3 C 335/2011

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Dobešovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 729 702 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do úroku z prodlení z částky 1 186 Kč od 4. 10. 2007 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 11. 2007 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 12. 2007 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 1. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 2. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 3. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 4.2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 5. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 6. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 7. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 8. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 9. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 10. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 11. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 12. 2008 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 1. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 2 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 3. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 4. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 5. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 6. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 7. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 8. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 9. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 10. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 11. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 12. 2009 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 1. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 2. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 3. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 4. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 5. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 6. 2010 do zaplacení, ve výši 9,75% ročně od 4. 10. 2007 do 31. 12. 2007, 9,50% ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 9,75% ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25% ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,50% ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011, a dále od 1. 1. 2012 do zaplacení pro každé pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 1 186 Kč od 4. 7. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 8. 2010 do zaplacení, z částky 1 186 Kč od 4. 9. 2010 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 11. 2010 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 12. 2010 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 1. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 2. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 3. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 4. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 5. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 6. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 7. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 8. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 9. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 10. 2011 do zaplacení, z částky 9 186 Kč od 4. 11. 2011 do zaplacení. zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 408 139, 652 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 17. 12. 2011 do zaplacení ve výši 7,75% ročně, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se co do částky 321 562, 348 Kč a co do požadavku žalobce na úrok z prodlení, pokud po částečném zastavení řízení učiněném ve výroku I. rozsudku je požadován z částky přesahující částku ve výroku II. rozsudku, nebo ve výši a za období přesahující výši a období stanovené ve výroku II. rozsudku, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 79 310,80 Kč k rukám zástupce žalobce do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

V. Účastníci jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha – východ na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení do 3 dnů od právní moci samostatného usnesení, a to žalobce v rozsahu 33,78 % a žalovaný v rozsahu 66,22 % těchto nákladů.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou ve znění částečného zpětvzetí žaloby ze dne 30. 1. 2012 a ze dne 19. 5. 2017 (řízení bylo částečně zastaveno usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 5. 2012 č. j. 3 C 335/2011-49 a usnesením Okresního soudu Praha – východ ze dne 13. 11. 2017 č. j. 3C 335/2011-547 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018 č. j. 27 Co 6/2018-566) se žalobce domáhal zaplacení žalované částky. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa], na adrese [adresa žalovaného] [číslo] vše k. ú. [obec] – [obec] (dále jen„ předmětné nemovitosti“), které nabyl jako jediný dědic (ze závěti) původního vlastníka [jméno] [příjmení] (zemřelého dne 26. 9. 2007). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 13 D 925/2007, které nabylo právní moci téhož dne, bylo žalobci potvrzeno nabytí dědictví (včetně předmětných nemovitostí) po [jméno] [příjmení]. Právní předchůdce žalobce [příjmení] [příjmení] uzavřel se žalovaným dne 1. 9. 2001 nájemní smlouvu k nebytovému prostoru, nacházejícímu se v přízemí domu [adresa], který sestává ze 4 místností a částečného příslušenství (dále jen„ prostory v domě [adresa]“). Byl sjednán nájem 16 000 Kč měsíčně, splatný vždy do 3. dne v měsíci. V roce 2005 uzavřel právní předchůdce žalobce a žalovaný nájemní smlouvu (podle podání ze dne 25. 7. 2012 se mělo jednat o dodatek k původní nájemní smlouvě z roku 2001) k druhému nebytovému prostoru, nacházejícímu se v samostatném objektu na pozemku parc. [číslo] sestávajícího z 2 místností a půdního prostoru (dále jen„ prostory v zahradním domku“) za měsíční nájemné v částce 5 600 Kč, splatné vždy do 3. dne v měsíci. Žalovaný od října 2007 nájemné nehradil. Příjem z nájmu v částce 21 600 Kč právní předchůdce žalobce přiznal i v daňovém přiznání za rok 2006. Dlužné nájemné žalobce požadoval za dobu od 1. 10. 2007 do 30. 11. 2011. Žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 27. 9. 2011 a následně dopisem ze dne 13. 12. 2011. Úrok z prodlení žalobce požadoval ode dne následujícího po splatnosti nájemného podle nájemních smluv. Dne 17. 1. 2012 žalovaný žalobci uhradil částku 306 998 Kč s tím, že podle žalovaného měla být provedena úhrada do nesporné výše dlužné měsíční platby za užívání obou nebytových prostor, tedy do částky 8 000 Kč měsíčně, za období říjen 2007 až leden 2012. Žalobce si v částce 16 000 Kč platbu započetl na dlužnou platbu nájemného za měsíc prosinec 2011 a leden 2012 (které nejsou předmětem žaloby), poté na platby nájemného v částce 8 000 Kč od října 2007 do září 2010 a v zbylé částce 2 998 Kč na nájemné za říjen 2010 a v této části vzal žalobu zpět (viz usnesení o částečném zastavení řízení č. j. 3 C 335/2011-49).

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že prostory v domě [adresa] užíval na základě nájemní smlouvy z 1. 9. 2001 uzavřené s [jméno] [příjmení] na dobu 5 let, poté s účinností od 1. 9. 2006 uzavřel novou nájemní smlouvu znovu na dobu 5 let, v níž bylo nájemné z důvodu dobrých vztahů mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným a výpomoci žalovaného [jméno] [příjmení] sníženo na částku 8 000 Kč měsíčně a bylo splatné do 3. dne v měsíci. Předmětem nájmu v nové nájemní smlouvě byly jak nebytové prostory v domě [adresa], tak i prostory v zahradním domku. Nájem v souladu s časovým omezením v nájemní smlouvě by skončil k 1. 9. 2011, dle § 676 odst. 2 obč. zák. ale došlo k jeho prodloužení o jeden rok. Nájem vypověděl žalobce výpovědí z 17. 10. 2011, doručenou žalovanému v listopadu, nájem tak skončil k 29. 2. 2012. Po smrti [jméno] [příjmení] žalovaný nevěděl, komu má nájemné hradit, protože žalobce vedl o svém dědickém právu soudní spor. Nájemné od října 2007 do února 2012 (53 nájmů) činilo 424 000 Kč a žalovaný jej ukládal na svůj účet u [právnická osoba] Žalovaný proti dlužnému nájemnému započetl náklady vynaložené na pohřeb právního předchůdce žalobce [jméno] [příjmení] v částce 21 606 Kč, zálohy na dodávky elektřiny od [právnická osoba] a. s., které žalovaný hradil od září 2007 i za žalovanému nepronajaté prostory, v nichž se zdržovala zvířata patřící zůstaviteli, celkem v částce 51 120 Kč, přičemž část těchto záloh byla následně vrácena uvedenou společností žalobci, dále výdaje na nezbytné opravy domu, který byl v havarijním stavu (je starý 80 let), neboť se o něj nikdo 4 roky nestaral (oprava elektrických rozvodů, oprava schodů a plochy před vstupem do nebytového prostoru) v částce 32 032 Kč a náklady v částce 4 244 Kč za montáž nových vstupních dveří, neboť žalobce vstupní dveře vedoucí k nebytovému prostoru užívaném žalovaným neoprávněně odnesl v listopadu 2011. Označené pohledávky žalovaný započetl vůči pohledávkám žalobce na dlužné nájemné dopisem ze dne 17. 1. 2012. Po započtení nákladů vůči pohledávce žalobce na nájemné žalovaný žalobci uhradil zbývající dluh na nájemném za období říjen 2007 až leden 2012 v částce 306 998 Kč dne 17. 1. 2012 a dne 2. 4. 2012 pak částku 8 000 Kč za měsíc únor 2012. Žalovaný nesouhlasil s požadavkem žalobce na částku nájemného ve výši 21 600 Kč měsíčně ([obec] [anonymizováno] měl příjmy i z dalších nájmů např. bytu v [obec], dalších nebytových prostor apod.) a nesouhlasil ani s požadavkem na úrok z prodlení za dobu do skončení dědického řízení, když žalovaný nevěděl, komu má dlužné nájemné z důvodu sporného dědického práva hradit. Zároveň vznesl námitku promlčení nároku žalobce za období 1. 10. 2007 – 21. 10. 2009 s ohledem na uplynutí běhu subjektivní promlčecí doby (případně objektivní promlčecí doby). V této souvislosti poukázal na to, že žalobce vypracoval nájemní smlouvu z 1. 9. 2001, věděl o jejím časovém omezení na dobu pěti let, žalobce také celou dobu věděl o užívání nebytových prostor žalovaným, po celou dobu dědického řízení byli účastníci v kontaktu, nároky na zaplacení částky mohl uplatnit přes soudního komisaře v rámci dědického řízení. Žalovaný délku dědického řízení neovlivnil, žalovaný nevěděl, komu má hradit nájemné, žalobce nezajistil výběr nájemného. Žalovaný v roce 2012 uhradil veškeré dlužné nájemné podle smlouvy z 1. 9. 2006. Pokud do té doby žalovaný nehradil, bylo to z důvodu, že disponoval informacemi od dalšího potencionálního dědice [jméno] [příjmení], že se dovolává ohledně sporu o dědické právo žalobce k Nejvyššímu soudu ČR a zároveň disponoval prohlášením zůstavitele [jméno] [příjmení], že žalobce nemůže být jeho dědicem. V případě, že by žalobce žalovanému sdělil, že nájemní smlouvu z 1. 9. 2006 nebude akceptovat a bude požadovat vyšší nájem, žalovaný by ukončil užívání nebytových prostor. Žalovaný neužíval nebytové prostory protiprávně ale na základě dohody se zůstavitelem. Zároveň vznesl kompenzační námitku, pokud jde o uhrazenou částku 306 998 Kč a 8 000 Kč, neboť uvedené částky byly hrazeny za účelem platby nájemného dle nájemné smlouvy z 1. 9. 2006, kterou žalobce ale v řízení zpochybňuje.

3. V reakci na vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že pohledávky žalovaného, které žalovaný uplatnil k započtení dopisem ze dne 17. 1. 2012, neuznává, vyjma pohledávky za část nákladů vynaložených žalovaným za pohřeb právního předchůdce žalobce [jméno] [příjmení]. Poukázal na to, že i kdyby byla prokázána pravost nájemní smlouvy z 1. 9. 2006 (kterou zpochybnil), tak smlouva by stejně nebyla platná, jelikož neobsahovala určení výše nájemného zvlášť pro každý z nebytových prostor, nebyla vymezena doba nájmu, následky prodlení s platbami nájemného, možnosti výpovědi před uplynutím doby nájmu ani otázka vypořádání kauce, nebyly v ní řešeny úhrady za služby spojené s užíváním nebytového prostoru ani předmět podnikání v provozovně umístěné v nebytovém prostoru. Nájemní smlouva tak neobsahuje náležitosti vymezené zákonem č. 116/1990 Sb., a je absolutně neplatná. K námitce promlčení vznesené žalovaným uvedl, že je v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na to, že žalovaný využil situace, kdy probíhal soudní spor mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] o dědické právo žalobce a dědické řízení proto trvalo od roku 2007 do roku 2011, dědictví bylo žalobci potvrzeno až dne 22. 9. 2011. V důsledku toho nemohl své právo uplatnit včas. Vznesení námitky promlčení bylo žalovaným učiněno pouze s cílem žalobce poškodit, je zneužitím práva a je na místě odepřít mu poskytnutí ochrany. Žalovaný navíc odmítl s žalobcem jako vlastníkem jednat, námitku promlčení vznesl až v roce 2017. Podle názoru žalobce se žalovaný úmyslně bezdůvodně obohatil, neboť věděl, že nebytové prostory užívá bez platné smlouvy, věděl o probíhajícím soudním sporu, který využil k bezplatnému užívání nemovitosti, aniž by odpovídající částku skládal do soudní úschovy. K žalovaným vznesené kompenzační námitce v částce 315 000 Kč uvedl, že započíst nelze pohledávky sporné, přičemž nárok žalovaného z bezdůvodného obohacení mezi účastníky sporný je.

4. Podáním ze dne 5. 6. 2019 vzal žalobce žalobu v rozsahu vymezeném ve výroku I. rozsudku částečně zpět, přičemž žalovaný proti částečnému zpětvzetí neměl námitky, soud proto postupoval podle ustanovení § 96 o. s. ř. a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] k datu 19. 11. 2011 bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], a pozemků parc. [číslo] vše k. ú. [obec] – [obec]. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 22. 9. 2011, bylo žalobci potvrzeno dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení], mimo jiné i ohledně předmětných nemovitostí. Na ústním jednání konaném dne 24. 6. 2019 prohlásili účastníci za nesporné, že spolu v průběhu dědického řízení komunikovali a byli v kontaktu.

6. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [rok] [číslo] byla zamítnuta žaloba [jméno] [příjmení] na určení, že žalobce není dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení]. Právní moc rozsudků nastala 2. 7. 2011.

7. Podle smlouvy o pronájmu nebytového prostoru ze dne 1. 9. 2001 uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným, byl předmětem nájmu nebytový prostor v přízemí domu v ul. [ulice a číslo], [obec], sestávající ze 4 místností a příslušenství za účelem provozování prodejny proutěného zboží. Společně s nájemní smlouvou byla uzavřena kupní smlouva na akumulační kamna (3 ks), výkladní roletu, koberce a stropní světla s tím, že ve smlouvě bylo výslovně sjednáno, že vytápění je plně v kompetenci nájemce. Nájemné bylo sjednáno v částce 16 000 Kč, splatné vždy do 3. dne příslušného měsíce. Dle protokolu o převzetí v souvislosti s nájemní smlouvou nebyl nebytový prostor vybaven vytápěním, podlahami. Na ústním jednání konaném dne 10. 6. 2019 prohlásili účastníci za nesporné, že platnost smlouvy a nájemní vztah podle smlouvy o pronájmu z 1. 9. 2011 byl ukončen po pěti letech jeho trvání v souladu s čl. 5 smlouvy. Podle přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2006 zůstavitele [jméno] [příjmení] měl příjmy za rok 2006 v částce 259 200 Kč.

8. Podle listiny - smlouvy o pronájmu nebytového prostoru ze dne 1. 9. 2006, mělo být nájemné za nebytový prostor situovaný v přízemí objektu – domu v [obec], [ulice a číslo], který sestává ze 4 místností a příslušenství v přízemí objektu a nebytový prostor nacházející se v zděném objektu bez čp. v zahradním prostoru, který tvoří nedílnou součást domu [adresa] v [obec] a skládá se ze dvou místností v přízemí, které nejsou po celé délce objektu a půdního prostoru objektu sjednáno v částce 8 000 Kč měsíčně (čl. III. smlouvy). Žalobce zpochybnil pravost smlouvy.

9. Podle znaleckého posudku znalce [číslo] [celé jméno znalce], znalce z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin, expertíza pravosti platidel a cenin a písmoznalectví – ruční a strojové písmo ze dne 18. 6. 2014, a jeho výslechu bylo zjištěno, že bylo pravděpodobně dodatečně mechanicky manipulováno s konci kovové sponky (což vzbuzuje pochybnost ohledně možného rozešívání listů smlouvy), zároveň druhá strana smlouvy o pronájmu nebytového prostoru ze dne 1. 9. 2006 vykazuje oproti zbylým dvěma odlišnosti v barevném odstínu částí textu na druhém listu smlouvy, odlišnosti v rovnoběžnosti řádků a malý stranový posun levého okraje částí textu, čímž lze s velkou pravděpodobností uzavřít, že byl čl. III smlouvy na druhém listu dodatečně dotištěn.

10. Podle žalovaným předloženého potvrzení ze dne 1. 9. 2006 měl zůstavitel od žalovaného převzít částku 8 000 Kč jako nájemné za nebytové prostory za měsíc září 2006. Žalobce popřel pravost potvrzení s tím, že se nejedná o podpis zůstavitele.

11. Podle znaleckého posudku [číslo] znalce [celé jméno znalce], znalce z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin, expertíza pravosti platidel a cenin a písmoznalectví – ruční a strojové písmo ze dne 14. 7. 2014 a jeho výslechu bylo zjištěno, že podpis na potvrzení o převzetí nájemného ze dne 1. 9. 2006 s velkou pravděpodobností není pravým podpisem [jméno] [příjmení]. Podpis na smlouvě o pronájmu nebytového prostoru z 1. 9. 2006 je s velkou pravděpodobností pravým podpisem [jméno] [příjmení].

12. Dle kolaudačního rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 18. 2. 1992 [číslo jednací] bylo povoleno užívání stavebních úprav objektu [adresa], [ulice] ulice, [obec], na prodejnu potravin a občerstvení v přízemí objektu. Podle rozhodnutí Městského národního výboru [obec] u [obec] ze dne 15. 1. 1975 č. j. byt [číslo] byly prostory zahradního domku při [adresa] vyčleněny do nebytových dle § 57 odst. 2 zákona č. 41/64 Sb., o hospodaření s byty s tím, že dvě místnosti budou využity jako příslušenství – sušárna a dílna pro rodinný dům [adresa].

13. Dle výpisu z živnostenského rejstříku žalovaný podniká v oboru zpracování dřeva, výroba dřevěných, korkových, proutěných a slaměných výrobků, do 30. 3. 2012 měl evidovanou provozovnu na adrese předmětných nemovitostí.

14. Dopisem ze dne 27. 9. 2011 oznámil žalobce žalovanému, že se stal dle usnesení [název soudu] jediným dědicem zůstavitele [jméno] [příjmení] a vyzval žalovaného k úhradě dlužného nájemného dle smlouvy z 1. 9. 2001 včetně jejich změn a doplňků od 1. 9. 2007 do 30. 9. 2011 do tří dnů od doručení. Zároveň žádal o sdělení výše nákladů za pohřeb a čísla účtu, kam je má uhradit. Podle dodejky žalovaný převzal dopis dne 6. 10. 2011.

15. Dopisem ze dne 17. 10. 2011 žalobce vyzval žalovaného k předložení dokladů, na základě kterých užívá předmětné prostory.

16. Dopisem ze dne 13. 12. 2011 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 1 080 000 Kč (nájemné za období od října 2007 – listopadu 2011 po 21 600 Kč měsíčně). Dle dodejky byla zásilka uložena na poště dne 15. 12. 2011 a žalovaný si ji převzal dne 27. 12. 2011.

17. Dopisem ze dne 17. 1. 2012 žalovaný sdělil žalobci, že podle nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2006 bylo nájemné sníženo na částku 8 000 Kč. Nájemné za období říjen 2007 do data sepsání dopisu podle žalovaného tak činilo částku 416 000 Kč (52 měsíců). Zároveň uvedl, že proti uvedené pohledávce započítává náklady vynaložené na pohřeb zůstavitele [jméno] [příjmení] v částce 21 606 Kč, zálohy na dodávky elektřiny [právnická osoba] a. s., které žalovaný hradil za prostory domu [adresa], které nebyly předmětem nájemního vztahu žalovaného a [jméno] [příjmení] v částce 51 120 Kč, náklady na údržbu nemovitostí v částce 32 032 Kč a náklady na montáž vstupních dveří v částce 4 244 Kč poté, co žalobce vstupní dveře do pronajatých prostor odnesl s tím, že doklady avizoval přiložit v kopii. Zároveň uvedl, že po započtení činí dluh 306 998 Kč. Zároveň doložil úhradu této částky žalobci příkazem k úhradě u [právnická osoba] a úhradu částky 8 000 Kč žalobci prostřednictvím poštovní poukázky (úhrada těchto částek nebyla mezi účastníky sporná). Existenci pohledávek, které žalovaný v dopise ze dne 17. 1. 2012 započetl proti pohledávce žalobce na nájemné pak žalovaný dokládal daňovým dokladem [číslo] ze dne 4. 10. 2007 vystaveným [jméno] [příjmení], místem podnikání [adresa], kterým mu byl vyúčtován pohřeb [jméno] [příjmení] v částce 21 606 Kč včetně příjmového dokladu ze dne 4. 10. 2007 potvrzujícím úhradu této částky žalovaným, fakturou [číslo] ze dne 8. 12. 2011, kterou byla žalovanému účtována montáž dveří na provozovně [ulice a číslo] (prodejna proutěného zboží) od [jméno] [příjmení] [jméno] stavitelství, sídlem [adresa], jejíž úhradu dokladoval příjmovým dokladem ze dne 8. 12. 2011, fakturou [číslo] ze dne 21. 3. 2011, kterou mu byla [právnická osoba], spol. s. r. o. fakturováno odstranění starého povrchu a vybetonování nového příchodu ke vchodu do provozovny (cca 8 m2) a opravu schodů na adrese Proutěný svět, [ulice a číslo], [obec] v částce 16 200 Kč a zároveň stvrzenkou z 22. 3. 2011 potvrzující její úhradu, daňovým dokladem [číslo] 2010 ze dne 8. 7. 2010, kterým společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], žalovanému fakturovala opravu elektroměrového rozvaděče a elektroinstalace na provozovně [anonymizována dvě slova], ulice [ulice a číslo], [obec], v částce 15 832 Kč s tím, že její zaplacení doložil potvrzenou poštovní poukázkou, platebními doklady SIPO s potvrzením o zaplacení elektřiny na jméno [jméno] [příjmení] (za měsíce říjen 2007, listopad 2007, prosinec 2007, únor 2008, březen 2008, duben 2008, květen 2008, červen 2008, červenec 2008, srpen 2008, září 2008, říjen 2008, listopad 2008, prosinec 2008, leden 2009, únor 2009, březen 2009, duben 2009, květen 2009, červen 2009, červenec 2009, srpen 2009, září 2009, říjen 2009, listopad 2009, leden 2010 - listopad 2010, únor 2011 – červen 2011, srpen 2011 a září 2011). Na ústním jednání konaném dne 13. 9. 2018 prohlásili účastníci za nesporné, že částka 315 000 Kč, kterou žalovaný žalobci uhradil v lednu a únoru 2012, byla určena na úhradu za užívání nebytových prostor ve výši 8 000 Kč měsíčně podle nájemní smlouvy z 1. 9. 2006 za celé dlužné období od října 2007 do února 2012 s tím, že si žalovaný odečetl z této částky jím započítávané platby vůči pohledávkám žalobce v částce 109 000 Kč. Na ústním jednání konaném dne 24. 6. 2019 žalovaný výslovně uvedl, že v dopise ze dne 17. 1. 2012 uplatnil poprvé své pohledávky a rovnou formou zápočtu, s čím žalobce souhlasil.

18. Dopisem ze dne 17. 4. 2012 sdělil žalobce žalovanému, že smlouvu z 1. 9. 2006 nepovažuje za platnou, dále sdělil, že uznává pohledávku části pohřebného ve výši 21 606 Kč, ostatní pohledávky, které žalovaný zmiňoval v dopise ze dne 17. 1. 2012, neuznal, a vyzval ho k úhradě částky 750 000 Kč z titulu dlužného nájemného podle smlouvy z 1. 9. 2001, bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Dle dodejky žalovaný převzal dopis dne 27. 4. 2012.

19. Pokud jde o stav předmětných prostor v době jejich užívání žalovaným, soud vyšel z jejich fotodokumentace poskytnuté [název soudu], z které byla zjištěna zvýšená vlhkost v oblasti toalety, u oken, absence topení a osvětlení. Účastníci dále prohlásili za nesporné, že objekt byl vytápěn pouze akumulačními kamny ve vlastnictví žalovaného, v předmětných prostorách nebyla zavedena teplá voda pouze studená ze studny (ústní jednání konané dne 11. 9. 2017), žalobce nerozporoval, že žalovaný vlastnil i osvětlení, rolety a koberce. Podle úředního záznamu Policie ČR, [stát. instituce], Územní odbor [obec] [anonymizováno] – [anonymizováno] o podání vysvětlení žalovaného ze dne 22. 11. 2011 v 19:41 hod, žalovaný popisoval vysazení a odnesení vstupních dveří žalobcem, který měl sdělit jeho manželce, že potřebuje dveře přeměřit a proto je odvezl, žalovaný se jej pokoušel neúspěšně telefonicky kontaktovat. Dle úředního záznamu o podání vysvětlení u téhož útvaru policie ČR ze dne 15. 12. 2011 žalobce sdělil, že chtěl dveře pouze přeměřit, následně je chtěl vrátit, ale již byly osazeny jiné dveře. Ze znaleckého posudku [celé jméno znalce] [číslo] 2012 nebylo nic podstatného zjištěno (nebylo z něj nad rámec zjištění z jiných důkazů učinit závěr o stavu domu), obdobně z posudku [celé jméno znalce] [číslo] 2011 vypracovaného pro účely dědického řízení po [jméno] [příjmení] nic podstatného pro stav domu nebylo zjištěno, vyjma, že šlo o starý dům z dvacátých let devatenáctého století.

20. Svědek [jméno] [příjmení] uvedl, že pomáhal zůstaviteli [jméno] [příjmení] s daňovým přiznáním za rok 2006, kde mezi příjmy byl uveden nájem za budovy a dvora asi 20 000 Kč měsíčně, kdy mu měl zůstavitel sdělit, že jde o stabilní příjem z košíků. V doplňujícím výslechu uvedl, že byl přítomen tomu, když žalobce odvezl dveře z prodejny žalovaného, kdy je chtěl přeměřit, a proto je odvezli do garáže svědka, kde bylo více světla, za hodinu je dovezli zpátky, už tam byly osazeny jiné dveře. Za tři čtyři dny byl přítomen rozhovoru žalobce, kdy bylo žalobci sděleno, že už dveře nechce. Svědek [jméno] [jméno] vypověděl, že mu [příjmení] [příjmení] sděloval, že má příjmy z pronájmu kolem 20 000 Kč.

21. Svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že pro žalovaného pracovala v letech 2008 2012, vykonávala činnost prodavačky, práci vykonávala v provozovně v ulici [ulice a číslo], [obec]. Jednalo se o starý dům, průběžně byly prováděny opravy, dům byl vlhký, nacházela se v něm plíseň, musely se opravovat omítky a malovat, opravovala se elektrika. [příjmení] se osadit nové dveře, jelikož žalobce ty staré odnesl pryč. Opravovaly se i schody před domem, kde se drolil beton. [ulice] domek byl na tom hůř. Dům byl využíván k prodeji a vystavování zboží, případně skladování a zahradní domek sloužil jako sklad. Podle svědkyně měl mít žalovaný nájemní smlouvu do konce roku 2011.

22. Svědek [celé jméno znalce] uvedl, že v rámci vypracování posudků pro účely dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] a v roce 2012 pro účely rozdělení domu na jednotky pro žalobce navštívil předmětné nemovitosti. V době první návštěvy byla v přízemí domu prodejna proutěného zboží. Nic nestandartního tam neviděl, plíseň necítil, pouze na toaletě byla navlhlá zeď. Považoval ho za standartní dům, měl vymalované zdi, podlahové krytiny, byl osazen okny, dveřmi, nacházelo se tam osvětlení.

23. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně] (jednatelky [právnická osoba] s. r. o., která předmětné prostory užívala na základě nájemní smlouvy s žalobcem) bylo zjištěno, že dům nebyl v dobrém stavu, byly tam vlhké zdi hned u vstupu do domu vedle okna, u toalety. Topilo se akumulačními kamny, dům se nedal vytopit. I svědek [jméno] [příjmení] potvrdil, že dům byl mokrý na více místech, nedal se proto vytopit, předělávaly se omítky, dozdívaly se schody, vlhkost se objevovala opakovaně.

24. Soud v řízení nevycházel ze znaleckého posudku [celé jméno znalkyně] [číslo] kterým mělo být stanoveno obvyklé nájemné předmětných prostor v částce 20 414 Kč, neboť znalecký posudek nevycházel z prokázaného stavu nemovitosti v rozhodném období říjen 2007 – listopad 2011.

25. Ze znaleckého posudku [číslo] 2018 vypracovaného znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] (znalkyní v oboru ekonomika ceny a odhady nemovitostí a stavebnictví, stavby obytné, průmyslové a zemědělské) ve znění jeho doplnění ze dne 20. 11. 2018 a 17. 5. 2019 o výši obvyklého nájemného prostor nacházejících se v přízemí domu [adresa] a zahradního domku a z jejího výslechu soud zjistil, že obvyklé nájemné v místě a čase (bez zahrnutí venkovní plochy před žalovaným užívanými prostory v domě [adresa]) v roce 2007 s přihlédnutím k míře inflace činí částku 15 996 Kč, v roce 2008 (míra inflace 6,3) částku 17 004 Kč měsíčně, v roce 2009 (míra inflace 1) částku 17 174 Kč, v roce 2010 (míra inflace 1,5) částku 17 431 Kč, v roce 2011 (míra inflace 1) částku 17 605 Kč.

26. Žalovaný vytýkal posudku znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] nevhodnost v posudku použité metody (porovnávací), neboť v dané lokalitě nejsou vzhledem k stáří a stavu posuzovaných prostor srovnatelné objekty. Znalkyni vyčítal, že použila vedle srovnatelných prostor i prostory neporovnatelné (např. moderní novostavbu s technickou vybaveností), v případě zahradního domku poukazoval na nevhodné srovnání se skladovými prostory o velikosti 964 m2, obsahujícími kanceláře, manipulační a parkovací plochy. Konečně nesouhlasil s porovnáním s nabídkami nájmů v roce 2018 a jejich úpravou koeficientem K7 a pak jejich zvýšení inflací. Žádal, a navrhoval stanovení obvyklé výše nájemného za použití výnosové metody a aby cena obvyklého nájemného v letech 2007 až 2011 byla znalkyní vypočtena s přihlédnutím k posudku [celé jméno znalce] [číslo] 2011, který byl podkladem pro zaplacení dědické daně.

27. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR má důkaz znaleckým posudkem na rozdíl od ostatních důkazů specifické postavení v tom, že jeho hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5081/2008, a ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 420/2008, z 12. 5. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4930/2009).

28. V rámci svého písemného posudku i při svém výslechu na ústním jednání konaném dne 13. 9. 2018 a 24. 1. 2019 znalkyně podrobně popsala svůj postup při zpracování posudku (s přihlédnutím k námitkám žalovaného), zejména uvedla, jak dospěla k obvyklé výši nájemného předmětných prostor v jednotlivých letech, jaké koeficienty u porovnávací metody a z jakého důvodu použila, jak vybírala prostory vhodné k porovnání (standardně vybavené prostory bez nadstandartních prvků, lokalita) a se zohledněním rozdílů pomocí použitých koeficientů (velikost plochy). Znalkyně dále vysvětlila, proč je použití výnosové metody pro určení obvyklé ceny nájemného v místě a čase nevhodné, jakými úvahami se při zodpovězení vymezeného úkolu řídila, jakým způsobem vybírala a dále pracovala (prostřednictvím použitých koeficientů) s porovnatelnými prostory pro účely stanovení obvyklé ceny nájemného předmětných prostor v místě a čase. Vysvětlila vhodnost použití porovnávací metody z hlediska zadání znaleckého úkolu v posuzovaném případě a naopak nevhodnost žalovaným preferované výnosové metody, i nevhodnost zohlednění posudku [celé jméno znalce] (jeho posudek z roku 2011 stanovil pouze administrativní cenu, v případě posudku u roku 2012, kdy jmenovaný použil výnosovou metodu, navíc byla jím zjištěná cena (180 Kč/m2) dokonce vyšší než cena určená znalkyní porovnávací metodou). Její posudek byl přesvědčivě a logicky zdůvodněn. Vycházel ze stavu prostor tak, jak byl zjištěn v rámci provedeného dokazování a pro účely posudku vymezen v zadání znaleckého úkolu, přičemž výše obvyklého nájemného v místě a čase byla stanovena s přihlédnutím ke skutečnému využívání předmětných prostor žalovaným (v případě prostor v domě [adresa] jako prodejny a skladu a v případě prostor zahradního domku jako skladu).

29. Žalovaný navrhl důkaz doplněním znaleckého posudku, který by obvyklou výší nájemného prostor určil výnosovou metodou s poukazem na nedostatek porovnatelných nemovitostí. S uvedeným názorem soud nesouhlasí. Obvyklou cenou věci je cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Vyjadřuje hodnotu věci a určuje se porovnáním (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku). I když v zásadě není vyloučeno pro účely stanovení obvyklé ceny užití i jiné metody než metody porovnávací (tedy i výnosové metody), lze k tomu přistoupit pouze tehdy, pokud by nebylo možné použít metodu porovnávací, např. z důvodu, že kvůli výrazné rozestavěnosti (nedokončenosti) stavby není k dispozici dostatek porovnatelných nemovitostí a jiná metoda by se s ohledem na konkrétní okolnosti jevila přesnější a vhodnější (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2003 sp. zn. 33 Odo 477/2003, kdy byla připuštěna pro stanovení obvyklé ceny nákladová metoda). V posuzované věci však znalkyně považovala použití výnosové metody ve vztahu k předmětným prostorám za nevhodné (používá se u běžně pronajímaných objektů jako kancelářské objekty nebo domy s pronajatými bytovými jednotkami), naopak za vhodné považovala užití právě porovnávací metody. Za účelem stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí nalezla velký soubor porovnatelných nemovitostí, jejichž odlišnosti upravila za pomocí použitých koeficientů. Přitom porovnávací metodu jako standartní způsob určení obvyklé ceny užila i např. znalkyně [celé jméno znalkyně] (z jejího posudku soud nevyšel pouze z důvodu nezohlednění stavu nemovitostí v rozhodné době). S ohledem na uvedené, soud neshledal důvod pro doplnění znaleckého posudku za účelem stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí výnosovou metodou.

30. Na ústním jednání konaném dne 10. 6. 2019 účastníci prohlásili za nesporné, že cena za užívání betonové plochy před domem [adresa] (jejíž užívání nebylo předmětem řízení) by činila v souladu s výpočtem znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] částku 596 Kč (užívání uvedené plochy nebylo předmětem původní žaloby a žalobce nenavrhl změnu žaloby spočívající v rozšíření o tuto plochu, viz ústní jednání konané dne 11. 4. 2019).

31. Pro řízení nebyl důležitý důkaz úrokovými sazbami [právnická osoba] k osobním účtům, návrh na vklad vlastnického práva žalovaného a [příjmení] [příjmení] k jimi nově nabytým nemovitostem parc. [číslo] v k. ú. [obec] - [obec] včetně kupní smlouvy a výpisu z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo, neboť by neovlivnily rozhodnutí soudu a netýkaly se předmětu řízení, obdobně kupní smlouva, kterou žalovaný nabyl pozemek parc. [číslo] k. ú. [obec] [obec], výpis z katastru nemovitostí a kupní smlouva, kterou žalovaný nabyl pozemek parc. [číslo] k. ú. [obec] u [obec]. Pro řízení nebyl důležitý důkaz výpovědí žalobce z nájmu nebytových prostor žalovanému, neboť neměl žádnou souvislost s nárokem žalobce, ani vyrozumění žalobce žalovanému o zajištění jeho věcí v nebytových prostorech ze dne 16. 10. 2011. Dále místopřísežné prohlášení zůstavitele [jméno] [příjmení], že neučinil nic, co by žalobce opravňovalo k dědění po něm ze dne 12. 9. 2007, neboť o dědickém právu žalobce po [jméno] [příjmení] bylo pravomocně rozhodnuto. Dále soud nepovažoval za podstatný důkaz rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 11. 2018 vztahující se k účastníkům, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce vůči žalovanému na úhradu částky 49 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání části pozemku parc. [číslo] k. ú. [obec] – [obec], od vjezdové brány k vedlejší stavbě – zahradnímu domku, protokol o provedení důkazu před dožádaným soudem – [název soudu] ze dne 10. 7. 2015, předmětem kterého byl výslech [jméno] [příjmení], protokol o provedení důkazu mimo jednání [název soudu] ze dne 3. 12. 2014 – výslechu [jméno] [příjmení], ani protokol o výpovědi [jméno] [příjmení], neboť stav předmětných prostor byl dostatečně zjištěn i bez těchto důkazů. Příloha protokolu o soupisu movitých věcí k sp. zn. [spisová značka], usnesení [název soudu] ze dne 9. 11. 2011 č. j. [číslo jednací] o nařízení soupisu movitých věcí, usnesení [název soudu] ze dne 15. 36. 2012 č. j. [spisová značka], písemná korespondence účastníků vztahující se k převzetí zadržovaných movitých věcí, neboť přímo nesouvisela s předmětem řízení. Konečně nebyl důležitý důkaz rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne 19. 2. 2014 kterým byla uložena povinnost společnosti [právnická osoba] k úhradě částky 69 945 Kč s příslušenstvím, a exekučním příkazem, kterým byla tato pohledávka dle pravomocného rozsudku vymáhána (jimi mělo být poukázáno na negativní vztah k žalobci) a protokolem o převzetí nebytového prostoru [ulice], neboť skutečnosti buď nebyly pro věc podstatné (rozhodnutí), nebo tam uvedené skutečnosti vyplývaly z jiných důkazů (pokud jde o zařízení prostor) a nakonec nebyly mezi účastníky sporné. Nebyl proveden důkaz účetnictvím žalovaného, neboť podle sdělení účetní bylo účetnictví za rok 2007 zálohované na disku PC, který byl při bouřce ztracen. O nájmech v roce 2007 nebylo podle účetní poradkyně [jméno] [příjmení] účtováno, ani daňová přiznání právního předchůdce žalobce [jméno] [příjmení] za roky 2001 - 2005, neboť by nemohly prokázat smluvní vztah mezi právním předchůdcem a žalovaným. Nebyl proveden důkaz výslechem [jméno] [celé jméno znalce] a [jméno] [příjmení] ohledně rekonstrukce předmětných prostor, neboť by neměl vliv na rozhodnutí věci. [jméno] [příjmení] nebyl vyslechnut, neboť se měl vyjádřit k stavu žalovaným užívaných prostor v letech 2004 2005, které nebyly předmětem žalobního návrhu, dále nebyli vyslechnuti svědci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ani výslech žalovaného a jeho manželky [jméno] [příjmení], neboť měli vypovídat o okolnostech placení a výše nájemného, což pro danou věc nebylo samo o sobě důležité a žalovaný svůj postoj dostatečně prezentoval v rámci svých podání.

32. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí jako právní nástupce zemřelého [jméno] [příjmení], kdy dědictví mu bylo potvrzeno usnesením [název soudu] ze dne 22. 9. 2011, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci téhož dne. Žalovaný užíval v domě [adresa], jenž je součástí pozemku parc. č. st. [anonymizováno] prostory v přízemí domu, a to 4 místnosti a příslušenství za účelem provozování prodejny proutěného zboží, původně na základě smlouvy o pronájmu z 1. 9. 2001 uzavřené s právním předchůdcem žalobce [jméno] [příjmení] (časově omezené na dobu 5 let, kdy podle nesporných tvrzení účastníků učiněných na ústním jednání konaném dne 10. 6. 2019 byla po pěti letech platnost smlouvy ukončena). V září 2007 [příjmení] [příjmení] zemřel a bylo zahájeno dědické potenciálním dědicem zůstavitele [jméno] [příjmení] a závětním dědicem – žalobcem o dědické právo, který byl pravomocně vyřešen ve prospěch žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [rok] [číslo], kterým byl potvrzen rozsudek [název soudu] ze dne 22. 6. 2010 č. j. [číslo jednací]. Právní moc rozhodnutí nastala dne 2. 7. 2011. Po smrti zůstavitele žalovaný v souvislosti s užíváním předmětných prostor ničeho nehradil. V průběhu dědického řízení spolu účastníci komunikovali, žalobce byl žalovaným informován o stavu předmětných nemovitostí. Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 27. 9. 2011 k zaplacení dlužného nájemného bez konkretizace požadavku (zejména výše) a následně dopisem ze dne 13. 12. 2011 o úhradu za užívání předmětných prostor (označené jako nájemné, bezdůvodné obohacení a náhradu škody) ve výši 21 600 Kč. Žalovaný reagoval dopisem ze dne 17. 1. 2012, v kterém žalobci oznámil existenci nájemné smlouvy z 1. 9. 2006 s výši nájemného 8 000 Kč s tím, že nájemné za říjen 2007 až leden 2011 (52 měsíců) činí částku 416 000 Kč. Zároveň proti uvedené pohledávce započetl pohledávku z titulu žalovaným vynaložených nákladů na pohřeb [jméno] [příjmení] v částce 21 606 Kč, zálohy na dodávky elektřiny [právnická osoba] a. s., které žalovaný hradil za prostory domu [adresa], které nebyly předmětem nájemního vztahu žalovaného a [jméno] [příjmení] v částce 51 120 Kč, náklady na údržbu nemovitostí v částce 32 032 Kč a náklady na montáž vstupních dveří v částce 4 244 Kč poté, co žalobce vstupní dveře do pronajatých prostor odnesl. Současně uvedl, že po započtení činí dluh 306 998 Kč a zároveň částku 307 000 Kč poslal na účet žalobce. Mezi účastníky nebylo sporu, že uvedená částka byla žalobci uhrazena za účelem úhrady za užívání předmětných prostor do částky 8 000 Kč měsíčně.

33. Žalobce původně v řízení tvrdil existenci smluvního nájemního vztahu mezi účastníky, v rámci kterého mělo být sjednáno měsíční nájemné v částce 21 600 Kč. Byl proto poučen na ústním jednání konaném dne 11. 4. 2019 podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že musí prokázat smluvní vztah mezi účastníky a zároveň byl poučen o následcích nesplnění výzvy. Žalobce však žádné další důkazy nenavrhl.

34. Žalovaný v řízení tvrdil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena dne 1. 9. 2006 písemná smlouva o pronájmu nebytového prostoru, jejímž předmětem byly kromě prostor v domě [adresa] i prostory zahradního domku a v rámci které si strany smlouvy sjednaly nájemné v částce 8 000 Kč. Tato tvrzení prokazoval kopií listiny nazvané smlouva o pronájmu, datovanou dne 1. 9. 2006, kterou měl podepsat jako pronajímatel [příjmení] [příjmení] a potvrzením o zaplacení částky 8 000 Kč jako nájemného za měsíc září 2007 s tvrzeným podpisem [jméno] [příjmení]. Žalobce pravost listiny označené jako smlouva o pronájmu nebytového prostoru ze dne 1. 9. 2006 zpochybnil. V občanském soudním řízení obecně platí, že popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek NS ČR ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99). Za účelem prokázání pravosti listiny byl proveden důkaz znaleckým posudkem znalce [celé jméno znalce] (znalce z oboru kriminalistika – technické zkoumání listin, expertíza pravosti platidel a cenin a písmoznalectví) [číslo] který s velkou pravděpodobností uzavřel, že text druhé strany smlouvy o pronájmu z 1. 9. 2006 (zejména čl. II. upravující nájemné) byl dodatečně dotištěn, neboť vykazuje významné odlišnosti oproti první a třetí straně (řádkování, barevný odstín, malý stranový posun levého okraje). Zároveň podle znaleckého posudku [číslo] stejného znalce nebyl podpis na potvrzení o převzetí nájemného ze dne 1. 9. 2006 s velkou pravděpodobností pravým podpisem [jméno] [příjmení]. S ohledem na uvedené skutečnosti byl žalovaný na ústním jednání konaném dne 22. 6. 2017 poučen o nutnosti prokázat pravost nájemní smlouvy podle § 118a o. s. ř., zároveň byl poučen o následcích nesplnění výzvy, žalovaný žádné důkazy nenavrhl.

35. Z tohoto důvodu soud vycházel z toho, že v žalovaném období neexistoval smluvní vztah mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce k předmětným prostorám (bylo pak nadbytečné zabývat se platností smlouvy o pronájmu z 1. 9. 2006 podle jejího obsahu).

36. Podle posudku Ing. [příjmení] činí obvyklé nájemné předmětných prostor v místě a čase, v roce 2007 s přihlédnutím k míře inflace částku 15 996 Kč, v roce 2008 (míra inflace 6,3) částku 17 004 Kč měsíčně, v roce 2009 (míra inflace 1) částku 17 174 Kč, v roce 2010 (míra inflace 1,5) částku 17 431 Kč, v roce 2011 (míra inflace 1) částku 17 605 Kč. Zjištěný stav prostor v době jejich užívání žalovaným byl pro účely posudku zjištěn tak, že dům [adresa] byl starý dům s nadměrnou vlhkostí, chyběly podlahové krytiny, osvětlení, topení, tekla pouze studená voda. Nakonec nebyla zohledněna skutečnost, že žalobce z prostor v domě [adresa] odvezl vstupní dveře, neboť se uvedená skutečnost udála až bezprostředně před koncem žalovaného období (dne 22. 11. 2011 a žalováno bylo do 30. 11. 2011) a neměla by tak vliv na výši úplaty za užívání (žalovaný si osadil nové dveře). Žalovaný uhradil žalobci v souvislosti s užíváním předmětných prostor částku 306 998 Kč za měsíce říjen 2007 až leden 2012 (do částky 8 000 Kč měsíčně), kdy sdělil žalobci, že se jedná o částku za výše uvedené období a do výše uvedené výše, zároveň si započetl proti pohledávce žalobce na nájemné své výše popsané pohledávky. Následně ještě zaplatil částku 8 000 Kč za únor 2012. Žalobce vyzval k zaplacení částky 21 600 Kč dopisem ze dne 13. 12. 2011.

37. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok žalobce na úplatu za užívání předmětných prostor v období říjen 2007 - listopad 2011, tedy za období do 31. 12. 2013, soud v souladu s § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013.

38. Podle § 451 odst. 1, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

39. Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. V rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení je pasivně legitimován podle § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2634/2007). Uvažovat o posouzení nároku na zaplacení peněžitého plnění uplatněného z důvodu užívání cizí věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení lze teprve tehdy, pokud důvod plnění nelze opřít o platnou nájemní smlouvu či jiný závazkový vztah (srov. rozsudek NS ČR ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 983/2005 ze dne 27. ledna 2006).

40. Jak plyne z výše citovaných rozhodnutí, nárok na plnění z titulu bezdůvodného obohacení (i) za užívání cizí věci je namístě pouze v případě absence právního důvodu spotřebovaného plnění (např. smlouvy). V posuzovaném případě účastníci sami prohlásili za nesporné, že smlouva o pronájmu z 1. 9. 2001, kterou byly pronajaty výše specifikované prostory v přízemí domu [adresa], byla ukončena v souladu s jejím časovým omezením po pěti letech, přičemž žádný z účastníků jím tvrzený navazující smluvní vztah (nájemní nebo jiný) mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce neprokázal. Oba účastníci přitom shodně tvrdili, že užívání prostor přízemí domu [adresa] a prostor zahradního domku mělo být uskutečňováno za úplatu. Sporná mezi nimi byla pouze výše této úplaty. Aktivní věcná legitimace žalobce vyplývá z ustanovení § 460 obč. zák., kdy jako dědic původního vlastníka předmětných nemovitostí [jméno] [příjmení] se stal okamžikem jeho smrti v souladu s výsledky dědického řízení vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž jeho majetek se v důsledku chování žalovaného (který předmětné prostory užíval bez existujícího právního důvodu a odpovídajícího protiplnění) nezvětšil, ač by k tomu za normálního chodu věcí došlo. Naopak pasivně věcně legitimován je v řízení žalovaný, který předmětné prostory užíval bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění.

41. V případě užívání cizí věci bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele právě v tom, že vykonával právo nájmu k této cizí věci. Uživatel přirozeně není schopen takto spotřebované plnění vrátit a proto podle posledně citovaného ustanovení je povinen nahradit bezdůvodné obohacení ve formě peněžité náhrady, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (rozsudek NS ČR ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, usnesení NS ČR ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 30 Cdo 823/2007, rozsudek NS ČR ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013). Při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení, vznikajícího užíváním pronajatých prostor, a s tím spjaté otázky, zda nájemcem užívaný prostor má povahu bytu nebo nebytového prostoru, je rozhodný skutečný stav užívání. Fakticita užívání pronajatých prostor nájemcem musí mít přednost před formálně právní povahou těchto prostor (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 788/12).

42. V posudku Ing. [jméno] [příjmení] bylo stanoveno obvyklé nájemné za užívání předmětných prostor v souladu s jejich skutečným užíváním žalovaným a v souladu s jejich v řízení zjištěným stavem (v případě prostoru v přízemí domu [adresa] prodejny a prostor zahradního domku jako skladu) na částky - v roce 2007 částku 15 996 Kč měsíčně (úplata za 3 měsíce říjen – prosinec 2007 celkem 47 988 Kč), v roce 2008 částku 17 004 Kč měsíčně (úplata za 12 měsíců leden – prosinec 2008 celkem 204 048 Kč), v roce 2009 částku 17 174 Kč měsíčně (úplata za 12 měsíců leden – prosinec 2009 celkem 206 088 Kč), v roce 2010 částku 17 431 Kč měsíčně (úplata za 12 měsíců leden – prosinec 2010 celkem 209 172 Kč), v roce 2011 částku 17 605 Kč měsíčně (úplata za 11 měsíců leden – listopad 2011 celkem 193 655 Kč). Celkem tak bezdůvodné obohacení na straně žalovaného za žalované období činí částku 860 951 Kč.

43. Žalovaný se v řízení bránil poukazem na to, že pohledávka žalobce zanikla v částce 109 002 Kč v důsledku započtení provedeného dopisem ze dne 17. 1. 2012. Uvedeným dopisem žalovaný vůči pohledávce žalobce na nájemné (do výše 8 000 Kč) započetl své pohledávky vůči žalobci, a to z titulu zaplaceného pohřbu právního předchůdce žalobce [jméno] [příjmení] v částce 21 606 Kč, záloh na dodávky elektřiny [právnická osoba] a. s., které žalovaný hradil za prostory domu [adresa], které žalovaný neužíval, v částce 51 120 Kč, náklady na údržbu nemovitostí v částce 32 032 Kč a náklady na montáž nových vstupních dveří v částce 4 244 Kč (po odebrání a odvezení původních dveří žalobcem). Zároveň v dopise uvedl, že po započtení činí dluh 306 998 Kč, který uhradil žalobci v průběhu řízení jako úhradu nájemného po zápočtu do výše 8 000 Kč za období říjen 2007 – leden 2012.

44. Žalobce se zápočtem pohledávek žalovaného nesouhlasil a existenci pohledávek žalovaného sporoval (až na pohledávku nákladů vynaložených na pohřeb zůstavitele, přičemž i v tomto případě svůj názor v průběhu řízení měnil). Žalovaným uhrazenou částku 306 998 Kč si sám určil na splnění části své pohledávky na úplatu za užívání předmětných prostor do částky 8 000 Kč (jejíž strop určil žalovaný) za říjen 2007 až září 2010 včetně (36 nájmů) a co do zbylé částky 2 998 Kč za říjen 2010 (v této části pak vzal žalobu zpět podáním ze dne 30. 1. 2012), částku 16 000 Kč určil na úhradu za užívání předmětných prostor mimo rámec žaloby za období prosinec 2011 a leden 2012 (po částce 8 000 Kč).

45. Pokud jde o posouzení, zda pohledávka žalobce v části tvrzené žalovaným zanikla započtením provedeným dopisem ze dne 17. 1. 2012, soud vycházel ze skutkových zjištění, že označeným dopisem žalovaný sdělil žalobci, že započetl proti pohledávce žalobce na nájemné ve výši 8 000 Kč za 52 měsíců, tedy celkem proti částce 416 000 Kč výše specifikované částky vzniklé z označených titulů. Mezi účastníky přitom nebylo sporu, že žalovaný poprvé své tvrzené pohledávky vůči žalobci uplatnil právě uvedeným dopisem, a to formou zápočtu (viz ústní jednání konané dne 24. 6. 2019).

46. Podle ust. § 580 obč. zák., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle ust. § 581 odst. 2 obč. zák., započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

47. Aby mohlo dojít k zániku části pohledávky žalobce v důsledku jednostranného úkonu započtení, provedeného žalovaným, musely by být současně splněny jednak kvalitativní požadavky vztahující se k započítávaným pohledávkám vyplývajícím z ustanovení § 580 a následující obč. zák. (vzájemné pohledávky, splatnost pohledávek, žalovatelnost pohledávek, určitost pohledávek apod.) jednak kvalitativní požadavky na samotný úkon započtení jako právní jednání (určitost, srozumitelnost, bezpodmínečnost apod.). V případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Není-li z projevu směřujícího k započtení zřejmé, která pohledávka a proti které je započítávána, a v důsledku toho ani to, které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly, je úkon započtení neplatný pro neurčitost (srov. rozsudek NS ČR ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, ze dne 30. 3. 2011 sp. zn. 33 Cdo 3945/2009 a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006). Pro zánik závazků započtením pohledávek přitom není rozhodné, jak účastníci v projevu směřujícím k započtení kvalifikovali pohledávky po právní stránce (srov. rozsudek NS ČR ze dne 17. 2. 2010 32 Cdo 4407/2009).

48. V případě započtení provedeného výše označeným dopisem již samotný právní úkon (započtení) trpí vadami, které mají za následek jeho neplatnost. Žalovaný v dopise započetl proti pohledávkám žalobce na„ nájemné“ v částce 8 000 Kč měsíčně (celkem 416 000 Kč) své tvrzené pohledávky, aniž by zároveň určil, které pohledávky žalobce na nájemné (za jaké období), které v souhrnu převyšovaly tvrzené pohledávky žalovaného, jsou předmětem započtení, a tudíž by měly v důsledku úkonu započtení zaniknout. Z dopisu ze dne 17. 1. 2012 nelze tuto skutečnost dovodit, jedná se tak o právní jednání neurčité a tudíž neplatné. V důsledku uvedeného úkonu tak nemohlo dojít k zániku pohledávek žalobce.

49. Dále podle ustálené judikatury lze v občanskoprávních vztazích úkon směřující k započtení (kompenzační projev) účinně učinit zásadně jen tehdy, je-li pohledávka osoby, která takový úkon činí, v době, kdy kompenzační projev dojde adresátu, již splatná. Kompenzační projev učiněný věřitelem s pohledávkou, která v době, kdy kompenzační projev dojde adresátu, ještě není splatná (a to v situaci, kdy zákon započtení pohledávky, která není splatná, výslovně nepřipouští), nemá co do započtení žádné účinky a těchto účinků nenabývá ani k okamžiku, kdy se taková pohledávka (v budoucnu) splatnou stane (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 204/2003, ze dne 31. ledna 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 33 Cdo 284/2010 ze dne 29. 11. 2011).

50. Dle výše uvedené judikatury tak k platnému započtení pohledávek žalovaného vůči pohledávkám žalobce mohlo dojít pouze tehdy, pokud měl žalovaný v době učinění projevu vůle k započtení vůči žalobci splatnou pohledávku.

51. V případě pohledávek žalobce se jedná o pohledávky z bezdůvodného bohacení, kde doba plnění není mezi účastníky sjednána. V tom případě mohl věřitel požadovat plnění ihned a dlužník byl poté povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu. (srov. § 1958 odst. 2 o. z.). Žalobce vyzval žalovaného v dopise ze dne 13. 12. 2011 k úhradě pohledávky ve lhůtě 6 týdnů od jeho doručení, přičemž dopis byl žalovanému doručen dne 15. 12. 2011. V souladu s ust. § 563 obč. zák. měl žalovaný plnit dne 16. 12. 2011, protože k tomuto dni se stala pohledávka žalobce splatnou.

52. Pokud jde obecně o pohledávky žalovaného, které žalovaný jednostranně započetl, mělo se jednat taktéž o pohledávky, kde nebyla dohoda o splatnosti, splatnost pohledávek nevyplývala ani ze zákona ani z povahy věci (např. náklady pohřbu, náklady spojené s předmětnými nemovitostmi apod.) Žalovaný tak v souladu s výše uvedenými závěry mohl navodit splatnost pohledávek až výzvou k plnění adresovanou žalobci. Žalovaný však poprvé informoval žalobce o svých tvrzených pohledávkách vůči žalobci až v dopise adresovaném žalobci ze dne 17. 1. 2012 jako reakci na výzvu k úhradě„ dlužného nájemného“ (dopis žalobce ze dne 13. 12. 2011) a to přímo zápočtem uvedených pohledávek s tím, že po započtení činí dluh 306 998 Kč. Ohledně částky, kterou žalovaný uplatnil k zápočtu, nebyl učiněn projev obsahující výslovnou výzvu k plnění žalobci ohledně započítávaných pohledávek. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Odo 1642/2006), pokud žalovaný v podání projevil toliko vůli směřující k započtení své pohledávky na žalovanou pohledávku (§ 580 obč. zák.), nelze to ztotožnit s výzvou k plnění podle § 563 obč. zák.. Započítávané pohledávky tak do doby kompenzačního projevu nenabyly splatnosti a tudíž nebyly způsobilé k započtení. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k zánikužalovaných pohledávek žalobce.

53. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že pohledávky, které žalovaný použil k započtení, by nebyly způsobilé k započtení z důvodu, že nenabyly splatnosti, soud se v řízení v zájmu hospodárnosti zvlášť nezabýval existencí a oprávněností jednotlivých pohledávek žalovaného vůči žalobci.

54. Úhradou částky 306 998 Kč tak žalovaný plnil částečně na pohledávku žalobce na úplatu za užívání předmětných prostor, přičemž při úhradě určil (viz nesporná tvrzení účastníků na ústním jednání konaném dne 13. 9. 2018), že úhrada částky 306 998 Kč má být určena na úplatu (nájem) za užívání předmětných prostor ve výši 8 000 Kč měsíčně za období říjen 2007 – leden 2012. Podle názoru soudu není přitom důležité, že žalovaný v dopise označil uvedenou platbu jako úhradu nájemného, neboť je zřejmé, že jeho úmyslem bylo uhradit platbu za užívání předmětných prostor, samotná právní kvalifikace pohledávky není podstatná.

55. Částka 306 998 Kč (s ohledem na kompenzační projev, jež nebyl způsobilý přivodit zánik ani části pohledávky žalobce) však nepostačovala ani na úhradu žalovaným určeného závazku v jím určené výši.

56. Podle ustanovení § 559 odst. 1 občanského zákoníku splněním dluh zanikne. Podle ustanovení § 559 odst. 2 občanského zákoníku dluh musí být splněn řádně a včas. Splnění dluhu (soluce) – i částečné - nastává na základě jednostranného právního úkonu účastníka občanskoprávního vztahu (dlužníka), kterým poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu (věřiteli) předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu. Vyžaduje-li to povaha předmětu plnění (zejména spočívá-li v povinnosti něco dát), dochází ke splnění dluhu, jen jestliže druhý účastník občanskoprávního vztahu (věřitel) plnění svým jednostranným právním úkonem přijme nebo jestliže bude složeno v souladu se zákonem do úřední (soudní) úschovy. Představuje-li splnění dluhu (soluce) - jak uvedeno výše - v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází \„ právo volby\“, který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet - obecně vzato - buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality (srov. Usnesení NS ČR ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007.

57. Výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR stanoví pevná pravidla pro případ, kdy plnění dlužníka nestačí na úhradu jeho celého závazku vůči věřiteli a dlužník neurčí, na který z jeho více závazků má být plněno. Žalovaný v posuzovaném případě sice určil, že má být plněno na jeho závazek na„ nájemné“ za říjen 2007 až leden 2012 v částce 8 000 Kč, avšak částka 306 998 Kč, kterou za tím účelem žalobci zároveň uhradil, nepostačovala na pokrytí celého jeho závazku. Žalobce si započetl provedení úhrady na závazek žalovaného říjen 2007 až září 2010 včetně (36 nájmů a dále na úhradu za užívání předmětných prostor za období prosinec 2011 a leden 2012, které nebyly předmětem žaloby) a co do zbylé částky 2 998 Kč na nájemné v říjnu 2010 a v této části (290 998 Kč) pak vzal žalobu zpět podáním ze dne 30. 1. 2012, čehož procesním důsledkem bylo zastavení řízení, neznamená to však, že po hmotněprávní stránce došlo k splnění závazku žalovaného v této části, neboť právo volby žalobce (pouze jako adresát jednostranného právního úkonu dlužníka – žalovaného) jako věřitel v hmotněprávní rovině neměl.

58. V souladu s výše citovanou judikaturou tak protože poskytnuté plnění nepostačovalo na úhradu závazků žalovaného v souladu s jeho určením, soud při stanovení, které závazky a v jakém rozsahu zanikly, postupoval podle zásady priority (dřívější splatnosti závazku) a proporcionality (poměrného uspokojení závazků se stejnou splatností). Splatnost žalované částky přivodil žalobce v souladu s § 563 obč. zák. dopisem ze dne 13. 12. 2011, která nastala u všech jeho pohledávek za celé žalované období říjen 2007 – listopad 2011 ve stejnou dobu. Dopis byl doručen žalovanému 15. 12. 2011 (kdy se dopis dostal do sféry dispozice žalovaného, měl objektivně možnost se s tím seznámit (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011), neboť uvedeným dopisem žalobce vyzval žalovaného k úhradě právě částky za období říjen 2007 až listopad 2011. Splatnost jeho pohledávky za v dopise specifikované období tak nastala 16. 12. 2011. Z uvedeného pak vyplývá, že podle zásady priority (podle splatnosti dluhu) mohla být v souladu s výše uvedenými pravidly započtena částka 306 998 Kč na bezdůvodné obohacení pouze za období říjen 2007 – listopad 2011 (bezdůvodné obohacení za prosinec 2011 a leden 2012 v té době splatné nebylo). Protože uvedená částka nepostačovala ani k úhradě závazku ve výši 8 000 Kč za období říjen 2007 – listopad 2011, soud postupoval podle zásady proporcionality, kdy v důsledku plnění žalovaného zanikla pohledávka žalobce na úhradu za užívání předmětných prostor v částce 6 139,96 Kč měsíčně (poměrně za 50 měsíců za období říjen 2007 až listopad 2011 vždy z částky 8 000 Kč).

59. Žalovaný v řízení vznesl kompenzační námitku, kdy svou tvrzenou pohledávku v částce 315 000 Kč započetl proti pohledávce žalobce na bezdůvodné obohacení za užívání předmětných prostor. Námitku odůvodnil tím, že uvedenou částku zaplatil žalobci za účelem úhrady dlužného měsíčního nájemného ve výši 8 000 Kč za období říjen 2007 až únor 2012 dle nájemní smlouvy z 1. 9. 2006, přičemž žalobce sporuje pravost nájemní smlouvy z 1. 9. 2006. Soud však uvedenou námitku nepovažuje za důvodnou. Žalovaný zaplacením částky 315 000 Kč projevil vůli splnit svůj závazek vůči žalobci vzniklý užíváním předmětných prostor ve vymezeném časovém úseku do výše 8 000 Kč měsíčně. Samotná skutečnost, zda se tak stalo na základě nájemní smlouvy nebo z titulu bezdůvodného obohacení není pro věc důležitá, neboť vůle žalovaného by byla v obou případech stejná (úhrada za užívání předmětných prostor). Žalovaný tak splnil (částečně) svůj závazek a žádná pohledávka vůči žalobci mu z tohoto titulu nevznikla.

60. V rámci své obrany žalovaný dále vznesl v řízení námitku promlčení nároku žalobce.

61. Žalobce označil námitku promlčení vznesenou žalovaným za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému je na místě odepřít poskytnutí ochrany. Podle názoru žalobce žalovaný využil probíhajícího soudního sporu mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] o dědické právo, kdy v důsledku délky uvedeného sporu bylo dědické řízení skončeno až dne 22. 9. 2011 a žalobce tak nemohl své právo uplatnit včas. Žalovaný odmítl jednat s žalobcem jako vlastníkem nemovitosti, nehradil úplatu za užívání předmětných prostor a vznesení námitky promlčení za této situace navíc až v roce 2017 je výrazem zneužití práva žalovaného na úkor žalobce, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň poukázal na to, že žalovaný se úmyslně bezdůvodně obohatil, neboť věděl, že nebytové prostory užívá bez platné smlouvy, věděl o probíhajícím soudním sporu, který využil k bezplatnému užívání nemovitosti, aniž by odpovídající částku skládal do soudní úschovy.

62. Podle § 100 odst. 1 obč. zák., právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

63. Podle § 107 odst. 1 obč. zák., právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

64. U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Počátek promlčecích dob podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je pak upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, v literatuře Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C.H. Beck 2009, s. 609). Pro počátek běhu tříleté, popř. desetileté, objektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění. Tehdy také začne běžet objektivní promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je pak nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek 5/ 2001). K tomu dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Uvedenou vědomostí ovšem ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a judikaturu v něm odkazovanou, a dále také rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, ze dne 31. 10. 2006).

65. V posuzovaném případě žalobce definitivně nabyl vědomost, že právě na jeho úkor se žalovaný obohatil, právní mocí rozsudku [název soudu] ze dne 31. 5. 2011 [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [rok] [číslo], jímž byl potvrzen rozsudek [název soudu] ze dne 22. 6. 2010 č. j. [číslo jednací], kterým byla zamítnuta žaloba [jméno] [příjmení], že žalobce není dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení] dne 2. 7. 2011. V té době žalobce také disponoval znalostí, že žalovaný užívá předmětné prostory a nic za toto užívání neplatí. Subjektivní promlčecí doba v délce dva roky tak do doby podání žaloby (22. 11. 2011) neuplynula.

66. Naproti tomu objektivní promlčecí lhůta v souladu s výše citovanou judikaturou počala běžet vznikem bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, tedy za každý den užívání předmětných prostor bez právního důvodu zvlášť, nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení tři roky zpětně od podání žaloby (za období do 21. 11. 2008) je tak promlčen. Žalobce sice argumentoval tím, že žalovaný se úmyslně bezdůvodně obohatil, jelikož věděl o užívání nebytových prostor bez platné smlouvy, i o probíhajícím soudním sporu a uvedené využil k bezplatnému užívání předmětných prostor a promlčecí doba by tudíž měla být desetiletá, uvedený názor však soud nesdílí. V rámci řízení bylo zjištěno, že žalovaný původně disponoval právním titulem k užívání části předmětných prostor (vyjma prostor zahradního domku), a to nájemní smlouvu z roku 2001, žalovaný v řízení tvrdil jako právní důvod užívání předmětných prostor smlouvu o pronájmu nebytových prostor z 1. 9. 2006 (jejíž pravost se mu ale pro účely řízení nepodařilo prokázat). Ostatně titul k užívání předmětných nebytových prostor tvrdil (a neprokázal) sám žalobce. Z chování žalovaného je zřejmé, že měl blízký vztah k zůstaviteli [jméno] [příjmení], když to byl on, kdo uhradil pohřeb zůstavitele, hradil zálohy na elektřinu na celou předmětnou nemovitost, o nemovitost se v době dlouho probíhajícího dědického řízení staral, aniž by mu vynaložené náklady byly následně kompenzovány. Žalovaný spolupracoval se žalobcem v průběhu dědického řízení, poskytoval mu informace o předmětných nemovitostech, je zřejmé, že předpokládal, že v užívání předmětných prostor bude pokračovat i s právním nástupcem zůstavitele. V rámci komunikace se žalobcem (i s dalším potenciálním dědicem [jméno] [příjmení]) se nikdy netajil tím, že v době probíhajícího dědického řízení nehradí žádnou úplatu za užívání nebytových prostor a rozhodně nemohl předvídat průběh a délku dědického řízení. Jeho úmysl se bezdůvodně obohatit tak nelze z okolností, za nichž žalovaný předmětné prostory užíval, dovodit.

67. Pokud jde o argumentaci žalobce, že vznesení námitky promlčení žalovaným za okolností, za jakých bylo učiněno, je výrazem zneužití práva a je na místě odepřít mu poskytnutí ochrany, soud vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, který ve vztahu k námitce promlčení formuloval závěr, podle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/ 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, kdy vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

68. Lze přisvědčit žalobci v tom směru, že v důsledku sporu o dědické právo žalobce zahájeném k žalobě [jméno] [příjmení], trvalo dědické řízení čtyři roky (2007 - 2011). Probíhající dědické řízení (na které se aplikovala vzhledem k datu smrti zůstavitele [jméno] [příjmení] právní úprava účinná do 31. 12. 2013) však samo o sobě nebránilo žalobci, jemuž svědčil právní titul k dědění z posledně zůstavitelem uzavřené závěti, domáhat se svých práv k majetku patřícímu do dědictví v případě, že nedojde ze strany žalovaného k dobrovolnému plnění. Dědictví je představováno souhrnem všech práv a povinností způsobilých být předmětem dědění, aniž by dědické nástupnictví k nim bylo závislé na vědomosti dědice o tom, o jaké práva a povinnosti jde. I když právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví (předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto), podle § 460 obč. zák. platí, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům V období od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědictví pravomocným rozhodnutím soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a ve sporech s jinými osobami ohledně tohoto majetku mají v řízení postavení nerozlučných společníků - § 91 odst. 2 o. s. ř. (srovnej rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 1972, sp. zn. 11 Co 48/72, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1974, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2920/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 53, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002, rozsudek NS ČR z 21. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4639/2016, usnesení z 26. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5623/2015).

69. Žalobce v dědickém řízení vystupoval jako jediný dědic a z tohoto titulu měl možnost nárokovat pohledávku za žalovaným, jeho právo oproti dalšímu potenciálnímu dědici [jméno] [příjmení] (jenž byl soudním komisařem odkázán na civilní sporné řízení) bylo v dědickém řízení silnější (svědčila mu poslední zůstavitelem sepsaná závěť) a uplatnění jeho nároku nebylo vázáno na skončení dědického řízení. Navíc za situace, kdy se v případě žalobce jedná o osobu s právním vzděláním (navíc advokáta), je nutno přistupovat přísněji ohledně posouzení možností k uplatnění svých práv. Za této situace soud nepovažuje vznesení námitky promlčení žalovaným za jednání v rozporu s dobrými mravy (navíc za situace, kdy žalovaný nezastíral užívání předmětných prostor, aniž by poskytl finanční kompenzaci), ale za zcela legitimní obranu žalovaného v rámci řízení. Z tohoto důvodu soud k námitce promlčení v souladu s ustanovením § 100 obč. zák. přihlédl.

70. Žaloba byla podána dne 22. 11. 2011, pohledávka žalobce na bezdůvodné obohacení za užívání předmětných prostor v rozsahu, v jakém nezanikla v důsledku výše popsaného plnění žalovaného, byla promlčena v období 1. 10. 2007 – 21. 11. 2008 (za říjen, listopad a prosinec 3 x po částce 9 856,04 Kč, za leden až říjen 2008 10 x po částce 10 864,04 Kč a v listopadu do 21. 11. 2008 v částce 7 604, 828 Kč) celkem v částce 145 813, 348 Kč.

71. Vzhledem k ocenění výše obvyklého nájemného v místě a čase provedeném znalkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] měl žalobce nárok na bezdůvodné obohacení za období říjen 2007 až listopad 2011 v částce 860 951 Kč, přičemž žalovaný uhradil žalobci za uvedené období částku 306 998 Kč (v částce 6 139,96 Kč měsíčně) a v důsledku vznesené námitky promlčení je promlčena pohledávka v částce 145 813, 348 Kč. Žalobce tak má nárok na jistinu v částce 408 139, 652 Kč, kterou mu soud ve výroku II. rozsudku přiznal.

72. Aktuální výše žalované jistiny činila ke dni vyhlášení rozsudku částku 729 702 Kč, když žalobce vzal z původně žalované částky 1 080 000 Kč žalobu zpět nejdřív o částku 290 998 Kč, když v rozporu s výše uvedenou judikaturou sám určil, že částkou 16 000 Kč (žalovaným zaplacená částka činila celkem 306 998 Kč) bude uhrazena pohledávka žalobce vůči žalovanému za užívání předmětných prostor v měsíci prosinci 2011 a lednu 2012, ačkoliv ke splatnosti žalovaných částek došlo dříve (v důsledku dopisu ze dne 13. 12. 2011 ke dni 16. 12. 2011), s ohledem na to byla tato částka zohledněna, že byla žalovaným na žalovanou částku uhrazena. Dále vzal žalobu zpět o částku 59 300 Kč (bez vazby na chování žalovaného). S ohledem na to bylo zohledněno, že na oprávněný nárok žalobce v částce 860 951 Kč bylo uhrazeno žalovaným 306 998 Kč, promlčena je částka 145 813, 348 Kč, v částce 321 562, 348 Kč byla žaloba zamítnuta ve výroku III. rozsudku.

73. Pokud jde o úrok z prodlení, ten byl přiznán z jistiny, ohledně níž bylo žalobě vyhověno v souladu s ustanovením § 517 ve spojení s § 563 obč. zák. ode 17. 12. 2011, kdy v důsledku dopisu doručeného žalovanému dne 15. 12. 2011 měl žalovaný plnit dne 16. 12. 2011 a ode dne 17. 12. 2011 je v prodlení a je tak povinen platit úrok z prodlení stanovený nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Co do úroku přesahující přiznaný úrok z prodlení byla žaloba také zamítnuta.

74. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř., a přiznal převážně úspěšnému žalobci (se zohledněním, že v částce 290 998 Kč bylo řízení zastaveno pro chování žalovaného, v částce 59 300 Kč procesně zavinil zastavení řízení žalobce) vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32,43 %.

75. S ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil soud výši odměny advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif (dále jen„ AT“), ve znění účinném v době započetí úkonu právní služby, jehož se právní služba týká (srovnej § 8 odst. 1 AT a přechodná ustanovení vyhlášek č. 399/2010Sb., 486/2012 Sb., č. 390/2013 Sb. a č. 120/2014 Sb.).

76. Náklady řízení žalobce činí částku 244 560 Kč. Součástí nákladů řízení je zaplacený soudní poplatek ve výši 39 450 Kč, dále odměna za zastupování účastníka advokátem podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., počítaná z předmětu řízení 1 080 000 Kč (do doby částečného zpětvzetí žaloby) ve výši 12 620 Kč za 1 úkon právní pomoci. Za účelně vynaložené náklady, za které náleží mimosmluvní odměna v celém rozsahu, soud považoval přípravu a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) AT), sepis žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d) AT). Tarifní hodnota v případě částečného zpětvzetí žaloby ze dne 30. 1. 2012 činila 290 998 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) AT ve spojení s § 8 odst. 1 AT) a sazba za tento úkon činí částku 9 500 Kč. Po částečném zastavení řízení činila tarifní hodnota předmětu řízení částku 789 002 Kč a sazba za úkon právní pomoci částku 11 460 Kč. Zástupce žalobce učinil úkon vyjádření žalobce k vyjádření žalovaného ze dne 25. 7. 2012 (§ 11 odst. 1 písm. d) AT), účast na ústním jednání konaném dne 2. 4. 2013 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), účast na ústním jednání konaném dne 21. 10. 2014 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), vyjádření ze dne 15. 1. 2015, neboť se jím žalobce vyjadřoval k právnímu názoru soudu sdělenému na ústním jednání (§ 11 odst. 1 písm. d) AT), účast na ústním jednání konaném dne 20. 1. 2015 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), účast na ústní jednání konané dne 22. 5. 2017 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), účast na ústním jednání konaném dne 22. 6. 2017 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), účast na ústním jednání konaném dne 11. 9. 2017 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), účast na ústním jednání konané dne 19. 10. 2017 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT) a odměna ve výši za vyjádření k návrhu na delegaci vhodnou ze dne 17. 3. 2016 v částce 5 730 Kč (§ 11 odst. 3 ve spojení s odst. 2 písm. b) AT neboť šlo pouze o vyjádření k procesnímu návrhu žalovaného). Po částečném zastavení řízení usnesením ze dne 13. 11. 2017 č. j. 3C 335/2011-547 činila tarifní hodnota předmětu řízení částku 729 002 Kč a sazba za jeden úkon právní pomoci částku 11 220 Kč. Zástupce žalobce učinil úkon účast na ústním jednání konaném dne 13. 9. 2018 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), účast na ústním jednání konaném dne 24. 1. 2019 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), vyjádření ze dne 5. 4. 2019, neboť jím reagoval na námitky žalovaného (promlčení apod.) (§ 11 odst. 1 písm. d) AT), ústní jednání konané dne 11. 4. 2019 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT), ústní jednání konané dne 10. 6. 2019 (§ 11 odst. 1 písm. g) AT). Odměna nebyla přiznána za vyjádření doručené soudu 6. 12. 2012, neboť se týkalo pouze popisu vztahů mezi účastníky a případně vztahu k právnímu předchůdci žalobce, jinak neobsahovalo žádné pro věc podstatné skutečnosti, dále za vyjádření ze dne 18. 2. 2013, neboť tím žalobce opakovaně reagoval na vyjádření žalovaného ohledně platnosti smlouvy, přičemž uvedená argumentace mohla být použita již v předchozím vyjádření, za jednání konané dne 19. 2. 2013, neboť jednání nebylo ani zahájeno kvůli žádosti účastníků z důvodu snahy o mimosoudní řešení, za podání žalobce ze dne 28. 3. 2013, neboť jím byly pouze sděleny výsledky mimosoudních jednání účastníků a učiněny návrhy důkazů, za podání žalobce ze dne 15. 4. 2013, neboť obsahovalo pouze krátké sdělení ohledně skutečnosti, na co žalobce započetl úhradu 306 998 Kč žalovaným, což vyplývalo i z jeho dřívějších podání, za podání ze dne 17. 5. 2013, kterým pozměnil svou dřívější argumentaci k platnosti nájemní smlouvy (nikoliv v návaznosti na argumentaci žalovaného), což mohl učinit již v dřívějším podání, za podání z 13. 8. 2013, které obsahovalo pouze krátké sdělení, že nebyl zaslán soudem znalecký posudek znalce [celé jméno znalce] a tudíž se k němu nelze vyjádřit a navrhl výslech znalce, za podání z 2. 9. 2014, neboť jím bylo pouze sděleno, že žalobce nemá námitky k posudku znalce [celé jméno znalce] a nenavrhuje jeho výslech, ne za podání ze dne 27. 1. 2015, neboť žalobce sděloval pouze informace ohledně osoby znalce a otázky na znalce, za předběžné opatření ze dne 6. 1. 2016, neboť jím byl žádán prodej movitých věcí žalovaného, které žalobce zadržel, jenž přímo nesouvisel s předmětem řízení (měl řešit neskladnost těchto věcí v prostorách ve vlastnictví žalobce), za ústní jednání nařízené dne 28. 11. 2016, které se nekonalo, neboť žalobce měl být prostřednictvím své zástupkyně vyrozuměn o odročení jednání z důvodu nemoci žalovaného, přičemž o nekonání jednání byla zástupkyně žalobce předem vyrozuměna, za vyjádření žalobce k návrhu žalovaného na přikázání věci jinému soudu ze dne 28. 12. 2016, neboť se již vyjadřoval podáním ze dne 17. 3. 2016, za částečné zpětvzetí žaloby ze dne 19. 5. 2017 nazvané jako„ oprava žaloby“, neboť jím vzal žalobce žalobu částečně zpět, aniž by k tomu měl důvod (např. spočívající v chování žalovaného), a za závěrečný návrh z 5. 6. 2019, neboť ho zástupce žalobce doručil soudu až při ústním jednání konaném dne 10. 6. 2019 a z tohoto důvodu ho ústně přednesl. Dále tvoří náklady řízení paušální náhrada hotových výdajů za 18 úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 AT ve výši 5 400 Kč. S ohledem na poměrnou úspěšnost v řízení náleží žalobci na náhradě nákladů řízení částka 79 310,80 Kč.

77. Povinnost k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 v délce 1 měsíce vzhledem k výši přiznané částky; náhrada nákladů řízení na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

78. O náhradě nákladů řízení státu soud rozhodl v souladu s § 166 odst. 1 o. s. ř. doplňujícím usnesením, které přímo vtělil do písemného vyhotovení rozsudku, který doplnil o výrok V. podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 a 155 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl ve věci neúspěšný v rozsahu 33,78 % a žalovaný v rozsahu 66,22 %, v tomto rozsahu jsou tak povinni hradit náklady řízení státu. Náklady státu spočívají v nákladech vynaložených na odměnu za znalecké posudky [celé jméno znalce], [celé jméno znalkyně] a Ing. [jméno] [příjmení]. Výše nákladů státu však v době vyhlášení rozsudku soudu nebyla zřejmá (neboť proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 2. 2019 č. j. 3 C 335/2011 o přiznání odměny znalkyni [příjmení] [jméno] [příjmení] podal žalovaný odvolání), z tohoto důvodu soud podle § 155 o. s. ř. vyhradil jejich výši samostatnému usnesení.

Poučení