25 Co 405/2024 - 251

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 224 700 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. června 2024, č. j. 18 C 122/2023-220, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce do zamítavého výroku o věci samé (II) ohledně částky 5 750 Kč, se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II) ohledně částky 113 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení (III) potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 105 950 Kč (I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení 118 750 Kč, zamítl (II) a rozhodl též tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III).

2. Učinil tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce po žalované domáhal jednak nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, náhrady škody představující ušlý výdělek ve výši 100 000 Kč a rovněž náhrady nákladů na právní zastoupení ve správním řízení ve výši 24 700 Kč, kterou odůvodnil tím, že podáním ze dne 3. 11. 2016 zahájil řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů vedené [správní orgán] žalované v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka], o vydání zaměstnanecké karty. V rámci tohoto řízení však žalovaná podstatně překročila lhůtu pro vydání rozhodnutí, neboť řízení trvalo celkem 5 let 10 měsíců. Během této doby třikrát meritorně rozhodla, tato rozhodnutí však byla v důsledku žalobcem podané žaloby ve správním soudnictví zrušena, rovněž pak nezákonně zamítla žalobci návrh na změnu žádosti. Žalobce proti nečinnosti žalované opakovaně brojil šesti návrhy na provedení opatření proti nečinnosti, jakož i žalobou na ochranu proti nečinnosti, rozhodnuto pak bylo až pod tlakem exekuce zahájené k vymožení žalované soudem uložené povinnosti rozhodnout o žádosti žalobce. Protože v daném řízení došlo k průtahům, je zjevné, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v rámci něhož byl žalobce v ekonomické nejistotě, nastal u něj přetrvávající pocit nespravedlnosti a křivdy, jakož i nepříznivé dopady do jeho práva na rodinný život. Současně mu v důsledku průtahů v daném správním řízení vznikla i škoda v podobě ušlého zisku, neboť mu ušel příjem ze zaměstnání na pracovním místě, pro něž podával žádost o zaměstnaneckou kartu. V neposlední řadě mu vznikla skutečná škoda v podobě nákladů, které v souvislosti s průtahy v řízení vynaložil na své právní zastoupení.

3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a předně vznesla námitku promlčení žalobního nároku. Nesporovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě překročení zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí o žádosti žalobce, avšak žalobce netvrdil a neprokázal vznik nemajetkové újmy. Poukázala pak na to, že žalobci byla poskytnuta omluva, která je dle žalované plně způsobilá odčinit případnou nemajetkovou újmu žalobce, na skutečnou škodu v podobě nákladů, které v souvislosti s průtahy v řízení žalobce vynaložil na své právní zastoupení, pak tomuto uhradila částku 7 800 Kč, neboť tu považuje za odpovídající.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“). Nejprve se zabýval námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované, a uzavřel, že nárok žalobce není promlčen, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 věta poslední zákona o odpovědnosti státu za škodu počala plynout až dne 6. 10. 2022, kdy žalobce převzal zaměstnaneckou kartu, přičemž svůj nárok u žalované uplatnil dne 23. 3. 2023, tj. před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty, čímž došlo k zastavení běhu této lhůty, jejíž běh by znovu započal dne 23. 9. 2023. Protože k podání žaloby došlo dne 22. 9. 2023, byla podána včas.

5. Poté se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy, přičemž vyšel z toho, že řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty není řízením spadajícím pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak dle ustálené judikatury může být správní řízení i tak považováno za jeden celek s navazujícím soudním řízením správním a může být dána též vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy na straně účastníka řízení v pozici poškozeného. Základní podmínkou pak pro takové posouzení je, že výsledek daného správního řízení může zasáhnout do podstaty či smyslu základních práv a svobod nebo může tato práva potenciálně omezit či ovlivnit jejich výkon. Uzavřel, že výsledek řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty byl způsobilý zasáhnout do jeho základních práv, a to konkrétně do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na jeho respektování (čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Z provedeného dokazování totiž vzal za prokázané, že setrvalé a dlouhodobé průtahy v řízení o žádosti žalobce přispěly k rozpadu jeho víceletého partnerského svazku s jeho snoubenkou. Té, na rozdíl od žalobce, byla zaměstnanecká karta, o níž též požádala, vydána bez průtahů, načež se přestěhovala do České republiky, kde původně žalobce s touto plánoval společný život, což však v důsledku toho, že nemohl na území České republiky pro v zákonné lhůtě neskončené řízení o jeho žádosti, uskutečnit. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že předmětné řízení je namístě posoudit jako celek a aplikovat na ně domněnku vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v průtazích v řízení o žádosti žalobce, neboť ani žalovaná nesporovala, že v řízení nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů, respektive 90 dnů ode dne podání žádosti ve smyslu § 169t odst. 6 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni zahájení řízení o žádosti žalobce, což zakládá její povinnost k náhradě nemajetkové újmy žalobci vzniklé. Zohlednil dále, že žalobce v důsledku mnoho let trvajícího řízení trpěl značnou nejistotou ohledně své budoucnosti, dlouhodobým řízením byl frustrován, což je za situace, kdy mělo být rozhodnuto o žádosti žalobce v prvním stupni v nejzazším případě do 90 dnů, o případném odvolání pak do dalších 60 dnů od předání spisu, pochopitelné, a lze očekávat, že obdobný dopad by takový průběh správního řízení měl do psychiky každého běžného člověka, který by se v postavení žalobce nacházel. Nadto žalovaná netvrdila, natož aby prokázala skutečnosti, jež by domněnku vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce vyvracely. S ohledem na poměry projednávané věci, zejména extrémní délku řízení překračující mnohonásobně zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobce, kdy řízení trvalo 5 let a 10 měsíců, soud prvního stupně dospěl k názoru, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva a omluvy, jak učinila žalovaná, není postačující, neboť je na místě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích. V tomto smyslu vyšel i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které je poskytnutí jiného než peněžitého zadostiučinění namístě pouze v případech, kdy by délka řízení v nezanedbatelné míře byla způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud by byl význam předmětu řízení pro poškozeného jen nepatrný. Soud prvního stupně však uzavřel, že protože průtažné řízení se týkalo otázek souvisejících s pracovněprávní sférou žalobce, lze naopak dovodit, že význam řízení pro žalobce byl zvýšený, a to již z povahy věci samé.

6. Následně soud prvního stupně hodnotil jednotlivá kritéria uvedená v § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu. Při hodnocení celkové délky řízení zhodnotil, že nebylo lze odhlédnout od extrémní délky řízení, pro kterou zákon stanoví lhůtu k rozhodnutí v prvním stupni 60 dní a ve zvlášť složitých případech 90 dní, ve druhém stupni pak 60 dní od předložení spisu odvolacímu správnímu orgánu. V dané věci žalobce však správní řízení trvalo 5 let a 10 měsíců, přičemž se nejednalo o řízení o zvláště složitém případu. V průběhu řízení docházelo k opakovaným průtahům, a to jak před správním orgánem prvního stupně, tak odvolacího správního orgánu. Tato situace se pak po zrušení rozhodnutí opakovala a v důsledku opakujících se rozhodnutí došlo k tomu, že ačkoliv žalobce podání žádosti učinil dne 3. 11. 2016, zaměstnanecká karta byla žalobci předána až dne 6. 10. 2022. Při hodnocení složitosti správního řízení pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že toto bylo standardně složité, nelze proto uzavřít, že by zde byl dán prostor pro to, aby zákonem stanovená lhůta byla překročena. Jednání žalobce v řízení nepřispělo žádným způsobem k průtahům v řízení, naopak žalobce svá vyjádření podával včas a na výzvy správního orgánu reagoval rovněž včas. Za jednání přispívající k délce řízení pak soud prvního stupně nehodnotil ani dvě žádosti žalobce o změnu obsahu žádosti týkající se změny pracovního místa, neboť tyto dvě žádosti byly vyvolány právě skutečností, že žalovaná nebyla schopna o původní žádosti žalobce rozhodnout včas, pročež zanikly volné pozice na místech, na které byla žádost podána původně. Žalobce se naopak svým aktivním přístupem snažil zasadit o odstranění průtahů v řízení a proti těmto aktivně brojil. Jednak podáním návrhu na provedení opatření proti nečinnosti, ať již žalované či odvolacího správního orgánu. Vedle návrhu na provedení opatření proti nečinnosti žalobce brojil proti nečinnosti žalované též žalobou na ochranu proti nečinnosti, na základě níž Městský soud v Praze uložil žalované rozhodnutím ze dne 30. 9. 2021 rozhodnout o žádosti žalobce do 30 dnů. Protože pak žalovaná ani tohoto rozhodnutí nedbala, byl žalobce nucen přistoupit k vymožení povinnosti žalované cestou exekuce, kterou zahájil dne 12. 5. 2022. Pokud pak se jedná o postup orgánů veřejné moci během řízení, soud prvního stupně dospěl k tomu, že tento byl laxní, a to s ohledem na mnohé a významné překračování lhůt, což lze demonstrovat na přístupu žalované, která nejenže nedbala opatření proti nečinnosti provedeného komisí ze dne 5. 3. 2021, kdy jí bylo uloženo rozhodnout do 30 dnů, ale nedbala dokonce ani rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, přičemž k vydání rozhodnutí o žádosti žalobce došlo až po dalších téměř 11 měsících dne 24. 8. 2022 a k předání zaměstnanecké karty žalobci až po dalším měsíci a půl, když byla povinnost žalované vydat rozhodnutí žalobcem vymáhána exekučně a v souvislosti s tím byly žalované uloženy dvě pokuty. Pokud pak jde o význam předmětu správního řízení pro žalobce, s ohledem na to, že toto řízení se týkalo otázky pracovní, také otázky povolení žalobce k pobytu na území České republiky, soud prvního stupně dospěl k závěru, že již z těchto důvodů byl význam řízení pro žalobce zvýšený.

7. Následně při stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích s přihlédnutím ke shora uvedenému vyšel ze základní částky peněžitého zadostiučinění 15 000 Kč za první dva roky a 15 000 Kč za každý další celý rok řízení. Uzavřel, že tato částka odráží ekonomickou realitu České republiky a je současně stále přiměřená základním částkám přisuzovaným obvykle v případech nepřiměřené délky řízení. S ohledem na délku správního řízení 5 let a 10 měsíců dospěl k základní částce ve výši 72 500 Kč (2× 7 500 Kč +3× 15 000 Kč +10 × 1 250 Kč) a tuto částku modifikoval. Zohlednil laxní přístup správního orgánu navýšením o 10 % a co do významu předmětného řízení pro žalobce o dalších 20 %. Dospěl tak k závěru, že celkové přiměřené zadostiučinění pro žalobce představuje částku 94 250 Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

8. S ohledem na to, že žalobce z tohoto titulu požadoval částku 100 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 5 750 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení soud prvního stupně uzavřel, že tento nárok žalobce je důvodný pouze částečně, a to co do úkonu odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2018, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 6. 9. 2018, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 9. 2018, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 26. 9. 2018, dále vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí s návrhem na přerušení řízení do doby rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 20. 11. 2018, odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 10. 2018, odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2019, žádost o sdělení stavu řízení a urgence vydání rozhodnutí ze dne 4. 3. 2022 a vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 19. 8. 2022. Nebýt totiž nesprávného úředního postupu žalované v předmětném řízení, nemusela být tato podání žalobcem vůbec činěna. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že pokud jde o skutečnou škodu, žalobci v tomto smyslu náleží celkem 9 úkonů právní služby po 1 000 Kč a 9 režijních paušálů po 300 Kč, celkem částka 11 700 Kč. Současně pokud jde o náklady vynaložené na právní zastoupení ve správním řízení, nevzal za důvodné úkon převzetí věci a přípravy zastoupení, vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 4. 2017, odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2017, neboť tyto úkony byly činěny ještě před prvním rozhodnutím žalobkyně ve věci žádosti, respektive v souvislosti s ním, přičemž se nijak neváží k nesprávnému úřednímu postupu žalované, dále pak doplnění vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 10. 2018, kdy se nejedná o účelný úkon, neboť pracovní smlouvu na nové pracovní místo žalobce mohl doručit žalované již spolu s předchozím podáním, rovněž žádost o prodloužení lhůty k vyjádření ze dne 3. 8. 2022, jakož i náklady na focení spisu ve dnech 3. 4. 2017, 22. 8. 2018, 5. 11. 2018, 10. 1. 2019 a 11. 8. 2022. V tomto smyslu soud prvního stupně náhradu škody za tyto neúčelné úkony v celkové výši 13 000 Kč považoval za nedůvodnou.

10. Pokud se jedná o nárok žalobce na náhradu škody, představující ušlý zisk v podobě ušlého výdělku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že, jak již vyplývá z podstaty právní úpravy zaměstnanecké karty, žalobce nemohl vykonávat do doby pravomocného skončení řízení práci na pracovních místech, ohledně nichž podal žádost o schválení zaměstnanecké karty. Uzavřel však, že mu náhradu za příjem, který mu v důsledku nesprávného úředního postupu žalované ušel z těchto potenciálních zaměstnání, přiznat nelze, neboť to bylo samotné jednání žalobce, jež zapříčinilo, že během vedení správního řízení o jeho žádosti nedosahoval žádného příjmu ze zaměstnání či obdobné činnosti. Žalobce se totiž sám rozhodl, že ani v zemi svého původu, kde se v tu dobu zdržoval, nebude vykonávat žádnou výdělečnou činnost, jež by mu nepochybně příjem přinesla. Soud prvního stupně proto z tohoto důvodu uzavřel, že nelze přičítat ztrátu příjmu po dobu vedení řízení o žádosti žalobce na vrub žalované, ale žalobci samotnému, neboť pro případ zaměstnání ve státě původu během probíhajícího řízení, jež trvalo téměř šest let, by si nepochybně požadovanou částku (100 000 Kč) prací získal, a tudíž by z jeho majetku tento potenciální příjem neušel. V tomto smyslu soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, jak žalobce tvrdil, že se nechtěl na jiném pracovním místě vázat, neboť měl v úmyslu žít a pracovat v České republice. Soud prvního stupně totiž vyšel z toho, že žalobce se, a to přes podanou žádost o zaměstnaneckou kartu v České republice, měl chovat tak, aby mu příjem v jeho domovské zemi neucházel, namísto toho, aby spoléhal na hmotnou podporu své matky. Z uvedených důvodů proto nárok žalobce na náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 100 000 Kč jako nedůvodný zamítl.

11. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Pro případ nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zkonstatoval, že žalobci svědčí plný úspěch, když výše plnění ohledně tohoto dílčího nároku závisela na úvaze soudu. Pro případ nároku na náhradu škody, představující náklady právního zastoupení pak vyšel z toho, že žalobce byl úspěšný co do částky 11 700 Kč, k čemuž bylo nutno připočítat částku 7 800 Kč, ohledně které vzal žalobce žalobu v průběhu řízení zpět pro chování žalované, přičemž úspěch žalované je pak plně dán co do nároku žalobce na náhradu ušlého zisku ve výši 100 000 Kč a ohledně zbývající části nároku na náhradu škody ,spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 13 000 Kč, včetně částky 1 600 Kč, představující též nárok žalobce na náhradu škody, spočívající v nákladech právního zastoupení v exekuci, ohledně níž vzal žalobce žalobu v průběhu řízení zpět, a to nikoliv pro chování žalované. Následně tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že úspěch žalobce v řízení, jakož i úspěch žalované v řízení je v podstatě rovnocenný, pročež rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

12. Žalobce rozsudek, a to zamítavý výrok o věci samé (II) a výrok o nákladech řízení (III) napadl včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně předně vytkl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, přičemž pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že trvá na tom, že náhrada škody představující ušlý zisk v podobě ušlého výdělku mu náleží. Je to totiž primárně žalovaná, kvůli níž výdělku nedosahoval. Nelze tak akceptovat argumentaci soudu prvního stupně o tom, že skutečnost, že žalobce žádného výdělku nedosahoval, nelze přičítat na vrub žalované. Poukázal dále na to, že řízení o udělení zaměstnanecké karty trvalo extrémně dlouho, a to bez přispění žalobce k těmto průtahům. Uvedené průtahy byly způsobeny výlučně žalovanou, žalobce naopak vůči těmto průtahům aktivně brojil. Byť tedy lhůta k vydání rozhodnutí ohledně žádosti žalobce je v zákoně stanovena ve dnech, maximálně v desítkách dnů, žalovaná však rozhodla o vydání zaměstnanecké karty téměř po šesti letech. Žalobce po celou dobu žil v přesvědčení, že zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí budou dodrženy, nehledal a nemohl proto hledat dlouhodobé zaměstnání v zemi svého původu, tj. [stát], neboť by jej musel posléze urgentně ukončovat za situace vydání zaměstnanecké karty v České republice. Žalovaná však uvedené zákonné lhůty zásadním způsobem nerespektovala, což žalobce nemohl předpokládat. Českou republiku totiž považoval za právní stát, kde právě státní orgány dodržují právo. Nelze mu tedy vyčítat jeho rozhodnutí koncentrovat se na pracovní poměr v České republice, pro něhož splnil všechny podmínky. Ačkoliv Česká republika umožnila na svém území legální zaměstnání stovkám tisíců občanů [stát], žalobce nechápal, jaké důvody vedou žalovanou k tomu, že vydání jeho zaměstnanecké karty je zcela diskriminačním způsobem dlouhodobě odkládáno. Poukázal dále na to, že odškodnění představující ušlý zisk v podobě ušlého výdělku požaduje ve výši toliko části minimální mzdy. Soud prvního stupně tak zcela opomněl při své argumentaci zohlednit ekonomickou situaci [stát], která je podstatně odlišná od ekonomické situace v České republice. [stát] jsou totiž průměrné platy o 3 700 Kč nižší, než je česká minimální mzda. Hodnocení soudu prvního stupně, že by tedy částka 100 000 Kč pro případ zaměstnání žalobce [stát] po dobu šesti let z jeho majetku neušla, je zcela zavádějící. Žalobce by takovou částku získával v rámci pracovního poměru jen velmi těžko, neboť vzhledem k jeho očekávanému odjezdu do České republiky mohl vykonávat, popřípadě pouze krátkodobé brigádní práce, jejichž odměna je ještě nižší než příjem ve standardním pracovním poměru. Žalobce totiž spoléhal na to, že nemá význam do standardního pracovního poměru nastupovat, neboť neustále počítal s brzkým odjezdem do České republiky. Ve skutečnosti je tedy ekonomická ztráta žalobce v důsledku liknavosti a diskriminačního jednání žalované vůči žalobci mnohem vyšší než právě jím požadovaná částka 100 000 Kč. Pokud by žalobce totiž po dobu šesti let pracoval v České republice, jeho příjmy by byly mnohem vyšší, a tedy jeho ekonomická ztráta v důsledku nezákonného postupu žalované je reálně mnohem vyšší. Ztráta na výdělku žalobce je proto zcela nepochybně přičitatelná nezákonnému postupu žalované. Skutečnost, že zaměstnanecká karta mu byla vydána až v důsledku exekučního řízení, je pak zcela mimořádným pochybeními žalované, za něž by měla nést plnou odpovědnost a přiznaná výše škody by proto měla reflektovat toto její zásadní selhání. Současně žalobce nesouhlasí ani s nepřiznáním nákladů řízení ve správním řízení, neboť trvá na tom, že veškeré jím učiněné úkony prostřednictvím právního zástupce byly účelné, tedy i ty v hodnotě 13 000 Kč. V neposlední řadě žalobce nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v dané věci totiž nerespektoval nálezy Ústavního soudu, nelze proto akceptovat jeho argumentaci v tom smyslu, že úspěch žalobce a žalované byl v řízení v podstatě shodný. Závěrem žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích zrušil a žalobě i v tomto ohledu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.

13. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v mezích podaného odvolání, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

15. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil postupem podle § 120 o. s. ř. relevantní skutková zjištění a jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. Jde-li pak o právní hodnocení věci, soud prvního stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění. I odvolací soud se tak ztotožňuje s tím, že pokud jde o řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty, toto řízení sice není řízením spadajícím pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu může být správní řízení i tak považováno za jeden celek, a to s navazujícím soudním řízením správním a může být dána též vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy na straně účastníka řízení v pozici poškozeného. Jak již konstatoval soud prvního stupně, základní podmínkou pro takové posouzení je pak skutečnost, že výsledek daného správního řízení může zasáhnout do podstaty či smyslu základních práv a svobod nebo může tato práva potenciálně omezit či ovlivnit jejich výkon. Pokud tak soud prvního stupně uzavřel, že právě výsledek řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty byl způsobilý zasáhnout do jeho základních práv, konkrétně do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a do práva na jeho respektování, odvolací soud s těmito závěry zcela souhlasí. Uvedené řízení proto bylo namístě posoudit jako jeden celek a aplikovat rovněž domněnku vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v průtazích v řízení o žádosti žalobce, neboť bylo prokázáno a žalovaná uvedené ani nesporuje, že v řízení nebylo rozhodnuto v zákonem stanovených lhůtách. Žalovaná tak v průběhu řízení, nejenže netvrdila, ale ani neprokázala ničeho, čím by byla domněnka vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce vyvrácena. Pokud pak soud prvního stupně uzavřel, že předmětné správní řízení bylo extrémně dlouhé, a to překračující mnohonásobně zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobce, odvolací soud s tímto závěrem rovněž zcela souhlasí, včetně toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva a omluvy není dostačující.

16. Žalobce pak v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované požadoval náhradu skutečné škody, a to v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení. Odvolací soud je toho názoru, že pokud soud prvního stupně neshledal důvodným přiznat žalobci náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve správním řízení, a to konkrétně za úkony převzetí věci a přípravy zastoupení, jakož i další úkony, představující vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 12. 4. 2017, a posléze odvolání proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 4. 2017, že tyto úkony byly žalobcem prostřednictvím jeho právního zástupce činěny ještě před prvním rozhodnutím žalobkyně ve věci žádosti žalobce, respektive v souvislosti s ním a nijak se neváží k nesprávnému úřednímu postupu žalované, jež se v tomto správním řízení posléze projevil. Zcela pak rovněž souhlasí s tím, že doplnění vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 10. 2018 rovněž není účelným úkonem, neboť předmětnou pracovní smlouvu na nové pracovní místo žalobce mohl žalované doručit již s předchozím podáním ze dne 26. 9. 2018. Stejně tak ani žádost žalobce prostřednictvím jeho právního zástupce o prodloužení lhůty k vyjádření ze dne 3. 8. 2022 nemůže být účelným úkonem, vyvolaným nesprávným úředním postupem žalované. V neposlední řadě, pokud soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že náklady na focení spisu, a to z dubna 2017, srpna 2018, listopadu 2018, jakož i ledna 2019 a srpna 2022, rovněž nejsou úkony související s nesprávným úředním postupem žalované, i v tomto ohledu odvolací soud se závěry soudu prvního stupně zcela souhlasí. Dospěl-li proto, ohledně těchto žalobcem požadovaných úkonů právního zástupce, soud prvního stupně k závěru o tom, že tyto úkony nebyly vykonány účelně, odvolací soud s těmito závěry souhlasí.

17. Pokud pak jde o nárok žalobce na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v podobě ušlého výdělku, se závěry soudu prvního stupně v tomto smyslu rovněž odvolací soud souhlasí. Je nepochybné, jak i vyplývá z podstaty právní úpravy zaměstnanecké karty, že žalobce samozřejmě nemohl vykonávat do doby pravomocného skončení řízení práci na pracovních místech, ohledně nichž podal žádost o schválení zaměstnanecké karty v České republice. Byť se tak žalovaná extrémně dlouhým vedením tohoto řízení dopustila nesprávného úředního postupu, i odvolací soud však vychází ze závěru, že skutečnost, že žalobce v danou dobu, tj. po dobu vedení správního řízení na podkladě jeho žádosti o vydáni zaměstnanecké karty v České republice, nikde nepracoval, šlo pouze o jeho rozhodnutí, které zapříčinilo, že během vedení tohoto řízení nedosahoval žádného příjmu. Lze přisvědčit žalobci, že nepochybně v souvislosti se zákonnými lhůtami ohledně rozhodnutí o jeho žádosti důvodně předpokládal, že o této bude rozhodnuto v řádu desítek dnů a po vydání zaměstnanecké karty se tak bude moci ucházet o zaměstnání v České republice a zde dosahovat příjmu z tohoto zaměstnání. V době vedení správního řízení se však žalobce nacházel ve svém domovském státě [stát], a protože řízení o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty vykazovalo značné průtahy, bylo čistě na jeho rozhodnutí, zda se nechá v domovském státě zaměstnat či nikoliv, respektive, zda si příjem bude zajišťovat pomocí brigád, a nikoliv z trvalého pracovního poměru. Žalobce se však rozhodl, že po dobu celého správního řízení o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty zaměstnán v domovském státě nebude, respektive nebude se snažit o zajištění příjmu ani z případných brigád. Toto jeho rozhodnutí, respektive jednání, však nemůže být, jak již konstatoval soud prvního stupně, přičítáno k tíži žalované. Ani skutečnost, že se žalobce ve svém domovském státě nechtěl dlouhodobě vázat v pracovním poměru, neboť měl v úmyslu žít a pracovat v České republice, přes nesprávný úřední postup, jehož se v daném správním řízení žalovaná dopustila, však nemůže vést k přenosu negativních důsledků osobního rozhodnutí žalobce v podobě nedosahování žádného příjmu po dobu, byť průtažného řízení, na žalovanou. Jestliže tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalobce se předně měl, i přes jím podanou žádost o vydání zaměstnanecké karty v České republice, chovat tak, aby mu v jeho domovském státě pracovní příjem neucházel, odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Protože tedy předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu jsou jednak, že příslušný orgán státu se dopustil nesprávného úředního postupu, druhak poškozenému vznikla majetková újma vyjádřitelná v penězích a tato majetková újma je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, přičemž naplnění těchto všech předpokladů musí být v soudním řízení prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobný závěr o splnění některého z nich, a pokud jen jeden z předpokladů není naplněn, odpovědnost státu za škodu není dána, v daném případě i odvolací soud dospěl k závěru o tom, že ohledně nároku žalobce na ušlý zisk v podobě ušlého výdělku, není dána příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem žalované, a proto tento nárok žalobce nemůže být důvodný.

18. Odvolací soud pak vychází z toho, že pokud jde o výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a soud prvního stupně v tomto smyslu aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., že rovněž nepochybil. V daném případě je zjevné, že žalobce žalobou požadoval celkem tři nároky, a to jednak nárok na nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, ohledně níž byl úspěšný co do částky 94 250 Kč a ohledně částky 5 750 Kč neúspěšný. V tomto smyslu, protože ohledně tohoto nároku výše plnění závisela na úvaze soudu, je zjevné, i ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu, že pro případ, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku, tj. existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné, jím požadované žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř., umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění právě na úvaze soudu. V tomto smyslu také, jak plyne z napadeného nákladového výroku soudu prvního stupně, soud prvního stupně ohledně úspěchu žalobce co do tohoto požadovaného nároku vycházel. Druhým nárokem žalobce pak byl požadavek žalobce na náhradu škody představující náklady právního zastoupení, jež vynaložil v souvislosti se správním řízením, v němž se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, přičemž požadoval částku 24 700 Kč. V tomto ohledu soud prvního stupně správně zohlednil, že žalobce byl úspěšný co do částky 11 700 Kč, k čemuž je třeba připočíst částku 7 800 Kč, ohledně níž žalobce vzal žalobu v průběhu řízení zpět pro chování žalované, která mu tuto část nároku žalobci uhradila. Ohledně částky 13 000 Kč, tj. zbývající části nároku žalobce na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení ve správním řízení a ohledně částky 1 600 Kč, kdy v tomto ohledu vzal žalobce žalobu zpět, nikoliv však pro chování žalované, byl však žalobce neúspěšný. Současně je třeba připomenout, že žalobce se rovněž žalobou domáhal třetího nároku, a to ušlého zisku v podobě ušlého výdělku ve výši 100 000 Kč, v rámci něhož nebyl v průběhu řízení vůbec úspěšný. V tomto ohledu pak nelze aplikovat žalobcem namítanou judikaturu Ústavního soudu, jež se váže k nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dospěl-li proto soud prvního stupně k závěru, že úspěch žalobce, jakož i úspěch žalované, je v řízení porovnatelný, tedy téměř totožný, neboť žalobce byl plně úspěšný ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy, avšak zcela neúspěšný ohledně náhrady škody v podobě ušlého zisku představující ušlý výdělek a dílem úspěšný a dílem neúspěšný ohledně nároku na náhradu škody představující náklady právního zastoupení vynaložené ve správním řízení, nepochybil. Rozhodl-li proto tak, že žádnému z účastníků ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. náhrada nákladů řízení nenáleží, odvolací soud se tímto závěrem zcela ztotožňuje.

19. Na podkladě shora uvedeného, protože odvolací námitky žalobce nebyly schopny zvrátit správné závěry soudu prvního stupně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (výrok II ohledně částky 113 000 Kč a výrok III) jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. S ohledem na to, že žalobce odvoláním napadl i zamítavý výrok o věci samé (II) ohledně částky 5 750 Kč, tj. ohledně části jeho nároku na přiznání nemajetkové újmy, avšak své odvolání přes výzvu soudu prvního stupně neodůvodnil, v tomto rozsahu odvolací soud odvolání žalobce odmítl (212a odst. 2 o. s. ř.).

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v rámci odvolacího řízení plně úspěšná, náleží jí proto náklady odvolacího řízení, a to za 2 úkony po 300 Kč (příprava a účast u odvolacího jednání) ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a § 1 odst. 3 písm. a), b), tj. ve výši 600 Kč.

22. Vyhovující výrok o věci samé (I) nebyl odvoláním dotčen, zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci.

Poučení