25 CO 233/2020 - 856

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 132 187, 452 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 2. 2020, č. j. 3 C 335/2011-733 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části napadeného výroku II., pokud se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 132 187, 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, mění ve lhůtě k plnění tak, že žalovaný je povinen zaplatit částku 80 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a částku 52 187, 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 132 187, 452 Kč od [datum] do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, až do úplného zaplacení, po ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku; jinak se v této napadené části výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením soudu prvního stupně se v napadeném výroku V. mění tak, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Praha – východ, a to každý z nich v částce 19 989,50 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, bylo řízení co do úroku z prodlení z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 2 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], ve výši 9,50 % ročně od [datum] do [datum], ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum], ve výši 9,25 % ročně od [datum] do [datum], ve výši 8,50 % ročně od [datum] do [datum], ve výši 8 % ročně od [datum] do [datum], ve výši 7,75 % ročně od [datum] do [datum], a dále od [datum] do zaplacení pro každé pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 1 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení a z částky 9 186 Kč od [datum] do zaplacení, zastaveno (výrok I.). Žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci 408 139, 652 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 7,75 % ročně (výrok II.) a žaloba byla co do 321 562, 348 Kč a co do úroku z prodlení, pokud po částečném zastavení řízení učiněném ve výroku I. rozsudku je požadován z částky přesahující částku ve výroku II. rozsudku, nebo ve výši a za období přesahující výši a období stanovené ve výroku II. rozsudku, zamítnuta (výrok III.). Žalovanému byla dále stanovena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 79 310,80 Kč (výrok IV.) a účastníkům povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha – východ náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to žalobce v rozsahu 33,78 % a žalovaný v rozsahu 66,22 % těchto nákladů (výrok V.). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 3 C 335/2011-733, byla stanovena výše nákladů státu, kterou jsou účastníci povinni zaplatit, a to žalobce částku 7 598,70 Kč (výrok I.) a žalovaný 32 380,30 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně takto po provedení rozsáhlého dokazování rozhodl, když uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil užíváním nebytových prostor v přízemí domu [adresa] na adrese [adresa], jako prodejny, a prostor zahradního domku jako skladu. Přiznaná částka představuje bezdůvodné obohacení, jehož výše byla v řízení zjištěna se zohledněním částečného plnění žalovaného a skutečnosti, že část nároku žalobce uplatněná žalobou je promlčena a žalovaný uplatnil námitku promlčení. Nákladové výroky rozhodnutí soudu prvního stupně odráží úspěch ve věci, kterého účastníci v řízení dosáhli.

2. Proti tomuto rozsudku ve spojení s usnesením soudu prvního stupně podali původně včasná odvolání žalobce i žalovaný.

3. Žalobce svým odvoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu, odvolání proti výrokům I. a II. však vzal následně zpět a upřesnil, že věcný výrok III. napadá pouze v rozsahu 145 813, 348 Kč a úroku z prodlení z této částky. Nesouhlasil s tvrzením soudu prvního stupně, že uplatnění nároku nebylo vázáno na skončení dědického řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 925/2007, které bylo pravomocně ukončeno dne [datum]. Až po skončení dědického řízení mohl řešit žalobce vymáhání dluhů žalovaného, když do té doby nebyl schopen prokázat své vlastnické právo k předmětným nemovitostem a žaloba by byla bezpochyby zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Po dobu dědického řízení mohl žalobce vykonávat jen některá omezená vlastnická práva a ani nemohl disponovat potřebnou dokumentací pro vedení sporu, když prostory bytové části nemovitosti byly po dobu dědického řízení zapečetěny soudním komisařem. Chování žalovaného po vydání usnesení o dědictví lze posoudit jako chování v rozporu s dobrými mravy, když nereagoval na výzvy žalobce ze dne [datum] a [datum]. Namísto toho začal stěhovat zboží z nebytových prostor, a proto požádal žalobce soud prvního stupně o provedení soupisu, k němuž došlo dne [datum]. Žalovaný přesto provedl částečnou úhradu ve výši 307 000 Kč až [datum] a jeho jednání bylo úmyslné s cílem vyhnout se úhradě, nebo ji oddálit, přestože tvrdil, že v rozhodné době platby pravidelně deponuje. Žalovaným předložená nájemní smlouva ze dne [datum] není pravá, což bylo prokázáno, a žalovaný nepředložil ani žádný doklad o tom, že by tvrzenou částku 8 000 Kč měsíčně někdy do úmrtí právního předchůdce žalobce hradil. Částka, k níž dospěla znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], koresponduje s daňovým přiznáním právního předchůdce žalobce za rok 2006. Neplacení nájemného žalovaným nebyla nedbalost, ale úmyslné zneužití tohoto práva vůči žalobci, který nemohl nárok na úhradu nájemného uplatnit včas. Nesouhlasí ani s vyčíslením přiznaných nákladů řízení, když účelně vynaložené náklady žalobce činí 386 880 Kč. Navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, jemu přiznána částka 145 813, 348 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení a náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o náhradu nákladů řízení státu, navrhl, aby byla jejich výše stanovena až podle výsledku sporu.

4. Žalovaný svým odvoláním napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu. Nesouhlasil s tvrzenou neplatností nájemní smlouvy ze dne [datum]. Její neplatnost žalobce nejprve zdůvodňoval chybějícími náležitostmi smlouvy, a až poté, co se svými námitkami neuspěl, požádal o vyhotovení znaleckého posudku. Jeho závěrem bylo, že podpisy jsou pravé, ale že existují pochybnosti nad smlouvou samotnou, což však nemohl ovlivnit, když ta mu byla k podpisu předložena pronajímatelem. Nájemné bylo za života pronajímatele hrazeno, po jeho úmrtí do [datum] žalovaný nájemné neplatil. Nikdo po něm úhradu nájemného nepožadoval, a to ani žalobce, který s ním byl v pravidelném kontaktu. Následně zadržel žalobce věci žalovaného na svou odpovědnost. Žalovaný žalobci zaplatil 307 000 Kč a 8 000 Kč na účet žalobce a 109 002 Kč v zápočtech. Již v řízení před soudem prvního stupně namítal zásadní pochybení znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], která zpracovala znalecký posudek [číslo] [rok]. Znalkyně použila při vypracovávání posudku porovnávací metodu, přičemž došlo k jejímu zásadnímu pochybení. Žalovaný navrhoval též další metody, jelikož se v lokalitě nenacházely pro porovnání obdobné prostory k pronájmu. Znalkyně ve svém posudku ke stavu prostor nijak nepřihlížela a zadáním soudu se neřídila a posuzovala prostory jako standardně vybavenou nemovitost pro obchodní činnost. Pro zjištění výše bezdůvodného obohacení tak byly započteny i věci ve vlastnictví žalovaného, který se bezdůvodně obohatil používáním vlastního majetku, pokud znalkyně přes zadání soudu usoudila, že se prostory musely nacházet v daleko lepším stavu, než bylo prokázáno. Prostory byly využívány pouze z důvodu dohodnutého nízkého nájemného. Nesouhlasí se závěrem znalkyně, že není důležité, zda se jedná o nový nebo starý dům, když zájemce hodnotí venkovní vzhled a důležitý je i komfort. Nesouhlasí ani s koeficienty, s nimiž znalkyně pracuje, když neuvádí informace o srovnávaných nemovitostech, nadto koeficient K7 byl určen pouze dle její úvahy. Žalovaný se domnívá, že úprava by měla být provedena prostým odečítáním inflace od nájemného vypočteného pro rok 2018, případně ho znalkyně měla upravit koeficientem určujícím průměrné nájemné v letech 2007 až 2012. Nesouhlasí ani s tím, že znalkyně prostory v kůlně oceňovala jako samostatné nebytové prostory a tyto srovnávala se samostatnými skladovými prostorami s kompletní vybaveností, byť nejsou vybaveny vodou, kanalizací, vytápěním a nemají ani samostatné připojení a odečet elektrické energie. Takový prostor znalkyně srovnává se zcela nesrovnatelným prostorem. Žalovaný je přesvědčen, že znalkyně je podjatá, neboť byla ovlivněna ze strany žalobce poskytnutím posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z roku 2012. Obsah tohoto posudku žalovaný nezná, nemůže se vyjádřit k údajům, na které znalkyně odkazuje. Žalovaný nesouhlasí ani s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud zamítl zápočet částky 109 002 Kč. Žalovaný situaci řešil zápočtem, když měl vůči žalobci dluh převyšující částku, kterou žalovaný započítával. Toto žalobci sdělil dopisem ze dne [datum]. Odmítnutí uhradit náklady pohřbu právního předchůdce žalobce žalobcem je v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalovaný investoval 32 032 Kč do nemovitosti žalobce, došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce na úkor žalovaného. Žalobce přijal po svém právním předchůdci část dědictví, které mu přináší prospěch, ale není ochoten přijmout závazky. Již od roku 2007 měl žalobce možnost za pomoci notáře vyžádat si nájemní smlouvu, případně vznést námitky ohledně smlouvy, ale místo toho nechal žalovaného, který byl v dobré víře ohledně platnosti smlouvy, nemovitost využívat. Tuto smlouvu napadl až po vypršení platnosti smlouvy, aby mohl požadovat násobně vyšší než sjednané nájemné. Na základě smlouvy provedl žalovaný úhradu 315 000 Kč na účet a 109 002 Kč v zápočtech za období od [datum] do [datum], které žalobce přijal, byť odmítl uznat tuto smlouvu. Bylo tak plněno na základě neplatného právního úkonu, soud se však nevyjádřil k žádosti o navrácení 315 000 Kč, uložení této částky do soudní úschovy a následnému použití této částky k zaplacení dlužného nájemného. Soud prvního stupně přes opakované námitky žalovaného toto plnění rozpočítal i do promlčeného období, s čímž žalovaný nesouhlasí. Soud prvního stupně se ani nijak nevypořádal s úhradou částky 8 000 Kč na účet žalobce dne [datum]. Pokud vzal žalobce žalobu částečně zpět poprvé, žalovaný souhlasil, s druhým zpětvzetím však nesouhlasil, neboť bylo motivováno procesně ekonomickými zájmy žalobce. Žalovaný navrhl, aby byla nájemní smlouva ze dne [datum] považována za platnou, případně bylo přihlédnuto k jeho výhradám ke znaleckému posudku [anonymizováno] [příjmení] a byl vypracován revizní znalecký posudek, bylo zohledněno započtení částky 109 002 Kč, částka 315 000 Kč byla brána jako platba nájemného v nepromlčeném období, při stanovení výpočtu soudních poplatků bylo vycházeno z částky 789 002 Kč dané prvním zpětvzetím a k určení výše nákladů státu došlo až po rozhodnutí odvolacího soudu.

5. Ve věci bylo Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím již jednou rozhodnuto, a to rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, kterým bylo odvolání žalovaného proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto (výrok I.) a řízení o odvolání žalobce proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně zastaveno (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že žaloba se co do částky 132 187, 452 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení zamítá; jinak se v tomto výroku, ve výroku I. a v napadeném rozsahu výroku III. potvrzuje (výrok III.). Konečně bylo rozhodnuto, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha - východ náhradu nákladů řízení, a to žalobce 19 989,50 Kč a žalovaný 19 989,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).

6. K dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud (dále jen„ NS“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 919/2022-831, tak, že se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, ve výroku III. v rozsahu, v jakém jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 25. června 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, v části výroku II. mění tak, že žaloba se co do částky 132 187, 452 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení zamítá, a ve výrocích IV. a V. ruší a věc se v naznačeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uzavřel, že jelikož bylo bezdůvodné obohacení požadováno za dobu od [datum] do [datum], řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto vztahu v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“) zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, účinným do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Dle ustálené rozhodování praxe NS vztahující se k nabytí dědictví dle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, v období od daného okamžiku do vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků dle § 91 odst. 2 o. s. ř. (např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, uveřejněný pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky NS ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009, jakož i usnesení téhož soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3147/2015, a ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 545/2020). Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ust. § 175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popř. kdo byl (jako dědic) účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví dosud nebylo (ve smyslu § 175s odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) skončeno, pokládá se za zůstavitelova dědice ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, kdo byl soudem v řízení o dědictví vyrozuměn o svém dědickém právu a kdo dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popřípadě je nemůže z důvodů uvedených v ust. § 465 obč. zák. odmítnout, to vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo (ve smyslu ust. § 175k odst. 1 a2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) ke sporu o jeho dědické právo, popř. že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen (např. rozsudky NS ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, a ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 320/2019). Obecně jsou tedy již od okamžiku smrti zůstavitele dědici legitimováni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo třetí osobě v souvislosti se zmenšením majetku náležejícího do dědictví jednáním této osoby (např. rozsudky NS ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019). Subjektivní promlčecí doba, jež počíná u práva na vydání bezdůvodného obohacení plynout okamžikem nabytí vědomosti ochuzeného o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tak může při splnění uvedených předpokladů začít běžet i během dědického řízení. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je přitom zásadní skutečná, nikoliv pouze předpokládaná vědomost ochuzeného (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, či rozsudek NS ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, nebo jeho usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018). Od výše popsaného pravidla se však odlišuje situace, za níž vznikne spor o dědické právo potencionálního dědice. Pokud návrh osoby, jež popírá dědické právo protistrany, není zjevně neopodstatněný, nýbrž může vyvolat důvodné pochybnosti domnělého dědice o jeho postavení, absentuje pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení v naznačeném případě zásadní požadavek, a to vědomost, že se třetí osoba obohatila na úkor konkrétního dědice. Proto až do doby, než je spor o dědické právo pravomocně vyřešen, nemůže začít subjektivní promlčecí doba ubíhat, ačkoliv by zbylé podmínky jejího počátku nastaly (tj. vědomost o vzniku obohacení i obohacené osobě; např. rozsudek NS ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3341/2012). Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že nedostatečně reflektoval situaci v dědickém řízení, v němž došlo ke zpochybnění dědického práva žalobce, jenž následně až do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 55 Co 144,145/ 2011 -143, která nastala dne [datum], neměl jistotu o tom, zda je zůstavitelovým dědicem. Subjektivní promlčecí doba tedy nemohla žalobci počít plynout dříve než právě zmíněným okamžikem právní moci tohoto rozhodnutí, před nímž nebyl s to nabýt vědomost o svém dědickém právu. Pokud dále dovolatel (žalobce) tvrdí, že subjektivní promlčecí doba měla začít plynout až [datum], tedy okamžikem, kdy při jednání soud prvního stupně kvalifikoval žalovaný nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, dovodil dovolací soud, že i kdyby promlčecí doba začala plynout v takto tvrzeném datu, nepřivodila by pro žalobce příznivější důsledek, neboť podal-li žalobu [datum], bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení za období do [datum] již promlčeno z důvodu uplynutí objektivní doby, jak správně konstatovaly oba soudy nižších stupňů. Nadto dle dovolacího soudu žalobce přehlíží, že vědomostí rozhodnou pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení nemíní ust. § 107 odst. 1 obč. zák. znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolnosti, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (mj. rozsudky NS ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012). Dovolací soud konstatoval, že ve světle shora uvedeného výkladu je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Proto tedy v uvedeném rozsahu, včetně akcesorických nákladových výroků, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud je uvedeným právním názorem dovolacího soudu vázán.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeného zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

8. Na tomto místě pak rekapituluje, že předmětem tohoto odvolacího řízení po částečném zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, rozsudkem NS ze dne 21. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 919/2022-831, je částka 132 187, 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Mj. o této částce bylo rozhodnuto výrokem II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 C 335/2011-698, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2021, č. j. 25 Co 233, 234/2020-797, je již pravomocný ve svém výroku I., III., a rovněž pak ve výroku II. s výjimkou právě částky 132 187, 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Odvolací soud tedy znovu rozhoduje o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu této částky (a zároveň o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů).

9. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa], na adrese [adresa] [číslo] vše k. ú. [obec] – [obec] (dále také jen„ předmětné nemovitosti“ nebo„ předmětné prostory“), které nabyl jako závětní dědic po svém právním předchůdci panu [jméno] [příjmení]. Dědictví po právním předchůdci mu bylo potvrzeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 13 D 925/2007-141, které nabylo právní moci téhož dne. Žalovaný užíval prostory přízemí domu [adresa], který je součástí pozemku parc. č. st. 188, a to 4 místnosti a příslušenství, za účelem provozování prodejny proutěného zboží. Právním titulem k užívání prostor předmětné nemovitosti byla smlouva o pronájmu z [datum] uzavřená s právním předchůdcem žalobce na dobu 5 let, když podle nesporných tvrzení účastníků byla její platnost po pěti letech ukončena. V září 2007 pan [příjmení] [příjmení] zemřel. Spor mezi potenciálním dědicem zůstavitele [jméno] [příjmení] a žalobcem jako závětním dědicem byl pravomocně vyřešen ve prospěch žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 55 Co 144,145/ 2011 -143, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2010, č. j. 21 C 64/2008-100. Právní moc rozhodnutí nastala dne [datum]. Po smrti zůstavitele žalovaný v souvislosti s užíváním předmětných prostor ničeho nehradil. V průběhu dědického řízení spolu účastníci komunikovali, žalobce byl žalovaným informován o stavu předmětných nemovitostí. Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne [datum] k zaplacení dlužného nájemného bez uvedení výše tohoto nájemného a následně dopisem ze dne [datum] k úhradě za užívání předmětných prostor ve výši 21 600 Kč měsíčně. Žalovaný dopisem ze dne [datum] žalobci oznámil existenci nájemní smlouvy z [datum], v níž bylo sjednáno nájemné 8 000 Kč s tím, že nájemné za říjen 2007 až leden 2012 (52 měsíců) činí částku 416 000 Kč. Zároveň žalovaný proti pohledávce žalobce započetl pohledávku z titulu žalovaným vynaložených nákladů na pohřeb [jméno] [příjmení] v částce 21 606 Kč, zálohy na dodávky elektřiny [právnická osoba] [anonymizováno], které žalovaný hradil za prostory domu [adresa], které nebyly předmětem nájemního vztahu žalovaného a [jméno] [příjmení] v částce 51 120 Kč, náklady na údržbu nemovitostí v částce 32 032 Kč, a náklady na montáž vstupních dveří v částce 4 244 Kč poté, co žalobce vstupní dveře do pronajatých prostor odnesl. Současně uvedl, že po započtení činí dluh 306 998 Kč, a částku 307 000 Kč poslal na účet žalobce za účelem úhrady za užívání předmětných prostor do částky 8 000 Kč měsíčně. Nebyla prokázána existence smluvního vztahu, na základě kterého by byl žalovaný oprávněn užívat předmětné nemovitosti v rozhodné době od [datum] do [datum]. Nebyl prokázán vztah založený žalobcem tvrzenou nájemní smlouvou, dle které bylo sjednáno měsíční nájemné 21 600 Kč, smluvní vztah tvrzený žalovaným a dokládaný kopií listiny nazvané jako smlouva o pronájmu datované dne [datum], a ani žádný jiný. Výše obvyklého nájemného předmětných prostor činila v roce 2007 částku 15 996 Kč měsíčně, v roce 2008 částku 17 004 Kč měsíčně, v roce 2009 částku 17 174 Kč měsíčně, v roce 2010 částku 17 431 Kč měsíčně a v roce 2011 částku 17 605 Kč měsíčně. Žalovaný uplatnil námitku promlčení.

10. S takto zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud zcela ztotožňuje, pro stručnost na jednotlivá skutková zjištění soudu prvního stupně odkazuje, když takto zjištěný skutkový stav je zároveň dostačující pro rozhodnutí ve věci.

11. Soud prvního stupně věc po právní stránce správně posuzoval dle příslušných ustanovení obč. zák., a to v souladu s § 3028 odst. 3 o. z., neboť k uzavření tvrzené smlouvy nebo vzniku bezdůvodného obohacení mělo dojít za účinnosti předcházejícího občanského zákoníku.

12. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat a podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

13. Jak již uvedl ve svém předchozím rozhodnutí, odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalovaný měl jakýkoliv právní titul k užívání předmětných nemovitostí v rozhodné době. Pokud žalobce tvrdil existenci smlouvy se sjednaným nájemným 21 600 Kč měsíčně, tak ani přes odpovídající procesní poučení soudem prvního stupně nebyl předložen žádný důkaz její existence. Listina předložená žalovaným, označená jako smlouva o pronájmu nebytového prostoru dle zákona č. 367/2000 Sb., byla k námitce žalobce podrobena znaleckému zkoumání. Předložená listina je soukromou listinou, a obecně tak přísluší účastníkům zpochybňovat její pravost a pravdivost, neboť se na ni neuplatní domněnka pravosti vztahující se k veřejným listinám dle § 134 o. s. ř., a popření správnosti druhým účastníkem postačuje k tomu, aby nastoupila důkazní povinnost toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, které takovou listinou měly být prokázány (k tomu obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 - 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 929 s., případně přiléhavá judikatura, na kterou odkazoval již soud prvního stupně, například rozsudek NS ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99). Ve věci byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení], znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví, vyhotoven znalecký posudek [číslo] jehož závěrem bylo, že čl. III. obsahující výši sjednaného nájemného se odlišuje od ostatních částí strojopisného textu, mezi řádky textu v čl. III. a bezprostředně předcházející části textu existuje diferenciace v rovnoběžnosti řádků, levý okraj části textu tohoto článku vykazuje menší stranový posun vůči ostatním částem textu, a bylo pravděpodobně dodatečně mechanicky manipulováno s konci kovové sponky, což vzbuzuje pochybnosti ohledně možného rozešívání listů smlouvy. Přestože dle závěrů znaleckého posudku [číslo] zpracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví, byl podpis [jméno] [příjmení] s velkou pravděpodobností pravým podpisem, je zřejmé, že taková listina nemůže být považována za listinu, která by měla a mohla zakládat právní vztah mezi účastníky. Obecně se pravostí listiny rozumí to, že listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel; správností listiny potom její obsahová správnost, tj. pravdivost. Listina, označená jako smlouva o pronájmu nebytového prostoru dle zákona č. 367/2000 Sb., nemůže být považována za listinu, jejíž správnost by se žalovanému podařilo přes procesní poučení soudem prvního stupně prokázat. Pro toto řízení není podstatné, kdo, kdy a proč s touto listinou manipuloval. Správnost takové listiny neprokazuje ani potvrzení o převzetí nájemného ve výši 8 000 Kč ze dne [datum], když dle závěrů znaleckého posudku [číslo] zpracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], znalcem z oboru kriminalistika a písmoznalectví, není sporný podpis právního předchůdce žalobce s velkou pravděpodobností pravým podpisem, a není tak ani třeba se vypořádávat s neprokázanou úhradou žalovaného.

14. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že na vztah mezi účastníky je třeba nahlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, který bez právního titulu užíval v rozhodné době předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce.

15. Bezdůvodné obohacení představuje jeden z právních důvodů vzniku závazku a je samostatným zavazujícím titulem. Právní úprava tohoto institutu poskytuje ochranu majetkovým vztahům, pokud k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci smluvního právního vztahu mezi účastníky. Mezi účastníky nebyla sporná otázka užívání předmětných nemovitostí v rozhodné době, ale toliko výše plnění, která za to žalobci náleží, neboť ten dědictví, a tedy vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nabyl smrtí svého právního předchůdce dle § 460 obč. zák. V případě užívání cizí věci bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele právě v tom, že vykonával právo nájmu k této cizí věci. Z povahy věci nelze vydat v takovém případě majetkový prospěch jinak, než zaplacením peněžité náhrady odpovídající peněžitému ocenění získaného obohacení. K tomu lze odkázat na přiléhavou judikaturu citovanou již soudem prvního stupně, případně na rozhodnutí publikované pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, dle kterého„ výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy“.

16. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení], znalkyní z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na oceňování nemovitostí, která byla v řízení rovněž opakovaně vyslýchána a která stanovila obvyklé nájemné za užívání předmětných prostor v souladu s jejich skutečným užíváním žalovaným a v souladu s jejich v řízení zjištěným stavem v roce 2007 částkou 15 996 Kč měsíčně, v roce 2008 částkou 17 004 Kč měsíčně, v roce 2009 částku 17 174 Kč měsíčně, v roce 2010 částkou 17 431 Kč měsíčně, v roce 2011 částkou 17 605 Kč měsíčně. Celkem tak soud prvního stupně po provedeném dokazování stanovil bezdůvodné obohacení na straně žalovaného za rozhodné období [datum] až [datum] částkou 860 951 Kč.

17. Odvolací soud se zabýval žalovaným uplatněnou námitkou podjatosti znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] odůvodněnou tím, že znalkyně byla ovlivněna ze strany žalobce poskytnutím znaleckého posudku vypracovaného v roce 2012 znalcem [příjmení] [příjmení].

18. Postavení znalce jako osoby zúčastněné na řízení je materiálně, ale i formálně rozdílné oproti postavení účastníků. Je tedy třeba přihlížet ke zvláštní právní úpravě, obsažené v zákonu o znalcích, jehož právní úprava je v tomto směru obdobná, jakou obsahoval předchozí zákon (zákon č. 36/1967 ve znění platném a účinném do 31. 12. 2020). Přiměřené použití ustanovení § 15a odst. 1 a 3 je však možné, přičemž lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by nebylo možno otázku vyloučení znalce v základu zkoumat, není stanovena. Ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. se tak k námitce podjatosti znalce neuplatní, když ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení (k tomu shodně rozhodnutí NS ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013).

19. NS vyjádřil v rozhodnutí ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 146/2009, názor, že subjektivní hledisko účastníků řízení je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, to znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru znalců k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení znalce může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je takové povahy a dosahuje intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně provést odborné posouzení.

20. Taktomu ale v dané věci není. Znalkyně při svém výslechu ze dne [datum] jednoznačně uvedla, že obvyklou cenu nájmu nestanovovala se zohledněním uvedeného posudku a že na tento pouze odkazovala, pokud žalovaný požadoval provést ocenění pomocí výnosové metody, což právě tento znalec učinil. Z námitky podjatosti znalkyně a v ní obsaženého tvrzení nevyplývá poměr znalkyně k věci, ani k účastníkům. Není ani tvrzen, natož prokazován, příbuzenský nebo jemu obdobný vztah, vztah ekonomické závislosti, ani cokoliv, co by vybočovalo ze vztahu zůstávajícího v profesionální rovině.

21. Odvolací soud tedy uzavírá, že námitka podjatosti znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] je sice včasná, ale není důvodná.

22. Jak uvedl NS v rozhodnutí ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1959/2019, zastává dlouhodobě ustálená soudní praxe názor, že soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení § 132 o. s. ř., nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných znaleckých závěrů, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; nebude-li tím pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku či jeho nejasnost nebo neúplnost odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. Soudu rozhodně nepřísluší korigovat závěry ustanoveného znalce a tyto nahradit vlastním. Soudu ani v souladu s názorem vyjádřeným v tomto rozhodnutí nepřísluší ani posuzovat skutečnosti rozhodné pro volbu příslušné oceňovací metody nebo oceňovacích metod, k nimž je třeba odborných znalostí. Závěry znaleckého posudku nejsou samozřejmě bez dalšího přebírány, ale je třeba v případě pochybností o správnosti závěrů znaleckého posudku ověřovat i jinými důkazy (k tomu obdobně rozhodnutí publikované pod číslem 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS).

23. V dané věci byl vypracován znalecký posudek [číslo] [rok] z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení]. Znalkyně byla při jednání dne [datum] a [datum] vyslechnuta, k námitkám žalovaného se rovněž vyjádřila písemně dne [datum], a posudek doplňovala podáním ze dne [datum] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem vyjádřeným již soudem prvního stupně, že znalkyně přesvědčivě a podrobně popsala svůj postup při zpracování posudku, vysvětlila, jak dospěla k obvyklé výši nájemného předmětných prostor v jednotlivých letech, jaké koeficienty a z jakého důvodu použila, jak vybírala prostory vhodné k porovnání včetně toho, že některé byly v lepším stavu a jiné ve stejném nebo horším, přičemž zohlednila rozdíly pomocí použitých koeficientů. Znalecký posudek je náležitě odůvodněn, má všechny formální náležitosti a znalkyně přihlédla ke stavu předmětných nemovitostí a k jejich skutečnému využívání žalovaným.

24. Odvolací soud tak uzavírá, že pokud soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] pro výpočet bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, postupoval správně.

25. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

26. Podle § 581 odst. 2 obč. zák. nelze započíst pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

27. Pokud žalovaný namítal, že došlo k zániku pohledávky žalobce v rozsahu 109 002 Kč v důsledku započtení, tak k platnému započtení jako způsobu zániku vzájemně se kryjících pohledávek musí být splněno několik předpokladů, kterými jsou vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení.

28. Započtení provedl žalovaný dopisem ze dne [datum], kdy proti pohledávce žalobce na nájemné (do výše 8 000 Kč) započetl své pohledávky vůči žalobci, a to z titulu zaplaceného pohřbu právního předchůdce žalobce [jméno] [příjmení] 21 606 Kč, záloh na dodávky elektřiny [právnická osoba] [anonymizováno], které hradil za jím neužívané prostory domu, 51 120 Kč, náklady na údržbu nemovitostí 32 032 Kč a náklady na montáž nových vstupních dveří po odebrání a odvezení původních dveří žalobcem 4 244 Kč.

29. U pohledávek žalovaného je zjevné, že jejich splatnost nevyplývala ze zákona, z povahy věci a ani z dohody účastníků. Splatnost těchto pohledávek mohla nastat až jejich zesplatněním, tedy výzvou žalovaného doručenou žalobci. Žalovaný však o samotné existenci pohledávek informoval žalobce právě až dopisem ze dne [datum] v reakci na dopis žalobce ze dne [datum], a to přímo jejich zápočtem s tím, že po započtení činí dluh 306 998 Kč. Pohledávka žalovaného nebyla a ani nemohla být v okamžiku započtení splatná v souladu s § 563 obč. zák. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen dle § 581 odst. 2 obč. zák. To by bylo možné, pouze pokud by šlo o zápočet dohodou (§ 581 odst. 3 obč. zák.). Žalobce pohledávky žalovaného popírá a zápočtu se brání, zákonná výjimka se tak v dané věci neuplatní. Rozhodovací praxe je jednotná v tom, že úkon směřující k započtení lze úspěšně učinit až poté, co se obě pohledávky setkaly, tedy kdy se stala splatnou pohledávka později splatná. Je-li započítávána pohledávka splatná k žádosti žalovaného coby věřitele, je úkon žalovaného směřující k započtení této pohledávky předčasný, jestliže žalobce coby dlužníka před tímto úkonem nevyzval k jejímu zaplacení (k tomu obdobně například rozsudek NS ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 50/2000, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, případně ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1156/2016).

30. Pokud nebyly pohledávky žalovaného splatné, již jen proto nemohlo dojít k zániku pohledávky žalobce započtením. Zároveň je nadbytečné zabývat se dalšími důvody, proč započtení žalovaného nebylo právně bezvadné, neboť na výsledku by to nemohlo nic změnit. Lze však odkázat na přiléhavé, věcně a právně správné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně této věci.

31. Pouze pro úplnost a k odvolací námitce žalovaného odvolací soud uvádí, že bylo ze stejného důvodu rovněž nadbytečné zabývat se existencí a oprávněností jednotlivých pohledávek žalovaného vůči žalobci, byť alespoň částečně šlo o pohledávky zjevně existující.

32. Podle § 559 odst. 1 obč. zák. splněním dluh zanikne a podle odst. 2 téhož ustanovení musí dluh být splněn řádně a včas.

33. Žalovaný úhradou částky 306 998 Kč částečně plnil na pohledávku žalobce, když dle nesporných tvrzení účastníků šlo o úplatu za užívání předmětných prostor, přičemž při úhradě určil, že má být určena na úplatu (nájem) za užívání předmětných prostor ve výši 8 000 Kč měsíčně za období říjen 2007 – leden 2012. Vůlí žalovaného bylo jednoznačně plnit za užívání předmětných prostor a je v tomto směru zcela nepodstatné, zda se mezi účastníky jedná o vztah založený nájemní smlouvou, případně užívání předmětných nemovitostí bez právního důvodu.

34. K odvolací námitce žalovaného lze uvést, že zde není žádný důvod (a nejsou splněny ani procesní předpoklady), proč by měl žalobce částečné plnění žalovaného vracet, případně proč by mělo být ukládáno do úschovy. Žalovaný nemovitosti nesporně užíval a za toto užívání zaplatil. Návrh žalovaného v podstatě znamená, že by žalobce vydal, co obdržel, aby mu to mohlo být následně znovu vyplaceno.

35. Úhrada částky 306 998 Kč nepostačovala na úhradu pohledávky žalobce a ani na žalovaným určený závazek v jím určené výši, když k částečnému zániku pohledávky žalobce započtením nedošlo. Je tak třeba zabývat se tím, na jaký dluh (za jaké období) žalovaný plnil. Komentářová literatura, například komentář [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] k ustanovení § 559 obč. zák. dostupný v systému ASPI uvádí, že:„ Podle soudní praxe platí, že pokud plnění dlužníka nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, potom lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.), nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality.“, přičemž tento závěr je zcela souladný například s rozhodnutím NS ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Otázkou, zda je dluh z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti bez právního důvodu za určité užívané období jediným nárokem, nebo naopak úhrnem jednotlivých dluhů, vzniklých za každý jednotlivý den užívání tohoto majetku se zabýval například NS v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014.

36. Žalovaný určil, že má být plněno na jeho závazek za období říjen 2007 až leden 2012 v částce 8 000 Kč. Oproti tomu žalobce započetl provedení úhrady na závazek žalovaného za období říjen 2007 až září 2010, za období prosinec 2011 a leden 2012, které nebyly předmětem řízení, a co do zbylé částky 2 998 Kč na říjen 2010 a z tohoto důvodu vzal žalobu částečně co do 290 998 Kč žalobu zpět podáním ze dne [datum].

37. Jak bylo uváděno shora, takové plnění neodpovídalo ani výši žalovaným určeného závazku v plné výši a žalobce jako věřitel nebyl oprávněn určit, na který z více dluhů bude započteno (k tomu obdobně rozhodnutí NS ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004).

38. Soud prvního stupně tedy vyšel správně z toho, že splatnost závazku, který je předmětem řízení, nastala v souladu s § 563 obč. zák. výzvou žalobce a bezdůvodné obohacení za celé žalované období říjen 2007 – listopad 2011 se tedy stalo splatné v důsledku doručení dopisu žalobce ze dne [datum] žalovanému, a to ke dni [datum]. Oproti tomu bezdůvodné obohacení žalovaného za období prosinec 2011 až leden 2012 v té době splatné nebylo. Z uvedeného vyplývá, že podle zásady priority mohla být v souladu s výše uvedenými pravidly započtena žalovaným uhrazená částka na bezdůvodné obohacení pouze za období říjen 2007 – listopad 2011, a protože ani tak nebyla dostačující, byla platba žalovaného podle zásady proporcionality rovnoměrně rozdělena na jednotlivé měsíce tohoto období. Rozhodné období, jehož se řízení týká, představuje 50 měsíců, žalovaným poskytnuté plnění na každý jednotlivý měsíc tak odpovídá částka 6 139,96 Kč (306 998/50).

39. Domáhá-li se žalovaný toho, aby jím poskytnuté plnění bylo považováno za částečné plnění pouze za období, v němž nebyl nárok žalobce shledán jako promlčený, nezbývá než uzavřít, že to byl právě on, kdo se rozhodl výslovně hradit za období od října 2007. Nepřísluší mu nyní měnit určení před lety provedené úhrady. Ostatně, i pokud by žalovaný neuvedl při plnění dluhu, na který z více dluhů chce plnit, hradil by se dluh nejdříve splatný, třebaže by mohl být i promlčený a ani v takovém případě by se nemohl dovolávat s úspěchem promlčení dluhu, na který bylo plněno uvedeným způsobem (k tomu obdobně rozhodnutí publikované pod číslem 13/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS).

40. Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu prvního stupně, který částečné plnění žalovaného dle zásady priority a proporcionality rozdělil shora uvedeným způsobem, byl zcela správný. Pokud tedy byla stanovena výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období částkou 860 951 Kč, tak po zohlednění částečného plnění jde o částku 553 953 Kč. Výše měsíčního závazku žalovaného při zohlednění částečného plnění tedy činí v roce 2007 částku 9 856,04 Kč, v roce 2008 částku 10 864,04 Kč, v roce 2009 částku 11 034,04 Kč, v roce 2010 částku 11 291,04 Kč a v roce 2011 částku 11 465,04 Kč.

41. Pokud žalovaný v odvolání namítá, že se soud prvního stupně ani nijak nevypořádal s úhradou částky 8 000 Kč na účet žalobce dne [datum], přehlíží, že sám při jednání dne [datum] tvrdil, že šlo o úhradu nájmu za měsíc únor 2012 a že je mimo rámec předmětu řízení.

42. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

43. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil a podle odst. 2 téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

44. Žalovaný uplatnil námitku promlčení a soud prvního stupně postupoval správně, pokud se nejprve zabýval tím, zda tato námitka není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, kterému by bylo na místě odepřít poskytnutí ochrany.

45. Pokud žalobce již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že žalovaný využil probíhajícího soudního sporu mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] o dědické právo, odmítl jednat s žalobcem jako vlastníkem nemovitosti, nehradil úplatu za užívání předmětných prostor a úmyslně se bezdůvodně obohatil, neboť věděl, že nebytové prostory užívá bez platné smlouvy, aniž by odpovídající částku skládal do soudní úschovy, tak k přiléhavému odůvodnění soudu prvního stupně lze uvést pouze tolik, že základním východiskem pro takové posouzení je názor vyjádřený Ústavním soudem v nálezu ze dne ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dle něhož vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Takové situace jsou však zcela výjimečné, v čemž je komentářová literatura s odkazem na judikaturu NS zajedno. Lze odkázat například na komentář Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 586 s., dle něhož I obecné občanskoprávní soudy (NS sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, 32 Odo 466/2004) s důrazným poukazem na zajištění ochrany subjektivních občanských práv založené zákonem, jakož i požadavek zachování právní jistoty v občanskoprávních vztazích jako jedné z hlavních zásad, které ovládají tyto vztahy (čl. 1 Úst), možnost případné aplikace § 3, tj. korektivu dobrých mravů a spravedlivého vyrovnávacího měřítka i při výkonu práva vznést námitku promlčení, připouštějí jen zcela výjimečně (lze říci jen v krajních případech). Bude to především tam, kde zánik nároku v důsledku vznesení námitky promlčení by v konkrétním případě znamenal s ohledem na jeho okolnosti pro oprávněného evidentně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu. Soud by však při takovémto intenzivním zásahu zejména do zásady právní jistoty měl vzít vždy v úvahu důvody, proč oprávněný své právo včas neuplatnil. Souhrnně řečeno, rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat jen z okolností spojených s uplatněným nárokem, nýbrž ze všech okolností konkrétního případu, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Naposled uvedené okolnosti by musely navíc nastat v jednotlivém případě ve výjimečné intenzitě, aby tak závažný zásah do principu právní jistoty a ochrany práv odůvodňovaly. V dané věci žalovaný užíval předmětné nemovitosti, což byla žalobci skutečnost známá, shodně tak byla žalobci známa skutečnost, že žalovaný žádné plnění za užívání předmětných nemovitostí nehradí. Při jednání dne [datum] učinili účastníci nesporné, že v průběhu dědického řízení spolu komunikovali ústně a byli v kontaktu, a přes nesourodá tvrzení účastníků žalobce při tomto jednání rovněž uvedl, že„ je možné, že se obecně zajímal o dlužné částky za užívání nemovitosti, neměl však k tomu do doby rozhodnutí žádný titul“. Žalobce byl jako dědic svého právního předchůdce a jediný účastník dědického řízení oprávněn i v době, kdy nebylo dědické řízení skončeno nakládat s majetkem zůstavitele nebo činit jiná opatření, pokud nešlo o majetek, ohledně něhož byla zavedena správa dědictví, což nebyl daný případ. Žalobce však až do roku 2011 neučinil vůbec nic, aby bezplatné užívání předmětných nemovitostí žalovaným řešil. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku a NS v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, vysvětlil, že fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem.

46. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že neshledává natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zásah do principu právní jistoty, jakým by bylo odepření práva uplatnit námitku promlčení, pokud žalovaný nijak nezavinil, že k částečnému promlčení nároku žalobce došlo.

47. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud byla žaloba podána dne [datum], pohledávka žalobce z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětných prostor v rozsahu, v jakém nezanikla plněním žalovaného, je promlčena za období od [datum] do [datum], tedy v důsledku marného uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Ve vztahu k subjektivní promlčecí době uzavřel, že žalobce nabyl vědomost, že právě na jeho úkor se žalovaný obohatil, právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 č. j. 55 Co 144,145/ 2011 -143, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2010 č. j. 21 C 64/2008-100, kterým byla zamítnuta žaloba [jméno] [příjmení], že žalobce není dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení], tedy dnem [datum], a že v té době žalobce disponoval znalostí o užívání předmětných nemovitostí žalovaným bez právního důvodu.

48. Právní úprava promlčení byla v obč. zák. u práva na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení upravena obdobně a byla stanovena promlčecí doba dvojí, objektivní a subjektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí jedna nezávisle na druhé.

49. Pro počátek objektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Objektivní promlčecí doba činí tři roky, když ani odvolací soud nesdílí názor, že by se měla uplatnit desetiletá objektivní promlčecí doba, přestože je to vzhledem k níže uvedenému závěru nepodstatné. Úmysl žalovaného, ať přímý či eventuální, bezdůvodně se obohatit nelze totiž z okolností dané věci dovodit. Žalovaný sice neprokázal titul k užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období, když smlouva o pronájmu nebytových prostor z [datum] takovým titulem rozhodně ze shora uvedených důvodů není, ale tvrzený smluvní vztah neprokázal ani žalobce. Žalovaný původně držel platný právní titul k užívání předmětných nemovitostí, v průběhu dědického řízení poskytoval žalobci informace o nich, hradil náklady s nemovitostí spojené, a zjevně tak předpokládal, že v jejich užívání bude pokračovat i s právním nástupcem zůstavitele. Žalovaný se v komunikaci s žalobcem ani netajil tím, že v době probíhajícího dědického řízení nehradí žádnou úplatu.

50. Spočívá-li bezdůvodné obohacení žalovaného v užívání předmětných nemovitostí bez právního důvodu, tak k bezdůvodnému obohacení docházelo každý jednotlivý den jejich užívání. Byla-li žaloba podána [datum], nelze než uzavřít, že nárok žalobce do [datum] je z důvodu marného uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby promlčen, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, když tento závěr ostatně potvrdil ve svém rozhodnutí i dovolací soud.

51. Vzájemný vztah promlčecích dob (objektivní a subjektivní) je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že by poškozenému ještě běžela i druhá promlčecí doba.

52. Pokud jde o běh subjektivní promlčecí doby, poukazuje odvolací soud plně na právní závěry NS v jeho rozsudku ze dne 21. 6. 2022, č. j. 28 Cdo 919/2022-831, uvedené shora, jimiž je vázán. Z nich jasně plyne, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala v daném případě plynout až dne [datum], jak správně uzavřel i soud prvního stupně. Pokud tedy byla žaloba podána dne [datum], nárok žalobce není v důsledku běhu subjektivní promlčecí doby promlčen a k jeho promlčení došlo pouze v důsledku běhu objektivní promlčecí doby (viz závěry shora).

53. S ohledem na shora uvedené byl tedy rozsudek soudu prvního stupně v napadené části napadeného vyhovujícího výroku II., pokud se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 132 187, 452 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení, jako věcně správný potvrzen. Správné jsou závěry soudu prvního stupně, i pokud se týče příslušenství, tedy zákonného úroku z prodlení, který byl v souladu s ustanovením § 517 ve spojení s § 563 obč. zák. po právu přiznán z přiznané jistiny od [datum] do zaplacení. V důsledku dopisu, doručeného žalovanému dne [datum], měl žalovaný plnit dne [datum], a od [datum] je v prodlení a je tak povinen platit úrok z prodlení stanovený nařízením vlády č. 142/1994 Sb.

54. Odvolací soud pouze změnil rozsudek soudu prvního stupně v této části výroku II., pokud jde o lhůtu k plnění takto přiznané částky (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Zohlednil přitom celkovou částku, kterou je žalovaný povinen žalobci uhradit (408 139, 652 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od [datum] do zaplacení), dále majetkové, osobní a výdělkové poměry žalovaného. Ten je vlastníkem rozestavěného rodinného domu v SJM se svou manželkou, vlastní starší auto, rok výroby 2008. Oba s manželkou vydělávají společně cca 35 000 Kč měsíčně čistého. Žalovaný má vyživovací povinnost k dítěti, kterému je 15 let. Odvolací soud přihlédl při určení splátkového kalendáře také k tvrzení samotného žalovaného, že má k dispozici (našetřeno) částku 80 000 Kč, kterou může na úhradu dluhu žalobci použít; co do zbytku přiznané částky žádal o splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně. Zohlednil rovněž skutečnost, že žalovaný žalobci na žalovanou pohledávku již uhradil částku 481 847 Kč, což účastníci učinili nesporným. Splátkový režim částky 132 187, 452 Kč s příslušenstvím tak dle názoru odvolacího soudu zásadně nepoškodí ani žalobce jako oprávněnou osobu, zvláště za situace, kdy se fakticky týká pouze částky 52 187,45 Kč s příslušenstvím, která by měla být (pokud jde o jistinu) zaplacena do cca 11 měsíců.

55. Ze všech těchto důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části napadeného výroku II. dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit částku 80 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a částku 52 187, 452 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 132 187, 452 Kč od [datum] do zaplacení v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, až do úplného zaplacení, po ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku; jinak jej v této napadené části výroku II. dle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

56. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, je zapotřebí postupovat v souladu se zásadou úspěchu ve věci vyjádřenou v § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, který z účastníků procesně zavinil zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.).

57. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byla celkem částka 1 800 409 Kč (1 080 000 + 482 268 Kč + 238 141 Kč). Žalobce byl v řízení úspěšný co do přiznané jistiny 408 139, 652 Kč, přiznaného příslušenství (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) ve výši 238 141 Kč (úrok z prodlení 7,75 % ročně z částky 408 139, 652 Kč od [datum] do [datum] /vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně/), a co do částky 290 998 Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno pro chování (plnění) žalovaného; celkem tedy co do částky 937 279 Kč, tj. 52 %. Žalovaný byl procesně úspěšný co do zamítnuté jistiny 321 562, 348 Kč, zamítnutého příslušenství (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně) ve výši 187 625 Kč (úrok z prodlení 7,75 % ročně z částky 321 562, 348 Kč od [datum] do [datum] /vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně/), příslušenství, ohledně něhož bylo řízení zastaveno z viny žalobce (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kapitalizované k datu [datum] /vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně/) ve výši 294 643 Kč, a co do částky 59 300 Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno z důvodu zavinění na straně žalobce; celkem tedy co do částky 863 130 Kč, tj. 48 %. Jak vyplývá z uvedeného, odvolací soud přihlédl v daném případě i k příslušenství žalované pohledávky, přičemž zcela respektoval závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, případně v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, dle kterého je nezbytné při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. Úspěch účastníků v řízení před soudem prvního stupně tak byl v podstatě obdobný. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku).

58. Náklady státu po zohlednění účastníky zaplacených záloh jsou tvořeny znalečným 13 288 Kč přiznaným znalkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 3 C 335/2011-317, ve spojení s usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 20 Co 159/2016-380, znalečným 29 844 Kč přiznaným znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2016, č. j. 3 C 335/2011-393, znalečným 1 738 Kč přiznaným znalkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2017, č. j. 3 C 335/2011-485, znalečným 1 050 Kč přiznaným znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2017, č. j. 3 C 335/2011-498, znalečným 12 609 Kč přiznaným znalkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 3 C 335/2011-615, a znalečným 2 450 Kč přiznaným znalkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2019, č. j. 3 C 335/2011-651, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 23 Co 273/2019-712 Celkem bylo v řízení před soudem prvního stupně vyplaceno znalečné 60 979 Kč, avšak částka 21 000 Kč byla kryta účastníky zaplacenými zálohami. Náklady státu představují pouze to, co skutečně hradil stát, v dané věci 39 979 Kč. Vzhledem k obdobnému úspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně je každý z účastníků povinen zaplatit polovinu státu vzniklých nákladů, tedy částku 19 989,50 Kč (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. ve spojení se samostatným usnesením soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu Praha – východ, a to každý z nich v částce 19 989,50 Kč Lhůtu k plnění v délce jednoho měsíce pak stanovil s ohledem na výši přiznaných nákladů řízení ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).

59. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž odvolací soud postupoval v souladu se zásadou úspěchu ve věci vyjádřenou v § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, který z účastníků procesně zavinil zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), případně, jehož odvolání bylo odmítnuto (§ 146 odst. 3 o. s. ř.). Předmětem odvolacího řízení byla původně částka 729 702 Kč s příslušenstvím (294 643 Kč). Oba účastníci se odvolali proti rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu. Úspěch žalovaného v tomto stadiu řízení spočívá v tom, že žalobce vzal své odvolání proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně zpět, tedy procesně zavinil zastavení odvolacího řízení o jeho odvolání pro částku 408 139, 652 Kč a příslušenství ve výši 294 643 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kapitalizované k datu 25. 6. 2019 /vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně/); dále žalobce upřesňoval, že odvoláním napadá výrok III. rozsudku soudu prvního stupně pouze co do 145 813, 348 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu nebyl úspěšný (odvolacím soudem byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně). Žalobce měl úspěch v tom, že odvolání žalovaného proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, tedy pro částku 321 562, 348 Kč, muselo být pro subjektivní nepřípustnost odmítnuto, dále byl úspěšný co do výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně přiznané částky 408 139, 652 Kč. S ohledem na shora uvedené tak nelze u žádného z účastníků hovořit o převážném procesním úspěchu v odvolacím řízení, a odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV. tohoto rozsudku).

Poučení