25 Co 353/2024 - 72

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: Česká republika - [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [adresa] za níž jedná Česká republika - [správní orgán] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] pro zaplacení 1 053 000 Kč s příslušenstvím + 24 504,44 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. května 2024, č. j. 45 C 266/2022-52, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce do výroku o nepřipuštění změny žaloby (II) a do zamítavého výroku (IV) co do částky 5 742,80 Kč s příslušenstvím se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (IV) co do částky 1 053 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (V) potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem obvodní soud připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žaloby o úrok z prodlení (výrok I) a nepřipustil změnu žaloby navrženou v podání ze dne 18. 1. 2024 tak, že uplatněný nárok ve výši 1 053 000 Kč má nadále představovat nemajetkovou újmu z titulu zdravotních problémů ve výši 526 500 Kč s příslušenstvím a nemajetkovou újmu z titulu narušení rodinných vztahů ve výši 526 500 Kč s příslušenstvím (výrok II). Dále obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobci 19 032,36 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 18. 8. 2022 do zaplacení (výrok III) a ve zbytku 1 058 472,08 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení za dobu od 18.8.2022 do zaplacení žalobu zamítl (IV). Žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 733,65 Kč (výrok V).

2. Takto soud rozhodl o žalobě ze dne 21. 11. 2022, jíž se žalobce domáhal jednak náhrady škody spočívajících v nákladech na obhajobu (24 504,44 Kč) a jednak náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku trestního stíhání žalobce, které skončilo zproštěním obžaloby (1 053 000 Kč). Obě újmy utrpěl v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno 11. 11. 2019 a pravomocně skončeno 13. 10. 2021.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Potvrdila, že žalobce u ní stejné nároky uplatnil dne 17. 2. 2022. Žalovaná nenahradila žalobci škodu, protože nedoložil vznik škody. Za nezákonné trestní stíhání se žalobci omluvila stanoviskem ze dne 3. 3. 2023 a poskytla mu finanční satisfakci 25 000 Kč, což považuje za dostatečné, a dovolala se promlčení tohoto nároku.

4. Soud prvního zjistil tento skutkový stavu: Žalobce uplatnil u žalované dne 17. 2. 2022 nárok na náhradu škody (obhajné) a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Stanoviskem ze dne 3. 3. 2023 byl nárok žalobce vypořádán.

5. Ohledně trestního stíhání žalobce obvodní soud zjistil, že usnesením [správní orgán 2] ze dne 11. 11. 2019 bylo zahájeno trestní stíhání současného žalobce a jeho syna, oba zastupoval stejný obhájce. Ke stížnosti žalobce bylo usnesení o zahájení trestního stíhání částečně zrušeno dne 2. 3. 2020, rozsudkem ze dne 13. 10. 2021 byli žalobce i jeho syn zproštěni obžaloby s odůvodněním, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. Zprošťující rozsudek byl vyhlášen při hlavním líčení za účasti obhájce žalobce, doručen obhájci žalobce byl 24. 11. 2021, právní moci nabyl 13. 10. 2021. Soud zjistil, že spotřeba vozidla obhájce činila v kombinaci 4,6 litrů nafty na 100 km, porady žalobce s obhájcem se uskutečnily 27. 9. 2021, 10. 2. 2021, 6. 1. 2021 a 2. 6. 2020. Další dokazování ohledně zdravotního stavu žalobce a jeho syna shledal soud nadbytečné.

6. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na ust. § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/.

7. Změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o úrok z prodlení obvodní soud připustil, protože tomuto postupu nebránila žádná překážka (výrok I).

8. Změnu žaloby spočívající v tom že původně požadovaná částka 1 053 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, by se nově měla skládat z částky 526 500 Kč jako náhrady újmy na zdraví a z částky 526 500 Kč jako náhrady za narušení rodinných vztahů, obvodní soud nepřipustil, neboť se jedná o odlišné nároky, než jak byly uplatněny u žalované. Akcentoval to, že nárok na náhradu z důvodu poškozeného zdraví je nárok se samostatným skutkovým základem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011); výrok II.

9. K nároku na náhradu škody spočívající v obhajném uvedl, že za úkony uskutečněné do 2. 3. 2020 činila sazba za 1 úkon právní služby 1 840 Kč dle § 7 bod 5, ve spojení s § 10 odst. 3 písm. c) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a 1 200 Kč za úkony uskutečněné od 3. 3. 2020. Až na poradu ze dne 10. 2. 2021 (která navazovala na předchozí poradu, ale až teprve následně navazovala na úkon soudu) byly všechny uskutečněné úkony účelné, avšak úkon ze dne 13. 1. 2020 je nutno posoudit dle § 11 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 534/2018, II.ÚS 381/2016 nebo III.ÚS 293/2015). Obhájce v souvislosti se zastupováním žalobce uskutečnil 5 cest [místo] – [místo] a zpět (tj. cestovné 1 252,76 Kč), dále měl obhájce nárok na 10 režijních paušálů po 300 Kč a 10 x náhradu za promeškaný čas po 100 Kč a 21% DPH (3 435,60 Kč). Soud proto žalobě co do 19 032,36 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok III) a ve zbytku 5 742,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV).

10. Požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy prvostupňový soud zamítl, protože se žalovaná úspěšně dovolala promlčení (výrok IV). Zdůraznil, že subjektivní promlčecí doba počala běžet od okamžiku, kdy obžalovanému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Žalobce se dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma vyhlášením rozsudku Okresního soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 13. 10. 2021, který stejného dne nabyl právní moci, při jehož vyhlášení byl právní zástupce žalobce přítomen. Námitka, že žalobce neměl povědomí, z jakého důvodu je vlastně obvinění zproštěn, není důvodná, když podle § 128 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, je rozsudek nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu. Vyhlašují se úvodní slova "Jménem republiky", plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Znění výroku pak upravuje § 120 odst. 1 trestního řádu, přičemž pod písm. c) je výslovně uvedeno, že výrok rozsudku obsahuje i zákonná ustanovení, jichž bylo při rozhodnutí použito. Již jen tato skutečnost pak stačí, aby žalobce získal povědomí o tom, na základě jakého ustanovení byl obžaloby zproštěn (zde (§ 226 písm. b/ TŘ) a zda se jedná o důvod, s nímž OdpŠk spojuje vznik odpovědnosti státu za škodu. Námitka žalobce, že musel vyčkat písemného vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí je tak nedůvodná. Od 14. 10. 2021 běžela šestiměsíční promlčecí doba a žalobce včas předběžně uplatnil svůj nárok u žalované dne 17. 2. 2022, čímž došlo k tzv. stavení promlčecí doby. OdpŠk výslovně upravuje variantu, podle které se časové úseky promlčecí doby uplynulé před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. Je tak lichá námitka žalobce, že speciálním předpisem k OdpŠk je obecná úprava promlčecí doby dle zákona č. 82/1998 Sb., občanský zákoník. Žalobce svůj návrh na předběžné projednání nároku podal 56 dní před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, tedy po marně uplynulé šestiměsíční lhůtě k předběžnému projednání nároku tedy zbývalo přesně 56 dní k podání žaloby a tato měla být podána do 14. 10. 2022., byla však podána až 21.11.2022 Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaná projednala nárok žalobce a vydala své stanovisko až dne 3.3.2023, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podal už předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozilo promlčení jeho práva. Ust. § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud by v takovém případě vyčkal vyjádření žalované a poté by v zahájeném řízení pokračoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).

11. Soud neshledal, že by žalovaná vznesla svou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy s poukazem na osobní a zdravotní problémy žalobce v období konce či přelomu roku 2021/2022. Navzdory těmto problémům totiž žalobce byl schopen uplatnit předběžně svůj nárok u žalované v únoru 2022, tedy v zachovalé lhůtě. Jestliže však bylo v moci žalobce tuto žádost podat včas, není objektivní důvod, aby stejně nebylo postupováno i v případě žaloby. Navíc termín pro podání žaloby uplynul 14. 10. 2022, tedy téměř po 10 měsících od žalobcem tvrzeného vzniku zdravotních a psychických potíží. Zvláště v situaci, kdy žalobce nepodával žalobu sám, ale prostřednictvím svého právního zástupce, pak ničeho nebránilo, aby žaloba byla podána v zachovalé lhůtě.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a žalované, která měla v rámci tzv. kumulace nároků (tzn. nemajetková újma v tarifní hodnotě 50 000 Kč, majetková újma v tarifní hodnotě 24 504,44 Kč) úspěch co do 74,46 %, přiznal právo na náhradu 48,91 % nákladů spočívajících v 5 úkonech po 300 Kč (výrok V).

13. Proti výrokům II, IV a V tohoto rozsudku podal žalobce včas přípustné blanketní odvolání, které po výzvě obvodního soudu doplnil tak, že se domáhá zrušení napadených výroků s poukazem na nesprávné právní posouzení věci. Žalobce setrvává na své dosavadní argumentaci. V průběhu řízení žalobu neměnil, jen zpřesnil. To, že soud rozhodl o návrhu žalobce na změnu žaloby až v rozsudku, považuje za procesní vadu. Nemajetková újma žalobce má původ v trestním řízení, ale její následek se projevil až po zprošťujícím rozsudku, neboť o Vánocích v roce 2021 se rapidně zhoršil jeho zdravotní stav a narušily rodinné vazby, přičemž počátek událostí vedoucích ke vzniku újmy lze navázat na trestní stíhání a následky trvají doposud. Soud se věcně nároky žalobce nezabýval (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 1324/14). Nesouhlasí s tím, že žaloba byla podána až po uplynutí promlčení doby, protože její počátek nastal až po doručení zprošťujícího rozsudku (24. 11. 2021), když až z rozsudku se žalobce dozvěděl, kdo za jeho újmu odpovídá. Na písemné odůvodnění rozsudku musel žalobce vyčkat též proto, že ne každé trestní stíhání je v rozporu se zákonem. Všechna příkoří způsobené mu nezákonným trestním stíháním žalobci začala docházet až se značným časovým odstupem. Zdravotní problémy se u žalobce dostavily až po skončení trestního stíhání, též téměř nenapravitelnost vztahů v rodině zjistil až v 12/2021, proto až od Vánoc 2021 se mohla rozběhnout subjektivní promlčecí lhůta. Žalobce spoléhal na aktivní přístup státu alespoň ve formě omluvy, ale té se mu dostalo až po zahájení řízení, přičemž omluva poskytnutá v prvním čtvrtletí roku 2022 by byla dostatečná pro účely nápravy vztahů v rodině. Místo toho žalovaná požadovala další podklady. Podle žalobce se stát nemůže zprostit odpovědnosti za promlčení nároku pro svou pasivitu ohledně poskytnutí satisfakce žalobci. V roce 2022 žalobce trpěl zdravotními problémy, proto nemohl řešit podání žaloby, což měl soud zohlednit jako korektiv dobrých mravů. Vytýká soudu, že ohledně promlčení převzal argumentaci žalované a nevypořádal se s jeho námitkami. Tím, že neprovedl výslech žalobce, zkrátil žalobce na jeho právech, protože se tak žalobce nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem a objasnit, jak se má postupovat ohledně běhu promlčecí doby. Nedostatečné odůvodnění nepřipuštění změny žaloby svědčí o nejistotě soudu, protože „na základě uplatněných důvodů, pro které bylo ke změně žaloby přistoupeno, byly specifikovány důvody, z jakých se žalobce domáhá změny žaloby“. Žalobce chtěl původně nemajetkovou újmu 1 500 Kč denně za 702 dnů nezákonného trestního stíhání, následně žalobcem navrhovaná změna pouze konkretizovala již uplatněné nároky, nelze tvrdit, že se jedná o 2 zcela odlišné nároky, byť v součtu v totožné výši. Žalobce je pánem sporu a nelze tak přisvědčit, že se jedná o změnu žaloby. Při jednání odvolacího soudu k dotazu odvolacího soudu potvrdil, že žalobce obdržel od žalované satisfakci za újmu způsobenou mu trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, ve výši 25 000 Kč, procesně na to reagovat nehodlá.

14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za věcně správný. Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 2813/2021.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce do výroku o nepřipuštění změny žaloby je nepřípustné, do zamítavého výroku o náhradě škody neodůvodněné a ve zbytku neopodstatněné. K procesním námitkám 16. To, které důkazy se provedou a které ne, je na úvaze soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 749/2005). Výslech účastníka pak neslouží k tomu, aby bylo naplněno právo účastníka vyjádřit se ke všem skutečnostem, ale k objasnění sporného skutkového stavu v rozsahu relevantním pro rozhodnutí o věci samé. To samé pak platí o výslechu svědka. Žalobce pak nebyl zkrácen na právu na spravedlivý proces, neboť jeho právo vyjádřit se bylo naplněno již tím, že se jednání účastnil jeho zástupce a dostal prostor přednést celou svou argumentaci včetně vyjádření se k výsledkům dokazování. Pokud soud zamítá žalobu pro promlčení nároku, je zcela nadbytečné, aby se zabýval dalšími otázkami, proto je rozhodnutí soudu o nadbytečnosti provádění dalších důkazních prostředků týkající se otázek nesouvisejících s promlčením zcela správná. Účelem občanského soudního řízení týkajícího se práva na náhradu újmy je rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu nároku vyhovět či nikoli. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se přednostně zabýval jen otázkou promlčení, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé (podobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983 zn. Sc 2/1983 evidované po R 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nikoliv dalšímu skutečnostmi (existencí nesprávného úředního postupu, vzniklé újmy a vztahem příčinné souvislosti mezi nimi). Uplatní-li tedy odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení (§ 6 o.s.ř.), aby soud žalobu na náhradu škody zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za škodu či prokázána výše škody (srovnej Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 380).

17. Argumentace žalobce, že je pánem sporu, proto nejsou jeho podání změnami žaloby, je zcela mimoběžná. Soud posuzuje každé podání účastníka dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), ne podle toho, zda se jedná o stranu žalující nebo žalovanou. Rovněž tak omyl účastníka v procesním úkonu je nepodstatný. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vada odvolání 18. Žalobce uplatnil v žalobě nárok na náhradu škody a nárok na náhradu nemajetkové újmy. Proti rozsudku podal blanketní odvolání (č.l. 58). Obvodní soud usnesením č.l. 60 žalobce vyzval k odstranění vad odvolání, poučil ho, jak vady odstranit, poskytl mu lhůtu k odstranění vad i poučení o následku v podobě odmítnutí odvolání, pokud výzvě nevyhoví. Žalobce reagoval podáním č.l. 61, které se však týká jen nároku na náhradu nemajetkové újmy. Proti výroku v části, kterou byla zamítnuta žaloba v rozsahu 5 742,80 Kč s příslušenstvím, žalobce neuvedl žádný odvolací důvod (§ 205 o. s. ř.). Odvolání žalobce je tedy v tomto rozsahu i přes opravu vadné, tato vada neumožňuje odvolacímu soudu projednat tento nárok (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), proto odvolací soud odvolání žalobce v tomto rozsahu výrokem I odmítl (§ 43 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). K nepřipuštění změny žaloby 19. V žalobě žalobce uvedl, že mu vznikla nemajetková újma tím, že v důsledku trestního stíhání se obával o svou budoucnost, tížilo ho, že jej spolu s ním stíhán i jeho syn, dotklo se to celé širší rodiny, žalobce trpěl dlouhodobě nespavostí, depresivními stavy, nedokázal být oporou své manželce, zhoršila se mu životní úroveň placením služeb advokáta, obával se o svou pověst, musel se přestěhovat, ztratil kamarády, vyskytly se u něj zdravotní problémy, některé přervávají dones. Tuto újmu žádal odškodnit částkou 1 500 Kč za každý den trestního stíhání. Ke svým tvrzením nenavrhl žádné důkazní prostředky z oboru zdravotnictví (ani lékařské zprávy, ani znalecký posudek). Jedná se přitom o zcela totožnou argumentaci jako v žádosti o náhradu škody ze dne 15. 2. 2022 adresované žalované, vyhotovené stejným advokátem; žalobce ani k této žádosti nepřiložil žádné listiny týkající se jeho zdravotního stavu. Žalobcem uváděné okolnosti v žalobě jsou prostým souhrnem okolností, kterými žalobce popisuje svou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním a tvrzení o zdravotních potížích sloužilo jako popis zvýšené intenzity jediné a nedělitelné újmy v osobním životě žalobce (shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, sp. zn. 30 Cdo 716/2010 nebo sp. zn. 30 Cdo 531/2023). Žalobce přitom neuplatnil ani u žalované a ani v žalobě nárok na odškodnění újmy na zdraví jako samostatného nároku. Učinil tak až v podání ze dne 18 1. 2024 po seznámení se s námitkou promlčení. Shodně pak lékařské zprávy žalobce poprvé označil jako důkazní prostředky až ke svým tvrzením až v podání ze dne 18. 1. 2024 (č.l. 32) v reakci na vznesení námitky promlčení ze strany žalované. V rozsudku ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017 Nejvyšší soud vysvětlil, že nárok z titulu poškození zdraví je nárok se samostatným skutkovým základem, který je nárokem odlišným od nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 31a OdpŠk, proto se ani neodškodňuje v režimu § 31a OdpŠk (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1436/2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 1293/2011). Odvolací soudu se tak ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v projednávané věci je z podané žaloby zřejmé, že se žalobce domáhal proti žalované náhrady (jediné a nedělitelné) nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3504/2023) spočívající v obvyklých následcích trestního stíhání (tj. zhoršený zdravotní stav, stres, zhoršené vztahy s rodinou a okolím, zhoršení pověsti apod.).

20. Pokud tedy žalobce v podání ze dne 18. 1. 2024 uvedl, že požaduje zaplatit 526 500 Kč z titulu odškodnění újmy na zdraví a zbytek z titulu odškodnění za zásah do rodinného života, tak se jedná o změnu žaloby. Žalobce se sice v tomto podání i nadále domáhá náhrady újmy způsobené stejným odpovědnostním titulem, ale svou jedinou nemajetkovou újmu rozčleňuje na dva samostatné nároky, každý založený na částečně odlišných tvrzeních s různým právní posouzením. Jak správně uvedl obvodní soud, v podání ze dne 18. 1. 2024 se jedná o dva samostatné nároky, přičemž odškodnění za újmu na zdraví nebylo u žalované postupem dle § 14 OdpŠk uplatněno.

21. Žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok u žalované postupem dle § 14 OdpŠk. Žalobce nadto podání ze dne 18. 1. 2024 zaslal soudu tak, že jej soud neměl při jednání dne 19. 1. 2024 k dispozici, žalované bylo doručeno až 28. 2. 2024. Pokud by tedy soud připustil změnu žaloby žalobu, následovalo by to, že by ihned řízení co do požadavku na zaplacení 526 500 Kč z titulu újmy na zdraví zastavil postupem dle § 15 OdpŠk. Takový postup by byl zcela nehospodárný, což ostatně soud sdělil přítomným při jednání dne 14. 5. 2024 (č.l. 49, druhá strana). Tím, že soud o požadavku žalobce rozhodl až v rozsudku, nedošlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, na který by bylo nutno reagovat zrušením rozhodnutí. Odvolací soud navíc neshledává z tohoto pohledu problematickým výrok II ale výrok I; tato vada však již není zhojitelná a není důvodem pro kasaci rozhodnutí.

22. Dále lze uvést, že promlčecí lhůta ohledně nároku na odškodnění újmy na zdraví by se poprvé mohla zastavit až doručením změny žaloby soudu, tedy zcela stejně jako kdyby žalobce podal samostatnou žalobu. Podle ustálené judikatury nepřipuštěním změny žaloby nemůže být žalobce závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (kdy i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3033/2017.

23. Dosavadní výsledky dokazování byly navíc zcela nedostatečné z hlediska nově uplatněného nároku, připuštěním změny žaloby by bylo dosavadní řízení zcela neekonomicky a extrémně zatíženo nutností dalšího dokazování o zcela nové důkazní prostředky už jen z pohledu posouzení otázky promlčení. Obvodní soud tak postupoval zcela správně, když nepřipustil změnu žaloby. Odvolací soud proto postupoval dle § 218 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a odvolání žalobce proti výroku II přezkoumávaného rozsudku odmítl pro nepřípustnost (výrok I). Promlčení 24. Pokud jde o zamítavý výrok v rozsahu částky 1 053 000 Kč, tak soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav zcela odpovídá obsahu spisu, proto z tohoto skutkového stavu vycházel při svém rozhodování i odvolací soud. Odvolací soud jen dodává, že již v podání žalované ze dne 18. 2. 2022, které do spisu založil žalobce, žalovaná žalobce poučila o běhu 6měsíční promlčecí lhůty a tím, že v případě prodlevy žalované je nutno podat žalobu k soudu (č.l. 10).

25. Obvodní soud věc posoudil správně i po stránce právní. Ostatně celé odvolání žalobce je jen polemika s odůvodněním rozsudku obvodního soudu.

26. Podle § 32 odst. 2 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

27. V citovaném ustanovení je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší (6 měsíců) a objektivní promlčecí doba je delší (10 let). Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že by poškozenému ještě běžela i druhá promlčecí doba.

28. OdpŠk je ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Soud tedy považuje speciální právní úpravu zákona za vyváženou. Jakkoliv lze zákonem stanovenou subjektivní promlčecí lhůtu v délce 6 měsíců považovat za relativně krátkou, nelze pominout skutečnost, že dané ustanovení (tj. § 32 odst. 3 zákona) obstálo v testu ústavnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12 , a dále nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16; obdobný závěr plyne rovněž např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999).

29. Ústavní konformitu ustanovení § 32 OdpŠk posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil, že ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3496/2013 ze dne 7. 5. 2014, a mnohá další, z poslední doby např. usnesení ze dne 21. 12.m 2023, sp. zn. 30 Cdo 3519/2023).

30. Rovněž otázka promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy byla již judikatorně vyřešena tak, že podle § 32 OdpŠk se promlčují všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, a to včetně konstatování porušení práva nebo omluvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 ze dne 23.4.2013 evidovaný pod č. R 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejně dostupný na www.nsoud.cz), přičemž lze považovat za notorietu, že právo na náhradu nemajetkové újmy je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12.11.2008, evidovaný pod č. R 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 jednoznačně vyplývá, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání, nicméně počátek běhu promlčecí lhůty může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Promlčecí lhůta tedy počne plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku (srov. též rozsudek NS ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Počátek běhu promlčecí lhůty ve výše uvedených případech je tak stejný jako v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (§ 32 odst. 3 věta druhá). Shodně BIČÁK, Vít. § 32 [Promlčení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 386, marg. č. 40.

32. Podle ustálené judikatury trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání řízení, neboť z hlediska časového je téměř vyloučeno určit dobu, po kterou bude mít zahájení a vedení trestního stíhání v osobnostní rovině žalobce (osoby poškozené) negativní následky i po jeho skončení. Negativní následky působící újmu v osobnostní sféře osoby poškozené musí být posouzeny zvláště a ohraničeně. Újma nemajetkové povahy vzniká totiž v těchto případech již v souvislosti se škodnou událostí, tedy s vedením trestního řízení (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011) a je ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod odškodnitelná jen za podmínek stanovených právě v OdpŠk (shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu sap. Zn. 30 Cdo 2813/2011). Skutečnost, že poškozený pociťuje určité negativní důsledky[Anonymizováno]trestního stíhání i po jeho skončení, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí lhůty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011).

33. Jak správně vysvětlil obvodní soud, na běh promlčecí doby nemá vliv to, že zprošťující rozsudek byl žalobci prostřednictvím jeho obhájce doručen až 24. 11. 2021, neboť se tak stalo hned měsíc následující po právní moci uvedeného rozsudku. Obhájce byl vyhlášení rozsudku přítomen a slyšel tak, že žalobce byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b/ TŘ, protože označený skutek není trestným činem; přítomní se vzdali práva podat odvolání. Odůvodnění zprošťujícího rozsudku tak nemohlo mít vůbec žádný vliv na běh promlčecí lhůty. Rozsudek byl dle protokolu z jednání odůvodněn (vysvětlen) a uvedená prodleva mezi vyhlášení a doručením rozsudku je tak zcela bez vlivu na běh promlčecí lhůty, což je zjevné též z toho, že žádost o odškodnění byla podána včas. Žalobce nemohl pochybovat o tom, kdo za škodu odpovídá, neboť jiná varianta, než odpovědnost státu se nenabízí (ostatně žalobce žádného jiného v úvahu připadajícího škůdce rovněž neuvedl). Soud prvého stupně tak zcela přiléhavě pak vystihl běh promlčecí doby. O vzniku tvrzené újmy i o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce dozvěděl nejpozději právní mocí zprošťujícího rozsudku (13. 10. 2021). Ode dne následujícího začala běžet šestiměsíční promlčecí doba promlčecí lhůta, která se zastavila uplatněním nároku u žalované, avšak ode dne 18. 8. 2022 pokračovala a dne 13. 10. 2022 skončila.

34. Žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je tak jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka civilního řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, a to včetně námitky promlčení. Obecně uplatnění námitky promlčení patří k postupům řádné správy svěřeného majetku orgánem státu (srovnej Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 380).

35. Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy úsudek soudu ohledně nemravnosti námitky promlčení musí být podložen přesvědčivými skutkovými zjištěními (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017). V projednávané věci přitom nejsou dány žádné natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly či ospravedlňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení. Z žádného tvrzení žalobce totiž neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo podat žalobu včas, či že by jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch strany žalující. Nadto nutno dodat, že žaloba byla vyhotovena stejným advokátem a je v podstatné části jen zkopírováním žádosti o odškodnění; v žalobě nejsou žádná nová tvrzení oproti této žádosti. Ani odvolací soud tak nemohl přisvědčit námitce, že žalobce nemohl žalobu podat včas s ohledem na své zdravotní poměry.

36. Uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy nebylo shledáno ani v případě, kdy se příslušné ministerstvo nevyjádřilo ve lhůtě podle § 15 OdpŠk (rozsudek NS ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010), neboť bez ohledu na postup žalované má žalobce zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (možnost uplatnit nárok u soudu marným uplynutím šestiměsíční lhůty ostatně přímo vyplývá z § 15 odst. 2 OdpŠk). Stejně tak vznesení námitky promlčení nebylo shledáno v rozporu s dobrými mravy jenom z toho důvodu, že v důsledku nepřiměřené délky řízení došlo ke zkrácení promlčecí lhůty, nebyla-li promlčecí lhůta zkrácena do té míry, aby žalobci bylo reálně zabráněno ve včasném uplatnění jeho nároku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). Shodně BIČÁK, Vít. § 32 [Promlčení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 379, marg. č. 17 a násl.).

37. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

38. Při jednání dne 19. 1. 2024 (č.l. 38) žalovaná uvedla, že žalobu na náhradu nemajetkové újmy si podal i syn žalobce, jeho žaloby byla vedena pod sp. zn. [spisová značka], a žalovaná se dovolávala toho, že jeho žaloba byla zamítnuta pro promlčení.

39. Podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 28. 8. 2023, č. j. [spisová značka], soud zamítl žalobu syna zdejšího žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu stejným nezákonným trestním řízením. Rozsudek o zproštění syna žalobce nabyl právní moci dne 13. 10. 2021, syn žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 17. 2. 2022, žaloba byla doručena soudu dne 21. 11. 2022, tedy opožděně. Námitce rozporu námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy obvodní soud nevyhověl.

40. Odvolací soud konstatuje, že zde posuzovaný případ se v podstatných znacích shoduje s uvedeným případem a odvolací soud neshledává žádné důvody ve smyslu § 13 o. z. pro jiné rozhodnutí.

41. Odvolací soud pak dodává, že co do částky 25 000 Kč byla žaloba zamítnuta proto, že žalovaná po podání žaloby v tomto rozsahu plnila a nárok žalobce tak zanikl splněním (§ 1908 odst. 1 o. z.).

42. Odvolací soud proto zamítavý výrok o náhradě nemajetkové újmy 1 053 000 Kč postupem podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně akcesorického nákladového výroku, proti němuž žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

43. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšné žalované v odvolacím řízení vznikly náklady za 2 paušální náhrady (příprava a účast na jednání) po 300 Kč dle § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení