25 Co 268/2025 - 133

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovaným: 1) Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] IČO [IČO], sídlem [Adresa žalované] 2) Česká republika – [orgán], IČO: [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 3 000 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. května 2025, č.j. 27 C 38/2024-103, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1) žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit 2) žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, aby byla 1) žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč (výrok I) a 2) žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč (výrok II). Žalobci uložil zaplatit 1) žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III) a 2) žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok IV), vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud rozhodl o žalobě ze dne 4. 5. 2023, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 x 1 500 000 Kč, která mu vznikla tím, že v důsledku nezákonných krizových opatření [orgán] a [orgán], které byl nucen respektovat, mu bylo zamezeno ve styku s dětmi a vnoučaty, nemohl navštěvovat kina, bazény, sportovní akce ani restaurace, jeho vnoučata musela nosit roušky (tj. období od 3/2020 do 5/2022).

3. Obě žalované navrhly žalobu zamítnout a obě vznesly námitku promlčení. 4. 1) žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobce u ní svůj nárok před zahájením řízení neuplatnil. Stát má v případě hrozícího nebezpečí nejen právo, ale dokonce povinnost přijímat v odůvodněných případech založených na odborných názorech a v souladu s principem proporcionality adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot, jež mají z povahy věci přednost před jinými zájmy a hodnotami, stát nelze volat k odpovědnosti za tvrzenou škodu či nemajetkovou újmu na straně jednotlivců, kteří své vlastní zájmy staví nad nejvyšší zájem celku. Žalobce není aktivně legitimován, protože mimořádná opatření fakticky nejsou opatřením obecné povahy, nýbrž právním přepisem. 5. 2) žalovaná má tvrzení žalobce za matoucí, neurčitá a ničím nepodložená, ani u ní žalobce neuplatnil nárok před podáním žaloby k soudu. Žalobce neprokázal zejména příčinnou souvislost mezi mimořádnými opatřeními a pociťovanou nemajetkovou újmou. I v případě, kdy by nebyla přijata ze strany [orgán] opatření proti šíření nemoci Covid-19, je vysoce pravděpodobné, že by se chování lidí v reakci na pandemii změnilo, konkrétně by lidé byli více opatrní, stranili by se větších kolektivů, nechodili by tolik do restaurací a zajisté by sami od sebe nosili roušky, které prokazatelně pomáhají zamezit šíření viru. Stát měl po vypuknutí pandemie povinnost konat za účelem ochrany života a zdraví lidí, neboť nemůže zůstat nečinný, pokud se dá šíření nemoci zabránit nebo ho alespoň zpomalit. Navíc z ničeho neplyne, že by byl žalobce ve vztahu k mimořádným opatřením [orgán] jakkoli diskriminován, neboť tato opatření dopadala na neurčitý okruh adresátů. Skutkový stav 6. Na jednání konaném dne 9. 1. 2025 soud žalobce poučil a vyzval postupem § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce reagoval podáními ze dne 21. 1. 2025 a 24. 1. 2025; zaslal specifikaci mimořádných opatření 1) žalované s tím, že návrh na zrušení mimořádných opatření nepodal, protože žalobci hrozila perzekuce a útisk ze strany státních orgánů, např. vyhrožování pokutami, vězením. Žalobce byl rovněž obelhán ze strany [orgán] a 1) žalované. Dle žalobce je konkrétní způsob, jakým bylo zasaženo do osobní sféry žalobce, zcela jasně, zřetelně a konkrétně popsán v mimořádných opatřeních specifikovaných v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025. Na jednání konaném dne 5. 5. 2025 žalobce znovu potvrdil, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy vzniklé žalobci z usnesení [orgán], která jsou specifikována v podání žalobce ze dne 21. 1. 2024, a z mimořádných opatření 1) žalované, která jsou specifikována v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025; že návrhy na zrušení jím specifikovaných právních předpisů nepodal, že svůj nárok u žalovaných před podáním žaloby neuplatnil a že konkrétní způsob, jakým bylo zasaženo do práv žalobce, je popsán v mimořádných opatřeních specifikovaných žalobcem v podání z 21. 1. 2025.

7. Soud prvého stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1 odst. 1, § 2, § 3, § 5 až § 8, § 14 odst. 1, 3, § 15 a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/ a poukázal na relevantní judikaturu (představovanou zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/24 ze dne 10. 7. 2024), podle které mimořádné opatření lze považovat za rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, kdy je rozhodná aktivní legitimace poškozeného k uplatňování nároku zejména s přihlédnutím k okolnosti, že nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo mimořádné opatření vydáno. Klíčovým je posouzení naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy, resp. existence okolností zvláštního zřetele hodných, pro které poškozený prostředky nevyčerpal.

8. Ve vztahu k usnesení [orgán] obvodní soud vycházel z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 482/97 ze dne 30. 4. 1998, ve kterém Ústavní soud shledal, že usnesení [orgán] je běžným ústavně konformním prostředkem, kterým [orgán] sjednocuje svou činnost a vyjadřuje svou politickou vůli v rámci přípravných prací, jež jsou samy o sobě teprve předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným ústavním orgánem. Taková rozhodnutí nemají povahu obecné právní normy a v důsledku toho ani právní závaznost vůči třetím osobám, proto nelze mimořádná opatření ve formě usnesení [orgán] kvalifikovat jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk. Státu tak nemůže vzniknout dle OdpŠk odpovědnost za vydání usnesení [orgán] a žalobci v důsledku uvedeného nemohl vzniknout v tvrzené příčinné souvislosti nárok na zadostiučinění za jím tvrzenou nemajetkovou újmu.

9. Nadto žalobce žádné návrhy na zrušení jím specifikovaných mimořádných opatření nepodal. Soud posuzoval i to, zda v případě žalobce existují okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro které žalobce prostředky k ochraně svých práv dle ust. § 8 odst. 3 OdpŠk nevyčerpal. Žalobce tvrdil, že prostředky nápravy nepodal, protože mu hrozila perzekuce a útisk ze strany státních orgánů, např. vyhrožování pokutami, vězením. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že několik mimořádných opatření bylo prostřednictvím prostředků nápravy napadeno různými subjekty, přičemž některá mimořádná opatření byla na základě těchto prostředků nápravy zrušena pro jejich nezákonnost, aniž by byli účastníci pokutováni či vězněni. Nalézacímu soudu je například známo, že mimořádné opatření žalované 1) ze dne 19. 10. 2020, č. j. [číslo], na které poukazuje i sám žalobce, bylo k návrhu některých účastníků zrušeno rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 11. 2020, č. j. [spisová značka], a to dnem 21. 11. 2020. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že žalobci obdobně jako jiným subjektům nic nebránilo ve využití prostředků nápravy, tudíž, že žalobce aktivně legitimován k uplatnění příslušného nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé napadenými mimořádnými opatřeními není a že nebyly tvrzeny ani prokázány okolnosti zvláštního zřetele hodné.

10. Nakonec pak obvodní soud konstatoval, že nároky žalobce, i kdyby existovaly, jsou nepochybně promlčené. Žalobce před podáním žaloby u soudu neuplatnil dle ust. § 14 odst. 3 OdpŠk své nároky u žalovaného 1) ani u žalovaného 2). Žalovaný 1) měl možnost se poprvé seznámit s nárokem žalobce až dne 13. 9. 2024, kdy mu byla zdejším soudem doručena žaloba, a žalovaný 2) dokonce až dne 5. 2. 2025. Vzhledem k tomu, že žalobce tvrdil, že mu nemajetková újma vznikla z mimořádných opatření žalovaného 1), kdy nejmladší mimořádné opatření specifikované žalobcem bylo vydáno dne 13. 4. 2022, přičemž žalobce podal žalobu u Okresního soudu v [adresa] dne 4. 5. 2023, shledal soud námitky promlčení vznesené žalovanými oprávněnými, neboť nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Jestliže se žalobce dozvěděl o své nemajetkové újmě nejpozději současně s vydáním nejmladšího mimořádného opatření datovaného dnem 13. 4. 2022, je zřejmé, že jeho nároky by i při splnění ostatních podmínek OdpŠk byly promlčené.

11. Soud žalobci vytkl i to, že původně se domáhal souhrnně jediné částky, kterou posléze rozdělil na polovinu mezi obě žalované, aniž by specifikoval zadostiučinění ve vztahu ke každému jednotlivému žalobcem označenému mimořádnému opatření žalované 1), což znemožnilo soudu posuzovat řádně příčinnou souvislost mezi konkrétním mimořádným opatřením a konkrétní nemajetkovou újmou, která mu měla v souvislosti s konkrétním mimořádným opatřením vzniknout. V této souvislosti obvodní soud podotkl, že dle žalobních tvrzení žalobci v důsledku vydání mimořádných opatření bylo zamezeno ve styku s dětmi a vnoučaty, návštěvě kin, bazénů, sportovních akcí a restaurací, přičemž k výzvě soudu, aby konkretizoval, jakým způsobem bylo zasaženo do osobní sféry, žalobce uvedl, že způsob je zcela jasně, zřetelně a konkrétně popsán v mimořádných opatřeních žalované 1). Žalobce tak neuvedl, jakým konkrétním způsobem se zásahy do jeho osobní sféry projevily, což je samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.

12. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, též jen „o. s. ř.“, a úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů á 300 Kč za 1 úkon dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to za 5 úkonů v případě žalované 1) a 3 úkony v případě žalované 2). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

13. Proti tomuto rozsudku odvolání žalobce a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, nebo změnil tak, že žalobě zcela nebo zčásti vyhoví. Odvolání odůvodnil tím, že podstata jeho žaloby spočívá v diskriminaci z důvodu odmítnutí očkování dle zákona č. 189/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), kde se uplatní promlčecí lhůty dle zákona č. 82/1998 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ a důkazní břemeno mělo být přeneseno na žalované dle § 133 o. s. ř. Zopakoval, že nevyužil nápravný prostředek z důvodné obavy o svoji bezpečnost a důstojnost, protože v době podání žaloby ve společnosti panovala silná polarizace vůči osobám, které odmítaly očkování a ti tak čelili dehonestaci, pracovním problémům a odvetným krokům, proto se žalobce nedomáhal ochrany jinak než soudní cestou. Navíc žádný právní předpis nestanovuje podmínku před podáním žaloby na diskriminaci využít jiný postup. Soud se nevypořádal s tvrzením, že žalobce byl diskriminačně omezen v právech chráněných v čl. 1, 3, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce byl omezen na základě svého zdravotního postoje a jde tak o nerovné zacházení s osobami z důvodu zdravotního statusu. Dle judikatury Ústavního soudu tak měl soud zkoumat legitimitu, nezbytnost a proporcionalitu zásahu. Při jednání odvolacího soudu žalobce uvedl, že obvodní soud pochybil, když jej vyzval k rozdělení nároku na jednotlivé újmy, protože podle OdpŠk odpovídá Česká republika jako celek a [orgán] jsou jen organizační složky státu, viz rozhodnutí ÚS [číslo]. Ochrana nejvyšších hodnot je dle žalobce nesmysl, protože nelze porušovat Ústavu, žádné následné studie neprokázaly, že nařízená opatření měla efekt.

14. Žalované považuje napadený rozsudek za věcně správný a navrhly jeho potvrzení. 15. 1) žalovaná zopakovala svou dosavadní argumentaci, podle které nepředvídatelné přírodní události (např. celosvětová epidemie) jsou vyšší mocí, z povahy věci je lze obtížně předvídat a zvyšují nároky na rychlou reakci státu spočívající v přijímání ochranných opatření prováděných ve prospěch celé společnosti. Pokud je dána existence mimořádných podmínek krizového stavu, dochází k aktivaci principů nejvyšší hodnoty, předběžné opatrnosti a prevence. Probíhá-li úřední postup v souladu s těmito principy, je prakticky vyloučen nesprávný úřední postup. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne 14. 2. 1927, č. 2905, podle kterého je stát povinen zakročit na svém území ve všech případech, kdy se jedná o ohrožení života obyvatel. ESLP ve věci č. 48939/99 uzavřel, že v situaci přírodních katastrof musí stát k ochraně majetku přijmout taková opatření, která jsou rozumná a přiměřená. Při výběru konkrétních praktických opatření stát požívá zvlášť širokou míru uvážení; není však možné, aby nepodnikl prakticky nic. Dovozuje tak že stát má nejen právo, ale i povinnost přijímat adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot. Zdůraznila, že stát čelil bezprecedentní situaci, zohlednil odborná stanoviska, která měl v tu dobu k dispozici, a postupoval přiměřeně, proto jej nelze volat k odpovědnosti. Dále vyložila rozdíl mezi úpravou v zákoně o krizovém řízení a pandemickém zákoně se závěrem o nepřípustnosti extenzivního výkladu, pokud by měla být nahrazována nemajetková újma postupem dle OdpŠk za situace, kdy situaci řeší speciální předpis tak, že poškození mají nárok jen na náhradu škody a jen ve stanovených případech. Zákon o krizovém řízení i pandemický zákon obsahují specifické postupy, jak se lze domoci zrušení či konstatování nezákonnosti opatření. Současně 1. žalovaná nesouhlasí s nárokem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 414/2023, protože opatření nelze považovat za individuální rozhodnutí a nesplňují tak kritérium ust. § 5 OdpŠk (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. [spisová značka] rozsudek Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka]). Nadto zdůraznila, že žalobce se nikdy nedomáhal zrušení žádného opatření a není tak ve věci aktivně legitimován, odkázala na rozhodování senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo. 16. 2) žalovaná setrvala na námitce promlčení i stanovisku, že žalobce své nároky neprokázal. Z ničeho neplyne, že by byl žalobce ve vztahu k mimo řádným opatřením diskriminován, neboť opatření dopadají na neurčitý okruh adresátů a žalobce nebyl nijak diskriminován v porovnání s ostatními osobami, vůči kterým byla norma aplikována; s použitím zákona č. 198/2009 Sb. tak žalovaná 2) nesouhlasí.

17. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. Skutkový stav 18. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Lze konstatovat, že žalobce opravdu netvrdil žádné konkrétní skutečnosti nad rámec označení rodinných příslušníků. Ostatně i v odvolání svou újmu popsal jen odkazem na jednotlivé články Listiny základních práv a svobod. Vydání žalobcem uváděných právních předpisů nebylo sporné. Právní posouzení:

19. Odvolací soud se zcela ztotožnil s tím, jak obvodní soud věc posoudil dle OdpŠk a na jeho odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Nárok na odškodnění újmy způsobené státním orgánem při výkonu jeho pravomocí je třeba posuzovat podle OdpŠk, nikoliv podle občanského zákoníku, neboť OdpŠk je ve vztahu k občanskému zákoníku právní úpravou speciální (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze pak postupovat ani dle § 9 č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „pandemický zákon“, (který je ve vztahu k OdpŠk v poměru speciality) při posuzování odpovědnosti státu za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními postupovat, neboť ten je limitován pouze na případy náhrady skutečné škody. Za jiné druhy nároků jako je náhrada ušlého zisku nebo zadostiučinění za nemajetkovou újmu (které je předmětem tohoto řízení) je tudíž třeba postupovat podle OdpŠk (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2713/2022).

20. Nárok žalobce nebylo možno posoudit dle antidiskriminačního zákona, neboť podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, se přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti. Podle § 3 odst. 1 stejného zákona nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Podle § 5 odst. 6 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, pro účely tohoto zákona se zdravotním postižením rozumí tělesné, smyslové, mentální, duševní[Anonymizováno]nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem; přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní postižení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok.

21. Nutno zdůraznit, že žalobce se žalobou ze dne 4. 5. 2023 nedomáhal ochrany proti diskriminaci. Předmětem řízení se stal nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy, která mu byla způsobena tím, že došlo k omezení jeho kontaktu s dětmi a vnoučaty, nemohl navštěvovat bazény, kina, sportovní akce a restaurace, protože v letech 2021 a 2022 [orgán] vydávalo vyhlášky, nařízení a zákazy ohledně údajné nemoci Covid 19. K výzvě soudu pak odstranil vady žaloby podáním ze dne 21. 1. 2024 tak, že byl zkrácen na svých právech usneseními [orgán] č. 194, 197, 198, 199, 200, 201, 364, 368, 373, 378, 392, 395, 396, 402, 413, 420, 452, 453, 454, 455, 456, 457, 485, 489, 490, 510, 537, 580, 605 z roku 2020 a usneseními [orgán] č. 12, 53, 55, 56, 57, 78, 79, 80, 126, 127, 188, 197, 214, 216, 217, 243, 244, 298, 314, 315, 396, 418, 450, 471, 474 z roku 2021, protože od 5. 3. 2020 nemohl vycestovat do okolních států, od února 2021 byla nutná karanténa po příjezdu do ČR, , od 6. 4. do 3. 5. 2021 byl zákaz na sportoviště, koupaliště, sauny, povinnost nosit roušky, 27. 12. 2020 zákaz nočního vycházení, akce povoleny pro 2 osoby, obchody prodávají jen vybrané zboží, některé služby uzavřeny, 10. 2. 2022 restaurace, hospody, ubytování zakázány, povinnost nosit respirátory, 21. 11. 2021 neočkovaný nesmí do restaurace, hospody, ubytovat se a žalobce je neočkovaný. Tato nezákonná opatření žalobce omezovala ve styku s dětmi, vnuky, přáteli, omezovala i jeho a jeho svobodnou vůli, přičemž období nesvobody trvalo od 3/2020 do 5/2022.

22. Odvolací námitka žalobce o tom, že se v tomto řízení domáhá ochrany před diskriminací neočkovaných proti Covidu oproti očkovaným nekoreluje s tvrzením o prožívání této újmy od 3/2020, kdy žádné očkování proti Covidu ani neexistovalo.

23. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že o změnu (rozšíření) žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Judikatura je ustálena rovněž v závěru, podle něhož předmět řízení vymezuje žalobce (coby tzv. dominus litis) objektivně tím, že v žalobě vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Principu právní jistoty by odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, a že takové pojetí skutkového základu sporu by odporovalo principu autonomie vůle (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/20).

24. Podaná žaloba ve znění jejího doplnění po poučení dle § 43 o. s. ř. (skutkové vymezení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené omezeními vyvolanými dle žalobce nezákonnými usnesení [orgán] z let 2020–2022) tak neumožňovala subsumovat tato tvrzení na právní normy týkající se ochrany před diskriminací. Žalobce chce od počátku odškodnit za to, že v období od 3/2020 do 5/2022 byla pošlapána jeho práva vyplývající z Ústavy. Pokud žalobce v dalších svých projevech či podání zmínil, že cítí újmu v souvislosti s tím, že došlo k diskriminaci neočkovaných oproti očkovaným, jednalo by se o zcela jiný samostatný nárok než tak, jak je vymezen v žalobě. C kontextu, jak byl přednesen v průběhu tohoto řízení, se však jednalo jen o skutečnost, kterou žalobce popisoval svou újmu. Pokud žalobce chtěl, aby soud už neprojednával jeho požadavek na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku omezujících opatření od 3/2020 do 5/2022, tak by musel požádat soud o připuštění změny žaloby a teprve po kladném rozhodnutí soudu dle § 95 o. s. ř. by se předmětem žaloby stal jiný požadavek žalobce, a to na ochranu před diskriminací, a o za jiné období a v důsledku jiných usnesení [orgán]. Žádný takový návrh však žalobce nepodal, proto předmětem řízení zůstal nárok tak, jak je popsán v žalobě. Interpretovat v projednávané věci podanou žalobu tak, že šlo rovněž o uplatnění nároku dle antidiskriminačního zákona, by ve sledovaných souvislostech znamenalo rozšířit ji nad rámec tam obsažené argumentace, a udržovat tak stát v nejistotě, které další žaloby vůči němu mohou být soudy takto nadinterpretovány (srov. k tomu přiměřeně i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3260/20).

25. To, že se jedná ze strany žalobce o účelové jednání reagující na námitky promlčení, je zjevné i z toho, že žalobce (poté, co nebyl úspěšný v žádosti o osvobození od soudních poplatků) bez protestu zaplatil soudní poplatek vyměřený mu dle Položky 8a Sazebníku poplatků za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné, ačkoliv soudní poplatek za návrh na zahájení soudního řízení ve věcech ochrany před diskriminací je dle Položky 40 Sazebníku poplatků jen v poloviční výši.

26. Žalobce v žalobě ve znění doplnění neuvedl nic o tom, že by jeho újma (spočívající v tom, že byl v období 3/2020–5/2022 nucen respektovat obecně závazné předpisy omezující ho ve styku s dětmi a vnoučaty, návštěvě kina, bazénu, sportovních akcí, restaurací a v tom, že jeho vnoučata musela nosit roušky), měla svůj původ v přímé či nepřímé diskriminaci žalobce.

27. Ostatně při jednání odvolacího soudu žalobce od této své argumentace upustil a odkazoval na úpravu v OdpŠk.

28. Odpovědnost státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím je objektivní odpovědností (bez ohledu na zavinění), které se stát nemůže zprostit (§ 2 OdpŠk), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ nezákonné rozhodnutí (nebo nesprávný úřední postup), 2/ vznik újmy a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (žalobci), srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp. zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

29. Pokud se v projednávané věci činnost orgánu veřejné moci projevila vydáním mimořádného opatření, tedy správního aktu svého druhu (opatření obecné povahy), nelze odpovědnost za vydání takového mimořádného opatření posuzovat jako odpovědnost za nesprávný úřední postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3542/2018 nebo sp. zn. 25 Cdo 2120/2000), a v úvahu tak připadá jen odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí.

30. Podle § 609 věta prvá o.z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 věta prvá o.z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 611 věta prvá o.z. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Podle § 612 o.z. v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech. Podle § 620 odst. 1 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

31. Podle § 32 odst. 2 věta prvá OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

32. Obecně uplatnění námitky promlčení patří k postupům řádné správy svěřeného majetku orgánem státu (srovnej Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 380). Účelem občanského soudního řízení týkajícího se práva na náhradu újmy je rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu nároku vyhovět či nikoli. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se přednostně zabýval jen otázkou promlčení, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé (podobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983 zn. Sc 2/1983 evidované po R 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv dalšímu skutečnostmi (existencí nesprávného úředního postupu, vzniklé újmy a vztahem příčinné souvislosti mezi nimi). Uplatní-li tedy odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud žalobu na náhradu škody zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za škodu či prokázána výše škody. I když samozřejmě platí, že nárok, který nevznikl, se nemůže promlčet, lze žalobu zamítnout pro promlčení a nezkoumat, zda nárok vznikl (a je promlčen) nebo není vůbec dán (srovnej Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 380).

33. Otázka promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy byla již judikatorně vyřešena tak, že podle § 32 odst. 3 OdpŠk se promlčují všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, a to včetně konstatování porušení práva nebo omluvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, evidovaný pod č. R 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,), přičemž lze považovat za notorietu, že právo na náhradu nemajetkové újmy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, evidovaný pod č. R 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformitu citovaného ustanovení § 32 OdpŠk posuzoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil, že ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3496/2013).

34. O vzniku tvrzené újmy se žalobce dozvídal postupně, dle svých tvrzení od 3/2020 do 5/2022. O tom, kdo za ni odpovídá, žalobce věděl již v době vzniku újmy, neboť právě od znalosti obsahu usnesení [orgán] a mimořádných opatření žalované 1), ve spojení s tím, že se jimi řídil, dovozoval vznik své újmy. Od června 2022 tedy začala běžet promlčecí lhůta, jejíž konec určený podle § 32 odst. 3 OdpŠk by nastal dnem, který se svým číslem shoduje se dnem, na který připadla skutečnost, od níž se lhůta počítá (§ 605 odst. 2 o. z.), proto by takto počítaná promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 1. 12. 2022. Žádné skutečnosti, mající vliv na běh lhůty nenastaly, takže promlčecí lhůta marně uplynula. Protože žaloba byla u soudu podána až dne 4. 5. 2023, došlo k promlčení případných žalobcových nároků a napadený rozsudek je tak zcela správný.

35. Správný však je též závěr o nedostatku aktivní věcné legitimaci žalobce. Judikatura dovodila, že mimořádná opatření vydaná [orgán] v souvislosti s epidemií COVID-19 dle § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. nebo dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb. jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu OdpŠk. Za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk je třeba považovat osobu, která sice nemohla být účastníkem řízení o vydání mimořádného opatření [orgán] v souvislosti s epidemií COVID-19, které je vydáváno bez řízení, ale nezákonným mimořádným opatřením bylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno a současně v zákonem stanovené lhůtě využila možnost podat žalobu na zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 414/2023, shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3319/22). Žalobce možnost podat k soudu žalobu na zrušení mimořádných opatření nevyužil, není tak účastníkem ve smyslu § 7 OdpŠk a ve věci tak není aktivně věcně legitimován.

36. Jako logický nesoulad lze označit tvrzení žalobce, se nedomáhal zrušení mimořádných opatření soudem, protože se bál odvetných kroků, což mu však nebránilo podat tuto žalobu k soudu. Z podání žalobce je evidentní, že se neobává žádných persekucí ze strany státu, pokud se svými podáními směřovanými proti státu obrací na soud. Sám žalobce tak vyvrací své zcela obecná tvrzení, že se v letech 2020–2022 nedožadoval zrušení usnesení [orgán] u soudu ze strachu z útisku. To podtrhává i odvolací argument, že v roce 2023 (v době zahájení tohoto řízení) panovala silná polarizace, a proto je objektivně pochopitelné, proč se nedomáhal ochrany jinak než soudní cestou. Žalobce se soudní ochrany před tvrzenými opatřeními [orgán] měl domáhat právě v letech 2020–2022, a to u soudu. Pokud se však žalobce nebál domáhat se ochrany soudní cestou v období silné polarizace společnosti, tak se nepochybně mohl bránit u soudu i v době této polarizaci předcházející (a to zejména v období neexistence očkování, kdy ani dle žalobce nebyl dán žádný důvod k tomu, aby se nedomáhal zrušení opatření obecné povahy vydané [orgán] návrhem na zrušení části opatření dle § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“, podaným ke správnímu soudu ve lhůtě 1 roku dle § 101b s. ř. s., případně dle pandemického zákona).

37. Nesouhlas žalobce s procesním postupem obvodního soudu nemůže mít kasační potenciál, neboť žalobcem vnímané vady řízení nemohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, zejména na závěr o promlčení nároku žalobce. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [číslo] je nepřípadný, neboť tamní žalobci se domohli konstatování nezákonnosti certifikátu a nárok na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spojovali s nepřiměřenou délkou řízení. To, že škůdcem je stát, za který jednají [orgán], nebylo v tomto řízení ani zpochybněno ani porušeno. Stejně tak námitka, že ani ochrana nejvyšších hodnot neodůvodňuje porušení ústavy, nemíří proti správnosti závěru soudu o promlčení nároku či nedostatku aktivní věcně legitimace žalobce. Nadto jakákoliv polemika žalobce o přiměřenosti tehdy přijatých opatření se míjí důvody zamítnutí žaloby (nedostatek aktivní věcné legitimace a promlčení nároku) a žalobce činí ve své argumentaci logickou chybu, neboť přiměřenost a efektivitu tehdy přijatých opatření napadá s argumentací na studie, které vznikly až dodatečně (tzv. hodnocení generála po bitvě).

38. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve věci samé postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil, a to včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, proti kterému žádné cílené námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

39. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšným žalovaným v odvolacím řízení vznikly náklady ve výši 3 paušálních náhrad (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu), po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení