25 Co 380/2025 - 78

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 175 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2025, č.j. 16 C 2/2025-47, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) co do úroku z prodlení z částky 20 475 Kč za dobu od 12. 5. 2024 do 22. 11. 2024 zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) co do částky 20 475 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení potvrzuje s tím, že žalovaná je povinna zaplatit do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; co do úroku z prodlení z částky 20 475 Kč ve výši 0,75 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II) co do částky 108 885,50 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 23. 11. 2024 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 45 639,50 Kč za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 475 Kč od 23. 11. 2024 do 11. 5. 2025, potvrzuje a co do částky 45 639,50 Kč s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 45 639,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 339,59 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 20 475 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 12. 5. 2024 do zaplacení (výrok I). Dále pak žalobu zamítl co do požadavku 154 525 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 23. 11. 2024 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 20 475 Kč od 23. 11. 2024 do 11. 5. 2025 (výrok II). Žalované uložil nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 17 969 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen „posuzované řízení“), kde se domáhal satisfakce za újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení probíhajícího před Městským soudem [adresa] sp. zn. [spisová značka] a délku kompenzačního řízení uplatnil jen jako důvod navýšení satisfakce za újmu tam odškodňovanou.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť o tomto nároku bylo již pravomocně rozhodnuto právě v nyní posuzovaném řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v jehož průběhu žalobce dvakrát navýšil předmět řízení o újmu způsobenou mu samotnou délkou kompenzačního řízení.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 11. 11 2024. Žalovaná svým stanoviskem ze dne 21. 11. 2024 zamítla žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy s odůvodněním, že žalobce v posuzovaném řízení navýšil žalovanou částku o zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního (nyní posuzovaného) řízení a poskytnutou satisfakcí 62 391,40 Kč byl žalobce odškodněn i za posuzované řízení.

5. V bodě 6 odůvodnění pak obvodní sporu podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, na uvedená skutková zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje s výjimkou posledních dvou vět, které se tohoto řízení evidentně netýkají a součástí odůvodnění se staly jen nepozorností soudu prvního stupně (obvodní soud použil jako šablonu jiný rozsudek a zapomněl relikty tohoto rozsudku plně smazat – což platí i o poslední větě v bodě 25. odůvodnění). Tato chyba je očividná při srovnání č.l. 34 spisu – Obsah přílohového spisu Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] – doručený účastníkům současně z předvoláním na jednání před soudem prvního stupně, jenž je zkopírován do bodu 6. odůvodnění, kde poslední dvě věty o žádosti žalobce z 1. 4. 2025 a konkursu obsaženy nejsou.

6. Pro přehlednost odvolací soud stručně shrnuje, že již posuzované řízení bylo řízení kompenzačním, jímž žalobce se domáhal odškodnění ve výši 71 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Posuzované řízení bylo u soudu zahájeno 2. 5. 2019, žádost o odškodnění podána 1. 11. 2018. Řízení probíhalo bezprůtažně až do 21. 2. 2020. Dne[Anonymizováno]3. 8. 2020 si žalobce stěžoval na průtahy, stížnost byla vyhodnocena jako důvodná. Z důvodů stáže původní soudkyně u Krajského soudu v [adresa] od 1. 9. 2019 řízení vedla zastupující soudkyně, která byla v době první vlny epidemie koronaviru v pracovní neschopnosti v červnu a červenci 2020, dne 17. 8. 2020 nařídila jednání na 16. 10. 2020, ale na podzim 2020 proběhla druhá vlna epidemie koronaviru, soudní kancelář byla zavřena a zastupující soudkyně byla opět v pracovní neschopnosti, proto bylo jednání zrušeno. Spis převzala 16. 10. 2020 další soudkyně a jednání nařídila na 24. 11. 2020. Téhož dne byl vyhlášen rozsudek, v lednu 2021 byl spis k odvolání obou účastníků předložen Krajskému soudu v [adresa], jednání bylo nařízeno dne 6. 1. 2022 na den 23. 3. 2022, kdy odvolací soud rozhodl. K dovolání žalobce byl spis předložen Nejvyššímu soudu a po doplacení soudního poplatku žalobcem dne 31. 10. 2022 Nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek rozsudkem ze dne 13. 12. 2022. Odvolací soud jednání nařídil na 21. 6. 2023, ale pro opakované žádosti žalobce/jeho zástupce se jednání uskutečnilo až 8. 8. 2023. Žalobce rozšířil svou žalobu o satisfakci za újmu způsobenou průtahy v kompenzačním řízení dne 1. 9. 2020 (o 50 000 Kč) a při jednání odvolacího soudu dne 8. 8. 2023 (o 75 000 Kč). Odvolací rozsudek byl vyhlášen 9. 8. 2023, o odmítnutí dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud dne 26. 3. 2024, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobce 7. 8. 2024, usnesení bylo žalobci doručeno 9. 8. 2024.

7. Soud I. stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1, § 5, § 13 odst. 1, § 31a a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), dále na čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované č. 209/1992 Sb., dále „EÚLP"; poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1145/2009) a valorizace výpočtu doposud přiznávaných částek (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, rovněž tak usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

8. Obvodní soud vypočetl, že posuzované řízení trvalo 5 let a 9 měsíců (od 1. 11. 2018 do 9. 8. 2024).

9. K námitce věci rozsouzené (resp. k obraně žalované, že žalobci již za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení byla satisfakce poskytnuta) obvodní soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1908/2014 a shledal námitku nedůvodnou, protože není totožné časové období. Připomněl, že uplatní-li žalobce v samostatném řízení požadavek na finanční zadostiučinění nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení, ačkoliv v kompenzačním řízení mu právě pro jeho nepřiměřenou délku už konkrétní částka zadostiučinění byla poskytnuta, soud tuto okolnost zohlední tak, že uskuteční úsudek, jak vysoké částky se celkem žalobci mělo dostat pro nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, a od této částky odečte částku, která mu již byla za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení poskytnuta (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1920/2024). Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. [spisová značka], žalobci přiznal jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zde posuzovaného řízení za období 4 roky a 9 měsíců (bod 23 rozsudku), odškodněno tedy nebylo jen období od 9. 8. 2023 do 9. 8. 2024 a jen o odškodnění tohoto období obvodní soud přezkoumávaným rozsudkem rozhodl.

10. K jednotlivým kritériím uvedeným v ust. § 31a OdpŠk pak obvodní soud uzavřel následující: Řízení trvalo celkem 5 let a 9 měsíců, proto již nepostačovalo pouhé konstatování porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a je třeba žalobce odškodnit v penězích. Za přiměřenou částku za jeden rok považuje soud částku 15 000 Kč (tj. 1 250 Kč za jeden měsíc), a to s ohledem na to, že není možno na posuzované řízení pohlížet jako na extrémně dlouhé. Je ustálenou praxí, že řízení trvající v délce do 10 let se stanovuje základní roční částka na samé vyšší hranici rozmezí vymezeného ve ustálenou judikaturou, až pro řízení delší dochází k postupnému navyšování této částky, přičemž roční odškodnění ve výši 20 000 Kč se obecně přisuzuje za řízení délkou blížící se 20 let. Jelikož je v tomto řízení odškodňována pouze část posuzovaného řízení v délce 1 rok je základní částkou 15 000 Kč. Co se týče jednotlivých kritérií, i zde soud postupoval dle rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 8. 2023, č. j. [spisová značka], kdy základní částka byla navýšena o 5 % (tj. 15 750 Kč) a jelikož již žalobce v daném řízení namítl nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, soud toto posoudil a měl za adekvátní další navýšení stanoveného zadostiučinění pro žalobce bylo stanoveno dalších 30 % (dle bodu 19 rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 8. 2023), tj. celkem 20 475 Kč.

11. Co se týká zákonného úroku z prodlení, obvodní soud vyložil, že „žalovaná se dostala do prodlení až uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty od podání předběžného uplatnění dle §§ 14 a 15 OdpŠk, tj. ode dne 12. 5. 2024 (když předběžné uplatnění bylo doručeno žalované dne 11. 11. 2024). Soud tedy přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z přiznané částky od 12. 5. 2024 do zaplacení“.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení 17 969 Kč za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 č a náklady právního zastoupení.

13. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci odvolání.

14. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, případně aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě zcela vyhoví. Namítl, že poslední dvě věty odstavce 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou zmatečné, o uvedených skutečnostech není žalobci nic známo; ze zjištění ohledně jeho stížnosti na průtahy vynechal klíčovou informaci, že stížnost byla vyhodnocena jako důvodná, navíc k řízení došlo k dalším průtahům, informace ohledně údajného stanoviska z 26. 5. 2025 jsou nepravdivé. Napadá rovněž závěr soudu, že v posuzovaném řízení mu bylo přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, ve skutečnosti mu byla jen navýšena satisfakce za jinou újmu prohloubenou nepřiměřenou délkou posuzovaného (kompenzačního) řízení. Závěr o jiném předmětu řízení jen proto, že posuzované řízení probíhalo i po vyhlášení odvolacího rozsudku, je zcela vadný. Obvodní soud pochybil, když neposuzoval celou délku řízení a když při určení výše satisfakce vycházel z rozsudku Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] posuzujícího jiný nárok, což činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným. Nesouhlasí ani s tím, že se nejednalo o řízení extrémně dlouhé, neboť nerespektuje judikaturu týkající se kompenzačních řízení o tom, že přiměřenou délkou je doba 1 rok a šest měsíců pro jeden stupeň a ve dvou stupních by řízení nemělo překročit 2 roky. Nesouhlasí tak ani se sazbou odškodnění 15 000 Kč za 1 rok, neboť sazby stanovené stanoviskem Nejvyššího soudu by měly být valorizovány, náhrada škody by měla být přiznána s ohledem na typ řízení „poměrně vysoká“. Vadnost rozhodnutí je zřejmá rovněž z toho, že i jen nejzákladnější odškodnění žalobce při částce 15 000 Kč ročně by činilo cca 75 000 Kč, ale žalobci bylo přiznáno jen 14 398 Kč + 20 745 Kč. Způsob určení přiznané částky je nepřezkoumatelný, nerespektuje ustálenou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 750/2009). Soud se nevypořádal s klíčovou argumentací žalobce, že nepřiměřenou délku kompenzačního řízení je nutno posuzovat přísněji a poskytnout obzvláště vysokou výši odškodnění (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23), zejména když žalobce využil dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy. Dle žalobce byla složitost řízení zásadně snížená a musí vést k navýšení odškodnění, navíc se žalobce snažil dosáhnout odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení již v rámci posuzovaného řízení. Soud nevyhodnotil, že byl žalobce znevýhodněn na úkor mladších kauz a nesouhlasí ani s pariční lhůtou 15 dnů, argumentace soudu je nicneříkající. Špatně obvodní soud rozhodl o nákladech řízení. V doplnění odvolání uvedl, že je třeba respektovat judikaturu a určit mu odškodnění minimálně ve výši 100 % částky, kterou by přiznal ESLP. Při jednání odvolacího soudu doplnil, že Nejvyšší soud doposud nepřistoupil ke sjednocení judikatury ohledně toho, jak má být zohledněna částka, o kterou bylo navýšena satisfakce za újmu odškodňovanou v posuzovaném řízení v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení, dle žalobce nelze přistoupit k jednoduchému odečtení.

15. Žalovaná napadla vyhovující výrok co do úroku z prodlení za dobu od 12. 5. 2024, neboť žalovaná se dostala do prodlení až 12. 5. 2025, a nákladový výrok pro chyby v násobení.

16. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že chybu ve výroku o úroku i v nákladovém výroku může soudce soudu prvního stupně opravit sám a podání odvolání bylo nadbytečné, resp. nepřípustné, proto navrhl, aby odvolací soud odvolání žalované částečně odmítl a ve zbytku zamítl.

17. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a dospěl k následujícím závěrům.

18. Soud prvního stupně spolehlivě zjistil skutkový stav projednávané věci, který v podstatě není účastníky napadán a který nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení, proto lze na závěry o skutkovém stavu plně odkázat. Výtka žalobce směřovala proti frakcím odůvodnění, které evidentně do tohoto rozsudku vůbec nepatřily (viz výše).

19. Z nekvalitní fotografie předložené žalobcem (č.l. 11, důkaz proveden již obvodním soudem) ani odvolací soud nic relevantního nezjistil. Jedná se o část přehledu jednání jednací síně [číslo], dne 24.11. (rok nevyfocen), soud neoznačen, k přečtení je jméno žalobce – jeho jednání bylo nařízeno jako první od 9:00 hod., ale spisové značky jsou nečitelné. V porovnání se zjištěním vyplývajících z obsahu spisu Městského soudu v [adresa], by mělo jít o jednání, které soudkyně, jež věc převzala 16. 10. 2020, nařídila na 24. 11. 2020. Spisové značky ostatní kauz nejsou k přečtení a navíc ani z nich nelze poznat, kdy byla řízení zahájena s ohledem na to, že není známo, zda nebyla zahájena návrhem na elektronický platební rozkaz. Odvolací soud tak zdůrazňuje, že tvrzení žalobce o tom, že soud upřednostnil mladší kauzy z této listiny nevyplývá (resp. dokonce je zjevné, že kauza žalobce byla nařízena jako první ze všech uvedených a tedy upřednostněna před následujícími případy bez ohledu na jejich stáří).

20. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 8. 2023, č. j. [spisová značka] (důkaz proveden již obvodním soudem), odvolací soud akcentuje, že v bodě 21. odůvodnění je shrnut průběh řízení až do vyhlášení druhého odvolacího rozsudku dne 9. 8. 2023. V bodě 22. odůvodnění tamní odvolací soud uvedl: „Z výše uvedeného je seznatelné, že délka tohoto kompenzačního řízení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činí 4 roky a 9 měsíců, zadostiučinění tak není poskytováno v přiměřené lhůtě (prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je dalším hlediskem pro stanovení jeho celkové výše — viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104, odůvodnění pod bodem 43.). Zhodnocena byla dále v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk několikaměsíční nečinnost soudu prvního stupně v roce 2020 z důvodu stáže věc vyřizující soudkyně u Krajského soudu v [adresa], nečinnost odvolacího soudu v době od předložení věci soudem prvního stupně (dne 13. 1. 2021) do jeho prvního rozhodnutí ve věci (23. 3. 2022); dále bylo zhodnoceno též jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/) — vznesení důvodné stížnosti na průtahy v řízení ze dne 3. 8. 2020, na základě které došlo k odstranění těchto průtahů zásahem vedení Městského soudu v [adresa]. V rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/) pak byla zhodnocena též skutečnost, že v tomto „kompenzačním řízení na druhou“ žalobce vznesl další finanční požadavky na odškodnění za situace, kdy nevyužil možnosti požadovat navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení, jak plyne ze spisu Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023 — Způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) však bude zpravidla svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 OdpŠk), zejména pokud o své vůli navolil časově náročnější způsob prosazování stých nároků.“. Bod 23. odůvodnění stejného rozsudku: „Vyjádřil-li Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11.2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104, části 43. k otázce navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky (probíhajícího) kompenzačního řízení právní názor, že závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž namístě procentuální navýšení stanoveného zadostiučinění, pak odvolací soud vzhledem k výše uvedenému hodnocení kritérií pod bodem 21. (§ 31a odst. 3) za adekvátní procentuální navýšení stanoveného zadostiučinění pro žalobce (výpočet viz bod 19. odůvodnění tohoto rozsudku) stanovil 30 %, což z částky 47 993,40 Kč činí 14 398 Kč, to vč. příslušenství ode dne prodlení žalované, jak uvedeno ve výroku IV. Do zbytku byly požadavky žalobce na navýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení jako nedůvodné zamítnuty.“ 21. Odvolací soud tak uzavírá, že v posuzovaném kompenzačním řízení sám odvolací soud rozhodující o navýšení satisfakce z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného kompenzačního řízení shledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, satisfakce za odškodnění újmy, jež byla předmětem posuzovaného řízení, byla z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení navýšena o 14 398 Kč.

22. Jde-li o právní posouzení věci, tak obvodní soud aplikoval přiléhavou právní úpravu. Odvolací soud dodává, že objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se stát nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) odpovědnostní titul (zde tvrzen nesprávný úřední postup), 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem majetkové újmy. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozené. V případě prokázání existence odpovědnostního titulu v podobě nepřiměřené délky řízení se vznik újmy u poškozeného presumuje.

23. Odvolací soud se však s právním posouzením věci ze strany obvodního soudu neztotožňuje, neboť obvodní soud sice poukázal na zcela správnou judikaturu, ale zcela nesprávně si ji vyložil. K požadavku na zrušení rozsudku z tohoto důvodu odvolací soud dodává, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou či třístupňovou soustavu civilních soudů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. sp. zn. I. ÚS 1642/17). K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolací soud připomíná, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat, což není případ přezkoumávaného rozhodnutí. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uplatnit odvolací důvody. Jestliže tedy případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele, nelze přezkoumávané rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj navazující judikaturu, např. viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3814/2015 ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016 ze dne 19. 12. 2017). Oba účastníci přitom byli schopni řádně a úplně formulovat odvolací důvody, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neznemožňuje řádný přezkum napadeného rozhodnutí, včetně přezkumu skutkového a právního závěru.

24. Odvolací soud tak odkazuje na argumentaci žalobce v tom směru, že není dána totožnost předmětu řízení mezi posuzovaným řízení a zdejším řízením, neboť předmětem každého z uvedených řízení bylo odškodnění jiné nemateriální újmy. Situace, kdy v rámci kompenzačního řízení žalobce požádá o navýšení relutární satisfakce pro nepřiměřenou délku kompenzačního řízení byla již judikatorně vyřešena tak, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení; prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku tam odškodňovaného řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 980/2022). Navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení je „pouze“ o nástrojem, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení.

25. Obvodní soud zcela správně určil počátek i konec posuzovaného řízení, které trvalo 5 let a 9 měsíců, v jeho průběhu se vyskytla dvě období nečinnosti – nejprve v řízení před soudem prvního stupně od 21. 2. 2020 do 17. 8. 2020 a druhé od 7. 1. 2021 (předložení spisu odvolacímu soudu) do 6. 1. 2022 (nařízeno jednání na 23. 3. 2022, průtahem ale není celých 15 měsíců, neboť i při bepzrůtažném jednání soudu je nutno nejprve zvážit, zda se jedná o věc, kde je nutno nařídit jednání, následně nařídit jednání a respektovat zákonné lhůty pro doručování předvolání, takže období průtahů činí 1 rok). Předmětem posuzovaného řízení bylo odškodnění za újmu vzniklou nepřiměřenou délkou jiného řízení, žalobce podal 1 stížnost na průtahy u soudu prvního stupně, v průběhu řízení dvakrát změnil žalobu, současně opakovaně žádal o odročení jednání z důvodu na své straně. V řízení rozhodoval jednou okresní soud, dvakrát odvolací soud, dvakrát Nejvyšší soud a jednou Ústavní soud.

26. K námitkám žalobce ohledně délky kompenzačních řízení odvolací soud zdůrazňuje, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).

27. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, nebo rozsudek ve věci Frydlender proti Francii[velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII) a jen po zohlednění těchto kritérií, (která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b/ až e/ OdpŠk) pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, § 27). Z těchto závěrů vychází též judikatura Nejvyššího soudu stanovující postup, jenž má k posouzení přiměřenosti délky řízení a k určení přiměřené výše finančního zadostiučinění vést (viz Stanovisko Cpjn 206/2010). Z konstantní judikatury dovolacího soudu tak vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se totiž kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012), přičemž pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K jednotlivým kritériím uvedený v § 31a odst. 3 OdpŠk pak odvolací soud uvádí následující.

28. Složitost posuzovaného řízení může být dána jednak jeho instanční složitostí (tj. množství orgánů soudní soustavy zapojené do rozhodování) a jednak složitostí věci samotné, ať už hmotněprávní či procesní – srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 282., shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a další. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání.

29. V rámci kritéria procesní složitosti řízení tak je třeba zohlednit i procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů nebo četnost opravných prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, a sp. zn. 30 Cdo 497/2022). V tomto případě pak řízení nezatěžovala nadměrná procesní aktivita účastníků, doručování ani dokazování nebylo spojeno se žádnými obtížemi, žalobce opakovaně žádal o odročení jednání z důvodů na své straně a měnil žalobu, ale faktický dopad prodloužení řízení byl v tomto případě minimální (cca 2 měsíce), jinak soud vydával vyjma meritorních rozsudků rutinní procesní rozhodnutí (výzvy k zaplacení soudních poplatků, rozhodování o návrzích na změnu žaloby apod.). Z pohledu procesní složitosti je tak nutno na řízení pohlížet jako na standardní.

30. Po hmotněprávní stránce se jednalo o věc standardně složitou. Odvolací soud dodává, že postup zvolený žalobcem (tedy navýšení satisfakce v kompenzačním řízení v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení) je nejen dlouhodobě judikatorně připuštěn, ale dokonce upřednostňován (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 97/2023), proto odvolací soud neshledává žádný vliv významu hmotněprávní složitosti věci na délku řízení.

31. Z pohledu instanční složitosti se jednalo o věc maximálně složitou, neboť ve věci meritorně rozhodovaly soudy všech stupňů a též Ústavní soud. Řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Kritérium instanční složitosti se výrazně projevilo v délce řízení, na celkový počet instancí (4) nemá vliv to, že odvolací a dovolací soud rozhodovaly dvakrát. Nutnost rozhodování všech existujících instancí nebyla důsledkem nesprávného postupu soudu, ale jen projev realizace procesních práv žalobce. K délce řízení před dalšími instancemi odvolací soud dodává, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zpravidla nečiní jiné úkony, než je vydání rozhodnutí o dovolání, aniž by dobu uplynulou mezi dnem, kdy je mu věc předložena k rozhodnutí, a rozhodnutím o dovolání bylo možno označit za nedůvodnou nečinnost, neboť v této době Nejvyšší soud zvažuje, jak s dovoláním naloží. Totéž pak platí i pro rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech. S ohledem na povahu obou uvedených soudů nelze zpravidla označit za průtah dobu do jednoho roku od zahájení řízení před nimi (srov. SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 286, marg. č. 420.); žádný takový průtah v řízeních před Nejvyšším nebo Ústavním soudem v posuzované věci nenastal. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že první odvolací rozsudek nebyl zrušen z důvodu jeho závažné vady (typu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel), ale nesprávné určení délky doby odškodňovacího řízení a nesprávné vyhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného.

32. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je jednání poškozeného, jde o subjektivní kritérium, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Hodnotí se tedy to, zda poškozeny svým jednáním přispěl k průtahům v řízení, nebo naopak využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Žalobce přispěl ke zkrácení řízení stížností na průtah u soudu prvního stupně, která byla nejen důvodná, ale rovněž efektivní, neboť okresní soud se pak již žádného průtahu nedopustil. Odvolací soud však dodává, že období nečinnosti okresního soudu se krylo s obdobím pandemie, přičemž v období ochromení základních funkcí státu v důsledku pandemického stavu by bylo možno i mírně delší dobu řízení (oproti standardnímu stavu) považovat za přiměřenou; navíc se jednalo o kratší průtah (6 měsíců). Proti klíčovému průtahu u odvolacího soudu žalobce nijak nebrojil (12 měsíců, neboť po nařízení jednání již nebylo co soudu co do jeho postupu vytýkat). Poškozenému nelze přičítat k tíži, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009; je povinností soudu činit úkony směřující k vyřízení věci. Je úkolem státu zorganizovat své soudnictví způsobem, který zaručí, že právo účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nebude porušováno. Na druhou stranu žalobce neplatil soudní poplatky v okamžiku, kdy mu vznikla poplatková povinnost, ale vždy až na výzvu soudu, což samozřejmě mělo řízení prodlužovalo. Odvolací soud tak uzavřel, že toto kritérium mělo s ohledem na popsané skutkové kulisy jen minimální pozitivní vliv na délku řízení ve smyslu jeho zkrácení.

33. Jednání orgánu veřejné moci: Postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). V posuzovaném řízení došlo k průtahům, jinou kvalifikovanou vadu v postupu soudů odvolací soud neshledal. První rozsudek odvolacího soudu v posuzovaném řízení nebyl zrušen pro kvalifikované vady (nerespektování závazného právního názoru, nebo rozpor se sbírkovou judikaturou, rozpor postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy), ale pro nesprávné určení délky doby odškodňovacího řízení a nesprávné vyhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného.

34. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je význam předmětu řízení pro poškozeného. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci P. proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci F. proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII), je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Přitom platí, že dané kritérium postihuje vše, co bylo pro účastníka dotčeného řízení „v sázce“. Obecně platí východisko, že zvýšený či snížený význam (subjektivní hledisko) tvrdí ta ze stran, jíž je toto kritérium ku prospěchu. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného je obecně třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Zvýšený význam posuzovaného řízená je dán typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Již bylo vysvětleno, že není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 805/15). Žalobce pak neuvedl vůbec žádné konkrétní okolnosti, pro které by mělo mít pro žalobce posuzované řízení význam individuálně zvýšený. Proto lze závěr, že význam řízení pro žalobce je standardní, považovat za odpovídající ustálené judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

35. Z uvedeného je tak zřejmé, že na celkové délce posuzovaného soudního řízení 5 let a 9 měsíců se negativně podílely zejména průtahy, na druhém místě pak instanční složitost. Právě pro významný vliv nečinnosti na celkovou délku řízení odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012) a že satisfakce formou konstatování porušení[Anonymizováno]práva žalobkyně není dostatečná (viz též Stanovisko zn. Cpjn 206/2010 publikovaného pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 158/2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).

36. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Nemajetková újma sama je subjektivní kategorií obtížně definovatelná, objektivně komplikovaně vyjádřitelnou a o to složitěji prokazatelnou. Právo na přiměřenou náhradu/zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemá exaktní podstatu a že nemůže být nikdy dokonale bezezbytku ve smyslu úplné restituce naplněno. Spravedlivé a rozumné vypořádání záleží na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá, v jaké zadostiučinění ve smyslu reparačními jí odpovídá; nemajetková újma obvykle spočívá v navození psychicky negativních stavů, tj. nejistoty z výsledků řízení. Žalobce žádné specifické údaje o své újmě neuvedl, odvolací soud tak vychází ze vzniku tzv. presumované.

37. Pokud jde o konkrétní výpočet výše finančního zadostiučinění, s ohledem na nepřiměřenou délku odškodňovaného řízení, považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně za odpovídající základní částku 15 000 Kč za rok (tj. 1 250 Kč měsíčně), resp. pro první dva roky ve výši 50 % této základní částky, neboť v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodnily použití sazby vyšší. Za extrémní jsou považována jen ta řízení, byla-li jejich délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat (viz čl. VI Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, zn. Cpjn 206/2010). Argumentace žalobce, že by délka řízení neměla ve dvou stupních neměla překročit 2 roky, nemá na úvahy soudu dopad již jen proto, že zde posuzované řízení se vedlo před 4 instancemi. Žalobce pak svou představu o ideální délce takového řízení ani v odvolání neuvedl. Lze jen uzavřít, že od řízení vedeného před 3 soudními instancemi a Ústavním soudem lze důvodně očekávat, že bude významně delší, než řízení vedené toliko před dvěma instancemi, což ostatně ani žalobce nezpochybňuje. U posuzovaného 4 instančního řízení by bylo možno předpokládat délku minimálně 4 roky (sám žalobce počítá na první dva stupně 2 roky řízení, pro řízení u Nejvyššího i Ústavního soudu lze tolerovat rok trvání u každého z nich), které by bylo v posuzovaném případě dosaženo, kdyby se nevyskytly v řízení průtahy. Zjištěnou délku posuzovaného řízení tak rozhodně nelze považovat za extrémní, tedy odůvodňující použití vyšší sazby. Nadto i v případě extrémní délky řízení lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu, což právě v posuzovaném případě nastalo – instanční složitost, pandemická situace (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3556/2019).

38. Výpočet částky přiměřeného odškodnění podle názoru odvolacího soudu vypadá následovně: Základní částka za posuzovanou délku řízení 5 let 9 měsíců: 2 x 7 500 Kč + 3 x 15 000 Kč + 9 x 1 250 Kč, tj. základní částka 71 250 Kč.

39. Částka, k níž soud dospěje součinem základní částky a celkové doby řízení počítané v letech (příp. měsících), se sice následně upravuje v důsledku působení jednotlivých kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud již shora vysvětlil, že hmotněprávní a procesní složitosti řízení délku posuzovaného řízení významněji neovlivnily a význam posuzovaného řízení byl standardní, proto na výpočet konečné částky nemají žádný vliv. %. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016, dovolací soud odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021).

40. Z důvodu postupu soudů tak shledal odvolací soud důvod pro modifikaci o + 20 %, z důvodů instanční složitosti o –10 %, z důvodu chování žalobce o + 3 %.

41. Nemajetkové újmě žalobce tak odpovídá relutární satisfakce ve výši 80 512,50 Kč. Sluší se pak podotknout, že od výpočtu výše relutárního odškodnění nelze očekávat, že bude zcela exaktní, neboť již sama poškozená a odškodňovaná hodnota je toliko relativní, měřítka pro určení takové újmy lze stanovit proto pouze určitým rozptylem; vždyť také všechny vstupní hodnoty jsou vybírány z určitého rozpětí. Nejde tak absolutně přesně odůvodnit konkrétní výši toho kterého kritéria, jež se projevilo na výsledné výši odškodnění (neboť nelze dostatečně odůvodnit, proč soud použil snížení zrovna o 10 % a nikoliv 11 %, proč za základní částku vzal soud 15 000 Kč ročně a nikoliv např. 15 100 Kč apod.). Nemožnost matematicky zcela pregnantního odůvodnění je však dána charakterem újmy, která není objektivně měřitelná fyzikálními parametry, nemá obecnou hodnotu, ale je u každého poškozeného zcela individuální.

42. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Z recentní analýzy aktuálních rozsudků ESLP, kterou v napadeném rozsudku provedl Nejvyšší soud, vyplývá, že ESLP přiznávané částky nevalorizoval a v zásadě přiznává částky ve výši, v jaké je přiznával v minulosti. Ve věcech stížností za nepřiměřenou délku řízení v letech 2020 až 2023 průměrná částka za jeden rok průtažného řízení, kterou sám ESLP považoval ve věcech proti České republice za přiměřenou, činila 14 678 Kč (přičemž nevyšší částka, která výrazně navyšuje uvedený průměr byly přiznána účastníkovi nepřiměřeně dlouhého trestního řízení). Pokud tedy soud vychází ze základní částky 15 000 Kč ročně, dostává se žalobci více než 100 % toho, co by mu přiznal ESLP, z tohoto pohledu je soudem přiznaná částka „zvláště vysoká“ (neboť vyšší satisfakce by nebyla shledána oprávněnou ani u ESLP).Navíc má odvolací soud za to, že žalobce zkresluje význam apelu ESLP na přiznání odškodnění obzvláště vysokého v situaci, kdy i kompenzační řízení o odškodnění nemajetkové újmy je nepřiměřeně dlouhé, neboť vysoká satisfakce má být přiznána přímo v posuzovaném řízení, aby se tím zabránilo zahájení dalšího (řetězeného – tedy tohoto) řízení o odškodnění. Ve věci Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 a dalších šest, § 157) ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na obzvláště vysoké, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení. Účelu požadovaného ESLP tak tedy již nelze dosáhnout, neboť předmětem tohoto řízení je právě zřetězená žaloba, důvod pro zvlášť vysoké odškodnění tak není dán, resp. žalobcova argumentace v této otázce je zcela nepřiléhavá.

43. K odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23, lze uvést, že v bodě 36 odůvodnění se Ústavní soud ztotožnil s judikaturou, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam a žalobcova argumentace tedy nemá v uvedeném nálezu oporu.

44. Ohledně inflace, resp. požadavku na valorizaci základní sazby, žalobce neuvádí nic nového nad rámec toho, co již bylo vypořádáno rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Relevantní pro výši sazby jsou částky, které ukládá ESLP platit státům, a v tomto směrů žalobce s žádnou argumentací či důkazy o navýšení odškodňování újmy ze strany ESLP nepřišel. Srov rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1916/2023, nebo sp. zn. 30 Cdo 1885/2024, sp. zn. 30 Cdo 3197/2024 a tam citovanou judikaturu. Zejména pak odvolací soud odkazuje na recentní rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, kde Nejvyšší soud zevrubně vyložil, že neshledává důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti či snížení hodnoty peněz vlivem inflace. Nadto Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 porovnal praxi odškodňování nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy s podobnou či vyšší životní úrovní (Německo, Finsko, Francie, Slovinsko, Chorvatsko, Slovensko, apod.) a shledal, že částky přiznávány českými soudy nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké. Z komparativního hlediska není v současnosti nevalorizování přiznávaných částek ničím výjimečným. Srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Důvody pro odchýlení se od uvedené judikatury odvolací soud neshledal (§ 13 o. z.).

45. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že Nejvyšší soud doposud nerozhodl o tom, jak zohlednit již poskytnutou satisfakci za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve formě navýšení satisfakce poskytnuté v posuzovaném řízení, viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1920/2024. Lze tak považovat za judikatorně vyřešené, že dříve poskytnuté finanční odškodnění za totéž řízení (tj. za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) soud „zohlední“ tak, že uskuteční závěr, kolik by se žalobci dostalo, posuzovalo-li by se nepřiměřeně dlouhé řízení jako celek (zde 80 512,50 Kč), a od této částky odečte plnění, kterého se žalobci již dostalo (zde 14 398 Kč).

46. Protože žalobce již obdržel v posuzovaném řízení na satisfakci újmy vyvolané posuzovaným řízením 14 398 Kč, činí nárok žalobce 66 114,50 Kč, v tomto rozsahu byla žaloba podána důvodně.

47. Odvolací soud připomíná, že dle ustálené judikatury způsob vypořádání poměrů mezi účastníky o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá z právního předpisu, proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015 a na něj navazující rozhodnutí, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023 a další; z odborné literatury viz např. Ištvánek, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, s. 268; nebo BIČÁK, Vít. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s.

355. Napadený rozsudek tak ani jen v části vyhovujícího výroku nenabyl právní moci.

48. Toto odvolací soud uvádí především proto, že obvodní soud do výrokové části o výši úroku z prodlení uvedl jednak údaj, že se má jednat o zákonný úrok z prodlení (v souladu s tím, jak požadoval žalobce), ale současně výši tohoto úroku číselně vyjádřil, ovšem způsobem, který nekoresponduje s výší zákonného úroku z prodlení. Tento postup je zcela nevhodný a je potenciálním zdrojem konfliktu pro účastníky a rovněž případnou exekuci, to vše v kombinaci s tím, že ve vyhovujícím výroku je špatně identifikován i počátek prodlení.

49. Úrok z prodlení za dobu od 12. 5. 2024 do 22. 11. 2024 vůbec nebyl předmětem řízení, pokud tedy obvodní soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl, překročil žalobní požadavek (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud žalobce namítal, že se jednalo o zjevnou chybu, kterou měl obvodní soud opravit postupem dle § 164 o. s. ř., tak odvolací soud může jen dodat, že takto byl rozsudek vyhlášen, soud je jím vázán. Výše přiznaného úroku z prodlení vyhlášená soudem odpovídala situaci, kdy prodlení dlužníka nastalo od 1. 7. 2024 do 31. 12. 2024, avšak v době skutečného počátku prodlení byla zákonná sazba úroku z prodlení nižší, což je chyba, kterou by nebylo možné odstranit postupem dle § 164 o. s. ř. Odvolací soud tak má zato, že sérii pochybení soudu prvního stupně při rozhodování o úroku z prodlení nebylo možno odstranit mimo odvolací řízení. Odvolací soud proto vyhovující výrok (I) napadeného rozsudku v této části zrušil (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a řízení v tomto rozsahu zastavil (§ 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); výrok I.

50. Protože obvodní soud žalobci přiznal 20 475 Kč, potvrdil odvolací soud tento vyhovující výrok I. přezkoumávaného rozsudku (§ 219 o. s. ř.); výrok II; a současně změnil zamítavý výrok tak, že žalobci přiznal dalších 45 639,50 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 12 % ročně od 12. 5. 2025 do zaplacení (§ 220 odst. 1 o. s. ř.); výrok III.

51. Ve zbytku jistiny (108 885,50 Kč) a příslušenství pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.), výrok III. Zamítnutí požadavku na úrok z prodlení za dobu od 23. 11. 2024 do 11. 5. 2025 je v souladu s ust. § 15 OdpŠk. Podle § 15 OdpŠk je stát povinen toliko nahradit škodu do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Marným uplynutím této lhůty se stát ocitá v prodlení a ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost (sankce) zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. bod 10 Stanoviska zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/200, nebo sp. zn. 30 Cdo 3151/2016. Podle ustálené judikatury poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem podle § 14 OdpŠk bez ohledu na to, kdy žalovaná její žádost vyřídila. Z obsahu spisu vyplývá (a mezi účastníky není ani sporné), že žalobce doručil výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 11. 11. 2024, žalovaná tak měla lhůtu k plnění až do 11. 5. 2025 (§ 605 odst. 2 o.z.) a dnem 12. 5. 2025 se tak ocitla v prodlení.

52. Výše úroku z prodlení byla určena podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když však ke dni skutečného prodlení žalované byl úrok z prodlení nižší (12 % ročně), než platil pro období, kdy žalobce nesprávně tvrdil počátek prodlení a obvodní soud takto přiznal (12,75% ročně). Odvolací soud proto v tomto rozsahu úroku z prodlení 0,75 % ročně vyhovující výrok změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o s. ř.); výrok II.

53. S ohledem na složitost výroku odvolací soud shrnuje, že celková částka, kterou uložil v rámci tohoto řízení žalované zaplatit, je 66 114,50 Kč (tj.[Anonymizováno]20 475 Kč přiznaných již obvodním soudem + dalších 45 639,50 Kč) s úrokem z prodlení 12 % ročně od 12. 5. 2025 do zaplacení.

54. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř. (viz rozsudek Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 5210/2009) s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl neúspěšný jen v nepatrné části úroku z prodlení. Náklady žalobce tvoří zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč a náklady na zastoupení advokátem. Podle § 31 odst. 4 AT poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

55. Zástupce žalobci poskytl 5 účelných úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 AT (tj. příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby včetně doplnění ze dne 10. 6. 2025, účast na jednání soudu dne 9. 9. 2025, sepis odvolání včetně doplnění a účast na jednání odvolacího soudu). Podání označené jako vyjádření k odvolání je po obsahové stránce nedůvodným návrhem na opravu výroku dle § 164 o. s. ř., kterému nebylo vyhověno, jedná se tak o zcela neúčelný úkon. Požadavek advokáta, aby v civilním řízení bylo zamítnuto odvolání pak nelze považovat ani za projev odborné činnosti, rozhodně není důvod, aby byl advokát za takový projev honorován. Replika k vyjádření žalované byla vyhotovena bez výzvy soudu až po nařízení jednání, jedná se tak o součást přípravy na jednání, argumentace mohla být stejně efektivně přednesena při jednání soudu a zástupce tak jen neúčelně navyšoval náklady řízení. Vyúčtování nákladů řízení pak vůbec není honorovatelný úkon právní služby dle AT. Požadavek na náklady předžalobní výzvy nemá oporu v obsahu spisu, neboť žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by dne 11. 11. 2024 jeho zástupce vyhotovil předžalobní výzvu; dle obsahu spisu tohoto dne vyhotovil žádost dle § 15 OdpŠk. Dle ustálené judikatury předžalobní výzva není totéž, co právní úkon, směřující k zesplatnění pohledávky. Předžalobní výzvou tak výzva k náhradě škody (viz rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], dostupné na beck-online.cz). Shodně: BÍLÝ, Martin. § 142a [Předžalobní výzva]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1.). Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, pokud je přesto ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Omezení dané komentovaným ustanovením nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř., jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) AT, a to dokonce ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu (což v posuzovaném případě ani nenastalo). Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a OSŘ, lze totiž v případě nároků podle OdpŠk považovat za nadbytečný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 445/16 a odborná literatura – BIČÁK, Vít. § 31 [Náklady řízení]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 280, marg. č. 20–21.

56. Tarifní hodnotou sporu je dle § 9a odst. 2 písm. a) AT částka 66 114,50 Kč, sazba odměny dle § 7 AT činí 3 780 Kč za 1 úkon právní služby, takže odměna advokáta činí celkem 18 900 Kč. Náklady žalobce dále tvoří 5 náhrada hotových výdajů zástupce ve výši 2 250 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 AT (5 x 450 Kč), dvakrát náklady na cestovné v souvislosti s účastí u jednání soudů a náhrady za promeškaný čas 57. Odvolací soud uvádí, že dle webu mapy.cz. je vzdálenost mezi kanceláří advokáta a sídlem obvodního soudu necelých 204 km po dálnici [číslo], dojezdový čas necelé 2 hodiny, mezi kanceláří advokáta a sídlem odvolacího soudu 206 km a dojezdový čas 2 hod. 10 minut, náhrady za promeškaný čas tak činí za 2 cesty [adresa] – [adresa] a zpět 2 700 Kč (tj. 18 půlhodin x 150 Kč). Zástupce pak neuvedl, proč zvolil delší cestu s vyšší časovou náročností (průměrná rychlost dle jeho vyúčtování činí 75 km/hod) a odvolací soud tento postup neshledal z hlediska účelnosti nákladů za důvodný. Současně zástupce bez vysvětlení účtuje průměrnou spotřebu 6,3 km na 100 l, ačkoliv dle předloženého technického průkazu je použita metodika spotřeby paliva ES 2004/3, tzn. že průměrnou spotřebou vozidla pro výpočet cestovních náhrad je 3. údaj, tj. 6 l na 100 km. Za účelné náklady cestovného za účast na jednání soudu 1. stupně tak lze považovat částku 3 215,85 Kč (tj. celková vzdálenost 408 km, průměrná spotřeba 6 l na 100 km, cena paliva 34,70 Kč/l, paušální náhrada dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. 5,80 Kč/km) a za účast na jednání odvolacího soudu 3 273,75Kč, tj. celková vzdálenost 412 km, průměrná spotřeba 6 l na 100 km, cena paliva 34,10 Kč/l, paušální náhrada dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. 5,90 Kč/km). Dle vyúčtování tedy zástupce zvolil cestu delší, spojenou s větší časovou ztrátou a účtuje bez vysvětlení vyšší spotřebu, než vyplývá z předložených dokladů, čímž náklady uměle navyšuje, proto odvolací soud rozdíl v částek účtovaných a přiznaných neshledává jako součást účelných nákladů.

58. Pokud jde o námitky proti pariční lhůtě, tak ve výroku o věci samé obvodní soud žádnou neuvedl, což je nutno v kombinaci s ust. § 261a odst. 3 o. s. ř. vykládat tak, že je lhůta 3 denní, takže zde odvolání žalobce nemělo opodstatnění. Odvolací soud však lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř. s tím, že odvolací soud má za to, že o 12 dnů delší než zákonná lhůta není pro žalobce nadměrně zatěžující a neúměrně ho neznevýhodňuje, neboť úrok z prodlení je mu přiznán až do úplného zaplacení dluhu a je tak pro žalovanou významným motivačním prvkem, aby přistoupila k urychlenému plnění. Odvolací soud vzal pak v potaz to, že povinnost k plnění je ukládána odvolacím rozhodnutím, které nebývá právní moci již doručením, a dále též specifika plnění ze státního rozpočtu, které je formálně složitější než při ukládání peněžité povinnosti obchodní společnosti či fyzické osobě. O místě k plnění nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení