37 C 202/2024 - 60

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. Svůj nárok opírala o tvrzené nezákonného rozhodnutí usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] (dále též „usnesení ze dne [datum]“). Žalobkyně uváděla, že sama žalovaná jí dobrovolně odškodnila za její nemajetkovou újmu částkou [částka]. Tuto považovala za nedostatečnou a požadovala dalších [částka]. Poukazovala přitom i na měnící se hospodářské poměry.

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobkyně, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobkyni mělo náležet.

3. Žalobkyně popsala průběh řízení vedeného u [Anonymizováno] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno]dále též „původní řízení“). Přitom zdůraznila, že byla v rámci původního řízení trestně stíhána a zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu a trestní stíhání její osoby trvalo 15 měsíců. Dále popsala následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobkyně upozornila na stres a obavy o budoucnost spojené se svým nezákonným trestním stíháním. Z tohoto důvodu měla mít žalobkyně i snížený pracovní výkon. Zadruhé, žalobkyně poukázala na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení se ptaly na její osobu u sousedů a u zaměstnavatele. Žalobkyně uváděla, že je osoba bezúhonná s vynikající pověstí (v zaměstnání a u svého zaměstnavatele). Nadto je i vedoucí a členka [Anonymizováno] od roku [Anonymizováno] a věnuje se charitativní činnosti. V důsledku původního řízení pak musela čelit „šeptandě“. K tomu poukazovala na skutečnost, že žije na malém městě. Zatřetí, žalobkyně poukazovala na postup státního zástupce v původním řízení, který měl v rámci svých ústních přednesů postupovat velmi asertivním až agresivním způsobem. Začtvrté, žalobkyně tvrdila, že v důsledku původního řízení byla nucena vyhledat i pomoc psychoterapeutického odborníka. Zapáté, žalobkyně rovněž poukazovala na dopady původního řízení do svého života. Jejím trestním stíháním byl ovlivněn i čas, který byla zvyklá se svojí rodinou trávit.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí. Žalovaná uznala zásahy původního řízení do života žalobkyně a přiznala částku [částka] coby přiměřené zadostiučinění za její nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním. Tuto částku nicméně požadovala za adekvátní. Dále namítala žalovaná promlčení žalovaného nároku.

5. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

6. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobkyně dne [datum] uplatnila u žalované svůj nárok jako v projednávané věci. Žalovaná přitom vypořádala tento nárok svým stanoviskem ze dne [datum], ve kterém přiznala žalobkyni nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním ve výši [částka]. Tato částka byla žalobkyni vyplacena ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk.

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky soud zjistil, že žalovaná doručovala své stanovisko ze dne [datum] [tituly před jménem] [Anonymizováno] s tím, že na této doručence stojí, že dodáno bylo do datové schránky dne [datum], doručeno [datum], přihlášení (vyzvednuto) [datum].

9. Ze zprávy o průběhu psychoterapie soud zjistil, že žalobkyně oslovila psycholožku a psychoterapeutku [tituly před jménem] [Anonymizováno] v souvislosti se svým trestním stíháním, které probíhalo od podzimu 2022 do ledna 2024. Ve zprávě stojí, že žalobkyně potřebovala opakovanou psychologickou a psychoterapeutickou podporu během svého trestního stíhání, která jí byla podporována. Další podporu vyhledávala u rodiny, kolegyň a přátel. Samotná dopravní nehoda a provádění prvotních policejních úkonů byly pro paní žalobkyní zátěžové. Žalobkyně měla nejprve celou událost za uzavřenou, o to větší šok pak pro ni bylo to, když ji zkontaktovala policie s dotazem na kontakt na jejího zaměstnavatele. Ještě nepříjemnější pro ni bylo zjištění od sousedů, že je policie bez jejího vědomí obcházela a doptávala se na její pověst a osobnost. To vedlo k tomu, že žalobkyně utrpěla duševní újmu, cítila se rozhozená a pod dlouhodobým stresem během celého trestního stíhání žalobkyně měla v rámci svých terapií uvádět fyzické projevy své duševní nepohody jako je nespavost, plačtivost, potíže s dýcháním, větší pocení, pocit sevřeného hrdla, opakované chvění a třes končetin i celého těla. Žalobkyně měla dlouhodobě pociťovat bezmoc, nejistotu, strach, ztrátu kontroly, což znesnadňovalo její obvyklý způsob života, jak v soukromí, tak i v zaměstnání učitelky v komunitní škole. Žalobkyně jako skautská vedoucí na malém městě se měla velmi těžko vyrovnávat se skutečností, že jí OČTŘ nedůvěřují. Zatížilo i doptávání sousedů ohledně jejího možného zavinění nehody. Největší psychická krize pro žalobkyni nastala v období prvního hlavního líčení u soudu v období února 2023. Žalobkyně mluvila o nemožnosti přednášet své ústní projevy na soudu, o pocitu méněcennosti a nemožnost, i jakkoliv smysluplně reagovat na otázky státního zástupce a soudu. Dlouhodobější zlepšení psychického stavu žalobkyně nastalo až po pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu v její trestní věci. Skutečnost, že došlo k odvolání státního zástupce jí pak vrátila do stavu velké duševní nepohody, kdy se obávala o výsledek celého řízení a dopadu na její běžný život a rodinu. Ke dni vyhotovení zprávy, tj. ke dni [datum] pak žalobkyně již psychoterapeutická sezení nevyžaduje. Ke vzniku chronických, psychických potíží nedošlo.

10. Z listin založených ve spisem vedeném u [nebezpečný obsah]. [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

11. Z výslechu žalobkyně soud zjistil, že trestní stíhání pro ni bylo velmi nepříjemné a stresující. Trestní stíhání mělo vliv na její psychické zdraví, vedlo k pocitu bezpráví a bezmoci, zejména kvůli rozdílným verzím událostí od svědků. Žalobkyně musela omezit svou činnost ve skautu, protože se necítila dobře a nechtěla děti zatěžovat svou nepohodou. Přesto se snažila v rámci možností pokračovat v aktivitách, které jí přinášely radost a smysl. Skautské prostředí pro ni bylo důležité, ale kvůli stresu spojenému s trestním řízením nebyla schopna se plně zapojit. V práci na základní škole v [adresa] ji kolegové podporovali, ale sama žalobkyně nebyla spokojena s tím, jak se věci vyvíjely. Ředitelka školy řešila důsledky trestního stíhání a zjišťovala, zda by žalobkyně mohla zůstat zaměstnaná i v případě odsouzení. Žalobkyně se obrátila na psycholožku pro pomoc se zvládáním stresu a negativních emocí spojených s procesem. Zproštění obžaloby pro ni znamenalo úlevu a pocit, že se konečně dostala k pravdě. Partner ji plně podporoval, děti byly informovány v míře, která byla pro ně stravitelná. Nejbližší přátelé ji také podporovali. Zaznamenala nepříjemné reakce od lidí zvenku, ale ne od nejbližších přátel.

12. Z výslechů svědka [jméno FO] soud zjistil, že svědek je otcem žalobkyně, kterou popsal jako samostatnou, zodpovědnou a ideální podporu pro rodinu. O trestním stíhání dcery se dozvěděl přímo od ní. Byl šokován, že byla označena za viníka nehody, protože ji považuje za nevinnou. Stíhání s dcerou pravidelně konzultoval, zejména při soudních jednáních nebo při obdržení nových dokumentů. Svědek popsal, že trestní stíhání mělo na jeho dceru výrazný stresový dopad. Byla stažená, zabývala se situací a její pozornost k rodině byla omezená. Přesto pokračovala ve své práci a aktivitách, například ve vedení skautského oddílu. V [adresa], kde dcera žije s rodinou, se objevily dotazy na její osobní údaje (např. příjmy), což ji dle svědka zaskočilo. Tyto informace svědek získal od dcery. Svědek bydlí v [adresa] za dcerou jezdil poměrně často. Popsal také rodinné vazby na [adresa] – dcera tam žije se svým manželem, který je rovněž aktivní ve skautu.

13. Z výslechu svědka [jméno FO] soud zjistil, že svědek je partnerem žalobkyně, se kterou žije ve společné domácnosti od roku [Anonymizováno]. Společně vychovávají [Anonymizováno] děti ve věku [Anonymizováno] let. Po nehodě se původně zdálo, že vina je na straně motorkáře, ale situace se změnila. Policie začala kontaktovat svědka i okolí, což svědek označil za zvláštní. O trestním stíhání své partnerky se dozvěděl přibližně dva až tři týdny po nehodě. Děti byly při nehodě přítomny a situaci vnímaly citlivě. Často se ptaly na okolnosti nehody a projevovaly obavy, například při zvuku motorek. Svědek zaznamenal změny v chování žalobkyně, zejména stres a obavy z výsledku trestního řízení. Žalobkyně řešila situaci konzultacemi se školní psycholožkou a podporou od přátel. Psychický stres ovlivnil její běžné aktivity, například přípravu skautských akcí, ale žádnou činnost kvůli stíhání neodřekla. Naopak ji tyto aktivity pomáhaly odreagovat. Svědek věřil ve verzi událostí, kterou mu partnerka sdělila, a od počátku ji považuje za nevinnou. Svědek doprovázel žalobkyni na všech hlavních líčeních. Kritizoval chování státního zástupce, který podle něj zvýšeným hlasem vyvíjel tlak na žalobkyni. Tato situace ji rozrušila natolik, že nebyla schopna pokračovat ve výpovědi. Podle svědka přišla podpora žalobkyně zejména od přátel a skautské komunity. Negativní reakce z širšího okolí svědek nezaznamenal, ale sousedé se zajímali o důvody policejního vyšetřování.

14. Z výslechu svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že svědkyně je ředitelka a spolu-zřizovatelka [Anonymizováno] [právnická osoba] v [adresa]. Žalobkyně je její kolegyní od roku [Anonymizováno]. Svědkyně uvedla, že žalobkyni zná jako spolehlivou a kreativní pracovnici, která školu obohacovala nejen v rámci své pracovní náplně, ale i nad rámec povinností. Žalobkyně se mimo jiné podílela na spolupráci školy se [Anonymizováno], což zahrnovalo například zapůjčování vybavení nebo organizaci komunitních aktivit. Svědkyně popsala, že na začátku září [Anonymizováno] se datovou schránkou dozvěděla o problému žalobkyně, kdy byla požádána o vypracování posudku. Trestní řízení mělo vliv na žalobkyni, zejména na její schopnost věnovat se nadstandardním aktivitám. Zatímco základní pracovní povinnosti učitelky plnila bez problémů, její energie na další kreativní činnosti poklesla. Svědkyně uvedla, že to bylo patrné i jejím kolegům ve třídě. Přesto nebylo třeba měnit organizaci výuky. Svědkyně zdůraznila význam spolupráce školy se skautem, která žalobkyně iniciovala. Tato spolupráce zahrnovala drobné aktivity jako zapůjčování kostýmů nebo společné projekty (např. výroba svíček během invaze na Ukrajinu). V době trestního řízení však tato spolupráce výrazně utichla. Svědkyně zaznamenala dotazy ohledně trestního řízení od dvou rodičů a zmínila, že v malém městě se informace šíří rychle. Sama se žalobkyní situaci konzultovala kvůli plánování práce a případným důsledkům odsouzení. Svědkyně uvedla, že věřila v nevinu žalobkyně a popsala ji jako pravdomluvnou a spravedlivou osobu.

15. Soud zhodnotil výpověď svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jako věrohodné. Je sice pravdou, že [jméno FO] vypověděl, že je otcem žalobkyně a [jméno FO] jejím dlouhodobý m partnerem. Nicméně pouze na základě této skutečnosti nelze svědeckou výpověď znevěrohodnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Ve výpovědi svědků přitom nelze nalézt rozpory. Všichni svědci vypovídali spontánně a mimo jiné na dotaz soudu přiznali, které informace mají zprostředkovaně a jak k nim přišli. Soudu rovněž nejsou známy žádné jiné skutečnosti způsobilé zpochybnit věrohodnost svědeckých výpovědí.

16. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

17. Pouze pro úplnost soud uvádí, že další navrhované důkazy neprováděl (dopis z [datum]), a to pro nadbytečnost. Skutkový stav stran psychického rozpoložení v průběhu původního řízení měl totiž soud za dostatečně objasněný (viz shora shrnuté výslechy a dále pak zpráva [tituly před jménem] [jméno FO].

18. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

19. Jak uvedeno shora, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byla zproštěn obžaloby.

20. Soud má proto za to, že před zkoumáním naplnění podmínek stanovených OdpŠk (pokud se jedná o samotný žalovaný nárok) je nejprve nezbytné zabývat se námitkou promlčení tvrzených nároků, kterou vznesla žalovaná. Uplatní-li totiž účastník v civilním řízení soudním důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž by se zabýval otázkou splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše.

21. Ze zákonných ustanovení (§ 32 OdpŠk) plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí doby se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá doba pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem.

22. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla pravomocně zproštěna obžaloby dne [datum]. Nejpozději dne [datum] se tak dozvěděla o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání a od tohoto dne také začala běžet zákonná 6měsíční promlčecí lhůta (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2371/2009). Dlužno poznamenat, že nárok byl uplatněn u žalované dne [datum] (tj. v poslední den lhůty podle § 32 OdpŠk), přičemž promlčecí doba neběžela do skončení předběžného projednání nároku, tj. do [datum], kdy stanovisko žalované bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně. K polemice účastníků řízení stran doručení stanoviska ze dne [datum] soud uvádí, že tato otázka je řešena § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb. Podle tohoto ustanovení platí, že za doručenou je třeba považovat takovou písemnost, která byla dodána do datové schránky a následně se přihlásila oprávněná osoba. Jinak řečeno, doručení nelze ztotožňovat s dodáním (jak mylně dovozovala žalovaná), nýbrž s okamžikem přihlášení oprávněné osoby, tj. v projednávané věci došlo k doručení dnem [datum]. Poslední den promlčecí lhůty stanovené v § 32 odst. 3 OdpŠk tak byl den [datum]. Pokud přitom byla podána žaloba dne [datum], byla podána včas a žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná.

23. Dále se soud zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

24. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

25. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 zákona jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

26. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

27. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 tr. řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) tr.ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) tr.ř.].

28. Co se týče zkoumání, zda si žalobkyně zavinila trestní stíhání sama či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobkyně coby obviněná přispěla k tomu, že trestní řízení proti ní bylo či muselo být zahájeno, tedy že její jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněné je však třeba hledat nikoliv v jejím jednání, kterým měla podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jejím chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinila, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněná dopustila, byť zaviněně, skutku, pro který byla stíhána a jímž vyvolala podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnila postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne [datum], sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

29. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobkyně neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

30. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení ze dne [datum]), neboť žalobkyně byla rozhodnutím OS ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (v právní moci dne [datum]).

31. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

32. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

33. V daném případě byla žalobkyně trestně stíhána za spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobkyně byla obžalována (resp. trestně stíhaná) ze spáchání přečinu, přičemž jí hrozil trest odnětí svobody až ve výši 4 let. Povahu věci soud proto hodnotí jako spíše méně závažnou, když uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně nežli např. úmyslná násilná trestná činnost nebo sexuální a drogové delikty.

34. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 15 měsíců.

35. Žalobkyně dále tvrdila dopady nezákonného trestního stíhání ve své osobní sféře, a to ve sféře rodinné, pracovní a ve sféře sociální. Soud má za prokázané dopady trestního stíhání do života žalobkyně, tak jak byly shrnuty v bodě 3 tohoto rozsudku. K tomu soud v podrobnostech uvádí následující 36. Jakkoliv soud nechce zlehčovat dopady původního řízení do života žalobkyně, nelze přehlédnout, že je třeba hodnotit nejenom šíři, nýbrž i intenzitu těchto zásahů. Všichni svědci přitom vypověděli, že věřili v nevinnu žalobkyně a podporovali jí. Svědkyně [jméno FO] pak sice vypověděla, že zaznamenala útlum v jejích mimopracovních aktivitách, jakož i v jejím pracovním zapojení nad rámec jejich povinností (což koresponduje s výpovědí žalobkyně); nicméně svědek [jméno FO] vypověděl, že stres spojený s původním řízením sice ovlivnil běžné činnosti žalobkyně (včetně jejích [Anonymizováno] aktivit), avšak žádnou akci kvůli tomu neodřekla. Soud neshledává v dotčených svědeckých výpovědích žádné rozpory, když sama žalobkyně vypověděla, že se snažila v rámci možností pokračovat v aktivitách, které jí přinášely radost a smysl. [Anonymizováno] prostředí pro ni bylo důležité, ale kvůli stresu spojenému s trestním řízením nebyla schopna se plně zapojit. Jinými slovy řečeno, soud má za prokázané, že žalobkyně se i v průběhu trestního řízení věnovala svým aktivitám ve skautu, i když tyto byly do určité míry omezeny stresem, který žalobkyně kvůli svému trestnímu stíhání prožívala. Podle soudu tak není namístě tyto dopady hodnotit jako zvlášť intenzivní.

37. Shora uvedené pak platí mutatis mutandis i pro pracovní život žalobkyně. Svědkyně [jméno FO] jasně a přesvědčivě popsala, že žalobkyně zvládala svoji práci bez problémů i v průběhu svého trestního stíhání, i když připustila menší zapojení do aktivit jdoucích nad rámec běžných pracovních povinností žalobkyně. Podle soudu je přitom podstatné, že žalobkyně po celou dobu svého trestního stíhání působila na stejné pozici a svoji práci byla schopna řádně vykonávat. Ani tento zásah proto nelze hodnotit jako zvlášť intenzivní. V této souvislosti nicméně nelze přehlédnout, že § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/2004 Sb. vyžaduje bezúhonnost pro učitele základních škol. Jinými slovy řečeno, žalobkyně byla objektivně ohrožena trestním stíhání na výkonu svého zaměstnání.

38. Konečně soud hodnotí jako nikoliv intenzivní i zásahy do sociálního života (pověsti) žalobkyně. Soud má sice výslechem svědků za prokázané, že žalobkyně žije na malém městě. Nicméně svědci shodně vypovídali, že pouze zaznamenali dotazy na trestní stíhání žalobkyně. Tato skutečnost rovněž plyne z provedeného dokazování listinami (viz bod 10 tohoto rozsudku). Podle názoru zdejšího soudu přitom samotné dotazy na trestní stíhání (jakkoliv mohou být pro žalobkyni nepříjemné) nejsou způsobilé zasáhnout do její cti a důstojnosti.

39. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup orgánů činných v trestním řízení či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Jinými slovy řečeno, v projednávané věci zdejšímu soudu v zásadě nepřísluší, aby hodnotil zvolený postup OČTŘ v rámci původního řízení. Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyní tvrzené asertivní chování státního zástupce nelze v žádném případě považovat za exces. Jinými slovy řečeno, jakkoliv soud rozumí stresu, který žalobkyně prožívala v souvislosti s původním řízení, žalované nelze v žádném případě klást k tíži asertivní chování státního zástupce nijak nevybočující z mezí slušnosti.

40. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobkyni nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobkyni vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích.

41. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

42. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 51/2014, resp. u odvolacího soudu pod sp. zn. 15 Co 452/2015. V této věci trestně stíhání trvalo 17 měsíců. Bylo vedeno pro trestní čin podle § 147 odst. 1,2 trestního zákoníku. Trest hrozil poškozenému až 4 roky. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života konkrétně jeho psychický stav se promítal do vztahu s družkou. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Trpěl úzkostnými stavy, pocity frustrace a beznaděje. Navštěvoval psychologa. Dále soud v této věci přihlédl k tomu, že proti poškozenému bylo vyhlášeno celostátní pátrání, ačkoliv policie disponovala údaj poškozeného. Poškozený byl zadržen a byl bezúhonný. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

43. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 170/2018. V této věci trestní stíhání trvalo 17 měsíců. Bylo vedeno pro trestní čin podle § 147 odst. 1,2 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až v délce trvání 4 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Poškozený podnikal ve stavebnictví a musel čelit dotazům ze strany dodavatelů ohledně svého trestního stíhání. Poškozený prokázal dále zásahy do rodinného života. Pečoval o těžce nemocnou manželku, která byla odkázána na jeho celodenní péči a v případě jeho odsouzení by musela být umístěna do zdravotnického zařízení. Rovněž bylo v řízení prokázáno, že z důvodu trestního stíhání poškozeného docházelo k častým hádkám s dětmi. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

44. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 76/2020, resp. u odvolacího soudu pod sp. zn. 20 Co 80/2021. V této věci trestní stíhání trvalo 436 dnů a bylo vedeno pro trestní čin ublížení na zdraví podle § 146, odst. 1 trestního zákoníku a dále trestní čin výtržnictví podle § 358, odst. 1 trestního zákoníku a trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325, odst. 1 písm. a) ve formě spolupachatelství. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 4 léta. Poškozený neprokázal zásahy do rodinného, profesního života. Prokázal nicméně zásahy do sféry zdraví, konkrétně měl trpět stresem v důsledku toho zhubnout. Rovněž prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně se měl přestat věnovat svým koníčkům a kamarádům a soud rovněž přihlédl k tomu, že poškozený byl v době spáchání domnělého trestného činu mladého věku. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

45. Začtvrté, s rozhodnutím vedeným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 31 C 548/2014, resp. odvolacího soudu 54 Co 361/2016. V této věci trestní stíhání trvalo 20 měsíců, bylo vedeno pro trestní čin podle § 147, odst. 1, 2 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 4 léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně u umělecké i technické činnosti, k níž došlo v souvislosti se zdravotními postiženými v důsledku dopravní nehody, dále prokázal zásahy do sféry zdraví, depresi, beznaděj a problémy se spánkem a soud rovněž přihlédl k tomu, že došlo k zásahu osobnostních práv poškozeného a zejména do práva na ochranu soukromí života, dobré pověsti a jména. Poškozený čelil v době trestního stíhání nepříznivému zdravotnímu stavu, jehož důsledky přetrvávají. Poškozenému hrozil trest zákazu činnosti, řízení motorových vozidel, což pro něho bylo likvidační. A poškozený se během trestního stíhání stranil svých zájmů a plně se věnoval obhajobě. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

46. S ohledem na shora uvedené lze shrnout, že ve všech srovnávaných věcech hrozil srovnatelný trest jako v případě žalobkyně. Soud pak považuje délku srovnávaných věcí za porovnatelnou s délkou původního řízení (s výjimkou řízení 31 C 548/2014). Soud se nedomnívá, že by žalobkyni mělo náležet tak nízké odškodnění jako ve věcech 11 C 51/2014, 22 C 170/2018 a 15 C 76/2020. V těchto věcech totiž byly prokázány menší zásahy trestního stíhání do života poškozených. Konkrétně ve věch 11 C 51/2014 sice byly prokázány srovnatelné zásahy do sféry zdraví a rodinného života, poškozený byl rovněž bezúhonný, nicméně trestní stíhání nijak neovlivnilo profesní život poškozeného (na rozdíl od žalobkyně). Ve věci 22 C 170/2018 pak sice byl ovlivněn profesní život a rodinný život, avšak nijak nebyla ovlivněna sféra zdraví poškozeného (na rozdíl od žalobkyně, která vyhledala pomoc psychologa). Ve věci 15 C 76/2020 pak sice byly prokázány do sféry zdraví a sociálního života, avšak poškozený neprokázal zásahy do profesního života (jak prokázala žalobkyně). Podle soudu je přitom podstatné přihlédnout nejen k tomu, že žalobkyně byla stíhaná jako osoba bezúhonná, nýbrž byla zproštěna i dle § 226 písm. b) trestního řádu.

47. Na druhou stranu se soud nedomnívá, že by žalobkyni mělo náležet stejně vysoké odškodnění jako ve věci 31 C 548/2014. V této věci totiž trestní stíhání trvalo o 1/3 delší dobu. Nadto v tomto řízení byly prokázány zásahy do práva na ochranu soukromí, dobré pověsti a jména a zdravotní obtíže poškozeného přetrvávaly i po skončení jeho trestního stíhání (na rozdíl od žalobkyně).

48. Lze tak shrnout, že v projednávané věci by žalobkyni mělo náležet odškodnění za její nemajetkovou újmu vyšší než [částka] a nižší než [částka]. Soud nakonec volil částku [částka], a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla zproštěna podle § 226 písm.b) trestní řádu.

49. Na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobkyně činí [částka]. S ohledem na skutečnost, že žalovaná sama dobrovolně plnila žalobkyni částku [částka], soud žalobkyni přiznal zbývající částku [částka] (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).

50. Soud nepovažoval za přiléhavé srovnání s věcí projednávanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 45 C 7/2019 a 47 C 134/2021, jak tvrdila žalobkyně. Ve věci 45 C 7/2019 totiž hrozil nižší trest a nebyly prokázány zásahy do profesní sféry. Ve věci 47 C 134/2021 pak nebyla věc vůbec projednávána soudy, nýbrž skončila ve fázi vyšetřování.

51. V souladu s § 15 odst. 1 OdpŠk nastalo prodlení žalované dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty k předběžnému uplatnění nároku u příslušného úřadu. V konkrétním případě byl nárok uplatněn dne [datum]. Poslední den lhůty stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk tak byl den [datum]. Žalovaná se tak dostala do prodlení dne [datum] a od tohoto dne (včetně) ji tudíž stíhala povinnost zaplatit příslušenství pohledávky. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni i nárok na úroky z prodlení z přiznané částky od [datum] do zaplacení, a to v zákonné výši (ve zbytku pak byla žaloba výrokem II. zamítnuta). Výše úroků z prodlení je odůvodněna ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

52. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadoval žalobce. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (kdy závěry z této judikatury vyplývající je podle názoru zdejšího soudu třeba mutatis mutandis vztáhnout i na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním), výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 či sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo nejnověji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21).

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná co do základu svého nároku, přičemž přisouzená výše závisela na úvaze soudu, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne [datum] a z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) a. t. ze dne [datum], z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum], z částky [částka] ([právnická osoba] 100 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum], z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] a z částky [částka] za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně šesti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a, cestovní náhrada v celkové výši [částka], a to v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 90 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 90 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,3 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. Právní zástupce není plátcem DPH.

54. K shora uvedenému soud uvádí, že u úkonů učiněných do [datum] soud vycházel z tarifní hodnoty [částka] v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Od [datum] pak soud vycházel v souladu s § 9a odst. 2 písm. a) a. t. z přiznané částky [částka] (viz čl. II vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

55. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobkyně byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení