25 Co 233/2024 - 301

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [jméno], IČO: [číslo], insolvenční správkyně dlužnice [jméno], bytem [adresa] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [jméno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení 704 989,70 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. května 2024 č. j. 86 C 26/2021-239, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 30 538 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 704 989,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši, z částek a od doby specifikované ve výroku I rozsudku okresního soudu (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 87 290,60 Kč k rukám [jméno] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobkyni uložil též povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Semilech náklady řízení ve výši 14 900 Kč (výrok III).

2. Žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 5. 10. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 704 989,70 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný a [jméno] (dále jen „dlužnice“) jsou podílovými spoluvlastníky pozemků p. č. [hodnota] p. č. st. [hodnota], jehož součástí je dům č. p. [číslo], p. č. [hodnota] a p. č. st. [hodnota], vše v k. ú. [město]. Podíl každého z nich činí 1/2. Dlužnice a žalovaný spolu dne 7. 5. 2013 uzavřeli kupní smlouvu k pozemkům p. č. [hodnota], p. č. st. [hodnota] a p. č. st. [hodnota], kterou dlužnice svůj podíl na nemovitostech prodala žalovanému. Vklad vlastnického práva byl ve prospěch žalovaného povolen s účinky ke dni 15. 7. 2013. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 5795/2017-270 ze dne 14. 11. 2018 rozhodl tak, že změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 145/2017-236 a rozsudek Okresního soudu v Semilech č. j. 6 C 8/2015-195 a určil, že dlužnice je podílovou spoluvlastnicí v rozsah 1/2 pozemku p. č. st. [hodnota] a p. č. [hodnota]. Důvodem byla neplatnost kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2013. Žalovaný užívá předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu (dlužnice se odstěhovala na jaře 2012) a tím se na úkor dlužnice, která nemá možnost nemovitost užívat, bezdůvodně obohacuje. Podle znaleckého posudku [jméno] činilo obvyklé nájemné za dobu od 15. 7. 2013 do 15. 6. 2020 částku 1 071 915 Kč a od 16. 6. 2020 do 30. 6. 2022 částku 338 064,40 Kč, z toho polovinu je žalovaný povinen dlužnici zaplatit.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Tvrdil, že nebyla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení z důvodu, že se na úkor dlužnice neobohatil a svědčil mu spravedlivý důvod k užívání nemovitosti, neboť byl v době od [datum] do [datum] veden v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník. Užíval tedy nemovitost v souladu se zapsaným stavem, legitimním očekáváním a principem dobré víry. Navíc dlužnici nikdy nebránil v užívání nemovitostí, ta však o to nikdy neprojevila zájem a byla zcela pasivní. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení nároku za období od 15. 7. 2013 do 4. 10. 2018. Nepopíral, že by dům užíval, naopak potvrdil, že v domě bydlí, ale neužívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Skutečnost, že sám nemovitost užívá, značně omezuje a téměř vylučuje možnost uzavřít nájemní smlouvu s třetí osobou, nelze proto při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházet z obvyklého nájemného. Další výhrady žalovaného směřovaly k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve svém výroku nedeklaroval neplatnost kupní smlouvy, přičemž závazný je pouze výrok pravomocného rozsudku. Rozsudek Nejvyššího soudu určující vlastnické právo má dle jeho názoru konstitutivní povahu a jeho účinky nastaly až po právní moci 12. 12. 2018. Žalobou uplatněný nárok je tedy přinejmenším od 15. 7. 2013 do 11. 12. 2018 z tohoto důvodu neoprávněný. K užívání nemovitosti žalovaný uvedl, že do poloviny roku 2019 bydlel s přítelkyní střídavě v jeho a v její nemovitosti v [město]. V době od 7. 2. 2015 do 1. 5. 2017 nemovitosti neužíval vůbec z důvodu pracovních povinností v Praze a od 27. 8. 2017 do 30. 9. 2017 pracoval v obci [město]. Zdůraznil, že kromě toho dne 30. 5. 2012 uzavřel s dlužnicí dohodu o užívání nemovitosti, ve které bylo ujednáno, že nemovitost bude užívat a spravovat výhradně žalovaný. V případě, že by soud shledal nárok žalobkyně jako důvodný, navrhl započtení své pohledávky vůči dlužnici v podobě vrácení zaplacené kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2013 do výše žalované částky. Dále navrhl k započtení náklady na pojištění nemovitosti, které v době od 1. 5. 2013 do 1. 5. 2022 hradil částkou 42 024 Kč, náklady na vytápění elektřinou od 1. 9. 2012 do 31. 8. 2021 ve výši 370 842 Kč a zaplacené splátky hypotečního úvěru č. [číslo] ve výši 645 846 Kč. Celkem žalovaný za dlužnici uhradil 1 058 712 Kč, z toho k započtení navrhl polovinu této částky ve výši 529 356 Kč.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne 9. 1. 2020 bylo schváleno oddlužení [jméno] a insolvenční správkyní byla ustanovena [jméno]. Úpadek byl zjištěn usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 22. 5. 2019. Dle výpisu z katastru nemovitostí LV č. [hodnota] vedeného u KÚ pro [název] kraj, KP [město], jsou žalovaný a dlužnice zapsáni jako podíloví spoluvlastníci pozemků p. č. st. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] v k. ú. [město]. Podle LV č. [hodnota] vedeného u KÚ pro [název] kraj, KP [město], je žalovaný zapsán jako výlučný vlastník pozemku p. č. st. [hodnota] v k. ú. [město]. Kupní smlouvou ze dne 7. 5. 2013 se žalovaný jako kupující a dlužnice jako prodávající dohodli na prodeji polovičního podílu dlužnice na pozemku p. č. st. [hodnota], domu č. p. [číslo] a pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [město] za kupní cenu 1 200 000 Kč. Geometrickým plánem č. [hodnota] ze dne 24. 6. 2013 byla z pozemku p. č. [hodnota] oddělena parcela č. st. [číslo]. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5795/2017-270 ze dne 14. 11. 2018 ve věci žalobkyně [právnická osoba] proti žalovanému 1. [Jméno žalovaného] a žalované 2. [Jméno žalobkyně B] bylo rozhodnuto tak, že se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017, č. j. 20 Co 145/2017-236, mění tak, že se mění rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 10. února 2017, č. j. 6 C 8/2015-195, a určuje se, že žalovaná 2) je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu id. pozemku, a to stavební parcely č. [hodnota], jejíž součástí je rodinný dům č. p. [číslo] v obci [město], a pozemkové parcely č. [hodnota], zapsaných v katastrálním území [město]. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že žalovaní 1) a 2) (tzn. [Jméno žalovaného] a [jméno]) uzavřeli kupní smlouvu ohledně úplatného převodu spoluvlastnického práva k nemovitému majetku z prodávající – žalované 2) na kupujícího – žalovaného 1) za kupní cenu 1 200 000 Kč, přičemž následně dodatkem stran ohledně úhrady části kupní ceny v celkové výši 800 000 Kč (která měla být hrazena z hypotečního úvěru poskytnutého žalovanému 1/) si sjednali ve smyslu § 36 odst. 2 obč. zák. odkládací podmínku ohledně účinnosti kupní smlouvy až po splnění sjednaných platebních povinností žalovaným 1) vůči žalované 2). Sjednanou podmínku žalovaný 1) splnil teprve dne 9. srpna 2013. Z uvedeného vyplývá, že kupní smlouva ke dni 15. července 2013, kdy byla účastníky s návrhem na vklad předložena příslušnému katastrálnímu úřadu, nebyla v důsledku nesplnění žalovaným 1) sjednané odkládací podmínky právně účinná. I když žalovaní 1) a 2) věděli, že jimi uzavřená kupní smlouva ke dni 15. července 2013 není právně účinná, neboť její účinnost byla odložena uvedenou odkládací podmínkou, a podle ní by nebylo možné vklad vlastnického práva povolit, přesto za této situace podali příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad podle této kupní smlouvy, k němuž (ať již úmyslně nebo z nedbalosti) nepřipojili předmětný dodatek. Uvedený postup žalovaných 1) a 2), respektive jimi učiněný právní úkon – předmětnou kupní smlouvu - shledal Nejvyšší soud ve smyslu § 39 obč. zák. za právní úkon obcházející zákon. Dle rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. 8 C 45/2012-18 bylo manželství žalovaného a dlužnice uzavřené dne [datum] rozvedeno s tím, že od jara 2012 spolu nežijí. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dohodou datovanou dnem 30. 5. 2012 se žalovaný a [jméno] dohodli, že dům č. p. [číslo] ve [město] a pozemky p. č. st. [hodnota] a p. č. [hodnota] v k. ú. [město] bude užívat a spravovat výlučně žalovaný. V čl. IV. Dohody je uvedeno, že po dobu výlučného užívání nemovitostí se žalovaný zavazuje hradit veškeré služby a poplatky spojené s užíváním nemovitosti. Dále se žalovaný zavázal, že po dobu výlučného užívání předmětných nemovitostí bude hradit řádně a včas splátky hypotečního úvěru ze smlouvy reg. č. [číslo], a to počínaje měsíční splátkou za měsíc květen 2012, kterou uhradí hned po podpisu Dohody. Podle čl. VI. má [jméno] právo kontroly způsobu užívání a stavu nemovitosti. Podle čl. VII. se Dohoda uzavírá na dobu určitou do dne zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Způsob vypořádání byl domluven tak, že nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalovaného a ten vyplatí [jméno] náhradu podle znaleckého posudku po zohlednění osobních vnosů a investic účastníků do společné nemovitosti z jejich výlučných prostředků. Žalovaným předložená listina neobsahuje jeho podpis, na listině se nachází pouze úředně ověřený podpis [jméno]. Dle smlouvy ze dne 22. 6. 2006 uzavřené mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným a [jméno FO] jako dlužníky zavázanými společně a nerozdílně se banka zavázala poskytnout dlužníkům úvěr 1 500 000 Kč za účelem koupě nemovitosti v k. ú. [město]. Splatnost úvěru byla dohodnuta do 25. 7. 2031. Pohledávku banka eviduje pod č. [číslo]. Dopisem ze dne 14. 2. 2022 [právnická osoba], uvedla na žádost žalovaného, že na úvěr [číslo] byla od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2018 uhrazena jistina 336 309,66 Kč a úrok 199 580,36 Kč, od 1. 1. 2019 do 31. 3. 2020 jistina 77 131,88 Kč a úrok 32 743,12 Kč. Platby byly uhrazeny z účtu žalovaného, příp. vkladem v hotovosti.

5. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaný je spoluvlastníkem předmětné nemovitosti v k. ú. [město] v rozsahu 1/2. Druhou spoluvlastnicí je dlužnice [jméno]. Kupní smlouvu, kterou spolu dne [datum] uzavřeli, shledal Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 neplatnou pro obcházení zákona. Rozsudek Nejvyššího soudu je i přes svůj určující výrok třeba považovat za deklaratorní, neboť nestanoví žádnou skutečnost, se kterou by se pojil vznik, změna či zánik práva, ale naopak pouze konstatuje, že [jméno] v důsledku neplatné převodní smlouvy svůj spoluvlastnický podíl nikdy neztratila, byla spoluvlastnicí po celou dobu a stále jí je. Na základě tohoto rozsudku proto došlo v katastru nemovitostí k obnově původního stavu a nikoliv k založení nového. Nelze proto souhlasit s názorem žalovaného, že v době od roku 2013 do roku 2018 byl výlučným vlastníkem nemovitosti a spoluvlastnický vztah byl nově založen znovu až v roce 2018. Od roku 2013 do roku 2018 tak žalovaný užíval nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, což je prokázané výpovědí [jméno], která nemovitost navštívila a uvedla, že dům byl užíván celý. Okresní soud v tomto uvěřil jí a nikoliv svědkyni [jméno], která je přítelkyní žalovaného. Zvláště její prohlášení, že s žalovaným užívali právě ideální polovinu nemovitosti, je očividně účelovým tvrzením s odkazem na velikost spoluvlastnických podílů. I v horním patře má žalovaný věci a je zde pokoj pro hosty. Navíc i kdyby soud uvěřil tvrzení žalovaného o užívání pouze poloviny domu, je nutno vzít v úvahu, že žalovaný vyměnil u domu zámky, čímž ho zpřístupnil pouze pro sebe a fakticky tím znemožnil užívání nemovitosti druhému spoluvlastníkovi. V takovém případě není rozhodné, zda užívá pouze jednu místnost nebo všechny, neboť druhý spoluvlastník je z užívání nemovitosti v důsledku chování žalovaného vyloučen. Výjimku nepředstavuje ani dočasné ubytování mimo domov při pracovních zakázkách mimo místo bydliště. Protože žalovaný nemovitost užíval nad rámec svého podílu, zabýval se okresní soud tím, zda se tak stalo po dohodě s druhým spoluvlastníkem (v takovém případě by spoluvlastníkovi vznikl nárok na náhradu za omezení spoluvlastnického práva dle § 137 obč. zák. a od 1. 1. 2014 podle § 1122 o. z.) nebo bez takové dohody (v takovém případě by vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák. a od 1. 1. 2014 podle § 2991 o. z.) a zda byla v dohodě o užívání nemovitosti sjednána bezplatnost takového užívání. Žalovaný předložil dohodu o užívání nemovitosti ze dne 30. 5. 2012, z níž je zřejmé, že se oba spoluvlastníci domluvili na tom, že nemovitost bude užívat výlučně žalovaný, který bude hradit služby a poplatky spojené s užíváním a dále splátky společné hypotéky. Z Dohody nevyplývá, zda užívání nemovitosti bylo sjednáno jako bezplatné či za úhradu. V úvahu přichází výklad, že žádná úplata sjednána nebyla, protože ji spoluvlastník, který byl Dohodou z užívání vyloučen, nepožadoval. Nicméně možný je i takový výklad, že dohoda neobsahuje výslovné ujednání o bezplatném užívání, a proto nelze uvažovat o tom, že bylo sjednáno bezúplatné užívání nemovitosti. Okresní soud s ohledem na okamžik uzavření dohody za účinnosti obč. zák. v souladu s § 3028 odst. 2 o. z. a podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. za účelem zjištění úmyslu stran při uzavření Dohody vyslechl [jméno], která uvedla, že úplatu za užívání nemovitosti žalovaným při uzavření dohody neřešila ve snaze celou záležitost uzavřít. Okresní soud tedy provedl jazykový a účelový výklad právního jednání, jak by ho vnímala třetí osoba a současně přihlédl i k následnému chování zúčastněných osob. Uvedl, že v Dohodě je jednoznačné ujednání, že celou nemovitost bude užívat žalovaný a ten také bude hradit veškeré náklady spojené s užíváním nemovitosti. Tato část Dohody je indicií, že strany neměly v úmyslu sjednat za užívání domu náhradu pro vyloučeného spoluvlastníka, neboť druhý spoluvlastník se neměl nijak podílet na nákladech spojených s užíváním nemovitosti. Žalovaný se rovněž zavázal hradit splátky hypotéky, kterou si účastníci vzali ještě před uzavřením manželství právě na zakoupení nemovitosti ve [město]. Také tento závazek svědčí spíše o úmyslu bezplatného užívání nemovitosti, když druhý spoluvlastník je v důsledku Dohody osvobozen od plnění své části závazku. Bylo by poměrně nelogické, pokud by měl žalovaný hradit splátky hypotéky poskytnuté k zakoupení nemovitosti sám a ještě hradit náhradu za užívání domu. Přihlédnout je třeba i k tomu, že [jméno] nikdy žalovaného nevyzvala k zaplacení úhrady za nadužívání nemovitosti, ačkoliv od uzavření Dohody do uzavření kupní smlouvy žalovaný užíval nemovitost sám po dobu téměř jednoho roku. Ostatně sama uvedla, že pro ni bylo zásadní, aby měla od žalovaného klid, dokud se nemovitost nevypořádá. Z toho lze předpokládat, že případná náhrada za neužívání nemovitosti u ní nehrála roli a neměla o ni zájem. Žádnou výzvu k úplatě za užívání celé nemovitosti žalovanému nezaslala ani po rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 14. 11. 2018, kdy se dozvěděla, že byla po celou dobu spoluvlastnicí nemovitosti z důvodu neplatnosti kupní smlouvy. V té době ještě neprobíhala insolvence a dlužnice mohla takový úkon učinit vlastním jménem. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že při uzavření Dohody měly strany úmysl sjednat bezplatné užívání nemovitosti žalovaným nad rozsah spoluvlastnického podílu žalovaného. Dle ujednání dlužnice a žalovaného v Dohodě byla tato uzavřena na dobu určitou do zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Protože kupní smlouva uzavřená v roce 2013 byla shledána neplatnou, ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dosud nedošlo, Dohoda je tudíž účinná i v současné době a vztahuje se na období, které je žalobou požadováno. Od rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2018 ani [jméno] nevyzvala žalovaného k jednání o změně Dohody, lze proto předpokládat, že se cítila být Dohodou stále vázána. Dle názoru okresního soudu pro posouzení platnosti Dohody není podstatné, že listina neobsahuje podpis žalovaného. Písemná forma dohody o užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky není zákonem vyžadována a nebyla to ani podmínka vyžadovaná účastníky, neboť z obsahu Dohody nevyplývá, že by musela být vyhotovena písemně (viz §§ 40 odst. 1 a 46 odst. 1 obč. zák.). O tom, že se účastníci cítili být Dohodou vázáni, svědčí jejich následné chování, kdy žalovaný začal nemovitost užívat celou, hradil splátky hypotéky a elektřinu, [jméno] nečinila žádné úkony k tomu, aby nemovitost mohla užívat, podle své výpovědi Dohodu respektovala a pokud měla v úmyslu nemovitost navštívit, informovala o tom žalovaného. Lze tedy uzavřít, že Dohoda byla sjednána konkludentně. K námitce žalobkyně, že žalovaným uhrazené splátky hypotéky byly následně započteny na kupní cenu sjednanou mezi žalovaným a dlužnicí a nejednalo se proto o žádnou kompenzaci za užívání nemovitosti okresní soud uvedl, že z výpovědi dlužnice pouze vyplynulo, že nemovitost v době prodeje měla podle znaleckého posudku vyšší hodnotu než sjednaná kupní cena. O tom, že by žalovaný kupní cenu ponížil o zaplacené splátky, svědkyně nic neuvedla, pouze konstatovala, že přistoupila na nižší cenu navrhovanou žalovaným, protože to chtěla mít za sebou a mít klid. Okresní sodu tedy dospěl k závěru, že mezi žalovaným a [jméno] byla uzavřena Dohoda o bezplatném užívání nemovitosti ze strany žalovaného a žalobkyni žádné právo na náhradu za omezení spoluvlastnického práva [jméno] v době od 15. 7. 2013 do 30. 6. 2022 nevzniklo. Námitkou promlčení se okresní soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval, neboť žalobkyni žádné právo nevzniklo a nemohlo tudíž dojít k jeho promlčení. Ze stejného důvodu neřešil ani kompenzační námitky žalovaného ohledně zaplacené elektřiny, pojistného a splátek hypotéky.

6. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání. Vytýkala okresnímu soudu nesprávná skutková zjištění. Nesouhlasila s tím, že by mezi [jméno] a žalovaným byla uzavřena dohoda, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn užívat předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezplatně. Dle jejího názoru dohoda o bezplatném užívání nemovitostí žalovaným vůbec uzavřena nebyla. Poukazovala zejména na to, že nesprávné je skutkové zjištění okresního soudu obsažené v bodě 19. odůvodnění rozsudku, že [jméno] neposlala žalovanému žádnou výzvu k úplatě za užívání celé nemovitosti ani po rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 14. 11. 2018. Žalobkyně již v žalobě ze dne 5. 10. 2021 tvrdila, že [jméno] vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení prostřednictvím jejího právního zástupce [jméno], a to výzvou ze dne 9. 1. 2019. Nesouhlasila ani s tím, že dohoda o bezúplatném užívání nemovitosti by měla být účinná i v současné době a vztahuje se na období, za které je žalobou požadováno vydání bezdůvodného obohacení. V této souvislosti uvedla, že dle výpovědi [jméno] dohoda byla míněna na krátké období a ona ji nepodepsala s myšlenkou, že žalovaný bude bezplatně užívat nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a už vůbec ne na dobu 10 let. Poukazovala na to, že dle závěru okresního soudu písemná forma dohody o užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebyla podmínkou vyžadovanou účastníky, avšak už z toho, že [jméno] zaslala žalovanému dohodu s úředně ověřeným podpisem, je zřejmé, že úmyslem smluvních stran bylo uzavřít dohodu v písemné formě. To plyne i z e-mailové zprávy [jméno] ze dne 29. 5. 2012, tehdejšího právního zástupce žalovaného, který navrhl, že dohoda bude uzavřena tak, že [jméno] i žalovaný dohodu podepíší, každý jedno vyhotovení, naskenují jej a zašlou na e-mail toho druhého a zároveň takto podepsané vyhotovení odešlou na adresu druhého účastníka dohody. Je tedy zřejmé, že dohoda měla být uzavřena v písemné formě a nikoli konkludentně. Pokud jde o hrazení hypotečního úvěru, tak placení vlastního dluhu žalovaným, který byl zavázán dle smlouvy uzavřené s [právnická osoba] společně a nerozdílně, nelze interpretovat jako projev vůle naplnit údajně uzavřenou dohodu o bezplatném užívání nemovitosti, ale lze ji interpretovat jen jako snahu plnit své závazky vůči bance. Kromě toho žalovaný v rámci jiného řízení vedeného u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 8/2015 ve svých vyjádřeních uváděl, že převzal za [jméno] jejich společný závazek z hypotečního úvěru (vyvázal [jméno] z hypotečního úvěru) z toho důvodu, že to bylo de facto částí kupní ceny za spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech. Navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu změněn a žalobě bylo vyhověno.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Vznesl též námitku nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně.

8. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející, zopakoval dokazování listinnými důkazy, jak bude uvedeno dále, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku (vyjma závěru, že [jméno] nevyzvala žalovaného k zaplacení bezdůvodného obohacení), na které odkazuje a které vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně doplňuje pouze následujícím způsobem.

10. Z plné moci ze dne 7. 1. 2019 odvolací soud zjistil, že [jméno] zmocnila [jméno] k zastupování ve věci požadavku [jméno] na zaplacení částky 1 553 756 Kč a při vymáhání bezdůvodného obohacení, které [jméno] získal užíváním pozemků p. č. st. [hodnota], p. č. st. [hodnota] a rodinného domu čp. [číslo] v obci [město] a katastrálním území [město] nad rámec svého spoluvlastnického podílu.

11. Z přípisu [jméno] ze dne 9. 1. 2019 nazvaného jako „Reakce na výzvu k úhradě pohledávek v souhrnné výši 1 553 756 Kč a výzva k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 585 000 Kč“ odvolací soud zjistil, že [jméno] vyzvala [jméno], aby do 7 dnů od doručení této výzvy zaplatil částku 585 000 Kč představující bezdůvodné obohacení získané užíváním nemovitostí nad rámec svého spoluvlastnického podílu v období od srpna roku 2013 do prosince roku 2018. Přípis byl odeslán [jméno] dne 9. 1. 2019 a doručen byl 10. 1. 2019.

12. Předně se odvolací soud zabýval tím, zda je žalobkyně ve věci aktivně legitimována.

13. Dle § 228 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „i. z.“) nakládáním s majetkovou podstatou se rozumí zejména právní úkony, které se týkají majetku náležejícího do majetkové podstaty.

14. Dle § 229 odst. 3 i. z. nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o úpadku, b) dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, c) insolvenční správce v době od prohlášení konkurzu, d) dlužník v době od povolení reorganizace a e) dlužník v době od povolení oddlužení. Dle § 229 odst. 4 i. z. ustanovením odstavce 3 nejsou dotčena omezení uložená dlužníku s dispozičními oprávněními insolvenčním zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v průběhu insolvenčního řízení. Má-li dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené dlužníku tímto zákonem.

15. Dle § 409 odst. 3 i. z. dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení s výjimkou toho majetku, který byl postižen v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění nebo který insolvenční soud uložil vydat ke zpeněžení.

16. Při povolení oddlužení jsou dispoziční oprávnění ponechána dlužníkovi. Při schválení oddlužení formou splátkového kalendáře bude dispoziční oprávnění dlužníkovi ponecháno. Při schválení oddlužení formou prodejem majetku se dispoziční oprávnění dlužníka bude vztahovat pouze k majetku, který dlužník získá po účinnosti rozhodnutí o schválení oddlužení. Majetek zahrnutý do rozhodnutí o schválení oddlužení formou zpeněžení majetku bude v dispozici insolvenčního správce, který také zajistí jeho zpeněžení a poměrné rozdělení výtěžku mezi zjištěné nezajištěné věřitele. K majetku, který je předmětem zajištění, má dispoziční oprávnění insolvenční správce a tato oprávnění mu zůstávají i po schválení oddlužení bez ohledu na zvolený způsob řešení oddlužení (§ 409).

17. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019 č. j. [spisová značka] byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno], nar. [datum], a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem byla ustanovena [jméno], IČO [číslo], sídlem [adresa]. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020 č. j. [spisová značka] bylo schváleno oddlužení dlužníka [jméno], nar. [datum], plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Zároveň bylo uvedeno, že ke dni vydání tohoto rozhodnutí náleží do majetkové podstaty dlužníka mimo jiné spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na st. p. č. [hodnota], p. č. [hodnota], součástí p. č. st. [hodnota] je stavba [město] čp. [číslo], rodinný dům, p. č. [hodnota] (trvalý travní porost) pro obec a katastrální území [město]. Dále spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na pozemku p. č. [hodnota].

18. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že bylo schváleno oddlužení [jméno] plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, přičemž nemovitosti, ohledně nichž se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení v důsledku jejich nadužívání žalovaným, jsou zahrnuty do rozhodnutí o schválení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, lze uzavřít, že se jedná o nemovitosti v dispozici insolvenčního správce. Při schválení oddlužení formou prodeje majetku se dispoziční oprávnění dlužníka vztahuje pouze k majetku, který dlužník získá po účinnosti rozhodnutí o schválení oddlužení, což není tento případ. Insolvenční správkyně [jméno] je tedy v této věci aktivně legitimována.

19. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

20. Dle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

21. Dle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

22. Dle § 35 odst. 3 obč. zák. právní úkony vyjádřené jinak než slovy, se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Při tom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.

23. Dle § 40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.

24. Dle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

25. Dle § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

26. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98). Při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. I Odon 95/97).

28. Odvolací námitky žalobkyně směřují proti hodnocení důkazů provedených okresním soudem. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, event. věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, event. věrohodnosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli, a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti.

29. Všem těmto kritériím hodnocení důkazů provedené okresním soudem odpovídá a netrpí ani vnitřním logickým rozporem. Okresní soud v odůvodnění rozsudku jasně a zcela přiléhavě vysvětlil, z jakých důkazů svá skutková zjištění čerpal a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Okresní soud pouze neučinil skutková zjištění z plné moci udělené [jméno] a z přípisu [jméno] žalovanému (jimiž provedl důkaz), což napravil odvolací soud (§ 213 odst. 3 o. s. ř.). 30. [jméno] (dlužnice) a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí – pozemku p. č. st. [hodnota], jehož součástí je rodinný dům čp. [číslo], pozemků p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] (každý v rozsahu 1/2) v katastrálním území [město]. Žalobkyně je insolvenční správkyní dlužnice a uvedené nemovitosti jsou sepsány v majetkové podstatě. Žalobkyně se na žalovaném domáhá zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu za dobu od 15. 7. 2013 do 30. 6. 2022 ve výši 704 989,70 Kč. Žalovaný v tomto období užíval nemovitosti sám, kromě toho vyměnil u domu zámky, čímž zpřístupnil nemovitost pouze pro sebe a fakticky tím znemožnil užívání nemovitosti druhému spoluvlastníkovi – [jméno]. Odvolací soud však ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že mezi žalovaným a [jméno] byla uzavřena dohoda o bezplatném užívání celé nemovitosti ze strany žalovaného a žalobkyni žádné právo na náhradu za omezení spoluvlastnického práva [jméno] v době od 15. 7. 2013 do 30. 6. 2022 z tohoto důvodu nevzniklo. Dle písemné dohody o užívání nemovitosti uzavřené dne 30. 5. 2012 se oba spoluvlastníci domluvili na tom, že nemovitost bude užívat výlučně žalovaný, který bude hradit služby a poplatky spojené s užíváním a dále splátky společné hypotéky. Z dohody nevyplývá, zda užívání nemovitosti bylo sjednáno jako bezplatné či za úhradu, a proto okresní soud za účelem zjištění úmyslu stran při uzavření dohody vyslechl [jméno], která uvedla, že úplatu za užívání nemovitosti žalovaným při uzavření dohody neřešila ve snaze celou záležitost uzavřít. Při uzavření dohody neřešila a nepřemýšlela o tom, zda bude žalovaný užívat bezplatně nemovitosti, chtěla se dohodnout a mít klid. Ani na základě její výpovědi tedy nelze uzavřít, zda měl žalovaný užívat nemovitosti bezplatně či ne a nevyplývá to ani z písemné dohody. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že za použití jazykového a účelového výkladu právního jednání a současně s přihlédnutím k následnému chování žalovaného a [jméno] lze dovodit, že strany neměly v úmyslu sjednat za užívání domu náhradu pro vyloučeného spoluvlastníka, neboť ten se neměl nijak podílet na nákladech spojených s užíváním nemovitosti a kromě toho žalovaný se zavázal hradit i splátky hypotéky (společného závazku účastníků), což též svědčí o úmyslu bezplatného užívání nemovitosti. Okresní soud sice uzavřel, že [jméno] nikdy žalovaného nevyzvala k zaplacení úhrady za nadužívání nemovitosti, přičemž jak zjistil odvolací soud, taková výzva byla ze strany [jméno] vůči žalovanému učiněna dne 9. 1. 2019. Ani na základě toho, že žalovaný byl po vydání rozsudku Nejvyššího soudu vyzván k zaplacení bezdůvodného obohacení, však není možno uzavřít, že by úmyslem stran v době uzavření dohody nebylo, že žalovaný bude užívat nemovitosti bezplatně. Tato dohoda byla uzavřena již 30. 5. 2012, žalovaný nemovitosti od této doby sám užíval. Kupní smlouva ohledně nemovitostí, dle níž byl převeden spoluvlastnický podíl [jméno] na žalovaného, byla uzavřena až dne 7. 5. 2013. Žalovaný tedy užíval před uzavřením kupní smlouvy nemovitosti po dobu jednoho roku, aniž by za to [jméno] požadovala nějakou náhradu.

31. Námitka žalobkyně, že žalovaný platil splátky hypotéky sám z toho důvodu, že v rámci koupě nemovitosti se k uvedenému zavázal a bylo to zohledněno při stanovení kupní ceny, nebyla shledána důvodnou. Dle výpovědi [jméno], která kupní smlouvu s žalovaným uzavřela, měla nemovitost v době prodeje podle znaleckého posudku vyšší hodnotu než sjednaná kupní cena, avšak ani netvrdila, že by kupní cena byla snížena v důsledku toho, že žalovaný sám platil splátky hypotéky. Dohoda byla uzavřena na dobu určitou do zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, k čemuž dosud nedošlo, a proto je účinná i v současné době a vztahuje se na období, za které je žalobou požadováno bezdůvodné obohacení. Je třeba též zdůraznit, že o tom, že se žalovaný a [jméno] cítili být dohodou vázáni, svědčí jejich následné chování, kdy žalovaný nemovitost užíval celou, hradil splátky hypotéky, pojištění nemovitosti a elektřinu a [jméno] nečinila žádné úkony k tomu, aby nemovitost mohla užívat, respektovala dohodu uzavřenou mezi nimi. Nelze ani dospět k závěru, že by se účastníci dohodli, že dohoda o bezúplatném užívá nemovitostí musí být písemná. Z obsahu předložené písemné dohody taková skutečnost nevyplývá. Okresní soud tak správně uzavřel, že dohoda mezi účastníky nemusela být uzavřena v písemné formě a že byla uzavřena konkludentně.

32. Rozsudek okresního soudu tedy byl jako věcně správný potvrzen dle § 219 o. s. ř.

33. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení úspěšná a je tedy povinna ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovanému náklady tohoto řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaného spočívají v nákladech jeho právního zastoupení, a to v odměně za 2 úkony právní služby (vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně a účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 1. 2025) á 11 140 Kč, ve 2 paušálních náhradách hotových výloh á 450 Kč, v náhradě za promeškaný čas strávený na cestě k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 900 Kč, v cestovném právního zástupce žalovaného k jednání odvolacího soudu a zpět dne 23. 1. 2025 ve výši 1 590 Kč (osobní automobil [název], ujeto celkem [hodnota] km z [adresa] a zpět, průměrná spotřeba 6,2 l/100 km, sazba základní náhrady za použití silničního motorového vozidla 5,80 Kč/l a průměrná cena pohonných hmot 34,70 Kč/l) a v 21 % DPH ve výši 4 868 Kč; celkem činí náklady odvolacího řízení žalovaného 30 538 Kč (§ 7, § 13 odst. 4 a 5, § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení