25 Co 258/2025 - 243

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované A] obě zastoupeny advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných: [Jméno žalované C], IČO [IČO žalované C] sídlem [Adresa žalované C] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 958 701 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. prosince 2024, č. j. 10 C 27/2024-170, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované náhradu nákladů řízení ve výši 28 809,83 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované náhradu nákladů řízení ve výši 28 809,83 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaných náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 30 467,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení 958 701 Kč (I), dále žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od podání žaloby do zaplacení odmítl (II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit každé z žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši 63 412,93 Kč (III, IV) a uložil jí též povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 60 209,60 Kč (V).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně po žalovaných domáhala společně a nerozdílně zaplacení 958 701 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne podání žaloby do zaplacení jako náhrady škody způsobené porušením povinnosti daňového poradce. Žalobu odůvodnila tím, že druhá žalovaná je společností, která se věnuje daňovému poradenství a vedení účetnictví, přičemž prostřednictvím první žalované, a to své společnice a jednatelky, pro žalobkyni zpracovávala daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob a k dani z přidané hodnoty a účetnictví. První žalovaná též žalobkyni zastupovala při daňových kontrolách na daň z přidané hodnoty, které byly u žalobkyně prováděny v letech 2019-2021. V průběhu daňových kontrol však došlo pochybením žalovaných k neuznání odpočtu daně z přidané hodnoty z titulu věcí dopravovaných na území ČR z jiných členských států EU či třetích zemí, neuznání osvobození od daně z přidané hodnoty při vývozu zboží mimo území EU a doměření daně z přidané hodnoty z částek, jež nepodléhají povinnosti přiznat daň z přidané hodnoty, a to za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017, jakož i čtvrté čtvrtletí roku 2019 a žalobkyni tak byla tato daň doměřena. Žalobkyně vychází z toho, že neuznání odpočtu daně z přidané hodnoty a posléze její doměření však neodpovídá její skutečné ekonomické činnosti, neboť na odpočet měla nárok. Žalované však porušily své povinnosti příslušné účetní a daňové operace zpracovat a účtovat tak, aby žalobkyně před správcem daně uvedené odpočty, které vůči daňové povinnosti z dovozu zboží uplatnila, obhájila, stejně tak, aby byla schopna prokázat, že předmětné plnění pořídila pro účely své ekonomické činnosti. První žalovaná totiž porušila předně své povinnosti daňového poradce, neboť při daňových kontrolách nevynaložila maximální možnou snahu, aby uplatněné odpočty byly uznány.

3. Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Uvedly, že druhá žalovaná žalobkyni na podkladě uzavřené smlouvy poskytovala služby vedení externího účetnictví, nikoliv daňového poradenství. V rámci vedení externího účetnictví jde o mechanické záležitosti a standardizované účetní postupy na podkladě dodaných účetních dokladů, při nichž není třeba nezbytné důvěry, jaká panuje mezi klientem a daňovým poradcem. V průběhu poskytování služeb se vztahy mezi žalobkyní a druhou žalovanou zhoršovaly, přičemž ta nakonec smlouvu s žalobkyní dne 27. 10. 2021 vypověděla z důvodu nedůvěry, nekomunikace a neplacení odměny za vedení účetnictví. Nadto způsob, jakým žalobkyně předávala účetní podklady a řada chybějících podkladů, neumožňovaly druhé žalované vést účetnictví řádně a průkazně. Jde-li pak o tvrzení žalobkyně o porušení povinností žalovaných, žalované poukázaly na to, že přijaté plnění z Evropské unie bylo přiznáno ke zdanění s uplatněným nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty a také tak bylo druhou žalovanou účtováno. Žalobkyně však do účetnictví nedodala potřebné doklady a správci daně na jeho výzvu posléze nebylo možno uvedené prokázat. Nebylo pak povinností druhé žalované v rámci své činnosti zkoumat, zda za účetními podklady stojí i konkrétní reálná plnění. To je totiž odpovědností žalobkyně, nikoliv jejího externího účetního, jež u tvrzených obchodů nebyl přítomen a o podstatě věci a obchodu nemá žádné bezprostřední informace. Žalobkyně nadto dle žalovaných neprokazuje, že dodatečné platební výměry byly vydány v rozporu se zákonem a že jí skutečně vznikla škoda. Nadto v průběhu daňové kontroly či v řízení o stanovení doměřené daně byl daňovým poradcem žalobkyně ustanoven [jméno FO] a posléze advokát a daňový poradce [tituly před jménem] [jméno FO]. Došlo tím k přetržení příčinné souvislosti mezi případným porušením povinností žalovaných a tvrzenou škodou. Žalované rovněž v průběhu řízení vznesly námitku promlčení nároku, který se týká třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2017 s tím, že již dne 21. 1. 2021 byla žalobkyni doručena zpráva o daňové kontrole, týkající se těchto období, avšak žaloba z její strany byla podána až dne 26. 1. 2024.

4. Vedlejší účastnice na straně žalovaných rovněž navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žaloba je zcela neurčitá, neboť žalobkyně nespecifikovala, jakým z tvrzených neuznaných daňových odpočtů jí měla vzniknout jaká škoda a uplatněný nárok proto není jednoznačně vymezen. Žalobkyně totiž netvrdí a neprokazuje, z jakých důvodů jsou neuznané odpočty škodou, a proč podle ní bylo doměření daně ze strany finančního úřadu nezákonné. Nadto zcela neurčitým způsobem označila i důkazní návrhy, neboť neuvedla, k jakým konkrétním tvrzením jsou navrhovány. Vznesla rovněž námitku promlčení, pokud jde o tvrzenou škodu za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017. Připomněla, že druhá žalovaná podle uzavřené smlouvy poskytovala účetní služby, nikoliv však daňové poradenství, to žalobkyni poskytoval [jméno FO].

5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval případnými vadami žaloby, přičemž shledal, že žalobkyně ani přes výzvu obsaženou v usnesení ze dne 5. 8. 2024, č. j. [spisová značka], tyto vady neodstranila, a to, pokud jde o žalobní nárok v části, týkající se úroku z prodlení. Ačkoliv žalobkyně byla vyzvána, aby specifikovala příslušenství, tj. úrok z prodlení tak, z jaké částky, v jaké procentní sazbě a od jakého okamžiku, do jakého okamžiku jej požaduje, přičemž byla poučena o následcích neodstranění vad žaloby v podobě částečného odmítnutí žaloby, žalobkyně svůj požadavek na zaplacení úroku z prodlení specifikovala pouze tak, že jej požaduje ode dne podání žaloby do zaplacení. Protože tedy ani přes poučení soudu nevymezila, v jaké výši, z jaké částky zákonný úrok z prodlení požaduje, v této části zůstal uplatněný nárok neurčitým a neprojednatelným a z tohoto důvodu jej soud prvního stupně výrokem II odmítl.

6. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně ohledně skutkového stavu věci uzavřel, že druhá žalovaná, jejíž jednatelkou je první žalovaná, pro žalobkyni v období let 2017-2021 i před tímto obdobím vedla účetnictví. První žalovaná pak žalobkyni na základě udělené plné moci zastupovala při daňových kontrolách, které u žalobkyně provedl správce daně, a to za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017 a za čtvrté čtvrtletí roku 2019. Správce daně v návaznosti na výsledky těchto daňových kontrol žalobkyni posléze doměřil, respektive vyměřil oproti jejím daňovým přiznáním za druhé čtvrtletí roku 2017 daň z přidané hodnoty ve výši 101 707 Kč a odpovídající penále, za třetí čtvrtletí roku 2017 daň z přidané hodnoty ve výši 65 522 Kč a odpovídající penále, za čtvrté čtvrtletí roku 2017 daň z přidané hodnoty ve výši 474 903 Kč a odpovídající penále a naposledy za čtvrté čtvrtletí roku 2019 daň z přidané hodnoty ve výši 178 366 Kč. Následně se tak soud prvního stupně zabýval tím, zda žalované v rámci smluvního vztahu mezi účastníky řízení uzavřeného porušily své zákonné povinnosti, v důsledku čehož u žalobkyně došlo ke vzniku škody.

7. Na zjištěný skutkový stav aplikoval § 6 odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a zkonstatoval, že žalobkyně se domáhá náhrady škody, kterou jí měly žalované způsobit při výkonu daňového poradenství. Škodu pak žalobkyně vymezila tak, že ji spatřuje v dani z přidané hodnoty vyměřené, respektive doměřené jí správcem daně po finančních kontrolách za čtyři specifikovaná zdaňovací období a v souvisejícím penále a úroku z prodlení. Na podkladě toho tak soud prvního stupně předně uvedl, že odvedení daně a související plnění samo o sobě nepředstavuje škodu, ale plnění právních povinností daňového subjektu podle příslušných hmotněprávních daňových předpisů, zejména zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Škodu by odvedení uvedené daně mohlo představovat pouze tehdy, pokud by z důvodu pochybení žalovaných žalobkyni správce daně v daňovém řízení vyměřil daň vyšší, než jaká z hmotněprávního hlediska odpovídala daňové povinnosti žalobkyně. Konstatoval dále, že taková situace není obecně vyloučena, a to zejména v případech, v nichž v daňovém řízení nebudou dostatečně tvrzeny a doloženy rozhodné skutečnosti, pročež připadá v úvahu, že správce daně nebude mít k dispozici všechny podklady, a i při procesně správném postupu doměří daň neodpovídající ve skutečnosti hmotnému právu. Nelze však přehlížet, že dodatečné platební výměry správce daně mají povahu správních rozhodnutí a svědčí jim presumpce správnosti. Má-li tak soud v občanském soudním řízení učinit závěr o tom, že daňovému subjektu, v daném případě žalobkyni, byla vyměřena či doměřena daň z přidané hodnoty neodpovídající hmotnému právu, musely by být v tomto řízení závěry správce daně jednoznačně vyvráceny. K tomu pak může dojít pouze tehdy, budou-li ze strany žalobkyně vznesena zcela konkrétní a úplná tvrzení, dostačující pro posouzení hmotně právně správné výše daňové povinnosti a budou-li tato tvrzení prokázána. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, přičemž není na soudu, aby stran rozhodujících skutečností a vyhledávání důkazů tak činil z vlastní iniciativy. Soud prvního stupně proto vyšel z toho, že bylo na žalobkyni, aby dostatečně konkrétním a úplným způsobem tvrdila skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že právě daňová povinnost doměřená jí správcem daně za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017 a čtvrté čtvrtletí roku 2019 ji ve skutečnosti, tj. dle hmotného práva, netížila. Žalobkyně totiž v rámci daňových řízení neposkytla správci daně adekvátní vysvětlení přijatých plateb na svém bankovním účtu a nespecifikovala a neprokazovala dostatečně důvody, proč by některá přijatá plnění neměla podléhat dani z přidané hodnoty, nedokládala celní rozhodnutí o vývozech zboží či neprokazovala použití zakoupeného zboží ke své ekonomické činnosti. K posouzení skutečné hmotněprávní výše daňové povinnosti žalobkyně v daném řízení proto bylo zcela nezbytné, aby žalobkyně vyjasnila podstatu jednotlivých ekonomických transakcí, v souvislosti, s nimiž jí byla doměřena daň a zcela a konkrétně tvrdila jednotlivé právní vztahy – obchody, nájemní smlouvy, půjčky atp., v jejichž rámci tyto transakce proběhly. Ačkoliv v průběhu řízení byla žalobkyně podrobně vyzvána poučením dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k doplnění takových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, žalobkyně však tato tvrzení uvedla pouze ve zcela obecné úrovni, popřípadě odkázala na obsah zpráv o daňových kontrolách, tj. na údaje, které měl při svém rozhodování k dispozici již sám správce daně. Tvrzení žalobkyně tak byla nedostatečná zejména proto, že z nich nebylo lze dovozovat právní závěry o vzniku škody na straně žalobkyně a v návaznosti na to pak nebylo možno řešit, zda takovou škodu způsobily svým pochybením skutečně žalované. Na podkladě uvedeného proto soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že žaloba je nedůvodná, a to s ohledem na zásadní neunesení břemena tvrzení ze strany žalobkyně. Z uvedeného důvodu proto soud prvního stupně neprováděl žalobkyní navrhované dokazování v širším rozsahu, nezabýval se otázkou nastavení smluvního vztahu účastníků, tvrzeními o pochybení žalovaných, jakož i otázkou příčinné souvislosti a ani námitkou promlčení vznesenou ze strany žalovaných i vedlejší účastnice na straně žalované.

8. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení byly zcela úspěšné žalované i vedlejší účastnice na straně žalovaných. Náklady řízení každé z žalovaných, představující náklady právního zastoupení, přiznal ve výši 63 412,93 Kč, vedlejší účastnici na straně žalované pak ve výši 60 209,60 Kč.

9. Žalobkyně rozsudek napadla včas podaným a přípustným blanketním odvoláním, které posléze doplnila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje v celém jeho rozsahu za nesprávný. Soudu prvního stupně předně vytkla, že pokud vyšel z toho, že žalobkyně dostatečně netvrdila a neprokázala, že jí daň z přidané hodnoty byla správcem daně doměřena na transakce, kde doměřena být neměla, že tento jeho závěr není správný. Je naopak přesvědčena, že v rámci řízení tvrdila a navrhla důkazy ohledně toho, proč měly být uznány odpočty daně z přidané hodnoty, k čemuž soud prvního stupně zcela nezákonně nepřihlédl. Předestřela a prokázala, proč v tom, kterém konkrétním případě byla doměřená daň věcně nesprávná a jaké skutečnosti měla první žalovaná v rámci daňové kontroly tvrdit a jaké důkazy měla k prokázání těchto tvrzení navrhnout. První žalovaná však nejen, že daňovou kontrolu zastupovala způsobem, kdy ani nepředestřela rozhodná tvrzení a nenavrhla odpovídající důkazy k jejich prokázání, ale ani žalobkyni nevyrozuměla o tom, že byly vydány platební výměry, a tedy nepožádala o pokyn k podání odvolání. To ostatně vyplývá i ze stěžejního písemného důkazu založeného žalobkyní, a to protokolu sepsaného správcem daně o výslechu první žalované, která k dotazu žalobkyně uvedla, že od každého zboží žalované dostala řádně podklady, tyto zaúčtovala a že evidence daně z přidané hodnoty byla vedena v duchu, aby nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u zakoupeného a dovezeného zboží byl zachován. Soud prvního stupně však na jedné straně vytýká žalobkyni, že nebylo prokázáno, že by snad daň měla být stanovena nesprávně, ačkoliv bylo prokázáno, že nebyl uznán odpočet daně z přidané hodnoty z dovozu zboží, u něhož si druhá žalovaná i první žalovaná byly vědomy, že je určeno pro prodej a v tomto duchu byly povinny vést i jeho evidenci. První žalovaná si tedy rozhodně byla vědoma toho, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je dán, byla si toho vědoma, jak ze své pozice účetní, tak i daňové poradkyně, neboť žalobkyni vedla účetnictví. Bylo tedy povinností druhé žalované jako osoby odpovědné za vedení účetnictví a evidence daně z přidané hodnoty vést evidenci žalobkyně v takové podobě, aby tato obstála před správcem daně v rámci daňové kontroly, aby z těchto evidencí bylo zřejmé a nezpochybnitelné, kdy bylo to, které pořízené zboží prodáno, respektive, že bylo pořízeno pro ekonomickou činnost žalobkyně, popřípadě, že, jedná-li se o hotovostní vklady na úhradu již zdaněné pohledávky, dani z přidané hodnoty vůbec nepodléhá. Nadto v rámci daňových kontrol a posléze vydaných platebních výměrů první žalovaná pochybila i tak, že nejen o uvedeném žalobkyni neinformovala, ale rovněž nepodala ani opravný prostředek, v rámci něhož, bylo možné navrhovat nové důkazy a teze, a to k prokázání rozhodných skutečností. Svou neaktivitou v rámci zastupování žalobkyně v rámci daňové kontroly proto první žalovaná i druhá žalovaná způsobily situace, kdy byla stanovena daň z částek, které této dani nepodléhaly, nebo nebyl uznán odpočet této daně, ačkoliv měl být uznán. Tato tvrzení v souvislosti se svým břemenem tvrzení žalobkyně tvrdila a shodně i prokázala. Pokud by soud prvního stupně problematiku daně z přidané hodnoty lépe uchopil a provedl navržené důkazy, bylo prokázáno, že se obchodní případy odehrály tak, jak byly žalobkyní tvrzeny, a proto neměly být daní z přidané hodnoty zatíženy nebo mělo dojít k uznání odpočtu této daně. Nadto žalobkyně v průběhu doby žalovaným řádně průběžně informace sdělovala a doklady předávala. Pokud pak žalované nebyly spokojeny s informacemi, měly smlouvu vypovědět, případně podat odvolání, aby byla zachována možnost dotvrdit příslušné skutečnosti správci daně do budoucna. Opomenutí žalovaných tedy spočívá v jejich nedostatečné aktivitě ve vztahu k finančnímu úřadu, v nevyrozumění o platebních výměrech, v neopatření si pokynu k podání odvolání a v absenci dostatečně průkazné evidence, zejména ve vztahu k dalšímu obchodování zboží. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalované se k odvolání žalobkyně vyjádřily tak, že s tímto nesouhlasí. Mají za to, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že žalobkyně nedostatečně tvrdila vznik škody, k takto netvrzeným skutečnostem o vzniku škody nemohl provést žádné důkazy. Odvolání žalobkyně pak tyto závěry soudu prvního stupně nijak nezpochybňuje. Žalobkyně totiž i v rámci odvolání pouze pokračuje ve své předchozí argumentaci, která vychází setrvačně a selektivně z daňového řízení, aniž by si žalobkyně uvědomila, že v rámci civilního řízení musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které je pak povinna i prokázat. Netvrzením uvedených podstatných skutečností žalobkyně věc pouze zamlžuje vlastními daňovými úvahami, včetně polemiky o postupu správce daně, jehož pravomocná rozhodnutí jsou nadána presumpcí správnosti. Soud prvního stupně zcela správně zkonstatoval, že vyměřená daň z přidané hodnoty žalobkyni a související penále a úroky z prodlení, respektive odvedení daně samo o sobě, nepředstavuje škodu. Žalobkyně v průběhu řízení řádně netvrdila, že ji doměřená daňová povinnost ve skutečnosti netížila. Neposkytla adekvátní vysvětlení přijatých plateb na svém bankovním účtu, nespecifikovala a neprokazovala dostatečné důvody, proč by některá přijatá plnění neměla podléhat dani z přidané hodnoty, nedokládala celní rozhodnutí o vývozech zboží a neprokazovala ani užití zakoupeného zboží ke své ekonomické činnosti. V rámci řízení tedy nevyvrátila závěry, k nimž dospěl správce daně, ačkoliv k tomu byla soudem prvního stupně řádně vyzvána. Nedostatečná tvrzení žalobkyně proto vedla k nemožnosti závěru o vzniku škody na straně žalobkyně a nutně k zamítnutí žaloby. Žalované z uvedených důvodů navrhly rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit a přiznat jim náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Vedlejší účastnice na straně žalovaných se k odvolání žalobkyně vyjádřila rovněž tak, že s tímto nesouhlasí. Uzavřel-li totiž soud prvního stupně, že žalobkyně vznik škody dostatečně neprokázala, považuje tento závěr za zcela správný. Ač byla soudem prvního stupně detailně vyzvána k doplnění tvrzení a návrhů na jejich prokázání, žalobkyně jen zcela obecně uvedla, že má za to, že již samotný obsah daňových kontrol, respektive spis o daňových kontrolách, je dostatečným důkazem o škodě způsobené žalovanými. Argumentace žalobkyně je proto pouze v obecné rovině plné daňově teoretických úvah, co mohly a měly žalované udělat jinak, avšak není možné z ní vysledovat tvrzení o nezákonnosti jednotlivých doměrků daně. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, a zejména na to, že povinnost tvrzení v civilním řízení předchází povinnosti důkazní. Žalobkyně však svá tvrzení nedoplnila, a jejich nedostatek se pokoušela suplovat důkazními návrhy. Povinnost tvrdit však důkazními návrhy zhojit nelze a nelze tak doufat, že z jejich provedení nakonec potřebná tvrzení „nějak“ vyplynou. Důkazy se totiž označují k prokázání tvrzených skutečností, nikoliv naopak. I v tomto smyslu poukázala vedlejší účastnice na judikaturu Nejvyššího soudu. Závěr soudu prvního stupně, že, aby žalobkyně věcně vyvrátila závěry, k nimž dospěl správce daně při daňových kontrolách za dotčená čtvrtletí, musela by podrobnosti absentující při těchto daňových kontrolách podrobně dotvrdit, a tedy vyjasnit podstatu jednotlivých ekonomických transakcí v souvislosti, s nimiž jí byla doměřena daň a zcela a konkrétně dotvrdit jednotlivé právní vztahy, což žalobkyně však neučinila a svá tvrzení uvedla pouze v obecné úrovni, přičemž odkázala na obsah zpráv o daňových kontrolách, je proto zcela správný. Takové neurčité důkazní návrhy jsou však rovněž dle judikatury Nejvyššího soudu nepřípustné. Na žalobkyni bylo, aby svá tvrzení precizovala, tohoto však nebyla schopna. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal na podkladě včas podaného a přípustného odvolání legitimovanou osobou napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

13. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav věci a posléze věc správně posoudil i po stránce právní. V dané věci je zjevné, že žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady škody, kterou vymezila tak, že se jedná o doměrky za jednotlivá kvartální období a v rámci těchto období kategorizovala odpočty daně z přidané hodnoty jednak z dovozu zboží, z neuznaného vývozu zboží a z pořízeného zboží pro svoji ekonomickou činnost. Argumentaci ohledně škody však žalobkyně pojala toliko v obecné rovině tvrzení, z nichž nevyplynuly závěry o tom, že správce daně při jednotlivých daňových kontrolách za specifikovaná dotčená čtvrtletí postupoval nesprávně. Vyjasnění podstaty jednotlivých ekonomických transakcí, v souvislosti, s nimiž žalobkyni byla doměřena daň a konkrétní dotvrzení jednotlivých právních vztahů, v jejichž rámci transakce proběhly, však přes řádné a vyčerpávající poučení soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyně neučinila. Uzavřel-li tak soud prvního stupně, že odvedení daně a souvisejících plnění samo o sobě škodu nepředstavuje, nýbrž se jedná o plnění právních povinností daňového subjektu podle příslušných hmotněprávních daňových předpisů, zejména zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepochybil. Zcela správně totiž dovodil, že škodu by odvedení daně u žalobkyně mohlo představovat pouze tehdy, pokud by z důvodu pochybení žalovaných žalobkyni správce daně v daňovém řízení vyměřil vyšší daň, než jaká z hmotněprávního hlediska odpovídala skutečné daňové povinnosti žalobkyně. Platební výměry správce daní totiž mají povahu správních rozhodnutí, jimž svědčí presumpce správnosti. Měl-li tak soud prvního stupně v rámci řízení dospět k závěru o tom, že žalobkyni jako daňovému subjektu byla vyměřena či doměřena daň zpřidané hodnoty neodpovídající hmotnému právu, musely by v daném řízení být závěry správce daně jednoznačně vyvráceny. K tomu, jak správně konstatoval soud prvního stupně, by však mohlo dojít pouze tehdy, pokud by žalobkyně v průběhu řízení vznesla zcela konkrétní a úplná tvrzení dostačující pro posouzení hmotně právně správné výše její daňové povinnosti a pokud by též tato tvrzení na podkladě jí navržených důkazů byla v řízení prokázána. Občanské soudní řízení je totiž ovládáno zásadou projednací a není na soudech, aby z vlastní iniciativy zjišťovaly rozhodující skutečnosti a posléze k nim pro jejich prokázání vyhledávaly i důkazy. Žalobkyně byla zcela konkrétně a úplně poučena při ústním jednání konaném dne 17. 12. 2024 poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, aby svá kusá tvrzení doplnila tak, aby z nich bylo možno dovodit, že daňová povinnost doměřená jí za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2017 a čtvrté čtvrtletí roku 2019 ji ve skutečnosti neměla tížit. Žalobkyně však adekvátní vysvětlení přijatých plateb na svém bankovním účtu nejenže nespecifikovala a neprokázala dostatečné důvody, proč by některá jí přijatá plnění neměla podléhat dani z přidané hodnoty, ale rovněž nedoložila žádná celní rozhodnutí o vývozech specifikovaného zboží a neprokázala ani použití zakoupeného zboží ke své ekonomické činnosti. Žalobkyně totiž měla vyjasnit podstatu jednotlivých ekonomických transakcí v souvislosti, s nimiž ji daň byla doměřena a dotvrdit jednotlivé právní vztahy a k těmto posléze navrhnout důkazy. I po řádném poučení žalobkyně však její tvrzení zůstala pouze v obecné úrovni, přičemž žalobkyně odkázala na obsah zpráv o daňových kontrolách, tj., jak správně, konstatoval soud prvního stupně odkázala pouze na údaje, které při svém rozhodování měl správce daně a posléze z nich dovodil, že je právě na místě žalobkyni daňovou povinnost vyměřit, respektive doměřit. Ani v rámci podaného odvolání pak žalobkyně neuvádí nic konkrétního, tedy žádná konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit, že platební výměry správce daně nebyly správné, a to v důsledku pochybení žalovaných. Odvolání je pouze opakující se polemikou žalobkyně s rozhodnutím soudu prvního stupně a opakovanými obecnými odkazy na protest provedené daňové kontroly, respektive tvrzení ohledně vlastních daňových úvah a kritikou postupu správce daně. Odvolací soud proto uzavírá, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru o tom, že žalobkyně v řízení neunesla břemeno tvrzení, potažmo břemeno důkazní, a proto bylo nutno žalobu jako nedůvodnou zamítnout, že se s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

14. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil, ani stran výroku o odmítnutí úroku z prodlení v zákonné výši za dobu od podání žaloby do zaplacení. Ze spisu se podává, že v rámci žaloby žalobkyně požadovala, aby jí první žalovaná a druhá žalovaná společně a nerozdílně uhradily 958 701 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně v souvislosti s takto uvedeným žalobním petitem přistoupil usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. [spisová značka], k poučení dle § 43 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení odstranila vady žaloby, spočívající v její neurčitosti v části, v níž je požadováno zaplacení úroku z prodlení. Žalobkyni poučil, že vady žaloby je třeba odstranit tak, že žalobkyně konkrétním způsobem uvede, z jaké částky, v jaké procentní sazbě, od jakého okamžiku a do jakého okamžiku zaplacení úroku z prodlení požaduje s tím, že pokud tak neučiní v této části soud žalobu odmítne. Ze spisu se dále podává, že žalobkyně na uvedenou výzvu reagovala podáním ze dne 4. 9. 2024, přičemž ohledně úroku z prodlení v bodě III svého doplnění žaloby uvedla, že ten byl vyčíslen pomocí aplikací dostupných na internetu, způsobem, kdy splatnost od původního data splatnosti za konkrétní zdaňovací období byla zadána jako výchozí datum ke dni podání správní žaloby. Uvedla dále, že do své repliky zakomponuje i podrobný výpočet úroku z prodlení. Další písemné doplnění žaloby, respektive odstranění vad žaloby, již žalobkyně neučinila. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 17. 12. 2024 pak vyplynulo, že právní zástupce žalobkyně s odkazem na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby v části, v níž je požadován úrok z prodlení specifikoval, že úrok z prodlení požaduje ode dne podání žaloby do zaplacení, přičemž bližší specifikaci úroku z prodlení neučinil. Jestliže tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek na zaplacení úroku z prodlení ze strany žalobkyně přes výzvu dle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobkyně nesplnila, neboť nespecifikovala, z jaké částky, v jaké procentní sazbě, od jakého okamžiku, do jakého okamžiku úrok z prodlení požaduje, a proto v tomto ohledu žalobu odmítl dle § 43 odst. 2 o. s. ř., i v tomto ohledu odvolací soud jeho postup považuje za zcela správný.

15. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř., když rozhodoval o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, a to jak ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, tak mezi žalobkyní a druhou žalovanou, jakož i mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalovaných.

16. Ze shora popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek, včetně správných akcesorických výroků o nákladech řízení jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byly obě žalované a vedlejší účatnice plně úspěšné, je proto na žalobkyni, aby jim nahradila účelně vynaložené náklady odvolacího řízení. Tyto náklady u první žalované a druhé žalované sestávají z nákladů právního zastoupení, a to 2 úkonů právní služby advokáta po 9 712 Kč (§7, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025), ze 2 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), z cestovného na trase [adresa] – [adresa] a zpět (145 km x 2 = 290 km), vykonané vozem tovární značky [název] s průměrnou spotřebou 6 l/100 km ve výši 5,80 Kč/km, při ceně pohonných hmot ve výši 34,70 Kč/l, tj. 2 285,78 Kč, náhrady za promeškaný čas 8 započatých půlhodin po 150 Kč, tj. 1 200 Kč (§ 14 advokátního tarifu) a z 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 5 000,05 Kč, celkem odvolací náklady každé žalované ve výši 28 809,83 Kč. Náklady vedlejší účastnice pak sestávají rovněž z nákladů na právní zastoupení, a to 2 úkony právní služby advokáta po 12 140 Kč (§ 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu), 2 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 5 287,80 kč, tj. celkem odvolací náklady řízení vedlejší účastnice ve výši 30 467,80 Kč.