25 Co 312/2021-1218

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] o 225 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 9. 2021 č. j. 5 C 76/2006-1127 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 19 040 Kč k rukám advokátky žalované [titul] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni 225 000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobkyni k náhradě nákladů ve prospěch žalované v částce 240 513,50 Kč v třídenní pariční lhůtě (výrok II). V neposlední řadě uznal žalobkyni povinnou nahradit státu jím zálohované náklady (znalečné a svědečné) v částce 9 162,84 Kč opět v třídenní pariční lhůtě (výrok III).

2. Žalobkyně v řízení uplatnila vůči žalované nárok na náhradu škody spočívající v tom, že žalovaná po převodu vlastnického práva k domu [číslo] v [anonymizováno] ulici v [obec] na žalobkyni zanechala v tomto domě movité věci a odmítala dům vyklidit, pročež žalobkyně nemohla dům pronajmout. Na náhradě škody požadovala 225 000 Kč za dobu 15 měsíců (4. 5. 2004 – 5. 8. 2005) po 15 000 Kč.

3. Soud prvního stupně připomněl, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 9. 2011 č. j. 5 C 76/2006-354 byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“) k odvolání žalobkyně posledně označený rozsudek svým usnesením ze dne 28. 2. 2013 č. j. 25 Co 330/2012-417 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně svým rozsudkem ze dne 5. 12. 2014 č. j. 5 C 76/2006-514 žalobu znovu zamítl a odvolací soud svým rozsudkem ze dne 17. 9. 2017 č. j. 25 Co 129/2015-612 rozsudek potvrdil.

4. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 987/2017-678 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud (dovolací soud) považoval právní kvalifikaci uplatněného nároku ze strany soudu prvního stupně i odvolacího soudu jako bezdůvodné obohacení za souladné s judikaturou dovolacího soudu, a to sice proto, že žalobkyně neprokázala existenci konkrétní hospodářské příležitosti ke sjednání nájmu domu protiprávně užívaného žalovanou, ale pouze poukazovala na materiály dokládající podle jejího mínění výši obvyklého nájemného za užívání obdobných nemovitostí. Neprokázala tedy reálnou majetkovou újmu, již měla utrpět v důsledku protiprávního jednání žalované, pročež její nárok na náhradu škody nemohl být uspokojen. Dovolací soud se přiklonil k závěru soudů nižších stupňů, že přicházelo v úvahu posouzení uplatněného nároku jako práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním cizí věci, za niž žalobkyni podle § 458 odst. 1 obč. zák. přísluší náhrada ve výši obvyklého nájemného. Rozsah obohacení žalované se rovnal částce, již by obvykle musela v daném místě a čase vynaložit na opatření práva uskladnit své věci ve srovnatelné nemovitosti (obytném domě) smluvní cestou. Neexistuje-li trh s nájmy obdobných objektů ke skladištním účelům, což se jeví pravděpodobným, je nutné upřednostnit kritérium povahy nemovitosti a prospěch žalované poměřovat částkou, kterou by bylo třeba vynaložit na získání práva užívat dotčenou nemovitost k účelům, k jakým se skutečně pronajímá (patrně tedy za účelem bydlení), nikoli již by žalovaná hypoteticky platila za uskladnění svých věcí ve skladovacích prostorách, tj. ve zcela odlišných podmínkách, neboť tímto údajem by nebyla kvantifikována cena užívacího práva k obytnému domu, ale k nemovitosti po všech stránkách odlišné – skladišti. Vyloučen nebyl ani úsudek, že předmětný dům v rozhodném období nebylo vůbec možné pronajmout a že užívací právo k němu tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení žalované v důsledku užívání domu s tím, že pro výpočet rozsahu bezdůvodného obohacení užíváním bytu nebo naopak nebytových prostor je rozhodný skutečný stav užívané nemovitosti, nikoli její formálně právní povaha. Předmětný dům byl v rozhodném období, kdy ho užívala k umístění movitého majetku žalovaná, svými vlastnostmi fakticky obytnou budovou. Dovolací soud zmínil, že je třeba nově posoudit otázku, zda žalobkyní předložené důkazy postačují k vyčíslení obvyklého nájemného za užívání předmětného domu žalovanou, či nikoli, přičemž kalkulace obvyklého nájemného zpravidla představuje otázku vyžadující si odborného posouzení ve smyslu § 127 o. s. ř., i když se zřetelem k okolnostem věci není vyloučeno, aby byla bezpečná skutková zjištění o tržní hladině ceny nájmu učiněna i na základě jiných materiálů, zejména vyjádření osob způsobilých poskytnout hodnověrné údaje s dostatečnou vypovídací hodnotou.

5. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně na základě kupní smlouvy ze dne 24. 3. 1992 koupila od žalované a její matky [jméno] [příjmení] dům [číslo] v [anonymizováno] ulici v [obec] (dále také„ předmětný dům“).

6. Žalobkyně ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 173/2000 uplatnila vůči žalované, její matce a neteři žalované [jméno] [příjmení] nárok na vyklizení předmětného domu (spolu se stavebním pozemkem [parcelní číslo] a pozemkem [parcelní číslo]). Žalovaná a její matka reagovaly podáním žaloby (vzájemného návrhu) na určení, že jsou spoluvlastnicemi předmětného domu (a uvedených pozemků) s argumentem, že kupní smlouva ze dne 24. 3. 1992 je neplatná. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 10. 2003 č. j. 3 C 173/2000-298 žalované a její matce uložil vyklidit předmětný dům, žalobu proti [jméno] [příjmení] zamítl a stejně tak zamítl žalobu (vzájemný návrh) žalované a její matky na určení spoluvlastnického práva k předmětnému domu. V průběhu odvolacího řízení matka žalované dne 11. 3. 2004 zemřela a odvolací soud v reakci na to usnesením ze dne 22. 2. 2005 č. j. 25 Co 64/2004-364 rozsudek soudu prvního stupně vůči matce žalované zrušil a řízení v této části zastavil. Odvolací soud následně svým rozsudkem ze dne 11. 5. 2005 č. j. 25 Co 64/2004-410 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované potvrdil a odvolání žalované odmítl.

7. Dědické řízení po zesnulé matce žalované proběhlo u soudu prvního stupně pod sp. zn. 23 D 130/2004. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 12. 2004 č. j. 24 D 150/2004-37 vyznělo tak, že jedinou dědičkou zůstavitelky se stala žalovaná; usnesení nabylo právní moci dne 8. 2. 2005.

8. Žalovaná dopisem ze dne 11. 4. 2005 žalobkyni urgovala o zpřístupnění předmětného domu a vydání movitých věcí, které zdědila po své matce. Žádala, aby žalobkyně určila nejméně dva termíny k převzetí věcí. Žalobkyně si dopis převzala od provozovatele poštovních služeb dne 11. 5. 2005. Žalobkyně reagovala dopisem bez uvedení data a uvedla, že je nemocná a nabídla žalované termín k převzetí věcí v pátek 5. 8. 2008 v 9.30 hodin. Žalovaná nabídnutý termín přijala, v daný čas se na místo samé dostavila, movité věci si převzala; převzaté věci byly konkretizovány ve vyhotoveném seznamu.

9. Z archivních spisových materiálů [stát. instituce], stavebního úřadu k předmětnému domu vyšlo najevo, že dům byl vybudován v roce 1885 a v témže roce bylo vydáno povolení k jeho užívání. Později byla vybudována prádelna se sklepem, v roce 1928 nový záchod s připojením na obecní stoku. V roce 1931 oznámil tehdejší vlastník provedení nové fasádní omítky. Dne 12. 7. 1967 oznámili vlastníci [jméno] a [jméno] [příjmení] výměnu oken na domě a žádali o udělení souhlasu, jehož se jim dostalo 24. 7. 1965. Žalobkyně v dopise ze dne 13. 6. 2002 adresovaném stavebnímu úřadu uvedla, že stavebnětechnický stav předmětného domu dosáhl takového stupně, že ohrožuje život a zdraví. Střecha je děravá a silně skrze ni zatéká, střešní tašky padají a mohou poranit kolemjdoucí na chodníku. Rozvody uvnitř jsou zchátralé a dům celkově hyzdí svým zevnějškem. Žalobkyně žádala stavební dohled a posouzení a nápravu. Z protokolu ze dne 7. 8. 2002 vyplynulo, že stavební dohled byl vykonán a bylo konstatováno, že stav domu odpovídá jeho stáří, byla zjištěna vlhkost zdiva, která zapříčinila odfouknutí omítky. Lokálně byla poškozena střešní krytina. Statické poruchy a jiné závady ohrožující život zjištěny nebyly. K protokolu byl připojen text psaný žalobkyní v tom smyslu, že se domnívá, že v důsledku zanedbané údržby a zvětralých padajících střešních tašek jsou ohroženy životy a zdraví kolemjdoucích občanů, ale že je však ráda, že dle názoru stavebního dohledu není„ důvod a závad“ a nemusí střechu opravovat. Podotkla, že dům je hygienicky na zásah hygienika. Stavební dohled dne 22. 8. 2002 vydal výzvu, v níž zopakoval, že stavebnětechnický stav domu odpovídá jeho stáří. Vlivem absence, popř. poškození izolace proti zemní vlhkosti dochází k vlhnutí svislého zdiva, které je příčinou lokálního odfouknutí omítky, malby či výkvětu soli. Střešní krytina je lokálně poškozena, krov je zachovalý. Při zběžné prohlídce nebyly zjištěny žádné statické poruchy ani jiné vady, které by bezprostředně ohrožovaly život a zdraví osob. Nebezpečí zranění, nikoli bezprostřední, může vzniknout při uvolnění střešních tašek v místě lokálního poškození. Pro snížení vlhkosti do provedení dodatečné hydroizolace bylo doporučeno účinné větrání. Závěrem byla žalobkyně vyzvána, aby do 31. 10. 2002 provedla opatření, jimiž zabrání případnému pádu uvolněných střešních tašek na přilehlou komunikaci a chodník. Dne 31. 10. 2002 žalobkyně stavebnímu úřadu písemně oznámila započetí udržovacích prací na předmětném domě, a to výměnu poškozené a doplnění chybějící krytiny a izolaci vlhkosti podřezáním zdiva. Zároveň se omluvila, že s prací nemohla začít dříve z objektivních důvodů. Dne 29. 9. 2006 žalobkyně ohlásila, že provede výměnu původní krytiny za novou v příbuzné červené barvě. Na žádosti je poznámka, že souhlas byl dán mlčky ke dni 29. 10. 2006. Od roku 2000 nebyly stavebnímu úřadu ohlášeny další stavební úpravy, které by vyžadovaly ohlášení či stavební povolení.

10. Ze znaleckého posudku [číslo] soudem ustanovené znalkyně [titul] [jméno] [příjmení] vyplynulo, že v letech 2004 – 2005 neexistoval trh s nájmy obdobných objektů jako předmětný dům pronajímaných ke skladištním účelům. U prostor, které jsou užívány ke skladování, se vyžaduje výhodná poloha v místě, dostupnost pro dopravu, velikost prostor, možnost manipulace se skladovanými předměty, vybavenost prostor (vytápění, sociální zařízení, elektřina). Pokud by v místě byl požadavek na pronájem menších prostor pro skladování, nájemce by si pronajímal garáže či sklepy, nikoli rodinný dům. V [obec] v letech 2004 – 2005 byly nabízeny menší provozní prostory, které bylo možné pronajmout. Realitní kanceláře nepoptávaly v [obec] v tomto období pronájem rodinných domů pro skladištní účely. Předmětný dům nebyl v rozhodném období od 4. 5. 2004 do 5. 8. 2005 způsobilý k bydlení. K tomu, aby předmětný dům mohl být obyvatelný, musel by poskytnout řádné a nerušené užívání, zdravé životní podmínky bez ohrožení zdraví a bezpečnosti osob. Základními požadavky jsou: 1) mechanická odolnost a stabilita, 2) požární bezpečnost, 3) hygienické požadavky, ochrana zdraví osob a zvířat, zdravé životní podmínky bez výskytu vlhkosti ve stavebních konstrukcích nebo na povrchu stavebních konstrukcí, 4) ochrana proti hluku, 5) bezpečnost užívání a 6) úspora energie a tepelná ochrana. Viděno optikou těchto kritérií, nebyl předmětný dům obyvatelný v rozhodném období.

11. Soud prvního stupně vyslechl k návrhu žalobkyně jako svědka [jméno] [příjmení], kolegu žalobkyně ze zaměstnání. Svědek vypověděl, že s matkou hledali k rekreačním účelům vhodnou nemovitost a od žalobkyně se dozvěděl, že má k dispozici celoročně obyvatelný domek se zahradou v dobrém stavu, blízko centra, s možnostmi výletů do okolí. Na konci jara 2002 se proto s matkou přijeli na předmětný dům podívat, žalobkyně jim domek ukázala pouze zvenčí, protože nebyl přístupný. Dům odpovídal představám svědka i jeho matky, takže začali uvažovat o dlouhodobém pronájmu, přičemž věřili, že proces vyklizení nebude trvat dlouho. Na přelomu srpna a září 2002 jim žalobkyně umožnila prohlídku vnitřku domu, velmi se jim líbil, dům i zahrada byly ve výborném stavu, nebylo zapotřebí úprav, oprav. Se žalobkyní se předběžně ústně dohodli na nájemném ve výši 15 000 Kč měsíčně. V srpnu 2005 mu žalobkyně oznámila, že předmětný dům je volný. Krátce poté však svědkova matka utrpěla úraz a nebyla schopna cestovat pravidelně do [obec]. Svědek proto upustil od záměru pronájmu předmětného domu. Svědek navštívil předmětný dům naposledy v roce 2002. Popsal trasu příjezdu k předmětnému domu uvnitř [obec] a blízké okolí domu. Uvedl, že dům se nachází v [anonymizováno] ulici, jede se tam kolem rybníka, pak se odbočuje přes náměstíčko doleva do jednosměrné ulice, která trochu stoupá do kopce. Dům se nachází po pravé straně, jedná se o přízemní dům, který má dvě okna do ulice, a chodbou se prochází na zahradu. Naproti domu jsou šikmá parkovací stání.

12. Výpověď svědka [jméno] [příjmení] se zprvu zdála soudu prvního stupně jako důvěryhodná, nicméně žalovaná ke zpochybnění pravdivosti výpovědi svědka předložila zprávu [stát. instituce] vydanou podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Z dostupných materiálů odboru dopravy a investiční výstavby a údržby města vyplývá, že dne 5. 1. 2007 vydal odbor dopravy – oddělení silničního hospodářství [stát. instituce] stanovení dopravního značení č. j. RD/07/SDZ-1, vyjadřující podmínky pro plánovanou stavební akci [obec], [ulice] ulice, úprava dopravního režimu, které stanovily provedení dopravního značení nejpozději do 31. 12. 2007. Nově realizovaný dopravní režim – změna dvousměrného provozu na provoz jednosměrný se šikmým parkováním, byl následně fotograficky zdokumentován dne 7. 11. 2008. Soud prvního stupně proto při hodnocení tohoto důkazu podle § 132 o. s. ř. z pohledu pravdivosti (věrohodnosti) dovodil, že svědek nemohl navštívit předmětný dům naposledy v roce 2002, jak uvedl, protože ulice, o níž se výslovně zmínil, nebyla v té době jednosměrná, nýbrž ještě dvousměrná, a nebyla zde šikmá parkovací místa. Soud prvního stupně detailně rozebral důvody, pro které svědkovi neuvěřil.

13. Soud prvního stupně navíc přijal závěr, že i kdyby výpověď svědka [jméno] [příjmení] o vyjednávání pronájmu předmětného domu se žalobkyní v roce 2002 byla pravdivá, uplatněný nárok na náhradu škody by i tak neobstál. Ušlým ziskem je totiž újma, jež poškozenému vzniká tak, že v důsledku škodné události, která skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku, nedochází k rozmnožení majetku poškozeného, jež se dalo reálně očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Plánovaný majetkový přínos musí být podložen již existujícími i reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt právě škodné události. Musí tu být určitý pravidelný běh věcí, tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň se nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Ušlý zisk tak znamená ztrátu očekávaného přínosu, způsobenou tím, že škodná událost zasáhla již do průběhu děje vedoucího k dosažení zisku, tedy v situaci, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, byl nejen ochoten, ale i schopen začít s určitou činností a jen pro škodnou událost se tak nestalo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2912/2012, soubor C 14294 ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, Soubor C 5512 ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593 a také rozsudek ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 5171/2008). Podle úsudku soudu prvního stupně stojí za povšimnutí, že svědek [jméno] [příjmení] tvrdil, že o uzavření nájemní smlouvy k předmětnému domu jednali se žalobkyní v době a za situace, kdy movité věci žalované (a tehdy ještě její matky), jimiž dům byl pro žalobkyni zablokován, byly v domě již dávno uloženy. Nešlo by tedy o stav, kdy žalovaná by svým protiprávním jednáním do vznikajícího či vzniklého právního vztahu žalobkyně a svědka zasáhla a zmařila již vyjednanou reálnou příležitost žalobkyně dosáhnout zisku z nemovitosti, ale o to, že žalobkyně vyjednávala nájemní smlouvy za situace, kdy deset let trval protiprávní stav nastolený žalovanou a její matkou, o němž žalobkyně od počátku věděla.

14. Soud prvního stupně, veden závazným právním názorem dovolacího soudu, měl za to, že žalovaná nemůže vydat žalobkyni bezdůvodného obohacení jinak, než v peněžité formě. Majetkovým vyjádřením prospěchu na straně žalované je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu a kterou by žalovaná byla za běžných okolností povinna plnit podle platné nájemní smlouvy. Bylo-li však prokázáno, že předmětný dům nebyl v rozhodné době obyvatelný (srov. zejména znalecký posudek), mělo užívací právo k němu nulovou hodnotu, takže nemůže být dovozen vznik obohacení žalované v důsledku užívání domu a tudíž ani vznik její povinnosti toto obohacení žalobkyni vydat.

15. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, přičemž brojila vůči výroku o věci samé a na něm závislým nákladovým výrokům. Soudu prvního stupně vytýkala, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že v důsledku toho spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Podrobně rozebrala hodnocení věrohodnosti výslechu [jméno] [příjmení] ze strany soudu prvního stupně a zaujala stanovisko, že soud prvního stupně nerespektoval pravidla předjímaná v ustanovení § 132 o. s. ř. Svědek ve své obšírné výpovědi potvrdil svůj jednoznačný zájem o dlouhodobý pronájem předmětného domu za předběžně sjednané nájemné 15 000 Kč měsíčně. Pokud by žalovaná s její matkou předmětný dům protiprávně neužívaly, žalobkyni by nic nebránilo pronajmout předmětný dům svědkovi a jeho matce. V důsledku neoprávněného obsazení předmětného domu žalovanou a její matkou se termín uzavření předpokládané nájemní smlouvy oddaloval až do té doby, kdy svědek ztratil o nájem předmětného domu zájem pro zdravotní komplikace jeho matky. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení věrohodnosti svědka v souladu s judikátem dovolacího soudu vtěleným do rozsudku ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 192/2002. Žalobkyně prokázala, že měla v rozhodné době reálnou možnost předmětný dům pronajmout za konkrétní cenu konkrétnímu nájemci. Jestliže žalovaná (spolu se svou matkou) svým protiprávním jednáním uzavření nájemní smlouvy zhatila, stíhá ji povinnost nahradit žalobkyni náhradu škody ve formě ušlého zisku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2008 sp. zn. 26 Odo 1701/2006). Pozastavila se nad postupem dotčené soudkyně soudu prvního stupně, která po skončení výslechu svědka [jméno] [příjmení] konstatovala, že se jí jeví jeho svědecká výpověď jako věrohodná, načež si vzala 15 minut na rozmyšlenou a poté poučila žalobkyni, že zatím neprokázala, že jí svědčí právo na náhradu škody, protože prozatím neunesla důkazní břemeno stran skutečností právně významných pro rozhodnutí o věci samé. Žalobkyně nesouhlasila s právním názorem soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku by vznikl žalobkyni jen tehdy, kdyby nejprve předmětný dům pronajala a teprve poté by ho nemohla předat k užívání nájemci z toho důvodu, že dům okupovala žalovaná a její matka. Tento právní názor soudu prvního stupně není logický i ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2008 sp. zn. 26 Odo 1701/2006. Žalobkyně nesouhlasila se závěry znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] v tom bodu, že předmětný dům nebyl v rozhodné době obyvatelný. Svědek [jméno] [příjmení] si dům prohlédl i zevnitř, byl s jeho stavem spokojený a byl připraven ho dlouhodobě užívat na základě předběžně sjednané nájemní smlouvy. Žalobkyně žádala, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla jeho potvrzení. Přednesla, že soud prvního stupně se i po výslechu svědka [jméno] [příjmení] choval předvídatelně. V odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil důvody, pro které jmenovanému svědkovi neuvěřil, aniž by se jakkoli dostal do rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. Zdůraznila, že soud prvního stupně, odvolací soud i dovolací soud pohlížely na uplatněný nárok nikoli jako na nárok na náhradu škody, nýbrž jako na nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Po vydání zrušujícího rozsudku dovolacího soudu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly a měly tento právní náhled na věc jakkoli korigovat.

17. Odvolací soud poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

18. Podle § 14 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (1). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (4).

19. Podle § 15b o. s. ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (1). Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná (2).

20. Podle § 54 o. s. ř. toho, kdo hrubě ruší pořádek, může předseda senátu vykázat z místa, kde se jedná. Je-li vykázán účastník, může být jednáno dále v jeho nepřítomnosti.

21. Zákon předpokládá, že je snahou soudu ve věci rozhodnout při prvním jednání a umožnuje mu vypořádat se s námitkou podjatosti tak, aby její pouhé vznesení nemuselo znamenat odročení. Jinak řečeno, aby i přes vznesenou námitku podjatosti, kterou soud vyhodnotí jako nedůvodnou, bylo možné ve věci rozhodnout. Právní úprava cílí k zachování zásady hospodárnosti civilního procesu, aby soud mohl ve věci rozhodnout, tj. aby námitka podjatosti nebyla účastníky řízení zneužívána nebo nevytvářela překážku pro rozhodnutí soudu ve věci samé, nejsou-li pro vyloučení soudců či přísedících dány zákonné důvody.

22. Žalobkyně vznesla při jednání před odvolacím soudem konaném dne 7. 4. 2022 námitku podjatosti předsedy senátu [celé jméno řešitele]. Učinila tak ihned poté, kdy byla za použití § 54 o. s. ř. vykázána z jednací síně. Odvolací soud přistoupil k tomuto pořádkovému opatření v reakci na nepřístojné chování žalobkyně, která ve svém přednesu měla tendenci hovořit obšírně o skutečnostech nesouvisejících s projednávanou věcí a dopouštěla se invektiv vůči advokátce žalované. Snaha předsedy senátu přimět žalobkyni k tomu, aby hovořila k věci, se minula účinkem, pročež byla žalobkyně poučena o pořádkovém opatření předjímaném v ustanovení § 54 o. s. ř. Když ani toto poučení nepřivodilo zklidnění žalobkyně a ta dále narušovala důstojný průběh jednání, byla žalobkyně vykázána z jednací síně. Žalobkyně v reakci na to vznesla námitku podjatosti předsedy senátu. Jednání dále probíhalo bez přítomnosti žalobkyně a v jeho závěru byl vyhlášen rozsudek.

23. Dlužno podotknout, že dotčený předseda senátu chová k účastníkům a jejich právním zástupcům neutrální vztah, neváže ho k nim příbuzenský či obdobný poměr a na výsledku řízení není jakkoli zainteresován.

24. Odvolací soud v té fázi jednání, kdy žalobkyně vznesla námitku podjatosti předsedy senátu, předpokládal, že vyhlásí meritorní rozhodnutí v závěru tohoto jednání, protože neshledal žádné překážky, které by v tom bránily a pro které by bylo zapotřebí jednání odročit. Vznesenou námitku podjatosti proto vyhodnotil přímo v rámci jednání a vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou. Dotčený předseda senátu nemá k věci, k účastníkům ani k jejich právním zástupcům vztah, který by důvodně vzbuzoval pochybnosti o jeho nepodjatosti. Žalobkyně vznesla námitku podjatosti pod vlivem silných emocí, což ostatně poznamenal i její advokát. Odvolací soud proto za použití § 15b odst. 2 o. s. ř. věc nepředložil k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu (§ 16 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž pokračoval v jednání a vyhlásil rozsudek.

25. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

26. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti (věrohodnosti). Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoli.

27. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97).

28. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, náleží hodnocení důkazů soudu, který provádí dokazování. Odvolací soud, nezopakuje-li či nedoplní dokazování (§ 213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř.), může hodnocení důkazů soudem prvního stupně přezkoumávat jen tehdy, pokud se soud prvního stupně při hodnocení důkazů dostal do rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. nebo je-li toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.

29. Žalobkyně věnovala podstatnou část svého odvolání výpovědi svědka [jméno] [příjmení]. Namítala, že soud prvního stupně se při hodnocení věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka nedržel postupu, který narýsoval dovolací soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 192/2002. Zdůraznila, že sama soudkyně soudu prvního stupně po skončení výpovědi svědka připustila, že se výpověď svědka jeví věrohodnou, ale následně svůj úsudek změnila.

30. Odvolací soud neshledal na hodnocení důkazů včetně výpovědi svědka [jméno] [příjmení] žádné pochybení, ať již z hlediska závažnosti, zákonnosti či pravdivosti toho kterého důkazu či pravidel logického myšlení. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zjištění skutkového stavu věci plně odpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., je instruktivní, přesvědčivé a vyčerpávající. Soud prvního stupně naprosto přesně vysvětlil důvody, pro které svědku [jméno] [příjmení] neuvěřil a pro které považoval jeho výpověď za nevěrohodnou (viz str. 15 bod 40 a 41, str. 16 bod 42 a 43 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud s respektem k zásadě přímosti občanského soudního řízení nevyvodil z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] skutková zjištění odlišná od těch, která přijal soud prvního stupně.

31. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně v důsledku zmařené hospodářské příležitosti neutrpěla reálnou majetkovou újmu v podobě ušlého zisku (§ 442 odst. 1 obč. zák.). Soud prvního stupně a spolu s ním i odvolací soud neměly důvod změnit své předešlé závěry o právní kvalifikaci uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení v peněžité formě (§ 451, § 458 obč. zák.).

32. Soud prvního stupně se proto správně zaměřil při zjišťování skutkového stavu věci na existenci reálné možnosti pronájmu předmětného domu v rozhodném období k účelu, ke kterému sloužil, tj. k bydlení. Za tím účelem provedl i důkaz znaleckým posudkem jím ustanovené znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Soud prvního stupně znalkyni uložil, aby vypracovala znalecký posudek v písemné formě a po jeho předložení znalkyni vyslechl. Vyšlo přitom jednoznačně najevo, že dům nebyl v rozhodné době (4. 5. 2004 – 5. 8. 2005) obyvatelný z důvodů, které znalkyně s přesností a určitostí řádně konkretizovala. Znalkyně plně vyčerpala zadaný úkol a v tomto směru objasnila všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci samé, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Sluší se poznamenat, že soud hodnotí znalecký posudek sice jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., ale odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Znalecký posudek podaný písemně či ústně se liší od jiných důkazních prostředků potud, že jeho hodnocení (§ 132 o. s. ř.) nepodléhají znalecké závěry ve smyslu jejich odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Soud prvního stupně plně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. i v tomto případě přesvědčivě vyložil důvody, pro které se při zjišťování skutkového stavu věci stran obyvatelnosti předmětného domu v rozhodném období opřel o závěry znaleckého posudku (viz str. 11 bod 27 a 28, str. 12 body 29, 30, 31, str. 13 body 32, 33 odůvodnění napadeného rozsudku).

33. Stojí za povšimnutí, že sama žalobkyně v dopise ze dne 13. 6. 2002, adresovaném stavebnímu úřadu, popsala stavebnětechnický stav předmětného domu velmi negativně.

34. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 243g odst. 1 o. s. ř. respektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 6. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 987/2017-678. Zjišťoval právně významné skutečnosti pro existenci uplatněného nároku, ať již se mělo jednat o náhradu škody ve formě ušlého zisku či vydání bezdůvodného obohacení; v obou těchto aspektech přijal negativní závěr. Odvolací soud pro stručnost plně odkazuje na vskutku přesvědčivé a brilantní odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že se závěry soudu prvního stupně skutkového i právního charakteru je zcela zajedno.

35. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

36. Vzhledem k tomu, že žalovaná se úspěšně ubránila odvolání, vzniklo jí na úkor žalobkyně právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu její advokátky za poskytnutí placené právní služby za dva úkony (vyjádření k odvolání 13. 12. 2021, účast na jednání před odvolacím soudem 7. 4. 2022) v sazbě po 9 220 Kč a o dvě paušální náhrady jejích hotových výdajů po 300 Kč (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu).