25 Co 426/2024 - 97

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce]/4907, 760 01 Zlín zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [název], [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. září 2024, č. j. 15 C 86/2024-67, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. [jméno FO]. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od [datum] do zaplacení (I) a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok [jméno FO]).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedené u Krajského soudu v [město] pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení s vykonávacím řízením vedeným u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a soudní exekutorkou, Exekutorský úřad [adresa], [tituly před jménem] [jméno FO], sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť již před zahájením tohoto řízení konstatovala, že v řízení vedeném u Exekutorského úřadu [adresa], soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což s ohledem na okolnosti posuzovaného řízení považuje za adekvátní formu satisfakce. Ohledně fáze řízení před nalézacím soudem vznesla námitku promlčení.

4. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované [datum], žalovaná reagovala stanoviskem ze dne [datum].

5. Obvodní soud rozhodl zjistil tento skutkový stav: Dne [datum] podal žalobce u Krajského soudu v [město] návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, ten byl vydán dne [datum] na částku ve výši [částka] s 6% úrokem z prodlení od [datum] a náklady řízení ve výši [částka]. Řízení bylo pravomocně skončeno dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce návrh na exekuci, kterou Okresní soud ve [adresa] nařídil dne [datum] pod čj. [spisová značka] a pověřil jejím provedením [tituly před jménem] [právnická osoba], exekutorský úřad [adresa]. Ze spisu exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. [spisová značka] (původně [tituly před jménem] [právnická osoba] sp. zn. [spisová značka]) soud zjistil, že v řízení byl opakovanými pravidelnými lustracemi zjišťován a prověřován možný postižitelný majetek povinného; dále dne [datum] byl vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinného, dne [datum] bylo provedeno místní šetření na adrese místa trvalého pobytu, ale povinný se [datum] z adresy odstěhoval. VZP sdělila, že neeviduje žádného zaměstnavatele žalobce, povinný je evidován jako samoplátce. Opakovaně byly tázány banky ohledně vedení účtů povinného, vše bez výsledku. Soudní exekutor postihl dávky vyplácené úřadem práce exekučním příkazem dne [datum], ale Úřad práce v [adresa] dne [datum] soudnímu exekutorovi sdělil, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jiného příjmu na základě předmětného příkazu je neúčinný, neboť povinný nepobírá exekvovatelné dávky státní sociální podpory ani podporu v nezaměstnanosti. Přijetím právní úpravy zastavování tzv. bezvýsledných exekucí byla do právního řádu zakotvena maximálně přípustná doba vedení exekuce a předmětná exekuce zákonné podmínky ustanovení § 55 odst. 7-13 zákona č. 120/2001 Sb. splnila. Exekuce byla pravomocně zastavena podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb. usnesením ze dne [datum], rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]., oprávněnému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

6. Soud prvního. stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1 odst. 1, § 5, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/, a na relevantní judikaturu, podle které se stejná kritéria jako pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tj. § 31a odst. 3 OdpŠk) použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená. Akcentoval, že smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla, tj. kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Zdůraznil rovněž, že žalobcem předkládaná judikatura nemá s projednávaným případem žádné společné znaky.

7. Ohledně námitky promlčení nároku z řízení vedeného u Krajského soudu v [město] pod sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že není důvodná. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] čj. [spisová značka], exekuční řízení spadá do celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť v tomto případě poškozený (tj. žalobce) za příčinu své újmy označil nepřiměřenou délku nalézacího řízení ve spojení s řízením vykonávacím, proto je nutné pro účely odškodnění uvažovat s celkovou délkou řízení.

8. Obvodní soud konstatoval, že celková délka řízení je nepřiměřená. Nejvyšší soud vychází z předpokladu, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk, a proto poškozený nemusí vznik újmy prokazovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), avšak žalovaný stát se může pokusit na základě okolností konkrétního případu tvrzení vzniklé újmy vyvrátit. Současně obvodní soud poukázal na závěry judikatury (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), podle které předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Smyslem kompenzačního řízení přitom není mechanicky použít výpočet popsaný ve Stanovisku.

9. Z hlediska vzniku újmy je totiž třeba rozlišovat mezi různými typy řízení. Prvotním předpokladem pro určení výše zadostiučinění je posouzení toho, jak velkou nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě účastníka řízení ohledně jeho výsledku, případně v zásahu do jeho osobní integrity dlouhotrvající řízení způsobilo.

10. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se sestává vzhledem k okolnostem případu nereálné. V případě řízení o výkonu rozhodnutí hraje otázka vzniklé újmy, kterou do značné míry představuje i naplňuje kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, klíčovou roli. Kritérium dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk je v řízení o výkon rozhodnutí z důvodu specifických rysů tohoto řízení nutno vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Stát totiž může úspěšně vykonat jen takové rozhodnutí, u kterého to dovolují okolnosti konkrétního případu, tedy pokud povinný má dostatek majetku, ze kterého lze pohledávku oprávněného uspokojit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]). Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Dle judikatury po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení zásadně nevzniká újma oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení spočívající v nejistotě o výsledku řízení, a to ani v případě zjištěné nesoustavnosti úkonů soudního exekutora (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

11. V posuzované věci od podání návrhu na zahájení exekuce [datum] do [datum] (tj. do jejího skončení z důvodu neefektivnosti pro dlouhodobou absenci majetku povinného) nebylo možné vést exekuci efektivněji než úkony, které v předmětném řízení byly prováděny, a které byly zjišťovány v rámci dokazování. Nebylo možno postihnout exekucí majetek, neboť povinný žádný majetek dle zjištění exekutora neměl, stejně tak nebyl zjištěn žádný jeho postižitelný příjem ani bankovní účty, které by bylo možné exekvovat. Soudem tak byla zjištěna objektivní nemajetnost povinného v exekučním řízení, a tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku jinak obecně presumované újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, a tedy jeho nejistotě.

12. Nad rámec uvedených úvah podotkl, že předmětem vykonávacího řízení byla částka [částka], úrok z prodlení (za dobu od [datum] do [datum] kapitalizováno na [částka]) a částka [částka] jako náklady řízení, celkem tak žalobce mohl počítal s maximální částkou ve výši [částka], což zásadně neodpovídá požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která se v jeho požadavku pohybuje v řádu statisíců (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně.

13. K nesouhlasu žalobce se zastavením exekuce obvodní soud vyložil, že přijetím právní úpravy zastavování tzv. bezvýsledných exekucí byla do právního řádu zakotvena maximálně přípustná doba vedení exekuce a předmětná exekuce zákonné podmínky ustanovení § 55 odst. 7-13 zákona č. 120/2001 Sb. splnila. Zákonodárný proces pak není nesprávným úředním postupem, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], publikované pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

14. Soud tak dospěl k závěru, že odškodnění ve formě konstatování porušení práva na spravedlivý proces je plnohodnotnou formou nápravy a žalobu na peněžité plnění zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl výrokem [jméno FO] dle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), která činí podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za vyjádření k věci, přípravu na jednání a účast na jednání 3 x [částka]. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, neboť satisfakci formou omluvy nepovažuje za adekvátní. Rozsudek považuje za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Předmětem posuzovaného řízení byla pohledávka žalobce z cenného papíru, resp. nucené vymožení pohledávky ze směnky, žalobce neměl při zahájení exekuce žádné informace o nemajetnosti svého dlužníka a věřil tomu, že exekutor učinil vše, aby jeho pohledávka byla vymožena. Podle oprávněného se exekutor nepokusil zjistit bydliště povinného, ani místo výkonu práce, ani majetek povinného, nekontaktoval jeho příbuzné, nepožádal policii o předvedení povinného za účelem prohlášení o majetku, závěr o jeho nemajetnosti tak oprávněný považuje za předčasný. V době zahájení exekuce očekával, že exekuční řízení bude vedeno, dokud nebude pohledávka uspokojena, nebo dlužník nezemře bez zanechání majetku, se zastavením exekuce pro bezvýslednost nemohl počítat, neboť tato možnost se do exekučního řízení dostala až vlivem novely exekučního řádu přijaté až v průběhu exekučního řízení, což žalobce považuje za projev pravé retroaktivity, v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12. Zastavení exekuce pro bezvýslednost žalobce považuje za vyvlastnění, neboť mu stát znemožnil pokračovat ve vymáhání nároku a žalobce tak byl připraven o možnost vést exekuci (např. postižením starobního důchodu, jakmile by pro tento způsobe vedení exekuce byly splněny podmínky). Žalobce byl až do skončení exekuce ve stavu nejistoty, jestli bude jeho pohledávka vymožena, protože dokud není ve věci vydáno konečné rozhodnutí, nemůže si být účastník nikdy jist. Odškodnění žalobce žádá za to, že se stát postaral o zastavení exekuce a nepřípustně se tak vlomil do vztahu žalobce a jeho dlužníka ve prospěch dlužníka. Právě tento postup soudu je zásahem do práva na ochranu majetku chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, žalobce v další své exekuci zastavené pro bezvýslednost podá ústavní stížnost. Satisfakce jinou formou než v penězích by měla být přiznána jen výjimečně, odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb., na judikaturu. Žalobce poukázal na řadu rozhodnutí ESLP, která považuje za klíčová, neboť i exekuční řízení je chráněno čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle odkázal na řadu případů řešených před českými soudy. Uváděnou judikaturu pak žalobce považuje za relevantní, a proto jsou soudy povinné se s ní vypořádat, jejich odmítnutí je porušením Ústavy. Zamítavý rozsudek vystavuje Českou republiku nebezpečí mezinárodní odpovědnosti za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Při jednání odvolacího soudu uvedl, že soudní exekutor byl nečinný od 4/2006 až do 3/2011, že došlo rovněž k porušení § 6 o. s. ř., odkázal na exekuční řád upravující povinnosti soudního exekutora. Poukázal na věk žalobce, kterému je nyní 64 let. Pokud by se k nároku žalobce přičetly i náklady exekutora, byla by pohledávka již kolem [částka] a nebyla by bagatelní.

17. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí, neboť je považuje za správný. Odvolání je jen opakovanou polemikou s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, kterým byly žalobcovy námitky zcela vypořádány. Žalobce uváděná judikatura není přiléhavá okolnostem řešeného případu, netýká se exekučního řízení a není tak pro věc relevantní.

18. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

19. S ohledem na odvolací námitky odvolací soud znovu provedl dokazování listinami ze spisu soudního exekutora: Z protokolu sepsaném [datum] pracovníkem soudního exekutora na adrese [adresa] odvolací soud zjistil, že soudní exekutor vypátral novou adresu skutečného bydliště povinného ([adresa]), ale na místě byl zastižen povinný a od něj pracovník zjistil, že je povinný zcela nemajetný, protože veškerý majetek mu byl zabaven v předchozí exekuci [spisová značka] vedené u Okresního soudu [adresa]; povinný sdělil, že je nezaměstnaný. VZP sdělila, že je povinný evidován jako samoplátce ale bez jakýchkoliv příjmů od roku 2009. V průběhu exekučního řízení byl povinný evidován jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na dávky podpory v nezaměstnanosti (viz zpráva Úřadu práce z [datum]), povinný je rozvedený od [datum] (viz výpis z CEO).

20. K tvrzení žalobce o průtahu trvajícím od 4/2006 do 3/2011, že je zcela v rozporu s výsledky dokazování. I po dubnu 2006 byl soudní exekutor aktivní, dokonce vypátral novou adresu povinného, provedl místní šetření na místě trvalého bydliště [datum], na místě faktického bydliště [datum], kdy vyslechl povinného ohledně jeho majetkových a příjmových poměrů. Navíc obvodní soud ve svém shrnutí akcentoval jen ty zásadní úkony, vynechal ty zcela běžné (neúspěšné dotazy na banky), když výsledek exekutorova pátrání zcela odpovídal jeho dosavadním zjištěním (majetek povinného byl prodán již v exekuci předcházející tomu řízení a povinný neměl žádný majetek ani žádný příjem a tento stav trval až do zastavení exekuce).

21. Nad rámec zjištění obvodního soudu pak odvolací soud dodává, že exekučního soudního spisu sp. zn. [spisová značka] byl stejný soudní exekutor pověřen provedením exekuce proti stejnému povinnému stejným soudem v roce 2005 ještě minimálně jednom případě pod sp. zn. [spisová značka] a že ani tato paralelní exekuce nebyla ještě v roce 2019 skončena (č.l. 8 exekučního spisu). Pozn.: Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu při odvolacím jednání provedl, dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum] a mnohé další).

22. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. V podrobnostech se proto tímto na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje. Odvolací soud se tak i po doplněném dokazování shoduje s obvodním soudem ve skutkovém závěru, že orgány státní moci se v posuzovaném řízení nedopustily žádných průtahů a soudní exekutor po celou dobu až do zastavení exekuce byl aktivní a bezúspěšně pátral po majetku povinného, kdy však povinný čelil více exekucím a jeho majetek byl zpeněžen v exekuci, která časově předcházela posuzovanému řízení (byla zahájena již v roce 2004). Právní posouzení 23. Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod deklaruje, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Konkrétní postup je pak upraven právě v OdpŠk.

24. Objektivní odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem újmy.

25. Není pochyb o tom, že činnost soudního exekutora je považována za výkon veřejné moci, za kterou odpovídá stát.

26. Pokud jde o počítanou délku řízení, tak pro účely tohoto řízení činí posuzovaná délka odškodňovaného řízení 18 let a 6 měsíců, neboť žalobce, coby pán sporu (tzv. dominus litis) vymezuje podaným návrhem i předmět řízení, avšak s poznámkou, že po dobu cca 2,5 měsíce (9 – 11/2005) žádné řízení neběželo.

27. Složitost řízení (první kritérium dle § 31a odst. 3 OdpŠk) byla nízká, rozhodovala vždy jen jedna instance, účastníci byli v řízení pasivní, skutkově se jednalo je jednoduchou věc bez procesních složitostí.

28. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je jednání poškozeného. Z obsahu odškodňovaného spisu je evidentní, že žalobce svým jednáním k délce řízení nepřispěl. Odvolací soud vychází z toho, že není povinností oprávněného, jehož pohledávka nebyla ani jen částečně uspokojena, souhlasit se zastavením exekuce, byť se její další pokračování jeví stejně marné jako doposud.

29. Třetím z kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je postup orgánů veřejné moci během řízení, který by měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. Nalézací soud postupoval briskně (od podání návrhu do nabytí právní moci exekučního titulu uplynuly jen necelé 3 měsíce). Exekuční soud ani soudní exekutor se nedopustili žádného průtahu, soud rozhodoval jen o nařízení exekuce, soudní exekutor postupoval ex officio i bez podnětu účastníků, žádný další návrh v průběhu exekuce žádný z účastníků nepodal.

30. Pokud jde o význam řízení pro poškozeného, tak právě ten je klíčovým pojmem. Podstatné je to, jak velkou nemajetkovou újmu, spočívající v nejistotě účastníka řízení ohledně jeho výsledku, případně v zásahu do jeho osobní integrity, odškodňované řízení způsobilo. Nejvyšší soud vychází z předpokladu, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk, a proto poškozený nemusí vznik újmy prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Zda se jednalo o újmu nepatrnou či značnou je na posouzení soudu, a proto pokud poškozený tvrdí další okolnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, je na něm, aby toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých "typů" řízení. Žalovaný stát se naopak může pokusit na základě okolností konkrétního případu tvrzení vzniklé újmy vyvrátit. Řízení o výkon rozhodnutí či exekuční řízení je pak specifické tím, že nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspokojení oprávněného v případě, že povinný nesplnil svoji povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně. V případě exekučního řízení hraje otázka vzniklé újmy, kterou do značné míry představuje a naplňuje kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], klíčovou roli; stejně tak kritérium celkové délky řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] je v exekučním řízení z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení (nařízení, průběh a nepravidelné důvody a způsoby skončení) je na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení.

31. Při odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé vykonávací řízení ve smyslu § 13 OdpŠk je nutné vždy přihlédnout ke všem jednotlivým okolnostem a závěry o délce řízení, vymáhané částce nebo vyčísleném zadostiučinění nelze paušalizovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Spravedlivé a rozumné vypořádání záleží na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá, v jaké zadostiučinění ve smyslu reparačními jí odpovídá; nemajetková újma obvykle spočívá v navození psychicky negativních stavů, v dopadech do společenské pověsti a cti poškozeného. To však není posuzovaný případ. Zde se stezky žalobce týkají toho, že mu soudní exekutor řízení zkrátil, neboť jeho představou v době zahájení řízení bylo, že jej v případě nemajetnosti povinného povede až do smrti povinného a toto jeho právo mu bylo upřeno (a proto chce příslušnou novelu napadnou ústavní stížností). Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci [název] ze dne [datum], č. 38194/02, § 27).

32. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval otázkami spojenými s újmou způsobenou nepřiměřenou délkou vykonávacího (exekučního) řízení. Již ve stanovisku ze dne [datum], sp. zn. [číslo], uveřejněném pod číslem [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud poukázal na důvody, pro které ESLP vztahuje požadavek přiměřené délky řízení též na řízení vykonávací: „Pod prizmatem judikatury Evropského soudu je třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, tedy řízení, prostřednictvím něhož se účastník domáhá výkonu soudního rozhodnutí. Uvedené se ovšem podle názoru Nejvyššího soudu pojmově nemůže vztahovat na vykonávací řízení v rámci řízení [podezřelý výraz]. ESLP uvedl, že ‚výkon rozhodnutí vydaného jakýmkoliv soudem musí být […] nahlížen jako integrální součást procesu (řízení) pro účely čl. 6 Úmluvy‘ a to z toho důvodu, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo ‚iluzorní‘, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum], ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01, odst. 87). I zde je však nutno zvažovat, z jakého důvodu nebylo dosaženo dřívějšího výkonu rozhodnutí, zda lze tuto skutečnost přičítat státu, čili konání soudu v rámci stanovených procesních pravidel. Kritéria obsažená v § 31a odst. 3 zákona se tedy užijí přiměřeně.“ 33. Výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na soudní ochranu. Zároveň však nelze pominout, že stát může úspěšně vykonat jen takové rozhodnutí, u kterého to dovolují okolnosti konkrétního případu, tedy pokud povinný má dostatek majetku, ze kterého lze pohledávku oprávněného uspokojit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Kritérium celkové délky řízení je v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Délka řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) je tak ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

34. Výše uvedené závěry Nejvyšší soud shrnul v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]: „Rovněž Evropský soud pro lidská práva, jenž ve své judikatuře exekuční řízení z pohledu jeho přiměřené délky považuje za integrální součást řízení, podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Evropský soud poznamenává, že odpovědnost státu za výkon rozhodnutí proti osobě soukromého práva nedosahuje dále než k účasti státních orgánu v procesu výkonu rozhodnutí. Tam, kde orgány veřejné moci jsou za účelem výkonu rozhodnutí povinny jednat a neučiní tak, jejich nečinnost může založit odpovědnost státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případech, kdy je vyžadována aktivita dlužníka, jenž je osobou soukromého práva, stát jakožto nositel veřejné moci musí jednat pečlivě za účelem asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí (srov. rozsudek ESLP ve věci [název] další proti [název] ze dne [datum], č. stížností [číslo] a další, odst. 39 a 40, nebo rozsudek ESLP ve věci [název] ze dne [datum], [číslo] a další, odst. 146 a 147). Omezuje-li se ve smyslu judikatury Evropského soudu odpovědnost státu na povinnost pečlivé asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí, pak za situace, kdy věřitel na pokračování v exekuci trvá i přes zjištěnou nemajetnost povinného, nemůže délka řízení zapříčiněná nemajetností povinného být přičítána k tíži státu.“ 35. Stejně tak v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud vyložil, že stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného – soukromé osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne [datum] ve věci [název], stížnost [číslo]). Při posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem (srov. usnesení ESLP o přípustnosti ze dne [datum], ve věci [název], [číslo]). Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato nečinnost odpovědnost státu (srov. rozsudek ESLP ze dne [datum], ve věci [název], [číslo]). Tyto závěry se plně uplatní i při hodnocení postupu soudního exekutora v exekučním řízení vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka] ze dne [Datum narození advokáta]). Při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

36. Dle ustálené judikatury platí, že po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení), viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], na který poukázal již obvodní soud. Nemajetnost povinného byla zřejmá již od roku 2006, avšak bylo možné, že povinný (s ohledem na svůj věk) začne vykonávat výdělečnou činnost, kdy odměna za tuto činnost by mohla být podrobena exekuci. Tento předpoklad se však nenaplnil. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že v tomto případě se žalované podařilo vyvrátit existenci [podezřelý výraz] na straně žalobce.

37. Průběh a výsledky posuzovaného exekučního řízení, stejně tak jako četnost exekucí (a pokračování paralelní exekuce proti stejnému povinnému i v roce 2019) proti povinnému podtrhuje správnost závěru o nemajetnosti povinného, takže nevymahatelnost pohledávky nebyla způsobena státními orgány. Odvolací soud se ztotožňuje s tím, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak v tomto případě nepřiměřená délka řízení nespočívala na straně státu, ale výlučně v nemajetnosti povinného.

38. Objektivní odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vyžaduje, aby byl zjištěn nejen nesprávný úřední postup, ale i újma (nejistota z výsledku řízení, která se nikoli však bezvýhradně presumuje) a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem. Pokud ale jeden z předpokladů odpovědnosti žalované chybí, nelze za takové období odpovědnost žalované shledávat. Z tohoto pohledu tak není relevantní to, že exekuce nebyla již dříve zastavena pro nemajetnost povinného, neboť dle uváděné judikatury odpovědnost žalované nebyla dána pro objektivní nemajetnost povinného.

39. Je třeba přihlédnout i k tomu, že podle ustanovení § 55 exekučního řádu, ve znění účinném do [datum], exekutor nemohl rozhodovat o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 a 290 občanského soudního řádu). Exekutorovi ani nepříslušeno rozhodovat podle § 268 odst. 1, písm. e) o.s.ř., exekutor tedy neměl do [datum] oprávnění exekuční řízení z důvodu „nemajetnosti povinného“ zastavit. Po [datum] exekutor již mohl exekuci zastavit podle novelizovaného znění ustanovení § 55 odst. 4 exekučního řádu, ale pouze když se zastavením souhlasí oprávněný, což nenastalo, neboť oprávněný nesouhlasí ani se zastavením exekuce, ke kterému došlo v roce 2024. Možnost zastavení marné exekuce tak soudnímu exekutorovi náleží až na základě novely exekučního řádu č. 286/2021 Sb., účinné od [datum]. Lze pak konstatovat, že rozhodnutím o zastavení bezvýsledné exekuce dle § 55 odst. 11 exekučního řádu byl stav reálné nedobytnosti pohledávky žalobce promítnut do zastavení exekuce.

40. Novelizace exekučního řádu (zákon č. 286/2021 Sb.) pak nezpůsobila prodloužení odškodňovaného řízení, ale naopak usnadnila jeho skončení i přes nesouhlas oprávněného.

41. Zákon (srov. § 268 odst. 1 písm. e/ o s. ř.) přitom již v době zahájení exekuce upravoval možnost, že exekuce bude zastavena, ačkoliv nebude oprávněný uspokojen, a to pro nemajetnost povinného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn [spisová značka]). Není tedy pravda, že při zahájení exekuce nemohl žalobce vůbec předpokládat zastavení exekuce pro její neúčelnost; oprávněný totiž již při podání exekučního návrhu má být srozuměn i s variantou, že exekuce může probíhat velmi dlouhou dobu, přitom jeho pohledávka může být uspokojena částečně nebo dokonce vůbec.

42. Obvodní soud pak zcela správně poukázal na to, že nelze v civilním řízení požadovat odškodnění za újmu způsobenou legislativní činností. Proces přijímání zákonů hlasováním v komorách parlamentu není úředním postupem, ani nečinnost zákonodárného sboru na přípravě zákona, jenž by po obsahové stránce žalobcům vyhovoval, proto nemůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk a za újmu vzniklou na základě této činnosti stát neodpovídá ani podle o. z. ani podle OdpŠk (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Že normotvorné činnosti státních orgánů nejsou způsobilé založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. [jméno FO]. ÚS 492/08, odmítl; shodně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 407/99, nebo sp. zn. Pl. ÚS 24/99 a sp. zn. [jméno FO]. ÚS 93/99, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]; či sp. zn. [spisová značka], nebo sp. zn. [spisová značka]).

43. K tvrzením žalobce o nedostatečné aktivitě soudného exekutora odvolací soud uvádí následující:

44. Požadavek žalobce na to, aby soudní exekutor prostřednictvím policie předvedl povinného k prohlášení o majetku, je neopodstatněný. Pracovník soudního exekutora vyslechl povinného ohledně jeho majetku dne [datum], takže stav jeho majetku byl znám a plně korespondoval s výsledky ostatních šetření exekutora.

45. Výtky, že se exekutor nepokusil zjistit adresu skutečného bydliště povinného, jsou nedůvodné. Exekutor tuto adresu znal a prošetřil v roce 2006, ale zjistil že veškeré movité věci povinného byl již zpeněženy v rámci exekuce, která zahájené již v roce 2004.

46. Žalobce se ve svůj prospěch dovolává toho, že v době zahájení exekuce neznal majetkové poměry povinného. Odvolací soud připomíná, že směnka byla podepsána [datum], tedy v době, kdy již povinný čelil minimálně exekuci a bylo věcí žalobce jako věřitele, aby se zajímal o majetkové poměry svého dlužníka v době, kdy spolu právně jednali. Toto zanedbání prevence ze strany žalobce nelze klást k tíži žalované. V době zahájení exekuce nadto žalobce věděl, že povinný dobrovolně dluh nezaplatil, a záhy po zahájení exekuce mohl při patřičné procesní aktivitě zjistit, že dle zjištění soudního exekutora povinný čelí více exekucím, že jeho majetek byl již v dříve nařízené exekuci zpeněžen a že nemá žádné příjmy, ani žádný dohledatelný majetek (nemovitosti, pohledávky na účtech) a že je tento stav trvající. Již záhy po zahájení exekuce tak nejistota oprávněného ohledně majetkové situace pominula v důsledku reálné nevymahatelnosti jeho pohledávky vlivem nemajetnosti povinného, ve které povinný setrvával. Výtky žalobce, že exekutor nezjistil, z čeho si povinný hradí své životní potřeby, pak nemají vliv na správnost zjištění soudního exekutora, že povinný nemá žádné exekvovatelné příjmy.

47. K poukazu na aktuální věk žalobce 63 let odvolací soud dodává, že se nejedná o věk, který by měl být při posuzování kritérií dle § 31a OdpŠk jakkoliv zohledňován (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), ale zejména ve smyslu § 31a OdpŠk je podstatný věk v době trvání posuzovaného řízení.

48. Tvrzení žalobce, že mu bylo znemožněno exekvovat starobní důchod povinného pomíjí zákonná kritéria pro vznik nároku na starobní důchod (tj. nejen věk 65 let a 8 měsíců, tj. zde [datum], ale zejména doba 35 let pojištění, když dle exekučního spisu byl povinný minimálně od r. 2006 bez zaměstnání a dle zpráv VZP i jeho příjmy z podnikání byly nulové).

49. Nadto zastavením exekuce pro bezvýslednost pohledávka oprávněného (tj. žalobce) nezanikla a nic mu nebrání, pokud si je vědom toho, že majetková situace povinného se zlepšila, aby podal nový exekuční návrh. To, že zastavení exekuce pro bezvýslednost nebrání zahájení dalšího exekučního řízení ohledně stejného exekučního titulu, a navíc ještě exekučního titulu vzniklého v souvislost s předchozí (bezvýslednou exekucí), vyplývá ze srovnání zákonné úpravy zastavení exekuce pro bagatelnost a pro bezvýslednost. Naopak zákonná úprava s opětovným zahájením exekučního řízení v situaci, kdy předchozí exekuce byla zastavena pro bezvýslednost, výslovně počítá, když v ust. § 90 odst. 3 exekučního řádu. K zásahu do vlastnického práva žalobce tak v exekučním řízení nedošlo. Uvedené námitky žalobce tak vůbec nemají oporu v právu.

50. Žalobce ve svých textech podtržením zdůrazňuje, že předmětem exekuce byla pohledávka z cenného papíru. K tomu odvolací soud dodává, že nechápe, jak by tato skutečnost mohla ovlivnit délku exekuce proti nemajetnému povinnému či dokonce navyšovat význam řízení pro žalobce. Odvolací soud tak jen dodává, že dle ustálené judikatury pohledávka ze směnky nepatří řízení s obecně zvýšeným významem a v tomto případě žalobce žádné individuální důvody o existenci zvýšeného zájmu netvrdil.

51. Stejně tak nelze pohledávku žalobce navyšovat o nároky soudního exekutora, neboť nejistotu ohledně toho, zda si exekutor vymůže svou odměnu, nelze odškodňovat jako újmu žalobce. Odvolací soud se tak ztotožňuje s tím, že předmětem posuzovaného řízení byla částka bagatelní, a to včetně vlivu takto nízké částky na formu (výši) satisfakce (bod 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

52. Dále musí odvolací soud konstatovat, že tvrzení žalobce si vzájemně odporují. Žalobce totiž tvrdí, že újma mu byla způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením, ale současně namítá, že mu újma vznikla tím, že řízení bylo zastaveno pro bezvýslednost. Jinými slovy – samotné tvrzení žalobce o tom, že mu vznikla újma za nejistotu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je vyvráceno jeho vlastním tvrzením, že újma mu vznikla dle právě v důsledku „předčasného“ zastavení exekuce pro bezvýslednost.

53. Pokud žalobce uvádí, že chtěl v řízení pokračovat a stát mu v tom novelizací exekučního řízení zabránil, tak to dle názoru odvolacího soudu jen stvrzuje to, že žalobce nevznikla újma vedením exekuce (dokud byla vedena, byl spokojen, nikoliv sžírán nejistotou); odškodnit chce jen za to, že exekuce skončila z jeho pohledu předčasně. Takový nárok by však žalobci mohl vzniknout jen z titulu nezákonného rozhodnutí, avšak žádný takový odpovědnostní titul neexistuje, neboť usnesení o zastavení exekuce žalobce nenapadl odvoláním a nabylo tak právní moci. Odvolací soud však akcentuje, že žalobce i přes zjištěnou nemajetnost povinného na pokračování exekučního řízení trval.

54. Stejně tak zmateně působí kritika soudce „[tituly před jménem] [jméno FO]“, který údajně předsedá senátu 15 C Obvodního soudu pro [adresa]. Napadené rozhodnutí však nevydal „[tituly před jménem] [jméno FO]“ a ani takový soudce na uvedeném soudě nepůsobí. Nadto odvolacímu soudu není z jeho odvolací činnosti známo, že by některý ze soudců svou rozhodovací činností vyčníval natolik, že by obecně nepřiznával relutární satisfakci za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.

55. Žalobce pak odkazuje na řadu judikátů, aniž však reaguje na argumentaci, že přiměřenost délky řízení je závislá na konkrétním typu řízení, a že kritéria vztahující se k [podezřelý výraz], správnímu nebo civilnímu nalézacímu řízení nelze stejně aplikovat i na úvahy o přiměřenosti délky exekučního řízení. Drtivá většina jím citovaných rozhodnutí nemá vůbec žádný přesah do exekučního řízení.

56. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 2058/20 se evidentně jedná o odškodnění za délku nalézacího řízení, které trvalo 4 roky a 1 měsíc a byly shledány průtahy. Zde však posuzovaná fáze nalézacího řízení trvala od zahájení řízení do pravomocného skončení necelé 3 měsíce a uvedenou dobu nelze považovat za nepřiměřenou. [jméno FO]. ÚS 1372/24 se týkal jen povinnosti zohlednit § 13 o. z. a to i za situace, kdy soud si není existence paralelně vedeného řízení o obdobné věci vědom, neboť ho o tom účastníci neinformovali; odvolacímu soudu není zřejmá žádnou souvislost se zde projednávanou věcí.

57. Ohledně stížnosti [jméno FO] proti České republice k ESLP sám žalobce výslovně uvádí, že se týká posuzování přiměřenosti délky a formy satisfakce za správní řízení, podobnost je dána jen bagatelností částek vymáhaných v odškodňovaných řízeních. K odkazu žalobce na rozhodnut ESLP ve věci stížnosti č. 3102/05 odvolací soud dodává, že exekuční řízení bylo neefektivní, protože exekučnímu řízení bránili zaměstnanci dlužníků i policie. Zatímco první jmenovaní fyzicky bránili soudním vykonavatelům v provedení soupisu movitého majetku dlužníků, druzí několikrát odmítli soudním vykonavatelům pomoci při jejich následných pokusech o zabavení právě tohoto majetku, proto musela být exekuce odložena. Jedná se tak o zcela jinou situaci než v posuzovaném případě, kdy exekuce byla znemožněna nemajetností povinného. 58. [jméno FO] [jméno FO] i [jméno FO] se týkaly trestních řízení (resp. podmínek ve výkonu trestu odnětí svobody a odsouzení za trestnou činnost). Ani odvolacímu soudu pak není zřejmé, jak by mohl být závěr o [podezřelý výraz] po kasačním zásahu ESLP aplikován v posuzovaném případě. Nesprávný úřední postup v podobě zadržení dopisu státním orgánem pak nijak nesouvisí s nepřiměřenou délkou řízení obecně.

59. Rozhodnutí ESLP ve věci stížnosti č. 17739/09 se týká kompenzačního řízení za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o valorizaci důchodu právní předchůdkyně žalobkyně trvajícímu v nalézací fázi od r. 1994 do ledna 2004 a v exekuční fázi do 6/2004 do 1/2005, předmětem exekuce byla částka [částka]. Odvolací soud dodává, že zde ta zásadní část řízení probíhala v nalézací fázi, kdy existoval spor o výši důchodu, a tedy i skutečná nejistota ohledně toho, jak řízení dopadne. Samotné exekuční řízení trvalo jen 6 měsíců a (byť tvoří jeden celkem s nalézacím řízením), tak újma byla způsobena nepřiměřenou délkou nalézacího řízení a skutečností, že stát (povinný) sám dobrovolně neplnil, oprávněná tak musela zahájit i exekuci. K rozhodnutí bylo zveřejněno i votum separatum, kde bylo zdůrazněno, že argument srovnáním s jinými případy by měl být ve věcech délek řízení používán s největší opatrností, jelikož je velmi vzácné, aby soudní řízení byla, co se týká míry složitosti, zjišťování skutkového stavu, jednání stran a průběhu jednotlivých fází, skutečně obdobná. Odvolací soud pak neshledává klíčové prvky shodné – zde nejistota ohledně existence práva byla ukončena pravomocným rozhodnutím v nalézacím řízení (tj. po 3 měsících), povinnou osobou nebyl stát a žalobce si při zahájení exekuce měl být vědom rizika reálné nevymahatelnosti pohledávky (ostatně povinný byl jeho smluvní partner a měl si jeho poměry při uzavírání smluvního vztahu prošetřit).

60. Rozhodnutí ESLP ve věci stížnosti [název] (č. 20305/20) se týká sice odškodnění za nepřiměřenou délku exekučního řízení, ale ve zcela jiných skutkových kulisách. Žalobkyně je sice rovněž oprávněnou, ale povinný je v exekučním řízení aktivní, podává opakované návrhy a soudy se dopustily průtahů při rozhodování o těchto návrzích. Rovněž žalobkyně jako oprávněná byla procesně aktivní (činila úkony pro odstranění průtahů). Slovenský Ústavní soud proto exekučnímu soudu i exekutorovi přikázal postupovat bez průtahů. ESLP shledal více než 11 trvající (a stále probíhající) exekuční řízení před jedním stupněm soudní soustavy zatížené průtahy ze strany státních orgánů za nepřiměřeně dlouhé. Oproti zde posuzované věci tak důvodem trvající exekuce byla nečinnost státních orgánů a majetnost povinného nelze posoudit, zatímco zde to byla nemajetnost povinného.

61. Ve srovnávaném případě poškozeného Pastorka došlo k nepřiměřené délce řízení o návrhu na zastavení exekuce, o němž rozhodoval jen jeden stupeň. Zde lze jen dodat, že nepřiměřená délka exekučního řízení byla žalovanou shledána právě, protože došlo k zásadnímu průtahu (5 let z řízení o délce necelých 6 let) při rozhodování o návrhu aktivního povinného na zastavení exekuce, což případ zásadně odlišuje od zde projednávané kauzy. Pokud žalobce uvádí, že jiné jeho jen nalézací řízení trvalo 17 let a 4 měsíce, za což dostal satisfakci [částka], tak odvolací soud nejen že poukazuje na rozdíl v typech řízení, ale poukazuje rovněž na to, že žalobce tak nemůže mít reálné očekávání že by mu v řízení zahrnující nalézací i exekuční řízení v délce 18 let a 3 měsíce mohlo být přiznáno [částka]. Stejně tak v případě p. [jméno FO] byla předmětem kompenzačního řízení nepřiměřená délka nalézacího řízení, nikoliv exekučního. [jméno FO] ve věci žalobce (sp. zn. I ÚS 1904/14) se týká řízení podle části V. o. s. ř., a to přezkum otázky správního vyvlastnění, a nemá vůbec žádný vztah se zde projednávanou věcí.

62. Ve věci Hornsby proti Řecku ESLP projednával stížnost související se správním řízení (poškození se domáhali se zrušení rozhodnutí ředitele správního orgánu, které jim znemožnilo otevřít si soukromou jazykovou školu a nemohli se domoci účinnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, protože ředitel správního orgánu se mu odmítal podrobit). Tato situace však v posuzované věci nenastala a státní orgány žalobci poskytly veškerou součinnost k vymožení pohledávky, uspokojení pohledávky zmařila nemajetnost povinného, která ale nastala již před zahájením posuzovaného řízení (exekuci čelil již od roku 2004).

63. Skutečnost, že v některém případě byl účastník vykonávacího řízení odškodněn, nemá vůbec žádnou vypovídací hodnotu a nezakládá to nerovný přístup k právům. Stejně tak skutečnost, že ESLP v několika kausách shledal, že Česká republika porušila čl. 6 Úmluvy, nemá žádný konkrétní vliv na výsledek tohoto řízení, neboť žádná ze žalobcem označených stížností proti České republice nemá žádnou vazbu na otázku odpovědnosti státu za to, že vlivem nemajetnosti dlužníka nelze přiznanou pohledávku reálně vymoci (jednalo se o [podezřelý výraz], zadržení ve věznici, neúčinné [podezřelý výraz], restituce, opatrovnická a jiná nalézací řízení). Stát tedy neodpovídá za to, že smluvní dlužník věřitele je nemajetný. To, že je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod součástí právního řádu (č. 209/1992 Sb.) pak neznamená, že lze aplikovat závěry ESLP na případy, které spolu nijak nesouvisí. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem obvodního soudu, že různé typy řízení nelze stavět na roveň z pohledu úvah dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

64. K početným odkazům žalobce na zcela nesouvisející judikaturu (byť se jedná o rozhodování ESLP či Ústavního soudu) tak odvolací soud dodává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, čemuž je nutno rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. [stát] ze dne [datum], [číslo], ve věci [číslo] ze dne [datum], č. 18390/91, bod 29, ve věci [právnická osoba]. proti Španělsku ze dne [datum], [číslo], a ve věci [název] ze dne [datum], [číslo]) a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i jen na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz rozsudek ve věci [název] ze dne [datum], č. [číslo] Ani z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení a není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3122/09).

65. Jen zcela na okraj (a bez vlivu na rozhodnutí o věci samé) pak odvolací soud dodává, že otázka promlčení nároku za fázi nalézacího řízení je složitější, než vyznívá z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Nejvyšší soud sice přijímá tezi o integritě řízení včetně řízení vykonávacího, ta však poněkud naráží jednak na okolnost případného časového odstupu obou řízení, zejména pak na konstrukci promlčení. Běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty druhé se totiž spojuje i s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené době porušeno; jde-li o nepřiměřenou délku nalézacího řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno, nikoliv od skončení řízení vykonávacího (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Shodně: BIČÁK, Vít. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 332–333, marg. č. [hodnota]–136.

66. Nalézací řízení bylo zahájeno [datum] a skončilo [datum]. Podle přechodného ustanovení k zákonu č. 160/2006 Sb., kterou byl s účinností od [datum] novelizován OdpŠk, odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.

67. Protože OdpŠk ve znění účinném do [datum] upravoval v ust. § 32 odst. 1, 2 jen 3 a 10letou promlčecí lhůtu, uplatnilo se shora citované přechodné ustanovení a nárok žalobce za újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou nalézacího řízení by se tak promlčel [datum]. V tomto případě však k promlčení nedošlo, protože nalézací řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé a neexistující nárok se nemohl promlčet (do [datum] nebylo možno po žalobci požadovat, aby uplatnil nárok z titulu odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou nalézacího řízení, neboť v uvedené době žádnou takovou újmu ještě nemohl pociťovat).

68. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí proto postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako ve výroku zcela správné, a to včetně výroku o nákladech řízení, proti kterému žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

69. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o s. ř., žalobce byl zcela neúspěšný a žalovaná má tak nárok na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 3 x [částka] (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

70. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.