25 Co 225/2025 - 145

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o 10 197 038,96 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2025, č. j. 16 C 17/2024-125, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně požadavku na zaplacení částky 10 197 038,96 Kč (I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (II).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal jednak uhrazení specifikovaných úroků ze specifikovaných částek ve výši 147 038,96 Kč, dále odškodnění majetkové škody ve formě nezákonné pořádkové pokuty ve výši 50 000 Kč a zaplacených nákladů exekučního řízení a též nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč. Uvedené odůvodnil tím, že byl rozhodnutím [orgán] ze dne 7. 8. 2018 obviněn ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3, 4 písm. b) trestního zákona a posléze na něj byla podána obžaloba. Usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. [spisová značka] byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, přičemž stížnost Okresního státního zastupitelství byla usnesením Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] zamítnuta. Následně státní zástupce obdržel usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 1. 10. 2021, jímž bylo rozhodnuto o zrušení usnesení [orgán] ze dne 7. 8. 2018. Dalším usnesením [orgán] ze dne 11. 1. 2023 však bylo opětovně zahájeno trestní stíhání žalobce pro stejnou věc, přičemž usnesením ze dne 2. 2. 2023 byla věc odložena. V souvislosti s počátkem trestního stíhání byl vydán příkaz k zajištění částky 392 239 Kč, tato částka byla žalobci vrácena až usnesením ze dne 13. 6. 2023 a připsána na jeho účet dne 27. 6. 2023. Nemajetkovou újmu pak žalobce požadoval s ohledem na zásah do jeho osobnostních práv, a to dopadu do rodinného života i jeho blízkých a hrozící trestní sazbu.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila. Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 11. 10. 2023 uplatnil nárok na odškodnění ve výši celkem 10 213 662 Kč, představující jednak srážky, náklady exekuce, uložené pořádkové pokuty a nemajetkovou újmu. K projednání žádosti došlo dne 29. 1. 2024, kdy žalovaná uzavřela věc tak, že předběžné projednání bylo bez možnosti věcného vyřízení ukončeno, neboť žalobce řádným způsobem přes výzvu neprokázal vznik odpovědnostního titulu, vznik škody, jakož i příčinnou souvislost mezi těmito. Posléze žalovaná vznesla námitku promlčení žalobcem uplatněného nároku.

4. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně uzavřel, že usnesením [orgán] [funkce] [název] v [adresa] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 2, 3, 4 písm. b) trestního zákona a podvod podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákona. Následně usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] ze dne 2. 2. 2023 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 11. 1. 2023 zrušeno, neboť trestní stíhání nebylo odůvodněné a věc byla odložena, protože se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující k zahájení trestního stíhání žalobce. Usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 15. 4. 2023. V průběhu řízení bylo na srážkách na platu žalobce za období od prosince 2018 do června 2020 zajištěno 392 239 Kč, přičemž tato částka byla žalobci na účet vrácena dne 27. 6. 2023. V průběhu řízení byly žalobci uloženy dvě pořádkové pokuty, a to ve výši 15 000 Kč a ve výši 25 000 Kč, neboť žalobce se nedostavil k výslechu. Žalobce uplatnil svůj nárok na odškodnění nemajetkové a majetkové újmy u žalované dne 11. 10. 2023, žalovaná tento jeho nárok projednala dne 29. 1. 2024 a žalobci sdělila, že jeho žádosti nemůže vyhovět.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“), jakož i § 14, § 15, § 7, § 8, § 31, § 32 a § 35 tohoto zákona.

6. Posléze uzavřel, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem představovanou předběžným uplatněním nároku u žalované. Jedná-li se pak o jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, zabýval se v souvislosti se vznesenou námitkou promlčení tohoto nároku ze strany žalované, předně tím, zda je či není tento nárok promlčen. Uzavřel, že předmětné nezákonné trestní stíhání bylo pravomocně skončeno dne 15. 4. 2023, kdy nabylo právní moci usnesení o odložení věci, přičemž ode dne následujícího od tohoto data počala běžet šestiměsíční promlčecí doba. V tomto smyslu pak poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovodil, že bez stavění lhůty by promlčecí doba uplynula dle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu dne 16. 10. 2023. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 11. 10. 2023, přičemž doba předběžného projednání nároku žalovanou, a to maximálně šest měsíců se do běhu lhůty nezapočítává. Žalovaná pak v šestiměsíční zákonné lhůtě uplatnění žalobce projednala, a to dne 29. 1. 2024, kdy ode dne následujícího opět začala promlčecí lhůta běžet. Žalobci tedy na uplatnění nároku u soudu zbývalo z promlčecí lhůty 5 dnů. Promlčecí lhůta žalobci skončila dne 5. 2. 2024, žalobce však žalobu u soudu podal až dne 11. 4. 2024. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že tento nárok žalobce je promlčen.

7. Současně se zabýval tím, zda námitka promlčení vznesená žalovanou nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Dovodil však, že žalobce žádné takové skutečnosti netvrdil, současně byl zastoupen advokátem, o němž, jako o profesionálovi, bylo lze předpokládat, že mu je známo procesní právo a běh promlčecích dob. Konstatoval dále, že šestiměsíční promlčecí lhůta uvedená v § 32 odst. 3 zákona odpovědnosti státu za škodu je poměrně přísná, avšak je třeba ji respektovat a současně pečlivě zvažovat, zda tu jsou či nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o případném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. V souladu s judikaturou soudů dovodil, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. V dané věci byl žalobce o odložení jeho trestního stíhání vyrozuměn nejpozději k datu 15. 4. 2023, kdy usnesení o odložení věci nabylo právní moci a v souvislosti s tím musel být srozuměn i s domněnkou nemajetkové újmy. Nic mu proto nebránilo v uplatnění jeho nároku vůči státu již v té době. Žalobce tak však učinil, až se značným odstupem doby. Soud prvního stupně proto uzavřel, že za dané situace nelze považovat vznesenou námitku promlčení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy, neboť to byl žalobce, který si svým přístupem zcela sám zavinil uplynutí promlčecí doby. Uzavřel, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu ve výši 10 000 000 Kč není důvodný, neboť je promlčený a v tomto ohledu žalobu zamítl.

8. Jedná-li se pak o nárok žalobce na odškodnění majetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, a sice úroky z prodlení ze srážek z platu, soud prvního stupně dovodil, že aby v daném případě byl dán odpovědnostní titul, je třeba, aby nezákonné rozhodnutí na podkladě, něhož docházelo ke srážkám z platu u žalobce bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Zkonstatoval, že usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] bylo usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 11. 1. 2023 zrušeno, neboť trestní stíhání nebylo odůvodněno a věc byla odložena. Dovodil tak, že usnesení o zahájení trestního stíhání je ve smyslu § 8 odst. 1 zákona odpovědnosti státu za škodu nezákonným rozhodnutím, z něhož lze nárokovat odpovědnost státu za škodu. Následně se pak zabýval tím, zda v souvislosti s tímto nezákonným trestním stíháním žalobci vznikla majetková újma. Posléze však uzavřel, že žalobce tuto přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tuto majetkovou újmu netvrdil a ani nedoložil. Částka, která byla žalobci sražena, a to ve výši 392 239 Kč, mu totiž byla připsána zpět na účet dne 27. 6. 2023.

9. Jedná-li se pak o úroky z prodlení z této částky tak, jak je žalobce požadoval, soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce netvrdil, natož aby prokázal, že měl v úmyslu jednotlivé částky uložit na spořicí účet, do podílových fondů či podobně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že požaduje-li žalobce jako poškozený ušlé úroky z neoprávněně zadržených peněz, je na něm, aby prokázal, že měl úmysl tyto finanční prostředky skutečně zhodnotit. Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz by byla totiž dána pouze tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho finančními prostředky a mohl mu tak ujít zisk, který by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu věcí dosáhl. Pouhé hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky však za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu pokládat nelze. S ohledem na uvedené, protože žalobce netvrdil a neprokázal vznik majetkové ztráty, žalobu zamítl i co do částky 147 038,96 Kč.

10. V neposlední řadě, pokud se jedná o nárok žalobce na odškodnění majetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, a sice za pořádkové pokuty, soud prvního stupně dovodil, že předpokladem odpovědnosti za škodu je existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nestačí tak pouhá pravděpodobnost existence příčinné souvislosti, tuto je vždy třeba prokázat, přičemž důkazní břemeno plně leží na žalobci (poškozeném). V dané věci však mezi odpovědnostním titulem, a to nezákonným rozhodnutím (usnesením o zahájení trestního stíhání žalobce) a žalobci vzniklou škodou v souvislosti se zaplacením pořádkových pokut ve výši 15 000 Kč a 25 000 Kč není dána příčinná souvislost. Žalobce si totiž udělení těchto pořádkových pokut přivodil sám svým jednáním. V průběhu trestního řízení měl povinnost jako každý jiný účastník tohoto řízení řídit se pokyny [orgán] a dostavit se též na předvolání k výslechu. Pokud toto předvolání žalobce neuposlechl, resp. ignoroval, [orgán] nutně dospěl k závěru, že je namístě uložit žalobci pořádkovou pokutu. Nadto usnesení o uložení pořádkové pokuty nebylo lze shledat jako nezákonné, neboť pořádkové pokuty byly žalobci uděleny řádně a zákonně. V tomto smyslu poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku nelze z této okolnosti však bez dalšího dovozovat nesprávnost všech dalších postupů orgánů činných v trestním řízení a ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. Soud prvího stupně proto uzavřel, že uložení pořádkových pokut žalobci v daném trestním řízení bylo založeno na porušení povinnosti žalobce vyplývající ze zákonné úpravy trestního řízení, jež je nutno dodržovat bez ohledu na to, zda trestní stíhání bylo či nebylo důvodné, respektive bez ohledu na jeho výsledek. Na podkladě uvedeného proto soud prvního stupně zamítl nárok žalobce i ohledně částky 50 000 Kč.

11. Výrok o nákladech řízení poté odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

12. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadl žalobce, neboť jej považuje za nesprávný a nezákonný. Zejména nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně posoudil námitku promlčení jím uplatněného nároku. Zrekapituloval, že v červnu 2020 obdržel obžalobu, kterou posléze Okresní soud v [adresa] vrátil státnímu zástupci k došetření. Po podané stížnosti státního zástupce nadřízený soud jeho stížnost zamítl, neboť se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu. Po téměř roce pak dozorový státní zástupce vydal usnesení, kterým došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 8. 2018 a ze dne 9. 10. 2019. Uvedená usnesení o zahájení trestního stíhání byla neodůvodněná a byla proto zrušena, bylo tak na [orgán] [funkce] po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, aby znovu ve věci rozhodl. Žalobce podal i podnět k výkonu dohledu nad činností Okresního státního zastupitelství v [adresa]. Okresní státní zastupitelství po pravomocném vrácení věci k došetření vyvíjelo aktivitu ve snaze naplnit pokyny okresního, respektive krajského soudu směřující k doplnění šetření. Zadržené finanční prostředky žalobci v průběhu trestního řízení pak nebyly vráceny, naopak [orgán] vydal usnesení o opětovném zahájení trestního stíhání ze dne 11. 1. 2023. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 31. 1. 2023 a bylo následně usnesením okresního státního zástupce v [adresa] ze dne 2. 2. 2023 zrušeno a současně bylo okresním státním zástupcem rozhodnuto o tom, že se věc odkládá. Posledním rozhodnutím [orgán], a to usnesením ze dne 13. 6. 2023 pak bylo rozhodnuto o vrácení zadržené finanční částky žalobci, přičemž tato byla připsána na jeho účet dne 26. 6. 2023. Pokud tak soud prvního stupně počátek promlčení vztahuje k datu 15. 4. 2023, s takovým výkladem žalobce zásadně nesouhlasí, neboť v danou dobu mu nebylo známo, že usnesení o odložení věci nabylo právní moci. Navíc neměl vráceny zadržené finanční prostředky a mohl se důvodně domnívat, že po další době opět obdrží usnesení o zahájení trestního stíhání, jako se tomu stalo již v minulosti. V řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky mu byly na účet vráceny až dne 26. 6. 2023. Tento den proto lze považovat za nejdřívější počátek lhůty pro uplatnění nároku za předpokladu denního nahlížení na účet vedený u peněžního ústavu ze strany žalobce. Podaná žaloba tedy byla podána v promlčecí lhůtě, a nikoliv po ní. Pokud soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce neprokázal, že mu vznikla újma, ani s tímto závěrem soudu prvního stupně žalobce nesouhlasí. Má za to, že úrok z prodlení je náhradou ceny peněz. Poukázal na to, že soudy se v žádném rozsudku, kde přiznávají úrok z prodlení nezabývají otázkou, jak by vymáhané prostředky byly investovány. Pro případ žalobce se však zkoumá, zda měl či neměl v úmyslu uvedené částky uložit na spořicí účet, do podílových fondů či jinam. V jiných případech se však úrok z prodlení přizná zcela automaticky. Žalobce rovněž nesouhlasí ani s výrokem o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Pokud totiž soud prvního stupně přiznal žalované náhradu nákladů ve výši 900 Kč, žalobce má za to, že je to v rozporu s nálezy Ústavního soudu. Žalovaný disponuje velkým aparátem právníků všech specializací, a proto mu žádné náklady řízení nenáleží. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, popřípadě, aby ho změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalované uloží povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.

13. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. V dané věci usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 15. 4. 2023. Jedná-li se o srážky na platu žalobce za období od prosince 2018 do června 2020, kdy takto bylo celkem zajištěno 392 239 Kč, tato částka byla žalobci vrácena na jeho účet dne 27. 6. 2023. Pokud pak jde o pořádkové pokuty, které byly žalobci v průběhu trestního řízení uloženy bylo tomu tak proto, že se žalobce bez omluvy nedostavil k výslechu. Promlčecí lhůta v souladu se zákonem o odpovědnosti státu za škodu i související judikaturou počíná plynout dnem následujícím po právní moci rozhodnutí, kterým byla věc odložena. Žalobce svůj nárok předběžně u žalované uplatnil dne 11. 10. 2023 a žalovaná v šestiměsíční zákonné lhůtě věc projednala a ukončila vydáním svého stanoviska dne 29. 1. 2024. Počínaje dnem následujícím, tj. ode dne 30. 1. 2024 promlčecí lhůta žalobci opětovně počala běžet, přičemž z ní zbývalo pouze 5 dnů. Žalobce však žalobu podal až dne 11. 4. 2024, tedy po marném uplynutí promlčecí lhůty. Nárok žalobce je proto promlčen. Polemika žalobce ohledně počátku běhu promlčecí lhůty je zcela nedůvodná. Promlčecí lhůta nezávisela na době vyplacení zajištěných finančních prostředků žalobci, ani na jeho případných obavách z opětovného zahájení trestního stíhání. Nadto, jde-li o nemajetkovou újmu, kterou žalobce požaduje, přes výzvu soudu prvního stupně nedoplnil tvrzení, ani návrhy na prokázání svých tvrzení. Jde-li pak o požadovanou náhradu škody v podobě úroku z prodlení ze srážek z platu žalovaná se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně stejně tak i co do jeho nároku na uhrazení jemu uložených pořádkových pokut. Závěrem žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanou osobou, přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

15. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav věci postupem podle § 120 o. s. ř. a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. V dané věci je zjevné, že žalobce se domáhal jednak nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč v souvislosti s tím, že proti němu bylo zahájeno nezákonné trestní stíhání a dále se pak domáhal specifikovaných úroků z prodlení ze specifikovaných částek v souvislosti s ušlým ziskem ze zadržených finančních prostředků a v neposlední řadě se domáhal i náhrady újmy, představující pořádkové pokuty, které mu v rámci trestního řízení byly uloženy. Soud prvního stupně zcela správně zkonstatoval, že předpokladem pro vznik odpovědnosti státu za škodu, je odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu či nezákonné rozhodnutí, vznik újmy a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem újmy. Správně v dané věci dovodil, že proti žalobci bylo zahájeno trestní[Anonymizováno]stíhání pro zločin zpronevěry, jakož i podvodu dle trestního zákona, přičemž usnesení [orgán] [funkce] [název] bylo posléze usnesením Okresního státního zastupitelství v [adresa] zrušeno, jelikož nebylo odůvodněno a věc byla odložena. Usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 15. 4. 2023. Je tak zjevné, že je tu dáno nezákonné rozhodnutí v podobě nezákonně zahájeného trestního stíhání žalobce. S ohledem na to, že žalovaná v průběhu řízení vznesla námitku promlčení žalobcem uplatněného nároku, následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda tato námitka je či není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že nezákonné trestní stíhání žalobce bylo pravomocně skončeno dne 15. 4. 2023. Ode dne následujícího žalobci počala běžet šestiměsíční promlčecí doba dle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 11. 10. 2023, tedy v době šestiměsíční promlčecí lhůty, která by bez přerušení skončila dne 16. 10. 2023. Doba předběžného projednání nároku žalovanou se však do běhu lhůty v počtu maximálně šesti měsíců nezapočítává. Žalovaná v šestiměsíční zákonné lhůtě uplatnění žalobcova nároku projednala a dne 29. 1. 2024 vydala své zamítavé stanovisko. Ode dne následujícího, tj. ode dne 30. 1. 2024 žalobci opět počala běžet promlčecí lhůta, do jejíhož uplynutí již zbývalo pouze 5 dní. Promlčecí lhůta proto skončila dne 5. 2. 2024, žalobce však žalobu podal, jak vyplývá z obsahu spisu u soudu prvního stupně, až dne 11. 4. 2024. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na nemajetkovou újmu tak, jak jej požadoval z titulu nezákonného rozhodnutí v podobě nezákonně vedeného trestního stíhání, je promlčen, odvolací soud se s tímto jeho závěrem zcela ztotožňuje. Správně se pak soud prvního stupně zabýval i tím, zda námitka promlčení vznesená žalovanou v průběhu řízení je či není v rozporu s dobrými mravy. V řízení vyplynulo, že není pochyb o tom, že žalobce se o odložení jeho trestního stíhání dozvěděl, neboť to, že usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 15. 4. 2023, seznal ze sdělení Okresního státního zastupitelství ze dne 11. 5. 2023. Žalobu však žalobce o své vůli soudu podal, jak shora vyloženo, až po uplynutí promlčecí lhůty dne 11. 4. 2024, tj. opožděně po uběhnutí promlčecí doby, aniž by mu ve včasném podání této žaloby bránily nějaké důvody. K odvolacím námitkám žalobce stran skutečnosti, že nelze vycházet právě z data právní moci usnesení, jímž bylo zahájené trestní stíhání odloženo, a to s ohledem na to, že mu v danou dobu nebyly doposud vráceny zadržené finanční prostředky, souhlasit nelze, neboť od tohoto data promlčecí dobu počítat nelze. Důvodná pak není ani odvolací námitka žalobce, že se mohl domnívat, že po další době obdrží opět (v pořadí již třetí) usnesení o zahájení trestního stíhání. Sám totiž v rámci podané žaloby konstatuje, že usnesení o odložení věci nabylo právní moci dne 15. 4. 2023, neboť mu to bylo sděleno Okresním státním zastupitelstvím dne 11. 5. 2023. Minimálně již v tu dobu tedy žalobci muselo být zřejmé, že u něj došlo k nemajetkové, potažmo majetkové újmě. To, kdy mu byly posléze vráceny zadržené finanční prostředky, či to, že se obával případného nového zahájení trestního stíhání jeho osoby s jemu již vzniklou újmou však nijak nesouvisí. I odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že, podal-li v dané věci žalobce svoji žalobu až dne 11. 4. 2024, s ohledem na výklad běhu promlčecí doby a jejího počátku, žalobce tak učinil opožděně, tj. po uplynutí promlčecí doby.

16. Jedná-li se pak o nárok žalobce na odškodnění majetkové újmy, a to úroku z prodlení ze srážek z platu, i v tomto ohledu má odvolací soud za to, že soud prvního stupně rozhodl zcela správně. Pouhé hypotetické závěry a tvrzení žalobce o tom, že mohl předmětné finanční částky zúročit totiž nelze ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat za dostatečně dokládající vznik škody v daném rozsahu tak, jak se žalobce domnívá. Žalobce totiž v průběhu řízení netvrdil nic o tom, že by uvedené finanční prostředky měl v úmyslu nějakým způsobem skutečně zhodnotit a k uvedenému nanavrhl ani žádné důkazy. Jeho odvolací námitky, že v řadě rozhodnutí soudů se úrok z prodlení přisuzuje zcela automaticky a ve věci žalobce se soud zabývá tím, zda skutečně žalobce chtěl či nechtěl finanční prostředky, které mu byly zadrženy, zhodnotit, jsou zcela nepatřičné. Odkazuje-li totiž žalobce na jiná rozhodnutí soudů, kde je v rámci požadavku na peněžní plnění účastníkům (žalobcům) přisuzován i úrok z prodlení, jedná se o zákonný úrok z prodlení, kdy do prodlení se dostal takový dlužník, který svůj dluh nesplnil včas. V daném případě se však nejedná o úrok z prodlení jako takový, nýbrž žalobce v tomto řízení žádá majetkovou škodu, představující úroky z prodlení z částek, které mu byly zadrženy. Nárok na takový úrok z prodlení však není automatický, není podložen zákonem a je proto třeba, aby žalobce újmu v tomto smyslu, tj. majetkovou újmu, představující ztrátu ušlého zisku v podobě zpeněžení finančních prostředků jednoznačně tvrdil a prokázal. V průběhu řízení tak žalobce však, ač soudem řádně poučen a vyzván dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neučinil a jím tvrzená újma proto zůstala pouze v rovině hypotetické. Z tohoto důvodu odvolací soud rovněž vychází z toho, že žalobce majetkovou újmu celkem ve výši 147 038,96 Kč netvrdil a neprokázal.

17. V neposlední řadě, jde-li o majetkovou újmu žalobce v podobě pořádkových pokut, nutno poukázat na to, že žalobci v průběhu trestního řízení byla uložena povinnost uhradit dvě pořádkové pokuty, a to jednak ve výši 15 000 Kč a ve výši 25 000 Kč, přesto však v rámci majetkové újmy požaduje částku 50 000 Kč. Ohledně této tvrzené újmy zcela správně soud prvního stupně vyšel z toho, že, má-li být dána odpovědnost státu za uvedenou majetkovou újmu, je třeba, aby byly splněny všechny tři předpoklady vzniku odpovědnosti za újmu, a sice odpovědnostní titul, majetková újma a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a majetkovou újmou. Újmu je pak třeba zcela spolehlivě prokázat, neboť nepostačí, aby byla dána pouze její pravděpodobnost. Ve věci vyplynulo, že stát však v daném případě za majetkovou újmu žalobce v podobě uložení dvou pořádkových pokut neodpovídá, neboť tyto pořádkové pokuty si svým jednáním zavinil žalobce sám, když se na předvolání [orgán] nedostavil a toto ignoroval. Nadto usnesení o uložení pořádkových pokut v průběhu trestního řízení nebyla shledána jako nezákonná, naopak je zřejmé, že vyšla z trestního řádu, neboť žalobce nebyl ochoten podrobit se výslechu, k němuž byl řádně předvolán. Zcela správně tak soud prvního stupně poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 3310/2013), v rámci, níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, však nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení, ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení takového trestního stíhání. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že uložení pořádkových pokut žalobci bylo založeno za porušení povinností z jeho strany, vyplývající ze zákonné úpravy trestního řízení, které bylo nutno dodržovat bez ohledu na to, zda uvedené trestní stíhání žalobce bylo či nebylo důvodné, respektive bez ohledu na jeho výsledek, tento jeho závěr je rovněž správný.

18. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil ani ohledně výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, neboť zcela správně použil § 142 odst. 1 o. s. ř. a o nákladech řízení rozhodl dle výsledku sporu. Žalovaná byla v průběhu řízení plně úspěšná, její náklady řízení spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka, tj. ve výši 3× 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odvolací námitky žalobce, že žalovaná má dostatek kvalifikovaných pracovníků, kteří ji mohou v řízení zastupovat je zcela liché, neboť žalovaná v řízení byla zastoupena [Jméno žalované] a ten pak svými pracovníky. Náklady řízení žalované, jež byly účelné proto představují právě paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka.

19. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. I v průběhu odvolacího řízení byla žalovaná plně úspěšná, žalobce je proto povinen nahradit jí náklady řízení. Žalované jako nezastoupenému účastníku v odvolacím řízení vznikly náklady sestávající ze 3 úkonů po 300 Kč, a to dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, a to za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a účast na odvolacím jednání.