47 C 134/2021-79

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] pro zaplacení 74 321 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 6. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 12. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od 15. 12. 2020 do 14. 6. 2021, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 24 447 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 6. 2021 domáhala po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně, jenž byla usnesením z 12. 4. 2017 obviněna Policií ČR, č. j.: KRPL -104023-40/TČ-2017-180571 ze spáchání trestného činu dle ust. § 147 odst. 1,2 trestního zákoníku. Poté, co byla věc několikrát vrácena k došetření, dne 23. 7. 2020 vydalo Okresní státní zastupitelství v Liberci usnesení č. j.: 2 ZT 170/2018-47, kterým bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno, neboť tento skutek nebyl trestným činem. Konkrétně žalobkyně požadovala zaplacení částky 24 321 Kč představující vynaložené náklady na obhajobu a částky 50 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním. Stran nemajetkové újmy dále uvedla, že trestní stíhání pro ni znamenalo delší psychický stres a obavy nad možnými důsledky a následky trestního stíhání. Trestní stíhání zasahovalo do jejího osobního, rodinného a pracovního života. Musela užívat léky na uklidnění a na spaní. Chodila na terapie. V práci skončila, protože byla podrážděná a nesoustředěná. Bála se jezdit, situace se jí pořád objevovala před očima ([anonymizováno 5 slov]), nedůvěřovala si, proto si nakonec musela připlatit jízdy v autoškole. Cestou domů se cíleně vyhýbala [anonymizováno 6 slov]. Bála se v oblasti přechodů, dětí, strachovala se, že by se situace mohla opakovat. [anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno 5 slov], [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno 5 slov], [anonymizováno 5 slov] [anonymizováno]„ [anonymizováno] [anonymizováno]“, bude potřebovat soukromé doučování, ona nebude moci do práce.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 29. 9. 2021, v němž uvedla, že žalobkyně u ní uplatnila nárok, jenž jí měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 1. oddělení obecné kriminality pod sp. zn. KRPL -104023-40/TČ-2017-180571 (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku na náhradu nákladů trestního řízení vyhověla žalovaná co do částky 22 143 Kč, přičemž uvedla, že neodškodnila úkon označený jako jednání na PMS dne 24. 7. 2018, neboť jej nebylo lze nalézt v trestním spise. Nárok představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním žalovaná odmítla, za nezákonné trestní stíhání žalobkyni jako zadostiučinění bylo poskytnuto konstatování porušení práva a omluva.

3. Jelikož žalovaná žalobkyni po podání žaloby a uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku uhradila celkově částku 22 143 Kč na nákladech obhajoby, vzala žalobkyně žalobu částečně, co do této částky, dne 21. 10. 2021 zpět, když při jednání soudu dne 27. 1. 2022 vzala žalobu zpět i co do zbytku nároku na náhrady škody. Soud řízení usnesením z 27. 1. 2022 č. j.: 47 C 139/2021-69 v této části zastavil. Předmět řízení zůstal toliko nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobkyně u žalované nároky předběžně uplatnila, a to dne 14. 12. 2020. Nebylo sporu, že žalobkyně byla před zahájením trestního stíhání bezúhonná a dále nebylo též sporu stran průběhu trestního stíhání žalobkyně. Řízení bylo vůči žalobkyni zahájeno dne 12. 4. 2018 usnesením PČR, č. j.: KRPL -104023-40/TČ-2017-180571, přičemž se jednalo o zahájení trestního stíhání pro trestný čin těžké ublížení na zdraví dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 13. 4. 2018 stížnost, kterou dne 16. 4. 2018 doplnila. Dne 20. 3. 2020 byl podán žalobkyní návrh na zastavení trestního stíhání. Věc byla opakovaně šetřena policií, kdy státní zástupce opakované návrhy na zastavení trestního stíhání vracel. Po posledním doplnění dokazování Okresní státní zastupitelství v Liberci vydalo dne 23. 7. 2020 usnesení, kterým trestní stíhání žalobkyně zastavilo, neboť tento skutek nebyl trestním činem. Toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 8. 2020.

6. Z potvrzení [jméno] [příjmení] z 24. 6. 2021 se podává, že žalobkyně absolvovala u ní sezení v období od 16. 9. 2018 do 31. 12. 2018 s frekvencí 1x za 14 dní á 2 hodiny a následně v období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 s frekvencí 1x za měsíc á 2 hodiny.

7. Z účastnického výslechu žalobkyně soud zjistil, že trestní stíhání těžce nesla, docházela na terapie, brala jak léky na spaní, tak na uklidnění (Lexaurin). Byla nesoustředěná, podrážděná. Pokud jde o řízení za volantem, nedůvěřovala si, zaplatila si raději kondiční jízdy. Žalobkyně dále vypověděla, že se trestní stíhání projevilo negativně i v její práci. Pracovala jako kadeřnice, když toho na ni bylo moc, přenechávala své klienty kolegyním, celá situace nakonec vyústila tím, že svou živnost ukončila. Po dobu trestního stíhání si občas přivydělávala tím, že chodila stříhat do pánského holičství, svůj kadeřnický salon obnovila až po skončení trestního stíhání. Celou situaci zhoršovala především skutečnost, že věc byla opakovaně vrácena ze strany státního zastupitelství policii k došetření. Vždy, když už si myslela, že bude konec trestního stíhání, rozjelo se znovu. Celou situaci řešila především s terapeutkou, paní [příjmení], jinak žije sama, je rozvedená a někomu jinému se více svěřovat nechtěla, obviňovala se, že spáchala něco zlého.

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobkyně nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

15. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobkyně byla, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhána pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

16. V souvislosti s žalobkyní tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 17. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobkyně došlo.

19. Žalobkyně se žalobou domáhala finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 50 000 Kč. Žalovaná žalobkyni na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (po podání žaloby a lhůtě pro předběžné projednání nároku).

20. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobkyně trvalo od 12. 4. 2018, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 4. 8. 2020, kdy bylo trestní stíhání žalobkyně pravomocně zastaveno, tedy zhruba 2 roky a 4 měsíce. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobkyně. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, zejména ke skutečnosti, že se trestní stíhání žalobkyně nedostalo ani před soud a přesto trvalo více jak 2 roky, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobkyně již jako delší, přestože si je soud vědom, že věc si vyžádala nutnost znaleckého zkoumání. Nicméně skutečnost, že řízení skončila ještě ve fázi vyšetřování a nedostalo se před soud, je zároveň skutečností nemajetkovou újmu žalobkyně snižující.

21. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

22. Žalobkyně byla stíhána pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Soud připouští, že se jednalo o trestnou činnost, jež měla způsobilost vyvolat do určité míry zvýšení společenského odsouzení, neboť šlo o trestný čin proti životu a zdraví a poškozenou byla nezletilá dívka. Na druhou stranu nemajetkovou újmu snižuje okolnost, že žalobkyně byla stíhána ze spáchání nedbalostního trestného činu. Žalobkyni hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 4 roky. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

23. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

24. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

25. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, lze uzavřít, že žalobkyni vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého a pracovního života, zdraví, na zachování osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobkyně prokázala, že jí v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobkyně byla nesoustředěná, podrážděná, musela pravidelně chodit na terapii. Brala léky na zklidnění i na spaní. Obávala se řízení za volantem, proto byla nucena si zaplatit kondiční jízdy. Celou situaci ztěžovala skutečnost, že věc byla vrácena opakovaně policii k došetření. Soud má dále za zjištěné, že žalobkyně byla v důsledku trestního stíhání částečně zasažena i ve svém pracovním životě, když z důvodu špatného psychického stavu přestala po nějakou dobu provozovat svou živnost kadeřnice, ke které se vrátila až po skončení trestního stíhání. I když zde žalobkyně připustila, že její pracovní život byl zasažen současně v důsledku pandemie onemocnění Covid-19. Žalobkyně dále netvrdila ani neprokazovala zásahy ve sféře ekonomické či sociální. Trestní řízení nebylo medializováno, žalobkyně nebyla stíhána vazebně. Soud dále zohlednil skutečnost, že žalobkyně byla do té doby osobou bezúhonnou.

26. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

27. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobkyně dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobkyni od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 30 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobkyni trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Předně uvést, že žalobkyně byla do doby naříkaného řízení bezúhonná. Soud dále zohlednil, že žalobkyně byla stíhána pro trestný čin proti životu a zdraví, jež s ohledem na okolnost, že poškozenou byla nezletilá dívka, je přečin vzbuzující na veřejnosti vyšší míru společenského odsouzení, než je např. majetková trestná činnost. Další okolností zvyšující nemajetkovou újmu byla skutečnost, že věc byla opakovaně ze strany státního zastupitelství vrácena policii k došetření. Konkrétní výši částky odůvodňuje zejména výše uvedená povaha trestní věci s trestní sazbou 6 měsíců až 4 roky a zejména pak shora popsaný zásah do soukromého života žalobkyně a do jejího zdravotního stavu. Naopak vzhledem ke skutečnosti, že o trestním stíhání téměř nikdo nevěděl, když žalobkyně uvedla, že se raději nikomu příliš nesvěřovala a celou situaci řešila především se svou terapeutkou a se zřetelem na skutečnost, že věc nebyla medializována a nedostala se ani do fáze projednání před soudem, je okolnost, jež nemajetkovou újmu žalobkyně snižuje. Sociální, ekonomická ani volnočasová sféra žalobkyně nebyla zasažena. Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

28. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ 29. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 217/2014 (u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. 14 Co 15/2015), kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 10 000 Kč. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v druhém odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba a povaha trestného činu byla totožná, stejně jako zdejší žalobkyně byl poškozený bezúhonný a vedl řádný život. Avšak trestní stíhání pak trvalo pouze 10 měsíců, tj. dobu více jak dvakrát kratší. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, žil v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne, trestní řízení nebylo taktéž medializováno. Avšak oproti srovnávanému případu zdejší žalobkyně měla psychické problémy, jež řešila i pravidelnými terapeutickými konzultacemi, užívala léky proti nespavosti a na úzkost, napětí a podrážděnost. Oproti srovnávanému případu soud zjistil i zásah do pracovního života. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobkyni je částka vyšší než v porovnávaném případě, a to konkrétně částka 30 000 Kč, jež dle soudu je odůvodněna především 2 a půl krát delší dobou trestního stíhání, v jehož průběhu se věc několikrát vracela policii k došetření a zásahem do psychického zdraví žalobkyně. Dále soud provedl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 94/2017 (u Městského soudu v Praze vedená pod sp. zn. 72 Co 93/2019). Poškozený byl sice též stíhán pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, ale toliko v prvém odstavci, tj. byl ohrožen nižší trestní sazbou (až 2 léta) a obdržel zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. Poškozený rovněž nebyl vazebně stíhán, byl bezúhonný, do doby zahájení trestního stíhání vedl řádný život. Trestní stíhání trvalo o trochu kratší dobu, zhruba 2 roky, stejně jako v případě zdejší žalobkyně kauza nebyla medializována, nebyl vazebně stíhán. Avšak s ohledem na skutečnost, že poškozenému hrozila dvakrát nižší trestní sazba a netvrdil žádné větší zásahy do osobnostní sféry, soud dospěl k závěru, že zdejší žalobkyni by mělo náležet zadostiučinění vyšší. V rozsahu 30 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl, a co do částky 20 000 Kč proto žalobu zamítl.

30. Žalobkyní založená judikatura k doložení odůvodněnosti požadované výše finančního zadostiučinění dle závěru soudu není pro porovnání použitelnou, když v předložených řízeních byli poškození odškodněni částkami v řádech statisíců a milionů, nicméně se jednalo o kauzy značně medializované v celostátních relacích. Konečně v podání z 21. 10. 2021 uvedla střízlivější srovnání, avšak buď se jednalo o trestnou činnost zcela jiného charakteru (neoprávněný přístup k počítačovému systému) nebo o vícečinný souběh trestných činů. Konečně pokud jde o případy trestné činnosti svou povahou blížící se zde projednávané věci, žalobkyně soudu nevyložila, v čem jsou případně zásahy do jejích práv srovnatelné a odůvodňovaly by přiznání vyšší částky.

31. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona (§ 605 odst. 2 o. z.). Soud proto přiznal žalobkyni úrok z prodlení z prodlení z částky, kterou shledal důvodnou. Žalobkyně žádala úrok z prodlení ode dne 15. 12. 2020, což není vzhledem k výše uvedenému důvodným, neboť žalovaná se dostala do prodlení až dne 14. 6. 2021.

32. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 74 321 Kč (50 000 Kč za nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) + 24 321 Kč za škodu). Žalobkyně byla z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšná co do částky 50 000 Kč (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 - což platí i za situace, kdy je po podání žaloby dobrovolně plněno a soud řízení o jinak důvodně uplatněném nároku zastaví + dobrovolné plnění (a následné zastavení řízení) na škodní nárok ve výši 22 143 Kč. Převážně tak byla v řízení úspěšná žalobkyně v rozsahu 94,14 % a v tomto rozsahu jí tak soud náhradu nákladů řízení přiznal.

34. Žalobkyni vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč -) odměny za 3x účelně vynaložený úkon právní služby po 4 100 Kč bez DPH a 1x 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby z 21. 10. 2021; 1x účast u ÚJ dne 21. 1. 2022 po zpětvzetí žaloby byla tarifní hodnota sporu 50 000 Kč) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), d), g) AT -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 4 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč -) Jízdné [obec] – [obec] a zpět, celkem 227 km vozem Mercedes benz E 400, [registrační značka], s průměrnou spotřebou 6,3 l /100 km, nafty za cenu 36,10 Kč. Jízdné tak činilo částku 1 583 Kč -) paušální náhrada za ztrátu času za cestu k ÚJ, 8x 100 Kč -) právní zástupce žalobkyně je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 25 969 Kč s DPH, z čehož činí přiznaných 94,14 % po drobném zaokrouhlení částku 24 447 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.