25 Co 243/2022-155

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o dědické právo k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2022, č. j. 38 C 169/2020-123, ve spojení s doplňujícím usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. července 2022, č. j. 38 C 169/2020-129 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 651,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl návrh na určení, že manželka zůstavitele [jméno] [příjmení], [rodné číslo], bytem [adresa], není zůstavitelovou dědičkou ze závěti ze dne 11. 3. 2016 (bod I výroku rozsudku okresního soudu); žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 30 492 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové částku 6 008 Kč ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku (bod III ve znění doplňujícího usnesení).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud reprodukoval procesní podání obou účastnic řízení, podal přehled provedených důkazů a skutkových zjištění z nich učiněných. Po právní stránce prvostupňový soud rozvedl, že žalobkyně podala žalobu na určení podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) ve lhůtě určené usnesením soudu podle ust. § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále jen„ z. ř. s.“). Žalobkyně měla na podání žaloby naléhavý právní zájem, neboť na výsledku tohoto soudního řízení závisí rozsah jejího dědictví po zůstaviteli – jejím otci, zemřelém dne 18. 5. 2019. Hmotněprávní posouzení věci pak dle okresního soudu vychází především ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“), zejm. z jeho ust. § 581 věty druhé.

3. O skutkovém stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že zůstavitel [jméno] [příjmení] v době pořízení závěti dne 11. 3. 2016 nejednal v [anonymizováno] poruše, která by ho činila neschopným učinit prohlášení o závěti a která by mu bránila rozpoznat a posoudit následky tohoto právního jednání. Tento závěr opřel okresní soud o znalecký posudek [titul] [jméno] [příjmení], [titul], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví [anonymizováno], podle kterého zůstavitel v době sepisu závěti dne 11. 3. 2016 mohl trpět demencí v lehkém stupni, přičemž rozvojem demence nejspíše smíšeného typu trpěl nejméně od r. 2012. Znalec se z důvodu chybějící zdravotnické dokumentace nemohl vyjádřit k míře schopnosti zůstavitele posoudit právní jednání spočívající v sepsání závěti a jeho právní důsledky. Okresní soud uvedl, že v řízení byli vyslechnuti svědci navržení oběma stranami. V rámci hodnocení svědeckých výpovědí okresní soud uvedl, že jak děti žalobkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (vnuci zůstavitele), tak i její partner [jméno] [příjmení] mají přímý zájem na výsledku tohoto soudního sporu. Dcera žalobkyně o předmětu výslechu hovořila se žalobkyní naposledy jeden den před svou vlastní výpovědí u soudu a při své svědecké výpovědi se rozplakala. Syn žalobkyně hovořil o tom, že s dědou se stýkal zřídka, neměli k sobě ani blízký vztah. Dále uvedl, že děda si od r. 2014 nepamatoval aktuální věci a hovořil o době minulé. Svědek se zůstavitelem hovořil v době jeho hospitalizace v léčebně dlouhodobě nemocných (dále jen„ LDN“) krátce před dědovou smrtí, kdy mu zůstavitel pochvaloval, že si svědek našel hezkou slečnu, a ptal se, jak dlouho bude v LDN. Obsah tohoto rozhovoru neukazuje na dezorientaci zůstavitele před jeho smrtí. [jméno] [příjmení] při své svědecké výpovědi uvedl, že je partnerem žalobkyně od r. 2014 a od této doby až do doby těsně před zůstavitelovou smrtí nepozoroval žádné změny v jeho [anonymizováno] stavu, resp. uváděl, že zůstavitel byl stejně duševně„ nezdravý“ v r. 2014 i týden před smrtí. Ani jeden z těchto svědků neposkytl soudu přesvědčivý důkaz, že zůstavitel v době pořízení závěti v r. 2016 trpěl takovou [anonymizováno] poruchou, která by měla za následek neplatnost tohoto právního jednání. Výpověď svědka [jméno] [příjmení] je pak v přímém rozporu s výpověďmi svědků, kteří na výsledku soudního sporu sami právní zájem nemají. Závěry soudního znalce ve spojení s provedenými svědeckými výpověďmi neprokázaly tvrzení žalobkyně o tom, že zůstavitel nemohl v r. 2016 platně pořizovat závěť o svém majetku z důvodu [anonymizováno] poruchy.

4. Okresní soud dále vysvětlil neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Pokud jde o zamítnutí důkazu nahrávkou z rozhovoru mezi žalobkyní a žalovanou z r. 2019, pak tuto nahrávku nepřipustil k důkazu, neboť se jedná o nahrávku soukromého rozhovoru pořízenou žalobkyní bez vědomí žalované. Žalobkyně přitom není oproti žalované slabší stranou sporu. Nelze ani dovodit, že žalobkyně neměla možnost svá tvrzení prokázat jiným způsobem a soud zároveň zohlednil i okolnosti pořízení nahrávky, která byla pořízena žalobkyní tajně, bez vědomí žalované, což soud považuje za nezákonný způsob pořízení důkazu, který je v rozporu s ust. § 86 o. z. Soud při posouzení otázky připuštění dané nahrávky k důkazu vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/2014.

5. Okresní soud uzavřel, že zůstavitel byl schopen o majetku pro případ smrti platně pořídit závěť, neboť byl i přes pokročilý věk zjevně schopen posoudit uvedené právní jednání a jeho následky. Závěť pořízená ve formě notářského zápisu má navíc charakter veřejné listiny a podle § 568 odst. 2 o. z. zachycuje–li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. Závěť pořízená ve formě notářského zápisu pak svědčí o pravosti a pravdivosti obsahu veřejné listiny. Tuto vyvratitelnou právní domněnku se žalobkyni nepodařilo vyvrátit. Při posouzení právního jednání zůstavitele jako jednání platného soud vyšel i ze zásady zakotvené v ust. § 574 o. z. - tedy, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než na neplatné. Aby byla žalobkyně s danou žalobou úspěšná, muselo by být prokázáno s naprostou jistotou, že zůstavitel v době pořízení závěti trpěl takovou [anonymizováno] poruchou, která ho k tomuto právnímu jednání činí neschopným, a nepostačuje pouze dosažení určité, případně i vyšší míry pravděpodobnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012). Žalobkyni se tak podle okresního soudu nepodařilo unést důkazní břemeno o duševní nezpůsobilosti zůstavitele platně pořídit závěť v r. 2016.

6. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., vycházel přitom z procesního úspěchu žalované ve sporu. Připojil výpočet výše náhrady a lhůtu k plnění opřel o ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů státu byl odůvodněn ust. § 148 o. s. ř., vydání doplňujícího usnesení pak ust. § 166 o. s. ř.

7. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalobkyně. Okresní soud podle ní nedovodil z důkazního řízení odpovídající skutkové závěry, jeho skutkové závěry jsou nesprávné a v důsledku toho jsou nesprávné i jeho závěry právní. Okresní soud vyslechl před zpracováním znaleckého posudku svědky navržené oběma stranami. Svědky, navržené žalobkyní, vyhodnotil jako svědky nedůvěryhodné, byť všichni vypověděli o [anonymizováno] problémech zůstavitele. Dle okresního soudu byla důvodem jejich nevěrohodnosti skutečnost, že měli přímý zájem na výsledku soudního sporu. Takový závěr je přitom nelogický s ohledem na závěry znaleckého posudku znalce [titul] [jméno] [příjmení], [titul]; současně naopak poukazovala na rozpor obsahu posudku s jednotlivými výpověďmi svědků navržených žalovanou. Ti byli rovněž z jejího blízkého okolí a jejich zájem na výsledku sporu šlo opět předpokládat. U nich ale soud nelogicky o jejich nevěrohodnosti nepochyboval, ačkoli byly právě jejich výpovědi v rozporu se zjištěními znalce. Znalecký posudek znalce [titul] [jméno] [příjmení], [titul] dle žalobkyně jednoznačně prokázal, že zůstavitel trpěl již v r. 2012 a i později [anonymizováno] poruchou. Hodnocení znaleckého posudku prvostupňovým soudem nebylo správné. Jeho obsah je zcela nepochybně v rozporu s výpověďmi všech svědků navržených žalovanou, kteří byli dle soudu shledáni věrohodnými. Jejich výpovědi o tom, že byl zůstavitel zcela v pořádku, bez známek demence, totiž vůbec neodpovídají zjištěním znalce, které učinil ze zajištěné zdravotnické dokumentace zůstavitele, ani vyjádřením samotné žalované učiněným do dokumentace již v r. 2012. Výpovědi těchto svědků bylo tedy namístě naopak vyhodnotit jako nevěrohodné, neodpovídající těmto zjištěním znalce, což ale okresní soud neučinil a naopak je vyzvedl jako důvěryhodné. Hodnocení znaleckého posudku provedené okresním soudem je podle žalobkyně nesprávné, okresní soud se spokojil pouze s hodnocením, že podle znalce nelze jednoznačně stanovit míru snížení schopností zůstavitele v době pořízení závěti. Z toho dovodil způsobilost zůstavitele k pořízení závěti. Opomněl přitom vyhodnotit několik znalcem zjištěných skutečností. [anonymizováno] dokumentace zůstavitele sice nebyla od ošetřujícího lékaře [titul] [příjmení] (tento lékař zemřel na podzim r. 2020) předána ani [anonymizována dvě slova] [územní celek], ani novému praktickému lékaři, avšak znalec dohledal [anonymizováno] dokumentaci (její drobnou část) ve [anonymizována dvě slova] [obec] (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“). Znalec výslovně uvedl, že z této dohledané dokumentace [anonymizována dvě slova] vyplývá, že v době sepsání závěti dne 11. 3. 2016 zůstavitel mohl trpět demencí v lehkém stupni, když z [anonymizováno] hlediska nejméně od r. 2012 trpěl rozvojem [anonymizováno] nejspíše smíšeného typu a jeho manželka (rozuměj: žalovaná) již při vyšetření v r. 2012 uvedla, že dlouhodobě ztrácí paměť. Vedle toho znalec ještě uzavřel, že při absenci [anonymizováno] dokumentace od ošetřujícího praktického lékaře zůstavitele pak nelze jednoznačně stanovit pouze míru, tedy rozsah snížení schopností zůstavitele, posoudit uvedené právní jednání a jeho následky. Podle znalce byla tedy v blíže nezjištěném rozsahu míra schopnosti posoudit právní jednání snížena. Nebylo jen možné určit rozsah snížení míry schopnosti posoudit právní jednání. Zůstalo přitom nepochybným, že ale v době pořízení závěti (nejméně od r. 2012) zůstavitel demencí v lehkém stupni trpěl a z uvedeného lze tedy jednoznačně dovodit, v rozporu se závěry okresního soudu, že v době pořízení závěti zůstavitel omezením svobody vůle v podobě duševní poruchy trpěl. Jeho právní jednání by tedy mělo být posouzeno jako neplatné, a to s ohledem na ust. § 581 o. z. Žalobkyně odkázala na jeden z komentářů o. z., podle kterého v případě jednání v duševní poruše předpokládá zákonné ustanovení duševní ([anonymizováno]) anomálii nebo přechodný stav duševní poruchy, přičemž její [anonymizováno] kvalifikace je irelevantní. Rozhodující není intenzita duševní odchylky, nýbrž už jen narušení svobody při tvorbě vůle. Právní jednání učiněné při narušení svobody při tvorbě vůle je dle ust. § 581 o. z. absolutně neplatné od samého počátku právního jednání. V daném případě znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], [titul] nemohl stanovit míru snížení schopnosti zůstavitele k právním jednáním, potvrdil však jednoznačně, že již od r. 2012 zůstavitel trpěl minimálně lehkou formou [anonymizováno] smíšeného typu, s dominantní složkou vaskulární a pravděpodobně složkou neurodegenerativní, a tedy v době sepsání závěti trpěl [anonymizováno] v lehkém stupni. To ostatně podporuje i fakt, že zůstaviteli byl z důvodu [anonymizováno] již v r. 2012 vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Tedy již v r. 2012 byla zůstavitelova složka svobody vůle dotčena jeho [anonymizováno] poruchou neurčené intenzity. To však znamená, že již od r. 2012 byla narušena svoboda zůstavitele při tvorbě vůle a za tohoto stavu musí být jednání zůstavitele, tj. pořízení závěti učiněné jím dne 11. 3. 2016 jednáním absolutně neplatným.

8. Žalobkyně dále ve svém odvolání namítala, že okresní soud nesprávně nepřipustil důkaz nahrávkou, kterou k důkazu předložila a na níž je zachycen rozhovor mezi účastnicemi řízení. V tomto rozhovoru žalovaná výslovně potvrdila, že zůstavitel byl v době sepisu závěti jednoznačně ovlivnitelný a že by podepsal vše, co by mu podepsat doporučila. Soud tento důkaz připustit měl, důvody nepřipuštění nemohou podle žalobkyně obstát. Žalobkyně je totiž v řízení nepochybně slabší stranou, neboť čelí důkazní nouzi vzhledem k naprosto nepochopitelné a neodůvodnitelné ztrátě [anonymizováno] dokumentace zůstavitele. V řízení zůstalo zcela nevysvětleno, z jakého důvodu není možné [anonymizováno] dokumentaci dohledat a žalovaná nepodala soudu ani žádné vysvětlení či prohlášení k této skutečnosti. Profituje z toho, že [anonymizováno] dokumentace nebyla řádně postoupena [titul] [příjmení] po smrti zůstavitele ani ke [anonymizována dvě slova] [územní celek] a nezůstala ani v dokumentaci přebírané po zemřelém [titul] [příjmení] jeho profesním nástupcem. Přitom [titul] [příjmení] byl rodinným přítelem zůstavitele, stejně tak i žalované a není vyloučeno, že [anonymizováno] dokumentaci zůstavitele, po jeho smrti, od [titul] [příjmení] žalovaná převzala. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že má možnost svá tvrzení o nezpůsobilosti zůstavitele a jeho nedobrém [anonymizováno] stavu prokázat jiným způsobem než nahrávkou. Žalobkyně ze všech podrobně rozvedených důvodů navrhla po doplnění dokazování rozsudek okresního soudu změnit tak, že její žalobě bude vyhověno.

9. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobkyně s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. Žalobkyně podle ní v odvolání neuvádí žádné relevantní skutečnosti, které by nebyly v prvostupňovém řízení projednány. Z výpovědí svědků navržených žalobkyní bylo znatelné jejich ovlivnění. Žalobkyně se snaží na základě smyšlených údajů vykládat [anonymizováno] stav zůstavitele jako člověka dementního. Nepravdivost těchto tvrzení žalobkyně byla prokázána znaleckým posudkem a svědeckými výpověďmi. I pokud by zůstavitel v době sepsání závěti trpěl [anonymizováno] v lehkém stupni, tedy mírným poklesem paměti, neznamená to zásadní narušení jeho soběstačnosti.

10. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a o. s. ř.), při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

11. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, 120 a 153 odst. 1 o. s. ř. úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalobkyně zaujímá následující stanovisko.

12. Podle ustanovení § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

13. Žalobkyně ve svém odvolání vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany okresního soudu, předkládá hodnocení vlastní a ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu vyslovuje nesouhlas s neprovedením jí navrhovaného důkazu.

14. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

15. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

16. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

17. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud svůj skutkový závěr o zůstavitelově pořizovací způsobilosti založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 o. s. ř. nezahrnul do rámce svých úvah jen některé z provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné. Odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu v tomto směru rovněž odpovídá ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud v souladu s § 129 odst. 1 o. s. ř. provedl důkaz listinami, podle § 127 o. s. ř. provedl důkaz znaleckým posudkem a podle § 126 o. s. ř. vyslechl svědky. Provedení důkazů odpovídalo zákonu a účastníkům podle obsahu protokolů o jednání nebylo upřeno jejich právo vyjádřit se k provedeným důkazům podle § 123 o. s. ř. Okresní soud učinil daná skutková zjištění především ze znaleckého posudku a ze svědeckých výpovědí. Podle krajského soudu je zřejmé, že posudek zpracoval znalec z oboru, který je pro odborné posouzení zde relevantních skutečností z hlediska své specializace zcela příhodný. Znalecký posudek podléhá – jako každý jiný důkaz – hodnocení soudu, který se jím zabývá jak jednotlivě, tak v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (§ 132 o. s. ř.). Nepřezkoumává (nemůže přezkoumávat) ovšem věcnou správnost odborných závěrů znalce, nýbrž posuzuje přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logiky odůvodnění jeho závěrů a souladu s ostatními provedenými důkazy. Jinými slovy - posuzuje, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 27 Cdo 4585/2018). Právě z uvedených hledisek okresní soud vyhodnotil posudek [titul] [příjmení] a krajský soud tento jeho závěr bezezbytku sdílí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněného pod č. 39 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Okresní soud hodnotil svědecké výpovědi pečlivě, a to i ve vzájemné souvislosti s jinými provedenými důkazy. Své hodnotící úvahy jasně uvedl v odůvodnění rozsudku, stran věrohodnosti svědků popsal východiska svých úvah, vycházel ze svých přímých poznatků při provádění dokazování; vodítka úvah okresního soudu jsou patrna i z protokolů o jednání, v nichž okresní soud popsal bezprostředně průběh výslechů (srov. kupř. protokol o jednání ze dne 6. 5. 2021 na č. l. 61 spisu).

18. K odvolacím námitkám žalobkyně odvolací soud dodává, že jí prezentovaná verze vychází z izolovaného hodnocení provedených důkazů a s některými důkazy je pak její verze v přímém rozporu. Žalobkyně v odvolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku. Z toho však nelze dovozovat, že hodnocení důkazů okresním soudem je v rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a jeho nález ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.

19. Neprovedení žalobkyní navrhovaného důkazu pak okresní soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě odůvodnil, prvostupňový soud v daném případě postupoval podle ust. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe zvukový nebo obrazový záznam, který se týká člověka nebo jeho projevů osobní povahy a který byl pořízen soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz v občanském soudním řízení pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 83/2019). V této věci nelze bez dalšího uzavřít, že žalobkyně nemůže jí tvrzené skutečnosti prokázat jiným způsobem. Provedení tohoto důkazu by navíc podle odvolacího soudu bylo nadbytečné, neboť nemohlo přivodit jiné právní posouzení věci. Okresní soud učinil podrobná skutková zjištění o všech okolnostech, které jsou pro rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku důležité, provedené důkazy vyhodnotil způsobem, kterému podle krajského soudu není co právem vytknout, aplikoval přiléhavá zákonná ustanovení, jež vyložil souladně s východisky přijímanými ustálenou soudní praxí, a tímto způsobem dospěl k odpovídajícím závěrům, které řádně odůvodnil.

20. Odvolací soud pak nesouhlasí ani s výhradou žalobkyně, že prvostupňový soud z hlediska zjištěného skutkového stavu chybně vyložil ust. § 581 o. z. Je nutno uvést, že nikoliv každá [anonymizováno] porucha fyzické osoby, která činí právní jednání, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta [anonymizováno] porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu jednání neschopnou - z důvodu, že nemůže posoudit následky svého jednání nebo (a) své jednání ovládnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011). Přitom k posouzení neplatnosti právního jednání učiněného v [anonymizováno] poruše ve smyslu § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (obdobně nyní ustanovení § 581 o. z.) postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016). V poměrech posuzované věci šlo pak konkrétně o to, zda v době sepsání závěti zůstavitel toto právní jednání činil v [anonymizováno] poruše, a pokud ano, zda (pro případ, že byl stižen [anonymizováno] poruchou) jeho ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) byly podstatně sníženy, a to ovládací schopnosti ve smyslu jeho schopnosti ovládnout své jednání, a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jeho jednání. Pro učinění závěru o této předmětné otázce využil okresní soud dostupné důkazy – zejména znalecký posudek a svědecké výpovědi – jejichž obsah hodnotil ve vzájemném kontextu. Prokázáno přitom bylo, že zůstavitel mohl trpět v době pořízení závěti lehkou [anonymizováno]; nebylo však prokázáno, že by tato [anonymizováno] porucha vedla k zůstavitelově nemožnosti posoudit následky vlastního jednání, či k neschopnosti vlastní jednání ovládat.

21. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že předmětem řízení bylo dědické právo na základě odkazu k podání žaloby v pozůstalostním řízení podle ust. § 170 odst. 1 z. ř. s . Úvahy okresního soudu týkající se existence naléhavého právního zájmu podle ust. § 80 o. s. ř. tak byly nadbytečné.

22. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu (jak v meritu věci, tak v závislých nákladových výrocích) podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I tohoto rozsudku).

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II rozsudku krajského soudu) pak bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, která se ubránila odvolání žalobkyně a které tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalované jsou v odvolacím řízení dány odměnou jejího advokáta za dva úkony právní služby po 2 500 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“) – tj. za písemné vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání konaného dne 1. 12. 2022), jedním úkonem právní služby za 1 250 Kč (§ 11 odst. 2 písm. f/ AT - za účast advokáta při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 8. 12. 2022), dále třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), to vše navýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalované plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyni byla proto uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení v souhrnné výši 8 651,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.); ostatně shodné platební místo (tj. k rukám zástupce žalované) váže žalobkyni i ke splnění povinnosti uložené jí ve výroku II rozsudku okresního soudu, což vyplývá ze shora zmíněného ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., je-li účastník řízení zastoupen právně erudovanou osobou.

Poučení