25 Co 304/2021-638

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobců: a/ [příjmení] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa], [ulice] [země] [země] b/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] Advokátní kancelář [příjmení], [příjmení], [právnická osoba] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o vydání náhradního pozemku k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 19 C 193/2019-594 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům, každému rovným dílem, náklady odvolacího řízení ve výši 51.600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem: - nahradil projev vůle žalovaného (pozn. nadepsaného soudu: pro účely nahrazení projevu vůle označeného jako„ převodce“) uzavřít se žalobci (pozn. nadepsaného soudu: pro účely nahrazení projevu vůle označených jako„ nabyvatel 1“ /coby a/ žalobkyně/ a„ nabyvatel 2 /coby b/ žalobce/) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále také„ zákon o půdě“), podle které Česká republika – Státní pozemkový úřad jako převodce je příslušný spravovat ve smyslu zákona o půdě mimo jiné též tyto pozemky ve vlastnictví České republiky: pozemek [parcelní číslo], nacházející se v [katastrální uzemí] a zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemky p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí] a zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemek p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí] a zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemek [parcelní číslo], nacházející se v [katastrální uzemí] a zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemek p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí] a zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemky p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí] a zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemek p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí] I a zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemky p. [číslo] nacházející se v [katastrální uzemí] II a zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; pozemek [parcelní číslo], nacházející se v katastrálním území (dále jen„ k. ú.“) [obec] a zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov na [list vlastnictví]; (dále jen„ pozemky“) - viz bod ad 1. výroku I. rozsudku okresního soudu, podle které nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona o půdě a podle které pozemky dříve uvedené mají hodnotu celkem 363.115,06 Kč (slovy: tři sta šedesát tři tisíc sto patnáct korun českých šest haléřů); podle které nárok nabyvatelů vůči převodci na převod jiného pozemku dle zákona o půdě vyplývá z pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 4 2004, [číslo jednací], a z pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 8. 3. 2017, [číslo jednací] – viz bod ad 2. výroku I. rozsudku okresního soudu; podle které dále na uspokojení vymezeného nároku nabyvatelů převodce bezúplatně převádí do spoluvlastnictví nabyvatelů uvedené pozemky, a to včetně všech jejich součástí a příslušenství, a nabyvatelé tyto pozemky včetně všech součástí a příslušenství přijímají do svého spoluvlastnictví, přičemž nabyvatel 1 takto nabývá spoluvlastnický podíl na pozemcích ve výši ideální jedné čtvrtiny (1/4) k celku a nabyvatel 2 takto nabývá spoluvlastnický podíl na pozemcích ve výši ideálních tří čtvrtin (3/4) k celku; podle které dále smluvní strany shodně prohlásily, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, které by uzavření smlouvy bránily, a nabyvatelé dále prohlásili, že jim je znám stav převáděných pozemků a tyto pozemky do svého spoluvlastnictví přijímají a podle které vlastnické právo k převáděným pozemkům včetně všech jejich součástí a příslušenství přechází na nabyvatele vkladem do katastru nemovitostí (body ad 3.-5 výroku I. rozsudku okresního soudu); - žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 242.690,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců [titul] [jméno] [příjmení] (výrok pod bodem II. rozsudku okresního soudu); - a České republice nepřiznal vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III rozsudku okresního soudu).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud předestřel obsah žaloby a shrnul průběžné přednesy obou procesních stran. Po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Předmětný restituční nárok a, b/ žalobců podle § 11a zákona o půdě vyplývá z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 4. 2004, [číslo jednací], a z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 8. 3. 2017, [číslo jednací], když žalobci jsou dědici oprávněné osoby pana [jméno] [příjmení], [rodné číslo], zemřelého 2. 10. 2006 (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2017, č. j. [číslo jednací] a evropské dědické osvědčení ze dne 23. 10. 2019) a b/ žalobce (pozn. nadepsaného soudu: v rozsudku okresního soudu je na několika místech /dlužno říci – formulačně nesprávně/ b/ žalobce označován jako žalobce„ 2“) je současně právním nástupcem oprávněné osoby [příjmení] [příjmení], [rodné číslo] na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 20. 11. 2017 a 12. 1. 2018. Žalobkyni a/ (pozn. nadepsaného soudu: v rozsudku okresního soudu je na několika místech /dlužno říci – formulačně nesprávně/ a/ žalobkyně označována jako„ žalobce 1“) tak náleží jedna čtvrtina výše uvedených nároků a b/ žalobci náleží tři čtvrtiny výše uvedených nároků. Existence tohoto restitučního nároku, resp. nároků ostatně nebyla v řízení sporována.

3. Spornou se v soudním řízení stala výše restitučního nároku žalobců. Soud proto dále provedl dokazování k výši restitučního nároků a, b/ žalobců - tedy k ocenění nevydaných pozemků v k. ú. [obec] a v k. ú. [část obce]. V průběhu řízení žalovaný učinil nesporným, že pozemky v k. ú. [část obce] byly v době jejich odnětí určeny k zastavění, avšak trval na aplikaci 60 % srážky za stavební nesroslost těchto pozemků dle Přílohy č. 7 vyhl. č. 182/1988 Sb. Okresní soud podal přehled znaleckých posudků znalce [titul] [jméno] [příjmení], ze kterého vycházel žalovaný, znalce [jméno] [příjmení] a znaleckého ústavu [právnická osoba], které předložili a, b/ žalobci, a znaleckého ústavu [právnická osoba], který podal revizní znalecký posudek. Tyto posudky prvostupňový soud hodnotil a uzavřel, že závěr revizního znalce podporuje provedený důkaz opatřením Útvaru hlavního architekta hl. m. Prahy (dále jen„ ÚHA“) k aplikaci ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. na území hlavního města Prahy, kde jsou jmenovitě vymezena samostatná sídla nebo části, které nejsou se souvisle zastavěným územím hl. m. Prahy stavebně srostlé, přičemž [část obce] zde uvedena není. Proto vycházel při určení výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců z ocenění nevydaných pozemků, stanoveného revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu [právnická osoba], pod [číslo].

4. Dále okresní soud provedl dokazování k tvrzené liknavosti a svévoli žalovaného při uspokojování restitučního nároku žalobců, ze kterého podle něj vyplynulo, že žalobci žádali žalovaného o přecenění nevydaných pozemků žádostí ze dne 26. 2. 2018, k níž doložili výše uvedené znalecké posudky znalce [jméno] [příjmení] a znaleckého ústavu [právnická osoba], a současně v žádosti citovali judikaturu Nejvyššího soudu ČR k dané problematice. Žalobce b/ se úspěšně zúčastnil veřejné nabídky 12. 2. 2018, dne 23. 4. 2018 a dne 25. 6. 2018 a jeho neuspokojený restituční nárok byl žalovaným evidován ke dni 29. 8. 2019 jako nulový. Okresní soud dále provedl dokazování k hodnotě a převoditelnosti jednotlivých, žalobou žádaných náhradních pozemků. Hodnota všech náhradních pozemků byla určena znaleckými posudky, když celková nesporná hodnota těchto pozemků činí 363.115,06 Kč.

5. Okresní soud při svém rozhodování ve věci vycházel z toho, že a, b/ žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě. Žalobcům nemohly být vydány konkrétní pozemky, jež byly původně ve vlastnictví jejich právních předchůdců. Za tohoto stavu vzniklo žalobcům právo na náhradu v podobě jiných pozemků podle § 11a zákona o půdě. Realizace převodů náhradních pozemků postupem podle § 11a zákona o půdě patří do působnosti Státního pozemkového úřadu jako organizační složky státu. Žalovaný v řízení trval na tom, že nejsou důvody pro vyhovění žalobě, když jeho postup v tomto konkrétním případě nelze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační. Z ustálené rozhodovací praxe podle okresního soudu vyplývá, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalovaného může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup, jenž je výrazem zásady„ vigilantibus iura scripta sunt“, nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Judikatura Nejvyššího soudu ČR je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalovaného (a jeho právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků.

6. Podle okresního soudu žalovaný nesprávně ocenil hodnoty odňatých pozemků a na tomto nesprávném ocenění trval i přes vytrvalou aktivitu žalobců, směřující ke správnému ocenění těchto pozemků, zahrnující i předložení znaleckých posudků. Rozdíl mezi nesprávným oceněním odňatých nevydaných pozemků žalovaným 1, 543.851 Kč a správným oceněním 12, 372.787 Kč, zjištěným v rámci dokazování v řízení na základě revizního znaleckého posudku, je natolik diametrální, že žalobcům bylo v podstatě z drtivé části znemožněno účastnit se veřejných nabídek, vyhlašovaných žalovaným ve smyslu zákona o půdě. Současně b/ žalobce se s restitučním nárokem ve výši, kterou mu žalovaný přiznal, účastnil veřejných nabídek; tak jej alespoň v malé části uspokojil a tedy projevil aktivitu, v rámci možností daných mu jednáním samotného žalovaného. Nesprávné ocenění hodnoty odňatých pozemků žalovaným a konstantní setrvání na tomto ocenění přes projevenou konstruktivní snahu žalobců o nápravu je nutno posoudit jako liknavý a zejména svévolný postup žalovaného. Žalovaný s ohledem na své setrvalé lpění na nesprávném ocenění hodnoty odňatých pozemků nesplnil svou povinnost nabídnout žalobcům jako oprávněným osobám k uspokojení restitučních nároků dostatek vhodných pozemků co do množství a kvality tak, aby náhrada za nevydané pozemky byla poskytnuta v co možná nejkratší době. Výše popsané okolnosti spolu naplňují znaky liknavosti a svévole žalovaného. Současně nelze přehlédnout fakt, že v době, kdy již byly předmětem řízení, žalovaný některé pozemky převedl na třetí osobu na základě kupní smlouvy. Okresní soud tak dospěl k závěru, že podání žaloby o nahrazení projevu vůle je v daném případě jediným adekvátním prostředkem, jakým mohou žalobci dosáhnout ochrany svých práv - konkrétně úplného uspokojení svého restitučního nároku, a proto se dále zabýval otázkou převoditelnosti, resp. tím, zda jsou dány žalovaným tvrzené překážky pro vydání žalobou požadovaných pozemků. Neshledal překážku převoditelnosti ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 503/2012 Sb., neboť přesně označené pozemky se nenacházejí na území Krkonošského národního parku, pouze v jeho ochranném pásmu, které dle § 15 odst. 5 a § 15b zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a contrario není zahrnuto do území národního parku. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ OSŘ“) a o nákladech státu dle § 148 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích; k výpočtu přiznané náhrady nákladů řízení žalobcům na vrub žalovaného pak prvostupňový soud připojil rozpis vyúčtování těchto nákladů – na tomto místě odvolací soud odkazuje pro stručnost na body 17. a 18. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

7. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalovaný. Prvostupňový soud podle něj nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady podle §118b OSŘ, a rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud nesprávně právně posoudil zejména skutečný charakter žalobcům odňatých pozemků, řádně se nezabýval námitkami ohledně posouzení celkové výše restitučního nároku žalobců, a to zejména ohledně neshledání důvodů pro aplikaci srážek dle přílohy [číslo] vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Chybně bylo posouzeno rovněž naplnění podmínek svévole a liknavosti na straně žalovaného.

8. Konkrétně pak odvolatel namítal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil v daném případě ocenění všech odňatých pozemků v k. ú. [část obce] podle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky, a to na základě doložení Rozhodnutí o umístění stavby č. 3 vodního díla – údolní přehrady na potoku [název] v [obec] – [část obce] č. j. [spisová značka] [číslo] ze dne 28. 8. 1959. Nebylo přihlédnuto k nutnosti použití příslušné srážky u hodnoty pozemků. Znalec [titul] [příjmení] tak odmítl aplikovat hmotné právo na základě své svévolné úvahy. Soud prvního stupně pak zcela nesprávně vycházel při určení výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců z ocenění nevydaných pozemků, stanoveného revizním znaleckým posudkem [číslo] znaleckého ústavu [právnická osoba] Jím tvrzené skutečnosti byly podle odvolatele v rámci řízení před soudem prvního stupně prokázány, a to dostupnými ortofoto snímky a územně plánovací dokumentací z 50.–70 let, dle nichž nebyla [část obce] stavebně srostlá s [část Prahy] se sousedními katastrálními územími hlavního města Prahy. Kromě toho se oceňované pozemky nacházely také na samotě mimo souvisle zastavěné území [část obce] (mimo souvislý intravilán). Odvolatel odkázal na usnesení Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 3459/19 ze dne 3. 12. 2019 a závěry v tomto usnesení uvedené ve vztahu ke srážce za tzv. stavební nesrostlost. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 28 Cdo 905/2013.

9. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle názoru odvolatele v rozporu s ustálenou judikaturou, která v průběhu let dovodila výjimečnou možnost domáhat se uspokojení nároku soudní cestou, pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojen, vždy však za předpokladu, že„ …soudy mají zkoumat, zdali ze strany Pozemkového fondu nešlo o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku.“ Otázka liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu přitom musí být zkoumána individuálně, podle okolností každého konkrétního případu (žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2673/2012 ze dne 18. 10. 2012). Okresní soud ve svém rozhodování nevzal ani v patrnost skutečnost, že žalobcům nic nebrání v tom, aby se přihlásili do probíhajících výběrových řízení vyhlášených odvolatelem. Delší doba sama o sobě nedokládá nekorektnost přístupu žalovaného. V řízení bylo podle žalovaného prokázáno, že se žalobci (jejich právní předchůdci) do veřejných nabídek vyhlašovaných žalovaným přihlásili minimálně. Žalobci vyzvali žalovaného žádostí až ze dne 26. 2. 2018 k přecenění nevydaných pozemků. Z toho, že žalovaný tomuto jejich požadavku nevyhověl, nelze dovozovat liknavý či svévolný postup žalovaného při uspokojování restitučního nároku žalobců.

10. Z provedeného dokazování dále podle žalovaného vyplynulo, že za nevydané pozemky v k. ú. [obec] byla žalobcům vyplacena finanční náhrada ve výši 76.979,72 Kč a za nevydané pozemky v k. ú. [část obce] byla žalobcům vyplacena finanční náhrada ve vši 837.875,25 Kč. Odvolatel má za to, že žalobci na převod náhradních pozemků za pozemky odňaté jejich právním předchůdcům, na nichž jim rozhodnutími pozemkového úřadu nebyly pro zákonné překážky vydány ideální podíly, mimo zákonem o půdě v § 11a předvídaný postup, tj. prostřednictvím veřejných nabídek pozemků organizovaných Státním pozemkovým úřadem, nemají právo. Poskytnutí peněžitých náhrad oprávněným osobám dle § 16 odst. 1 zákona o půdě (resp. jejich přecenění), jakožto nároků majetkových, by podle žalovaného mohlo podléhat promlčení v obecné tříleté promlčecí době dle občanského zákoníku, která by běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. posuzované věci ode dne následujícího po dni, kdy žalobcům (jejich právním předchůdcům) byla dle příslušných rozhodnutí pozemkového úřadu na základě dohody s právním předchůdcem žalovaného s žalobci (právními předchůdci žalobců) vyplacena peněžitá náhrada, resp. ode dne, kdy nárok žalobců vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu byl následně uspokojen vyplacením částky výše uvedených částek.

11. Nesprávné závěry soudu prvního stupně spočívají podle žalovaného dále v údajné nedostatečnosti pozemků nabízených ve veřejných nabídkách ze strany odvolatele. Takové skutečnosti totiž nebyly před soudem prvního stupně hodnověrně prokázány. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá v celém rozsahu.

12. U veřejného odvolacího jednání žalovaný nově uvedl, že pozemky p. [číslo] v k. ú. [obec], [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [místo] I, [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [místo] [číslo] a [parcelní číslo] v k. ú. [obec] nejsou způsobilé k vydání. Žalovaný u odvolacího jednání setrval na svém shora předestřeném odvolacím návrhu – tj. navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, popř. jej navrhl zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

13. Žalobci se ve vyjádření k odvolání s rozsudkem okresního soudu ztotožnili a navrhli jej potvrdit. Odkázali na vyjádření učiněná v průběhu řízení, jejichž základní body zopakovali. Jejich argumentace se opírala mj. o citace z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2020, č. j. 18 Co 107/2020-344, a z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2021, č. j. 28 Cdo 3676/2020-387. Vzhledem ke skutečnosti, že všechny předmětné pozemky v k. ú. [část obce] byly odebrány za účelem výstavby Hostivařské přehrady, když byly také uvedeny v příslušném územním rozhodnutí vydaném před jejich odnětím právním předchůdcům žalobců, která navíc do dnešního dne na těchto pozemcích stojí, není jiná možnost, než všechny tyto pozemky ocenit jako stavební. Žalobci upozornili, že znalec [příjmení] v tomto případě vůbec nefiguruje, žádný znalecký posudek nezpracovával, resp. žalobcům není tato skutečnost známa. Co se týká pozemků odejmutých v k. ú. [obec], žalobci poukázali na výřezy z regulačního a zastavovacího plánu, který platil pro dané území v letech 1931 -1934 a z něhož vyplývá, že již v té době byly pozemky dle PK parc. [číslo] v k. ú. [obec] určeny k zastavení, což potvrdil také revizní znalecký ústav. Žalobci dále odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2021, č. j. 28 Cdo 3808/2020-1323, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 2134/2020-992, z nichž připojili citace. Podle žalobců je zcela evidentní, že žalovaný při ocenění pozemků pochybil, pozemky ocenil nesprávně, což ostatně v řízení sám připustil. K liknavosti a svévoli žalovaného a účasti žalobců ve veřejných nabídkách žalobci podotkli, že s ohledem na tu skutečnost, že jejich restituční nároky nebyly až dosud správně oceněny, nemohli se úspěšně účastnit veřejných nabídek. Výše rozdílu mezi žalovaným uznanou výší nároku a výší, která žalobcům skutečně náleží, činí více jak 7 mil. Kč. I v této souvislosti žalobci poukazovali na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kupř. jeho usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021, usnesení ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 999/2021, či usnesení ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020. Z judikatury je podle žalobců zřejmé, že na nich nelze požadovat účast ve veřejných nabídkách, neboť jejich restituční nárok nebyl správně oceněn a žalobci by tak ve veřejných nabídkách nemohli usilovat o pozemky takové kvality či velikosti, o jaké by mohli usilovat v případě správného ocenění restitučního nároku. K námitce promlčení vznesené žalovaným žalobci uvedli, že tato námitka je nejen nedůvodná, ale rovněž nemravná. Žalobci uvedli, že ve skutkově zcela shodné věci se otázkou promlčení zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 24. 1. 2018, č. j. 28 Cdo 4173/2017-273. Podle žalobců je zde rozdíl mezi náhradou finanční a náhradou poskytovanou ve formě náhradních pozemků. Druhá forma náhrady, stejně jako samotné právo domáhat se soudně správného ocenění nároku oprávněné osoby, se nepromlčují. Nejedná se totiž o peněžité pohledávky, nýbrž o odraz práva vlastnického, které se nepromlčuje. Teprve poté, kdy soud dospěje k závěru o nesprávném ocenění nároku oprávněné osoby, je totiž možné, aby byl této oprávněné osobě přisouzen náhradní pozemek. V této souvislosti žalobci odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009. Podle žalobců nelze vůbec uvažovat o promlčení práva na vydání náhradního pozemku v situaci, kdy není postavena najisto samotná hodnota nároku. Oprávněná osoba totiž v situaci, kdy žalovaný svévolně odmítá správně ocenit její nárok, ani nemůže tento nárok uspokojit jinak než soudní cestou. Absurdita výkladu žalovaného je pak zřejmá i z toho, že pokud by žalovaný po dobu tří let nevyhlašoval veřejné nabídky, mohl by následně namítat promlčení všech nároků. Žalovaným vznesená námitka promlčení je navíc v rozporu s dobrými mravy. Tento závěr plyne kupř. z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, žalobci poukázali i na další judikaturu. Rozpor s dobrými mravy vyplývá zejména z té skutečnosti, že žalovaný v rozporu se svými zákonnými povinnostmi odmítá nárok žalobců správně ocenit a následně se tohoto svého protiprávního jednání dovolává, když vznáší námitku promlčení.

14. U veřejného odvolacího jednání žalobci uvedli, že překážka převoditelnosti je ze strany žalovaného obranou zcela novou, která rovněž svědčí o liknavém a svévolném jednání žalovaného. Žalobci setrvali na svém návrhu učiněném v odvolacím řízení, tj. potvrdit přezkoumávaný rozsudek.

15. Po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas a že se jedná o odvolání přípustné (§ 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal krajský soud jako soud odvolací rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (§ 212 a § 212a OSŘ), při jednání (§ 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

16. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle §§ 6, 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí pro jeho správnost proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalovaného zaujímá následující stanovisko.

17. Podle § 11a odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (ve znění změn a doplňků) oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.

18. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, Státní pozemkový úřad vykonává působnost podle tohoto zákona a podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů.

19. Žalovaný ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu brojí proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ustanovení § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

20. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

21. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud svou úvahu o oprávněnosti žalobního nároku žalobců v této věci založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ustanovením § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení.

22. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).

23. Neobstojí tudíž odvolací námitka žalovaného spočívající v tom, že žalobcům odňaté pozemky neměly být oceněny jako pozemky stavební, resp. že ohledně nich měla být uplatněna srážka 60 % dle § 14 odst. 1 a položky 1 tabulky I přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Zde naopak okresní soud zcela správně vycházel ze znaleckých posudků, zejména pak z posudku revizního, který v plné shodě s revidovaným posudkem znaleckého ústavu [právnická osoba], uzavřel, že v dané věci nejsou ohledně odňatých pozemků v k. ú. [obec] splněny podmínky pro aplikaci 60% srážky, resp. pro jejich ocenění jako pozemků nestavebních, neboť se už v roce 1965 jednalo o pozemky tzv. stavebně srostlé s dalšími pozemky na území města Prahy (viz zejména str. 46, 49-52 revizního posudku na č. l. 891 spisu, resp. odpovědi na otázku 2 písm. a/ a otázku 3). Otázka stavební srostlosti odňatých pozemků s jinými pozemky je zde pak otázkou ryze odbornou a okresní soud proto při jejím posouzení správně a ve smyslu § 127 OSŘ vycházel z odborných závěrů dvou znalců, jež zde navíc byly ve vzájemné shodě.

24. K další odvolací námitce žalovaného odvolací soud (shodně jako v rozsudku hradeckého krajského soudu ze dne 7. 12. 2021, č. j. 20 Co 242/2021-1186, vydaném mezi stejnými účastníky v obdobné věci) uvádí, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je dlouhodobě ustálena v tom, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (dnešnímu Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě č. 229/1991 Sb. není třeba - při liknavém postupu fondu (úřadu) - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31Cdo 3767/2009, uveřejněný v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 62/2010). V posledně citovaném rozsudku Nejvyšší soud ČR dále připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám náleží k základním povinnostem žalované strany, přičemž struktura nabídky pozemků musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, jímž je Státnímu pozemkovému úřadu uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, současně nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, neboť koresponduje soukromoprávní zásadě, dle níž si každý má střežit svá práva (viz rovněž nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nebo ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem zásadně předpokládanému postupu dle § 11a zákona o půdě, je přitom třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Státního pozemkového úřadu lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 nebo jeho usnesení ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4284/2015).

25. Vycházeje ze shora uvedeného tudíž okresní soud nijak nepochybil, když uzavřel, že žalovaný k uspokojení restitučního nároku žalobců, resp. už jejich právních předchůdců přistupuje dlouhodobě velmi liknavě a nedůsledně. Z důvodu chybného ocenění restitučního nároku žalobců (srov. výše) jim žalovaný ve své podstatě upřel možnost účastnit se veřejných nabídek na převod náhradních pozemků, neboť jejich restituční nároky měl (nesprávně) za plně uspokojené.

26. K námitce promlčení vznesené žalovaným uvádí odvolací soud, že se v posuzované věci jedná o náhradu ve formě náhradních pozemků. Nelze tak učinit jednoznačný závěr o peněžité povaze žalobou uplatněného nároku. Jádrem sporu účastníků v tomto řízení bylo ocenění nároku žalobců jako oprávněných osob, a to za pozemky, které jim byly odňaty a které nelze vydat. Z povahy věci tedy vyplývá, že nárok je postaven najisto až v okamžiku vyřešení této předběžné otázky; teprve poté je možno rozhodnout o vydání náhradních pozemků co do jejich množství a kvality. Již z toho je patrno, že námitka promlčení vznesená žalovaným rozhodně nemůže být důvodná. Nadto je nutno uvést, že by z hlediska souladu s dobrými mravy tato námitka nemohla obstát vedle závěru o liknavém a nedůsledném postupu žalovaného (jeho právního předchůdce) při uspokojování nároků žalobců.

27. K žalovaným (až) v odvolacím řízení zpochybněné vhodnosti pozemků shora označených k převodu odvolací soud uvádí, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR dlouhodobě ustálena v tom, že právo oprávněné osoby ve smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku lze realizovat jen tehdy, jde-li o pozemek vhodný k uspokojení jejího restitučního nároku. Kritéria vhodnosti nejsou zákonem taxativně a výslovně upravena a lze za ně pokládat, např. zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem. Zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury anebo těmito stavbami již zastavěné nelze převést oprávněné osobě jako náhradní pozemky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, ze dne 15. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1568/2011 a řada dalších). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, či ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo jeho usnesení ze dne 26. 4. 2007 pod sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Žalovaný neuvedl konkrétní překážky, které by převodu vyjmenovaných pozemků bránily. Především však s tímto tvrzením přišel až teprve v odvolacím řízení, a to u odvolacího jednání konaného dne 3. 3. 2022. Před vyhlášením rozsudku prvostupňovým soudem se přitom žalovanému dostalo náležitého procesního poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ, a to u jednání okresního soudu dne 21. 10. 2021 (srov. protokol o jednání na č. l. 576 až 580 spisu), přičemž žalovaný po tomto poučení výslovně uvedl, že skutková tvrzení, ani důkazní návrhy nedoplňuje. Z obsahu spisu dále vyplývá, že ve vztahu k pozemkům p. [číslo] v k. ú. [obec] a [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [místo] [číslo] žalovaný sám předkládal listiny, týkající se ocenění těchto pozemků, přičemž o jejich nepřevoditelnosti nepřednášel vůbec žádná tvrzení (srov. podání žalovaného ze dne 8. 7. 2021 na č. l. 436 spisu). Okresní soud při jednání konaném dne 3. 6. 2021 (srov. protokol o jednání na č. l. 384-386 spisu) rekapituloval jednotlivé pozemky, které zůstaly předmětem řízení; žalovaný v této souvislosti nezpochybňoval jejich převoditelnost, vyjadřoval se pouze k dalšímu způsobu jejich ocenění. Pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [obec] žalobci navrhli jako náhradní pozemek v doplnění žaloby ze dne 23. 7. 2021 (srov. č. l. 494 spisu), tato změna žaloby byla připuštěna usnesením okresního soudu ze dne 26. 7. 2021, č. j. 19 C 193/2019-506. Z důvodu této změny žaloby požádal následně žalovaný o odročení jednání nařízeného na 2. 8. 2021, v následném podání ze dne 30. 9. 2021 (srov. č. l. 523 spisu) žalovaný stran posledně označeného pozemku výslovně uvedl, že nebyl shledán ze zákonných důvodů vyloučený z převodu na žalobce, daný pozemek není podle žalovaného dotčen výlukovými důvody. Současně se žalovaný vyjádřil k ceně tohoto pozemku. Z uvedeného je patrno, že obrana žalovaného předestřená až při veřejném odvolacím jednání v podobě nepřevoditelnosti výše zmíněných pozemků byla uplatněna v rozporu se zákazem uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení. Žalovaný byl v tomto smyslu před prvostupňovým soudem jasně poučen, jím nově uváděné tvrzení pak nespadá pod žádnou z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedených v § 205a písm. a/ až f/ OSŘ.

28. Odvolací soud proto z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byli zcela úspěšní žalobci, kteří se ubránili odvolání žalovaného a kterým tak přísluší plná, jimi nárokovaná náhrada nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Náklady žalobců - pro každého z nich jednotlivě - jsou v odvolacím řízení dány odměnou jejich advokáta za dva úkony právní služby vždy po 7.664 Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“) – tj. za písemné vyjádření k odvolání a za účast u odvolacího jednání konaného dne 3. 3. 2022 a odměnou jejich advokáta za jeden úkon právní služby v poloviční výši 3.832 Kč (7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. f/, § 12 odst. 4 AT) – tj. za účast při jednání u krajského soudu dne 10. 3. 2022, při němž došlo k vyhlášení rozhodnutí; za dvě zastupované osoby odměna advokáta tak činí celkem 38.320 Kč. Dále tam náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč pro každou ze zastupovaných osob ke každému, shora uvedenému úkonu právní služby (§ 13 odst. 1, 4 AT) – tj. 1.800 Kč; náhrada cestovních výdajů advokáta žalobců z místa jeho sídla v Praze k procesnímu soudu v Hradci Králové (pouze) při odvolacím jednáním konaném dne 3. 3. 2022 a zpět při použití osobního motorového vozidla v celkové délce 227 km, spotřebě paliva motorové nafty dle technického průkazu 6,4 litrů na 100 km, aktuální ceně pohonné hmoty za 1 litr v částce 44,90 Kč (dle předloženého daňového dokladu o čerpání pohonných hmot) a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč – tj. v celkové výši 1, 725,20 Kč (§ 13 odst. 5 AT, § 157 a násl. zák. č. 262/2006 Sb., vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 589/2020 Sb.), když náhradu cestovních výdajů advokát žalobců za jízdu k odvolacímu jednání dne 10. 3. 2022, při němž došlo k vyhlášení rozhodnutí, výslovně nepožadoval; náhrada za promeškaný čas v délce 8 půlhodin po 100 Kč za čas strávený na cestě ze sídla advokáta žalobců do místa sídla krajského soudu (Praha – Hradec Králové a zpět) ve výši 800 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 AT) – míněno k jednání konanému dne 3. 3. 2022; to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobců plátcem (§ 137 odst. 3 OSŘ, zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění). Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení činí pro oba zastupované žalobce (po zaokrouhlení na celé Kč) částku 51.600 Kč. Při stanovení místa a lhůty plnění se odvolací soud přidržel ustanovení § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 věta před středníkem OSŘ, přičemž každému ze žalobců náleží rovný díl (rozuměj - v daném poloviční díl z této celkové částky) přiznané náhrady nákladů odvolacího řízení (§ 1871 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění).

Poučení