25 Co 35/2025 - 240

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 363 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 9 C 100/2024-216 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 12 378 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 363 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 363 000 Kč od 29. 2. 2024 do zaplacení, to vše do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu), a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 165 568 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobkyně (bod II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud reprodukoval procesní podání účastníků, podal přehled ve věci provedených důkazů a z nich čerpaných skutkových zjištění; současně vysvětlil, proč některé důkazy nehodnotil či neprovedl, a citoval znění ust. § 2048 odst. 1 a § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný po rozvodu jejich manželství uzavřeli ve smyslu ust. § 739 o. z. dohodu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 4. 10. 2022, ve které byly vypořádávány i bytová jednotka č. [hodnota] v [adresa] a hypoteční úvěr zajištěný zástavním právem k této bytové jednotce. Žalovaný se v dohodě o vypořádání zavázal dle ust. § 2048 o. z. zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 1 000 Kč za každý den prodlení pro případ porušení smluvní povinnosti zajistit vyvázání žalobkyně z této hypotéky nejpozději do 31. 12. 2022. Žalovaný se v dohodě o vypořádání dále zavázal dle ust. § 2048 o. z. zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 1 000 Kč za každý den prodlení pro případ porušení smluvní povinnosti zajistit výmaz zástavního práva k bytové jednotce č. [hodnota] v [adresa] z katastru nemovitostí nejpozději do 31. 12. 2022. Z emailové komunikace účastníků podle okresního soudu vyplývá, že dne 8. 3. 2023 projevila žalobkyně toliko vůli neodstoupit od dohody o vypořádání za předpokladu, že žalovaný splní své závazky do 10. 6. 2023. Dne 9. 6. 2023 pak žalobkyně projevila vůli neodstoupit od dohody za předpokladu, že žalovaný splní své závazky v dodatečně poskytnuté lhůtě do 31. 10. 2023. Z této korespondence tedy nelze dovodit, že by lhůty pro zajištění vyvázání žalobkyně z hypotéky a pro zajištění výmazu zástavního práva k bytové jednotce ujednané v dohodě o vypořádání ze dne 4. 10. 2022 byly následně změněny na pozdější termín do 31. 10. 2023, event. že by se žalobkyně plně či částečně vzdala práva na zaplacení smluvních pokut.

3. Okresní soud proto dospěl k závěru, že povinností žalovaného bylo zajistit vyvázání žalobkyně z hypotéky a zajistit výmaz zástavního práva k bytové jednotce nejpozději do 31. 12. 2022, což žalovaný neučil. K výmazu zástavního práva došlo až dne 3. 5. 2023. Žalobkyni tak vznikl nárok na smluvní pokutu v kapitalizované výši 122 000 Kč za období od 1. 1. 2023 do 2. 5. 2023 (tj. 1 000 Kč x 122 dnů). Žalovaný v rozporu s dohodou o vypořádání zajistil vyvázání žalobkyně z hypotéky až dne 8. 12. 2023. Žalobkyni tak vznikl nárok na smluvní pokutu v kapitalizované výši 341 000 Kč za období od 1. 1. 2023 do 7. 12. 2023 (tj. 1 000 Kč x 341 dnů). Žalobkyni tedy vnikl nárok na zaplacení dvou smluvních pokut v úhrnné výši 463 000 Kč (tj. při součtu uvedených položek 341 000 Kč a 122 000 Kč). Žalobkyně započetla dopisem ze dne 9. 2. 2024 vůči uvedené smluvní pokutě svůj závazek zaplatit žalovanému částku ve výši 100 000 Kč. Dluh žalovaného z titulu smluvní pokuty tedy v části 100 000 Kč již zanikl (zmiňovaným započtením). Nedoplatek na smluvních pokutách tak činí 363 000 Kč.

4. V další části odůvodnění rozsudku se okresní soud zabýval námitkou žalovaného, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, tedy zda jsou dány dle ust. § 2051 o. z. zákonné důvody pro její snížení, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Připomněl k tomu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Uzavřel, že ujednané smluvní pokuty sloužily k tomu, aby žalovaného donutily včas splnit smluvně převzaté povinnosti, tj. zajistit vyvázání žalobkyně z hypotečního úvěru zajištěného zástavním právem k bytové jednotce č. [hodnota] v [adresa] a zajistit výmaz tohoto zástavního práva z katastru nemovitostí. Jinými slovy, ujednaná smluvní pokuta měla funkci preventivně sankční. Obě smluvní pokuty byly ujednány v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem. Uzavření dohody o vypořádání přitom předcházelo časově náročné soudní řízení o vypořádání společného jmění. V dohodě o vypořádání ze dne 4. 10. 2022 bylo ujednáno, že žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí bytové jednotky č. [hodnota] v [adresa]. Žalovaný se pak na základě této dohody stal výlučným vlastníkem bytové jednotky č. [hodnota] v [adresa], vlastníkem členského podílu v Bytovém družstvu [adresa] spojeném s právem užívat družstevní byt, motocyklu Kawasaki, automobilu zn. Nissan Pathfinder; žalovaný pak převzal dluhy ze dvou hypoték vztahující se k bytové jednotce v Sezemické ulici a k bytové jednotce v Průmyslové ulici. Z dohody o vypořádání ze dne 4. 10. 2022 tedy vyplývá, že žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí bytové jednotky č. [hodnota] v [adresa], na které vázla předmětná hypotéka, ze které měla být žalobkyně „vyvázána“. Povinností žalovaného bylo, pod sankcí smluvních pokut, převzít hypoteční úvěr a zajistit vyvázání žalobkyně z této hypotéky nejpozději do 31. 12. 2022, jakož i zajistit výmaz zástavního práva k bytové jednotce nejpozději do 31. 12. 2022. Není také sporu, že tuto bytovou jednotku žalobkyně užívala k bydlení, a to společně se synem účastníků. Okresní soud vyšel z úvahy, že již ze samotné podstaty zástavního práva, zatěžujícího bytovou jednotku č. [hodnota] žalovaný věděl nebo musel vědět, že nesplnění smluvní povinnosti vyvázat žalobkyni z hypotéky a zajistit výmaz zástavního práva k bytové jednotce je spojeno s potenciálním ohrožením vlastnického práva žalobkyně k bytové jednotce č. [hodnota], neboť při nesplnění povinnosti dluhu žalovaného by se hypoteční věřitel domáhal uspokojení své pohledávky z hypotečního úvěru právě z výtěžku zpeněžené zástavy - bytové jednotky v [adresa] ulici (viz ust. § 1309 odst. 1 o. z.). Žalovaný také věděl nebo musel vědět, že nejistota či obava z potencionálního nebezpečí zpeněžení bytové jednotky, kterou žalobkyně užívala k bydlení, představuje pro žalobkyni jako vlastnici zástavy negativní psychickou zátěž. Nelze proto souhlasit s tezí, že nikoli včasné splnění povinností vyvázat žalobkyni z hypotéky a zajistit výmaz zástavního práva se v posuzované věci nijak nedotklo oprávněných zájmů žalobkyně; opak je pravdou. Lidsky pochopitelná a předvídatelná nejistota a obava žalobkyně z potenciálního ohrožení vlastnického práva a práva bydlení přitom trvala od 1. 1. 2023 do 3. 5. 2023, resp. do 8. 12. 2023, když žalovaný zajistil výmaz zástavního práva k bytové jednotce až dne 3. 5. 2023 a vyvázání žalobkyně z hypotéky až dne 8. 12. 2023.

5. Porušení smluvních povinností žalovaného zajistit vyvázání žalobkyně z hypotéky nejpozději do 31. 12. 2022 a zajistit výmaz zástavního práva k bytové jednotce nejpozději do 31. 12. 2022 okresní soud kvalifikoval jako zaviněné porušení povinností z vědomé nedbalosti. Žalovaný věděl, že nezajištěním vyvázání žalobkyně hypotéky a nezajištěním výmazu zástavního práva k bytové jednotce ve lhůtě ujednané v dohodě o vypořádání (tj. nejpozději do 31. 12. 2022) poruší smluvně převzatou povinnost, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že k porušení této povinnosti nedojde. Dle názoru okresního soudu totiž žalovaný bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že žalobkyně akceptuje návrhy žalovaného na prodloužení lhůty ujednané v dohodě o vypořádání ke splnění povinnosti. Žalobkyně návrhy žalovaného na prodloužení lhůt ale neakceptovala. Žalobkyně toliko přislíbila žalovanému, že od sjednané dohody o vypořádávání neodstoupí, a to za předpokladu, že žalovaný splní své závazky do 10. 6. 2023, resp. do 31. 10. 2023. Samotný postup žalovaného při zajišťování smluvních povinností lze kvalifikovat jako postup „aktivní“ (tj. žalovaný požádal o prodloužení lhůt a převzaté povinnosti se zpožděním zajistil), ale nikoliv „proaktivní“, tj. takový postup, kterým se snaží dopředu předvídat, co se stane a předcházet událostem, jakož nastalé události účinně a včas řešit. Žalovaný dostatečně proaktivně neřešil komplikace, které „subjektivně“ nepředvídal již v procesu uzavírání dohody o vypořádání, tj. nemožnost zřízení zástavního práva k družstevnímu podílu žalovaného z důvodu nesouhlasů ostatních členů bytového družstva, změna zaměstnání, nutnost nově ocenit nemovitosti, nutnost mimořádné splátky úvěru, nutnost sjednání nového úvěru. Důsledkem nikoliv proaktivního postupu žalovaného pak bylo prodlení s plněním závazků, když žalovaný zajistil výmaz zástavního práva k bytové jednotce teprve dne 3. 5. 2023 a vyvázání žalobkyně z hypotéky až dne 8. 12. 2023. Smluvní pokuty jsou dle názoru prvostupňového soudu zcela přiměřené s přihlédnutím k hodnotě a k významu zajišťovaných povinností (tj. ochrana vlastnického práva k bytové jednotce, ochrana práva na bydlení žalobkyně), jakož i s přihlédnutím k okolnostem žalovaným tvrzeným a prokázaným. Rozhodnutí o úroku z prodlení opřel okresní soud o ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení, nákladový výrok pak o ust. § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění (dále jen „OSŘ“), k tomu připojil konkrétní výpočet výše nákladů, na což nadepsaný soud pro stručnost v této části svého rozsudku plně odkazuje.

6. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalovaný. Uplatnil odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. e/ a písm. g/ OSŘ. Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že z emailové korespondence právních zástupců účastníků řízení nelze dovodit, že by lhůty pro převzetí hypotečního úvěru u ČSOB Hypoteční banky, a. s., na základě smlouvy reg. č. [hodnota] (dále jen „hypoteční úvěr“) a vyvázání žalobkyně z tohoto hypotečního úvěru a pro zajištění výmazu zástavního práva váznoucího na bytové jednotce č. [hodnota], umístěném v domě č.p. [hodnota] na pozemku st. p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále jen „byt v [adresa] ulici“), které byly sjednány v Dohodě o vypořádání vzájemných majetkových vztahů - společného jmění manželů (dále jen jako „Dohoda“), byly následně změněny na pozdější termín do 31. 10. 2023. Podle názoru žalovaného prvostupňový soud tuto právní otázku posoudil nesprávně, neboť ujednání delší lhůty ke splnění výše uvedených povinností žalovaného v emailové komunikaci lze právně považovat za změnu Dohody, spočívající ve změně lhůt ke splnění povinností žalovaného podle čl. V odst. 3 a odst. 5 Dohody. I v případě, že by nebylo možné právně posoudit dohodu účastníků v rámci emailové korespondence o poskytnutí delší lhůty ke splnění povinností žalovaného podle čl. V. odst. 3 a odst. 5 Dohody za změnu Dohody a žalobkyni by tedy vůči žalovanému vznikl nárok na smluvní pokuty z důvodu prodlení žalovaného se splněním těchto povinností, pak nelze souhlasit s názorem prvostupňového soudu, že jsou žalobkyní uplatněné smluvní pokuty zcela přiměřené.

7. Ve svém odvolání žalovaný dále zdůraznil své přesvědčení, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že uplatněné smluvní pokuty jsou s ohledem na veškeré okolnosti případu naprosto nepřiměřené a vůči žalovanému krajně nespravedlivé a že byly tedy splněny zákonné důvody pro jejich moderaci; prvostupňový soud měl tedy tyto smluvní pokuty moderovat na přiměřenou výši odpovídající okolnostem případu, které – jak uvádí i v odůvodnění svého rozsudku - byly v řízení prokázány. To však prvostupňový soud neučinil. V řízení bylo podle odvolatele prokázáno, že smluvní pokuty jsou nepřiměřené jednak vzhledem k okolnostem porušení povinností zajištěných těmito pokutami a k okolnostem, které nastaly po jejich porušení. Na straně žalovaného byly prokázány okolnosti, které mu znemožnily splnit povinnosti z Dohody včas a které nemohl ovlivnit. Jedná se o změnu zaměstnavatele, možnost vyvázání žalobkyně z hypotečního úvěru podle podmínek ČSOB Hypoteční banky, a. s., teprve po prodloužení pracovní smlouvy, nemožnost zastavení družstevního podílu žalovaného v Bytovém družstvu [adresa] jako náhrady za vymazávané zástavní právo na bytě v [adresa] ulici z důvodu nesouhlasu členů bytového družstva (včetně nesouhlasu samotné žalobkyně jako členky družstva), provedení úkonů nutných k výmazu zástavního práva u bytu v [adresa] ulici a zřízení zástavního práva u bytu žalovaného v [adresa] ulici (tj. nutnost ocenění bytu v [adresa] ulici, nutnost úhrady mimořádné splátky na hypoteční úvěr ve výši 230 000 Kč, nutnost sjednání úvěru u Raiffeisenbank, a. s., pro zajištění finančních prostředků na úhradu mimořádné splátky hypotečního úvěru). Současně byla prokázána nepřiměřenost smluvních pokut i z toho hlediska, jakým způsobem se prodlení žalovaného se splněním povinností podle Dohody dotklo zájmů žalobkyně jako věřitelky. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu, že nesplnění povinností ve sjednané lhůtě způsobilo žalobkyni nejistotu, obavy a negativní psychickou zátěž. Ač smluvní pokuty zajišťovaly splnění poměrně významných povinností, bylo prokázáno, že v tomto konkrétním případě se žalobkyně jako věřitelka necítila zásadně ohrožena na svých právech a v právní nejistotě. Jednak bylo prokázáno, že byla opakovaně ujišťována finančním poradcem [tituly před jménem] [jméno FO], že žalovaný činí pro splnění obou sjednaných povinností vše potřebné, že tyto povinnosti zcela jistě splní, avšak se zpožděním. Navíc sama žalobkyně s prodloužením lhůt ke splnění povinností žalovaného opakovaně a okamžitě souhlasila, ač tak činit nemusela, naopak mohla od Dohody z důvodu nesplnění povinností v původní lhůtě odstoupit a nechat ve věci rozhodnout soud. Tyto prokázané skutečnosti tak dokazují, že se žalobkyně necítila a nemohla cítit nijak ohrožena na svých právech a zájmech a že pro ni nebylo prodlení žalovaného negativní psychickou zátěží. Tvrzení žalobkyně, že jí pozdější výmaz zástavního práva k bytu v [adresa] ulici bránil v jeho údajně zamýšleném prodeji, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Pokud by žalobkyně skutečně hodlala byt v [adresa] ulici po výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí prodat, pak by ho nepochybně nabídla k prodeji bezprostředně po tomto – byť opožděném - výmazu zástavního práva. Jak však vyplývá ze smlouvy o výhradním zprostředkování, kterou žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba]., žalobkyně začala byt prodávat prostřednictvím této společnosti teprve dne 5. 6. 2024, ačkoli k výmazu zástavního práva došlo již více než rok předtím - dne 3. 5. 2023 s právními účinky ke dni 11. 4. 2023. Žalovaný tak je přesvědčen, že vzhledem k výše uvedeným okolnostem věci, které mají zásadní význam pro posouzení přiměřenosti smluvních pokut, je zcela přiměřená smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč, kterou již žalobkyně započetla před podáním žaloby proti nároku žalovaného na vyplacení vypořádacího podílu podle Dohody. Soud měl tedy moderovat nárok žalobkyně na tuto částku a žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

8. Žalovaný tudíž navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, popř. tak, že mu bude uložena povinnost k zaplacení smluvní pokuty moderované, event. jej navrhl zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. Pro případ potvrzení rozsudku odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil výrok pod bodem II. napadeného rozsudku tak, že se žalobkyni náhrada nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných nepřiznává, a to s ohledem na okolnosti projednávané věci, neboť v kontextu prokázaných skutečností by bylo vůči žalovanému nespravedlivé a nepřiměřeně tvrdé, pokud by mu soud uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení - aplikace ust. § 150 OSŘ tuto nepřiměřenou tvrdost odstraní.

9. Žalobkyně se s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. Pokud se týká procesní obrany žalovaného, dle žalobkyně bylo prokázáno, že na základě emailové korespondence účastníků řízení nedošlo ke změně obsahu Dohody. K tomuto závěru došel rovněž soud prvního stupně. Žalobkyně pouze sdělila, že pokud bude skutečně do určitého pozdějšího data ze strany žalovaného splněno, tak žalobkyně neodstoupí od Dohody, když čl. VII. odst. 4 Dohody jí toto právo výslovně umožňoval. Žalobkyně nikdy neuvedla, že v případě pozdějšího splnění závazku žalovaného nebude požadovat sjednané smluvní pokuty. K tomu by dle obsahu Dohody také musel být uzavřen písemný dodatek Dohody, což nebyl. Z emailové komunikace mezi stranami pak nelze ani dovodit, že by se žalobkyně plně či částečně vzdala práva na zaplacení smluvních pokut (viz článek V. rozsudku, bod 31.) Nadto nutno zdůraznit, že žalobkyně mohla požadovat nad rámec uplatněného touto žalobou i smluvní pokutu dle čl. VII. odst. 4 Dohody, nicméně tak nečinila.

10. V obsahu svého vyjádření k odvolání žalovaného žalobkyně dále uvedla, že v průběhu řízení bylo žalovaným poukazováno v kontextu s nejnovější judikaturou Nejvyššího soudu ČR (konkrétně jeho rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022), na nepřiměřenost smluvní pokuty ve smyslu nepřiměřenosti konkrétního uplatněného nároku na smluvní pokutu. Tuto judikaturu žalobkyně rovněž respektuje, nicméně z této judikatury nevyplývá, že by smluvní pokutu nebylo možné nyní vůbec požadovat, ale že soud má zvážit všechny okolnosti, související se smluvní pokutou ve vztahu k její přiměřenosti. I po vydání výše uvedeného judikátu soudy běžně sjednané smluvní pokuty přiznávají, jen se blíže okolnostmi týkajícími se smluvní pokuty více zabývají. Uvedená judikatura limituje primárně nesmyslné a přemrštěné smluvní pokuty za nepodstatná porušení, což určitě není tento případ. Žalobkyně zopakovala, že funkcí smluvní pokuty sjednané mezi účastníky řízení v Dohodě bylo motivovat žalovaného k zajištění doplacení hypotečního úvěru váznoucího na bytové jednotce v [adresa], zajištění vyvázání žalobkyně z předmětného hypotečního úvěru na uvedené bytové jednotce a současně zajištění výmazu zástavního práva váznoucího na předmětné bytové jednotce v katastru nemovitostí, tj. zajištění těchto smluvních povinností ve sjednaném, pokud možno v co nejkratším, termínu. Ostatně v řízení před soudem, konkrétně u soudního jednání dne 28. 8. 2024, bylo procesními stranami učiněno nesporným, že ujednaná smluvní pokuta měla funkci preventivně sankční (viz rovněž článek VI. rozsudku bod 40.) Soud prvního stupně pak podrobně rozvedl ve svém odůvodnění funkce smluvních pokut a postupy při jejich moderaci (viz článek IV. rozsudku). Podle žalobkyně je třeba vzít v potaz zejména ty skutečnosti, že se jednalo o vypořádání společného jmění manželů v nikoliv zanedbatelné částce (aktiva v ceně minimálně 9 mil. Kč, pasiva v ceně cca 3,5 mil. Kč) a současně byl u účastníků řízení dán oboustranný zájem na tom, aby se celá věc dořešila v co možná v nejkratší době. Žalovaný se na obsahu Dohody s žalobkyní shodl včetně sjednané smluvní pokuty, která byla sjednána nejen ve prospěch žalobkyně, ale pokud by žalobkyně porušila své jiné sjednané povinnosti, naopak by smluvní pokutu mohl požadovat žalovaný. Dohoda v žádném případě nebyla jednostranná ve prospěch žalobkyně. Žalovaný vždy žádal o prodloužení lhůty ke splnění závazků až po urgencích a iniciativy ze strany žalobkyně, a to až poté co nebyl ve lhůtě závazek splněn. V žádném případě nežádal o prodloužení lhůty ještě před jejím uplynutím, přestože vzhledem k okolnostem již nepochybně předběžně věděl, že závazek není schopen v dané lhůtě splnit. Žalobkyně pak shodně jako soud prvního stupně (viz článek VI. bod 45.) uvádí, že porušení smluvních povinností žalovaného zajistit vyvázání žalobkyně z hypotéky nejpozději do 31. 12. 2022 a zajištění výmazu zástavního práva k bytové jednotce nejpozději do 31. 12. 2022 soud kvalifikuje jako zaviněné porušení povinností z vědomé nedbalosti. Žalovaný věděl, že nezajištěním vyvázání žalobkyně z hypotéky a nezajištěním výmazu zástavního práva k bytové jednotce ve lhůtě ujednané v dohodě o vypořádání (tj. nejpozději do 31. 12. 2022) poruší smluvně převzatou povinnost, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že žalobkyně akceptuje návrhy žalovaného na prodloužení lhůty ujednané v dohodě o vypořádání ke splnění povinnosti. Dále soud prvního stupně správně dovodil (viz článek VI. bod 46. a 47.), že samotný postup žalovaného při zajišťování smluvních povinností lze kvalifikovat jako postup „aktivní“ (tj. žalovaný požádal o prodloužení lhůt a převzaté povinnosti se zpožděním zajistil), ale nikoliv „proaktivní“, tj. takový postup, kterým se snaží dopředu předvídat, co se stane a předcházet událostem, jakož nastalé události účinně a včas řešit. Žalovaný pak dostatečně proaktivně neřešil komplikace, které „subjektivně“ nepředvídal již v procesu uzavírání předmětné Dohody, tj. nemožnost zřízení zástavního práva k družstevnímu podílu žalovaného z důvodu nesouhlasů ostatních členů bytového družstva, změna zaměstnání, nutnost nově ocenit nemovitosti, nutnost mimořádné splátky úvěru, nutnost sjednání nového úvěru. Důsledkem nikoliv proaktivního postupu žalovaného pak bylo prodlení s plněním závazků, když žalovaný zajistil výmaz zástavního práva k bytové jednotce až dne 3. 5. 2023 a vyvázání žalobkyně z hypotéky až dne 8. 12. 2023.

11. Podle žalobkyně je nutno také nad rámec všeho podotknout, že v důsledku předmětné Dohody nabyl žalovaný více aktiv, a tedy nemovitého majetku než žalobkyně, když od doby odhadů předmětných nemovitých věcí učiněných v r. 2020 cena nemovitých věcí razantně vzrostla až o několik desítek procent. Ostatně již dříve v rámci sjednávání Dohody žalobkyně opakovaně sdělovala žalovanému, že pokud nebude a není schopen své závazky splnit, ať dojde k prodeji nemovitých věcí. Žalovaný toto odmítal, nemovité věci si ponechal a získává z nich nájemné. Pokud by žalovaný některou z nemovitých věcí, včetně družstevních podílů, prodal, mohl jednoduše své závazky bez potíží splnit. Žalobkyně v řízení také prokázala, že již před uzavřením Dohody se setkala se žalovaným a s jeho finančním poradcem [tituly před jménem] [jméno FO], kdy projednali podrobnosti ve vztahu k refinancování a jejího vyvázání, přičemž byla ujištěna, že žalovaný má v bance vše předjednáno, a tudíž žalobkyně důvodně očekávala, že žalovaný bude schopen své sjednané závazky řádně a včas splnil. Pokud se žalovaný brání tím, že nakonec mu banka neumožnila refinancování z důvodu změny jeho zaměstnání, žalovaný musel být předem srozuměn s tím, že pokud se rozhodne změnit si zaměstnání, může to jeho předběžné dohody s bankou narušit. Nikdo žalovaného nenutil, aby zaměstnání změnil, bylo to jeho rozhodnutí, a pokud se tak rozhodl, měl i to mít předjednané s bankou. Pokud by žalobkyně věděla, že žalovaný své závazky dle Dohody nesplní, tuto by s ním ani neuzavřela. Prodlení žalovaného pak v konečné podstatě způsobilo žalobkyni těžkosti nejen s hledáním vyhovujícího a většího bydlení pro ni a pro společného syna účastníků. O záměru žalobkyně zrealizovat prodej bytové jednotky na [adresa] pak žalovaný dobře věděl již od počátku jednání ohledně vypořádání společného jmění manželů, což však právě v důsledku porušení smluvních povinností žalovaným nebylo možné. Jednáním, resp. nečiněním, žalovaného pak byla žalobkyně omezena v disponování se svým majetkem, tento nemohla zpeněžit, ale rovněž jej nemohla použít k zajištění svých dalších závazků, zejm. souvisejících s plánovanou koupí jiné větší bytové jednotky, např. tedy nemohla bytová jednotka sloužit k zajištění jiného hypotečního úvěru, když na bytové jednotce stále vázlo zástavní právo vztahující se k závazku, který se v rámci vypořádání společného jmění manželů zavázal převzít žalovaný. Žalobkyně také po celou dobu žila v nejistotě, zda zástavní věřitel nezesplatní předmětné úvěry a nebude se dožadovat uspokojení z předmětu zástavy, tedy de facto již z výlučného majetku žalobkyně. K tomuto závěru rovněž došel soud prvního stupně, když v článku VI. bodu 44. konstatoval, že žalovaný také věděl nebo musel vědět, že nejistota či obava z potencionálního nebezpečí zpeněžení bytové jednotky, kterou žalobkyně užívala k bydlení, představuje pro žalobkyni jako vlastnici zástavy negativní psychickou zátěž. Nelze proto souhlasit s tezí, že nikoli včasné splnění povinností vyvázat žalobkyni z hypotéky a zajistit výmaz zástavního práva se v posuzované věci nijak nedotklo oprávněných zájmů žalobkyně; opak je pravdou. Žalobkyně také poukázala na to, že smluvní pokuty ujednané v Dohodě v částce 1 000 Kč za každý den prodlení se splněním smluvní povinnosti žalovaným v přepočtu činily 0,01 % denně z celkové hodnoty nemovitých věcí zařazených do vypořádání společného jmění manželů. Ujednaná smluvní pokuta tedy zcela odpovídá standardům pro sjednávání smluvních pokut stanovených českými soudy. Ostatně zcela přiměřenou a důvodnou ji shledal rovněž soud prvního stupně; není na místě a nejsou ani dány důvody pro její moderaci. V neposlední řadě pak lze podle žalobkyně odkázat na další, pro tento spor zcela zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, kde dovolací soud vyslovil závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty naopak nelze usuzovat z její celkové výše, pokud je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Nelze tedy nyní klást k tíži žalobkyně, že s ohledem na prodlení žalovaného se splněním smluvní povinnosti, smluvní pokuta dosáhla výše žalované částky. Současně nejde o částku nijak extrémní ve vztahu k hodnotě řešeného majetku, který v mezidobí vzrostl na hodnotě i možná o desítky procent, tedy značně více, než představuje tato smluvní pokuta.

12. Po zjištění, že odvolání podala oprávněná osoba, včas, že obsahuje podstatné náležitosti a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 a § 205 OSŘ), přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), bez nařízení jednání (ust. § 214 odst. 3 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

13. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalovaného zaujímá následující stanovisko.

14. Podle ust. § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. Podle ust. § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

16. Žalovaný ve svém odvolání namítá, že došlo ke změně dohody uzavřené mezi účastníky co do lhůty ke splnění jeho povinnosti a že tudíž nenastalo jeho prodlení jako předpoklad vzniku nároku žalobkyně na smluvní pokutu. Dále namítá, že uplatněné smluvní pokuty jsou nepřiměřené okolnostem věci a že jsou dány důvody pro jejich moderaci. Konečně se pak domáhá aplikace ust. § 150 OSŘ, tedy nepřiznání náhradového práva žalobkyni (pro případ potvrzení prvostupňového meritorního rozhodnutí).

17. S první námitkou žalovaného se bezezbytku a precizně vypořádal prvostupňový soud (srov. především body 9., 16., 30. a 31. odůvodnění prvostupňového rozsudku). Žalovaný tyto závěry okresního soudu nijak nevyvrací, jeho polemika vychází ze subjektivního hodnocení provedených důkazů a pomíjí, že změna Dohody by se musela uskutečnit formou odpovídající smluvním ujednáním, zákonu. Takovou změnu Dohody však žalovaný nejenže neprokázal, ale ani netvrdil.

18. Ke druhé žalovaným formulované odvolací námitce krajský soud uvádí, že Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) mimo jiné formuloval závěr, že – cit.: „… smyslem zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty podle § 2051 o. z. je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Při moderaci smluvní pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti daného případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné.“ Tento postup okresní soud dodržel, hodnotil všechny relevantní skutečnosti z hlediska jejich závažnosti na straně obou účastníků. Zevrubně zejména v bodech 38. – 49. odůvodnění rozsudku své úvahy vyložil. Jejich správnost odvolací argumentace žalovaného nijak nezpochybňuje.

19. K požadavku žalovaného, že okolnosti případu umožňují použití ust. § 150 OSŘ - tedy nepřiznání žalující straně náhradu nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné, lze připomenout závěry vyslovené k aplikovatelnosti uvedeného ustanovení Ústavním soudem. Ústavní soud zdůraznil, že základní zásadou pro rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 OSŘ. Její prolomení prostřednictvím ustanovení § 150 OSŘ je možné jen ve výjimečných případech, jež přitom nelze spojovat pouze s majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3015/09). Ust. § 150 OSŘ slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2920/08, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Závěr soudu o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení předpokládá existenci okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 16843). V posuzované věci však žalobkyni nezbylo v důsledku postoje žalovaného nic jiného než domáhat se svého práva u soudu. Vynaložila-li v souvislosti se soudním řízení náklady, pak po ní nelze spravedlivě žádat, aby je nesla ze svého.

20. Odvolací soud z důvodů výše uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný v obou jeho výrocích potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, která se ubránila odvolání protistrany a které tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Tyto náklady sestávají z odměny za právní zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (tj. písemné vyjádření k odvolání /srov. § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění /dále jen „AT“/) ve výši 9 780 Kč (viz ust. § 7 bod 6 AT /při nezměněné sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty, jež je předmětem tohoto sporu, i po 1. 1. 2025/), k tomuto úkonu právní služby náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT /při změněné výši této náhrady s účinností od 1. 1. 2025/), to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalovaného plátcem (ust. § 137 odst. 3 OSŘ). Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 12 378 Kč pak byla žalovanému uložena s místem plnění k rukám zástupkyně (advokátky) žalobkyně (viz ust. § 149 odst. 1 OSŘ) ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (tj. ve lhůtě totožné, jak o ní rozhodl okresní soud ve vztahu k prvostupňovým nákladům) z důvodu souladnosti plnění uložených náhradových povinností (viz ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem OSŘ).

Poučení