25 Co 263/2024 - 166

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [jméno], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [jméno] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno], narozený [datum narození] 2) [jméno], narozená [datum narození] oba bytem [adresa] oba zastoupení advokátkou [jméno] sídlem [adresa] o určení, že žalobce je dědic ze závěti k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. července 2024, č. j. 3 C 215/2023-131 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, a to společně a nerozdílně, náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je závětním dědicem zůstavitele [jméno], narozeného [datum narození], posledně bytem [adresa], zemřelého [datum], na základě allografní závěti, sepsané dne [datum] 2022 (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení 58 806 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně (výrok pod bodem II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud reprodukoval procesní přednesy účastníků, podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich činěných; neupotřebitelností a nadbytečností, vysvětlil neprovedení dalších navrhovaných důkazů. Citoval dále ust. § 580 odst. 1, § 588, § 1534 a § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“). Uvedl, že dne [datum] zemřel [jméno], narozený [datum narození] (dále jen „zůstavitel“). V pozůstalostním řízení bylo žalobci pravomocným usnesením okresního soudu uloženo, aby ve stanovené lhůtě podal u soudu předmětnou určovací žalobu. Podle judikatury se nejedná o žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), proto není zapotřebí zabývat se naléhavým právním zájmem. Důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zůstavitelem, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje toho, kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky – tedy závětí povolaného dědice (okresní soud k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021), v dané věci tedy žalobce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitel závěť ze dne [datum] 2022 nenapsal vlastní rukou, listina ale obsahuje jeho rukou psaný podpis. Na rozdíl od vlastnoručně sepsané a podepsané závěti (tj. závěti holografní) listina nepsaná vlastní rukou zůstavitele (tj. závěť allografní) není pokládána za spolehlivý doklad toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele. Zákon proto požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina jeho vůli skutečně obsahuje, a aby se tito svědci na závěť podepsali. V soudní praxi je ustálen závěr, že pokud jde o allografní závěť, je možno stále vycházet ze závěrů judikatury vztahující k ust. § 476b zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). V nich Nejvyšší soud ČR vyslovil, že proto, že obligatorní součástí allografní závěti je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně tuto vůli projevil, aniž by ji vlastnoručně podepsal, „sporným“ se takové pořízení pro případ smrti stává – na rozdíl od holografní závěti – jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a dále rozsudek dovolacího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Vzhledem k výše uvedenému nepokládal okresní soud za nutné se dále zabývat nejistotou, zda podpis zůstavitele na závěti ze dne [datum] 2022 v daném případě je jeho pravým podpisem či nikoliv. I za situace, kdy by odborné posouzení podpisu zůstavitele nepřineslo jednoznačný výsledek, by žalobce mohl v řízení uspět, pokud by prokázal, že zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Právě na to bylo dokazování v dané věci především zaměřeno.

3. Podle okresního soudu zákonem předpokládaný výslovný projev vůle zůstavitele před oběma, současně přítomnými, povolanými svědky, nebyl provedenými důkazy prokázán. Již vznik písemného vyhotovení závěti neproběhl obvyklým a očekávatelným způsobem. Svědek [jméno], který žalobci přislíbil závěť připravit, převzal veškeré informace a instrukce pouze od žalobce. Ačkoliv se jednalo o poslední vůli zůstavitele, svědek se zůstavitelem v souvislosti s tvorbou závětí předem nehovořil, nezjišťoval, zda je svobodně rozhodnut testovat, jaká je jeho skutečná vůle, které nemovitosti chce žalobci odkázat, a zda si je vědom následků takového rozhodnutí. Vycházel pouze ze sdělení a podkladů, které mu poskytl sám žalobce. Vůli zůstavitele pak svědek nezjišťoval ani před podpisem závěti dne [datum] 2022 a přistoupil hned k tomu, že závěť zůstaviteli přečetl a předal mu ji. Ten do ní nahlížel, možná ji i četl, jistota o tom ale není, a následně došlo k podpisu. Okresní soud nabyl přesvědčení, že právě proto, že písemné vyhotovení závěti vzniklo bez aktivity i účasti zůstavitele, i proto, že za svědky byly povolány osoby nikoliv z jeho okolí, (které by zůstavitele znaly a dovedly nyní lépe vysvětlit jeho pohnutky či vzorce chování), ale známý a přítel žalobce – tedy osoby se vztahem k osobě obmyšlené, je třeba tím větší pozornost věnovat zjištěním, jak se zůstavitel v souvislosti s podpisem takto vzniklé závěti choval, co navenek projevoval, a zda dal zřetelně a způsobem vylučujícím jakékoli pochybnosti najevo, že se se sepsanou listinou ztotožňuje, a že jde skutečně o jeho poslední vůli. Podpisu závěti byli přítomni pouze zůstavitel a svědci [jméno] a [jméno]. Protože zůstavitel zemřel, je možno vycházet pouze z výpovědi uvedených svědků. Výpovědi obou svědků se ale shodují pouze v tom, že svědek [jméno] při návštěvě zůstavitele dne [datum] 2022 po odchodu žalobce z místnosti závěť hlasitě přečetl, předal ji zůstaviteli, který do ní nahlížel, a pak došlo k podpisu listiny tak, že ji nejprve podepsal zůstavitel, pak svědek [jméno] a nakonec svědek [jméno]. Záhy na to bylo setkání ukončeno. Prvostupňový soud dále zevrubně hodnotil výpověď svědků [jméno] a [jméno], a to i v kontextu výpovědí v trestním řízení.

4. Okresní soud uzavřel, že z provedených důkazů nelze dovodit, že zůstavitel dostatečně zřetelně a výslovně projevil, že listina závěti ze dne [datum] 2022 obsahuje jeho poslední vůli. Závěť je důležité a specifické právní jednání a jsou-li jejímu podpisu přítomni dva svědci, a přesto není možné z jejich výpovědí současně dovodit, že zůstavitel výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, není možné dospět k jinému právnímu závěru, než že jde o závěť pro rozpor se zákonem absolutně neplatnou. K takové neplatnosti je soud povinen přihlížet z moci úřední. Smysl a účel zákona totiž vyžaduje, aby poslední pořízení obsahovalo jasně a výslovně projevenou vůli zůstavitele, jak má být s jeho majetkem pro případ smrti naloženo. Jde-li o závěť allografní, není úkolem povolaných svědků potvrdit pouze to, že zůstavitel závěť před nimi podepsal, nýbrž i to, že před nimi způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti projevil, že obsah závěti je souladný s jeho skutečnou vůlí. Podpis závěti se musí odehrát za současné přítomnosti obou svědků; právem lze proto očekávat, že oba svědci budou o okolnostech pořízení poslední vůle vypovídat v podstatných rysech shodně. Okolnosti pořízení závěti líčí v projednávané věci oba povolaní svědci způsobem, pro který okresní soud nemohl dospět k závěru, že žalobcovo tvrzení o tom, že zůstavitel testoval v souladu s ust. § 1534 o. z., bylo prokázáno. O tom okresní soud v průběhu řízení žalobce vyrozuměl a vyzval jej k doplnění důkazů s tím, že nesplněním této povinnosti se vystavuje nebezpečí věcně nepříznivého rozhodnutí. Žalobce na to reagoval tím, že naznačil pochybnosti o správnosti písemného protokolu ze soudního jednání ze dne [datum] 2024, při němž byli oba svědci soudem vyslechnuti, ač při jednání samotném žádné výhrady proti protokolaci nevznášel, a navrhl zopakovat výslech svědka [jméno]. Okresní soud vzhledem k výhradám žalobce provedl doslovný přepis výpovědí svědků [jméno] a [jméno] a z něho při rozhodování vycházel. Důvod pro opětovný výslech svědka [jméno] neshledal, měl jej za nadbytečný. I kdyby totiž svědek [jméno] výpověď zcela změnil (což ale vzhledem k tomu, že by šlo v globálu o jeho páté slyšení, není pravděpodobné), stále zde zůstává výpověď svědka [jméno], která ovšem také výslovný projev zůstavitele, že závěť obsahuje jeho poslední vůli, neprokazuje. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 OSŘ; k tomu prvostupňový soud připojil přehledné vyúčtování těchto nákladů (viz bod 29. odůvodnění rozsudku).

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalobce. Uplatnil odvolací důvody podle ust. § 205 písm. d), e) a g) OSŘ. Uvedl, že svědek [jméno] žalobci přislíbil závěť připravit, převzal veškeré informace a instrukce pouze od žalobce. Takový postup zákonem není zakázán – tedy postup, aby jeden ze svědků připravil písemné znění závěti, u které bude sám vystupovat jako svědek. Pokud soud namítá, že nebyla zjištěna vůle zůstavitele ve věci jeho závěti, tuto svědek [jméno] zjišťoval při samotné návštěvě zůstavitele, když žalobce představil označeného svědka jako svědka na sepsání nebo podepsání závěti, tedy ke konkrétnímu právnímu jednání, na což zůstavitel souhlasně reagoval. Pochybnosti o vůli zůstavitele nebyly dány. Pokud soud uvádí, že za svědky byly povolány osoby nikoliv z okolí zůstavitele, které by zůstavitele znaly, lze uvést, že svědek [jméno] nepochybně zůstavitele znal, jak plyne z jeho svědecké výpovědi. Neexistuje pochybnost o tom, že se zůstavitel s listinou závěti ztotožnil. Ustanovení, že pořízení závěti je učiněno vědomě, bez nátlaku, po zralé úvaze a svobodně, a že tato listina představuje a obsahuje poslední vůli zůstavitele, je uvedeno v úvodu samotné listiny, nikoliv v závěru, a tudíž po přečtení prvních slov tohoto textu je zůstavitel srozuměn s tím, že právní jednání následujícího obsahu má jistou vážnost situace, která vyžaduje rozmysl. Proto tvrzení o formálním obratu je liché samo o své podstatě. Pokud zůstavitel uvedl na slova svědka – cit.: „co tomu říká“, kladnou odpověď – cit.: „že jo“, projevil tak svoji skutečnou poslední vůli. Je třeba výslovně uvést, že zůstavitelův slovní obrat – cit.: „jsou tak dohodnutí“, byl zůstavitelem vysloven ještě před samotným započetím právního jednání – tedy před přečtením závěti svědkem [jméno] – předáním závěti zůstaviteli, přečtením závěti zůstavitelem a učiněním podpisu zůstavitelem na závěti. Argument soudu o tom, že svědek má právní vzdělání, a tudíž pokud v každé své výpovědi před policejním orgánem a ve výpovědi před soudem nezopakuje přesně a jednoznačně svoji původní výpověď, učiněnou v úředním záznamu ze dne [datum] 2023, nemůže obstát. Naopak pokud by tak svědek činil, jeho výpověď by byla nevěrohodná a působila by naučeně. Je třeba totiž k věrohodnosti svědecké výpovědi přistupovat v poměru míry shody s danou skutečností, která je zde v podstatných rysech naplněna a je ve shodě s ostatními důkazy nashromážděnými v dané věci. Závěr soudu vyslovující domněnku, že zmíněné prohlášení v druhé a následujících výpovědích nezopakoval svědek proto, že jej zůstavitel ve skutečnosti nepronesl, a tedy svědkovi se tak při dalším opětovném rozpomínání na okolnosti podpisu závěti nevybavilo, je závěrem fiktivním, nemajícím oporu v žádném z dosud provedených důkazů. Žalobce svědka [jméno] zůstaviteli představil a sám svědek již tuto osobu znal a měl jej tudíž identifikovaného jako pana [jméno]. Pokud se týče samotného podpisu zůstavitele, bylo v řízení prokázáno, že podpis učinil vlastnoručně zůstavitel, byť žalovaní tvrdí, že tak neučinil, avšak ke svému tvrzení neoznačili žádné důkazy, které by mohly být soudem provedeny, aby bylo toto tvrzení žalobce vyvráceno. Odvolatel dále citoval ust. § 546, 574 a § 1534 o. z. Z dokazování podle něj vyplývá, že oba svědci věděli, že jsou přizváni jako svědci k pořízení allografní závěti zůstavitele, že zůstavitel si před svědky listinu obsahující jeho poslední vůli přečetl, po přečtení projevil ve svém slovním projevu vůli, že souhlasí a listinu před svědky i podepsal. Je třeba zdůraznit, že v konkrétní věci zůstavitel projevil svou vůli 3krát – poprvé po přečtení listiny svědkem, podruhé po svém vlastním přečtení listiny a potřetí po výzvě svědka, zda dojde k podpisu listiny, a zda je obsah této listiny v pořádku. Je zřejmé, že zůstavitel dodržel to, co mu zákon ukládá, a naplnil požadavek na výslovné projevení toho, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Jinak řečeno – ten, kdo byl povolán jako svědek u allografní závěti, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli, tedy že jde o závěť, a svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli, tedy, že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně. Ze znění ust. § 1534 o. z. nelze rovněž důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov. Z popisu událostí plyne, že zůstavitel před svědky projevil vůli způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Žalobce ze všech těchto podrobně rozvedených důvodů navrhl prvostupňový rozsudek zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

6. Žalovaní se s rozsudkem okresního soudu ztotožnili a navrhli jej potvrdit. Souhlasili se žalobcem v tom, že zákon nezakazuje, aby závěť připravil její svědek. Za takové situace je však nutno důsledně zkoumat, zda zůstavitel před dvěma současně přítomnými svědky projevil, že se jedná o jeho poslední vůli. Text závěti nebyl se zůstavitelem předem nijak projednáván a byl proto pro něj neznámý. Zůstavitel se mohl domnívat, že se jedná o podpis, který žalobce potřeboval v souvislosti se stavbou, o čemž svědčí podpis velmi podobné listiny učiněný druhý den ráno. Žalovaní zpochybňují tvrzený zůstavitelův výrok – cit.: „že jsou tak dohodnuti“, který je v rozporu s běžným chováním zůstavitele. Zůstavitel se za života o žalobci téměř nezmiňoval, neznal ani jeho jméno. Stran pravosti podpisu zůstavitele (oproti žalobcově námitce v odvolání) tíží důkazní břemeno žalobce, neboť se jedná o soukromou listinu. Pravost podpisu prokázána dosud nebyla. Žalovaní dále zpochybnili žalobcovo tvrzení, že svědek [jméno] zůstavitele znal; ve skutečnosti se spoléhal na informace od žalobce. V řízení podle žalovaných nebylo prokázáno, že zůstavitel závěť skutečně četl. Nelze přehlédnout, že svědek [jméno] se nevěnoval průběhu podpisu závěti, nezajímalo ho to, okolnosti si nevybavoval, text nekontroloval, nevěděl, jak se zůstavitel vyjádřil. Těžko lze pak dospět k tomu, že daný svědek prokazuje, že zůstavitel projevil svoji vůli. Navíc oba svědci závěti popisují okolnosti rozdílně. Ostatně ani svědek [jméno] nepotvrdil jednoznačný zůstavitelův projev vůle, výslovně uvedl, že to, jaká je poslední vůle zůstavitele, mu sdělil žalobce. Podle žalovaných tak nelze dospět k závěru, že oba svědci závěti byli schopni potvrdit totožnost zůstavitele a jeho výslovný projev, že listina obsahuje jeho poslední vůli (žalovaní k tomu poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).

7. U odvolacího jednání žalobce odkázal na své písemné odvolání. Poukázal na způsob skončení vyšetřování celé záležitosti u Policie ČR – tj. na odložení věci. Zopakoval, že okolnosti vzniku závěti nebyly nijak abnormální – svědci byli ke svým úkonům způsobilí (to ostatně přezkoumávala Policie ČR); to, že svědek Drahoňovský byl nečinný, že by svědci zůstavitele neznali, resp. že by byl svědek [jméno] pro zůstavitele cizí, ničemu nevadí. Odvolatel znovu uvedl, že zůstavitel závěť podepsal; v této souvislosti vznesl řečnickou otázku, kdyby to nebyla poslední vůle zůstavitele, proč by tuto listinu tedy zůstavitel podepisoval? Dodal, že u sepisu tohoto typu závěti se nemusí provádět kontrola totožnosti svědků dle předkládaných občanských průkazů. Zmínil dále své námitky vůči průběhu prvostupňového řízení (konkrétně ke kladení otázek ze strany soudkyně, jež měly předjímat odpověď). Z uvedených důvodů žalobce u odvolacího jednání pozměnil svůj odvolací návrh a požadoval rozsudek okresního soudu změnit a žalobě vyhovět.

8. Žalovaní u odvolacího jednání odkázali na své písemné vyjádření k podanému odvolání. Zopakovali, že žalobce neprokázal své tvrzení, co předcházelo aktu sepisu závěti. K tomu poukázali na naprosto odlišný dosavadní postoj zůstavitele, který do té doby vždy diametrálně jinak postupoval ohledně uspořádání svých věcí pro případ smrti; při svých předchozích jednáních (pořízeních pro případ smrti) totiž vždy volil formu notářského zápisu a za obmyšlené osoby v každém jednotlivém případě povolal jen toho, kdož o něj v té době pečoval. Žalovaní uvedli, že zůstavitel v této věci neprojevil vůli, že jde o jeho závěť, nebylo to ze strany žalobce nijak prokázáno – k tomu poukazovali na výpověď svědka [jméno]. K žalobcovým námitkám ohledně protokolace při soudním jednání žalovaní uvedli, že byl následně proveden doslovný přepis výslechu svědků z CD nosiče, prvostupňový soud pak mj. dal tento přepis zvukového záznamu z jednání účastníkům k dispozici. Ke kontrole totožnosti svědků prostřednictvím průkazů totožnosti žalovaní nesouhlasili s náhledem odvolatele, na podporu svého odlišného stanoviska k této věci odkázali na judikaturu.

9. Po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas, a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

10. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalobce zaujímá následující stanovisko.

11. Podle ust. § 1534 o. z. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

12. Podle ust. § 1539 odst. 1 o. z. svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.

13. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Judikatura dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ust. § 476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, sporným se takové pořízení pro případ smrti stává (na rozdíl od holografní závěti) jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. Allografní závěť sepsaná podle ust. § 476b obč. zák. je tak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti (srov. právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012). Tyto právní názory zopakoval Nejvyšší soud ČR i v rozsudku ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2922/2018, z něhož je zřejmý důraz na svědectví osob, které jsou na listině se závětí podepsány, jako důkazu stěžejního pro rozhodnutí o platnosti závěti. Obdobně jako allografní závěť pořízená dle předchozí právní úpravy (ust. § 476b obč. zák.) i závěť sepsaná podle ust. § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Úkolem svědků závěti je potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 138, 139). Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována (srov. právní názor vyjádřený v Novotný, P., Novotná, M. Nový občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, 2014, str. 51). Vzhledem k tomu, že allografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal, a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli; tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 17959).

16. Žalobcovy odvolací námitky lze shrnout tak, že: - zákon podle něj nevylučuje, aby svědek závěti byl autorem jejího textu; - okresní soud vadně hodnotil provedené důkazy, neboť o vůli zůstavitele zde ve skutečnosti nejsou pochybnosti; - pochybnosti nejsou ani o pravosti podpisu zůstavitele a ověření jeho totožnosti; - ze zákona nevyplývá, že by zůstavitel svou vůli musel projevit jen použitím určitých slov.

17. K první odvolací výhradě odvolací soud uvádí, že prvostupňový soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že svědek [jméno] jako autor písemného znění závěti je svědkem nezpůsobilým. Uvedl a zdůvodnil, proč za situace, kdy text závěti netvořil zůstavitel, ani k tomu nedával jakékoliv pokyny, bylo zapotřebí důsledně zkoumat, zda a jak se zůstavitel před podpisem závěti choval a jaké přesně byly jeho projevy s tímto aktem spojené.

18. Žalobce v odvolání proti rozsudku okresního soudu dále brojí proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

19. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce – soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

20. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Okresní soud důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Posuzoval zjištěné skutečnosti zevrubně z toho hlediska, zda došlo k prohlášení zůstavitele odpovídajícího ust. § 1534 o. z. Okresní soud podrobně rozebral provedené důkazy ve vzájemné souvislosti, přihlížel ke všem okolnostem věci v jejich kontextu. Tak prvostupňový soud vysvětlil, že předmětné zůstavitelovo prohlášení nelze dovodit z výpovědí svědků [jméno] a [jméno]. Žalobce proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jím samotným provedené hodnocení důkazů. Sám přitom při hodnocení důkazů vychází pouze z některých z nich, popř. z částí těchto důkazů; vůbec pak nebere v úvahu vzájemnou souvislost mezi jednotlivými provedenými důkazy. A především nijak nevyvrací správnost hodnocení důkazů provedeného prvostupňovým soudem.

21. K žalobcově námitce, že zůstavitel nemusí vůli projevit jen určitými slovy, odvolací soud uvádí, že ze znění právní úpravy nelze skutečně důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Lze odkázat i na judikaturu vztahující se k ust. § 476b obč. zák., podle které zákon předepisoval pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ust. § 476b obč. zák. odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně /srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011/). Na těchto závěrech nemá odvolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou i v poměrech současné právní úpravy (srov. znění ust. § 1534 o. z.) aplikovatelné. Z výpovědí svědků je zřejmé, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (i v kontextu se svým předchozím jednáním, kdy v minulosti celkem třikrát své záležitosti pro případ smrti nechal striktně uspořádat a upravit formou notářského zápisu) neprojevil, že listina, kterou posléze podepsaly, obsahuje právě a jen jeho poslední vůli. Nejde tedy o to, že zůstavitel nepoužil přesná slova podle daného zákonného ustanovení (a ani okresní soud neupřednostňoval formální náhled nad tím, co bylo zjištěno o obsahu zůstavitelova projevu).

22. Okresní soud své rozhodnutí nezaložil na tom, že zůstavitel závět vlastnoručně nepodepsal. Pro nadbytečnost se proto touto otázkou nezabýval ani soud odvolací.

23. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalovaní, kteří se ubránili odvolání žalobce a kterým tak přísluší plná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalovaných spočívají v nákladech za jejich právní zastoupení – tj. v odměně jejich advokátky za poskytnuté právní služby (za každého ze žalovaných) za dva úkony po 2 000 Kč, a to za sepis vyjádření k odvolání a za účast u jednání odvolacího soudu (tj. 4 000 Kč krát 2 osoby), za dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč (tj. 600 Kč krát 2 osoby) dle ust. § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a g), § 12 odst. 4, § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), za jízdné při cestě advokátky žalovaných ze sídla její advokátní kanceláře do Hradce Králové a zpět při ujetých celkem 102 km na trase Jičín – Hradec Králové a zpět – při průměrné spotřebě 7 litrů benzínu na 100 km a ceně použité pohonné hmoty (automobilový benzín 95 oktanů) 38,20 Kč za 1 litr – tj. 272,80 Kč a amortizační náhradě za použití silničního motorového vozidla 5,60 Kč za 1 km (tj. 571,20 Kč při ujetých 102 km) – tj. celkem 844 Kč (ust. § 13 odst. 5 AT, § 1 písm. b/, § 4 písm. a/ vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2024) a konečně za náhradu za zmeškaný čas 2krát dvě půlhodiny po 100 Kč (tj. 400 Kč /ust. § 14 odst. 1 písm. a), 3 AT/); to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je advokátka žalovaných plátkyní (ust. § 14a odst. 1 AT); celkem 12 637 Kč (po zaokrouhlení na celé Kč). Při stanovení místa a lhůty k plnění se odvolací soud přidržel ust. § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ (tj. k rukám advokátky žalovaných a v obecné pariční lhůtě k plnění). S ohledem na to, že žalovaní jsou manželé, uložil žalobci povinnost ke splnění této náhradové povinnosti vůči zvítězivší protistraně společně a nerozdílně (ust. § 1877 o. z.).

Poučení