44 C 123/2024 - 252

Rubrum

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Bryolovou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [adresa] za níž jedná [úřad] sídlem [adresa] o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 95 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 95 000 Kč od 7. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ve znění částečného zpětvzetí (o zastavení rozhodnuto usnesením č.j. 44 C 123/2024-223 ze dne 18. 3. 2025) domáhal po žalované zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla nepřiměřenou délkou nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 241/2004 a navazujícího exekučního řízení, vedeného u Exekutorského úřadu [adresa] pod sp. zn. 77 EX 13/06 u soudního exekutora [jméno FO] (následně pak pod sp. zn. 207 EX 13/06 u soudní exekutorky [jméno FO]). Průběh řízení byl následující: Žalobce podal dne 3. 9. 2004 u Okresního soudu ve Zlíně[Anonymizováno]proti [jméno FO] žalobu o zaplacení částky 5 040 Kč s příslušenstvím. Dne 29. 11. 2004 byl Okresním soudem ve Zlíně vydán platební rozkaz č. j. 10 C 241/2004-21, kterým bylo dlužnici uloženo zaplatit částku 5 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z této částky za období od 1. 9. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 7 890 Kč. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 4. 2005 č. j. 10 C 41/2004-40 byl vydaný platební rozkaz zrušen, jelikož se jej nepodařilo doručit dlužnici do vlastních rukou a současně byl dlužnici ustanoven opatrovník z důvodu jejího neznámého pobytu. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 10 C 241/2004-49, který nabyl právní moci dne 8. 9. 2005 a vykonatelnosti dne 10. 9. 2005, byla dlužnici uložena povinnost zaplatit žalobci částku 5 040 Kč spolu s úroky z prodlení a náklady řízení. Návrh na exekuci podal žalobce dne 11. 1. 2006 u [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně č.j. 22 Nc 68/2006-8 ze dne 20. 2. 2006. Dne 17. 3. 2011 byl vydán exekuční příkaz, kterým byl postižen důchod povinné. Dopisem ze dne 18. 4. 2011 [úřad] (dále jen [úřad]) sdělila, že důchod povinné nedosahuje takové výše, aby z něj mohly být prováděny srážky. Stejné sdělení pak [úřad] zopakovala dopisy ze dne 30. 1. 2014 a ze dne 20. 1. 2015. Dne 16. 1. 2024 vydala soudní exekutorka [jméno FO] usnesení o zastavení exekuce č.j. 207 EX 13/06-98, které bylo žalobci doručeno dne 17. 1. 2024. Řízení o zaplacení částky ve výši 5 040 Kč a na ně navazující exekuce k vymožení této částky, jehož byl žalobce účastníkem, trvalo alarmujících více než 19 let. V jeho průběhu nebyla vůči povinné vymožena ani jediná koruna, ačkoliv dlužná částka představovala dluh dlužnice vůči [úřad] na dani z převodu nemovitostí, kterou za dlužnici jako ručitel uhradil žalobce. Stát tedy svoje peníze obdržel a už se nepostaral o to, aby byl žalobce dostal své peníze zpět od dlužnice. Žalobce požaduje peněžitou náhradu nemajetkové újmy za 19 let trvající řízení. Nárok byl u žalované uplatněn dopisem dne 19. 2. 2024 v původní výši 591 120 Kč. Žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 6. 5. 2024, ve kterém konstatovala, že v řízení došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Toto konstatování však považovala za dostačující a peněžité plnění odmítla, aniž by se vypořádala s argumentací žalobce. Žalobce proto požaduje peněžitou náhradu odpovídající částce 5 000 Kč za každý rok vedení řízení, tj. za 19 let celkem částku 95 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 7. 5. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná žalobní nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout, neboť poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva považovala za dostačující. Žalovaná předně namítla promlčení nároku na nemajetkovou újmu vzniklou v nalézacím řízení s odůvodněním, že promlčení nároků z nalézacího a exekučního řízení se posuzuje samostatně a promlčecí lhůta nároku z nalézacího řízení začala běžet v roce 2006. Dále pak žalovaná popřela, že by žalobci vznikla újma, která by odůvodňovala poskytnutí zadostiučinění v penězích. Z průběhu řízení vyplývá, že délka řízení nemohla zásadním způsobem ovlivnit psychickou sféru žalobce, který zůstal po celou dobu zcela nečinný a nejevil o exekuci žádný zájem. Z nezájmu účastníka pak plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pro účastníka. Nezájem žalobce pramenil z toho, že samotný předmět řízení měl marginální význam, když vymáhanou částkou byla bagatelní částka. Význam řízení je přitom nejdůležitějším kritériem pro posouzení existence nemajetkové újmy a při posuzování formy a výše odškodnění. Pokud by se žalobce o řízení zajímal, muselo by mu být zřejmé, že vymožení exekvované částky je značně nepravděpodobné, neboť povinná neměla žádný zabavitelný majetek a jediný příjem povinné byl ze starobního důchodu, který ovšem nedosahoval takové výše, aby z něj mohla být částka strhávána. Kdyby žalobce jevil zájem o řízení, nemohl by být v nejistotě, zda bude exekvovaná částka vymožena. Pakliže se v určité fázi exekučního řízení ukáže, že vymožení určité povinnosti není možné, pak navazující část řízení, která nemůže danou skutečnost změnit, nemůže ani způsobovat nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).

3. V řízení bylo nesporným, že žalobce uplatnil svůj nárok u [název žalované] dne 19. 2. 2024 a [název žalované] reagovalo stanoviskem ze dne 6. 5. 2024, ve kterém konstatovalo nepřiměřenost délky řízení (a porušení práva žalobce) s tím, že peněžitá náhrada přiznána nebyla, neboť vzhledem k nízké intenzitě nemajetkové újmy žalobce bylo shledáno konstatování porušení práva jako dostačující.

4. Shodná tvrzení účastníků vzal soud dle § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), za svá skutková zjištění. Lze shrnout, že v daném řízení byl spor především o formu a výši odškodnění nemajetkové újmy žalobce.

5. Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 10 C 241/2004 soud zjistil průběh nalézacího řízení. Řízení bylo zahájeno dne 3. 9. 2004 podáním žaloby o zaplacení částky 5 040 Kč s příslušenstvím. Dne 29. 11. 2004 byl Okresním soudem ve Zlíně vydán platební rozkaz č. j. 10 C 241/2004-22, kterým bylo dlužnici uloženo zaplatit částku 5 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z této částky za období od 1. 9. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 7 890 Kč. Usnesením ze dne 19. 4. 2005 č. j. 10 C 41/2004-41 byl vydaný platební rozkaz zrušen, jelikož se jej nepodařilo doručit dlužnici do vlastních rukou a současně byl dlužnici ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu. Rozsudkem č.j. 10 C 241/2004-49 ze dne 30. 6. 2005, který nabyl právní moci dne 8. 9. 2005, byla dlužnice zavázána zaplatit žalobci částku 5 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z této částky za období od 1. 9. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 8 008 Kč.

6. Ze spisu Okresního soudu Zlíně sp. zn. 22 Nc 68/2006 bylo zjištěno, že návrh na exekuci podal žalobce dne 11. 1. 2006. Exekuce byla nařízena usnesením č.j. 22 Nc 68/2006-8 ze dne 20. 2. 2006 s tím, že soud pověřil provedením exekuce [jméno FO], exekutorský úřad [adresa]. Usnesení nabylo právní moci dne 13. 9. 2011.

7. Ze spisu soudní exekutorky [jméno FO] sp. zn. 207 EX 13/06 (původně [jméno FO] sp. zn. 77 EX 13/06) byl zjištěn průběh exekučního řízení. Usnesení o nařízení exekuce č.j. 22 Nc 68/2006-8 ze dne 20. 2. 2006 bylo dne 9. 3. 2006 odesláno orgánu movitých zástav, Evidenci majitelů a držitelů motorových vozidel, Centrální evidenci exekucí, Orgánu pověřenému vedením evidence právnických osob, SCP, Ústřední evidenci hospodářských zvířat, Katastrálnímu úřadu v území soudu, který nařídil exekuci. Dne 9. 3. 2006 byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Dne 12. 7. 2006 byl vydán exekuční příkaz prodejem movitých věcí povinné. Dne 28. 2. 2007 se povinnou nepodařilo najít na adrese trvalého pobytu. Dne 2. 3. 2007 byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Dne 4. 5. 2007 byla učiněna žádost o poskytnutí součinnosti - dotaz na dávky a důchod (odesláno dne 14. 5. 2007). Dne 17. 3. 2011 byl vydán exekuční příkaz provedením exekuce srážkami z důchodu povinné. Stejného dne oznámil žalobce soudnímu exekutorovi změnu právního zastoupení a doložil novou plnou moc, dle které namísto původního zástupce [jméno FO] žalobce zastupoval [jméno FO]. Dne 7. 4. 2011 byla povinná vyzvána k zaplacení vymáhané částky. Stejného data byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Dopisem ze dne 18. 4. 2011 sdělila [úřad] soudnímu exekutorovi, že exekuce srážkami z důchodu povinné je neproveditelná, neboť výše důchodu nedosahuje takové výše, aby srážky mohly být prováděny. Dne 26. 4. 2011 vyzval exekutor [úřad], aby sdělila, zda je povinné vyplácen důchod, zda je důchod vyplácen na adresu (a na jakou) či zda je důchod vyplácen na účet (a na jaký). Dne 15. 6. 2011 zaslal exekutor žádost o poskytnutí součinnosti bankám. Dopisem ze dne 24. 10. 2011 sdělila [úřad], že starobní důchod povinné činí 5 927 Kč, je vyplácen v hotovosti, počet vyživovaných osob je 1 a předmětné exekuci předchází pohledávky ve výši 219 290 Kč. Dopisem ze dne 21. 5. 2012 sdělila [úřad], že exekuce je neproveditelná. Od 18. 1. 2012 činí důchod povinné částku 6 027 Kč měsíčně, přičemž částka nedosahuje takové výše, aby mohly být prováděny srážky. [úřad] proto navrhla zastavení exekuce. Dne 18. 1. 2013 oznámil žalobce změnu právního zastoupení a doložil novou plnou moc, dle které namísto [jméno FO] žalobce nadále zastupoval [Jméno advokáta]. Následovaly dotazy na součinnost bank dne 20. 2. 2013, dne 18. 12. 2013. Dne 30. 1. 2014 [úřad] zopakovala zprávu o neproveditelnosti exekuce srážkami z důchodu. Dne 28. 3. 2014 byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Následovaly výzvy k součinnosti adresované bankám dne 9. 4. 2014, 11. 8. 2014, 11. 12. 2014, 11. 5. 2015, 4. 1. 2016, 4. 7. 2016 a 4. 1. 2017. Dopisem ze dne 18. 1. 2017 byli informováni účastníci řízení, že exekuci převzala soudní exekutorka [jméno FO]. Následovaly dotazy na součinnost bank ze dne 11. 6. 2017, 11. 11. 2017, 11. 4. 2018, 4. 5. 2019, 4. 9. 2019, 4. 1. 2020, 4. 5. 2020, 4. 9. 2020, 4. 1. 2021, 4. 5. 2021, 4. 9. 2021, 4. 1. 2022, 4. 5. 2022 a 12. 7. 2022. Dne 19. 9. 2022 byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Následovaly žádosti o poskytnutí součinnosti adresované bankám dne 4. 11. 2022, 4. 3. 2023 a 4. 5. 2023. Dne 19. 12. 2023 a dne 12. 1. 2024 byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Dne 16. 1. 2024 bylo vydáno usnesení o zastavení exekuce.

8. Z e-mailu ze dne 23. 4. 2011, předloženého žalobcem, soud zjistil, že zástupce žalobce [jméno FO] pokračoval v e-mailové komunikaci s exekutorským úřadem ve věci exekuce [Jméno žalobce] c/a[Anonymizováno][jméno FO] (předcházel e-mail z exekutorského úřadu ze dne 28. 3. 2011, ve kterém je uvedeno, že důchod nechal zablokovat). Zástupce žalobce sdělil exekutorskému úřadu, že obdržel přípis [úřad] ze dne 18. 4. 2011. Uvedl, že takto to soudní exekutor rozhodně nemůže nechat a požádal jej o zjištění na [úřad], jaká je výše důchodu povinné a kam je jí důchod posílán, zda na bankovní účet nebo poštou a na jakou adresu. Pokud by byl důchod zasílán na bankovní účet, byl zástupce žalobce toho názoru, že lze účet blokovat, neboť se jedná o jiný způsob vedení exekuce než srážkami ze mzdy (důchod) a tam se omezení neuplatní. Pokud by byl důchod zasílán poštou na konkrétní adresu, pak by zástupce žalobce zvážil exekuci na movité věci nacházející se tam, kde povinná bydlí. E-mail zástupce žalobce ze dne 16. 3. 2011, který žalobce předložil až na druhém jednání, k důkazu proveden nebyl, neboť do koncentrace řízení, která nastala 13. 3. 2025 nebyl k důkazu označen.

9. Skutkovým závěrem soudu je, že od začátku nalézacího řízení do skončení exekučního řízení uplynulo 19 let a 4 měsíce. Výsledkem exekučního řízení bylo zastavení exekuce z důvodu její bezúspěšnosti, přičemž exekvovaná částka nebyla vymožena ani částečně. Průběh exekučního řízení vyplývá z exekučního spisu (popsán v bodě 7). Stran délky řízení je nepřehlédnutelným faktem, že soudní exekutor v období od května 2007 do března 2011 nečinil žádné úkony. V období předtím a potom exekutor postupoval plynule a bez průtahů.

10. Pokud jde o právní posouzení, předně je třeba uvést, že soud se neztotožňuje s názorem žalované, že nárok na přiměřené zadostiučinění na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v nalézacím řízení je promlčen. Nalézací řízení trvalo cca 1 rok a dá se hovořit o délce zcela jistě přiměřené, proto ze samotného nalézacího řízení nemohla žalobci žádná nemajetková újma vzniknout, a tudíž se ani jeho nárok nemohl promlčet. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soud proto posuzoval za nalézací a navazující exekuční řízení společně.

11. Při posouzení žalobního nároku nebylo možno odhlédnout od skutečnosti, že mezi týmiž účastníky ve skutkově téměř totožné věci (byť se jednalo o jiné exekuční řízení ve věci jiného povinného) již bylo pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 86/2024-67 ze dne 12. 9. 2024 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 426/2024 ze dne 16. 1. 2025. Jakkoli není toto rozhodnutí pro projednávanou věc závazné, platí princip legitimního očekávání účastníka, že bude rozhodnuto stejně. V řízení byla uplatněna de facto totožná argumentace žalobce i žalované, se kterou se oba soudy podrobně vypořádaly, a se kterou se soud v projednávané věci zcela ztotožňuje. V rámci zdůvodnění právního posouzení žalobního nároku lze pro stručnost odkázat na citovaná rozhodnutí.

12. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 15 C 86/2024-67 byla zamítnuta žaloba žalobce [jméno FO], kterou se domáhal proti České republice zaplacení částky 568 053 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Sm 186/2005 ve spojení s vykonávacím řízení vedeným u Okresního soudu ve Vsetíne pod sp. zn. 1 Nc 3487/2005 a exekučního řízení vedeného u soudní exekutorky [jméno FO] pod sp. zn. 207 EX 9431/2005. Řízení bylo vedeno pro zaplacení a uspokojení směnečného peníze ve výši 14 100 Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 17. 9. 2005. Dne 30. 11. 2005 byl podán návrh na nařízení exekuce, dne 5. 12. 2005 bylo zahájeno vykonávací řízení Okresním soudem ve Vsetíně, dne 26. 1. 2024 vydala exekutorka [jméno FO] usnesení o zastavení exekuce pro bezvýslednost. Rozsudkem Městského soudu v Praze č j. 25 Co 426/2024-97 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 15 C 86/2024-67 potvrzen.

13. Z právního posouzení žalobního nároku lze shrnout následující:

14. Při posouzení přiměřenosti či nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení soud zohlednil všechna kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona 82/1998 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

15. V projednávané věci činila celková délka nalézacího a navazujícího vykonávacího řízení 19 let a 4 měsíce.

16. Složitost řízení byla nízká, jednalo se o jednoduchou věc bez hmotněprávních i procesních složitostí, kdy rozhodovala vždy jedna instance, účastníci byli pasivní.

17. Pokud jde o jednání poškozeného, lze uvést, že žalobce svým jednáním k délce řízení nikterak nepřispěl. Skutečnost, že se žalobce nikterak nedomáhal rychlejšího postupu, nelze klást žalobci k tíži, když je to orgán veřejné moci, který má postupovat a činit úkony ex offo bez zbytečných průtahů.

18. Dalším kritériem je postup orgánů veřejné moci během řízení. Nalézací řízení trvalo cca 1 rok, tedy přiměřenou dobu, přičemž soud postupoval plynule bez zbytečných průtahů. V exekučním řízení nebylo možno přehlédnout téměř 4letou nečinnost soudního exekutora, kterou nelze nijak vysvětlit či ospravedlnit. Ve zbytku již exekutor postupoval plynule a průběžně činil úkony ke zjišťování možného postižitelného majetku či příjmů.

19. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).

20. V exekučním řízení bylo v roce 2007 při pokusu o mobiliární exekuci zjištěno, že povinná se nezdržuje na známé adrese a není kontaktovatelná běžnými prostředky. Dále pak bylo v roce 2007 zjištěno, že povinná nemá ani účty u bank ani nepobírá důchod. V březnu 2011 byl vydán exekuční příkaz na srážky z důchodu povinné a hned v dubnu 2011 bylo zjištěno, že důchod povinné nedosahuje výše, ze které by bylo možno srážky činit. Současně bylo zjištěno, že povinná má od 15. 10. 2008 trvalý pobyt na adrese úřadu (ohlašovna). Již od dubna roku 2011 bylo zřejmé, že z důvodu nedostatečné výše starobního důchodu bylo možno objektivně očekávat, že nedojde k faktickému naplnění účelu exekuce, a to zejména s ohledem na skutečnost, že povinná byla nemajetná, její jediný příjem nebyl exekučně postižitelný a neexistoval jiný známý majetek, který by mohl být zpeněžen, přičemž z trvalého pobytu povinné na ohlašovně Magistrátu města [adresa] bylo možno usuzovat, že ani v budoucnu se situace nezlepší. Z těchto důvodů lze na exekuci vedenou od května 2011 nahlížet jako na exekuci vedenou v podstatě formálně. Za relevantně vedené exekuční řízení tedy soud považuje řízení do dubna 2011. Zejména v důsledku dlouhodobé (téměř 4leté) nečinnosti soudního exekutora posoudil soud řízení (ve shodě s žalovanou) jako nepřiměřeně dlouhé.

21. Trvalo-li řízení nepřiměřeně dlouhou dobu, vznik nemajetkové újmy se presumuje a není třeba jej prokazovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Účelem odškodnění je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení). Uvedené platí i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinného zjištěna případná nesoustavnost (časová přetržitost) úkonů soudní exekutorky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1804/2019).

22. Při posouzení rozsahu újmy a formy odškodnění soud hodnotil kritéria uvedená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., jak byla popsána výše.

23. Nejpodstatnějším kritériem je význam odškodňovaného řízení pro poškozeného. Předmětem exekuce byla bagatelní částka ve výši 5 040 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Již z výše vymáhané částky lze usuzovat na význam odškodňovaného řízení pro žalobce, který byl velmi nízký, dalo by se říct marginální. Tato skutečnost se projevila i v tom, že se žalobce po podání návrhu na nařízení exekuce o průběh řízení žádným způsobem nezajímal a na nečinnost soudního exekutora žádným způsobem nereagoval, resp. zřejmě ji ani nezjistil. Žalobce kontaktoval exekutorský úřad až v situaci, kdy mu bylo doručeno sdělení [úřad] o tom, že starobní důchod povinné není dostatečně vysoký, aby mohly být prováděny srážky z důchodu. Žalobce tedy reagoval až poté, co byla de facto zjištěna nemajetnost povinné a předpoklad bezúspěšnosti exekuce. Z nezájmu účastníka lze dovozovat nižší až žádný význam posuzovaného řízení a tuto skutečnost je třeba zohlednit při volbě formy a výše odškodnění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). Ani žalobcem tvrzený vyšší věk žalobce nelze zohlednit jako kritérium zvyšující význam řízení pro žalobce, neboť za vyšší věk lze považovat až stáří vyšší než 75 let (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2292/2012). Skutečnost, že řízení trvalo 30 % života žalobce, žádný zvýšený význam nemá. Stejně tak žalobcem zdůrazňovaný právní důvod vymáhané pohledávky, spočívající v regresu žalobce za dluh povinné vůči státu, splněný žalobcem z titulu ručení, neznamená vyšší význam řízení pro poškozeného. Naopak, sám žalobce na jednání uvedl, že pokud by se jednalo o půjčku, tak by oprávněný musel počítat s tím, že nemusí být uhrazena, že dlužník je nemajetný. Důvodem pro zaplacení daně z převodu nemovitostí byl zajišťovací převod práva, kterým si žalobce jakožto věřitel zajistil svou půjčku povinné jakožto dlužnici. Z toho vyplývá, že žalobci muselo být od počátku zřejmé, že povinná je nemajetná, což jeho míru nejistoty ohledně výsledku řízení podstatně snižovalo.

24. Nemajetková újma účastníka obvykle spočívá v navození psychicky negativních jevů, v dopadech do společenské pověsti a cti poškozeného. Odškodňována má být dlouho trvající nejistota z výsledku řízení. To však nebyl případ žalobce v projednávané věci. K žádným dopadům do společenské pověsti žalobce či cti nedošlo. Soud je přesvědčen, že ani k žádným psychicky negativním jevům nedošlo, neboť žalobce, který byl po celou dobu zastoupen advokátem, pouze podal návrh na nařízení exekuce a dále se o věc nezajímal (až do doby, kdy bylo zjištěno, že ani ze starobního důchodu povinné se pohledávka neuspokojí). Zřejmě také proto, že si sám byl vědom nemajetnosti dlužnice, se kterým vstupoval do právních vztahů. Obecně lze říci, že za situace, kdy se nejedná o existenční částku pro účastníka (což v daném případě nebylo tvrzeno a z dalších skutečností lze mít v podstatě za vyvráceno), nejistota, zda bude či nebude vymožena částka 5 040 Kč (byť s příslušenstvím a náklady řízení), je zanedbatelná a zcela určitě nevyvolává stresové situace, k jejichž odškodnění peněžité zadostiučinění slouží. Žalobce by dle vlastního vyjádření ve vedení exekuce pokračoval až do vymožení příslušné částky anebo do smrti povinné. Pokud by tedy žalobce dle vlastního vyjádření rád v exekuci pokračoval, pak lze mít vyloučeno, že by ho trápila nejistota z dlouho trvajícího řízení. Dle obsahu jeho argumentace žalobce trápila hlavně skutečnost, že vymáhaná částka nebyla vymožena. Stát však neodpovídá za nemajetnost dlužníků a náhrada nemajetkové újmy nemá představovat kompenzaci ani sankci za neuspokojení pohledávky věřitele.

25. K námitkám žalobce, že soudní exekutor neplnil řádně své povinnosti, neboť např. nevyrozuměl žalobce o prováděném soupisu movitých věcí a o jeho výsledku a žalobce tak nemohl reagovat a navrhovat další postup, ani jednou nepočkal na povinnou na poště ve výplatní den důchodu, aby se s ní kontaktoval, neoslovil mobilní operátory, nezjistil včas, kdy povinná začne pobírat starobní důchod a nechal se předběhnout jinou exekucí, lze uvést, že konkrétní pochybení exekutora, v důsledku kterých nebyla částka vymožena, by mohla zakládat jinou skutkovou podstatu náhrady škody za jiný nesprávný postup, který však nebyl uplatněn. V projednávané věci je předmětem nemajetková újma odškodňující pouze nejistotu z dlouho trvajícího řízení.

26. Ze shora popsaných důvodů je soud přesvědčen, že konstatování porušení práva žalobce je dostatečnou kompenzací nemajetkové újmy, která žalobci vznikla. Proto soud žalobu na zaplacení peněžitého odškodnění zamítl.

27. Ve vztahu k poukazu žalobce na nejrůznější rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP či jiné případy odškodnění soud zcela odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 426/2024-97, který se s argumentací žalobce na shodně poukazovanou judikaturou již vypořádal. Obecně lze říci, že žádné z rozhodnutí neřeší dlouho trvající exekuční řízení o vymožení bagatelní částky proti nemajetnému povinnému s pasivní rolí obou účastníků.

28. Nad rámec výše zmiňovaného řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 žalobce poukázal na usnesení Slovenského Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 48/2021-17 ve spojení s rozhodnutím ESLP ve věci Širo v. Slovenská republika č. 7907/22, ve kterém bylo Evropským soudem pro lidská práva přiznáno odškodnění dlužníkovi za 12 let trvající konkurzní řízení. Ani toto rozhodnutí však nemůže odůvodnit pro žalobce příznivější rozhodnutí v projednávané věci, neboť se jedná o zcela odlišnou věc, kdy již samotné konkurzní řízení, kterým je postižen majetek a příjmy dlužníka, z povahy věci způsobuje účastníkům stresové situace oproti srovnávanému bagatelnímu exekučnímu řízení v projednávané věci.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zcela úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč za 5 úkonů á 300 Kč (vyjádření žalované ve věci samé, příprava na jednání dne 13. 3. 2025 a dne 8. 4. 2025 a účast u jednání dne 13. 3. 2025 a dne 8. 4. 2025) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení