25 Co 316/2024 - 185

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [společnost], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] jednající [správní orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 200 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2024, č. j. 43 C 12/2024-163, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) ohledně výše úroku z prodlení mění jen tak, že výše úroku činí 14,75 %, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II) ohledně částky 174 406,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 3. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 000 Kč od 29. 11. 2023 do 27. 3. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 10 780,25 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení, potvrzuje, ohledně částky 10 780,25 Kč s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 780,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 28. 3. 2024 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 14 813 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 28. 3. 2024 do zaplacení (I), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 185 187 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 000 Kč od 29. 11. 2023 do 27. 3. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 185 187 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení, zamítl (II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 256 Kč (III).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou jí nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně v posuzovaném řízení podala žalobu dne 22. 4. 2016, toto řízení však doposud trvá, a není pravomocně skončeno. Bylo přerušeno z důvodu prohlášení úpadku na procesní žalovanou – společnost [společnost 2] Uvedený spor nebyl právně, ani skutkově složitý, věc se projednávala ve třech stupních soudní soustavy, nevyskytl se v ní mezinárodní prvek, v souvislosti s provedeným dokazováním byl vypracován znalecký posudek. Žalobkyně k délce řízení nepřispěla, naopak, vyvíjela náležitou součinnost. Protože žalobkyně je jednočlennou společností, má jednoho společníka a jednatele, takto dlouhotrvající řízení u ní vyvolalo pocit nejistoty, a to ohledně její další existence. Předmětem řízení bylo vrácení kupní ceny ve výši 2, 6 mil. Kč oproti vrácení movitých věcí, přičemž na koupi si žalobkyně vzala úvěr 2 000 000 Kč, za který ručil jako ručitel jediný jednatel a společník žalobkyně [jméno FO]. Právě tato skutečnost, a to existenční nejistota žalobkyně, měla pro ni zvýšený význam. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 27. 9. 2023, žalovaná žalobkyni doručila své stanovisko dne 28. 11. 2023, přičemž částečně nárok žalobkyně uspokojila, když jí přiznala částku 59 250 Kč. Ode dne následujícího proto žalobkyně požaduje úrok z prodlení z neproplacené částky.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska učinila nesporným, že žalobkyně u ní uplatnila svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nesprávný úřední postup. Tento požadavek projednala a uznala jej důvodný co do částky 59 250 Kč, neboť dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Vyplatila odškodnění za délku řízení v trvání sedmi let a sedm měsíců, tj. do dne vydání stanoviska dne 27. 11. 2023. Za základní částku za jeden rok řízení považovala 15 000 Kč, sníženou v prvních dvou letech na jednu polovinu. Doplnila, že v současné době je předmětné řízení přerušeno z důvodu prohlášení konkurzu na majetek procesní žalované. V řízení bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, věc je mírně skutkově složitá, bylo provedeno obsáhlé dokazování listinami, výslechy svědků, znaleckým posudkem, proběhla řada ústních jednání, procesní žalovaná v průběhu řízení podala vzájemnou žalobu na vydání věcí. Bylo rozhodováno i o procesních požadavcích, například námitce podjatosti, žádosti o osvobození od soudních poplatků. Pokud jde o význam předmětu řízení pro žalobkyni, žalovaná vychází z toho, že je snížený. Žalobkyně se domáhá na procesní žalované vrácení peněžitého plnění z titulu zrušené kupní smlouvy, přičemž procesní žalovaná podala protinávrh na vydání věcí. Posléze byl prohlášen na procesní žalovanou konkurs a žalobkyně svoji pohledávku do tohoto konkursního řízení přihlásila dne 5. 8. 2022. Pravost i výše pohledávky žalobkyně však byla insolvenčním správcem popřena a následně dne 1. 12. 2022 vzala žalobkyně svoji přihlášku pohledávky zpět, přičemž bylo rozhodnuto o jejím zpětvzetí. Žalobkyně totiž nikdy procesní žalované nevrátila plnění, které jí bylo ze strany procesní žalované poskytnuto, neboť toto zboží účelově zadržovala. Částečně došlo k jeho ztrátě či jeho hodnota razantně poklesla. Uvedená základní částka byla snížena o 40 %, a to z důvodu 15 % složitosti věci, 10 % z důvodu víceinstančnosti a 15 % z důvodu snížení významu řízení pro žalobkyni, žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování zjistil, že předmětné řízení bylo započato dne 22. 4. 2016, řízení doposud trvá, je přerušeno z důvodu insolvenčního řízení prohlášeného na procesní žalovanou. Z tohoto důvodu soud prvního stupně uzavřel, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, přičemž jeho délku posuzoval v období od jeho zahájení dne 22. 4. 2016 do 27. 11. 2023, tj. do dne, kdy byl nárok žalobkyně předběžně žalovanou projednán, řízení tedy trvalo sedm let a sedm měsíců. Dospěl tak k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

5. Následně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“), a to § 1, § 5, § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, 2 a 3 tohoto zákona. Zkonstatoval ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že délka řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, v daném případě soudu, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. V posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo, přičemž se jím rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, když jde zpravidla o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Nesprávný úřední postup v projednávané věci spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Nadto vznik újmy dovodila i sama žalovaná, a to ve svém stanovisku ze dne 27. 11. 2023, kterým žalobkyni přiznala částečné zadostiučinění v peněžité formě ve výši 59 250 Kč. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu náhrada imateriální újmy nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva a výše odškodnění nemajetkové újmy, která vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je totiž přenecháno soudu, popřípadě příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu v rámci předběžného projednání nároku, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Zkonstatoval rovněž, že konstantní judikatura stále pro poměry České republiky považuje za přiměřené rozmezí zadostiučinění částky 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční. Uvedené rozmezí, v němž částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze dále zvažovat podle dalších kritérií. Soud prvního stupně též připomněl, že Nejvyšší soud se zabýval možností překonání závěrů stran rozmezí ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč, a to s ohledem na ekonomickou situaci, avšak poté opětovně dospěl k závěru, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze přiznat zadostiučinění ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž je třeba vyvarovat se mechanické aplikaci práva pro dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění proto nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace či změna kurzu měny. Nejvyšší soud se pak vyjádřil i k otázce vlivu změny životní úrovně, když shledal, že ani rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v tomto ohledu nedoznala žádných změn.

6. Následně soud prvního stupně uzavřel, že protože řízení nebylo extrémně dlouhé, neboť doposud nedosáhlo délky deset let, za přiměřenou částku za jeden rok lze považovat částku 15 000 Kč, tedy 1 250 Kč za jeden měsíc, přičemž za první dva roky je namístě částku snížit na jednu polovinu. Výpočtem se tak dostal k základní částce ve výši 98 750 Kč.

7. Poté soud prvního stupně zhodnotil, že posuzované řízení bylo po právní, skutkové a procesní stránce mírně skutkově a procesně složitější, proběhla v něm řada ústních jednání, v rámci nichž bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Soudy též rozhodovaly o námitce podjatosti a žádostech o osvobození od soudních poplatků. Řízení bylo ze zákona přerušeno z důvodu insolvenčního řízení vůči majetku procesní žalované. Ve věci byl podán vzájemný návrh. S ohledem na uvedené proto základní částku ponížil o 15 %.

8. Pokud jde o jednání žalobkyně, uzavřel, že tato se na průběhu a délce řízení nepodílela pozitivně, ani negativně. Nepodala stížnost či návrh na určení procesní lhůty, na stav řízení se nedotazovala. Současně však její postup nijak průběh řízení neprodloužil. V tomto ohledu proto soud prvního stupně neshledal, že by byl dán důvod pro případnou modifikaci základní částky.

9. Postup orgánů veřejné moci soud prvního stupně shledal jako koncentrovaný, bez delších dílčích průtahů. Soud postupoval v řízení logicky a v přiměřených lhůtách, přičemž na délce řízení se především podepsala nečinnost soudu během zákonného přerušení řízení. Tato nečinnost však nemůže být posuzována jako průtah a dávána k tíži soudu, pouze pro případ, že by byly tvrzeny průtahy v rámci insolvenčního řízení průtahy. Soud prvního stupně též zkonstatoval, že na délku posuzovaného řízení měla rovněž vliv část řízení vedená před dovolacím soudem, když jeho rozhodování trvalo zhruba dva roky. Z uvedených důvodů poté neshledal potřebu modifikace základní částky.

10. Ohledně posledního kritéria, a to významu řízení pro žalobkyni, soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení pro ni mělo význam standardní. Zohlednil totiž, že jsou dány jak skutečnosti pro případné navýšení tohoto kritéria, tak i pro snížení významu řízení pro žalobkyni. Přihlédl k tomu, že žalobkyně v průběhu insolvenčního řízení vzala zpět svoji přihlášenou pohledávku v insolvenčním řízení proti procesní žalované a současně zohlednil, že předmětem posuzovaného řízení byla částka, která byla ve vztahu k výši vlastního kapitálu žalobkyně poměrně vysoká, žalobkyně si vzala úvěr a posléze v průběhu doby se finanční situace společnosti zhoršila a došlo k propuštění jejích zaměstnanců. Závěrem však dospěl k tomu, že není na místě pro toto kritérium provést jakoukoliv korekci základní částky.

11. V neposlední řadě soud prvního stupně zohlednil, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a z tohoto důvodu upravil základní částku snížením o 10 %.

12. Následně tak dovodil, že základní částku zadostiučinění ve výši 98 750 Kč (6 × 15 000 Kč +7 × 1 250 Kč) za řízení dlouhé sedm let a sedm měsíců je třeba ponížit z důvodu složitosti řízení o 15 % a víceinstančnost o 10 %, žalobkyni by tak náležela částka ve výši 74 063 Kč. Protože žalovaná však již žalobkyni před podáním žaloby uhradila 59 250 Kč, žaloba je důvodná jen ohledně částky 14 813 Kč. Úrok z prodlení z této částky soud prvního stupni žalobkyni přiznal ve výši 15 % od 28. 3. 2024 do zaplacení, neboť žalovaná se dostala do prodlení s ohledem na § 15 zákona o odpovědnosti státu za škodu až po uplynutí šestiměsíční zákonné lhůty. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou, včetně požadovaného příslušenství, zamítl.

13. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Výši nákladů řízení žalobkyně pak v odůvodnění specifikoval.

14. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním, a to zamítavý výrok o věci samé, napadla žalobkyně. Soudu prvního stupně vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění totiž nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu, zejména k významu předmětu řízení pro žalobkyni jako poškozenou. Učinil tak, ačkoliv toto kritérium je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Připomněla, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší význam předmětu řízení pro poškozeného je dán. Soud prvního stupně však uzavřel, že posuzované řízení pro žalobkyni mělo význam standardní. Učinil tak, byť sám zkonstatoval, že jsou tu dány skutečnosti pro případné navýšení tohoto kritéria a současně i pro snížení významu řízení pro žalobkyni. V tomto smyslu však žalobkyně nepovažuje soudem prvního stupně tvrzené skutečnosti pro snížení významu řízení za rozhodné. To, že žalobkyně v rámci insolvenčního řízení, vedeného s procesní žalovanou, vzala zpět přihlášku své pohledávky, totiž nemá žádný relevantní význam a vztah ke kompenzovanému řízení a význam tohoto řízení to nijak nesnižuje. Žalobkyně vzala svoji přihlášku v insolvenčním řízení zpět pouze z důvodu jejího popření ze strany insolvenčního správce. Nadto uvedené je jenom jednou okolnosti, stojící proti dalším několika okolnostem, které naopak odůvodňují zvýšení významu kompenzovaného řízení. Je to předně značná výše částky tvořící předmět kompenzovaného řízení oproti vlastnímu kapitálu žalobkyně, dále pak skutečnost, že si k financování tohoto musela vzít úvěr, přičemž její finanční situace se posléze zhoršila a muselo dojít k propuštění jejích zaměstnanců. Žalobkyně proto má za to, že právě tyto okolnosti jsou natolik závažné, že převáží nad tím, že vzala zpět svoji přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení. Soud prvního stupně pak vůbec nezohlednil, že žalobkyně byla tvořena jediným společníkem a měla jediného jednatele, který ručil směnkou jako aval za úvěr žalobkyně. Tomuto jednateli nepřiměřená délka kompenzovaného řízení působila značnou úzkost a potíže, neboť stál před hrozbou, že bude úvěr žalobkyně splácet ze svých vlastních úspor. Poukázala dále na judikaturu Nejvyššího soudu stran nemateriální újmy u právnických osob, která se neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, avšak pro případ obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Součástí nemajetkové újmy obchodní společnosti totiž může být omezeně i případná nemajetková újma, kterou mohlo dlouze vedené řízení přinést fyzickým osobám, a to jejím jednatelům, které tvoří statutární orgán společnosti či jejím společníkům. Právě toto je případ žalobkyně, avšak soud prvního stupně tyto okolnosti nevzal v úvahu. V tomto smyslu je proto rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávné a je namístě jej změnit. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený zamítavý výrok o věci samé (II) změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

15. Žalobkyně rovněž rozsudek, a to vyhovující výrok o věci samé napadla včas podaným a přípustným odvoláním, přičemž jej omezila pouze proti výši úroku z prodlení. Je totiž toho názoru, že v tomto smyslu soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Úrok z prodlení k datu 28. 3. 2024 nebyl ve výši 15 %, nýbrž ve výši 14,75 % tak, jak plyne z věstníku České národní banky. Žalovaná proto vychází z toho, že odvolací soud by měl výši úroku z prodlení změnit. Uvedla dále, že jistinu, tj. částku 14 813 Kč již žalobkyni uhradila.

16. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Vychází z toho, že u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění dne 27. 9. 2023, přičemž dne 28. 11. 2023 jí bylo doručeno stanovisko žalované, v rámci něhož žalobkyni přiznala částku 59 250 Kč a současně sdělila, že soudní projednání v předmětné věci považuje za ukončené. Právě ode dne následujícího, tj. 29. 11. 2023 vychází žalobkyně z toho, že se žalovaná ocitla v prodlení, neboť bylo patrné, že vyjma uhrazené částky 59 250 Kč již žalobkyně nehodlá ničeho zaplatit. V uvedenou dobu úrok z prodlení představoval výši 15 % ročně. Žalobkyně proto vychází z toho, že úrok z prodlení ve výši 15 % byl soudem prvního stupně co do jeho výše, stanoven správně, byť datum soud prvního stupně dle žalobkyně stanovil nesprávně. Závěrem navrhla, aby vyhovující výrok o věci samé v napadené části odvolací soud jako věcně správný potvrdil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné, odvolání žalované opodstatněné je.

19. Dle § 213 a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud doplnil dokazování přehledem soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že toto řízení doposud není skončeno. Náhledem do insolvenčního rejstříku zjistil, že insolvenční řízení vedené proti procesní žalované společnosti [společnost 2] bylo zahájeno dne 3. 3. 2022 a ukončeno dne 13. 9. 2024, přičemž z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v [místo] ohledně této společnosti vyplynulo, že společnost byla vymazána dne 11. 10. 2024.

20. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postupem podle § 120 o. s. ř. relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu, a v odvolacím řízení nebyl účastníky soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav ani napadán.

21. Jedná-li se pak o právní hodnocení věci, soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění. Je zjevné, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu jsou 1) nesprávný úřední postup, představující dlouhotrvající řízení, 2) vznik újmy (škody) a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy (škody). Je proto namístě se ve světle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zákon č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jakož i stanoviska Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Cpjn 206/2010, zabývat tím, jak již učinil soud prvního stupně, zda v průběhu namítaného řízení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Správně se tak soud prvního stupně podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu zabýval celkovou délkou řízení, složitostí řízení, jednáním poškozené, kterým přispěla k průtahům v řízení a k tomu, zda využila dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupem orgánů veřejné moci během řízení a v neposlední řadě významem předmětu řízení pro poškozenou. Jestliže však uzavřela, že rozhodné období posuzovaného řízení bylo v období od 22. 4. 2016 do 27. 11. 2023, a tedy celková doba řízení představovala sedm let a sedm měsíců, s tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí. Je totiž zjevné, že i v době rozhodování soudu prvního stupně, tj. ke dni 24. 6. 2024 posuzované řízení stále trvalo, neboť ani v době rozhodování soudu odvolacího, tj. ke dni 7. 11. 2024 není pravomocně skončeno. Nutno proto konstatovat, že ke dni rozhodování odvolacího soudu posuzované řízení trvá ode dne 22. 4. 2016 jeho zahájením do dne 7. 11. 2024, což představuje osm let a šest měsíců. Správně však soud prvního stupně posuzoval další kritéria stanovená v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud zdůrazňuje, že při posouzení přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě často protichůdné složky práva na spravedlivý proces, a to jednak právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu, popřípadě čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře zastává stanovisko, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (srovnej část III Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 333/2016). V části V Stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. ESLP opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž dle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, číslo 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci [název] proti Francii (Velký senát, číslo 30979/96, § 43, ESLP 2000 – VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu za škodu, tak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Na rozdíl od stanovení výše zadostiučinění by však tato kritéria měla být chápána objektivně, tj. ve významu pro všechny účastníky stejně (shodně Ištvánek, F. a kolektiv. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, 276 s.). Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení, spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srovnej rozsudek ESLP ve věci Metzová proti Česká republika ze dne 18. 4. 2016, číslo 38194/02, § 27).

22. Prvním ze zákonných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je složitost řízení. V posuzované věci lze konstatovat, že namítané řízení bylo procesně složité mírně, neboť se jednalo o věc, v rámci níž bylo třeba rozhodovat i o řadě procesních návrhů účastníků (žádosti o osvobození od soudních poplatků, vznesení námitky podjatosti). Pokud jde o skutkovou složitost, věc nebyla nijak skutkově složitá, nutno však přihlédnout k tomu, že v průběhu řízení byl procesní žalovanou vznesen vzájemný návrh. Právní složitost pak byla standardní. Byť tak nelze klást k tíži účastníkům tohoto řízení, že využívali svých procesních práv, ospravedlnitelná celková doba řízení je prodlužována vždy zásadně o dobu řízení před další instancí, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu. V daném případě tak bylo rozhodováno na třech instancích soudní soustavy.

23. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je jednání poškozené, jímž přispěla k průtahům, respektive k délce řízení, a k tomu, zda využila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Žalobkyni nelze přičíst jednání, jímž by přispěla k průtahům, avšak současně nepodala žádný návrh na případné určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

24. Třetím z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je postup orgánů veřejné moci během řízení. Ten je v případě soudu v občanskoprávním řízení definován v § 6 o. s. ř., podle něhož soud řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Z toho plyne, že by postup soudu v řízení měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí ve věci. Průtah je jev, kdy soud v přiměřené době nekoná. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že jedná-li se o průtahy v řízení, konkrétní průtah byl zjištěn v souvislosti s rozhodováním před dovolacím soudem, kdy dovolací řízení trvalo dva roky. Pokud se jedná o zákonné přerušení řízení, toto bylo odvislé od skutečnosti, že na procesní žalovanou v posuzovaném řízení bylo prohlášeno konkursní řízení, tuto nečinnost však nelze vyhodnotit jako průtah a dávat jí k tíži žalované.

25. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu za škodu) je význam předmětu řízení pro poškozeného. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Význam řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná. Jde o věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu a podobně. V daném případě je zjevné, že se jednalo o spor o vrácení kupní ceny oproti vydání movitých věcí, vydání těchto movitých věcí se však procesní žalovaná domáhala na podkladě podání vzájemného návrhu. Žalobkyně totiž věci nabyté kupní smlouvou, od níž odstoupila a žádala vrácení kupní ceny, zadržovala, přičemž v průběhu doby došlo k jejich částečné ztrátě či významnému poklesu jejich hodnoty. Pokud tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně dostatečně netvrdila ani neprokázala, že by zde byly dány skutečnosti, které se vymykají paušálnímu vnímání důležitosti daného typu řízení či typových okolností na její straně, respektive, že pokud tu jsou dány, jsou vyváženy tím, že došlo ke snížení významu předmětu řízení pro žalobkyni až k významu nulovému, odvolací soud s tímto závěrem zcela souhlasí. Je totiž zřejmé, že sice předmětem řízení byla částka, která byla ve vztahu k výši vlastního kapitálu žalobkyně poměrně vysoká a žalobkyně financování musela řešit úvěrem, přičemž se její finanční situace nepochybně zhoršila, avšak na straně druhé je zjevné, že žalobkyně movité věci procesní žalované nikdy nevrátila, v důsledku čehož tak i jí přihlášená pohledávka do konkursního řízení procesní žalované byla popřena a žalobkyně ji posléze vzala zpět. Nadto již samotným zahájením insolvenčního řízení proti procesní žalované žalobkyně musela být srozuměna s tím, že její pohledávka nebude uspokojena zcela. V tomto ohledu je proto nutno vysledovat v průběhu doby zřejmý pokles významu předmětu řízení pro žalobkyni. Nelze pak v daném případě ani přihlédnout k tomu, že soud prvního stupně dostatečně nezhodnotil postavení fyzických osob, a to jednatele, respektive statutárního orgánu společnosti, tj. žalobkyně, v tom smyslu, že právě jediný společník a jednatel žalobkyně ručil směnkou jako aval za úvěr žalobkyně. Takto totiž činil jako fyzická osoba, a nikoliv jako statutární orgán žalobkyně. Jeho újma, popřípadě úzkost a potíže s dlouhotrvajícím řízením proto nemůže být přenášena na újmu žalobkyně.

26. Uzavřel-li tak soud prvního stupně poté, co vzal do úvahy všechna uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, že v posuzovaném řízení k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, neboť i žalovaná došla k uvedenému závěru, odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Odvolací soud pak plně akceptuje i to, dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, neboť samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostatečné. Lze souhlasit i s tím, pokud soud prvního stupně vyšel při stanovení základní částky ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení. Ostatně ani žalobkyně v rámci podaného odvolání proti takto nastavené základní sazbě nebrojí. Odvolací soud však s ohledem na jinak zjištěné období posuzovaného řízení, tj. v době od jeho zahájení dne 22. 4. 2016[Anonymizováno]do dne 7. 11. 2024 uzavřel, že řízení trvá osm let, šest měsíců a patnáct dnů, tedy za první dva roky představuje 2× 7 500 Kč, 6 × 15 000 Kč, 6 × 1 250 Kč a 1× 625 Kč, tj. základní částka zadostiučinění žalobkyně představuje 113 125 Kč. Pokud pak soud prvního stupně základní částku ponížil celkem o 25 %, tj. v rozsahu 15 % za skutkovou a procesní složitost a v rozsahu 10 % odpovídající opakovanému rozhodování soudů v rámci tří stupňů soudní soustavy, odvolací soud má za to, že i tato korekce je správná a přiléhavá. Právě samo řízení, a to u tří stupňů soudní soustavy, má vždy nutně za následek prodloužení délky původního řízení. Odvolací soud se ztotožňuje i s tím, že předmětná věc byla procesně složitější, neboť v průběhu doby bylo provedeno mnoho ústních jednání, při kterých byla provedena celá řada důkazů, ať již listinných, účastnickými výslechy, výslechy svědků a znaleckým posudkem, včetně výslechu znalců, přičemž bylo třeba rozhodovat i o procesních záležitostech (žádosti o osvobození od soudních poplatků, námitka podjatosti).

27. Na podkladě shora uvedeného proto odvolací soud vychází z toho, že základní částku ve výši 113 125 Kč je namístě ponížit o 25 %, a to z důvodu opakovaného rozhodování před soudy tří instancí v rozsahu 10 % a dále o 15 % z důvodu zvýšené skutkové a procesní složitosti věci, přičemž, jedná-li se o význam předmětu řízení pro žalobkyni, respektive jednání jí jako poškozené, tato kritéria nebyla způsobilá žádným způsobem základní částku ovlivnit. Modifikací základní částky ve výši 113 125 Kč, jejím ponížením o 20 % (28 281,25 Kč), odvolací soud dospěl k závěru o výsledné částce zadostiučinění ve výši 84 843,75 Kč. V řízení však vyplynulo a bylo prokázáno, že žalovaná již dobrovolně na nemajetkovou újmu žalobkyni uhradila částku 59 250 Kč, výsledná částka zadostiučinění žalobkyně proto představuje částku 25 593,75 Kč. S ohledem na to, že soudem prvního stupně žalobkyni byla již přiznána částka 14 813 Kč, kterou žalovaná rovněž žalobkyni již uhradila, je zjevné, že zadostiučinění žalobkyně představuje toliko další částku ve výši 10 780,75 Kč.

28. Jedná-li se pak o příslušenství žalobkyní požadované částky, odvolací soud zásadně vychází z toho, že žalovaná se do prodlení dostala uplynutím šestiměsíční lhůty po žalobkyní uplatněném nároku na poskytnutí zadostiučinění. Žalobkyně tento svůj nárok uplatnila dne 27. 9. 2023, šestiměsíční lhůta tak uplynula dne 27. 3. 2024, dnem následujícím, tj. dnem 28. 3. 2024 se proto žalovaná ocitla v prodlení. Odvolací soud pak nesdílí právní náhled žalobkyně na počátek prodlení žalované v souvislosti s jím podaným stanoviskem žalobkyně, datovaným[Anonymizováno]dne 28. 11. 2023. Protože však soud prvního stupně k uvedenému datu prodlení, tj. dne 28. 3. 2024, vycházel z nesprávné roční výše úroku z prodlení, když lze plně přisvědčit námitkám žalované, že dle věstníku České národní banky byla 2T repo sazba ke dni 1. 1. 2024 stanovena ve výši 6,75 %, nutno uzavřít, že zákonný úrok z prodlení ke dni 28. 3. 2024 činil 14,75 % a nikoliv 15 %, jak určil soud prvního stupně.

29. Na podkladě shora uvedeného odvolací soud vyhovující výrok o věci samé ohledně výše úroků dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, jinak jej v tomto výroku dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (II) pak ohledně částky 174 406,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 3. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 200 000 Kč od 29. 11. 2023 do[Anonymizováno]27. 3. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 10 780,25 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení, potvrdil (§ 219 o. s. ř.), ohledně částky 10 780,25 Kč s příslušenstvím jej pak změnil dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že v tomto rozsahu je žalovaná povinna zaplatiti žalobkyni částku 10 780,25 Kč s 14,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 28. 3. 2024 do zaplacení.

30. Protože došlo k částečné změně napadeného rozsudku, odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně představují náklady právního zastoupení, sestávající z 6 úkonů právní služby advokáta po 3 100 Kč (§ 6 odst. 1 § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), ze 6 režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), tj. celkem náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 400 Kč. Náklady odvolacího řízení u žalobkyně představují rovněž náklady právního zastoupení, sestávající ze 3 úkonů právní služby advokáta po 3 100 Kč (§ 6 odst. 1 a § 7 bod 5 advokátního tarifu) a ze 3 režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), tj. náklady odvolacího řízení ve výši 10 200 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně ve výši 30 600 Kč (20 400Kč +10 200 Kč).

31. Protože vyhovující výrok o věci samé ohledně jistiny nebyl odvoláním účastníků napaden, zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci.