25 Co 251/2024 - 233

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [jméno], narozená [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem [jméno] identifikační číslo [IČO] sídlem [adresa] proti žalované: [jméno], narozená [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem [jméno], identifikační číslo [IČO] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. června 2024, č. j. 1 C 190/2023-182 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 142 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu (viz výrok pod bodem I. /pozn. odvolacího soudu – konkrétně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že do jejího výlučného vlastnictví náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 3/8 na označených pozemcích v katastrálním území [adresa] včetně budovy č. p. [číslo], která je součástí jednoho z nich – dále jen „nemovitosti“ či „chalupa“/) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 15 008 Kč k rukám zástupce žalované do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku).

2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud reprodukoval obsah procesních podání obou účastnic, podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich učiněných a citoval znění ust. § 2056 a § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“). Ke zjištěnému skutkovému stavu rozvedl, že matka účastnic [jméno] a její manžel [jméno] (nevlastní otec účastnic, které jsou sestrami) v minulosti vlastnili předmětné nemovitosti, a to [jméno] od dubna r. 1965 ideální nemovitostí a [jméno] a [jméno] v rámci bezpodílového spoluvlastnictví [Anonymizováno] od srpna r. 1978 ideální nemovitostí. Manželé [jméno] obdarovali žalobkyni a žalovanou na základě darovací smlouvy (dle notářského zápisu ze dne [datum]. 1996, sp. zn. [spisová značka]) podílem na nemovitostech v souhrnné výši a [jméno] daroval podíl ve výši matce účastnic – [jméno] přičemž všechny tři obdarované (matka a obě dcery) zřídily pro [jméno] věcné břemeno doživotního a bezplatného práva užívání nemovitostí a účastnice tohoto řízení se zavázaly, že nebudou přijímat návštěvy do nemovitostí bez souhlasu dárců. Darovací smlouvou z dubna r. 2015 obě účastnice řízení darovaly své matce [jméno] své spoluvlastnické podíly na nemovitostech (tzn. každá z nich 3/8), v důsledku čehož se obdarovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí. Darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene z ledna r. 2023 byly nemovitosti [jméno] bezúplatně převedeny na žalovanou se současně zřízeným věcným břemenem doživotního bezplatného užívání nemovitostí pro dárkyni [jméno]. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] 2023 vyzvala žalovanou k převodu podílu ve výši 3/8 na nemovitostech na žalobkyni, žalovaná dopisem ze dne [datum] 2023 toto odmítla s tím, že se vůči žalobkyni nedopustila jednání, které by bylo v rozporu se zákonem a s dobrými mravy. Dopisem ze dne [datum] 2023 doručeným matce účastnic [jméno] žalobkyně odvolala dar pro nevděk, což odůvodnila jednáním matky účastnic spočívajícím v nedodržení dohody zpětného darování podílu na nemovitostech. Matka účastnic dne [datum] 2023 zemřela.

3. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), a že tedy lze posuzovat účinky revokace (tj. zda bylo jí učiněné odvolání daru platné, zda má zamýšlené účinky a v jakém rozsahu) jako prejudiciální otázku (§ 135 OSŘ). Za důvodnou však soud prvního stupně shledal obranu žalované, spočívající v námitce nedostatku její pasivní věcné legitimace. Smyslem ust. § 2072 o. z. je sankcionovat nevděčné chování obdarovaného (nikoliv jemu blízkých osob ani jeho právních nástupců). Za splnění podmínek (ublížení dárci nebo osobě mu blízké úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, zjevného porušení dobrých mravů, neprominutí obdarovanému ze strany dárce) se navzdory zásadě neodvolatelnosti daru připouští možnost od darovací smlouvy odstoupit (revokace daru). Žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy ze dne [datum] 2015 dopisem ze dne [datum] 2023, který byl adresovaný matce účastnic (tj. obdarované). Pokud by toto odstoupení bylo důvodné, došlo tedy k němu až poté, co obdarovaná již dar zcizila darovací smlouvou ze dne [datum] 2023 ve prospěch žalované – tedy poté, co se vydání daru stalo podle ust. § 2072 odst. 1 věta druhá o. z. nemožné. Za situace, že by odstoupení od darovací smlouvy vyvolalo právní účinky, vzniklo by žalobkyni právo na zaplacení obvyklé ceny daru, a to vůči obdarované (matce účastnic). To, že nový vlastník věci nemá pochopitelně povinnost vrátit dar, dojde-li ke zcizení věci obdarovaným před doručením výzvy k vrácení daru, uvádí i komentářová literatura (srov. Elischer, D., Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V, Wolters Kluwer, Praha, k § 2072 podle stavu ke dni 1. 7. 2021, dostupný v systému ASPI). Okresní soud tak dospěl k závěru, že i kdyby žalobkyně účinně odstoupila od darovací smlouvy, nemůže mít žalovaná povinnost dar vydat – tedy není ve věci pasivně legitimována. S ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace žalované se prvostupňový soud již nezabýval posouzením předběžné otázky, zda existovala dohoda mezi žalobkyní a obdarovanou (její matkou), že darování bude mít jen dočasný charakter a nemovitosti jí budou v příslušném podílu v budoucnu (blíže nespecifikovaném) darovány zpět. Proto ani neprováděl dokazování výslechem syna žalobkyně, jeho partnerky ani bývalého manžela žalobkyně. Okresní soud sdílel názor žalované, že i kdyby se existenci takové dohody žalobkyni podařilo prokázat, nebylo by možné v porušení takového slibu spatřovat zjevné porušení dobrých mravů. Slib budoucího darování předně ze zákona nezavazuje (ust. § 2056 o. z.). Jakkoliv tedy porušení slibu jistě je porušením morální zásady, nejde v tomto případě nejen o jednání, které by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin či přestupek, ale dokonce ani jako (prosté) porušení soukromého práva. Již z tohoto důvodu nemůže porušení slibu v budoucnu nemovitosti zpětně darovat (i kdyby to bylo prokázáno) dosáhnout intenzity vyžadované ust. § 2072 o. z. – zvláště v situaci, kdy podíl na nemovitostech sama žalobkyně nabyla darem od své matky a jejího manžela, žalobkyně několik let na předmětnou chalupu na rozdíl od žalované nejezdila, nepodílela se na její údržbě, s matkou se na rozdíl od žalované osobně nevídala, jejich vzájemné vztahy nebyly uspokojivé a její komunikace s matkou byla ovlivněná tím, že je „prudká, vzteklá, netrpělivá a řeší věci emotivně“ – jak sama žalobkyně přiznala v emailu ze dne [datum] 2023. O náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi rozhodl okresní soud podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ; vycházel přitom z procesního úspěchu žalované ve sporu. K tomu prvostupňový soud připojil konkrétní výpočet této náhrady (viz bod 37. odůvodnění rozsudku) s tím, že žalované náleží náhrada za náklady právního zastoupení advokátem za 4 úkony právní pomoci po 2 500 Kč, dále 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč, cestovné ve výši 403 Kč a 21% daň z přidané hodnoty. Lhůtu a místo k plnění uložené nákladové povinnosti pak opřel o ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.

4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala žalobkyně. Navrhla jej zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. Uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) až e) a g) OSŘ. Předně opravila několik skutkových údajů a zjištění uvedených v odůvodnění prvostupňového rozsudku (kupř. že účastnice jsou plnorodé, a nikoliv polorodé sestry). Odvolatelka namítala, že okresní soud nepřihlédl k části jí přednesených tvrzení, nehodnotil část provedených důkazů, některé navrhované důkazy neprovedl, důkazy provedené pak nesprávně interpretoval. Žalobkyně vyjádřila souhlas s okresním soudem v jeho závěru, že určovací žaloba je namístě a že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán. V dalším jsou však závěry okresního soudu nesprávné, rozsudek je vnitřně rozporný, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Odvolatelka dále přednesla úvahy o věcné legitimaci v řízeních o určovacích žalobách, citovala v tomto ohledu z přesně označené judikatury. V konkrétní rovině žalobkyně nesouhlasila s tím, že se měla v posuzované věci domáhat práva na zaplacení obvyklé ceny daru, a to vůči obdarované matce. Žalobkyně má za to, že žaloba na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 3/8 na nemovitostech, byla v souzené věci právně přiléhavější než hypotetický nárok žalobkyně na (s)plnění povinnosti vůči matce. Navíc, naléhavý právní zájem žalobkyně na určení právního vztahu, jenž je vyžadován ust. § 80 OSŘ, byl dle soudu prvního stupně na straně žalobkyně dán. Žalobkyně se shodovala se soudem prvního stupně potud, že nemohla žalovat dle ust. § 2072 odst. 1 o. z. na vydání daru, resp. na vyklizení nemovité věci, neboť v posuzované věci šlo o revokaci spoluvlastnického (ideálního) podílu, jehož vyklizení (ve formě žaloby na plnění) dle judikaturní praxe požadovat nelze. Žalobkyně však již nesouhlasila s tím, že údajně mohla žalovat na plnění, neboť specifičnost projednávané věci, kdy mimo jiné žalovaná nemohla být v dobré víře v nabytí nemovitostí, když se významnou rolí podílela na jednání matky, jež vyústilo v nevděk vůči žalobkyni, a jednala tak zcela zjevně nepoctivě (tímto nepoctivým jednáním se však soud prvního stupně bez bližšího odůvodnění nikterak nezabýval), a kdy došlo k odvolání daru právě až poté, co byl tento nevděk dovršen jednáním matky spočívajícím v převodu nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, dle žalobkyně legitimizuje právě jí uplatněný určovací nárok, který je pro souzenou věc právně přiléhavější. Žalobkyně shrnula, že autoři odborné literatury pro případ – cit.: „… kdy dárce odvolal dar spoluvlastnického (tj. ideálního) podílu na nemovité věci, jejímž podílovým spoluvlastníkem před revokací nebyl, neboť před darováním byl jen vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu a právě (a jen) tento podíl daroval, tj. v okamžiku revokace není vlastníkem věci…“, což je dle názoru žalobkyně právě situace posuzovaná v této věci – dovozují, že na tomto místě – cit.: „…by přicházelo do úvahy určení, že dárce je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu darovaného podílu (třetinovým, pětinovým atp.).“. Odvolatelka dále uzavřela, že dle jejího názoru byla žaloba včetně vymezení žalobního návrhu (petitu) a pasivní legitimace žalované podána v souladu s právními předpisy, judikaturou, jakož i odbornou literaturou, kdy bylo nutné vzít v potaz veškerá specifika posuzované věci, odůvodňující právě určovací nárok. Okresní soud se podle ní chybně nezabýval otázkou, zda existovala dohoda mezi žalobkyní a její matkou o dočasném charakteru darování a o vrácení daru; přesto se k této otázce vyjádřil. S formulovaným stanoviskem okresního soudu žalobkyně nesouhlasila, připojila v tomto směru zevrubnou polemiku.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla rozsudek okresního soudu potvrdit, měla jej za správný. Žalobkyně podle žalované opět tendenčně vykládá stěžejní okolnosti, jejichž popis připojila. Námitky žalobkyně, týkající se zjišťování skutkového stavu, jsou podle žalované nepodstatné s ohledem na důvod zamítnutí žaloby. Okresní soud rozhodnutí vystavěl na tom, že obdarovaná (matka účastnic) dar zcizila darovací smlouvou ze dne [datum] 2023 – tedy dříve než žalobkyně dopisem ze dne [datum] 2023 odstoupila od darovací smlouvy uzavřené [datum] 2015. To žalobkyně nezpochybňuje. Proto je i nadbytečné žalobkyní navrhované doplnění dokazování. V rovině právní je pak podstatné to, že je zde absence věcné legitimace. Nelze souhlasit se žalobkyní, která ve své argumentaci pomíjí ust. § 2072 odst. 1 věta druhá o. z. Z daného ustanovení vyplývá, že žalobkyně se nemůže domáhat vrácení daru, nýbrž jen zaplacení jeho obvyklé ceny, a to navíc jen vůči matce účastnic. Znění zákona je podle žalované jasné, odpovídá mu komentářová literatura i závěry judikatorní (v této souvislosti žalovaná zmínila rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, který je podle ní na tuto věc použitelný). Žalobkyně tak mohla po matce žádat jen relutární náhradu. Odvolatelka obchází kogentní právní úpravu, na tom nemění nic ani právní povaha daru, kterým byl podíl na nemovitostech. Žalobkyní citovaná judikatura o určovacích žalobách se pak netýkala vrácení daru zcizeného obdarovaným před odvoláním daru dárcem. Tam se totiž uplatní speciální kogentní ust. § 2072 odst. 1 o. z. Pokud okresní soud řešil naléhavý právní zájem, pak tak činil v obecné rovině a nebránilo mu to v posuzování věcné legitimace.

6. U veřejného odvolacího jednání obě procesní strany odkázaly na svá písemná podání učiněná ve fázi odvolacího řízení (žalobkyně na odvolání a žalovaná na vyjádření k odvolání), která v intencích jejich obsahu rozvedly.

7. Po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

8. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalobkyně zaujímá následující stanovisko.

9. Podle ust. § 2072 odst. 1 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

10. Odvolací soud se předně zabýval námitkou žalobkyně, že rozsudek okresního soudu není srozumitelný. Uplatnila tedy námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí; měřítkem je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít ve svém odvolání odvolací důvody. Podle dovolacího soudu, i pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje v úplnosti všem požadavkům kladeným procesním předpisem (ust. § 157 odst. 2 OSŘ) na jeho odůvodnění, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku okresního soudu vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně mohla v odvolání uplatnit odvolací důvody, vznést řadu odvolacích námitek a obsáhlou odvolací argumentaci, což také učinila, a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud tak neshledal důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) OSŘ a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ.

11. Odvolací soud nepřisvědčuje ani námitce odvolatelky, že provedené dokazování zůstalo neúplné v důsledku neprovedení jí navrhovaných důkazů. K tomu odvolací soud uvádí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 OSŘ). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze vysvětlit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, je neupotřebitelný. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Neprovedení navrhovaných důkazů by měl soud vysvětlit podle ust. § 157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku. V posuzované věci okresní soud v souladu s ust. § 157 odst. 2 OSŘ odůvodnil neprovedení dalších navrhovaných důkazů nadbytečností a neupotřebitelností (viz bod 36. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Jedná se o odůvodnění stručné, podle přesvědčení odvolacího soudu však zcela dostatečné. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007) by však nedostatečné odůvodnění neprovedení důkazů mělo důsledky pouze tehdy, pokud by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – tedy pokud by navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Ale o takový případ se v posuzované věci nejedná. Žalobkyní navrhované důkazy by totiž nemohly přinést taková skutková zjištění, umožňující jiné právní posouzení věci.

12. Prvostupňový soud nijak nepochybil, pokud se zvlášť zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a zvlášť věcnou legitimací účastnic řízení. Pokud pak dospěl k závěru o existenci naléhavého právního zájmu, nebránilo to současnému závěru o nedostatku věcné pasivní legitimace. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena na názoru, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyžadovaná ust. § 80 OSŘ a věcná legitimace účastníků řízení jsou samostatné právní instituty tvořící předpoklady úspěšnosti určovací žaloby. V souvislostech jejich zkoumání pro potřeby rozhodnutí věci je třeba oba předpoklady posuzovat odděleně, a to za přihlédnutí k funkci a k roli, kterou v řízení plní (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4660/2018, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 18572, a judikatura v odůvodnění tohoto usnesení uvedená). Je tak třeba odlišovat naléhavost právního zájmu na požadovaném určení od věcné legitimace účastníků řízení.

13. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopisu Soudní judikatura roč. 2002, číslo 5, poř. č. 77). Pro posouzení věcné pasivní legitimace je podstatné, že žalobkyně svoji výzvu k vrácení předmětu daru pro nevděk doručila obdarované (matce účastnic) až poté, co došlo k převodu předmětu daru obdarovanou na žalovanou. Za této situace, vycházeje ze shora citovaného ust. § 2072 odst. 1 o. z., obdarovaná nemůže vůči dárci splnit svoji povinnost restituovat jí přijatý dar a je tak případně povinna zaplatit dárkyni jeho obvyklou cenu, tedy poskytnout peněžní ekvivalent. Z tohoto pak dále plyne, že žádnou povinnost restituovat dar vůči dárkyni, ani povinnost poskytnout jí peněžní ekvivalent, nesvědčí novému vlastníku předmětu daru – v tomto případě žalované (srov. obdobně usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 24 Co 149/2021, srov. dále rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 27 Co 162/2022-377, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 20 Co 40/2021). Shodně řešila nemožnost vrácení daru nadále použitelná judikatura, vztahující se k ust. § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), když podle ní – cit.: „…dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru zcizil, je obdarovaný, pokud jsou splněny podmínky § 630 obč. zák., povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru podle zásad o bezdůvodném obohacení“ (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2006). Totožně pak vyznívá i komentářová literatura, podle které – cit.: „…obdarovaný povinnosti vrácení daru často nebude schopen dostát (darovaný předmět zcizil, spotřeboval, zničil); právo dárce na odvolání daru nezaniká, protože jeho právo nelze činit závislým na tom, jak obdarovaný s darem naloží. Tehdy je obdarovaný povinen k náhradě obvyklé ceny daru, a to podle našeho názoru v rozsahu hodnoty (§ 492 odst. 1), kterou měl předmět v okamžiku provinění obdarovaného (tehdy totiž pozbyl dobrou víru a dárci by vzniklo právo dar požadovat zpět).“ (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání /3. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2024). Nedostatek věcné pasivní legitimace je tudíž v posuzované věci zřejmý. Odvolací soud zdůrazňuje, že žalobkyně svůj požadavek na určení vlastnického práva opírá o vrácení daru, nikoli o jiné skutečnosti. Její skutkový přednes je jednoznačný. I pokud by žalovaná předmět sporu nabyla bez dobré víry, či pokud by darovací smlouva uzavřená mezi žalovanou a její matkou byla neplatná, neměnilo by to nic na závěru, že žalovaná není ve sporu věcně pasivně legitimována.

14. Nedostatek věcné pasivní legitimace byl nosným důvodem, pro který prvostupňový soud žalobu zamítl. Odvolací soud tak považuje za nadbytečné vyjadřovat se k úvahám, které jako obiter dictum okresní soud v rozsudku uvedl, stejně tak k formálním nepřesnostem v reprodukční části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Nejednalo se o vady, které by mohly mít ve svém důsledku za následek nesprávnost rozhodnutí věci samé.

15. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil. Učinil tak i ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku, když žalovaná proti němu neuplatnila řádný opravný prostředek (pozn. odvolacího soudu: to je zdůrazňováno s ohledem na výrok pod bodem II. rozsudku krajského soudu a k němu přijaté odůvodnění /viz níže/).

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, která se ubránila odvolání žalobkyně, a které tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. K tomu odvolací soud podotýká, že žádného z možných nároků se zástupce žalované výslovně nevzdal, přičemž krajský soud otázku náhrady nákladů odvolacího řízení řešil ex officio (tzn. z úřední povinnosti /bez ohledu na vznesený požadavek procesní strany a jeho příp. nesprávnost/). Náklady žalované v dané kauze spočívají v nákladech za její právní zastoupení advokátem. Ty představuje: a/ odměna za advokátem poskytnuté právní služby za dva úkony po 3 100 Kč, a to za úkony sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, b/ náhrada hotových výdajů k učiněným úkonům právní služby po 300 Kč, c/ náhrada za promeškaný čas (v souvislosti s poskytováním právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem advokáta – za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět) v rozsahu šesti půlhodin po 100 Kč na trase ze sídla advokátní kanceláře zástupce žalované k odvolacímu soudu a zpět, d/ náhrada cestovních výdajů na trase [adresa] a zpět při celkem ujetých 240 km, průměrné spotřebě použitého osobního motorového vozidla 5 litrů na 100 km (srov. č. l. 174 p. v. spisu), průměrné ceně pohonných hmot – motorové nafty 38,70 Kč za 1 litr, sazbě základní náhrady za 1 km jízdy u osobního motorového vozidla ve výši 5,60 Kč (tj. 464,40 Kč za pohonné hmoty a 1 344 Kč za amortizaci – celkem tedy 1 808,40 Kč), k čemuž je potřeba dále připočíst 21% daň z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených položek, když zástupce žalované je plátcem této daně (srov. č. l. 173 spisu); celkem tedy (po zaokrouhlení na celé Kč) jde o náklady ve výši 11 142 Kč (ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a g/, § 13 odst. 1, 4, 5, § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3, § 14a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, v platném znění, § 1 písm. b/, § 4 písm. c/ vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2024). Při stanovení místa a lhůty plnění se odvolací soud přidržel ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ.

Poučení