25 Co 240/2024 - 125

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Petry Turnovské a Mgr. Kláry Hrobské ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o 196 989,78 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 8. 2024, č. j. 8 C 158/2024-101, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

Odůvodnění

1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, č. j. 8 C 158/2024-101, zamítl žalobu (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).

2. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že se v zásadě shodl se žalobkyní na splnění zákonných podmínek pro vyvození odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), neboť musela jako povinná čelit neoprávněně nařízené exekuci; nicméně žalovaná vznesla námitku promlčení. Tu soud prvního stupně posoudil jako důvodnou, jelikož žalobkyně mohla a měla vědět již od doby schválení oddlužení [jméno FO] (dále také jen „dlužnice“) v říjnu 2018, že jí zbytek pohledávky dlužnice neuspokojí, a to s ohledem na schválené distribuční schéma. Pokud žalobkyně podala žalobu až 14. 5. 2024, byla námitka žalované, jež by jinak za škodu odpovídala z titulu neoprávněně nařízené exekuce, důvodná, a proto soud prvního stupně promlčený nárok žalobkyně zamítl. Výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodnil odkazem na § 150 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), když shledal okolnosti výjimečně zřetele hodné a náhradu procesně úspěšné žalované nepřiznal, aby žalobkyně nedoznala další majetkovou újmu.

3. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že nesouhlasí jak se skutkovými závěry, tak i s právním hodnocením soudu prvního stupně. Připomněla, že svůj nárok opírá o OdpŠk, který je v poměru speciality k občanskému zákoníku a odkázala na § 26 OdpŠk a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, z nichž vyplývá, že není-li v OdpŠk uvedeno jinak, pak se řídí právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Zdůraznila, že ve věci je třeba použít občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), který platil v době, kdy bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o nařízení exekuce. Soud prvního stupně bez bližšího odůvodnění vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Otázka použití „správného“ občanského zákoníku je však velmi významná, neboť klíčový pojem „vznik škody“ (který OdpŠk nijak neupravuje), je v § 420 a § 442 obč. zák. vykládán zcela jinak než v § 2952 o. z. Uvedla, že odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vydáním nezákonného rozhodnutí podle § 5 písm. a) OdpŠk je deliktní odpovědností a její podstatou je povinnost postupovat v občanském soudním řízení v souladu s právními předpisy. Pro aplikaci občanského zákoníku je tak rozhodný den vydání nezákonného rozhodnutí. Za nepřípadnou označila úvahu soudu prvního stupně obsaženou v bodě 24. odůvodnění rozsudku, neboť § 488 a § 489 o. z. se týkají závazkových právních vztahů. Není pochyb o tom, že uplatněný nárok žalobkyně spočívá v nákladech jejího zastoupení v exekučním řízení a za pojem „zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí“ lze považovat vydání usnesení o zastavení exekuce. Žalobkyně náklady právního zastoupení vynaložila právě na změnu nezákonného rozhodnutí. Tyto náklady zastoupení žalobkyně řádně uplatnila. Dle judikatury k § 31 odst. 2 OdpŠk je nárok na náhradu nákladů řízení vzniklý poškozenému proti protistraně nárokem primárním, který musí poškozený uplatnit a vymáhat. Nárok na náhradu nákladů vůči státu je pak nárokem sekundárním, který může uplatnit až v případě, že „nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit“. Dále uvedla, že se neztotožňuje s výkladem soudu prvního stupně první věty § 32 odst. 1 OdpŠk, jímž se stanoví subjektivní promlčecí doba na náhradu škody. Nelze souhlasit s tím, že se žalobkyně o výši škody dozvěděla již v okamžiku vydání usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [spisová značka]-[právnická osoba], jímž bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře. Zdůraznila, že rozhodnutí bylo vydáno na základě odhadu insolvenčního správce do budoucna, nejde o rozhodnutí jakkoli závazné pro účastníky řízení. V průběhu plnění oddlužení mohou nastat různé situace. Žalobkyně se tak mohla dozvědět o přesné výši škody až v okamžiku, kdy insolvenční soud vydal dne [spisová značka], jímž dlužnici osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do splnění oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Úvaha o promlčení nároku opírajícího se o OdpŠk je tak nesprávná. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 196 989,78 Kč se zákonným úrokem prodlení od 21. 5. 2024 a dále náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání opodstatněným.

5. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění: Okresní soud v Rakovníku nařídil usnesením ze dne 5. 4. 2012, č. j. 26 EXE 1611/2012-16, exekuci ve prospěch oprávněné [jméno FO] (později již jen [jméno FO]) proti povinnému [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen „exekuce“). Žalobkyně měla v exekuci účast z titulu manželky povinného. V otázce zastavení exekuce rozhodovaly Krajský soud v Praze, Nejvyšší soud i Ústavní soud. K pravomocnému zastavení exekuce došlo až v důsledku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 20 Co 473/2015-272, proto, že oprávněné [jméno FO] nesvědčila aktivní věcná legitimace z důvodu, že na ni po právní stránce nepřešla exekvovaná pohledávka. Okresní soud v Rakovníku tak pochybil, pokud návrh na nařízení exekuce nezamítl. Usnesením, kterým Okresní soud v Rakovníku zastavil exekuci, přiznal žalobkyni (tehdejší povinné) právo na náhradu nákladů exekuce 213 021 Kč a Krajský soud v Praze, jako odvolací soud, pak právo na náhradu nákladů odvolacího (exekučního) řízení 61 845 Kč. Žalobkyně se po [jméno FO] domáhala zaplacení přiznané náhrady nákladů exekučně. Soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], provedl prvotní úkony exekuce, kdy povinnou [jméno FO] vyrozuměl o zahájení exekuce a nařídil srážky z její mzdy, a žalobkyni jako oprávněné přiznal náhradu nákladů 12 124,20 Kč. Dne 17. 7. 2018 podala [jméno FO] (dále opět jen „dlužnice“) na svoji osobu ke Krajskému soudu v Plzni návrh na zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční soud, Krajský soud v Plzni, zjistil usnesením ze dne [spisová značka], úpadek dlužnice (dále jen „insolvenční řízení“) a povolil řešení úpadku dlužnice oddlužením. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku vůči dlužnici v celkové výši 286 990,20 Kč (213 021 Kč + 61 845 Kč + 12 124,20 Kč) v insolvenčním řízení dne 3. 9. 2018. Krajský soud v Plzni schválil usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka]-[právnická osoba], oddlužení dlužnice formou splátkového kalendáře. Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], o oddlužení dlužnice a o jejím osvobození od povinnosti plnit na zbytek nesplacených pohledávek. Pohledávka žalobkyně z titulu náhrady nákladů byla v insolvenčním řízení uspokojena v rozsahu 90 000,42 Kč. Protože pohledávka žalobkyně za dlužnicí z titulu nezaplacené náhrady nákladů exekučního řízení zůstala neuspokojena v rozsahu 196 989,78 Kč, uplatnila ji žalobkyně dopisem z 15. 11. 2023 u žalované, a to včetně náhrady nákladů za řízení dovolací a před Ústavním soudem. Žalovaná nárok dopisem ze dne 21. 2. 2024 odmítla pro jeho promlčení. Dne 9. 5. 2024 uzavřela žalobkyně se svým zástupcem dohodu o úhradě jeho právní služby, a to z částek, jež získala od žalované v řízeních vedených Okresním soudem v Rakovníku, a to pod sp. zn. 8 C 177/2021 ve výši 66 568,80 Kč a pod sp. zn. 8 C 118/2021 ve výši 96 745,07 Kč (v nichž úspěšně uplatnila jako poškozená proti žalované nárok na náhradu škody dle OdpŠk v důsledku neoprávněně vedené exekuce), a zbytek z jiných finanční zdrojů žalobkyně ve výši 33 675,91 Kč; celkem tedy 196 989,78 Kč, jež odpovídají součtem a odůvodněním nároku, který byl uplatněn v tomto řízení.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem se odvolací soud ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se však neztotožňuje s jeho právním hodnocením provedeným soudem prvního stupně.

7. Podle § 1 OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

8. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle OdpŠk nelze zprostit.

9. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. b) nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

11. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 26 Odpšk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

14. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

15. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

16. Podle § 31 odst. 3 OdpŠk náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu12) o mimosmluvní odměně.

17. Podle § 31 odst. 4 OdpŠk poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

18. Podle § 32 odst. 1 věta prvá OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

19. Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že na straně žalované (§ 1 OdpŠk) došlo vydáním nezákonného rozhodnutí (rozhodnutí soudu, které bylo následně změněno) k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a její pasivní věcná legitimace v řízení je dána (§ 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. a), § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk).

20. Objektivní odpovědnosti (bez ohledu na zavinění) za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím se stát nemůže zprostit (§ 2 OdpŠk), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: i. existence nezákonného rozhodnutí, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení; ii. vznik škody, pro jejíž určení se vychází z ustanovení občanského zákoníku (§ 26 OdpŠk); iii. příčinná souvislost mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení; splnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (zde žalobkyni).

21. Žalobkyně v řešené věci uplatnila žalobou nárok na náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že jí dlužnice pro své osvobození od placení pohledávek v důsledku úspěšného oddlužení v insolvenčním řízení nezaplatila soudem přiznanou náhradu nákladů vynaložených na změnu nezákonného rozhodnutí v plné výši.

22. Žalovaná vznesla proti nároku žalobkyně námitku promlčení. Tu opřela o znění § 32 odst. 1 OdpŠk a o to, že žalobkyně se fakt, že nebude její pohledávka přihlášená v insolvenčním řízení ve výši 213 021 Kč uspokojena zcela, ale toliko ve výši 30,69 %, dozvěděla již 22. 10. 2018, kdy bylo v insolvenčním řízení schváleno oddlužení dlužnice formou splátkového kalendáře. Pokud u žalované podala žádost o náhradu škody až dne 21. 11. 2023, učinila tak zjevně po uplynutí promlčecí doby.

23. Soud prvního stupně v bodech 28. – 31. odůvodnění svého rozsudku uvedl úvahy, které jej vedly k závěru, že je namístě použít na danou věc o. z. a dále, proč shledal námitku promlčení nároku žalobkyně důvodnou. Odvolací soud tyto názory nesdílí.

24. Během účinnosti zvláštního předpisu, OdpŠk, došlo ke změně obecné úpravy, občanského zákoníku (§ 26 Odpšk). Dne 31. 12. 2013 přestal platit obč. zák. a 1. 1. 2014 nabyl účinnosti o. z. Tato změna obecné úpravy se projevila v návaznosti na přechodná ustanovení o. z. i do poměrů úpravy zvláštní obsažené v OdpŠk.

25. Jak vyplývá z komentáře k § 26 OdpŠk: „U subjektivní odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti je tedy rozhodující okamžik, kdy došlo k protiprávnosti; odpovědnost státu ovšem takovým typem odpovědnosti není. I když pro případ objektivních typů odpovědnosti (souhrnně § 2895 o. z.) již není formulováno výslovné přechodné ustanovení a lze dovozovat, že i zde by mělo v souladu s principem nepravé zpětné účinnosti převážit časové hledisko okamžiku škodné události (zvlášť kvalifikované okolnosti), u odpovědnosti za výkon veřejné moci se lze zřejmě přidržet pravidla formulovaného v souvislosti se změnou občanského zákoníku s účinností od 1. 1. 1992 (NS sp. zn. 25 Cdo 2296/2008), podle nějž se použije obecný předpis ve znění účinném v době, kdy vznikl uplatněný nárok. Ve vztahu promlčecím lhůtám zakládá speciální přechodné ustanovení § 3036 o. z. pravidlo o použití předpisu, za jehož účinnosti počaly promlčecí lhůty (doby) běžet.“ (VOJTEK, Petr. § 26 [Vztah k občanskému zákoníku]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 224, marg. č. 3–4.).

26. Pro odlišné posouzení naplnění podmínek pro uplatnění nároku žalobkyně, jak bude podrobněji uvedeno dále, se však odvolací soud blíže nezabýval tím, jaký občanský zákoník (zda obč. zák. či o. z.) by měl být na otázku promlčení domnělého nároku žalobkyně aplikován.

27. Přesto odvolací soud shodně se žalobkyní konstatuje, že k 22. 10. 2018 nemohla mít žalobkyně v žádném případě vědomost o tom, v jaké výši bude její pohledávka za dlužnicí z titulu pravomocně přiznané náhrady nákladů řízení v průběhu oddlužení uspokojena, jaká škoda by jí mohla vzniknout. Šlo o pouhý předpoklad.

28. Jak vyplývá z výroku IV. a odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum], č. j. [spisová značka]-[právnická osoba], insolvenční soud uzavřel, že „dlužnice je podle aktuálních zjištění soudu schopna s ohledem na své osobní poměry a s ohledem na očekávané příjmy (za předpokladu, že po dobu oddlužení zůstanou tyto minimálně stejně jako v současné době)“ „po dobu následujících pěti let od první splátky nebo do úplného zaplacení všech zjištěných pohledávek“ „platit ze všech svých příjmů uvedených ve výroku VI.“ „splátku ve stejném rozsahu, jako z těchto příjmů mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci“. Výrokem VI. citovaného usnesení pak soud přikázal dlužnici, „má-li ostatní příjmy, zejména pak peněžité dary, výtěžky zpeněžení získané dědictvím či darem, jiné mimořádné příjmy, důchody a jiné obdobné opakující se požitky přijaté ve svůj prospěch, jakož i další plnění, které dlužnice dobrovolně poskytne, aby ode dne doručení tohoto usnesení, a to bez zřetele k tomu, že rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dosud není v právní moci, vyplácela bez zbytečného odkladu insolvenčnímu správci“. Z uvedeného, jakož i z celého smyslu oddlužení upraveného zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), vyplývá, že poté, co soud přezkoumal poměry dlužnice (zprávu pro oddlužení, zprávu o přezkumu, atd.), dospěl k závěru, že k okamžiku svého rozhodování o návrhu dlužnice na povolení oddlužení byla dlužnice oprávněna takový návrh podat a její aktuální poměry umožňovaly řešení jejího oddlužení formou splátkového kalendáře, kdy se všem přihlášeným (nezajištěným) věřitelům dostane plnění odpovídající nejméně 30 % jejich pohledávek. Jinými slovy, že lze při minimálně stejných poměrech na straně dlužnice očekávat splacení 30 % pohledávky. Jak je dlužnici uloženo výrokem VI., získá-li v průběhu oddlužení, tedy během následujících pěti let, jakýkoli další příjem, je povinna vyplatit jej insolvenčnímu správci, který jej použije k uspokojení věřitelů. A naopak, změní-li se poměry dlužnice, popř. nebude-li dlužnice plnit určený splátkový kalendář, byl insolvenční správce povinen podat v pravidelné zprávě insolvenčnímu soudu podnět/návrh na zrušení oddlužení.

29. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, dlužnice byla povinna v průběhu oddlužení vyplatit insolvenčnímu správci veškeré své příjmy (nad určitou hranici) a ten by je použil k uspokojení (dle schváleného distribučního schématu) přihlášených věřitelů, včetně žalobkyně. Až do skončení insolvenčního řízení dlužnice tak nemohla mít žalobkyně jistotu ani v tom, zda její pohledávka ve výši 286 990,20 Kč nebude dlužnicí uspokojena zcela. Do té doby, než vzal Krajský soud v Plzni usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], na vědomí splnění oddlužení dlužnice, by i žalovaná zřejmě nárok žalobkyně na náhradu škody v dosud neznámé výši právem považovala za neurčitý a předčasný.

30. Dokud nebylo skončeno insolvenční řízení dlužnice, nemohl být zřejmý ani jeden ze tří nezbytných atributů odpovědnosti žalované za škody spočívající v otázce vzniklé škody, tedy vznik škody.

31. Tento závěr odvolací soud opírá i o judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k jinému způsobu řešení úpadku, a to ke konkurzu. Např.: „Škoda, spočívající v neuspokojení nároku člena družstevní záložny na výplatu vkladů u záložny, na jejíž majetek se vede konkurz, nevzniká, dokud nepominou účinky prohlášeného konkurzu.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003) nebo „Škoda, spočívající v tom, že nároky plynoucí podílníkům fondu z podílového listu nebyly v důsledku špatného hospodaření s majetkem v podílovém fondu plně uspokojeny, může v případě probíhající likvidace investiční společnosti vzniknout podílníkům až při skončení likvidace, neboť majetková újma jim vzniká až tehdy, není-li jejich nárok jako spolumajitelů majetku v podílovém fondu, který investiční společnost spravuje, uspokojen v rámci likvidace, popř. konkursu.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003).

32. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017: „Vzhledem k výše uvedeném Nejvyšší soud dále připomíná, že dle jeho ustálené rozhodovací praxe odpovědnost státu za škodu zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje subsidiárně až v případě, kdy poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, jenž je mu povinen plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013), a že nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí mající za následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze proti státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své pohledávky na vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4004/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013).“ 33. Odvolací soud je však přesvědčen, že v řešené věci především nejsou splněny podmínky pro uplatnění nároku žalobkyně dle § 31 odst. 2 OdpŠk.

34. Z komentáře k § 31 odst. 2 OdpŠk zjišťujeme, že: „Vzniklá mezera v zákoně, která však v soudní praxi nevyvolala potíže, byla zacelena zákonem č. 160/2006 Sb., který výslovně nově formuluje zřejmě původní (jen nepříliš šťastně vyjádřenou) legislativní představu, že nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení může poškozený vůči státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy nyní vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů.“ (BIČÁK, Vít. § 31 [Náklady řízení]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 277, marg. č. 11.).

35. Komentář k § 31 odst. 2 OdpŠk v systému ASPI, dostupný na www.aspi.cz, uvádí: „Podmínkou přiznání náhrady škody je nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Odkaz na procesní předpisy znamená, že je možno náhradu škody přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (II. ÚS 2085/08, NS 25 Cdo 2928/2006).“ 36. A z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, se podává: „…újmy, které žalobkyně tvrdí (a jejichž náhrady se dožaduje), mají zjevně charakter nákladů řízení (zde správního), a k jejich vypořádání slouží zásadně samo řízení, v němž vznikly. Okolnost, že ve věci aplikovaný zákon č. 67/1971 Sb. v ustanovení 31 odst. 1 tyto náklady vypořádává tak, že náklady, které v řízení vznikly účastníkovi řízení, nese účastník, nemůže znamenat, že co nelze žádat z titulu náhrady nákladů řízení, lze - bez dalšího - požadovat z titulu náhrady škody (srov. usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 302/07).“ 37. Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu i z komentářové literatury vyplývá, že podmínkou přiznání náhrady škody v podobě nákladů vynaložených na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí je nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. V řešené věci nelze než uzavřít, že žalobkyně takovou „možnost uplatnění náhrady nákladů v původním řízení“ měla a žádnou náhradu škody jí tak nelze přiznat. Je nepochybné, že žalobkyně vynaložila v exekuci náklady na právní zastoupení advokátem. Rovněž není sporu o tom, že žalobkyně se, i díky těmto účelně vynaloženým nákladům, domohla změny nezákonného rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, tj. nezákonné rozhodnutí bylo změněno, když byla exekuce k návrhu žalobkyně usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 7. 2015, č. j. 26 EXE 1611/2012-222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 20 Co 473/2015-272, ke dni 25. 1. 2016 pravomocně zastavena. Právo na náhradu žalobkyní vynaložených nákladů na právní zastoupení v exekuci jí však bylo, jak sama uvádí, vůči dlužnici v exekučním řízení pravomocně přiznáno (v řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 26 EXE 1611/2012 ve výši 213 021 Kč a v odvolacím exekučním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 473/2015 ve výši 61 845 Kč) a tyto náklady, přiznané vykonatelnými usneseními soudu, po dlužnici vymáhala i prostřednictvím exekutora. Není tedy pravdou, že vynaložením nákladů na právní zastoupení v exekuci, kde byla žalobkyně na straně povinné, vznikla žalobkyni škoda odčinitelná dle § 7 a § 8 odst. 1 OdpŠk. Žalobkyně nemůže u žalované uplatnit podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení vynaložených v exekuci, neboť náhrady takto vynaložených nákladů (na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí) se domohla již v samotné exekuci. Na uvedeném nic nemění ani to, že k zaplacení náhrady nákladů exekučního řízení dlužnicí (zcela) nedošlo.

38. Zde je vhodné dodat, že uvedené není v rozporu s výsledkem řízení vedených mezi týmiž účastnicemi u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 118/2021 a sp. zn. 8 C 177/2021. Pokud žalobkyně v těchto řízeních žalovala finanční plnění odpovídající částkám, které musela vynaložit v důsledku nemožnosti užívat své věci postižené exekutorem podle nezákonně nařízené exekuce (řízení vedené pod sp. zn. 8 C 118/2021) a újmu spočívající v poklesu hodnoty osobního automobilu Mitsubishi Pajero Sport v důsledku nezákonné exekuce za období odejmutí vozidla exekutorem (řízení pod sp. zn. 8 C 177/2021), pak šlo o skutečně o škodu odčinitelnou dle § 7 a dalších OdpŠk.

39. Vzhledem k právě prezentovanému závěru o neexistenci škody ve smyslu OdpŠk na straně žalobkyně v tomto řízení se odvolací soud, jak je uvedeno v odůvodnění výše, blíže nezabýval problematikou jejího eventuálního promlčení z pohledu obč. zák. nebo o. z.

40. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v řešené věci by po právní stránce nebyla odpovědnost žalované dána ani z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu, jak byla žalobkyní vymezena, a vznikem případné škody. Byť bylo v řízení zjištěno, že nesprávné/nezákonné rozhodnutí soudu bylo zrušeno a v insolvenčním řízení se žalobkyně nedomohla (zcela) uspokojení, byla evidentně ve věci přetržena příčinná souvislost. 41. „Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde. Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod Rc 7/1992).

42. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4906/2009: „Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.“ 43. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou.

44. Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012).

45. Původní, zásadní a hlavní příčinou, proč došlo ke snížení majetkové sféry žalobkyně o náklady vynaložené v exekuci, bylo jejich nezaplacení dlužnicí. Při zastavení exekuce (změně nezákonného rozhodnutí) byla dlužnici uložena povinnost žalobkyni vynaložené náklady zaplatit. K úpadku [jméno FO] nedošlo v průběhu původního exekučního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno (nedošlo například k tzv. ztrátě pohledávky), ale až po jeho skončení, dokonce po zahájení exekučního řízení žalobkyně proti [jméno FO] pro vymožení přiznané náhrady nákladů vynaložených žalobkyní na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí. I když nařízení a průběh exekuce má jistý prvopočátek v pochybení soudu, snížení majetkového stavu žalobkyně se odvíjí od jiných, relativně samostatných skutečností, které nastaly zcela nezávisle na předmětném nezákonném nařízení exekuce. (I zde je tak zásadní rozdíl mezi nyní uplatněným nárokem žalobkyně a jejími žalobními požadavky v řízeních vedených u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 118/2021 a sp. zn. 8 C 177/2021, kdy obě škody tam uplatněné vznikly v důsledku nezákonně vedené exekuce a postup exekutora na základě nezákonného rozhodnutí soudu byl hlavní a jedinou příčinou vzniku újmy žalobkyně.)

46. Nutno zmínit, že skutkové vymezení žaloby nebylo stavěno na tvrzení, že nezákonně nařízená exekuce měla dopad do majetkové sféry dlužnice, když nebýt tohoto nesprávného úředního postupu, dlužnice by byla solventní. Soudní praxe i právnická literatura v této souvislosti rozlišuje tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny (zejména fyzikální) příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (viz Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245).

47. I kdyby tu tedy nárok žalobkyně na náhradu vynaložených nákladů proti státu z titulu nesprávného úředního postupu, nezákonného usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 4. 2012, č. j. 26 EXE 1611/2012-16, byl, není jakákoli škoda v podobě neuhrazené náhrady nákladů exekuce v příčinné souvislosti s postupem státu, resp. došlo k přerušení příčinné souvislosti. Znění ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk „nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit“ nelze vykládat tak, že by snad stát měl být jakýmsi ručitelem uspokojení poškozeného. Žalobkyně měla možnost „úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužnici“ přímo v exekuci a také se přiznání náhrady nákladů domohla. Okolnost, že dlužnice povinná na základě soudních rozhodnutí žalobkyni zaplatit náhradu nákladů na právní zastoupení nebyla k takovému plnění solventní, nezakládá odpovědnost státu za splnění takové povinnosti.

48. Odvolací soud tak uzavírá, že přes shora uvedené rozhodl soud prvního stupně správně, pokud žalobu zamítl. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku II., když soud prvního stupně řádně zdůvodnil mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř., kdy žalované, byť nebyla v řízení zastoupena advokátem, účelně vynaložené náklady řízení nepřiznal.

49. V odvolacím řízení byla opět zcela úspěšná žalovaná, které by tak náležela podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada účelně vynaložených nákladů. Ty však žalované dle obsahu spisu žádné nevznikly (k odvolání žalobkyně se nevyjádřila, z jednání odvolacího soudu se omluvila), proto odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení