psycholožku a psychoterapeutku, přičemž další psychickou pomoc vyhledávala u rodiny, kolegyň a přátel. Žalobkyně se totiž cítila zahájením trestního stíhání rozhozená, byla pod dlouhodobým stresem během celého trestního stíhání, uváděla projevy své duševní nepohody, a to nespavost, plačtivost, potíže s dýcháním, větší pocení, pocit sevření hrdla, opakované chvění a třes končetin i celého těla. Pociťovala bezmoc, nejistotu, strach, ztrátu kontroly, což znesnadňovalo její obvyklý způsob života, a to jak v soukromí, tak i v zaměstnání. Zlepšení psychického stavu žalobkyně nastalo až po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu v její trestní věci.

5. Posléze soud prvního stupně vyšel ze srovnávacích případů, a to věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kdy toto trestní stíhání poškozené osoby trvalo 17 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákona, trest zde poškozenému hrozil až 4 roky. Poškozený poukazoval na zásahy do rodinného života, prokázal dále zásahy do sféry zdraví, trpěl úzkostnými stavy, pocity frustrace a beznaděje, v souvislosti s tím vyhledal pomoc psychologa. Poškozený obdržel přiměřené zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. Dále soud prvního stupně vyšel z řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde trestní stíhání trvalo 17 měsíců, proti poškozenému bylo vedeno pro trestný čin dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákona a poškozenému hrozil trest odnětí svobody až v délce trvání 4 let. Poškozený zde prokázal zásahy do profesního života, dále zásahy do rodinného života, v této věci poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka] trestní stíhání poškozeného trvalo 14 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákona a trestný čin násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve formě spolupachatelství. Poškozenému zde hrozil trest odnětí svobody až 4 léta, poškozený neprokázal zásahy do rodinného, profesního života, prokázal však zásahy do sféry zdraví, kdy trpěl stresem a v důsledku toho zhubl. Rovněž prokázal zásahy do sociálního života, bylo mu přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 25 000 Kč. Dále soud vyšel též z věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci trestní stíhání poškozeného trvalo 20 měsíců, přičemž bylo vedeno pro trestný čin dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákona a poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 4 léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, dále do sféry zdraví, došlo též k zásahu do jeho osobnostních práv, a zejména do práva na ochranu soukromí, života, dobré pověsti a jména. V době trestního stíhání poškozený čelil nepříznivému zdravotnímu stavu, hrozil mu trest zákazu činnosti, řízení motorových vozidel, což by pro něj bylo likvidační. Tomuto poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč.

6. Následně tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že stran nemajetkové újmy je na místě žalobkyni, protože byly naplněny všechny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, přiznat zadostiučinění v peněžité formě, a to ve střední výši zmiňovaných obdobných případů. Uzavřel, že přiměřené zadostiučinění pro případ žalobkyně představuje částku 45 000 Kč, s ohledem na to, že žalovaná již žalobkyně dobrovolně plnila částku 20 000 Kč, žalobkyni přiznal zbývající částku ve výši 25 000 Kč, ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Jde-li o žalobkyní nárokovaný úrok z prodlení, soud prvního stupně vyšel z § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, kdy v konkrétním případě žalobkyně byl její nárok uplatněn dne 23. 7. 2024, poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu tak připadal na den 23. 1. 2025. Žalovaná se proto dostala do prodlení dne 24. 1. 2025 a od tohoto dne včetně, ji stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Žalobě proto soud prvního stupně vyhověl i ohledně úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení.

8. Pro úplnost soud prvního stupně zkonstatoval, že žalobkyni přiznané zadostiučinění nenavýšil s ohledem na změnu hospodářské situace panující v České republice, v tomto smyslu poukázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.

9. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni přiznal náklady na zaplacený soudní poplatek, jakož i náklady právního zastoupení. Tarifní hodnotu pak stanovil dílem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. účinné do dne 31. 12. 2024 a dílem účinné ode dne 1. 1. 2025.

10. Žalovaná rozsudek, a to vyhovující výrok o věci samé (I.) a výrok o nákladech řízení (III.) napadla včas podaným a přípustným odvoláním. Důvody odvolání spatřovala v tom, že soud prvního stupně nesprávně posoudil žalobkyní tvrzené zásahy do její osobnosti a tím posléze i chybně stanovil výši peněžitého zadostiučinění. Poukázala na judikaturu, týkající se formy a výše zadostiučinění s tím, že již v rámci předběžného projednání nároku žalobkyně této poskytla zadostiučinění ve výši 20 000 Kč, jež považuje za zcela odpovídající. V průběhu řízení žalobkyně neprokázala, že by bylo možno v jejím případě žádat více. Zásahy do života žalobkyně totiž nebyly natolik intenzivní, aby jí byla poskytnuta další peněžitá satisfakce. Nadto trestná činnost, která jí byla kladena za vinu, je společensky hodnocena méně negativně, než, například úmyslná trestná činnost. Navýšení poskytnutého peněžitého zadostiučinění nemá oporu ani ve srovnávací judikatuře, kterou soud prvního stupně v dané věci aplikoval. Poukázala na jiný srovnávací případ, a to věc vedenou u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde došlo pouze k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Poukázala na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu je jiná forma zadostiučinění než odškodnění v peněžité formě zcela výjimečná, konstatování porušení práva je možno považovat za dostatečnou formu satisfakce pouze ve výjimečných případech, kdy je způsobená újma zcela nepatrná, což není případ žalobkyně. S navrhovaným srovnávacím příkladem ze strany žalované proto zásadně nesouhlasí. Poukázala dále na to, že soud prvního stupně naopak v rámci řízení postupoval precizně, své výroky erudovaně odůvodnil, přičemž v rámci odůvodnění detailně popsal svůj myšlenkový pochod učiněný před vyhlášením rozhodnutí. Provedl pak i precizní srovnání s jinými obdobnými případy.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání dle § 212 a § 212a o. s. ř., a to v mezích podaného odvolání, a poté uzavřel, že odvolání žalované není opodstatněné.

13. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedeným dokazováním zcela správně zjistil skutkový stav věci a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. Obecně tak lze konstatovat, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“, je nutné, aby byly současně naplněny následující podmínky: za 1) existence odpovědnostního titulu, tj. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, za 2) vznik škody a za 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vzniklou škodou; je pak procesní povinností žalobce prokázat kumulativní naplnění všech uvedených podmínek. Újma na straně poškozeného se nepresumuje, ale musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srovnej, například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011).

14. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jenž je normou s relativně neurčenou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Platí též, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít, jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti, a podobně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Princip proporcionality je potřeba použít tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí pod publikačním č. 67/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 6/2022). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tedy její přiznání je rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Též zde bylo konstatováno, že výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. K upřesnění výše uvedených závěrů došlo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č. 67/2016 Sb. Soudních stanovisek, jímž bylo doplněno, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo zahrnuje, jak zhodnocení počínání samotného poškozeného, tak i případných dalších skutečností, které mohly nezávisle na zásahu samotném jeho účinek zvýšit či snížit (například medializace případu). Poškozený je pak povinen tvrdit a prokazovat vznik nemajetkové újmy, respektive uvádět skutečnosti, na jejich základě bude možno podle zákonem stanovených kritérií posoudit vznik a rozsah újmy (srovnej, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 2555/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012).

15. V dané věci zcela správně soud prvního stupně posléze uzavřel, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu jsou splněny, neboť je tu nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 10. 2022, přičemž žalobkyně posléze v rámci trestního řízení byla obžaloby v plném rozsahu zproštěna, žalobkyně si pak trestní stíhání zaviněným jednáním nezpůsobila. Pokud se pak soud prvního stupně zabýval vznikem nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, zcela správně vyšel z toho, že nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána. Je pak třeba rovněž prokazovat intenzitu újmy odůvodňující peněžité odškodnění. Správně soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou vycházel i ze tří základních kritérií, a to z povahy trestní věci, délky trestního řízení a posléze dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně jako poškozené. Žalobkyně v dané věci byla stíhána ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákona, tedy ze spáchání přečinu, přičemž jí hrozil trest odnětí svobody až na 4 léta. Správně zkonstatoval, že povahu věci lze hodnotit jako spíše méně závažnou, neboť uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně. Trestní stíhání žalobkyně trvalo 15 měsíců. U žalobkyně nedošlo k zásadním zásahům do pracovní sféry poškozené, neboť tato i v průběhu trestního stíhání působila na stejné pozici a svoji práci byla schopna řádně vykonávat. Tento zásah proto nebylo lze hodnotit jako zvlášť intenzivní, žalobkyně pak nebyla odsuzována či vyčleněna z pracovního kolektivu v důsledku probíhajícího trestního stíhání, naopak u svých kolegyň hledala podporu. Věc žalobkyně nebyla medializována, o trestním stíhání věděl úzký okruh nejbližších osob, pokud některé osoby zaznamenaly dotaz na trestní stíhání žalobkyně, žalobkyně tímto nijak zásadně významně zasažena nebyla. V rámci rodiny se žalobkyni nedostalo žádného odsudku, nedošlo ke ztrátě rodinných vazeb, ani v místě bydliště žalobkyně nebyla poškozena tím, že by po případě došlo k její dehonestaci či ztrátě důvěry ze strany jejího okolí. Žalobkyně i přes své psychické obtíže v souvislosti s trestním stíháním byla schopna se plně zapojit i do mimopracovních aktivit, a to zejména aktivit [činnost]. V danou dobu však žalobkyně trpěla psychosomatickými projevy, bolestí hlavy, projevovala se u ní duševní nepohoda jako nespavost, plačtivost, potíže s dýcháním, větší pocení, pocit sevřeného hrdla, opakované chvění a třes končetin i celého těla. Vyhledala proto opakovaně pomoc psycholožky a psychoterapeutky ([tituly před jménem] [jméno FO]). Dospěl-li tak na podkladě uvedeného soud prvního stupně k závěru, že je tu dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného trestního stíhání, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma a tuto je na místě odčinit v peněžní formě, odvolací soud s tímto jeho závěrem zcela souhlasí. Jde-li pak o srovnávané případy, provedené před soudem prvního stupně, ve shodě s tímto odvolací soud vychází z toho, že v rámci odvolání uvedeného srovnávacího případu žalovanou tento případ není přiléhavý, neboť odlišná zde byla délka trestního řízení, jednalo se o stíhání pro jiný trestný čin s větším společenským odsudkem, přičemž lze souhlasit s poukazem žalobkyně na to, že prvotní při zachování standardní doby a procesu trestního řízení, má být jiná forma zadostiučinění než právě odškodnění v peněžité formě, zcela výjimečná. Konstatování porušení práva je totiž možno považovat za dostatečnou formu satisfakce pouze ve výjimečných případech, kdy je způsobená újma nepatrná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016). Pro případ žalobkyně se však rozhodně v jednotlivých sférách, a to sféře osobní, rodinné, pracovní a sociální o nepatrné újmy nejednalo. Správně proto soud prvního stupně zvolil jiné odpovídající srovnávací případy, když tyto s žalobkyní spojuje předně to, že poškození zde byli stíháni pro stejný trestný čin, přičemž se jednalo o podobnou dobu trestního stíhání, a i pro případ těchto srovnávacích případů šlo o zásahy do osobnostní sféry, jež vyústily v nutnost návštěvy a vyhledání odborné pomoci v podobě psychoterapie u psychologa. Závěrem proto odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně provedl v rámci své úvahy o výši nemajetkové újmy žalobkyně i precizní srovnání s jinými obdobnými případy, když žalovanou namítaný srovnávací případ není přiléhavý.

16. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v rámci odvolacího řízení zcela úspěšná, vzniklo jí proto právo proti žalované na náhradu nákladů této fáze řízení. Náklady žalobkyně sestávají z nákladů právního zastoupení představující 2 úkony právní služby advokáta po 2 100 Kč (§ 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s § 11 odst. 1 písm, d), g) advokátního tarifu), ze 2 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), z cestovní náhrady za cestu z místa sídla právního zástupce k procesnímu soudu ([adresa] a zpět) v počtu 2x 50 km, vykonané osobním automobilem [název], registrační značka [SPZ] celkem ve výši 1 398 Kč (§ 13 advokátního tarifu) a ze ztráty času 4 x 30 minut ve výši 600 Kč (§ 14 advokátního tarifu), tj. celkem odvolací náklady žalobkyně ve výši 6 498 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně není plátcem daně z přidané hodnoty.

18. Protože zamítavý výrok o věci samé (II.) zůstal odvoláním účastníků nedotčen, nabyl samostatně právní moci a zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu.

Poučení