25 Co 354/2024 - 491

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: Česká republika-[právnická osoba], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného], zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejšího účastníka: [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta C], sídlem [Adresa advokáta C] o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. srpna 2024, č. j. 14 C 239/2020-392, ve spojení s usnesením Obvodního soudu ze dne 24. února 2025 č.j. 14 C 239/2020-476, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o nahrazení projevu vůle žalované (výrok II), potvrzuje.

II. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (výrok III) se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že výše náhrady činí částku 254 777,60 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem (výrok IV) se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 80 162,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A].

V. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 045 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem]

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným soud prvního stupně řízení zastavil co do požadavku žalobkyně na nahrazení projevu vůle žalovaného k části pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], části pozemku parc.č. [číslo] v k.ú. [adresa], parc. č. [číslo], [číslo] a [číslo] v k.ú. [adresa], části pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], části pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], části pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (výrok I). Nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní bezúplatnou smlouvu o převodu pozemku ve vlastnictví státu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění (dále jen zákon o půdě), jejímž předmětem byl pozemek parc. č. [číslo] zapsaný na LV [číslo] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] s tím, že hodnota převáděného pozemku je stanovena na základě nesporných tvrzení účastníků řízení na částku 1 139 493,52 Kč (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 238 854 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III), a v téže lhůtě uložil žalobkyni zaplatit [právnická osoba], IČ [IČO], sídlem [adresa], náhradu nákladů řízení ve výši 57 656,50 Kč k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], advokáta (výrok IV).

2. Po změně žaloby se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku číslo parcelní [číslo] zapsaného na LV číslo [číslo] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa] Katastrální pracoviště [adresa]. Žalobkyně tvrdila, že podle § 4 zákona o půdě jí byl darován restituční nárok oprávněné osoby, paní [jméno FO], rodné číslo [RČ], která v zákonem stanovených lhůtách řádně uplatnila u [orgán], [právnická osoba], tento svůj restituční nárok. Žalobkyně se tak stala držitelkou restitučního nároku týkajícího se v minulosti odňatých, a poté nevydaných pozemků podle rozhodnutí [orgán] – [právnická osoba] ze dne [datum], č. j. [číslo], ze dne 2. 10. 2000, č. j. [číslo] a ze dne 23. 5. 2015, č. j. [číslo], kterými bylo rozhodnuto, že [jméno FO] není vlastníkem pozemků specifikovaných v rozhodnutí [orgán] – [právnická osoba] ze dne 28.5.1999, č.j. [číslo] ze dne 2.10.2000 č.j. [číslo] ze dne 25.3.2015 č.j. [číslo]

3. Uvedla, že restituční nárok paní [jméno FO] plynoucí z výše uvedených rozhodnutí žalovaný vyčíslil v souhrnné výši 242 041,70 Kč. Žalobkyně s takto stanovenou výší restitučního nároku nesouhlasí, se žalovaným v této věci jednala a sdělila mu své pochybnosti o správnosti provedeného ocenění pozemků, avšak ani přes tyto skutečnosti žalovaný svůj postoj v otázce ocenění restitučního nároku nepřehodnotil. Náhrada za nevydané pozemky (celková rozloha 81 813 m) tak podle vyčíslení žalovaného (242 041,70 Kč) představuje náhradu ve výši 2,95 Kč/m2. Zdůraznila, že v současné době se jedná o pozemky zastavěné, jejichž hodnota se pohybuje v řádu několika tisíc korun za m2, a které by, nebylo-li by jejich zastavění, byly žalobkyni, respektive dárkyni restitučního nároku, navráceny.

4. Navzdory tomu že žalovaný jakožto státní orgán disponoval a disponuje značným aparátem a prostředky ke zjištění skutečné výše restitučního nároku žalobkyně, nikterak se na vyhledání podkladů nepodílel a svévolně tak přenesl svou zákonnou povinnost a břemeno spravedlivého vypořádání restitučního nároku na žalobkyni. Všechny tyto skutečnosti žalobkyně považuje za jednoznačný projev svévole žalovaného při vyřizování restitučních nároků oprávněných osob. Žalobkyni se v rámci soustavného vyhledávání rozhodných podkladů podařilo získat územně plánovací dokumentaci platnou ke dni přechodu pozemků na stát (5. 10. 1950 a 9. 3. 1966). Jedná se o návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec [adresa], [stát] [číslo] potvrzeným [orgán] ze dne 7. 6. 1935. Již pouhé doložení územně plánovací dokumentace platné ke dni přechodu vlastnického práva k odňatým pozemkům na stát dostatečně potvrzuje jí činěné závěry o pochybení žalovaného a plně opodstatňuje požadavek na přecenění jejího restitučního nároku. Akcentovala, že odňaté pozemky, případně jejich části, které byly podle kritérií relevantních v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky určeny k zastavění, byly znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] oceněny jako stavební. Ostatní odňaté pozemky pak byly stejným znaleckým posudkem oceněny jako nestavební. Podle závěru tohoto znaleckého posudku by hodnota žalobkyni nevydaných pozemků (a tedy hodnota původního celkového restitučního nároku) měla správně činit 4 405 919 Kč. V současné době ale žalovaný takovou výši neeviduje z důvodu své svévole. Uvedený postup žalovaného při ocenění jejího restitučního nároku žalobkyně považuje za liknavý a svévolný. V této souvislosti zdůraznila, že ačkoliv byl restituční nárok uplatněn již před více jak čtvrtstoletím, není do dnešního dne plně uspokojen. Rovněž i z tohoto dlouhodobého prodlení s řešením restituční otázky, kdy o celém nároku bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2015, lze učinit konkrétní závěry o liknavém přístupu žalovaného. Obdobný závěr o liknavém přístupu žalovaného vyslovil například i Obvodní soud pro [adresa] v řízeních jiných restituentů (odkaz na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka]). Uvedla, že průměrná délka období od uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou podle zákona o půdě do úplného vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu dle zákona o půdě činí ze sdělení žalovaného, odboru řízeně restitucí, sp. zn. [spisová značka], [číslo],14 měsíců, tedy 10,01 let. Od uplatnění restitučního nároku žalobkyně uplynulo do podání žaloby téměř 30 let. Poukázala zároveň na to, že veřejné nabídky vyhlašované žalovaným jsou v nedostatečné kvalitě (například za celý rok 2013 byla zveřejněna pouze jedna veřejná nabídka, v letech 2014, 2015, 2016 a 2017 se pak jednalo o čtyři veřejné nabídky, v letech 2018 a 2019 žalovaný vypsal pouze tři nabídky). I přesto, že žalovaný evidoval a nadále eviduje nesprávnou výši restitučního nároku žalobkyně, a že pozemky nabízené ve veřejných nabídkách nejsou adekvátní, účastnila se žalobkyně, respektive dárkyně restitučního nároku, v průběhu doby veřejných nabídek a jejich prostřednictvím se pokusila získat alespoň nějakou restituční náhradu.

5. Vzhledem k tomu, že restituční nárok uplatněný žalobkyní nebyl dosud plně vypořádán žalovaným vůči žalobkyni a dárkyni restitučního nároku, postupoval svévolně a liknavě, činil kroky, které vedly k odkládání vypořádání jejího restitučního nároku, a ani po téměř třiceti letech od vznesení nároku nebyl žalovaný schopen tento nárok uspokojit, se žalobkyně rozhodla vypořádání jejího nároku uplatnit přímo soudní cestou.

6. V průběhu řízení žalobkyně označila jako vhodný náhradní pozemek parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] a tvrdila, že vydání tohoto náhradního pozemku nebrání žádné zákonné překážky, takovou překážkou pak není ani skutečnost, že pozemek se nachází v chráněném ložiskovém území (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Ve vztahu k němu pak po změnách žaloby požadovala nahradit projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní bezúplatnou smlouvu o převodu tohoto pozemku ve vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě.

7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a na svoji obranu uvedl, že nárok žalobkyně neuznává ani zčásti. Žalobkyně nabyla téměř vyčerpaný nárok od oprávněné osoby paní [jméno FO] darovací smlouvou ze dne 24. 10. 2019 coby osoby blízké. Žalobkyně v průběhu tohoto řízení podala další žaloby u Okresního soudu v [adresa] a u Obvodního soudu pro [adresa]. Žalovaný zdůraznil, že právo na uspokojení nároku oprávněné osoby touto zcela mimořádnou cestou (podání žaloby, v níž si oprávněná osoba/žalobkyně vybere náhradní pozemky dle vlastního výběru mimo veřejné nabídky) má oprávněná osoba možnost pouze výjimečně, v případě, kdy prokáže, že její dlouhodobá aktivní snaha získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách je marná a současně prokáže kvalifikovaný nezákonný postup žalovaného při plnění nároků oprávněné osoby. Obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Jestliže se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného výběrem konkrétních pozemků napříč Českou republikou, nelze mít za to, že by žalobkyně měla v úmyslu naplnit literu zákona, tj. dosáhnou zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu, natož, že by došlo k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova a v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Žalovaný opakovaně zdůrazňoval, že nesmí uspokojovat nároky oprávněných osob jiným způsobem než formou vyhlašování veřejných nabídek dle zákona č. 503/2012 Sb. Žalovaný, respektive jeho zákonem stanovený právní předchůdce, každoročně vypisoval, jak dle zákona o půdě, tak podle zákona 95/1999 Sb., a následně podle zákona 503/2012 Sb. pravidelně veřejné nabídky. V tomto směru sporoval tvrzení žalobkyně, že by jeho postup byl liknavý. Vzhledem k množství žalovaným vyhlašovaných veřejných nabídek, které, jak se již vyjádřil i jiný soud v jiném řízení, byly dostatečně kvalitativně i kvantitativně obsažené a zahrnovaly i pozemky v [adresa] a jejím blízkém okolí, nelze mít za to, že žalobkyně či její právní předchůdce byli dostatečně aktivní, jak má na mysli konstantní judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu České republiky. Tvrzení žalobkyně o liknavosti žalovaného ve spojení s nedostatečností kvality veřejných nabídek jsou tak zcela nepravdivá a zavádějící. Předmětná, pouze obecná tvrzení, jsou již otřepanou frází používanou advokátní kanceláří ve všech jí podávaných žalobách, a plynou zcela jednoznačně ze skutečnosti, že zastupující advokátní kancelář, která se problematikou restitucí zabývá řadu let, podává tzv. formulářové žaloby, v nichž mění označení žalobců, označení rozhodnutí správního orgánu, výše nároku a označení pozemků nevydaných a pozemků žalobou požadovaných.

8. K rozhodnutí [orgán], [právnická osoba] ze dne 28. 5. 1999, č. j. [číslo] žalovaný uvedl, že právním předchůdcům žalobkyně nebylo možné ze zákonných důvodů vydat část pozemků PK v katastrálním území [adresa] v rozhodnutí označených, a jejich nárok byl oceněn v souladu se zákonem částkou 87 714,20 Kč. Žalobkyně, respektive právní předchůdci, se tak mohli ode dne nabytí právní moci rozhodnutí účastnit veřejných nabídek pravidelně vyhlašovaných jak dle zákona o půdě, tak dle zákona č. 95/1999 Sb., respektive zákona 503/2012 Sb. Žalovaný zdůraznil, že oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě byly dle zákona č. 95/1999 Sb. upřednostňovány ve veřejných nabídkách dle tohoto zákona vyhlašovaných, tj. pokud se do veřejné nabídky přihlásily, měly přednostní právo koupě náhradního pozemku. Právní předchůdkyně žalobkyně, paní [jméno FO], svůj přímý nárok ve výši 43 857,10 Kč postoupila v roce 2005 na třetí osobu. Následně v roce 2006, na základě dodatečného projednání dědictví, zdědila nárok své matky paní [jméno FO] ve výši 43 857,10 Kč. S tímto nárokem se účastnila několika veřejných nabídek, v nichž byla úspěšná, a nárok až na částku 3 897,35 Kč vyčerpala. Tuto nepatrnou zbývající částku pak převedla smluvně na žalobkyni smlouvou darovací ze dne 24. 10. 2019.

9. K rozhodnutím [orgán], [právnická osoba] ze dne 2. 10. 2000, č. j. [číslo] žalovaný uvedl, že právním předchůdcům žalobkyně nebylo možné ze zákonných důvodů vydat část pozemků PK v katastrálním území [adresa] v rozhodnutí označených, byl proto jejich nárok oceněn znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] č. [číslo] částkou 394 243 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně, paní [jméno FO], svůj přímý nárok ve výši 197 121,55 Kč postoupila v roce 2005 na třetí osobu, následně v roce 2006 na základě dodatečného projednání dědictví zdědila nárok své matky ve výši 197 121,55 Kč. S tímto nárokem se účastnila několika veřejných nabídek, v nichž byla úspěšná a nárok uzavřením poslední smlouvy o převodu náhradního pozemku počátkem roku 2010 zcela vyčerpala. Z tohoto důvodu žalovaný odmítl jako nepravdivé tvrzení žalobkyně o délce nevypořádání nároku ze strany žalovaného, když délka správního řízení nemůže být započítána do doby nevypořádání nároku dle názoru Ústavního soudu České republiky, proto také nemůže být ani projevem liknavosti a svévole žalovaného ve smyslu konstantní judikatury. V tomto konkrétním případě proto ani nelze hovořit o tom, že nevypořádání nároku trvá tři desítky let. Žalovaný shrnul, že první rozhodnutí bylo vydáno již v roce 1999, následně v roce 2000 a zbytkový nárok (z iniciativy samotné žalované, kdy po různých úpravách na základe digitalizace či jiných úprav v území prováděnými jinými orgány byl proveden přezkum, na základě něhož žalobkyni byl přiznán nárok týkající se dalších, byť výměrou nepatrných částí nevydaných pozemků, a to rozhodnutím [číslo] ze dne 25. 3. 2015 ve výši 1 063,05 Kč. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně ani její právní předchůdci po dobu dvaceti let ničeho k výši ocenění nenamítali a teprve poté, kdy žalobkyně nabyla zbytkový nárok v celkové výši 4 960,40 Kč, tuto námitku vznesla. Takovéto jednání žalobkyně nemá oporu v zákoně ani v judikatuře Nejvyššího či Ústavního soudu (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2281/19, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019). Nárok plynoucí z rozhodnutí [číslo] byl oceněn znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], a objednatelem tohoto znaleckého posudku byla právní předchůdkyně žalobkyně paní [jméno FO], a žalovaný toto ocenění akceptoval. Zdůraznil, že žalobkyně, respektive její právní předchůdci, de facto po dobu patnácti let disponovali s restitučními nároky z rozhodnutí [číslo] a [číslo], a to tak, že tyto nároky byly buď postupovány na třetí osoby (i odlišné od žalobkyně), nebo tyto nároky byly úspěšně uplatněny ve veřejných nabídkách. V průběhu této doby navíc nikdy právní předchůdci žalobkyně nevznesli vůči žalovanému jediné námitky směřující k údajnému chybnému ocenění. Není tedy pravdou, že by žalobkyni, respektive právním předchůdcům žalobkyně, bylo zamezeno disponovat s jejich restitučním nárokem, účastnit se veřejných nabídek či jiným způsobem zkoumat, zda je předmětný restituční nárok správně oceněn. Žalovaný uzavřel, že nelze shledávat liknavost a svévoli žalovaného v souvislosti s délkou správního řízení a navazujícího řízení o vypořádání nároků, tedy v údajném dlouhodobém prodlení žalované, když žalobkyně jednak předestřela soudu zcela účelově zkreslující tvrzení o délce doby vypořádání restitučního nároku a o možnostech „zkoumání správnosti“ ocenění uplatněných nároků. K tvrzení žalobkyně o nedostatečných veřejných nabídkách žalovaný uvedl, že ve veřejných nabídkách byly a stále jsou zařazovány náhradní pozemky dostatečné kvality a kvantity ve vztahu k zůstatku restitučního nároku žalobkyně, a to na území celé od České republiky.

10. K použitelnosti návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu při stanovení charakteru odňatých pozemkům žalovaný uvedl, že tento názor je nesprávný, a to jak z důvodu diskontinuity mezi původně zamýšleným záměry na funkční využití pozemků a faktickým využitím původních pozemků v době přechodu na stát, tak z důvodu formální neplatnosti v době přechodu původních pozemků na stát. V této souvislosti pak označil tvrzení žalobkyně, že „regulační plány státní regulační komise z období třicátých let minulého století byly v době odnětí nevydaných pozemků orgány veřejné moci považovány za platnou a závaznou územně plánovací dokumentaci“ za zavádějící a ničím nepodložené tvrzení. Naopak předmětné dokumenty dokládají dobovou praxi, totiž, že v případě zájmu na zachování platnosti, účinnosti a dalším využití těchto historických plánů příslušné orgány přijímaly zvláštní rozhodnutí, kterým tyto plány znovu schválily a subsumovaly pod kategorii územně plánovací dokumentace, jež odpovídala dobové právní úpravě a terminologii. Ve vztahu k řešenému území a návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro k. ú. [adresa] však žalobkyně ničeho takového nedoložila a dle sdělení [orgán] žádného takového rozhodnutí ani není. Je proto nutné odmítnout tvrzení žalobkyně, že by byly historické plány státní regulační komise bez dalšího považovány za aktuální, platné a účinné i v době pozdější (respektive v letech 1950-1963). V této souvislosti poukázal na § 19 zákona č. 280/1949 Sb. ve spojení s vládním nařízením číslo 51/1950 Sb., o územním plánování obcí a tvrdil, že sice po přechodnou dobu se připouštělo užití historických „upravovacích plánů“ pro účely určení „stavebních obvodů“, jednalo se však o řešení zjevně dočasné. Dočasnost tohoto řešení je umocněna skutečností, že s okamžikem nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. (ke dni 1. 1. 1959) byla tato přechodná úprava zrušena bez náhrady. Ke dni nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. tak beze vší pochybnosti pozbyl návrh regulačního a zastavovacího plánu platnosti i po formální stránce. Předmětný návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro katastrální území [adresa] nebyl považován za platný, účinně aktuálním v období po skončení druhé světové války, když tento návrh nebyl příslušnými státními orgány „přechválen“ v padesátých letech dvacátého století. Navíc v odevzdávacích listinách, jež dokládají odnětí jednotlivých pozemků původnímu vlastníkovi, není ani náznakem uvedeno, že toto odevzdání bylo učiněno za účelem budoucího zastavění pozemku. Naopak se z těchto dokumentů podává, že se předně jednalo o zemědělské pozemky náležející k zemědělské usedlosti původního vlastníka pozemku.

11. K duplicitě nároku z rozhodnutí [číslo][číslo] žalovaný uvedl, že žalobkyni nelze přiznat náhradu za pozemek [číslo], neboť byl již vydán v celém svém rozsahu právnímu předchůdci žalobkyně v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [číslo]. Původní pozemek [číslo] byl zcela zahrnut společně s jinými pozemky do nově vzniklé pozemkové parcely č. [číslo] a z této parcely pak byly v souladu s dohodou o vydání nemovitosti odděleny geometrickým plánem nové parcely [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], které se polohou a výměrou „kryly“ s původními odňatými pozemky [číslo], [číslo], [číslo], a které byly následně převedeny zpět na právního předchůdce žalobkyně. V tomto směru odkázal žalovaný na historický zákres umístění parcely [číslo]. Tvrdil, že z tohoto dokumentu je patrné, že vydání parcely [číslo], [číslo] a [číslo] byla žalobkyni, respektive právnímu předchůdci žalobkyně, vydána náhrada odpovídající rozsahu celého pozemku [číslo]. V této části žalovaný uzavřel, že nelze aprobovat snahy žalobkyně o duplicitní uspokojení a přecení části restitučního nároku z rozhodnutí [číslo], když je patrné, že bylo o zbytkové části pozemku [číslo] rozhodnuto omylem duplicitně a v souvislosti s odnětím tohoto pozemku byl již nárok oprávněné osoby uspokojen. K částečnému přecenění restitučního nároku [číslo] žalovaný uvedl, že provedl přecenění části restitučního nároku, a to části pozemku [číslo] o výměře 1499 m, a to z důvodu nesouhlasu žalobkyně s oceněním restitučního nároku. Vůči žalobkyni učinil vstřícný krok a ocenil předmětný pozemek v jednotkové ceně, jako by se jednalo o pozemek na území [adresa] (200 Kč/m2), ačkoliv se jedná o pozemek, který nebyl v době přechodu na stát součástí území [adresa] a mohl být oceněn zásadně nižší jednotkovou cenou v souladu s § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky. K vypořádání nároků z rozhodnutí [číslo] žalovaný uvedl, že paní [jméno FO] nabyla ke dni 14. 11. 2000 přímý restituční nárok v částce 197 121,55 Kč. Následně paní [jméno FO] postoupila celý tento nárok ve výši 197 857,12 Kč na třetí osobu. Dne 9. 5. 2006 žalobkyně nabyla druhou polovinu nároku z rozhodnutí [číslo], když zdědila nárok po své matce, paní [jméno FO]. Žalobkyně tehdy disponovala se zděděným restitučním nárokem o velikosti jedna polovina, tj. s nárokem ve výši 197 121,55 Kč. Tento nárok paní [jméno FO] byl uspokojen účastí ve veřejných nabídkách. Právní předchůdkyně žalobkyně zcela vypořádala svůj restituční nárok z rozhodnutí [číslo] tím, že jednak nárok ve výši jedné poloviny postoupila již v roce 2005 na [tituly před jménem] [jméno FO] a druhý nárok ve výši jedné poloviny uspokojila ve veřejných nabídkách organizovaných dle zákona o půdě.

12. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve rekapituloval průběh řízení (vzhledem k dispozicím se žalobou), a konstatoval, že v závěrečném návrhu žalobkyně žalobu vzala částečně zpět i ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku I rozsudku, tj. ke všem pozemkům dosud tvořícím předmět řízení a nacházejících se na území [adresa]. Předmětem sporu tak zůstala žaloba na nahrazení projevu vůle ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo] zapsaného na LV [číslo] pro katastrální území [adresa], obec [adresa], v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa].

13. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníkům, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle zákona o půdě k vydání náhradního pozemku, restituční nárok žalobkyně je odvozován z rozhodnutí [orgán] – [právnická osoba] ze dne 28. 5. 1999, č. j. [číslo], z rozhodnutí [orgán] – [právnická osoba] ze dne 2. 10. 2000, č. j. [číslo] a z rozhodnutí [právnická osoba] – [orgán] ze dne 23. 5. 2015, č. j. [číslo] Dále zůstalo mezi účastníky nesporné, že z restitučního nároku žalobkyně byla dosud uspokojeno ve veřejných nabídkách a prostřednictvím pravomocných soudních rozhodnutí celkem 833 682,32 Kč, nepravomocně pak bylo v řízení před Okresním soudem [adresa], sp. zn. [spisová značka] nahrazen projev vůle žalované k náhradnímu pozemku v hodnotě 1 692 095 Kč. Stranou kontradiktornosti pak zůstala i skutečnost, že žalobkyní označený náhradní pozemek par. č. [číslo], katastrální území [adresa] je ve vlastnictví žalovaného, že hodnota náhradního pozemku činí částku 1 139 493,52 Kč a převodu tohoto náhradního pozemku nebrání žádná z překážek stanovených v § 6 zákona o SPÚ s výjimkou námitek uvedených v bodu 6 rozsudku soudu prvního stupně (pozemek se nachází v chráněném ložiskovém území a dobývacím prostoru [adresa] vymezeném k těžbě štěrkopísku, pozemek proto není kvalitativně srovnatelný s pozemky odňatými – odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky [spisová značka]).

14. K žalobkyní tvrzené liknavosti žalovaného při uspokojení restitučního nároku soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nabyla dne 24. 10. 2019 darem od své právní předchůdkyně, paní [jméno FO], restituční nároky plynoucí z rozhodnutí [orgán] – [právnická osoba] ze dne 28. 5. 1999, č. j. [číslo], ze dne 2. 10. 2000, č. j. [číslo] a z rozhodnutí [právnická osoba] – [orgán] ze dne 23. 5. 2015 [číslo]. Žalobkyně pak požádala žalovaného o provedení revize evidovaného restitučního nároku dne 26. 6. 2020 z důvodu, že odňaté pozemky byly určeny k zastavění, a tedy mají být pro účely určení výše jejího restitučního nároku oceněny jako stavební. K žádosti žalobkyně přiložila zákres nevydaných pozemků dle návrhu přehledného a regulačního plánu obce [adresa]. Na tuto žádost žalovaný reagoval přeceněním části nároku plynoucího z rozhodnutí č. j. [číslo] (ve vztahu k pozemku parc. č. [číslo] o výměře 1499 m), který přecenil částkou 200 Kč za m2, u ostatních pozemků k přecenění žalovaný nepřistoupil s odůvodněním, že je dle regulačního zastavovacího plánu nelze považovat za stavební.

15. Ke vhodnosti pozemku parc. č. [číslo] v katastrálním území [adresa] soud prvního stupně, konstatoval, že tento pozemek je ve vlastnictví státu a právo hospodaření s ním přísluší žalovanému, druh pozemku orná půda. Je evidována ochrana z důvodu zemědělského půdního fondu a pro chráněné ložiskové území, pozemek se nachází v dobývacím prostoru (odkaz na nesporná tvrzení účastníků řízení, informace o pozemku z katastru nemovitostí – LV [číslo], katastrální území [adresa], na přílohu č. listu [číslo]). Ke vhodnosti uvedeného pozemku soud prvního stupně uzavřel, že podle územního plánu obce [adresa] z roku 2011 je sice dobývací prostor [adresa] stále vymezen pod evidenčním číslem [hodnota], avšak těžba byla již ukončena, aniž byl dobývací prostor zrušen, další těžba se na území nepředpokládá, areál je z velké části vytěžen. [právnická osoba] v daném prostoru určil plochu s funkcí výroby a skladování (odkaz na výňatek z územního plánu [adresa] – příloha žalobkyně k č. listu [číslo], dodatek znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] – příloha žalovaného k č. listu [číslo]). Náhradní pozemek zasahuje do chráněného ložiskového území pouze částečně (odkaz na mapku surovinový informační systém – příloha žalobkyně k č. listu [číslo]), pozemek je částečně pokryt souvislým lesním porostem (odkaz na dodatek znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] – příloha žalovaného k č. listu [číslo]).

16. K výši restitučního nároku soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobkyně vychází z hodnoty pozemků, které byly jejím právním předchůdcům odňaty v letech 1950 a 1963 a zároveň nemohly být vydány zpět, jak bylo stanoveno v rozhodnutích [orgán] a rozhodnutí [právnická osoba] – [orgán]. Akcentoval, že se jedná o pravomocná správní rozhodnutí, jejichž správnost není soud oprávněn přezkoumávat. V případě správních rozhodnutí zásadně platí presumpce věcné správnosti, kterou soudům, mimo rámec správního soudnictví, nepřísluší přezkoumávat (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017). Soud se proto nemohl věcně zabývat námitkou žalovaného, že jako nevydaný pozemek je oceňována též část původní PK parc. [číslo] o rozloze 187 m, neboť žalobkyni byl vydán celý původní pozemek PK parc. [číslo]. Soud zjistil, že podle rozhodnutí [číslo] tato část právním předchůdcům žalobkyně vydána nebyla a soud s ohledem na presumovanou správnost rozhodnutí proto z této skutečnosti vycházel (musel vycházet), a tedy i tuto část pozemku zohlednil při určení výše restitučního nároku. Ke zjištění hodnoty pozemků soud provedl k důkazu znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], včetně doplňujících informací, které znalec soudu poskytl (číslo listu [číslo] až [číslo] spisu), a revizní znalecký posudek vypracovaný znaleckou kanceláří [právnická osoba] včetně doplňujících listin předložených znalcem (přílohová obálka znalce k č. listu [číslo] spisu). Tento revizní znalecký posudek byl vypracován v řízení vedeném mezi týmiž účastníky před Obvodním soudem pro [adresa] a jeho úkolem bylo provést přezkum závěrů posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně zdůraznil, že oba posudky vycházely ze správného zadání, když znalec měl ocenit odňaté pozemky v jejich stavu v době přechodu na stát v cenách ke dni 24. 6. 1991. Revizní znalecký posudek pak dospěl k závěru, že posudek [tituly před jménem] [jméno FO] je v zásadě zcela správný, rozdíl mezi jím zjištěnou cenou a cenou zjištěnou [tituly před jménem] [jméno FO] je dán jednak tím, že pozemek parcelní číslo [číslo] katastrální území [adresa] považuje znalecká kancelář za stavební v celé výměře a jednak [tituly před jménem] [jméno FO] neaplikoval srážky z ceny podle přílohy číslo [hodnota] tabulky I vyhlášky č. 316/1990 Sb., i když nebylo prokázáno, že v místě se nacházely veřejné kanalizační a vodovodní sítě, přičemž revizní znalecká kancelář proto příslušné srážky aplikovala. Zároveň při ústním podání znaleckého posudku vyšlo najevo, že revizní znalec pochybil, když vyšel z toho, že restituční nárok žalobkyně vyplývající z rozhodnutí č. j. [číslo] činí pouze jednu polovinu, avšak správně to má být podíl ve výši 1/1. Celkový nárok žalobkyně by tak správně měl být 4 159 671,05 Kč. K hodnocení revizního znaleckého posudku soud zdůraznil, že jej považuje za zcela přehledný, odůvodněný, přesvědčivý a znalec také při ústním jednání závěry přijaté v tomto znaleckém revizním posudku plně obhájil. Uvedl, že ze samotné povahy otázek oceňování výše restitučních nároků, která je do značné míry určována judikatorními závěry soudu, se do znalecké činnosti nutně prolíná i samotné právní posouzení. Oba znalci tak zcela správně vycházeli i ze závěrů judikatury, avšak právě v této části podléhají přezkumu soudu. Otázka výkladu oceňovacích předpisů je otázkou právní, za jejíž správné posouzení nese procesní odpovědnost soud. Je však zřejmé, že znalec při své odborné činnosti musí též k výkladu právní normy sám přistoupit a jím zjištěný skutkový stav věci pod ni podřadit. Je však v konečném důsledku na soudu, aby rozhodl, zda je výklad znalce v souladu s příslušnou právní normou. U odňatých pozemků nacházejících se ke dni odnětí v obci [adresa] (v té době obec nebyla součástí [adresa] byly odňaté pozemky správně oceňovány jednotkovou cenou stanovenou pro [adresa] (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016). Revizní znalecký posudek vycházel z návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec [adresa], který byl potvrzen [orgán]. Zároveň pak znalec uvedl, že pro část posuzovaných pozemků byl ještě vypracován návrh směrného plánu pro obec [adresa] v roce 1950 [tituly před jménem] [tituly před jménem]. [jméno FO], přičemž tento návrh nebyl projednán a schválen, avšak fakticky se pak dle něj postupovalo (odkaz na návrh směrného plánu, protokol ze dne 7. 5. 1953 o jednání [nazev] v [adresa] – složka A přílohové obálky revizního znalce k č. listu [číslo]). Soud prvního stupně s poukazem na judikaturu dovolacího soudu uvedl, že při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní. Mezi faktory podstatnými pro úsudek o tom, zda-li se v určité situaci jednalo o stavební pozemky, má přitom zpravidla značný význam existence územně plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2637/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Soud prvního stupně vycházel z regulačního zastavovacího plánu z roku 1935, který byl řádně schválen a uvedl, že tento plán byl pro dané území platným podkladem přinejmenším do roku 1939 (odkaz na sdělení [nazev] z 12. 3. 2020, z něhož vycházeli oba znalci). Platnost tohoto regulačního plánu i v roce 1950, kdy část pozemku přešla na stát, soud prvního stupně dovodil i z toho, že v období po druhé světové válce nedošlo ke schválení nových územních plánů, byť k tomu byly orgány státu povinny (odkaz na § 2 a § 19 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování ve znění účinném do 31. 12. 1958), zároveň soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v zásadě došlo i k faktickému naplnění stanovených účelů, byť třeba ne v bezprostřední časové blízkosti odnětí pozemků. Stejně tak i určení jednotlivých pozemků, pokud se jich dotýkal, bylo v neschváleném návodu směrného plánu [tituly před jménem] [jméno FO] zachováno totožné jako v návrhu regulačního zastavovacího plánu. Soud prvního stupně na základě těchto důvodů k výši restitučního nároku žalobkyně uzavřel, že při určení charakteru jednotlivých odňatých pozemků je třeba vycházet z jejich určení v regulačním zastavovacím plánu z roku 1935. V této souvislosti soud prvního stupně akcentoval, že i sám žalovaný, když přecenil část restitučního nároku žalobkyně, a z platnosti tohoto regulačního zastavovacího plánu vycházel, lze tak předpokládat, že o jeho platnosti přinejmenším neměl zásadní pochybnosti. Závěry revizního znaleckého posudku soud prvního stupně označil za zcela správné, včetně provedené srážky podle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky uvedené v příloze číslo [číslo] vyhlášky, kdy soud vycházel i z názoru přijatého Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 28 Cdo 430/2018. K důvodnosti aplikace jednotlivých srážek ve smyslu přílohy číslo [číslo] oceňovací vyhlášky se soud prvního stupně nejprve zabýval posouzením otázky stavební srostlosti odňatých pozemků (položka 1). Poukázal na skutečnost, že v době odnětí se pozemky nacházely v území samostatné obce [adresa], soud prvního stupně proto posuzoval stavební srostlost právě ve vztahu k této obci. Konstatoval, že je sice skutečností, že na základě shora citované judikatury je nutno uvažovat s administrativním zařazením pozemků k [adresa], avšak jedná se pouze o „fiktivní“ přiřazení pro účely ocenění restitučního nároku, přičemž je zřejmé, že k faktickému přiřazení došlo až v období po odnětí pozemků. Posuzování stavební srostlosti odňatých pozemků s [adresa] by tak vedlo k absurdnímu závěru, kdy by faktický stav v době odnětí měl být posouzen s ohledem na fiktivně nastalou situaci, k níž reálně došlo o několik let později. Jak vyplynulo z předložených dobových fotosnímků, i vyjádření obou znalců, odňaté pozemky byly stavebně srostlé s územím [adresa], znalci proto uvedenou srážku správně neaplikovali. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. [spisová značka] a usnesení Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] označil soud prvního stupně pro rozhodovanou věc za nepřiléhavé z důvodu odlišných skutkových okolností. K námitce žalované o nutnosti srážky za absenci přístupu po zpevněné komunikaci soud prvního stupně odkázal na závěry znaleckého posudku.

17. Zjištěnou výši restitučního nároku považoval prvostupňový soud za správnou i s odkazem na § 13 o. z., když jiné soudy v jiných sporech týž účastníků (odkaz na rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. 2. 2024, č. j. [spisová značka] a navazující rozsudek Krajského soudu v [adresa], pobočka v [adresa] ze dne 16. 5. 2024, č. j. [spisová značka], a rozsudek Okresního soudu [adresa] ze dne 7. 12. 2023, č. j. [spisová značka]).

18. Konečně se prvostupňový soud zabýval námitkou žalované založené na tvrzení, že restituční nárok žalobkyně plynoucí z rozhodnutí č. j. [číslo] již byl zcela vyčerpán, a nelze tedy přistoupit k jeho přecenění. Uvedl, že z ustálené judikatury plyne, že restituenti mají právo na vypořádání svého celého nároku, což v sobě zahrnuje jeho vypořádání ve správné výši. Znamená to, že pokud nebyl nárok správně oceněn, nemohl být ani zcela uspokojen. Judikatura dovodila, že nárok restituentů na přecenění nároků nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017). Žalobkyně se proto může domáhat správného ocenění svého restitučního nároku i v případě, že již nárok „vyčerpala“ v nesprávně evidované výši. Námitku žalovaného v tomto směru označil za lichou a konstatoval, že znalci správně při ocenění vycházely z nevydaných pozemků zahrnutých do rozhodnutí č.j. [číslo]

19. Ohledně výše restitučního nároku žalobkyně soud uzavřel, že činí částku 4 159 671,05 Kč, z níž bylo dosud uspokojeno ve veřejných nabídkách a prostřednictvím pravomocných soudních rozhodnutí celkem 833 682,32 Kč a nepravomocně byl nahrazen projev vůle žalovaného k nahrazení pozemku v hodnotě 1 692 095 Kč. Aktuálně tak činí zůstatek restitučního nároku částku 3 325 988,73 Kč a při zohlednění nepravomocně vydaného náhradního pozemku částku 1 633 893,73 Kč, což je výše zcela dostačující pro vydání požadovaného náhradního pozemku v této věci v hodnotě 1 139 493,52 Kč.

20. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 11a odst. 1, § 14 odst. 1, § 16 odst. 1 o. z. ve spojení s vyhláškou č. 182/1988 Sb., podle § 28a zákona o půdě a podle § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o [právnická osoba]. Předeslal, že při posuzování žaloby byl veden premisou, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícnější (příkladmo odkaz na nález Ústavního soudu I. ÚS 1088/12, I. ÚS 755/06). S odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 808/2008 současně uvedl, že žalobce se může domáhat vydání či převodu konkrétních náhradních pozemků, které si sám vybere (i když tyto pozemky neprošly veřejnou nabídkou žalovaného) jen tehdy, bude-li prokázáno, že žalovaný se choval vůči nároku žalobce liknavě a s libovůlí. Pro úspěch žaloby v takovýchto případech je tedy nezbytné, aby za 1) žalobci byli oprávněnými osobami podle § 11 zákona o půdě, aby 2) ve vztahu k nim byl postup žalované shledán liknavým či svévolným, aby 3) náhradní pozemky dosud nezařazené ve veřejné nabídce byly způsobilé k vydání a aby 4) cena náhradních pozemků významným způsobem nepřekračovala aktuální hodnotu restitučního nároku žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně je osobou oprávněnou k vydání náhradních pozemků ve smyslu § 11 zákona o půdě účastníci učinili nespornou. Soud prvního stupně k dalším zákonným předpokladům pro vyhovění žalobě uzavřel, že postup žalovaného vůči žalobkyni lze hodnotit jako přinejmenším liknavý. Nelze totiž hodnotit pouze dobu, po níž zůstává neuspokojen restituční nárok nynější žalobkyně, ale je třeba zohlednit i období a taktéž aktivitu její právní předchůdkyně; námitka, že sama žalobkyně se účastnila jediné veřejné nabídky tak není na místě. Restituční nárok paní [jméno FO] je evidován již od roku 1999, respektive 2000 (částečně pak od roku 2015, avšak v relativně marginální části – cca 82 000 Kč), přesto zůstává dosud převážně nevypořádán. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se aktivně účastnila veřejných nabídek, přesto nedošlo k uspokojení všech svých restitučních nároků. Zároveň je zřejmé, že překážkou pro uspokojení celého restitučního nároku je neochota žalovaného stanovit správnou výši restitučního nároku. Ostatně žalovaný sice přistoupil k částečnému přecenění nároku na základě regulačního zastavovacího plánu z roku 1935, avšak odmítl zabývat se nároky z rozhodnutí č. j. [číslo] a odmítl též přecenit zbývající relevantní pozemky jako stavební. Argumentaci žalovaného založené na tvrzení, že žalobkyně znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] pro přecenění předložila až v soudním řízení, označil soud prvního stupně za rezignaci na úlohu [právnická osoba], která je mu zákonem svěřená a kterou je řádné vypořádání restitučních nároků oprávněných osob, k jejímuž plnění má k dispozici odborný aparát, do jehož činnosti by mělo spadat nejen odborné ocenění pozemků, ale též vyhledávání relevantních podkladů. V této části soud prvního stupně uzavřel, že až snad zatvrzelý postoj žalovaného k otázce výše restitučního nároku žalobkyně shledal vůči žalobkyni velmi tvrdým a v souhrnu s ostatními uvedenými zjištěními dospěl k závěru o liknavém až svévolném přístupu žalovaného k žalobkyni. Postup žalovaného při vypořádání restitučních nároků žalobkyně proto označil za liknavý, přičemž ani v obraně žalovaného v tomto řízení ani v jeho faktickém přístupu neshledal důvod k přijetí odlišného závěru oproti závěrům přijatým ostatními soudy České republiky mezi týmiž účastníky.

21. K otázce způsobilosti požadovaného náhradního pozemku v katastrálním území [adresa] k vydání soud prvního stupně uvedl, že tento pozemek je dosud součástí zemědělského půdního fondu s určením orná půda, mezi účastníky nebylo sporu o tom, že jeho převodu nebrání žádná z překážek stanovených v § 6 zákona [právnická osoba]. Pozemek není zastavěn, netvoří součást jakéhokoliv areálu (například sloužícího k těžbě), těžba v lomu [adresa] již neprobíhá a není s ní ani v budoucnu již počítáno, územní plán obce pozemek zahrnul do plochy výroby a skladování, což též jen potvrzuje závěry o vyloučení těžby. Překážku převodu netvoří ani skutečnost, že náhradní pozemek se nachází v chráněném ložiskovém území (§ 16 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon). Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby stanovených v § 6 odst. 1 zákona o SPÚ, a převod takového pozemku nebyl zapovězen ani zákonem o půdě, a to, jak jde-li o jeho relevantní § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku, tak ani jeho ustanovení § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně umístění pozemků v chráněném ložiskovém území bez dalšího nebrání jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisející s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčených orgánů (§ 18 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., horní zákon). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, č. j. 28 Cdo 2910/2010-1002, a rozsudek ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020) soud prvního stupně uvedl, že žalovaným odkazované závěry Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 nelze na projednávanou věc použít, neboť v odkazovaném rozhodnutí byly nastavené striktní podmínky omezující hospodaření na požadovaném náhradním pozemku, které prakticky vylučovaly zemědělské využití, což je však skutková okolnost zcela odlišná od skutkových zjištění přijatých v této věci. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou ani námitku žalovaného založenou na tvrzení, že náhradní pozemek není s odňatými pozemky srovnatelný proto, že se pod ním nacházejí ložiska nerostných surovin. Akcentoval, že v chráněném ložiskovém území se nachází pouze okrajová část náhradního pozemku, je tak otázkou, zda se pod ním skutečně nerostné suroviny nacházejí, nadto při vědomí, že dobývací prostor je již využit a uzavřen. Navíc tvrzená existence nerostných surovin se, jakkoliv neprojevila v ocenění náhradního pozemku vypracovaného znalkyní [jméno FO].

22. Z hlediska právního soud prvního stupně na základě těchto důvodů uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků ve smyslu § 11 zákona o půdě a žalobě vyhověl.

23. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení účelně vynaložených na uplatnění práva. Konstatoval, že nezohlednil částečné zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť částečné zastavení řízení nelze klást v procesním slova smyslu „za vinu“ žalobkyni s přihlédnutím k důvodům, které jí vedly k částečnému zpětvzetí žaloby, když tyto důvody vyvstávají o to výrazněji, přihlédne-li se k prokázané liknavosti žalovaného při uspokojování restitučních nároků žalobkyně. V podrobnostech lze odkázat na bod 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že rozsah a výši nákladů v další části svého písemného odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně specifikoval.

24. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem ([adresa]) soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř. Předně uvedl, že náklady vynaložené vedlejším účastníkem na právní zastoupení advokátem jsou náklady účelně vynaloženými, neboť problematika restitucí je zcela specifickou a vysoce specializovanou agendou, kterou nelze považovat za běžnou součást správy majetku vykonávanou, byť největší veřejnoprávní korporací v zemi (odkaz na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], č. j. [spisová značka] či [spisová značka]). Rozsah a výši nákladů vedlejšího účastníka pak rovněž specifikoval v odůvodnění svého rozhodnutí.

25. Ve výroku II a III napadl žalovaný rozsudek soudu prvního stupně včas podaným odvoláním, které založil na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř.

26. K uplatněným odvolacím důvodům argumentoval shodně se svým procesním stanoviskem vyjádřeným již v řízení před soudem prvního stupně. Soudu prvního stupně především vytýkal, že se dostatečně nezabýval splněním podmínek nutných k tomu, aby se oprávněné osoby mohly domáhat převodu konkrétně vybraných pozemků. Nesprávně posoudil otázku aktivity žalobkyně ve veřejných nabídkách a současně na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, když se dostatečně nevypořádal ani s otázkou liknavosti a svévole, respektive domnělé chybné evidence a nesprávného ocenění restitučního nároku. Poukázal v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž citoval. K této otázce uzavřel, že z provedeného dokazování vyplynulo, že veřejné nabídky byly a nadále jsou způsobilé uspokojit restituční nárok žalobkyně, když sama právní předchůdkyně žalobkyně byla ve veřejných nabídkách schopna uspokojit svůj restituční nárok z rozhodnutí [číslo] v poměrně krátké době a zcela nárok z rozhodnutí [číslo]. Nelze ani opomenout, že v řízení vyšlo najevo, že nárok plynoucí z rozhodnutí [číslo] se právní předchůdkyně žalobkyně nikdy ani nesnažila uspokojit ve veřejné nabídce. Aktivitu samotné žalobkyně pak rovněž nelze mít za dostatečnou, když se platně neúčastnila žádné veřejné nabídky. Za zcela excesivní pak odvolatel označil závěr soudu prvního stupně, že jedinou žádost žalobkyně o převod pozemků z veřejné nabídky lze považovat za relevantní účast ve veřejné nabídce a tím prokázanou dostatečnou aktivitu. Akcentoval názor Ústavního soudu (bez označení konkrétního rozhodnutí), podle něhož nelze považovat ojedinělou či nikoliv vážně míněnou účast ve veřejné nabídce v době krátce předcházející podání žaloby za účast dostatečnou. Nelze shledávat liknavost a svévoli žalované ani v souvislosti s délkou správního řízení a navazujícího řízení o vypořádání nároku, tedy v údajném dlouhodobém prodlení žalované, když závěry soudu prvního stupně odporují ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, nemají oporu v provedeném dokazování.

27. Za vadný odvolatel označil rozsudek prvního stupně i z důvodu jím přijatého závěru o existenci nároku žalobkyně na vypořádání restitučního nároku z rozhodnutí [číslo], tedy o aktivní legitimaci žalobkyně ve vztahu k tomuto nároku (v tomto směru lze odkázat na procesní stanovisko žalovaného vyjádřené již v řízení před soudem prvního stupně).

28. Shodně jako v řízení před soudem prvního stupně žalovaný namítal duplicitu nároků z rozhodnutí [číslo] a se shodnými důvody, které již vyjádřil v řízení před soudem prvního stupně, označil v tomto směru závěry soudu za nesprávné a založené na nedostatečném zjištěném skutkovém stavu.

29. Námitky žalovaného směřovaly i k ocenění restitučního nároku. Soudu prvního stupně vytýkal, že se nevypořádal se spornou otázkou ocenění restitučních nároků. Konkrétně namítal, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku platnosti a účinnosti předmětného návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu, na základě provedeného dokazování přijal nesprávné skutkové závěry o charakteru odňatých pozemků a nesprávně posoudil metodiku znaleckého ocenění, respektive právní otázku výše základní jednotkové sazby pro ocenění odňatých pozemků a aplikovatelnosti srážek podle přílohy 7 oceňovacího předpisu. I v této otázce lze v podrobnostech odkázat na argumentaci použitou žalovaným již v řízení před soudem prvního stupně.

30. Výhrady žalovaného se dotýkaly i převoditelnosti náhradního pozemku. V této souvislosti odvolatel namítal, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil věc a přijal nesprávné skutkové závěry. Zdůraznil, že výhradní ložiska nerostů požívají ze zákona ochranu před znemožněním nebo ztížením jejich dobývání. Tato ochrana se zajišťuje stanovením chráněného ložiskového území. Chráněné ložiskové území přitom zahrnuje území, na kterém stavby a zařízení, které nesouvisí s dobýváním výhradního ložiska, by nemohly znemožnit nebo ztížit dobývání výhradního ložiska. Ačkoliv na samotném pozemku nebyla hornická činnost zahájena, jedná se o pozemek nevhodný k převodu. V tomto směru soudu prvního stupně vytýkal, že zcela opominul limitaci převodu předmětného pozemku podle § 5 a následujících zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), když nerostné bohatství náleží do vlastnictví České republiky. Z tohoto důvodu byl předmětný pozemek zařazen do „plochy výroby a skladování – průmyslová zóna“ a nadále je platným územním plánem takto řešen. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 odvolatel uvedl, že soud prvního stupně sice správně dospěl k závěru, že se na pozemku nachází chráněné ložiskové území, nesprávně však ve světle právních předpisů a žalovaným akcentované judikatury dospěl k závěru, že se jedná o pozemek vhodný k převodu.

31. Žalovaný vyslovil nesouhlas i s názorem soudu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch a náleží jí proto plná náhrada nákladů řízení. Vyslovil přesvědčení, že úspěch žalobkyně byl pouze částečný, a náleží jí proto nejvýše částečná náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při aplikaci zásad úspěchu a neúspěchu ve sporu, poměřováno počtem parcel, byl úspěch žalobkyně toliko nepatrný, když z původně označených patnácti pozemků se žalobkyně domohla převodu pouze jednoho pozemku. Tvrdil, že uvedené závěry jsou podpořeny názorem Ústavního soudu vysloveném v usnesení sp. [spisová značka]. Podotkl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil věc, když úspěch ve věci a plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni přiznal se závěrem, že důvody pro rozhodnutí jsou o to výraznější, když soud přihlédne k prokázané liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyně, která – aby došla uspokojení svého nároku – vyvolala množství soudních sporů, čímž však na sebe fakticky přejala úlohu žalovaného při vyhledávání vhodných náhradních pozemků, jejich oceňování a podobně. Tento závěr soudu prvního stupně označil za nesprávný, neboť nemá oporu v právních předpisech a považoval jej i za rozporný s dobrými mravy. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, současně jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

32. Žalobkyně navrhla potvrzení výroků rozsudku napadených odvoláním žalovaného. K otázce liknavosti a svévoli žalovaného při realizaci restitučního nároku žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně se oběma otázkami velmi podrobně zabýval a své závěry dostatečně a přehledně odůvodnil. Poukázala na argumentaci soudu prvního stupně v bodech 35-37 odůvodnění rozsudku, a tvrdila, že obvodní soud postupoval logicky a zcela správně, když se nejprve vypořádal s otázkou aktivní snahy žalobkyně o uspokojení jejího restitučního nároku a následně na to navázal posouzením liknavosti a svévole žalované. Z řízení před soudem prvního stupně vyplynulo (což ostatně uznal i sám žalovaný), že restituční nárok žalobkyně byl nesprávně oceněn, když žalovaným evidovaná výše restitučního nároku žalobkyně byla podstatně nižší než výše skutečná. Žalobkyně se však i přesto účastnila veřejných nabídek (nejméně dne 7. 9. 2020). Účast žalobkyně však byla žalovanou vyhodnocena jako neplatná s ohledem na nedostatečnou výši restitučního nároku, který však měl být správně evidován v podstatně vyšší výši. Bylo by zcela absurdní za takové situace vytýkat žalobkyni nedostatečnou účast ve veřejných nabídkách, když s ohledem na nesprávně vypočtenou výši nároku jsou její účasti žalovaným vyhodnocovány jako neplatné a žalovaný současně odmítá přecenění výše restitučního nároku. Žalobkyni tak fakticky bylo bráněno v účasti ve veřejných nabídkách. V tomto ohledu odkázala na recentní rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1634/2023 a na usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 991/2021-378, z nichž citovala. Zdůraznila, že podle označených rozhodnutí je povinností státu, aby správně ocenil restituční nárok žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně si sama nepřecenila svůj restituční nárok dříve, je tak v tomto ohledu irelevantní. Žalovaná však správnou výši ocenění restitučního nároku neprovedla a výši sporuje doposud v průběhu tohoto řízení. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že nelze hodnotit pouze dobu, po níž zůstává neuspokojen restituční nárok nynější žalobkyně, ale je třeba zohlednit i období a taktéž aktivitu její právní předchůdkyně. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se aktivně účastnila veřejných nabídek, přesto nedošla k uspokojení všech svých restitučních nároků.

33. K otázce liknavosti a svévole žalovaného odkázala na rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 30. 11. 2021, č. j. [spisová značka] a na rozsudek Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], z nichž citovala. Uzavřela, že právní názor o liknavosti a svévoli žalovaného ve vztahu k žalobkyni potvrdil i odvolací soud v [adresa] rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. [spisová značka] a Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. [spisová značka], kterým bylo odvolání odmítnuto. Shodný názor pak vyslovil i Krajský soud v [adresa] v rozhodnutí ze dne 16. 5. 2024, č. j. [spisová značka] a Okresní soud [adresa] v rozsudku ze dne 7. 12. 2023, č. j. [spisová značka]. Liknavost a svévole žalovaného vůči žalobkyni tak již byla opakovaně potvrzena v paralelně vedených soudních řízeních.

34. K otázce ocenění restitučního nároku žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, sp. zn. 28 Cdo 3209/2020, 28 Cdo 3844/2019, 28 Cdo 1191/2020, 28 Cdo 316/2020 a 28 Cdo 282/2020. K námitce žalovaného, že liknavost a svévoli nelze dovodit na základě dlouhodobého prodlení s vypořádáním restitučního nároku pak žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020. Zdůraznila, že liknavost pak lze rovněž shledat v postupu žalovaného v nepřeevidování restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí [číslo] na žalobkyni. Žalovaný totiž i nadále odmítá připustit, že by nárok z tohoto rozhodnutí existoval, na čemž ostatně trvá i v podaném odvolání.

35. Tvrzení žalovaného o vypořádání restitučního nároku [číslo] a údajné duplicitě nároku z rozhodnutí [číslo] žalobkyně označila pro posouzení restitučního nároku za irelevantní. Restituční nárok z rozhodnutí [číslo] i nadále existuje a nebyl zcela vypořádán. Tvrzení žalovaného o tom, že v hypotetickém případě jiné metody zaokrouhlování by byl zcela nulový, nemají pro uvedený závěr žádnou relevanci. Žalobkyně akcentovala, že restituční nárok z daného rozhodnutí byl žalovaným nesprávně oceněn. Kdyby žalovaný správně zaevidoval restituční nárok žalobkyně, pak restituční nárok žalobkyně z daného rozhodnutí má být nikoliv 0,05 Kč, ale 2 971 630,50 Kč. Vychází přitom ze závěrů revizního znaleckého posudku, který byl vyhotoven pro stanovení správné výše jejího restitučního nároku.

36. K obraně žalovaného, že náhradu za pozemek parcelní číslo [číslo] nelze žalobkyni přiznat, neboť byl již vydán v celém svém rozsahu právnímu předchůdci žalobkyně (dohoda ze dne 1. 7. 1996, č. j. [číslo] žalobkyně uvedla, že část pozemků, a to pozemek parcelní číslo [číslo], parcelní číslo [číslo] a parcelní číslo [hodnota], vše v k. ú. [adresa], byly později sloučeny spolu s dalšími parcelami do pozemku parcelní číslo. č. [číslo]. K dohodě byl přiložen geometrický plán číslo [číslo], podle něhož mělo dojít k rozdělení nově sloučeného pozemku parc. č. [číslo] na další parcely. Tyto nově vzniklé parcely pak měly být převedeny na paní [jméno FO] (právní předchůdkyně žalobkyně). Podle tohoto geometrického plánu měl původní pozemek parcelní číslo [číslo] v k. ú. [adresa] celkovou výměru 13 683 m (tj. 13 025 m + 329 m +329 m). V souladu s dohodou tak mělo dojít k vydání nově vzniklých pozemků zahrnujících původní pozemek parcelní čísl [číslo] v k. ú. [adresa] co do výměry 13 683 m. Nejednalo se však o celkovou výměru nevydaného pozemku parcelní číslo [číslo] v k. ú. [adresa], neboť pozemek [číslo] měl celkovou výměru 13 870 m. Výše uvedenou dohodou (dohoda ze dne 1. 7. 1996, č. j. [číslo]) nedošlo k vydání pozemku parcelní číslo [číslo] v k. ú. [adresa] co do výměry 187 m (tj. 13 870 m -13 683 m). Rozhodnutím [orgán] – [právnická osoba] č. j. [číslo] ze dne 28. 5. 1999 tak bylo správně rozhodnuto o vydáni zbytkové výměry o velikosti 187 m pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Z tohoto důvodu se nemůže jednat o duplicitní nárok.

37. K obraně žalovaného směřující k ocenění restitučního nároku žalobkyně uvedla, že platnost návrhu přehledného a zastavovacího plánu pro obec [adresa] potvrzeného [orgán] dne 7. 6. 1935 (dále též jen RZP) dovodil i znalec [tituly před jménem] [jméno FO], stejně tak jako revizní znalec. Návrh RZP považují za platný i soudy v paralelně vedených soudních řízeních, které rovněž dovodily, že správná výše restitučního nároku žalobkyně činí 4 159 671,05 Kč, jak shodně dovodil i obvodní soud v nyní přezkoumávaném rozsudku. Jedná-li se pak o srážku za nesplněnou komunikaci, znalec při posouzení vycházel z normy číslo 73/61/00, kdy uvedl, že zpevněnou cestou je téměř každá cesta. Tvrzení žalované o tom, že znalec svůj závěr o neaplikování srážky opřel pouze o vlastní úsudek, není přesné. Je to přitom právě žalovaný, kdo ve vztahu k prokázání srážky za nesplněnou komunikaci nedoložil žádný důkaz svědčící o tom, že by srážka měla být aplikována. Nadto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018 zdůraznila, že srážky dle přílohy číslo [číslo] oceňovací vyhlášky lze aplikovat pouze za situace, kdy bude nade vší pochybnost prokázáno, že jsou naplněny podmínky pro jejich aplikaci, přičemž pokud tak prokázáno nebude, je namístě předmětné srážky neaplikovat. Jedná-li se jen o srážku za stavební nesrostlost, je poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 na projednávanou věc neaplikovatelný. K této části žalobkyně uzavřela, že soud prvního stupně se správně vypořádal s oceněním restitučního nároku.

38. K tvrzením žalovaného o nepřevoditelnosti náhradního pozemku z důvodu, že se nachází v chráněném ložiskovém území a je zařazen do plochy výroby a skladování – průmyslová výroba žalobkyně odkázala na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, s nímž vyjádřila souhlas. S akcentem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2868/2020, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017 a 28 Cdo 5144/2017. Argumentovala dále tím, že náhradní pozemek je veden v katastru nemovitostí jako orná půda (podle seznamu BPEJ je u pozemků částečně stanoveno BPEJ 62210 značící nadprůměrně produkční půdu, která je vysoce chráněná). Poukázala na § 11a odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném do 1. 11. 2019, i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 28 Cdo 887/2019 a v této souvislosti na svoji argumentaci v podání ze dne 26. 4. 2024. Uzavřela, že soud prvního stupně rozhodl správně, když shledal převoditelnost náhradního pozemku.

39. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s odvoláním žalovaného směřujícím proti výroku o náhradě nákladů řízení. Zdůraznila, že svoji žalobu vzala zpět z důvodu, že obvodní soud shledal nepřevoditelnost předchozích pozemku, ve vztahu, k nimž se nahrazení projevu vůle žalované domáhala. Učinila tak v zájmu hospodárnosti řízení a procesní ekonomie. Na podporu tohoto svého procesního stanoviska dále uvedla, že oprávněné osoby jsou obecně v obtížné situaci, jelikož výběr náhradních pozemků je omezen jejich počtem a existencí řady zákonných překážek nebo důvodů nevhodnosti, které nejsou z veřejně přístupných informací zjistitelné, a které oprávněné osoby nemohou v době zahájení řízení znát. V této souvislosti pak poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2019, č. j. [spisová značka], a ze 14. 5. 2019, č. j. [spisová značka], z nichž citovala.

40. Svým odvoláním pak žalobkyně brojila proti rozsudku obvodního soudu v rozsahu výroku III a IV o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem. Své odvolání založila na odvolacím důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., tedy soudu prvního stupně vytýkala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

41. K přiznání náhrady nákladů řízení vynaložených vedlejším účastníkem uvedla, že [adresa] a žalobkyně v řízení hájili své (potenciální) vlastnické právo jako dva rovnocenné subjekty soukromého práva a v tomto ohledu je třeba nahlížet na otázku procesního úspěchu a neúspěchu ve věci. S poukazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v [adresa] tvrdila, že [adresa] disponuje odborným aparátem, je tedy schopno hájit své zájmy i v tomto konkrétním řízení. Ve sporu vyvolaném po letitém neúspěšném jednání se žalovaným nelze žalobkyni klást k tíži, že v průběhu řízení došlo k takovému vývoji, který odůvodňoval částečné zpětvzetí žaloby. Byl, to naopak žalovaný, který svým liknavým a svévolným postupem při vypořádání restitučního nároku zavdala příčinu k zahájení soudních sporů ze strany žalobkyně. Procesní neúspěch žalobkyně tak nelze spatřovat ve skutečnosti, že v průběhu řízení vzala žalobu co do části náhradních pozemků zpět. Tuto skutečnost nelze vykládat jako částečný neúspěch ve věci, případně procesní zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. za situace, jestliže výše uvedené platí vůči žalované. Znamená to, že nelze ani náhradu nákladů řízení přiznat vedlejšímu účastníkovi, který vystupoval na straně žalované. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 5. 2019, č. j. [spisová značka], a uvedla, že byla v řízení úspěšná, když prokázala, že žaloba byla podána po právu.

42. K náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným uvedla, že soud prvního stupně ponížil náhradu nákladů řízení z 31 na 15 úkonů právní služby, neboť nepovažoval tyto náklady za účelně vynaložené. Připomněla, že předmětem pozdějšího řízení bylo prokázání liknavosti a svévole žalovaného vůči žalobkyni, jednalo se tak o otázku zcela zásadní a klíčovou, díky kterému byla nucena zahájit vůči žalovanému soudní řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a komentářovou literaturu argumentovala tím, že za neúčelně vynaložené náklady lze shledat takové náklady, které daná strana vynaložila k vlastnímu obohacení, aniž by směřovaly k prokázání hlavního účelu řízení. To nicméně neplatí v případě žalobkyně, která činila obsáhlá podání v reakci na podání žalovaného či vedlejšího účastníka, a v tomto ohledu bránila své právo a snažila se prokázat liknavost a svévoli žalovaného vůči ní. Sama skutečnost, že tato podání nebyla činěna na výzvu soudu, nebrání tomu, že žalobkyně podání činila právě k obhájení svého práva, a nikoliv za účelem svého obohacení.

43. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II jako věcně správný potvrdil, ve výroku III jej změnil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, ve výroku IV jej změnil tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

44. Vedlejší účastník navrhl potvrzení výroku IV rozsudku a argumentoval tím, že žalobkyně vzala žalobu ohledně těch pozemků, na nichž vedlejší účastník deklaroval svůj právní zájem, zcela nepochopitelně částečně zpět až na samotném konci řízení těsně před vyhlášením rozsudku, musel v něm vedlejší účastník setrvat až právě do tohoto okamžiku. Proto je naprosto legitimní mu nárok na náhradu nákladů řízení přiznat. To musí platit tím spíš, pokud žalobkyně přistoupila k uvedené dispozici s žalobou z důvodu, aby se takové své povinnosti vyhnula. Chtěla-li by totiž vzít žalobu částečně zpět už dříve, mohla to bez dalšího učinit kdykoliv v průběhu řízení, jelikož předběžný názor soudu prvního stupně znala a opakovaně na něho byla upozorňována. Pokud takto nepoctivě žalobkyně zneužila svá procesní práva, nemůže jí z toho ještě vzniknout prospěch v té podobě, že by náklady jinak procesně úspěšného vedlejšího účastníka nemusela nést. II. Žalobkyně se ze své povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníku náklady řízení nemůže vymanit ani s pomocí opravdu velmi robustní argumentace obsažené ve svém odvolání proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně. Totéž platí o množství odkazů na nespočet různorodých soudních rozhodnutí, jejichž výskyt je pro opravný prostředek spíše přítěží než výhodou. Po jejich prostudování navíc čtenář zjistí, že se týkají jiných věcí než té, která je odvolacímu soudu předestřena. To platí zejména pro nálezy a případně usnesení Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Všechny se týkají otázky náhrady nákladů řízení ústředních správních úřadů v podobě ministerstva financí, ministerstva práce a sociálních věcí a [právnická osoba]. Žádným takovým úřadem však [adresa] v postavení vedlejšího účastníka není. Za pozornost by sice mohla stát zmínka v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], která už se nákladů řízení [adresa] (dokonce v restituční oblasti) týká, ovšem pouze v rámci řízení o vydání původních pozemků, v řízení o převodu náhradních je však situace o dost složitější. Všechny zkoumané otázky jsou přitom řešeny výhradně rozhodovací soudní praxí, bez jejíž podrobné znalosti a zejména správné interpretace je úplně nemožné ve sporu uspět. Příkladem budiž posuzování převoditelnosti náhradního pozemku, na němž je teprve zamýšlena výstavba ([spisová značka]), který je dotčen teprve plánovanou změnou územního plánu ([spisová značka]) nebo plánovaným zařazením do státní rezervy ([spisová značka]). Přitom podle znění zákona by tomu mělo být přesně naopak. Ostatně mu dá jistě zapravdu i advokát paní žalobkyně, jehož specializace je stejně tak naprosto úzká a zaměřená výhradně restitučním směrem. S jiným právním zastoupením totiž ani není možné žalobu správně podat. Pak je ovšem vyloučeno, aby práva vedlejšího účastníka proti advokátovi, jehož kancelář se zabývá převážně restitucemi, hájil pouhý jeho zaměstnanec, byť se jedná zrovna o [adresa] Tím vedlejší účastník poměrně jasně prokázal, že restituční spory o převod náhradních pozemků jsou natolik speciální, skutkově a právně náročnou disciplínou, že vyžadují zastoupení specializovaným advokátem. Náklady na takové zastoupení v takovém případě potom nemůžou být vynaloženy jinak než účelně. Ostatně vedlejší účastník ve sporu také jako jediný zcela uspěl. U všech ostatních účastníků byl přítomen vždy dílčí prvek neúspěchu. Navíc pokud žádá náklady za právní zastoupení žalobkyně, vedlejší účastník nevidí důvod, proč by to nemělo být naopak. Vedlejší účastník s ní naopak souhlasí v tom, že v případě rozhodování o nákladech řízení musí být přihlédnuto ke všem okolnostem věci. To vedlejší účastník zdůrazňuje proto, že ačkoliv byla žalobkyně ze strany soudu prvního stupně několikrát seznámena s tím, že dotčené pozemky jsou k převodu nevhodné, k částečnému zpětvzetí přistoupila teprve několik dní před vyhlášením rozsudku. V tomto ohledu je nepochybné, že se tak stalo s jedinou motivací, a to donutit vedlejšího účastníka vystoupit z řízení z důvodu ztráty právního zájmu na jeho výsledku a vyhnout se tak náhradě nákladů řízení, na kterou by měl zcela úspěšný vedlejší účastník jinak nárok. Tím však žalobkyně zneužila svých procesních práv, a to právě na úkor vedlejšího účastníka. Procesní situace je totiž ve výsledku stále stejná, a to, že žalobkyně po celou dobu trvání řízení usilovala o pozemky, na jejichž převod nemá nárok. Uplatnil-li potom vedlejší účastník patřičnou procesní obranu, měl by být považován za úspěšného. Tomu musí odpovídat též nárok na náhradu nákladů řízení. Pokud by měl vedlejšímu účastníkovi takový nárok svědčit při částečném zamítnutí žaloby, nevidí zde žádný důvod pro to, aby mu nesvědčil i v případě částečného zastavení řízení, jehož důsledkem je vystoupení vedlejšího účastníka z něho pro ztrátu právního zájmu. Žalobkyně by totiž v obou situacích neuspěla stejně, obdobně jako by byl přítomen v obou případech totožný úspěch vedlejšího účastníka. Pouze v případě částečného zpěvzetí žaloby těsně před vyhlášením rozsudku žalobkyně vnesla do řízení navíc prvek zneužití práva, kterým si chce zajistit lepší postavení a který by zde v opačném případě nebyl. Takové počínání však nemůže požívat právní ochrany. Potom ovšem musí svědčit vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů tím spíš. Proto lze souhlasit s tvrzením, o které se opírá též žalobkyně, že „výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná extrémní nespravedlnost, která znamená vždy porušení základního práva na spravedlivý (řádný) proces“. Naopak není pravdou, že výklad právních předpisů vstřícný vůči oprávněným osobám se má snad týkat všech ustanovení zákona, která jsou při rozhodování restitučních věcí použita. Platí totiž, že „uvedená zásada nezakládá žádné specifické postavení osob uplatňujících restituční nároky oproti jiným účastníkům soudních či správních řízení.“ [číslo]) Pokud nelze interpretovat soudní řád správní v duchu uvedeného principu ([spisová značka]), nelze tak vykládat ani občanský soudní řád. Totéž platí o tom, že s ohledem na existenci řady zákonných překážek převoditelnosti náhradních pozemků je jejich výběr pro oprávněné osoby velmi obtížný a oprávněné je tak před podáním žaloby nemohou znát. To může být sice pravda, nicméně ne ohledně žádostí [adresa] o bezúplatný převod podle § 7 odst. 1 a 2 zákona o [právnická osoba]. Na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím je [adresa] dokonce povinno komukoliv, a tedy nutně i oprávněné osobě sdělit, zda je takovou žádostí uvažovaný náhradní pozemek dotčen, či nikoliv. Opatřit si lze včas stejným způsobem přímo i konkrétní žádost. Za takové situace má vedlejší účastník za to, že spolehlivě, přesvědčivě a v úplnosti vyvrátil všechny argumenty žalované, a to jak ty relevantní, tak i ty zdánlivé. Proto je třeba rozsudek soudu prvního stupně v příslušné části potvrdit.

45. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, jež předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212 odstavec 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka není důvodné, odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

46. Jak bylo uvedeno výše, odvolání žalovaného směřovalo do vyhovujícího výroku o věci samé a do výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (a výrok II a III), Žalobkyně brojila svým odvoláním proti výroku III a IV. Z rozsahu podaných odvolání tedy vyplývá, že odvoláním nebyl napaden výrok I (částečné zastavení řízení), v tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně zůstal stranou pozornosti odvolacího soudu.

47. K odvolacím námitkám považuje odvolací soud za potřebné předeslat, že vzdor přijatým závěrům v rozhodnutích vydaných v řízení o nahrazení projevu vůle, které soudy učinily zejména v otázce liknavosti, svévolného postupu žalovaného, k výši restitučního nároku žalobkyně, a k charakteru odňatých pozemků, žalovaný i v projednávané věci odmítá přiznat žalobkyni náhradu za odňaté pozemky ve správné výši, a nerespektuje tak pravomocná rozhodnutí vydaná mezi týmiž účastníky, a činí tak přesto, že od účinnosti zákona o půdě je uplynulo více jak 30 let. Nezbývá tak než konstatovat, že je to Česká republika, která tímto postupem ignoruje smysl restitučního zákonodárství (zmírnění nastalých křivd), když zarputile setrvává na svých procesních stanoviscích i v situaci, kdy k většině z nich se již vyjádřila pravomocná soudní rozhodnutí (což ostatně uvedl i soud prvního stupně s poukazem na § 13 zák. 89/2012 Sb.). Z tohoto důvodu, i se zřetelem k obsáhlosti podání žalovaného, odvolací soud připomíná, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 3359/2023, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 989/08).

48. Se zřetelem k uplatněným odvolacím námitkám odvolání žalovaného směřuje jak do skutkové, tak právní roviny sporu, soudu prvního stupně odvolatel vytýká i vady řízení (odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.).

49. Z hlediska procesního soud prvního stupně postupoval korektně, ostatně žalovaný, oproti označeným odvolacím důvodům, nepřichází s žádnou konkrétní věcnou argumentací směřující k procesní rovině sporu. Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že průběh řízení nebyl zatížen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

50. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i o postupu státu (stejně jako předchůdce žalovaného [právnická osoba]) je především otázkou skutkovou. V souzené věci soud provedl účastníky navržené relevantní důkazy, které hodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů, a své závěry přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Za situace, kdy skutkové závěry mají oporu i v obsahu spisu, odvolací soud ze skutkových závěrů přijatých prvostupňovým soudem vycházel.

51. K odvolacím námitkám: K otázce svévolného, liknavého či diskriminujícího postupu žalováného se opakovaně vyjádřila rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující i judikaturu Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu III ÚS 495/02, nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 6/05) tak, že při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalovaného může oprávněná osoba uplatnit nárok u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, že takový postup nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu podle § 11a zákona o půdě je podmíněno zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalovaného lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy na místě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalovaného, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2282/2023).

52. V poměrech souzené věci soud prvního stupně zjištění o liknavosti a svévolném postupu žalovaného učinil po hodnocení provedených důkazů, a jeho závěr o tom, že žalobkyně se může domáhat vydání či převodu konkrétních náhradních pozemků, i když neprošly veřejnou nabídkou, je tedy podložen dostatečnými hodnotícími úvahami, když žalovaný stále odmítá uspokojit restituční nárok žalobkyně v plné výši, důsledkem čehož je, že po dobu více jak třiceti let jí nebyla poskytnuta odpovídající náhrada. K argumentaci žalovaného lze jen zdůraznit, že bylo povinností žalovaného, nikoliv žalobkyně, provést správné ocenění jejího restitučního nároku. Neučinil-li tak, nemůže obstát obrana odvolatele o nedostatečné účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách. V tomto směru odvolací soud poukazuje na judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR, který mimo jiné konstatoval, že při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi, ať už jsou jakéhokoliv charakteru, odůvodňovat nedostatky svého postupu (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 9.12.2009, sp.zn. 31 Cdo 3767/2009). Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v rozhodované věci byly z důvodu liknavého a svévolného jednání žalovaného splněny zákonné předpoklady pro to, aby žalobkyně jakožto oprávněná osoba uplatnila u soudu svůj požadavek na vydání konkrétního pozemku, aniž by jeho vydání bylo podmíněno zahrnutím do veřejné nabídky a účastí žalobkyně ve veřejné nabídce.

53. K výši restitučního nároku Soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem] včetně doplňujících informací tímto znalcem soudu poskytnutých, a z revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckou kanceláří [právnická osoba], a závěry těchto znaleckých posudků podrobil komplexnímu posouzení. Znalecké posudky mají formální náležitosti, obsahují logické a přezkoumatelné závěry. Závěr soudu prvního stupně o tom, že celkový restituční nárok žalobkyně činí 4 159 671,05 Kč tak odpovídá závěrům těchto posudků po jejich komparaci provedené soudem prvního stupně tak, jak vyplývá z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (srovnej bod 12 rozsudku).

54. K vypořádání restitučního nároku [číslo] Správnost závěru soudu prvního stupně o celkové výši restitučního nároku žalobkyně pak vylučuje opodstatněnost argumentace žalovaného, na základě, níž zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o tom, že ani nárok žalobkyně z tohoto rozhodnutí PÚ nebyl zcela uspokojen. V podrobnostech odvolací soud odkazuje zejména na bod 23 přezkoumávaného rozhodnutí.

55. K duplicitě nároku v rozhodnutí [číslo] Z tohoto rozhodnutí [právnická osoba] vyplývá, že žalobkyni, respektive právní předchůdkyni, nebyl vydán mimo jiné pozemek [číslo] o výměře 187 m. Soud prvního stupně jednak správně uzavřel, že toto rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat (a § 135 o. s. ř.), jednak je s podivem, že žalovaný v rámci své obrany zpochybňuje i vlastní rozhodnutí, respektive rozhodnutí [právnická osoba] [adresa]. Pro objasnění odvolací soud zdůrazňuje (tak jako soudy v paralelně vedených řízeních), že v původní pozemek [číslo] měl výměru 13 870 m. Dohoda o vydání nemovitostí z 26. 6. 1996, stejně jako rozhodnutí [právnická osoba] [adresa] z 1. 7. 1996 o jejím schválení nespecifikuje výměrů původních pozemků, včetně [číslo], jež se vydávají. Tyto listiny však byly vypracovány na základě geometrického plánu číslo [číslo] potvrzeného katastrálním úřadem [adresa] ze dne 21. 5. 1996, z něhož je zřejmé, že původní pozemek [číslo] se stal součástí parc. č. [číslo] v rozsahu jednoho hektaru 13 025 m, p. č. [číslo] v rozsahu 329 m a p. č. [číslo] také v rozsahu 329 m, celkem 13 683 m. Z tohoto důvodu právní předchůdce žalovaného, [právnická osoba] [orgán] rozhodnutím z 28. 5. 1996 č. [číslo] správně rozhodl o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně není vlastníkům zbylé části pozemku [číslo] o výměře 187 m (shodný závěr učinil i Krajský soud v [adresa] Pobočka v rozhodnutí se 16. května 2024, sp. zn. [spisová značka]).

56. K převoditelnosti náhradního pozemku Jako náhradní lze oprávněné osobě podle zákona o půdě vydat toliko pozemky vhodné. Těmi se rozumí pozemky, které by byly zařaditelné do veřejné nabídky. Při posouzení vhodnosti pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního je přitom nutno hodnotit, zda tomu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1zákona o půdě a § 6 zák. č. 503/2012 Sb, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, stejně jako to, jestli jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat ([spisová značka]), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s ním, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu ([spisová značka], [spisová značka]). Tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání každého pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci.

57. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „náhradní pozemek v katastrálním území [adresa] je stále součástí zemědělského půdního fondu (orná půda), není zastavěn, není součástí jakéhokoliv areálu (například sloužícího k těžbě), těžba v lomu u moře si na již neprobíhá a ne s ní ani v budoucnu počítáno (územní plán zahrnul pozemek do plochy výroby a skladování)“, uzavřel, že pozemek je vhodný k vydání oprávněné osobě, a to s akcentem, že v chráněném ložiskovém území se nachází pouze okrajová část náhradního pozemku („navíc se tvrzená přítomnost nerostných surovin jakkoliv neprojevila v ocenění náhradního pozemku...“).

58. I podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na níž současně odkázal. Se zřetelem k přijatým skutkovým zjištěním soudem prvního stupně nelze přisvědčit odvolateli, že „převodem předmětného pozemku by nebyl naplněn účel a cíl, jenž sleduje preambule zákona o půdě…“ Je tomu tak proto, že pro tento pozemek neplatí žádná výluka upravena v § 6 zákona 503/2012 Sb. ani v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Pozemek navíc není zastavěn, není ani součástí funkčně propojeného o celku. Lze k této problematice uzavřít, že soud prvního stupně otázku vhodnosti předmětného pozemku posoudil správně a neodchýlil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.

59. Z uvedených důvodů nemohou odvolací námitky žalovaného zvrátit správnost závěrů přijatých soudem prvního stupně, v podrobnostech na ně odvolací soud odkazuje, rozsudek soudu prvního stupně proto ve výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

60. K náhradě nákladů řízení Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Na druhou stranu však ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky ze shora uvedeného pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takto soud prvního stupně také v poměrech souzené věci postupoval (v souladu s principy spravedlnosti), jestliže pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným zpětvzetí žaloby neposoudil jako procesní zavinění na zastavení řízení, současně zohlednil postavení žalobkyně jakožto oprávněné osoby, jejíž restituční nárok nebyl dosud zcela uspokojen, naopak přihlédl k postoji žalovaného, který, ač je zákonem povolán k uspokojení restitučních nároků oprávněných osob, jednal liknavě a svévolně. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008). Pojem "účelný" je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2. 2. 2010). Odvolací soud považoval za účelné tyto náklady vynaložené žalobkyní na uplatnění práva: příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, replika žalobkyně ze dne 22. 3. 2021 (soudem prvního stupně nesprávně uvedené jako ze dne 12. 3. 2021), účast při jednání dne 17. 6. 2021, vyjádření ze dne 13. 8. 2021, 2 x účast při jednání dne 9. 12. 2022 (jednání přesahovalo 2 hodiny), účast při jednání dne 13. 10. 2022, 2 x účast při jednání dne 17. 8. 2023 (jednání přesahovalo 2 hodiny), vyjádření ze dne 26. 9. 2023, účast při jednání dne 16. 11. 2023, návrh na změnu žaloby ze dne 26. 1. 2024,vyjádření ze dne 10. 6. 2024, účast při jednání dne 25. 7. 2024 a závěrečný návrh ze dne 26. 7. 2024. Za celkem 16 úkonů proto náleží žalobkyni náhrada odměny ve výši 205 760 Kč. V souvislosti s každým výše uvedeným úkonem pak náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů jejího právního zástupce po 300 Kč, tedy celkem 4 800 Kč, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 44 217,60 Kč. V součtu proto vzniklo žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 254 777,60 Kč. S uvedenými důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů mezi žalobkyní a žalovaným (III) podle § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. změnil jen ohledně výše nákladů, jinak jej v tomto výroku podle § 219 o.s.ř. rovněž jako věcně správný potvrdil.

61. Ústavní soud se k účelnosti nákladů řízení vynaložených organizačními složkami státu, statutárními městy a jejich městskými částmi vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V nich na jedné straně, jako např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), vyslovil názor, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak zpravidla není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Na druhé straně, jako např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) zdůraznil, že východiska uvedená v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 nelze vnímat absolutně a mechanicky. Při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Za takové situace však obecné soudy stíhá povinnost svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnit, tj. uvést, jaké okolnosti věci výjimečné prolomení Ústavním soudem postulovaného pravidla odůvodňují. Jde o ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která našla odraz v řadě dalších rozhodnutí, jako např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), sp. zn. IV. ÚS 3131/10 (N 179/63 SbNU 81), sp. zn. IV. ÚS 2049/11, IV. ÚS 2434/19 (http://nalus.usoud.cz).

62. V posledně uvedeném nálezu ústavní soud uvedl, že přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud „prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval náklady účelně vynaložené advokátem zastupující [adresa] za účelně vynaložené z důvodu, že problematiky tzv. pozemkových restitucí je vysoce specializovanou agendou, u níž nelze předpokládat dostatečné personální vybavení umožňující v tomto řízení se znalostí věci hájit práva vedlejšího účastníka jako veřejné korporace. Jak již konstatovaly jiné senáty Městského soudu v [adresa], zaměstnanci žalovaného se vzděláním v oboru právo se pracovně věnují především jiným činnostem (mimosoudnímu řešení majetkoprávních otázek – výkupy a směny nemovitostí, zřizování věcných břemen, rušení omezení vlastnických práv, aktivní účasti ve správním řízení a podobně) a zabezpečování právní služby pro potřeby volených orgánů a právní součinnost městským organizacím ([nazev] [orgán]. Nejedná se tak odborníky na úzce specializovanou a odbornou otázku restitučních sporů, které nepatří ke sporům jednoduchým, když v řadě otázek je nutná znalost četné judikatury vyšších soudů, která se navíc v období několika posledních let vyvíjela (přeceňování pozemků či možnost žádat o konkrétní vhodné pozemky; srovnej rozhodnutí Městského soudu v [adresa] Co 513/2019).

63. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil včetně rozsahu a výše účelně vynaložených nákladů.

64. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 80 162,50 Kč včetně 21% DPH (5 úkonů právní služby, z toho jeden půl úkon za odvolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení a 12 860 Kč; celý úkon za vyjádření k odvolání žalovaného, podání k výzvě odvolacího soudu, 2x účast u odvolacího jednání, 2x paušální částka a 300 Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb. účinné do 31.12.2024, 3x 450 Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb. účinné od 1.1.2025, 21% DPH 6 6250 Kč).

65. O nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem bylo rovnež rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. a byla mu přiznána náhrada nákladů v celkové výši 5 045 Kč. Za účelně vynaložené náklady odvolací soud považuje vyjádření k podanému odvolání proti nákladům výroků (půlúkon), a jedenkrát účast u odvolacího jednán, kde mu bylo umožněno přednést procení stanovisko k náhradě nákladů řízení. Účast právního zástupce vedlejšího účastníka u odvolacího jednání nepovažuje odvolací soud za účelně vynaložený úkon, neboť se zde jednalo o věci samé, a nedotýkalo se tak proceních práv vedlejšího účastníka.