25 Co 225/2024

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. dubna 2024, č.j. 20 C 212/2023-58, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu o zaplacení 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 1. 2023 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] a před žalovanou pod sp. zn. [spisová značka], na něž navazoval soudní přezkum správního rozhodnutí u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 46/2021 (dále též jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť žalobci již poskytla satisfakci ve formě konstatování porušení práva a omluvu.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 15. 11. 2022. Žalovaná stanoviskem ze dne 15. 5. 2023 konstatovala, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, za což mu byla poskytnuta též omluva.

5. K posuzovanému řízení pak obvodní soud zjistil, že dne 1. 3. 2017 byla cestujícímu Mgr. Michalu Jančuškovi poskytnuta přeprava formou taxislužby vozidlem [podezřelý výraz] RZ [SPZ] v Praze, o které jmenovaný sepsal exekutorský zápis čj. [spisová značka], ve kterém byl popsán skutkový děj uvedené přepravy. Z tohoto zápisu magistrát zjistil, že uvedená přeprava byla poskytnuta vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Dne 9. 1. 2018 magistrát vypracoval oznámení o zahájení řízení ve věci podezření z přestupku čj. [spisová značka] s tím, že uznal žalobce vinným z přestupku spáchaného dne 1. 3. 2017 ve smyslu § 35 odst. 2 písm. w) zák. č. 111/1994 Sb. o silniční dopravě tím, že provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby a tato písemnost byla žalobci doručena dne 17. 1. 2018. Dne 29. 1. 2018 převzal právní zastoupení žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] a doručil magistrátu vyjádření žalobce, dne 31. 1. 2018 bylo právnímu zástupci žalobce doručeno oznámení o ukončení dokazování. Dne 22. 3. 2018 magistrát rozhodl a uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 35 odst. 2 písm. w) zák. č. 111/1994 Sb., současně mu byla uložena pokuta ve výši 150 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení; rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 23.3.2018. Téhož dne bylo magistrátu doručeno odvolání žalobce do tohoto rozhodnutí. Odvolání spolu se spisovým materiálem bylo ministerstvu dopravy doručeno dne 29. 8. 2018. Dne 22. 2. 2021 rozhodl [Orgán veřejné moci] tak, že snížil uloženou pokutu na částku 80 000 Kč a prodloužil dobu splatnosti pokuty. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 2. 2021. Dne 21. 4. 2021 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí správní žalobu k Městskému soudu v Praze a řízení bylo vedeno pod sp. zn. 3A 46/2021. Dne 6.5.2021 obdržel [Orgán veřejné moci] výzvu městského soudu, aby se vyjádřil k připojené žalobě, což učinil dne 11.6.2021. Usnesením ze dne 8. 9. 2022 městský soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť žalobce nepředložil soudu vyplněný formulář s žádostí soudu o jeho vyplnění a neprokázal tak své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2022 zrušil městský soud rozhodnutí [Orgán veřejné moci] a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Spisový materiál by [Orgán veřejné moci] vrácen dne 26. 9. 2022. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2022 tento odbor zrušil rozhodnutí magistrátu o přestupku žalobce ze dne 22. 3. 2018 a řízení zastavil, neboť ke dni 23. 3. 2021 došlo k prekluzi přestupku, z něhož byl žalobce uznán vinným. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 9. 2022.

6. Dále soud zjistil, že v období od září 2014 do prosince 2020 došlo v souvislosti se vstupem společnosti [právnická osoba]. do České republiky k nárůstu agendy na [Orgán veřejné moci], došlo ke zvýšení množství provedených kontrol s tím, že kontrol zaměřených na dopravce a řidiče spolupracující se společností [právnická osoba] bylo v uvedeném období provedeno 542 a bylo při nich zjištěno 536 porušení zákona č. 111/1994 Sb. a 101 porušení zákona č. 526/1990 Sb. V uvedeném období bylo zahájeno 1752 řízení o přestupku a bylo vydáno 1646 rozhodnutí. K nárůstu došlo rovněž i v počtu rozhodnutí vydaných Magistrátem hl. m. Prahy v pozici odvolacího orgánu proti rozhodnutím jednotlivých městských částí v řízení s řidiči taxislužby, v letech 2011 až 2014 bylo těchto řízení do 20 ročně a v roce 2020 došlo k nárůstu až na 102 vydaných rozhodnutí, z toho 84 proti řidičům [právnická osoba]. Nápad nových případů odvolání k [Orgán veřejné moci] vzrostl v jednotlivých letech z 89 v roce 2014 až na 215 v roce 2018.

7. Uložená pokuta a náklady řízení (tj. 81 000 Kč) byly zaplaceny pod jménem žalobce dne 9. 4. 2021 z účtu advokátní úschovy [tituly před jménem] [jméno FO] a téhož dne byly učiněny platby za dalších 12 dopravců.

8. Soudu je známo z úřední činnosti, že žalobci v typově stejných sporech, tzn. v řízeních o odškodnění nemajetkové újmy způsobené jim nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného o přestupku, který spáchali při provozování dopravy v souvislosti s působením společnosti [právnická osoba]., jsou zpravidla zastoupeni stejným právním zástupcem, [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0]. Žaloby v těchto sporech jsou konstruovány obdobně, domáhají se odškodnění tzv. presumované újmy, žalobci se řízení osobně neúčastní (např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 192/2022, 12 C 125/2022, 12 C 76/2021, 12 C 51/2021, 25 C 276/2020, 18 C 62/2022, 77 C 73/2022, 12 C 76/2021, 14 C 274/2020, 19 C 122/2021, 20C 96/2022 a další).

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, další důkazy soud neprováděl pro nadbytečnost.

10. Soud I. stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1 odst. 1, 3, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen „OdpŠk“), dále na čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („Úmluva“) a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.

11. Obvodní soud nejprve konstatoval, že podmínka předběžného uplatnění nároku u žalované byla uplatněna a žaloba byla podána včas. Dále připomněl, pojem „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy je nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016), uplatní se vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

12. Soud uzavřel, že posuzované řízení trvalo 4 roky, 8 měsíců a 12 dnů (od 17. 1. 2018 do 29. 9. 2022), ve fázi řízení před odvolacím orgánem (tj. [Orgán veřejné moci]) došlo k průtahu od 29. 8. 2018 do 22. 2. 2021. Obvodní soud tak shledal, že byť souběžně probíhal zvýšený počet řízení s řidiči [právnická osoba] a dalšími dopravci, tak celková délka posuzovaného řízení je s ohledem na existenci uvedeného průtahu nepřiměřená, a presumuje se tak, že žalobci vznikla nemajetková újma.

13. Ohledně jednotlivých kritérií pak uvedl, že ke složitosti posuzovaného případu obvodní soud shledal, že se nejednalo složitý případ, ač řízení probíhalo v několika stupních správních orgánů. Až na řízení před odvolacím správním orgánem nebyl zjištěn ve věci jiný průtah. Pokud jde o chování žalobce, tak nebylo zjištěno, že by se na průtazích v řízení podílel nějakým významným způsobem (pouze navýšil procesní složitost a tím negativně zatížil délku řízení tím, že v řízení před soudem nezaplatil soudní poplatek současně s žalobou, ač si musel být vědom, s ohledem na právní zastoupení, že je splatný spolu s podáním žaloby a známa mu musela být i jeho výše, dále k žalobě nedoložil plnou moc, k čemuž musel být soudem vyzýván a nedoložil své majetkové poměry přes výzvu soudu k žádosti o osvobození od soudních poplatků, takže soud musel rozhodovat usnesení ze dne 8. 9. 2022 o nepřiznání tohoto osvobození, což se dle povědomí soudu děje opakovaně i v jiných obdobných projednávaných kauzách a vede to k prodloužení řízení). Žalobce byl v řízení pasivní již ve fázi do rozhodnutí magistrátu, ačkoliv mu bylo doručeno oznámení o ukončení dokazování s poučením o možnosti seznámení se s podklady rozhodnutí, možností se k nim vyjádřit, včetně způsobu jejich opatření, tak na výzvu nereagoval. Žalobce následně proti rozhodnutí o přestupku a sankci sice podal odvoláním, kde uvedl, že sporuje, že by osobě, která sepsala exekutorský zápis popsanou dopravu poskytl. Neuvedl však, kdo tuto dopravu exekutorovi poskytl, když exekutor předložil doklady o tom, že mu byla poskytnuta osobou, jejíž údaje mu byly jako cestujícímu aplikací [právnická osoba] poskytnuty a jednalo se o přihlášení jménem žalobce pod jeho heslem. Žalobce se po celou dobu řízení osobně neúčastnil (pouze prostřednictvím právního zástupce), nevyužil jakýchkoliv prostředků k odstranění průtahů. Tento nezájem žalobce o průběh řízení soud sám o sobě s ohledem na celkovou délku řízení nepovažuje za projev nezájmu o řízení či sníženého významu řízení pro žalobce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). Význam řízení pro žalobce byl nízký. Soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce byl ve správním řízení pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku a byl mu uložen trest (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011) a tedy pokud žalobce pociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, tato mohla být jen velice malá. Předmětné řízení bylo totiž logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který svým jednáním jeho zahájení způsobil a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že proti němu bude vedeno, bude odsouzen a bude mu uložen zákonný trest. Nejistota žalobce se tak zúžila pouze na výši uložené sankce. Žalobce však soudu neprokázal, že by mu nejistota ohledně výše uložené pokuty způsobovala újmu, resp. že by jeho stav nejistoty pramenil z obavy o možný výrazný zásah sankce do jeho majetkových poměrů. Žalobce totiž soudu netvrdil ani neargumentoval, že by mu uložením pokuty byla způsobena jakákoliv újma a že by tedy v řízení o její výši byl osobně zainteresován. Nezmínil se o svých majetkových, osobních a finančních poměrech, ze kterých by soud mohl dovodit to, jakou měrou bude v této sféře poškozen jejím zaplacením, žalobce však ani netvrdil, natož prokazoval, že by udělená sankce byla hrazena z jeho finančních prostředků a že se tedy jeho osobní majetek u tuto částku zmenšil. Soud si je vědom argumentace žalovaného o tom, že uložená sankce (nejen v tomto, ale i ostatních řízení vedených na základě žalob žalobců poskytujících přepravní služby na základě aplikace [právnická osoba]) byla hrazena z finančních prostředků f. [právnická osoba] uložených v advokátní úschově právního zástupce žalobce. Žalobce však proti této argumentaci fakticky nijak nebrojil, pouze namítal nezákonnost získávání důkazů k těmto tvrzením ze strany žalovaného, když s námitkou nezákonnosti se již judikatura vypořádala tak, že byla shledána jako nedůvodnou (viz např. rozsudek čj. 13 Co 178/2022-260, rozsudek čj. 68 C 88/2024-102). Žalobce pak nedoložil, že tvrzení žalovaného nejsou pravdivá, resp. že žalobce byl sankcí osobně postižen, a proto setrvával po dobu správního řízení v nejistotě, čímž mu vznikala újma. Soud má za navíc to, že přestupkové řízení nemůže mít pro pachatele typově takový význam, jako řízení trestní. Náhrada nemajetkové újmy nemá sloužit k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž byl udržován. S ohledem na to, že žalobce soudu neprokázal, že by mu průtahy ve správním řízení byla způsobena jakákoliv újma, čímž nebyla naplněna jedna z podmínek pro poskytnutí finanční kompenzace ze strany odpovědného subjektu, přičemž má za to, že žalovaným poskytnutá omluva je zcela postačující a určitou satisfakční funkci má i zastavení přestupkového řízení z důvodu prekluze (k otázce dostatečné kompenzace újmy vzniklé průtahy řízení v typově obdobných kauzách srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2699/23), žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I).

14. Na závěr obvodní soud podotkl, že model podnikání [právnická osoba] je založen na tom, že jeho přepravci jsou srozuměni s tím, že páchají přestupky a jsou smířeni i s tím, že budou účastníky přestupkového řízení jako pachatelé, aniž se obávají uložených sankcí. Pravděpodobně se taková forma podnikání uvedenému subjektu nadále ekonomicky vyplácí díky tomu, že finanční prostředky získané v tzv. odškodňovacím soudním řízení vedeném přepravci proti [Orgán veřejné moci] kompenzují prostředky vynakládané na zaplacené pokuty a jiné náklady spojené se soudním a správním řízením. V této souvislosti je možné zauvažovat i o použití korektivu spočívajícího v tom, že nikdo by neměl těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu či protiprávního stavu, který sám vyvolal ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 obč. zák. představující ve svém důsledku rovněž zátěž pro správní orgány činné na úseku dopravy stejně tak jako pro soudní soustavu ČR.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění, dále jen „o. s. ř.“, kdy zcela úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., za každý ze tří úkonů podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, a to písemné podání, příprava účasti na jednání a účast na jednání před soudem (výrok II.).

16. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že přizná žalobci finanční satisfakci. Dle žalobce soud rozhodl na základě nezákonně získaných důkazů, kterými bylo porušeno bankovní tajemství ve spojení s povinností mlčenlivosti advokáta. Rozhodnutí je založeno na nesprávním právním posouzení, neboť popírá princip legality a soud konstruuje své úvahy na základě skutečností, ke kterým nemůže být přihlíženo. Dále řeší to, že exekutor vystupoval pod pseudonymem jako neexistující osoba a choval se jako samozvaný agent, odkazuje na judikaturu týkající se policejní provokace, se závěrem, že je nepřípustné, aby osoba při výkonu veřejné moci vystupovala pod smyšleným jménem a cokoliv předstírala. Pokud soudní exekutor nejednal v rámci přenesené pravomoci, tak exekutorský zápis není veřejnou listinou a z toho pak žalobce dovozuje, že takto získané informace jsou nepoužitelné. Soudy pak v tomto řízení nemohou posuzovat to, zda se žalobce dopustil přestupku či nikoliv na základ uvedeného exekutorského zápisu, resp. správní orgán na základě uvedené listiny ani neměl zahajovat řízení. Opačný princip je obcházením práva a principu legality, odkazuje pak na procesně nepoužitelné důkazy dle judikatury. Žalobce má za to, že byl 5 let vystaven nezákonnému správnímu řízení.

17. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za věcně správný. Ohledně tvrzené nezákonnosti důkazních prostředků odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3305/2023 vydaný v obdobné věci. Ohledně kritéria významu obdobných řízení pro poškozené pak odkázala na rozhodnutí odvolacích soudů v obdobných věcech, a to včetně aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

19. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění o průběhu posuzovaného řízení, o nichž ostatně nebylo mezi účastníky sporu, a správně určil jeho celkovou délku od [datum] do [datum] (tj. 4 roky a 8 měsíců). Skutkový stav ostatně nebyl v odvolání napaden, žalobce napadá jen skutečnost, že se soudu podařilo správně skutkový stav zjistit.

20. Povahou konkrétně exekutorského zápisu, který byl podnětem pro zahájení posuzovaného řízení, se pak velice detailně zabýval Městský soud v Praze v rozhodnutí č. j. [spisová značka] vydaném v posuzovaném řízení, a to se závěrem, že se nejedná o veřejnou listinu, ale o soukromou listinu, kterou lze jako důkaz využít. Odvolací soud pak nemá nic, co by žalobci (jako účastníkovi posuzovaného řízení) nad rámec uvedeného odůvodnění dodal. Pokud pak žalobce tvrdí, že újma mu vznikla proto, že správní řízení vůbec nemělo být zahájeno, tak takový nárok nebyl v řízení uplatněn. Nadto osobám odlišným od správního orgánu náleží dle § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále „spr. řád“), právo podat podnět, kterému odpovídá povinnost správního orgánu se tímto podnětem zabývat a vyřídit jej. Stejně tak podnět může podat kterákoliv osoba, ne posouzení podání jako podnětu nemá vliv to, zda jej činí státní instituce či fyzická osoba. Jinými slovy – není podstatné to, zda podnětem k zahájení správního řízení byla veřejná listina či soukromá ani jaké je povolání autora podnětu a správní orgán tak zahájil řízení zcela v souladu s principem legality. Takový podnět vedoucí až k zahájení správního řízení nelze považovat za nezákonný důkazní prostředek, a to ani v civilním řízení (když z něj obvodní soud nic nad rámec žalobcových tvrzení nezjistil).

21. Obvodní soud provedl dokazování uvedenou listinou (§ 125 o. s. ř) při jednání a tento důkaz v souladu s ust. § 132 o. s. ř. hodnotil dle své úvahy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, přihlížel přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a v procesu hodnocení důkazů ze strany obvodního soudu tak odvolací soud neshledal žádný deficit.

22. K otázce ne/zákonnosti použitých důkazních prostředků se k dovolání žalobce již v obdobné věci vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3305/2023. Nejvyšší soud argumentoval, že ustanovení zákona o advokacii o povinnosti mlčenlivosti se mohou vztahovat výhradně na advokáta, nikoliv na třetí subjekty, které ze své činnosti získaly tutéž informaci. Takový třetí subjekt se naopak musí při úvaze, zda může civilnímu soudu poskytnout informaci, kterou má k dispozici, řídit právními normami, které jsou adresovány jemu a nikoliv advokátu; v tomto případě ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách. Jestliže totiž zákonodárce ukotvuje určitou povinnost mlčenlivosti a její rozsah ve vztahu k subjektu v určitém postavení, zavazuje taková povinnost pouze právní normou definovaný subjekt, a nikoliv třetí osobu, která disponuje toutéž informací. Předpoklady, při jejichž naplnění může soud v civilním řízení od banky vyžádat a provést důkazní prostředek týkající se informací o účtu advokáta, jenž zastupuje některého z účastníků sporu, se řídí ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách. Soud tedy v civilním řízení za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé může bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici. Takto získaný důkazní prostředek soud může využít i v souvisejícím řízení a není třeba, aby si opět vyžadoval důkazní prostředek téhož obsahu.

23. Za nezákonný důkazní prostředek pak nelze považovat ani výpis z účtu, který majitel účtu dobrovolně poskytl soudu; nutno podotknout, že institut bankovního tajemství chrání v takovém případě majitele účtu (tj. [Orgán veřejné moci]) a nemůže se jej efektivně dovolávat třetí osoba (žalobce).

24. Ustanovení § 121 o. s. ř. soudu umožňuje využít skutkových poznatků, jež získal z úřední činnosti, a to za předpokladu, že účastníkům předem avizuje, že této možnosti hodlá využít (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2077/2022), což obvodní soud v posuzovaném případě učinil. Ostatně žalobce ani to, že by nebyl informován soudem o tom, jaké skutečnosti má za známé mu z úřední činnosti, nenapadá, stejně jako správnost skutkových závěrů. Žalobci vadí jen to, že se soudy uvedené skutečnosti dozvěděly. K tomu lze připomenout, že je povinností soudu spolehlivě zjistit sporné skutečnosti (§ 6 o. s. ř.). Žalovaná relevantní tvrzení tvrdila, tvrzení pak byla částečně zjištěna dokazováním a částečně se jednalo o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Žalobce pak zjištěné skutečnosti nepopírá. Rozhodnutí založené na správně zjištěném skutkovém stavu po provedení zákonného dokazování pak nelze považovat za porušení principu legality, ale naopak za naplnění účelu činnosti soudů.

25. Oprávnění civilního soudu vyřešit si předběžnou otázku ohledně odpovědnosti žalobce za přestupek vyplývá z ust. § 135 odst. 1 o. s. ř.

26. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění. Správný je i jeho závěr, že na odškodňovací posouzení namítaného řízení dopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy a uplatní se pro ně i závěry vyplývající ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně presumpce vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřenosti celkové délky řízení (byť ve správní fázi ovládaného zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí).

27. K jednotlivým kritériím uvedeným v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk lze dodat, že jsou použitelná nejen při zvažování formy (případně výše) satisfakce, ale též pro posouzení přiměřenosti délky řízení.

28. Hmotněprávní složitost řízení byla obvyklá dané problematice, aplikováno bylo české právo, z hmotněprávního hlediska se tak jednalo o řízení jednoduché. Žalobce využil jak možnost odvolání, tak možnost podání žaloby u správního soudu, a jednalo se tak o řízení instančně složitější, neboť nutnost posouzení vícera stupni soustavy s sebou vždy nese prodloužení doby řízení. Řízení před správním soudem pak bylo procesně složitější, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek současně s žalobou, ač si musel být vědom, s ohledem na právní zastoupení, že je splatný spolu s podáním žaloby a známa mu musela být i jeho výše, dále k žalobě nedoložil plnou moc, k čemuž musel být soudem vyzýván, nedoložil své majetkové poměry přes výzvu soudu k žádosti o osvobození od soudních poplatků, takže soud musel rozhodovat usnesení ze dne 8. 9. 2022 o nepřiznání tohoto osvobozen. Nezanedbatelný vliv na procesní složitost pak mělo to, že žalobce nebyl aktivní ve fázi před rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, které je lépe vybaveno pro provádění dokazování než odvolací orgán, a svou obranu soustředil až na řízení odvolací, které bylo vlivem tohoto náročnější. Tyto popsané skutečnosti zvyšují procesní složitost věci a negativně ovlivnily délku řízení.

29. Odvolací soud souhlasí i s tím, že postup státních orgánů byl až na řízení před odvolacím správním orgánem plynulý.

30. Ohledně chování žalobce lze pak považovat za správný závěr, že žalobce se svým chováním na délce řízení významněji nepodílel.

31. Současně se pak odvolací soud zcela ztotožňuje s hodnocením kritéria významu řízení pro žalobce tak, jak jej provedl obvodní soud. Význam posuzovaného řízení pro žalobce byl nepatrný stejně jako pro obviněné v obdobných řízeních (viz řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 274/2022, sp. zn. 65 C 308/2020, sp. zn. 19 C 122/2021, sp. zn. 41 C 274/2020, sp. zn. 65 C 318/2020 a mnohá další), v tomto směru lze zcela odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/2023, kde byl aprobován závěr obecných soudů, podle nějž byl „význam řízení pro stěžovatelku nepatrný, neboť její případ se řadí k mnoha obdobným v kauze platformy [právnická osoba], v níž jsou všichni žalobci zastoupeni týmž advokátem a úhrada ukládaných pokut je hrazena z jeho účtu“.

32. Odvolací soud s ohledem na zjištění, že průtah v odvolací fázi posuzovaného řízení zásadní měrou podílel na délce celého řízení souhlasí, se závěrem, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a že se naplnila vyvratitelná právní domněnka vzniku újmy na straně žalobce.

33. Ohledně formy satisfakce je pak hledisko významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nejdůležitější kritérium, při jeho posouzení je podle judikatury Nejvyššího soudu třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro účastníka „v sázce“, o co účastníkovi v řízení šlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013). Zadostiučinění za řízení přesahující svou délkou zákonnou lhůtu se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Samotné kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy (a případné výše) odškodnění. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10) i Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Přičemž i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). V případě nepatrného významu předmětu řízení pro účastníka postačuje odškodnění jeho nepřiměřené délky formou konstatování porušení práv. Obvodní soud tak posoudil v souladu s judikaturou věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

34. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i se závěrem obvodního soudu, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak s ohledem na jeho nepatrný význam pro žalobce mu byla vzniklá nemajetková újmu plně kompenzována promptním poskytnutím konstatování porušení práva a omluvou. Tento závěr též respektuje ust. § 13 o. z., podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. V tomto případě žalobce žádné důvody pro odchýlení se od rozhodování v obdobných věcech neuplatnil a odvolací soud žádné takové důvody neshledal.

35. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako ve výroku věcně zcela správné, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, proti němuž žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 paušálních náhrad po 300 Kč za podání vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího soudu. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení