25 Co 360/2021- 281

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 6 C 10/2017-244, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (III.) a ve výroku o zamítnutí návrhu na separaci nákladů řízení (IV.) potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) mění tak, že žaloba se co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky [částka] od [datum] do [datum] a co do požadavku na zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p.a. od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok I.) a částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p.a. od [datum] do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % p.a. od [datum] do zaplacení (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložit žalované povinnost náhrady oddělených nákladů řízení (výrok III.) a konečně posledním výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 216/2010 (dále též jen„ posuzované řízení“), ve kterém se žalobkyně domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 122/94.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že po zahájení řízení bylo žalobkyni vyplaceno [částka] a poskytnuta omluva.

4. Řízení bylo na základě částečného zpětvzetí žaloby zastaveno co do požadavku na konstatování porušení práva, omluvu a zaplacení [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 10/2017-49, který v těchto výrocích nabyl právní moci dne [datum].

5. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Dne [datum] podala žalobkyně a další dvě osoby – [jméno] [příjmení] a Mgr. [příjmení] [příjmení], u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ /, jejíž obsahem bylo pět nesouvisejících žalobních návrhů. Dne [datum] soud vyloučil k samostatnému projednání jednotlivé nároky; nárok žadatele dále projednáván pod sp. zn. 9 C 216/2010, na základě žádosti ze dne 15. 11. 2010 OS P1 sp. zn. 28 C 122/94 byl spis zapůjčen a předložen Ústavnímu soudu. Následovalo pátrání, zda má žalobkyně právního nástupce, dne [datum] sdělení Ministerstva vnitra, že registrace nadací nepatří do jeho věcné působnosti, dne [datum] dorazila odpověď Úřad městské části [obec a číslo], dotazy ze dne [datum] a [datum] soud činil dotazy na Magistrát hl.m. [obec]. Dne [datum] soud nařídil jednání na den [datum], dne [datum] rozšíření žaloby, doplnění tvrzení a označení důkazů, dne [datum] soud jednání odročil na den [datum]. Dne [datum] soud jednání odročil na den [datum] z důvodu nepřipojení spisu OS P1 sp. zn. 28 C 122/94. Dne [darum] bylo jednání odročeno na den [datum] z důvodu opětovné žádosti Městskému soudu v Praze, aby byl připojen spis 28 C 122/94 OS P1 a spis 9 Ca 302/2009 Městského soudu v Praze. Dne [datum rozhodnutí] soud vyhlásil rozsudek. Dne [datum] podala žalovaná proti rozsudku odvolání. Dne [datum] soud vydal opravné usnesení. Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne [datum] odvolací soud nařídil jednání na den [datum]. Dne [datum] Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu I. stupně. Dne [datum] podala žalobkyně dovolání. Dne [datum] byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne [datum] Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Dne [datum] byl spis vrácen soudu I. stupně. Dne [datum] soud nařídil jednání na den [datum]. Dne [datum] soud jednání odročil na den [datum] z důvodu nepřipojení spisu. Dne [datum] se konalo ústní jednání, na němž soud vyhlásil rozsudek. Dne [datum] odvolání žalované proti rozsudku. Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne [datum] Městský soud v Praze zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dne [datum] podala žalobkyně dovolání. Dne [datum] byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Dne [datum] Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl. Dne [datum] bylo rozhodnutí doručeno žadateli - žalobkyni. Dne [datum] rozhodl Ústavní soud o žalobkyní podané stížnosti, tak že ji odmítl 6. Dne [datum] žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení.

7. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ust. § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 3 § 15 odst. 2 a § 31aOdpŠk, a uzavřel, že doba trvání posuzovaného řízení činila 9 let a 6 měsíců (od podání žaloby dne [datum] do doručení usnesení Ústavního soudu žalobkyni dne [datum]). Tuto dobu shledal nepřiměřeně dlouho a konstatoval, že žalovaná žalobkyni již poskytla omluvu a finanční satisfakci ve výši [částka].

8. Dále obvodní soud připomněl relevantní judikaturu (stanovisko NS ČR Cpjn 206/2010 včetně nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II.ÚS 862/10) a za první dva roky řízení přiznal přiměřené přiznání částky [částka] a stejné částky následně za každý další rok řízení (tj. základní částka [částka]). Soud neshledal v dané věci důvody pro navýšení základní částky dle judikatury ČR toto umožňující. Soud hodnotí předmětné řízení jako věc skutkově či právně složitou do určité míry, pročež takto stanovený základ následně snížil o 15% (když ve věci rozhodoval nejen Nejvyšší soud, ale i Ústavní soud, který stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl). Žalobkyně má pravdu, že kompenzační řízení musí probíhat urychleně, avšak pokud urychleně neproběhne, nelze z toho dovozovat vyšší význam takového řízení pro účastníka řízení. Kompenzační řízení má naopak mnohem menší význam pro účastníka (ve srovnání např. s rodinnými věcmi, trestním řízením či řízením, ve kterém je účastník v nejistotě, zda mu bude uloženo zaplatit vysokou finanční částku). Z uvedeného hlediska tudíž soud nezvýšil ani nesnížil základní stanovenou částku. Soud tedy dospěl tímto výpočtem k celkové částce ve výši [částka] ([částka] - 15%, tj. [částka]), z níž již žalobkyni byla uhrazena částka [částka] dne [datum].

9. Důvody pro separaci nákladů ve smyslu ust. § 147 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za účast na jednání, které bylo pro pozdní vyjádření žalované odročeno, protože žalobkyně nebyla v dané situaci ověřit tvrzení žalované o částečné platbě, soud prvého stupně neshledal, neboť a byly vzaty v úvahu v konečném rozhodnutí o nákladech řízení.

10. Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že úspěch každého u účastníků byl jen částečný.

11. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

12. Žalobkyně se domáhá zrušení rozsudku, namítá, že částky uvedení ve stanovisku Cpjn 206/2010 již nezohledňují současnou ekonomickou situaci a výrok o nákladech řízení nereflektuje to, že žalobkyni bylo částečně plněno a že tedy byla v základu úspěšná a proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení.

13. Žalovaná pak napadla vyhovující výrok s tím, že žalobkyně fakticky neexistuje, již poskytnuté plnění považuje za zcela dostatečné. Soud pominul, že se jedná o odškodnění kompenzačního řízení a v tomto směru odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14 ohledně zneužití práv žalobkyní. Zejména pak zdůraznila, že význam řízení pro žalobkyni je nízký. Soudu pak vytkla, že nedostatečně zohlednil obtížnost řízení představované instanční složitostí. Proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zcela zamítne a žalované přizná právo na náhradu nákladů řízení.

14. Žalobkyně ohledně své existence odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3841/2020 vydané v tomto řízení s tím, že likvidace žalobkyně nemůže být skončena, dokud nejsou skončena všechna řízení, která žalobkyně vede (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 424/2003). Význam řízení pro žalobkyni není snížený tím, že se jedná o kompenzační řízení, naopak žalobkyně považuje z tohoto důvodu význam řízení za zvýšený (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne [datum rozhodnutí] (R 58/2011), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011 ze dne [datum rozhodnutí] rozsudek ESLP ve věci [příjmení] vs. Česká republika ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], rozsudek ve věci [příjmení] vs. Francie ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], ve věci [příjmení] vs. Francie ze dne [datum], č. stížnosti [číslo], ve věci [příjmení] vs. Slovinsko ze dne [datum], č. stížnosti [číslo]). Újma, vzniklá žalobkyni a pociťovaná jako frustrace z reálné nevymahatelnosti práva v reálném čase, je proto v případě (nových) průtahů v již samotném (prvotním) kompenzačním řízení naopak logicky zvýšená: stát a jeho orgány tím dávají najevo, že nedisponují žádnou sebereflexí a svoje nesprávné úřední postupy nezměnily. Žalovaná tím, že odmítá zaplatit úrok z prodlení z již vyplacené částky, dává okázale najevo, že se necítí být vázána právem ani ustálenou soudní judikaturou. Dále pak žalobkyně trvá na plné úhradě nákladů řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1005/2014, sp. zn. 30 Cdo 3223/2013, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009 a sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), a např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10, sp. zn. III. ÚS 170/99, a sp. zn. I. ÚS 660/11).

15. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.) a odvolání žalobkyně shledal neopodstatněné, odvolání žalované důvodné.

16. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná relevantní skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu a správnost skutkových zjištění nikdo z účastníků nenapadá. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opisovat (bod 11. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku). Navíc lze jen zdůraznit, že žalobkyně podala žádost o poskytnutí zadostiučinění z původně odškodňovaného řízení sp. zn. 28 C 122/94 ve smyslu § 14 Odpšk dne [datum], jak vyplývá z doplnění dokazování provedeného při jednání odvolacího soudu dne [datum] (č.l. 154 odškodňovaného spisu).

17. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění a odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v označeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení.

18. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 Odpšk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Nemajetková újma sama je subjektivní kategorií obtížně definovatelná, objektivně komplikovaně vyjádřitelnou a o to složitěji prokazatelnou. Právo na přiměřenou náhradu/zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemá exaktní podstatu a že nemůže být nikdy dokonale bezezbytku ve smyslu úplné restituce naplněno. Spravedlivé a rozumné vypořádání záleží na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá, v jaké zadostiučinění ve smyslu reparačními jí odpovídá; nemajetková újma obvykle spočívá v navození psychicky negativních stavů, v dopadech do společenské pověsti a cti poškozeného. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti České republice, [číslo], § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci [příjmení] proti Francii (velký senát), [číslo], § 43, ESLP 2000) a jen po zohlednění těchto kritérií, (která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk) pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum], [číslo], § 27). Judikatura se pak ustálila v tom, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, či pokud se poškozený sám významně podílel svým jednáním na délce řízení (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] zn. Cpjn 206/2010 publikovaného pod Rc 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 158/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).

20. K námitkám ohledně nutnosti valorizace základní částky lze jen pro úplnost odkázat na ustálenou judikaturu. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum rozhodnutí], 30 Cdo 2181/2021 5 sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části [příjmení] Stanoviska vyplývá, že základní částka [částka] až [částka] za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum], ve věci [příjmení] proti Itálii, stížnost [číslo] odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1303/21.

21. Pokud jde o počítanou délku řízení, tak není sporu o tom, že délka odškodňovaného řízení činila 9 let a 6 měsíců (avšak již od podání žádosti dne [datum], viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, nebo sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, do [datum]).

22. Prvním ze zohledňovaných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je složitost řízení. Složitost řízení je dána jednak počtem instancí, které jsou do řízení zapojeny a jednak ve složitosti řízení jako takové (tj. procesní nebo hmotněprávní) – srov. [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 282., shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a další. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve Stanovisku).

23. Hledisko počtu soudních instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. bod IV. písm. a) Stanoviska), zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). V posuzovaném řízení nedošlo k zásadním procesním vadám (§ 219a odst. 1 písm. a/, c/ a d/ nebo § 221 odst. 2 o. s. ř.), nenastala situace, že by soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor či judikaturu, která by mu musela být z úřední činnosti známa, když zrušeným rozsudkem byl toliko rozsudek pro zmeškání, když odvolací soud shledal omluvu žalované důvodnou. Existence zvýšeného počtu odvolacích řízení a dvou dovolacích řízení nebyla zapříčiněna případnými pochybeními soudů. Z hlediska počtu instancí je tak na posuzované řízení nutno pohlížet jako na maximálně složité, neboť lze spravedlivě očekávat, že více instanční řízení bude trvat delší dobu a proto i odškodnění v tomto případě je nižší. V tomto případě pak opakovaně rozhodoval Nejvyšší soud (pokaždé dovolání žalobkyně odmítl) a rovněž Ústavní soud (který rovněž odvolání žalobkyně odmítl) a nelze tak tedy v činnosti obecných soudů vytknout pochybení. Z pohledu obvyklé rozhodovací činnosti soudu se tak jedná beze sporu o řízení procesně neobvykle složité a zohlednění snížením o 30 % je zcela v souladu s kritérii uvedenými v zákoně a objasněnými judikaturou.

24. Pokud pak jde procesní a hmotněprávní složitost celého případu, tak kompenzační žaloba byla podána v době, kdy odškodňované řízení ještě nebylo skončeno, což mělo vliv na délku řízení, neboť spis nebylo možno okamžitě zapůjčit s ohledem na nutnost rozhodování v odškodňovaném řízení, a navíc jen 3 dny po uplatnění nároku, takže bylo nutno vyčkat na uplynutí příslušné zákonné lhůty v § 15 OdpŠk. K tomu žalobkyně svou žalobu podala ještě s dalšími účastníky, ačkoliv jejich nároky nesouvisely, což vyvolalo nutnost dalšího procesního rozhodování. Prodloužení řízení pak ovlivnila i skutečnost, že žalobkyně není nikde registrována a obvodní soud se snažil opakovanými dotazy zjistit okolnosti ohledně existence žalované. Tyto procesní složitosti pak měly rovněž negativní vliv na délku řízení a je na místě zohlednění snížení případné satisfakce o dalších 20 %. Právě složitost řízení (instanční i procesní) se pak zásadně podílely na celkové délce řízení.

25. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Z obsahu odškodňovaného spisu je evidentní, že žalobkyně nikdy nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ani stížnost na průtahy u vedení soudu. Skutečnost, že účastník se na nepřiměřené délce řízení zásadním způsobem nepodílí, se pak projevuje právě tím, že toto kritérium základní částku nesnižuje, bez ohledu na to, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Vlivem jednání poškozené tak není výše odškodnění měněna, shodně viz Stanovisko, část IV.

26. Třetím z kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je postup orgánů veřejné moci během řízení. Ten je v případě soudů v občanskoprávním řízení definován maximou stanovenou v § 6 o.s.ř., podle kterého soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Z toho plyne, že by postup soudu v řízení měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. Nečinnost soudu přitom nelze odůvodnit nadměrným zatížením konkrétního soudce či špatným personálním, popř. technickým vybavením soudů, neboť je úkolem státu zorganizovat své soudnictví způsobem, který zaručí, že právo účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nebude porušováno. Průtahy v soudním řízení je však nutno posuzovat odlišně v řízení před soudem prvního či druhého stupně a v řízení před Nejvyšším či Ústavním soudem. S ohledem na povahu těchto řízení u Nejvyššího a Ústavního soudu tak nelze zpravidla označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájením řízení před nimi (shodně [jméno], P. [příjmení] za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 286.). Obvodní soud nezjistil žádné nedostatky v činnosti soudů a toto zjištění není ani předmětem odvolacích námitek, odvolací soud proto se proto s právním posouzením tohoto kritéria (jako neutrálnímu při úvaze o délce řízení tak při vlivu na satisfakci) ztotožňuje.

27. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je význam předmětu řízení pro poškozeného. Ten je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná, avšak presumpce zvýšeného významu neplatí pro kompenzační řízení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 805/15). Z žalobkyní odkazovaného rozsudku ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti České republice, stížnost [číslo] navíc nevyplývá, že by s kompenzačním řízením byl spojován bez dalšího vyšší význam řízení pro účastníka. Tvrdí-li pak žalobce, že posuzované řízení bylo„ svou podstatou řízením o nároku na ochranu osobnosti“, s nímž se pojí pravidelně závěr o zvýšeném významu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3725/2014), pak ani typově zvýšený význam předmětu řízení a priori nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 336/2017, neboze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 901/2021).

28. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu tedy při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, nutno dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). V tomto případě pak žalovaná tvrdila existenci sníženého významu řízení pro žalobkyni. Odvolací soud pak zdůrazňuje, že soud právně zhodnotil všechny zjištěné skutečnosti podle shora citovaného ust. § 31a OdpŠk, které v řízení vyšly najevo.

29. Ohledně žalobkyně bylo ujištěno, že vznikla dne [datum] podle § 20b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění [účinnost] (dále jen„ obč. zák.“), registrací u příslušného státního orgánu, Úřadu městské části [obec a číslo], ale z důvodu nedodržení podmínek stanovených v zákoně o nadacích a nadačních fondech Krajský obchodní soud v [obec] usnesením ze dne 18. 1. 1998, č. j. F 89125/98-7, zamítl návrh žalobkyně podle § 35 odst. 1 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen„ zákon o nadacích a nadačních fondech“), na zápis žalobkyně do nadačního rejstříku a následně rozhodnutím Úřadu městské části [obec a číslo] ze dne [¨datum], č. j. 5858/03/TAJ, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum], č. j. MHMP 23379/2002, bylo rozhodnuto o zrušení žalobkyně, jejím vstupu do likvidace a jmenování likvidátorky.

30. K právu právnických osob na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva („ ESLP“) a na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu ESLP ve věci [příjmení] S. A. proti Portugalsku ze dne [datum], stížnost [číslo], § 35, uvedl:„ (i) materiální újma právnické osoby může zahrnovat prvky více či méně ‚objektivní‘ a ‚subjektivní‘. Mezi tyto prvky patří pověst společnosti, ale také nejistota v plánování rozhodování, problémy způsobené vedení společnosti a konečně též, i když v menším měřítku, úzkost a nepříjemnosti pociťované členy vedení společnosti. Imateriální újma tak může spočívat v prodlužované nejistotě či značných nepříjemnostech, i kdyby se měly týkat jen správy každodenních záležitostí společnosti.“ Na tuto judikaturu navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3908/2009:„ U právnických osob je vznik imateriální újmy specifický už z toho důvodu, že právnické osoby jsou lidmi (fyzickými osobami) uměle vytvořené subjekty, kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svoji vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Je tedy nepochybné, že mezi právnickou osobou a fyzickými osobami, které jsou jejími společníky, členy, jednateli či zaměstnanci, vznikají vzájemné vztahy, které nemusí být jen vztahy právními. Zejména fyzické osoby, které jsou povolány vytvářet vůli právnické osoby, mají s touto právnickou osobou blízké zájmové vazby a poměry právnické osoby se jich podstatným způsobem dotýkají.“ Právě vzájemné propojení právnické osoby (obecně) s osobami fyzickými vedlo k tomu závěru, že újma působená nepřiměřenou délkou řízení vzniká přímo právnické osobě (podobně viz Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] zn. Cpjn 206/2010 publikovaného pod Rc 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, Rc 54/2016), viz [příjmení], P., [příjmení], B. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 326.). V tomto případě však neexistuje propojení mezi fyzickými osobami (které by mohli vnímat újmu) a žalobkyní.

31. Žalobkyně totiž sice byla zrušena, ale nedokončila likvidaci, protože vně dosazená likvidátorka jejím jménem opakovaně podává další a další kompenzační žaloby, což jí brání v ukončení likvidace, což odůvodňuje odkazem na judikaturu, podle které,„ Nemožnost výmazu obchodní společnosti v likvidaci, resp. po skončení likvidace, je-li účastníkem probíhajícího soudního řízení.“ V uvedeném případě však žalobkyně není nikde evidována a proto nepřipadá do úvahy její výmaz z jakéhokoliv rejstříku, daná judikatura pak tedy není na danou věc aplikovatelná.

32. Odvolací soud pak uzavírá, že zájem žalobkyně na odškodňovaném řízení byl zcela nulový, protože již od roku 1998 nesplňovala žalobkyně podmínky pro svou existenci, již od roku 1998 tak bylo zřejmé, že její činnost končí, k její likvidaci dokonce musela přistoupit veřejná moc, protože její členové neprojevovali vůbec adekvátní zájem, který by se manifestoval tím, že by žalobkyně splnila podmínky pro zápis do nadačního fondu či sama vstoupila do likvidace. Protože byla zrušena již v roce 2003 nelze hovořit ani o tom, že by řízení vedené v letech 2007 až 2016 mohlo mít vliv na její pověst (ta byla zničena již před tím chování svých členů, kteří dopustili to, že žalobkyně nesplňovala podmínky pro svou další činnost a bylo rozhodnuto o jejím zrušení), nemohl nastat rozkol ve vedení společnosti (je zde jen dosazená likvidátorka a dosavadní statutární orgán pozbyl pravomoc jednat za společnost) a rozhodně nemohla nastat žádná nejistota ohledně budoucího plánování směřování společnosti, neboť žalobkyně nemá co plánovat svou budoucnost, když již v roce 2003 byla zrušena má tedy směřovat toliko k zániku.

33. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka je přitom nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 a mnohá další).

34. Navíc odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí připomněl, že pokud jde o likvidátora, tak ten činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. Likvidace je proces vedoucí k zániku právnické osoby. Likvidátor tak není oprávněn činit žádná jiná jednání nesouvisející s likvidací nadace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, uveřejněné pod [číslo] 2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru lze odkázat na judikaturu týkající se obchodních společností, podle které společnost v likvidaci již činí jen úkony směřující k likvidaci společnosti a jiné činit nelze. Nelze ani dovozovat, že by členům statutárního orgánu zůstávalo„ zbytkové“ jednatelské oprávnění (oprávnění zastupovat společnost v likvidaci) při úkonech mimo rozsah vymezený ustanovením § 72 obch. zák. Tím není vyloučeno, aby za určitých okolností zastupovali společnost v likvidaci členové statutárního orgánu. Taktomu bude nejen po dobu, kdy společnost nemá likvidátora (§ 68 odst. 5 in fine obch. zák.), ale zpravidla i tehdy, nebude-li likvidátor oprávněn společnost zastoupit pro konflikt zájmů. Jen likvidátor zastupuje společnost před soudy a jinými orgány a členové statutárního orgánu nejsou oprávněni za společnost podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jednat, uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od [datum] (srov. podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, ze dne [datum rozhodnutí]). Likvidátorka však nepostupuje tak, aby činila pouze úkony související s likvidací žalobkyně. Žalobkyně je v likvidaci už od roku 2003 a opakovaně podávala řadu navíc řetězených žalob na odškodnění za nesprávné úřední postupy (pozdní sdělení požadovaných informací, délka soudního řízení apod., rovněž předmětem tohoto řízení je odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení zahájeného v roce 2007), a právě touto svou procesní aktivitou vysvětluje překážku skončení likvidace. Takovýto výkon funkce likvidátorky nadace, který měl provést v roce 2003 likvidaci nadace, ale neprovedl ji doposud s poukazem na to, že mu v tom brání kompenzační řízení, která vyvolává, je zcela v rozporu s účelem likvidace nadace a chování žalobkyně (za kterou jedná právě likvidátor) je tak v rozporu s dobrými mravy.

35. Odvolací soud sice souhlasí se závěrem, ž odškodňované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ale s ohledem na zcela nicotný význam řízení pro poškozenou a zjištěný rozpor jednání poškozené s dobrými mravy odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na satisfakci finanční formou; protože omluva již byla poskytnuta, tak odvolací soud žalobu zcela zamítl (resp. adekvátně rozhodl o částečné změně a částečném potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).

36. Protože žalovaná plnila, aniž k tomu byla povinna, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na úrok z prodlení ani z již vyplacené částky.

37. Odvolací soud proto rozhodl tak, že zamítavý výrok rozsudku potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a vyhovující výroky změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

38. Proti výroku o zamítnutí návrhu na separaci nákladů řízení pak nebyly vzneseny žádné konkrétní odvolací námitky a odvolací soud žádné pochybení neshledal, proto napadený rozsudek v tomto rozsahu potvrdil (§ 219 o. s. ř.)

39. O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř. Nutno podotknout, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět pro chování žalované, ale částečně bez ohledu na toto plnění (neboť bylo pochybením žalobkyně, že požadovala výslovně konstatování porušení práva vedle finanční satisfakce, ačkoliv tento požadavek by vyplýval ze zákona, i kdyby jej žalobkyně výslovně nepožadovala a proto náprava tohoto pochybení není zaviněna žalovanou); odvolací soud proto uzavřel, že za dobu do rozhodnutí obvodního soudu o částečném zastavení řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V řízení následujícím po vydání tohoto rozhodnutí pak žalobkyně sice dosáhla dílčích procesních úspěchů, ale ve věci samé byla zcela neúspěšná a nenáleží jí tak právo na náhradu nákladů řízení a naopak žalovaná byla plně úspěšná a má tak právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy všech stupňů v etapě následující po vydání rozsudku č. j. 6 C 10/2017-49 spočívajících v odvolání ve věci samé ve výši [částka] dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jen na okraj pak poznamenává, že výrok o nákladech řízení by se neměl ocitnout ve zjevném rozporu s výrokem o rozhodnutí věci samé, když ostatně český právní řád a ani judikatura nevylučují, aby obecný soud individuálně posoudil každou projednávanou věc, i co se týče náhrady nákladů řízení a to včetně zohlednění důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta.

40. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení