25 CO 337/2022- 509

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. [jméno] [příjmení] a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalované a žalobce] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zdržení se obtěžování hlukem, k odvolání první a druhé žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. dubna 2022, č. j. 42 C 104/2018-429, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (I) a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (II) potvrzuje, ve výroku o nákladech řízení státu se mění tak, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit České republice náklady řízení ve výši 73 424 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 434 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovaným uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobce hlukem nad právní předpisy stanovenou míru hygienických limitů, imisí hluku stanovených nařízením vlády č. 272/2011 Sb., v platném znění, šířícím se z prostoru prvního nadzemního podlaží (přízemí) a prvního podzemního podlaží (suterénu) domu [adresa] v [obec a číslo] - [obec], ulici [anonymizována dvě slova] [číslo], vymezených jako jednotky [číslo] užívaných jako bar – restaurace do bytu žalobce, který se nachází ve druhém nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec a číslo] - [obec] v ulici [anonymizována dvě slova] [číslo], vymezeného jako jednotka [číslo] způsobovaný provozní činností baru – restaurace (I), žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení ve výši 172 507 Kč (II) a uložil jim též povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice náklady řízení ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení (III).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce jako vlastník bytové jednotky [číslo] situované v druhém nadzemním podlaží budovy [adresa] na adrese [adresa žalované a žalobce], domáhal proti první žalované jako vlastníku specifikovaných nebytových prostor a druhé žalované jako uživateli a provozovateli restaurace a hudebního baru se názvem [anonymizována dvě slova] v těchto nebytových prostorách, dodržování platných hygienických norem v místě a čase, když v podniku, který provozuje druhá žalovaná, je pravidelně provozována hlučná taneční hudba, jsou pořádány párty, diskotéky a akce podobného typu, to vše v nočních a brzkých ranních hodinách. Žalobce je pravidelně dlouhodobě od září 2015 obtěžován nadměrným hlukem a vibracemi v míře nepřiměřené místním poměrům. Nemůže z uvedeného důvodu řádně a pokojně svoji bytovou jednotku užívat. Opakovaně zde nechal provést měření hluku, z nichž vyplynulo, že hluk mající příčinu v provozu baru a restaurace překračuje v bytové jednotce žalobce veškeré hygienické limity.

3. Žalované v rámci procesního stanoviska uvedly, že situaci s pronikáním imisí hluku řeší se žalobcem dlouhodobě, žalobce však bytovou jednotku neužívá a ani v minulosti ji neužíval. Nadto učinily vše, co po nich bylo možné požadovat k tomu, aby k nepřiměřeným imisím hluku do bytové jednotky žalobce již nedocházelo. Žalobce jim však odmítá poskytnout potřebnou součinnost k dokončení všech opatření, aby tato byla plně účinná. I tak učinily stavební úpravy v nebytových prostorách směřující k omezení pronikání hluku do bytu žalobce, když došlo zejména ke kompletnímu přemístění interiéru – namísto původního bistra byla do prostor pod bytem žalobce umístěna restaurace vysokého standardu [anonymizována dvě slova] a zkrácena zde otevírací doba od 12 až 22 hodin. Původní průchod mezi bistrem a barem [anonymizováno] byl uzavřen a oddělen speciálním protihlukovým závěsem, stahovací roletou a dalším speciálním protihlukovým závěsem na druhé straně. Nad novými prostory bistra se tak nachází jiná bytová jednotka. Do podhledu stropu restaurace byla umístěna další vrstva speciální protihlukové hmoty, která je umístěna křížem k již dříve instalované protihlukové hmotě. Obě žalované pak namítaly, že žalobcem navrhovaný petit není vykonatelný, první žalovaná vznesla rovněž nedostatek své pasivní legitimace ve sporu.

4. Soud prvního stupně následně po provedeném řízení a dokazování vyšel z toho, že žalobce je vlastníkem specifikované bytové jednotky, první žalovaná je vlastníkem specifikovaných nebytových prostor a druhá žalovaná je provozovatelem jednak restaurace [anonymizována dvě slova] a též baru - bistra [anonymizováno]. V minulosti žalobce a první žalovaná uzavřeli dohodu ke smlouvě o výstavbě jednotky, v rámci níž prohlásili, že berou na vědomí, že žalobce smlouvu o výstavbě podepsal s vědomím, že v nebytových prostorách bude provozována restaurace a bar vysokého standardu, a že první žalovaná je povinna v provozu dodržovat hygienické normy zákonem stanovené v místě a čase. Speciálně v rámci této smlouvy strany vyloučily provoz zařízení typu nevěstinec, sexshop, herna, fast food, pivnice. Dále vyšel z toho, že žalobce nechal provést řadu měření pronikání hluku, a to jednak [anonymizováno] stanicí [územní celek], jakož i Zdravotním ústavem se sídlem v [obec], z nichž vyplynulo, že v provozovně nebytových prostor žalovaných dochází k překročení hlukových limitů. Žalobce opakovaně žalované žádal o zanechání rušení jeho vlastnického práva, podal podnět k prošetření užívání stavby nebytových prostor s platným kolaudačním souhlasem provozovny Úřadu městské části [obec a číslo], odboru výstavby. Měření imisí hluku byla opakována a prováděna dále v dalším období, přičemž [ulice] část [obec a číslo] posléze usnesením ze dne [datum] zastavila řízení ve věci užívání stavby provozovny veřejného stravování, a to baru v prvním nadzemním podlaží a klubu [anonymizováno] v prvním podzemním podlaží stavby pro zjevnou bezpředmětnost, když dovodila, že provozovatel provedl opatření, která vedla ke snížení intenzity hluku, pročež následně nařídil nové provedení měření hluku, k němuž však pro nesoučinnost vlastníka bytové jednotky nedošlo. Bylo též zjištěno, že v období léta [rok] žalované změnily provoz v nebytových prostorách, a to zejména tím, že byl zaměněn prostor restaurace a koktejl baru. Pod bytem žalobce je nyní nově umístěna restaurace [anonymizována dvě slova], nikoliv koktejl bar [anonymizována dvě slova]. Přístup do klubu [anonymizováno] je přes koktejl bar pod schodištěm, do koktejl baru jsou umístěny roletovací dveře a v chodbě těžké závěsy, strop mezi restaurací a koktejl barem a byty byl zesílen. Ze znaleckého posudku znalce [celé jméno znalce] z oboru technické obory různé, akustika, hodnocení hluku v životním prostředí, výpočty hluku, pak soud prvního stupně vzal za prokázané, že znalec provedl měření za účelem zjištění a posouzení příčiny hluku v bytě žalobce, přičemž zjistil, že v noční době byl zvukový limit překročen, když naměřená hladina dosáhla 36 dB. Pozorovaný hluk pak rozdělil do tří oblastí: 1) přerušený ustálený hluk ze stacionárních zdrojů, pravděpodobně vzduchotechnika, 2) hluk z prostoru pod bytem z hudební produkce a z hlasových projevů lidí a 3) hluk pronikající z prostoru pod bytem z hudební produkce a z hlasových projevů lidí a z venkovního prostoru z hudební produkce a hlasových projevů lidí a průjezdu vozidel v ulici [anonymizována dvě slova]. Znalec posléze uzavřel na základě zaznamenaných měření a zkoumání, že hluk z provozovny restaurace a hudebního baru [anonymizována dvě slova] umístěný v prvním nadzemním podlaží a prvním podzemním podlaží proniká do chráněných prostor bytu žalobce, přičemž tak jako v minulosti při opakovaných měřeních překročil limitní hodnoty, stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb., a to v jednom konkrétním případě o 11 dB, v ostatních případech se hodnoty rovněž pohybovaly nad limitem. Znalec v rámci znaleckého posudku konstatoval, že pokud provozovatel podniku bude striktně dodržovat provozní kázeň a provozní protihluková opatření a dbát na správné nastavení a naladění zvukové aparatury, lze dovodit, že pronikající hluk bude omezen na rozumnou míru a bude se blížit ke splnění limitních hodnot. Doporučil přijetí dalších opatření. V rámci vyhodnocení imisí hluku znalec uvedl, že byly vzaty jen hodnoty, u kterých bylo možné jednoznačně určit, že se jedná o hudební produkci a případně doprovodné hlasové projevy osob z prostoru pod bytem žalobce. Druhá žalovaná posléze přistoupila po obdržení znaleckého posudku k dalším protihlukovým opatřením, a to osazení protihlukových dveří u vstupu do vnitrobloku, zákazu kouření ve vnitrobloku od 22. hodiny, nastavení zvukového masteru procesoru a limiteru v baru na trvalý útlum -10 dB na frekvenci 120 Hz, odstranění klimatizačních jednotek od kuchyně, původně umístěných na obvodové zdi domu směrem do vnitrobloku. Soud prvního stupně též vyhodnotil, že je dána stálá hrozba opakování nadměrných hlukových imisí, a to na podkladě pozvánek na akce či reportážemi z akcí konaných v období listopad a prosinec 2020, jara až zimy 2021. K návrhu na doplnění dokazování místním šetřením, popřípadě svědeckou výpovědí provozního obou podniků, soud prvního stupně nepřistoupil, neboť na podkladě takto provedených důkazů by nebylo lze zaručit, že jinými okolnostmi mající původ v provozu baru Steampunk bude zamezen.

5. Na takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 1013 odst. 1, § 3023 tohoto zákona, jakož i § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně zdraví. Následně uzavřel, že předmětem dokazování byla skutečnost, zda z nebytových prostor proniká do bytu žalobce hluk v míře překračující v době od 6 hodin do 22 hodin hladinu 35 dB a v době od 22 hodin do 6 hodin hladinu 25 dB. Ohledně zodpovězení uvedeného dospěl na podkladě provedeného znaleckého posudku k tomu, že v době měření a s dostatečnou mírou pravděpodobnosti i v celém žalovaném období dochází provozem baru a restaurace [anonymizováno] k překročení maximálních limitů stanovených hygienickými předpisy, a protože je dána věcná pasivní legitimace na straně první žalované, co by vlastníka nebytových prostor, a druhé žalované jako provozovatele daného podniku ve smyslu § 1013 o. z., žalobě vyhověl. K námitkám žalovaných, že v době rozhodování soudu v návaznosti na doporučení znalce přijaly další opatření ke snížení hluku z provozu a soud tak měl provést další měření za účelem zjištění, zda rušení stále trvá či nikoliv, soud prvního stupně zkonstatoval, že i pro případ, kdy ke dni vydání rozhodnutí závadný stav nepokračuje, žaloba může být úspěšná, pokud hrozí konkrétní nebezpečí jeho opakování. V uvedeném odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž konstatoval, že přijatá opatření druhé žalované se ukázala i během doby jako neúčinná a s ohledem na naměřené hodnoty nedostatečná, přičemž z provedeného dokazování plyne, že nadále nemá v úmyslu změnit styl provozování předmětného baru, z jehož hudební produkce nadměrný hluk pochází. V roce 2022 druhá žalovaná přijala taková opatření ke snížení produkce hluku, u nichž je nadmíru podstatné jejich dodržování, které nelze jednoznačně zajistit. Soud prvního stupně poukázal i na to, že dosažení snížení imisí hluku by bylo lze dosáhnout spoluprací s žalobcem, avšak tato spolupráce by musela být dobrovolná, neboť žalobce k zásahu do jeho vlastnického práva v podobě, například výměny oken či podlahy, nelze nutit, když to není on, kdo svým vlastnickým právem žalované ruší. K neurčitosti navrhovaného žalobního petitu pak soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že v daném případě považuje petit za zcela určitý a vykonatelný.

6. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v řízení plně úspěšný a přiznal mu proto plnou náhradu nákladů řízení. K argumentaci žalovaných o důvodnosti použití § 150 o. s. ř. soud prvního stupně uvedl, že důvodnost tohoto postupu nekoresponduje s obsahem spisu.

7. O náhradě nákladů státu soud prvního stupně rozhodl dle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž konstatoval, že o jejich výši bude rozhodnuto samostatným usnesením.

8. Rozsudek včas podaným a přípustným odvoláním napadla první žalovaná. Soudu prvního stupně předně vytkla, že svůj závěr o důvodnosti žaloby opřel o v řízení provedený znalecký posudek znalce [příjmení] [celé jméno znalce]. Znalec však ve svém znaleckém posudku uvedl, že není možné se stoprocentní určitostí potvrdit, že byly vyloučeny veškeré zvuky, které nejsou přičitatelné žalovaným. Na pronikání hluku se tak nepochybně podílel i hluk z ulice, respektive z projíždějících vozů, popřípadě dalších nočních klubů, které se v dané ulici nachází, neboť se jedná o ulici, kde sídlí mnoho nočních barů. Poukázala dále na to, že se opakovaně pokoušela předmět sporu se žalobcem vyřešit, avšak žalobce veškerou snahu žalovaných odmítal. Soudu prvního stupně dále vytkla, že v průběhu řízení nebyla dodržena rovnost stran sporu. Žalované totiž byly znevýhodněny tím, že nemohly být, na rozdíl od žalobce, přítomny vypracování znaleckého posudku. Tuto skutečnost lze označit za jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za zcela zásadní pochybení soudu prvního stupně pak první žalovaná považuje to, že soud odmítl provedení dodatečně předložených důkazů, například výslech svědků, týkajících se nového nastavení aparatury dle výsledků znaleckého posudku a zejména skutečnost, že byl odstraněn hluk ze vzduchotechniky. Z tohoto důvodu výsledky znaleckého posudku není možno brát za aktuální, nebyl tedy dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť tu nebyly provedeny navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Formálním výkladem judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 4348/2018) by totiž mohlo dojít k tomu, že jakékoli imise by se mohly opakovat, pokud by nebylo řešení daného problému zcela definitivní ve smyslu jeho existence. Poukázala naopak na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/96, v němž se uvádí, že samotný, i když vyslovený záměr s takovou neoprávněnou činností začít, nemůže opodstatňovat žalobu na zdržení se rušivé činnosti, jestliže k němu zatím nedošlo. První žalovaná proto s aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak jej učinil soud prvního stupně, nesouhlasí s tím, že nebylo rozhodnuto v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř. Nadto žaloba byla žalobcem podána čistě účelově s cílem žalované jen poškodit. Byť se žalované pokoušely opakovaně spor mezi stranami ukončit, ať již návrhem na odkup nemovitosti či možností nájmu předmětné bytové jednotky, výměny oken či podlahy, žalobce vždy tyto nabídky odmítl a k mimosoudnímu uspořádání nepřispěl. První žalovaná rovněž nesouhlasila s nákladovým výrokem, v rámci něhož bylo žalovaným uloženo uhradit žalobci náklady řízení. Poukázala na to, že to byl žalobce, který zmařil první setkání s mediátorem tak, jak bylo v průběhu řízení nařízeno, jsou tu tedy splněny podmínky uvedené v § 150 o. s. ř. Ačkoliv se tedy žalované pokoušely o smírné řešení sporu skrze osobu mediátora, žalobce se na jednání s ním nedostavil, dostavil se pouze jeho právní zástupce, který však neměl od svého klienta žádné pokyny k jednání, uvedeným tedy bylo celé setkání s mediátorem zmařeno. Závěrem první žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobce se k odvolání první žalované vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí. Má za to, že naopak soud prvního stupně rozhodl v souladu s provedeným dokazováním, rozhodnou právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí. Pokud první žalovaná považuje za nesprávná skutková zjištění, učiněná soudem na podkladě znaleckého posudku Ing. [celé jméno znalce], s tímto rovněž nesouhlasí. V tomto smyslu jsou totiž odvolací tvrzení první žalované nepravdivá a nesprávná. Ze znaleckého posudku naopak vyplynulo, že nadměrný hluk vnikající do bytové jednotky žalobce má svůj původ právě v provozu hudebního klubu [anonymizována dvě slova]. Lze tak ze znaleckého posudku seznat, přičemž není pravdou, že by se jednalo o lokalitu hlučnou a že by se na výsledných hodnotách hluku v bytové jednotce žalobce podílely i další hluky mimo provoz baru. Nadto znalec jako odborník jednoznačně určil původ hluku, pronikajícího do bytové jednotky žalobce. V tomto smyslu jsou výtky první žalované zcela nedůvodné a nesprávné. Poukázal, mimo jiné, i na dlouhodobá opakovaná měření, která v minulosti proběhla na jeho podnět. Z těchto opakovaně vyšlo, že dochází k nepřiměřenému šíření hlukových a vibračních imisí a že zdrojem těchto imisí je právě hudební klub [anonymizována dvě slova]. Žalobce pak nesouhlasí ani s bagatelizací šíření imisí žalovanou do bytové jednotky v jeho vlastnictví. Žalovaná provozem hudebního klubu překračuje hygienické limity dlouhodobě a tyto jsou v rozporu se zákonem o ochraně veřejného zdraví ve spojení s nařízením vlády č. 272/2011 Sb. Žalobce pak nesouhlasí ani s tím, že obě žalované měly snahu věc urovnat mimosoudně, pokud by měly k dispozici výsledky měření. Snaha žalovaných vyřešit tento spor byla vždy činěna pouze tzv.„ naoko“ ve snaze oddálit soudní rozhodnutí v dané věci, popřípadě rozhodnutí příslušných správních orgánů. Pokud by totiž obě žalované měly zájem na řešení věci, mohla být již dávno vyřešena, například tím, že přestanou dotčené prostory používat v rozporu s kolaudovaným stavem, tedy provozovat zde hlučnou reprodukovanou taneční hudbu. Rozhodně to není žalobce, který by měl být viněn z toho, že žalovaným neposkytuje součinnost k nápravě jejich protiprávního jednání. Zákonná povinnost zdržet se obtěžování imisemi nepředpokládá jakoukoliv kooperaci dalších osob a není odvislá od poskytnutí součinnosti dalších, tím spíše přímo rušených osob. Žalobce ani nesouhlasí s námitkami první žalované, že v rámci řízení neměla být dodržena rovnost stran. Smyslem a účelem vypracování znaleckého posudku bylo to, aby došlo k objektivnímu zachycení imisí z obvyklého provozu baru [anonymizována dvě slova]. Proto toto měření mělo být provedeno ve lhůtě 45 dnů tak, aby přesný termín měření nebyl žalovaným znám a nemohly činit případné úpravy hluku. Ani žalobce nebyl při měření přítomen, tedy nemohl znalecké měření žádným způsobem ovlivňovat. Pokud první žalovaná namítá, že po podání znaleckého posudku přijala opatření, jimiž zamezila opakování nedovoleného šíření imisí, a soud v tomto smyslu neprovedl dokazování, a tedy neúplně zjistil skutkový stav věci, ani s touto argumentací žalobce nesouhlasí. Tato opatření totiž působí zcela absurdně už jen proto, že nejsou natolik razantními, aby mohla pronikání hluku nějak omezit. Jedním z opatření je zavírání roletových oken, zákaz kouření ve vnitrobloku po 22. hodině nebo ohlídání nastavení aparatury provozním hudebního klubu. Tato opatření sice mohou přispět ke snížení imise hluku, v žádném případě však nemohou zaručit, že již k jeho pronikání v nadlimitních imisích do bytové jednotky žalobce skutečně nebude docházet. Sám znalec totiž v rámci znaleckého posudku poukázal na to, že hluk a vibrace, tedy imise typické pro hudební produkci, se šíří především stavebními konstrukcemi a nikoliv jen vzduchem. Je tomu tak z důvodu, že předmětný dům, v němž se bytová jednotka žalobce a nebytové prostory žalovaných nachází, je historickou zástavbou v centru [obec] Tyto prostory byly a jsou předně určeny k bydlení a nikoliv k tomu, aby v nich byla provozována hlasitá reprodukovaná hudba. Znalec ve znaleckém posudku sám konstatoval, že jedině snížení hlučnosti hudební produkce a jejích tónových složek by mohlo vést k vymizení hlukových a vibračních imisí do bytové jednotky žalobce, avšak na stranu druhou taková hudba již nemůže být pro posluchače a tanečníky atraktivní. Takový krok, spočívající ve ztišení hudební produkce a podstatném omezení, zejména basových tónů, by totiž nepochybně byl v rozporu se stávající koncepcí baru [anonymizována dvě slova], který má dle společného záměru obou žalovaných nadále být provozován v předmětných nebytových prostorách. Nadto většina deklarovaných opatření se dá obejít – protihlukové dveře mohou být otevřené, omezovač zvuku se dá přemostit, provozní může opomenout hudbu usměrňovat, tedy tato opatření nejsou zásadní. Zcela podstatné totiž je, že k rušení vnikáním nadlimitních imisí hluku do bytové jednotky dochází provozem hudebního klubu [anonymizována dvě slova]. Druhá žalovaná se souhlasem první žalované však hodlá provozovat tento hudební klub i nadále, byť je provozován v rozporu s kolaudovaným stavem daných nebytových jednotek a tudíž i veřejnoprávními předpisy. Uvedené proto nadále představuje pro žalobce nebezpečí, respektive důvodnou obavu, že k obtěžování hlukem a dalšímu rušení nadlimitními imisemi hluku bude docházet i v budoucnu. Pokud pak první žalovaná namítala, že nabízela řešit spor mimosoudně tím, že odkoupí nebo pronajme bytovou jednotku žalobce, žalobce doplnil, že v rámci uvedeného došlo ke zjištění odhadu tržní ceny nemovitosti provedeným bankou, avšak následně žalované komunikaci s žalobcem přerušily, a byť tento byl připraven bytovou jednotku za tržní cenu prodat a poskytnout v tomto směru žalovaným potřebnou součinnost, k tomuto již z jejich strany nedošlo. Stran výroku o nákladech řízení žalobce uvedl, že aplikace § 150 o. s. ř. nemá podklad v obsahu spisu, přičemž se jedná o zásadní vybočení ze základních principů, ovládajícího nákladové rozhodování ve sporném řízení, tedy principu úspěchu ve věci, případně principu zavinění. Strany již v minulosti měly snahu věc řešit mimosoudně, k tomuto urovnání však nedošlo, nebylo lze proto očekávat, že se tak stane prostřednictvím mediátora. Žalobce dále doplnil, že pokud jde o další důvodné obavy z rušení imisemi hluku, je zjevné, jak plyne z oficiálních stránek [anonymizována dvě slova] na sociální síti facebook, videí a fotografií z akcí večírků a tanečních párty, že uvedené provozování nedoznalo žádných změn, neboť nadále jsou v dotčených prostorách pořádány akce, večírky a taneční párty typu diskotéka s hlučnou taneční hudbou. Pro příklad doložil, k jakým akcím docházelo v průběhu jara a léta, jakož i podzimu 2022. Závěrem navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit a přiznat mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Druhá žalovaná rovněž rozsudek napadla včas podaným a přípustným blanketním odvoláním, které posléze doplnila tak, že předně má za to, že žalobní petit tak, jak se jej žalobce domáhá a soud jej převzal do výroku svého rozhodnutí, není určitý a vykonatelný. Poukázala na to, že soud prvního stupně svým usnesením žalobce vyzval k odstranění vad petitu, avšak posléze k jeho upřesnění nedošlo. V rámci vyhovujícího výroku rovněž bylo oběma žalovaným uloženo zdržet se imisí hluku z prostor baru i restaurace, ačkoliv bylo zjištěno, že hluk vychází jen z baru, přičemž ohledně restaurace žalobce netvrdil a neprokazoval, že imise hluku jdou i z tohoto zařízení. I v tom je třeba spatřovat pochybení soudu prvního stupně. Nadto žalobce předmětný byt neužívá jako byt, ale jako kancelář, což plyne i ze znaleckého posudku. Měření v rámci znaleckého posudku neprovedl skutečný znalec, nýbrž zcela jiná osoba, zřejmě s příslušnou akreditací dle zvláštních předpisů, to však nic nemění na tom, že tato osoba není zapsaným znalcem v seznamu znalců. Byť v rámci napadeného rozsudku soud konstatoval, že hluk měl do jednotky žalobce pronikat stavební konstrukcí, z posudku podaného příslušným znalcem je evidentní, že jím byl neoprávněně zohledněn i zvuk šířící se vzduchem, neboť jedním z opatření, navržených znalcem k zamezení dalšího pronikání hluku do jednotky žalobce, byla výměna oken. Druhá žalovaná též poukázala na to, že nebylo prokázáno, že by emitentem hluku měla být právě ona, neboť je obecně známo, že ulice [anonymizována dvě slova] je jednou z nejhlučnějších ulic v [obec], kde se nachází velké množství barů, klubů a diskoték. Přesto veškerý hluk, který údajně má pronikat do jednotky žalobce, byl bez dalšího přičítán právě k tíži druhé žalované. Závěry znaleckého posudku však považuje za nesprávné a neúplné, neboť znalecký posudek není průkazný. Druhá žalovaná rovněž poukázala na to, že s ohledem na podaný znalecký posudek a jeho závěry posléze učinila některá znalcem doporučená opatření s výjimkou výměny oken, avšak soud prvního stupně odmítl zjišťovat a provádět dokazování ke zjištění, zda takto provedená opatření, navržená znalcem, vedla k zamezení pronikání hluku do jednotky žalobce. Žalobě na zdržení se imisí je totiž možno vyhovět pouze v případě, že ke dni rozhodnutí ve věci trvá hrozba zásahu do práv žalobce. V projednávané věci však trvání takové hrozby prokázáno nebylo. Nadto, pokud soud prvního stupně zkonstatoval, že žalované splnění znalcem navržených opatření netvrdily či neprokázaly, nebyly v tomto smyslu poučeny dle § 118a o. s. ř. Stran výroku o nákladech řízení pak druhá žalovaná uvedla, že účastníkům řízení bylo soudem prvního stupně nařízeno první setkání s mediátorem. Žalobce se tohoto prvního jednání nezúčastnil, soud prvního stupně však na uvedené nereflektoval a následně k použití § 150 o. s. ř. nepřistoupil. Závěrem druhá žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Žalobce s odvoláním druhé žalované rovněž vyjádřil nesouhlas. Poukázal na to, že předně, pokud se jedná o žalobní petit, tento je formulován řádně a je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jestliže pak druhá žalovaná argumentovala tím, že výrok I. rozsudku neodpovídá provedenému dokazování, když znalec v rámci znaleckého posuzování zkoumal pronikání hluku pouze z prostor baru [anonymizována dvě slova], nikoliv pronikání hluku z prostor restaurace [anonymizována dvě slova], i toto odmítá. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že obě nebytové jednotky ve vlastnictví první žalované jsou stavebně propojeny, když vstup do prostor v prvním podzemním podlaží je možný pouze skrze schodiště vedoucí z prvního nadzemního podlaží. Nadto v rámci znaleckého zkoumání znalec zkoumal pronikání hluku do bytové jednotky žalobce, jak z restaurace, tak i z baru. Pokud pak druhá žalovaná zpochybňuje užívání bytové jednotky ve vlastnictví žalobce, tuto žalobce vždy užíval, respektive pronajímal jako byt, není pravdou, že by se jednalo o jiný prostor. Poslední nájemce bytové jednotky ve vlastnictví žalobce však nájemní smlouvu ukončil, a to právě s ohledem na dlouhodobé a opakované obtěžování nadměrným hlukem, který činí bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce dlouhodobě neobyvatelnou. Jestliže druhá žalovaná považuje za nesprávná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na podkladě znaleckého posudku, a sice že konkrétní měření bylo realizováno ze strany jiné osoby než soudem ustanoveným znalcem, respektive neznalcem, žalobce k tomu uvádí, že znalec použil akreditovanou laboratoř, která má akreditované postupy na provádění měření a pravidelně prochází, jak nezávislou kontrolou a auditem ze strany [anonymizováno] institutu pro akreditaci, tak se musí i pravidelně zúčastňovat a podstupovat tzv. zkoušky způsobilosti – porovnávací měření. Samotné měření tedy bylo prováděno zákonným způsobem a nelze z uvedeného dovozovat, že znalecký posudek by nebyl vypracován znalcem. Žalobce rovněž nesouhlasil s tím, že by do vyhodnocení byly vzaty i hodnoty, o kterých by nebylo možné jednoznačně určit, že se jedná o hudební produkci a případné doprovodné hlasové projevy osob z prostoru pod bytem žalobce. V tomto smyslu na text znaleckého posudku plně odkázal. Lze totiž jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností určit, že nadměrný hluk, vnikající do bytové jednotky ve vlastnictví žalobce, má svůj původ právě provozu baru [anonymizována dvě slova] provozovaného druhou žalovanou v nebytových prostorách ve vlastnictví první žalované. Jestliže pak druhá žalovaná argumentuje přijatými opatřeními v souvislosti s podaným znaleckým posudkem tak, jak je zde znalec zmínil, poukázal na to, že hlavním a dominantním prvkem předmětu věci je, že v baru [anonymizována dvě slova] je provozována hlasitá hudební produkce. Stavebně technický stav domu a jeho konstrukce však nejsou v žádném případě uzpůsobené tomu, aby v něm byla pravidelně provozována hlasitá hudební produkce. Tato je totiž zdrojem nemalých vibrací, zasahujících samotnou stavební konstrukci daného domu. Stav domu, jakož i nebytové prostory, přitom ze své podstaty vylučují, aby v nebytových prostorech byla provozována jakákoliv diskotéka či provoz obdobného typu, a to právě díky objektivní nemožnosti zcela zamezit tomu, že nebude docházet k obtěžování obyvatel domu hlukem. Obě žalované však od počátku zcela úmyslně veřejnoprávní omezení užívání předmětných nebytových prostor ignorují a porušují, čímž kromě porušení soukromoprávních předpisů, jež jsou předmětem daného sporu, dochází i k porušování veřejnoprávních předpisů, jejichž posouzení a řešení je věcí příslušných správních orgánů. To, a případně jaká opatření tedy žalované provedly či neprovedly, tak není rozhodné pro posouzení nebezpečí opakování rušení v budoucnu, když nadto žádná z žalovanými avizovaných opatření nemohou vést k jednoznačnému vyloučení obtěžováni nadměrným hlukem, bude-li v dotčené historické stavbě provozována hlučná hudební produkce. Žádné opatření tedy při nezměněné povaze provozu – hlasité hudební produkci nedává žádnou záruku, že již nehrozí další rušení žalobce nadlimitními imisemi hluku z provozu baru a restaurace [anonymizována dvě slova], ačkoliv žalované v průběhu řízení tvrdily, že již řadu stavebnětechnických úprav a opatření provedly a že nadlimitní imise hluku nehrozí, následné měření hluku a znalecké zkoumání však potvrdilo opak. Pokud pak se jedná o výrok o nákladech řízení a případnou aplikaci § 150 o. s. ř. v souvislosti s nařízenou mediací, žalobce doplnil, že této se účastnil jeho právní zástupce, přičemž z daného jednání vzešla dohoda na postupu v rámci smírných ujednání, kterou žalobce ze své strany dodržel. Žalované nabídly odkup předmětné bytové jednotky žalobce, bylo dohodnuto, že bude zjištěna tržní hodnota této, žalobce k tomu poskytl součinnost a umožnil provedení tržního odhadu ceny nemovitosti. Žalované však posléze veškerou komunikaci s žalobcem přerušily a k odprodeji jeho bytové jednotky již nedošlo. Ačkoliv žalobce opakovaně urgoval žalované k jednání a byl připraven se dohodnout, obě žalované již nejednaly. To, že se osobně nezúčastnil prvního setkání s mediátorem, proto nemá žádný význam, neboť smysl a účel mediace tím nebyl nijak dotčen či zmařen. Aplikace § 150 o. s. ř. tedy není namístě. Žalobce v neposlední řadě uvedl, že je tu nadále důvodná obava z dalšího rušení imisemi hluku tak, jak plyne z oficiálních stránek [anonymizována dvě slova] na sociální síti facebook, videí a fotografií z akcí, večírků a tanečních párty, které zde probíhají a dále budou probíhat. Uvedl další akce, které se uskutečnily v měsíci prosinci [rok], jakož i lednu [rok]. Protože tyto akce jsou pořádány dále, přičemž se jedná o akce s hudební produkcí za účasti DJ, osvětlení, tanečních póz a podobně hrozba pronikání imisí hluku je stále dána. Závěrem žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a to na podkladě včas podaných a přípustných odvolání, a posléze dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

13. Doplněným dokazováním v souladu s § 205 písm. f) o. s. ř. o inzerci druhé žalované na další hudební akce, které se konaly dne [datum], [datum] [datum], [datum] a [datum] odvolací soud zjistil, že provoz baru [anonymizována dvě slova] nedoznal žádných změn a nadále jsou v něm provozovány akce, večírky a taneční párty typu diskotéky s hlučnou reprodukovanou taneční hudbou. Z přetisku emailové komunikace mezi právními zástupci účastníků a mediátorem [příjmení] [jméno]. [příjmení], Ph.D. nebylo prokázáno, že žalobce svojí neúčastí na prvním mediačním setkání toto zmařil.

14. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně korektně provedeným dokazováním ve smyslu § 120 o. s. ř. zjistil skutkový stav věci a tento posléze správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud z uvedených důvodů ze zjištěného skutkového stavu věci soudem prvního stupně vychází a na jeho zjištění odkazuje. Správně soud prvního stupně uzavřel, že druhá žalovaná provozováním svého podniku v nebytových prostorách ve vlastnictví první žalované dlouhodobě ruší vlastnické právo žalobce, a to překračováním maximálních limitů imisí hluku, stanovených hygienickými předpisy, přičemž hrozba dalšího rušení je tu dána i do budoucna. Žalobě proto dle § 1012 a § 1013 o. z. jako důvodné vyhověl. K námitce žalovaných, že navrhovaný žalobní petit žalobce je neurčitý, respektive nevykonatelný, nutno poukázat na to, že tento je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006, rozsudek ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003). Lze tak souhlasit se žalobcem, že exekuční soud se v rámci vykonávacího řízení omezí toliko na prokazování toho, zda došlo či nedošlo k porušení povinnosti, uložené rozsudkem, tedy, zda došlo k překročení limitů stanovených nařízením vlády č. 272/2001 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací a nebude nucen k výkladu žádných hmotněprávních předpisů. Z výroku rozhodnutí soudu, který převzal žalobcem navrhovaný soudní petit, totiž nepochybně vyplývá, že je namístě, aby stanovená povinnost žalovaným odpovídala zákonným limitům, stanoveným v nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví, a to před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Stejně tak odvolací soud nemá za to, že by výrok rozsudku ve věci samé formálně neodpovídal provedenému dokazování. Naopak lze poukázat na to, že na podkladě provedeného dokazování, a to i znaleckým posudkem ve věci podaným, bylo prokázáno, že nebytové jednotky ve vlastnictví první žalované, situované v prvním nadzemním podlaží a prvním podzemním podlaží jsou stavebně propojeny, když vstup do prostor v prvním podzemním podlaží je možný pouze skrze schodiště vedoucí z prvního nadzemního podlaží. Znalec se ve znaleckém posudku zabýval posouzením pronikání hluku do bytové jednotky žalobce, a to jednak z provozovny restaurace – koktejl baru Ľ [anonymizováno] a music baru [anonymizována dvě slova] v prvním nadzemním podlaží a prvním podzemním podlaží, přičemž sám zkonstatoval na podkladě opakovaných měření hluk z provozovny restaurace a hudebního baru [anonymizována dvě slova], umístěných v těchto podlažích, proniká do chráněných prostor bytu žalobce. Nezbude proto, než tuto argumentaci žalovaných považovat za zcela neopodstatněnou. Nadto lze poukázat i na to, že na počátku řízení bylo umístění restaurace a baru v předmětných nebytových prostorech rozloženo jinak, než v době rozhodování soudu prvního stupně, kdy druhá žalovaná přistoupila k tomu, že místa těchto provozoven zaměnila. Zcela nepodstatná je pak i odvolací námitka druhé žalované, že byt žalobce není užíván jako byt, ale popřípadě jako kancelář, když nadto uvedené z provedeného dokazování, a to ani znaleckým posudkem, nijak nevyplynulo. Naopak je zjevné, že předmětný byt žalobce nemůže být dlouhodobě užíván, a to právě pro nadměrné rušení imisemi hluku, jež bylo prokázáno opakovanými měřeními. V neposlední řadě i odvolací námitky druhé žalované o tom, že měření v rámci znaleckého posudku neprovedl znalec, nýbrž je provedl třetí subjekt, byť akreditovaný pro dané měření, jsou též zcela nepřípadné. Znalec [příjmení] [celé jméno znalce] jako fyzická osoba nedisponuje měřící aparaturou, proto mu byl soudem udělen souhlas pro použití akreditované laboratoře. Jestliže pak obě žalované zpochybňují závěry znaleckého posudku, že v rámci něj nebyly vyhodnoceny pouze hodnoty, u kterých by bylo možné jednoznačně určit, že se jedná o hudební produkci a případné doprovodné hlasové projevy osob z prostorů pod bytem žalobce, je třeba poukázat na to, že ze znaleckého posudku vyplývá, že znalec tyto hodnoty jednoznačně rozdělil na tři skupiny a posléze vycházel právě a pouze z té, z níž bylo jednoznačně možné určit, že se jedná o hudební produkci a případné doprovodné hlasové projevy osob z prostorů využívaných druhou žalovanou. Ani v tomto smyslu námitky žalovaných neobstojí, stejně tak jako skutečnost, že nebyla soudem prvního stupně dodržena rovnost stran, když porušení této první žalovaná spatřuje v tom, že jí, ani druhé žalované nebylo umožněno zúčastnit se měření. K uvedenému je třeba podotknout, že soud prvního stupně znalci uložil vypracování znaleckého úkolu v době 45 dnů právě tak, aby nebylo stranám zřejmé, kdy k tomuto měření dojde a bylo tak vyloučeno, aby popřípadě druhá žalovaná svým jednáním zamezila případnému běžně pronikajícímu hluku. Nadto měření nebyl přítomen ani žalobce a toto měření jako takové nemohl žádným způsobem ovlivnit. Pokud pak zejména první žalovaná namítá, že soud prvního stupně neprovedl další dokazování, a to stran dalších přijatých opatření, která v souvislosti s podaným znaleckým posudkem a k návrhu znalce druhá žalovaná provedla, tedy, že soud prvního stupně se nezabýval osazením protihlukových dveří do vnitrobloku, výslechem svědka - provozního restaurace i baru a nastavením aparatury, či místním ohledáním, nutno konstatovat, že ani tyto odvolací námitky nejsou relevantní. Soud prvního stupně nadto dokazování stran opatření protihlukových dveří do vnitrobloku učinil, k výslechu navrhovaného svědka a místního ohledání k zjištění nastavení aparatury sice nepřistoupil, avšak uvedeným postupem nepochybil. Byť toto dokazování neprovedl, správně totiž uzavřel, že je tu nadále v souvislosti se závěrem znaleckého posudku podaného Ing. [celé jméno znalce] hrozba, že žalobce bude imisemi hluku nadále obtěžován, neboť v důsledku provozu restaurace a baru druhou žalovanou k imisím hluku v souvislosti s hlučnou reprodukovanou hudbou bude opět docházet. Ze znaleckého posudku totiž jednoznačně vyplynulo, že hluk a vibrace, tedy imise typické pro hudební produkci, se přenáší právě stavebními konstrukcemi a nikoliv jen vzduchem. Z těchto důvodů je třeba odmítnout další provedená opatření ze strany žalovaných, respektive druhé žalované, pokud spočívají právě a pouze v tom, že je to provozní, který bude hlídat zavírání dveří, respektive to, aby návštěvníci po 22. hodině nechodili kouřit do vnitrobloku, popřípadě bude hlídat nastavení hlasitosti aparatury. Taková případná opatření, ač je druhá žalovaná provedla či neprovedla, nemohou totiž být rozhodná pro posouzení nebezpečí opakování rušení imisemi hluku v budoucnu, neboť je zřejmé, že z těchto avizovaných opatření nemůže žádné vést k jednoznačnému vyloučení obtěžování nadměrným hlukem, bude-li v předmětných nebytových prostorách hlučná hudební produkce nadále provozována. Protože záměr druhé žalované v produkcích hlučné reprodukované hudby pokračovat byl prokázán i v průběhu odvolacího řízení, je zjevné, že hrozba rušení vlastnického práva žalobce nadměrnými imisemi hluku je dána. Odvolací soud tak uzavírá, že ani námitky žalovaných, že soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř., jakož i že nebylo provedeno žalovanými navrhované dokazování, a proto nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, nepovažuje za relevantní a způsobilé zvrátit správné závěry soudu prvního stupně stran předmětu sporu.

15. Odvolací soud dále konstatuje, že obsahem spisu je, že soud prvního stupně nařídil usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], účastníkům první setkání se zapsaným mediátorem, a to v rozsahu trvání tohoto setkání do tří hodin, přičemž mediátorem ustanovil JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., a proto řízení do [datum] přerušil. Obsahem spisu však následně tak, jak již konstatoval soud prvního stupně, není, jak setkání účastníků se zapsaným mediátorem proběhlo, respektive obsahem spisu o něm není žádný záznam. Žalované pak ani v průběhu odvolacího řízení neprokázaly, že by žalobce nedostavením se k prvnímu setkání s mediátorem toto jednání zmařil. Jestliže tedy soud prvního stupně konstatoval, že podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. stran rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky z těchto důvodů neshledal, odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje a považuje za odpovídající, aby náklady řízení ve vztahu mezi účastníky byly odůvodněny § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. dle úspěchu ve věci a náklady řízení státu pak dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

16. Na podkladě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů řízení, které mu v této fázi vznikly. Náklady řízení žalobce sestávají ze tří úkonů právní služby advokáta po 1 500 Kč (§ 9 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), ze tří režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky) a z 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 034 Kč, celkem tedy náklady odvolacího řízení žalobce ve výši 6 434 Kč.

Poučení