60 Co 135/2025 - 325

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. dubna 2025, č. j. 44 C 123/2024-252, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 4. 2025, č. j. 44 C 123/205-252 bylo rozhodnuto tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 95 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 95 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok I.), žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně v podstatných částech tím, že v projednávané věci činila celková délka nalézacího a navazujícího exekučního řízení 19 let a 4 měsíce. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení soud posuzoval za nalézací a navazující exekuční řízení společně. Složitost řízení byla nízká, jednalo se o jednoduchou věc bez hmotněprávních i procesních složitostí, kdy rozhodovala vždy jedna instance. Žalobce svým jednáním k délce řízení nikterak nepřispěl. Skutečnost, že se žalobce nikterak nedomáhal rychlejšího postupu, nelze klást žalobci k tíži. Nalézací řízení trvalo kolem 1 roku a tato doba byla přiměřená a soud postupoval bez průtahů. V exekučním řízení byla více než 4letá nečinnost soudního exekutora. Ve zbytku exekutor postupoval plynule a průběžně činil úkony. Podle závěru soudu I. stupně šlo o účelné vedení exekuce do dubna 2011. Řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Po dobu objektivní nemajetnosti povinné v exekučním řízení tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení). Uvedené platí i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinné zjištěna případná nesoustavnost (časová přetržitost) úkonů soudní exekutorky. Předmětem exekuce byla bagatelní částka ve výši 5 040 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Již z výše vymáhané částky lze usuzovat na význam odškodňovaného řízení pro žalobce, který byl velmi nízký až marginální. Tato skutečnost se projevila i v tom, že se žalobce po podání návrhu na nařízení exekuce o průběh řízení žádným způsobem nezajímal. Z nezájmu účastníka lze dovozovat nižší až žádný význam posuzovaného řízení a tuto skutečnost je třeba zohlednit při volbě formy a výše odškodnění. Ani věk žalobce není kritériem zvyšujícím význam řízení pro žalobce, neboť za vyšší věk lze považovat až stáří nad 75 let. Ani právní důvod vymáhané pohledávky, která vznikla z regresu žalobce za dluh na dani z převodu nemovitosti (důvodem zaplacení daně z převodu nemovitosti byl zajišťovací převod práva, kterým si žalobce zajistil svoji půjčku proti povinné dlužnici) neznamená vyšší význam řízení pro žalobce. Za situace, kdy je vymáhána částka, jejíž výše není pro účastníka existenční, pak nejistota, zda bude či nebude vymožena částka 5 040 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, je zanedbatelná a nevyvolává stresové situace, k jejichž odškodnění slouží peněžité zadostiučinění. Žalobce trápila skutečnost, že vymáhaná částka není vymožena. Stát však neodpovídá za nemajetnost dlužníků. Náhrada nemajetkové újmy nemá představovat sankci za neuspokojení pohledávky věřitele. Konkrétní pochybení exekutora, v důsledku kterých nebyla částka vymožena, by mohla zakládat jinou skutkovou podstatu náhrady škody za jiný nesprávný postup, který však nebyl uplatněn. Žalobce poukazoval na nejrůznější rozhodnutí Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva. Žádné z rozhodnutí neřeší dlouho trvající exekuční řízení o vymožení bagatelní částky proti nemajetnému povinnému s pasivní rolí obou účastníků. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Toto odvolání směřuje proti oběma výrokům napadeného rozsudku. V podstatných částech svého odvolání uvedl, že nesouhlasí se závěry nalézacího soudu, že exekuce byla vedena důvodně do dubna 2011, že význam vedeného řízení byl pro žalobce velmi nízký až marginální, že na význam vedeného řízení nemá vliv skutečnost, že žalobce vymáhal regresní nárok z titulu zákonného ručení žalobce za nezaplacenou daň z převodu nemovitostí povinnou, že věk žalobce nezvyšuje význam řízení pro žalobce, že nemá význam, že řízení trvalo 30 % života žalobce, že věk žalobce nezvyšuje význam řízení. Dále nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že konstatování porušení práva je dostatečnou kompenzací nemajetkové újmy, že žalobcem poukazovaná rozhodnutí Ústavního soudu ČR a Evropského soudu pro lidská práva nejsou pro věc podstatná. V této věci neplatí princip legitimního očekávání účastníka, že bude rozhodnuto stejně, jak ve věci původně vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 86/2024. Pouhé konstatování porušení práva není dostatečnou satisfakcí a je na místě poskytnout odškodnění v penězích. Závěry soudu I. stupně jsou nesrozumitelné. I po dubnu 2011 probíhala exekuce. Po dubnu 2011 soudní exekutor nezjistil skutečné místo pobytu povinné. Nezjistil pobočku [právnická osoba], na které povinná přebírala starobní důchod, neprovedl lustraci povinné u penzijních společností a mobilních operátorů a nedotazoval se u příbuzných, ani u Policie ČR. Neodškodňuje se stav nejistoty, ale odškodňuje se celková délka řízení, nejen část řízení, či jednotlivý průtah. Až do skončení exekuce byl žalobce ve stavu nejistoty, zda pohledávka bude vymožena či nikoliv. Tento stav nejistoty trval do [datum], kdy soudní exekutor zastavil exekuci. Stát nepřípustně vrchnostensky zastavil řízení, díky legislativnímu zásahu. Dlužnice pobírá důchod, bydlí, stravuje se, obléká, tedy není nemajetná. Pohledávka vymáhaná v exekuci vznikla na základě regresního nároku žalobce za povinnou z důvodu, že žalobce uhradil za povinnou daň z převodu nemovitosti. Proto se měl stát postarat, aby žalobce svůj regresní nárok vůči povinné vymohl. Namítané řízení trvalo 30 % života žalobce. Stát se nepostaral, aby pohledávka žalobce byla vymožena. Odvolatel poukazuje na § 6 o. s. ř. a § 46 odst. 1 e. ř. U povinné nebyly zjištěny oficiální příjmy, ani oficiální majetek, přitom nejde o bezdomovce či invalidu. Soudní exekutor nezjistil místo skutečného pobytu povinné, nenavštívil ji, nezabavil peníze v hotovosti. Nečinnost exekutora trvala od května 2007 do března 2011. Soudní exekutor neumožnil účast oprávněnému při mobiliární exekuci a neinformoval žalobce o neúspěšnosti soupisu movitých věcí. Rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu s důvodovou zprávou k zákonu č. 160/2006 Sb., s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, s judikaturou Ústavního soudu ČR. Protože namítané řízení trvalo více než 19 let, jako satisfakce nepostačuje jen omluva. Cituje z důvodné zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Pokud se k částce 5 040 Kč připočte příslušenství, jedná se o částku celkem kolem 20 000 Kč bez odměny a nákladů soudního exekutora. Vymáhaná částka není klíčovým kritériem, zda má žalobce obdržet peněžitou satisfakci nebo jen omluvu. Soudní exekutor nezjistil skutečné místo pobytu povinné pomocí příbuzných, [právnická osoba], mobilních operátorů. Neučinil zjištění, zda má kromě důchodu jiný příjem. Stát v průběhu exekuce učinil legislativní krok, jímž zasáhl do legitimního očekávání již zahájených exekučních řízení a oprávnění za to neobdrželi žádné protiplnění. Za více než 19 let trvající namítané řízení neobdržel žalobce žádnou peněžitou satisfakci, přitom nebylo vymoženo ničeho a žalobce musel sám vynaložit své náklady na řízení. Žalobce namítá rozpor s nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1263/17, I. ÚS 2330/16, III. ÚS 899/17, IV. ÚS 2800/16, I. ÚS 1676/17, II. ÚS 554/18, IV. ÚS 2058/20, II. ÚS 1372/24. Primární odškodnění je v penězích. Odškodňována jsou i řízení, která trvala mnohem kratší dobu. Odvoláním napadené rozhodnutí je protiústavní. Evropský soud pro lidská práva vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu. Stejně i Ústavní soud ČR a Nejvyšší soud. Výjimkou jsou situace, že nepřiměřená délka řízení nezpůsobila morální újmu. Jen specificky se nepřiznává zadostiučinění v penězích. Zadostiučinění ve formě konstatování práva má toliko podpůrnou funkci tam, kde se poškozený podílel na průtazích. I za kratší dobu řízení vedeného na jednom stupni soustavy považoval Ústavní soud ČR zadostiučinění formou konstatování práva za nedostatečné, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 1263/17. Dále žalobce argumentuje nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2058/2020, z něhož cituje a na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1372/24, z něhož cituje. V de facto totožných věcech [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] byla za nepřiměřenou délku exekučních řízení přiznána peněžitá satisfakce, přestože trvala mnohem kratší dobu. Rozsudek soudu I. stupně je v rozporu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva ve věci [anonymizováno]. Dále poukazuje na rozhodnutí vydaná proti České republice ve věci stěžovatele [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], [právnická osoba], [právnická osoba], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba], [jméno FO]. Dále poukazuje na rozhodnutí vydaná proti Slovenské republice ve věci stěžovatelů [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], [jméno FO], [Anonymizováno], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [Anonymizováno], [jméno FO] a [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]. K tomu uvádí, že dlužník v konkurzu [jméno FO] se dočkal satisfakce za nepřiměřenou délku konkurzního řízení trvajícího dvanáct let. Cituje odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR z 11.8.2015, sp. zn. I. ÚS 1904/14. Nalézací soud se řádně nevypořádal s relevantními rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Odvolatel je přesvědčen, že tato věc je nebližší případu [jméno FO]. Odvolatel argumentuje případem [jméno FO], nálezem Ústavního soudu ČR z 9. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10 a případem [jméno FO] proti České republice, která obdržela za nepřiměřenou délku správního řízení trvajícího čtyři roky a tři měsíce odškodnění 79 400 Kč a další plnění na nákladech řízení. Odvolatel provádí srovnání věci žalobce s věcí [jméno FO]. Žalovaná odškodnila [jméno FO] částkou 50 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení o návrhu na zastavení exekuce vedeného pět a půl roku. Odvolatel provádí srovnání věci žalobce s věcí [jméno FO]. Odvolatel provádí srovnání šesti odškodňovaných věcí, a to ve věci žadatelů [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] před Okresním soudem v [adresa] a nynější věcí. Namítané exekuční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, a to déle než jiná řízení, ve kterých byla přiznána peněžitá satisfakce, která měla být přiznána také v této věci. Nesouhlasí s tím, že v této věci je dáno legitimní očekávání ve vztahu k věci původně vedené před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 86/2024. Uvedené řízení je sice pravomocně skončeno, ale není skončeno definitivně, neboť žalobce podal dovolání. Řízení o dovolání je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 883/2025. Rozhodnutí vydané ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 86/2024 není pro nynější věc závazné. Žalobce legitimně očekává, že jeho věc bude posouzena stejně nebo obdobně jako věc [anonymizováno]. Je namístě přiznání náhrady morální újmy v nezanedbatelné výši, a to ve formě peněžité satisface. Legislativní změna, která vedla k zastavení exekuce, měla platit až pro nově zahajované exekuce. Tímto bylo zasaženo do legitimních očekávání věřitelů. Soudní exekutor nepostupoval rychle a účinně, byl nečinný od května 2007 do března 2011 a nerespektoval § 326 odst. 7 (dříve odst. 4) a § 326a o. s. ř. Pravidelné lustrace prováděl od roku 2013, nezjistil skutečné bydliště povinné, nevyzval k součinnosti penzijní společnosti, mobilní operátory, [právnická osoba] a Policii ČR. Nebyl dostatečně aktivní. Dále poukazuje na rozhodnutí [anonymizováno]. Částka vymáhaná v exekuci po připočtení příslušenství je srovnatelná s částkou, která byla předmětem správního řízení ve věci [jméno FO] proti České republice, či s předmětem nalézacího soudního řízení ve věci [jméno FO] proti České republice. [jméno FO] obdržela za téměř 12 let trvající exekučního řízení odškodnění 8 200 EUR , přitom vymáhaná jistina činila 5 883,75 EUR. Cituje z rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 4. 2025, č. j. 30 Cdo 406/2025-195, z nálezu Ústavního soudu Slovenské republiky č. j. I. ÚS 304/2021-21, z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci [jméno FO] proti Slovensku č. stížnosti 249/58. Vzhledem k délce exekuce a nečinnosti soudního exekutora pouhá omluva nepostačuje. Žalobce nenese vinu na délce řízení. Poukazuje na věk žalobce při zahájení exekuce a nyní. Žalobce by pokračoval ve vedení exekuce až do vymožení příslušné částky. Stát by neměl legislativně určovat, jak dlouho bude trvat exekuce. Jde o legitimní zájem na ochraně majetku. Pohledávka spadá do majetku. Poukazuje na možný rozpor ustanovení § 55 zákona č. 120/2001 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a aby uložil žalované povinnost uhradit žalobci 95 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období od [datum] do zaplacení a aby uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy I. i II. stupně.

4. K podanému odvolání se písemně vyjádřila žalovaná. V podstatných částech svého vyjádření uvedla, že napadený rozsudek soudu I. stupně je správný. Soud I. stupně náležitě a úplně zjistil skutkový stav věci. Řízení, za které žalobce žádal odškodnění byla exekuce, ve které žalobce vymáhal relativně nižší částku. Řízení mělo pro žalobce nízký význam a jeho délkou nevznikla žalobci újma. To, že je vymáhána pohledávka z regresního nároku z důvodu, že žalobce za povinnou uhradil jako zákonný ručitel daň z převodu nemovitých věcí, nezvyšuje význam řízení pro poškozeného. Není pravdou, že soudní exekutor zapříčinil nemožnost vymožení vymáhané pohledávky. Exekutor prováděl potřebné úkony. Navíc v tomto směru námitky odvolatele směřují k nároku na náhradu škody nesprávným úředním postupem a nezpochybňují závěr soudu I. stupně, že délkou řízení žalobci vznikla nepatrná újma, k jejímuž odčinění postačovalo zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Soud I. stupně se vyrovnal i s rozhodovací praxí soudů. Poukazovaná rozhodnutí žalobcem se týkala odlišného skutkového základu. Soud I. stupně respektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Odvolací soud doplnil dokazování. S ohledem na odvolací námitky odvolací soud znovu provedl dokazování listinami ze spisu soudního exekutora, i ze spisu nalézacího řízení. Z těchto provedených důkazů zjistil následující.

7. Ze zprávy Magistrátu města Zlína z [datum] bylo zjištěno, že [jméno FO] nebyla a není v evidenci odboru sociálních věcí. Ze zprávy Vězeňské služby ČR z [datum] vyplynulo, že jmenovaná není ve výkonu vazby, ani ve výkonu trestu. Ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně z [datum] vyplynulo, že není osobou samostatně výdělečně činnou ani zaměstnankyní malé organizace. Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení z [datum] bylo zjištěno, že nepobírá důchod. Ze zprávy Úřadu práce ve Zlíně z [datum] vyplynulo, že nepobírá dávky sociální podpory. Ze zprávy soudního doručovatele z [datum] vyplynulo, že na adrese trvalého bydliště [adresa] není zvonek, ani schránka na její jméno a obyvatelé domu ji neznají. Usnesením Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [č. j.], byl zrušen platební rozkaz z [datum] a žalované byl ustanoven podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník.

8. Dne [datum] vydal Okresní soud ve [adresa] usnesení o nařízení exekuce č. j. [č. j.], které bylo doručováno orgánu movitých zástav, evidenci majitelů a držitelů motorových vozidel, centrální evidenci exekucí, orgánu pověřenému vedením evidence právnických osob, středisku cenných papírů, ústřední evidenci hospodářských zvířat, katastrálnímu úřadu v území soudu, který nařídil exekuci. Z výpisu z centrální evidence obyvatel vyplynulo, že [datum] byla povinná hlášena na adrese trvalého pobytu [adresa]. Z exekučního příkazu soudního exekutora ze dne [datum] bylo zjištěno, že bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného. Dne [datum] byla provedena lustrace povinné v živnostenském rejstříku, přičemž podle evidovaných údajů mělo být místo podnikání povinné na adrese evidované jako trvalé bydliště. Z protokolu sepsaného dne [datum] pracovníkem soudního exekutora [jméno FO] bylo zjištěno, že se povinná v místě, kde měla hlášeno trvalé bydliště (a místo podnikání) nezdržuje a není tam známa její přítomnost. Dne [datum] byla učiněna žádost Úřadu práce ČR o poskytnutí součinnosti, zda povinná nebo její manžel jsou příjemci dávek či důchodu.

9. Dne [datum] byl vydán exekuční příkaz provedením exekuce srážkami z důchodu povinné. Dne [datum] oznámil žalobce soudnímu exekutorovi změnu právního zastoupení a doložil novou plnou moc, podle které namísto původního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce zastupoval [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne [datum] byla povinná vyzvána k zaplacení vymáhané částky. Dne [datum] byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Z této zjištěno, že povinná má od [datum] hlášen pobyt na úřední adrese v sídle Magistrátu města Zlína. Dopisem ze dne [datum] sdělila ČSSZ soudnímu exekutorovi, že exekuce srážkami z důchodu povinné je neproveditelná, neboť výše důchodu nedosahuje takové výše, aby srážky mohly být prováděny. Dne [datum] vyzval exekutor ČSSZ, aby sdělila, zda je povinné vyplácen důchod, zda je důchod vyplácen na adresu (a na jakou) či zda je důchod vyplácen na účet (a na jaký). Dne [datum] zaslal exekutor žádost o poskytnutí součinnosti bankám. Dopisem ze dne [datum] sdělila ČSSZ, že starobní důchod povinné činí 5 927 Kč, je vyplácen v hotovosti, počet vyživovaných osob je 1 a předmětné exekuci předchází pohledávky ve výši 219 290 Kč. Dopisem ze dne [datum] sdělila ČSSZ, že exekuce je neproveditelná. Od [datum] činí důchod povinné částku 6 027 Kč měsíčně, přičemž částka nedosahuje takové výše, aby mohly být prováděny srážky. ČSSZ proto navrhla zastavení exekuce. Dne [datum] oznámil žalobce změnu právního zastoupení a doložil novou plnou moc, podle které namísto [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce nadále zastupoval [Jméno advokáta]. Ve dnech [datum] a [datum] soudní exekutor učinil dotaz k bankám ke sdělení účtů povinné. Dne [datum] ČSSZ podala zprávu o neproveditelnosti exekuce srážkami z důchodu. Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] učinil soudní exekutor dotazy k bankám ke sdělení účtů povinné.

10. Dopisem ze dne [datum] byli informováni účastníci řízení, že exekuci převzala soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] učinil soudní exekutor dotazy bankám. Dne [datum] byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Ve dnech [datum], [datum] a [datum] učinil soudní exekutor dotazy bankám. Dne [datum] a dne [datum] byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Usnesením soudního exekutora ze dne [datum], č. j. [č. j.], s právní mocí k [datum] byla exekuce zastavena pro dlouhodobou bezvýslednost podle § 55 odst. 11 exekučního řádu.

11. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

13. Po skutkové stránce bylo zjištěno následující.

14. Dne [datum] podal žalobce u Okresního soudu ve [adresa] žalobu proti [jméno FO] o zaplacení 5 040 Kč. Svoji žalobu odůvodnil tím, že uzavřel jako věřitel s [jméno FO] jako dlužníkem smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem. Z obsahu této smlouvy vyplývá, že žalobce půjčil žalované [datum] 72 000 Kč s termínem vrácení ve výši 74 998 Kč do [datum] a k zajištění této pohledávky [jméno FO] převedla žalobci vlastnické právo k nemovitostem, a to k objektu bydlení čp. [č. p.] na pozemku [p. č. st.], k pozemku [p. č. st.], [p. č.], [p. č.], [p. č.], vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], s tím, že pokud [jméno FO] včas neuhradí půjčku, stane se ze zajišťovacího práva převod trvalý. Na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva byl proveden vklad vlastnického práva žalobce k nemovitosti. Žalovaná jako převodce měla uhradit jako poplatník daň z převodu nemovitosti, což neučinila. Tuto úhradu provedl za žalovanou žalobce, jehož ručení bylo založeno § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě, avšak na dopis žalovaná nereagovala. Dne [datum] byl Okresním soudem ve [adresa] vydán platební rozkaz č. j. [č. j.]. Ze spisu nalézacího řízení vedeného před Okresním soudem ve Zlíně bylo ze zprávy Magistrátu města Zlína z [datum] zjištěno, že [jméno FO] nebyla a není v evidenci odboru sociálních věcí. Ze zprávy Vězeňské služby ČR z [datum] vyplynulo, že není ve výkonu vazby, ani ve výkonu trestu. Ze zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení ve Zlíně z [datum] vyplynulo, že není osobou samostatně výdělečně činnou ani zaměstnankyní malé organizace. Ze zprávy České správy sociálního zabezpečení z [datum] bylo zjištěno, že nepobírá důchod. Ze zprávy Úřadu práce ve Zlíně z [datum] vyplynulo, že nepobírá dávky sociální podpory. Ze zprávy soudního doručovatele z [datum] vyplynulo, že na adrese trvalého bydliště [adresa] není zvonek, ani schránka na její jméno a obyvatelé domu ji neznají. Usnesením Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [č. j.], byl zrušen platební rozkaz z [datum] a žalované byl ustanoven podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník. Rozsudkem Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [č. j.], s právní mocí k [datum] bylo žalobě žalobce vyhověno.

15. Dne [datum] podal žalobce jako oprávněný u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] návrh na zahájení exekuce pro vymožení povinnosti [jméno FO] z rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [č. j.]. Usnesením Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j.[Anonymizováno][č. j.], s právní mocí k [datum], byla nařízena exekuce ve věci oprávněného, kterým byl žalobce, proti povinné [jméno FO], narozené [datum], bytem [adresa]. Provedením exekuce byl pověřen [tituly před jménem] [právnická osoba], Exekutorský úřad [adresa]. Dne [datum] vydal Okresní soud ve [adresa] usnesení o nařízení exekuce č. j. [č. j.], které bylo doručováno orgánu movitých zástav, evidenci majitelů a držitelů motorových vozidel, centrální evidenci exekucí, orgánu pověřenému vedením evidence právnických osob, středisku cenných papírů, ústřední evidenci hospodářských zvířat, katastrálnímu úřadu v území soudu, který nařídil exekuci. Z výpisu z centrální evidence obyvatel vyplynulo, že [datum] byla povinná hlášena na adrese trvalého pobytu [adresa]. Z exekučního příkazu soudního exekutora ze dne [datum] bylo zjištěno, že bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného. Dne [datum] byla provedena lustrace povinné v živnostenském rejstříku, přičemž podle evidovaných údajů mělo být místo podnikání povinné na adrese evidované jako trvalé bydliště. Z protokolu sepsaného dne [datum] pracovníkem soudního exekutora [jméno FO] bylo zjištěno, že se povinná v místě, kde měla hlášeno trvalé bydliště (a místo podnikání) nezdržuje a není tam známa její přítomnost. Dne [datum] byla učiněna žádost Úřadu práce ČR o poskytnutí součinnosti, zda povinná nebo její manžel jsou příjemci dávek či důchodu. Dne [datum] byl vydán exekuční příkaz provedením exekuce srážkami z důchodu povinné. Dne [datum] oznámil žalobce soudnímu exekutorovi změnu právního zastoupení a doložil novou plnou moc, podle které namísto původního zástupce [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce zastupoval [tituly před jménem] [jméno FO]. Dne [datum] byla povinná vyzvána k zaplacení vymáhané částky. Dne [datum] byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Z této zjištěno, že povinná má od [datum] hlášen pobyt na úřední adrese v sídle Magistrátu města Zlína. Dopisem ze dne [datum] sdělila ČSSZ soudnímu exekutorovi, že exekuce srážkami z důchodu povinné je neproveditelná, neboť výše důchodu nedosahuje takové výše, aby srážky mohly být prováděny. Dne [datum] vyzval exekutor ČSSZ, aby sdělila, zda je povinné vyplácen důchod, zda je důchod vyplácen na adresu (a na jakou) či zda je důchod vyplácen na účet (a na jaký). Dne [datum] zaslal exekutor žádost o poskytnutí součinnosti bankám. Dopisem ze dne [datum] sdělila ČSSZ, že starobní důchod povinné činí 5 927 Kč, je vyplácen v hotovosti, počet vyživovaných osob je 1 a předmětné exekuci předchází pohledávky ve výši 219 290 Kč. Dopisem ze dne [datum] sdělila ČSSZ, že exekuce je neproveditelná. Od [datum] činí důchod povinné částku 6 027 Kč měsíčně, přičemž částka nedosahuje takové výše, aby mohly být prováděny srážky. ČSSZ proto navrhla zastavení exekuce. Dne [datum] oznámil žalobce změnu právního zastoupení a doložil novou plnou moc, podle které namísto [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce nadále zastupoval [Jméno advokáta]. Ve dnech [datum] a [datum] soudní exekutor učinil dotaz k bankám ke sdělení účtů povinné. Dne [datum] ČSSZ podala zprávu o neproveditelnosti exekuce srážkami z důchodu. Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] učinil soudní exekutor dotazy k bankám ke sdělení účtů povinné. Dopisem ze dne [datum] byli informováni účastníci řízení, že exekuci převzala soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] učinil soudní exekutor dotazy bankám. Dne [datum] byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Ve dnech [datum], [datum] a [datum] učinil soudní exekutor dotazy bankám. Dne [datum] a dne [datum] byla provedena lustrace povinné v centrální evidenci obyvatel. Usnesením soudního exekutora ze dne [datum], č. j. [č. j.], s právní mocí k [datum] byla exekuce zastavena pro dlouhodobou bezvýslednost podle § 55 odst. 11 exekučního řádu.

16. Odvolací soud zjistil, že dne [datum] uplatnil žalobce u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [sp. zn.] a tomu předcházející řízení u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. [sp. zn.]. Žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky řízení. Peněžitá náhrada nebyla žalobci přiznána.

17. Po právní stránce byly učiněny následující závěry.

18. Nejvyšší soud sjednotil postup soudů v otázce výkladu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).

19. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, které představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. např. část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).

20. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 nezastavení exekučního řízení nezpůsobuje samo o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení). V situaci, kdy žalobce věděl o obtížné dohledatelnosti a nemajetnosti povinného, nelze uvažovat o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku řízení (vymožení jeho pohledávky). Uvedený závěr dopadá na všechny situace, kdy vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem nereálné či neúčelné, za kterou je bezesporu možné považovat i situaci, kdy jsou v exekučním řízení zjištěny informace o nemajetnosti a nedohledatelnosti povinného.

21. V rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „smyslem kompenzačního řízení přitom není mechanicky použít výpočet (délka řízení násobená určitou částkou za rok), ale přiznat poškozené osobě takové odškodnění, které bude způsobilé alespoň zmírnit jí utrpěnou újmu, neboť se jedná o prostředek reparační a nikoliv sankční. Kritérium celkové délky řízení (§ 31a odst. 3 písm. a zákona č. 82/1998 Sb.) proto v řízení o výkon rozhodnutí z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení (nařízení, průběh a nepravidelné důvody a způsoby skončení) je na místě vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení. Délka řízení o výkon rozhodnutí je tak ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až d) zákona č. 82/1998 Sb., ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Náhrada nemajetkové újmy přichází obecně do úvahy jako důsledek odpovědnosti za způsobení újmy a při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného.“ Tyto obecné závěry lze přitom aplikovat i na řízení exekuční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011).

22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009 s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dále uvedl, že výkon rozhodnutí je integrální součástí práva na soudní ochranu, neboť právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních by bylo „iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran. Právo na soudní výkon rozhodnutí však nemůže přinutit stát, aby vykonal jakékoliv pravomocné civilní rozhodnutí bez ohledu na okolnosti případu. Stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného – soukromé osoby (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39). Při posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem (srov. usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 3. 2005, ve věci Ciprová proti České republice, stížnost č. 33273/03). Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato nečinnost odpovědnost státu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2003, ve věci Ruianu proti Rumunsku, stížnost č. 34647/97).

23. V usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3373/2018 Nejvyšší soud uvedl, že exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti nebo úplně vymožena.

24. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného, bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. Současně ale nelze přehlédnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 a usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2014, kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2015, č. j. IV. ÚS 2230/2015, podle kterých, nedošlo-li k zastavení exekuce, nezpůsobuje tato okolnost sama o sobě nesprávný úřední postup v situaci, kdy neúčelnost vedené exekuce byla žalobci známa, nezastavení exekuce na tom nemohlo nic změnit, a nemohlo proto ani žalobci způsobit nemajetkovou újmu (v důsledku nezastavení exekuce nedošlo u žalobce k prodloužení období nejistoty stran výsledku exekučního řízení).

25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019 byl vysloven právní názor, že za situace, pokud by odvolací soud nereflektoval zjištěnou nemajetnost povinného během části exekučního řízení a bez dalšího presumoval vznik nemajetkové újmy oprávněné spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení i v tomto období, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení). Uvedené platí i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinného odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěna případná nesoustavnost (časová přetržitost) úkonů soudní exekutorky. Jinak řečeno objektivní odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vyžaduje, aby byl zjištěn nejen nesprávný úřední postup, ale i újma (nejistota z výsledku řízení, která se nikoli však bezvýhradně presumuje) a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem. Pokud ale jeden z předpokladů odpovědnosti žalované chybí, nelze za takové období odpovědnost žalované shledávat.

26. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017 bylo shrnuto, že Evropský soud pro lidská práva považuje exekuční řízení za integrální součást řízení a podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Odpovědnost státu za výkon rozhodnutí proti osobě soukromého práva nedosahuje dále než k účasti státních orgánů v procesu výkonu rozhodnutí. Tam, kde orgány veřejné moci jsou za účelem výkonu rozhodnutí povinny jednat a neučiní tak, jejich nečinnost může založit odpovědnost státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případech, kdy je vyžadována aktivita dlužníka, jenž je osobou soukromého práva, stát jakožto nositel veřejné moci musí jednat pečlivě za účelem asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cebotari a další proti Moldavsku ze dne 27. 1. 2009, č. stížností 37763/04, 34350/04, 35178/04 a další, odst. 39 a 40, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 15. 11. 2011, č. stížností 8229/04, 8234/04, 12713/04 a další, odst. 146 a 147). K tomu Nejvyšší soud dodává, že omezuje-li se ve smyslu judikatury Evropského soudu odpovědnost státu na povinnost pečlivé asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí, pak za situace, kdy věřitel na pokračování v exekuci trvá i přes zjištěnou nemajetnost povinného, nemůže délka řízení zapříčiněná nemajetností povinného být přičítána k tíži státu.

27. K celé věci odvolací soud uvádí, že není pochyb o tom, že činnost exekutora je považována za výkon veřejné moci, za kterou odpovídá stát. Pro rozhodnutí této věci je tedy podstatné, zda stát prostřednictvím soudu a soudního exekutora poskytl dostatečnou součinnost oprávněnému během exekuce, zda soud či soudní exekutor učinili všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem k úspěšnému provedení exekuce. Nezbytné je též zjistit, kdy byla zjištěna nemajetnost povinné a od kdy tedy další průběh exekuce již ztratil svůj význam. Přitom jenom proto, že určitá exekuce formálně trvá, nemusí být naplněny předpoklady vzniku nemateriální újmy. Bylo potřeba též zkoumat, zda byla na straně soudu či soudního exekutora zjištěna nečinnost. Po dobu objektivní nemajetnosti povinné v exekuci však tato objektivně zjištěná nemajetnost povinné zásadně zabraňuje vzniku (jinak presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) a uvedené platí dokonce i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinné odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zjištěna případná nesoustavnost (časová přetržitost) úkonů soudního exekutora.

28. Uvedeným nárokům rozsudek soudu I. stupně vyhověl.

29. Pokud jde o délku odškodňovaného řízení (kritérium ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb.), tak řízení bylo zahájeno žalobou v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. [sp. zn.] ze dne [datum], doručenou Okresnímu soudu ve [adresa] dne [datum]. Řízení před Okresním soudem ve [adresa] sp. zn. [sp. zn.] bylo ukončeno až právní mocí rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [č. j.]. Tato právní moci nastala [datum]. Poté řízení neprobíhalo 4 měsíce až do podání návrhu na nařízení exekuce, přičemž tento návrh byl doručen soudnímu exekutorovi [datum]. Exekuční řízení poté probíhalo až do právní moci usnesení o zastavení exekuce, přičemž tato právní moc nastala [datum].

30. Jak již bylo uvedeno výše, pro rozhodnutí této věci je stěžejní právní názor vyslovený ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, podle kterého při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného a od kdy již řízení ztrácí svůj význam.

31. V této konkrétní věci soud I. stupně (v bodě 20 odůvodnění) konstatoval, že již v roce 2007 bylo zjištěno, že povinná se nezdržuje na známé adrese, není kontaktovatelná běžnými prostředky, nemá ani účty u bank, ani důchod.

32. Z provedeného dokazování bylo možno dovodit, že již ve druhé polovině roku 2006 naznačoval průběh řízení možnou nemajetnost povinné, tedy, že vymožení pohledávky může být nereálné pro nemajetnost povinné, přičemž po prosinci 2006 se pak uvedené ještě zvýraznilo po šetření pracovníka soudního exekutora v únoru 2007 a následně po žádosti soudního exekutora o součinnost v květnu 2007. Lze proto souhlasit se závěrem, že již v květnu 2007 tak bylo možno usuzovat, že vymožení pohledávky se stává nereálné a bezúčelné. Stát byl však v této věci vázán dispozičním právem oprávněného požadovat exekuci a stát mohl úspěšně vykonat jen takové rozhodnutí, u kterého to dovolují okolnosti konkrétního případu, tedy pokud povinná má dostatek majetku, ze kterého lze pohledávku oprávněného uspokojit (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009).

33. Délka řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) tak byla v tomto konkrétním případě ovlivněna nejen kritérii § 31a odst. 3 písm. b) až d) zákona č. 82/1998 Sb., ale zejména objektivními okolnostmi v podobě majetkové situace povinné, tj. délka exekučního řízení byla ovlivněna objektivně zjištěnou nemajetností povinné.

34. Odvolací soud na základě dokazování provedeného před odvolacím soudem dovodil účelnost vedené exekuce jen do května 2007. Již v květnu 2007 pak byla zjevná nemajetnost povinné a bylo namístě činit závěr, že vymožení pohledávky je nereálné.

35. Pokud jde o složitost řízení (kritérium ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb.), tak tato byla nízká. Rozhodovala pouze jedna instance. Skutkově i právně se jednalo o jednoduchou věc. Účastníci byli pasivní.

36. Pokud jde o jednání poškozeného (kritérium ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c/ zákona č. 82/1998 Sb.), pak žalobce k délce řízení nepřispěl. I v situaci, kdy se nedařilo vymoci pohledávku žalobce, nebylo povinností žalobce, aby navrhl či souhlasil se zastavením exekuce.

37. Jde-li o postup orgánů veřejné moci (kritérium ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d/ zákona č. 82/1998 Sb.) tak nalézací soud postupoval bezodkladně a řízení před nalézacím soudem trvalo kolem 12 měsíců. V exekučním řízení soudní exekutor postupoval plynule a průběžně činil úkony s výjimkou období od května 2007 do března 2011, ve kterém však soud I. stupně zjistil nečinnost soudního exekutora. V tomto závěru odkazuje odvolací soud na závěr soudu I. stupně. Ve zbytku pak exekutor postupoval plynule a průběžně činil úkony.

38. Pokud jde o význam řízení pro poškozeného (kritérium ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d/ zákona č. 82/1998 Sb.), tak uvedené bylo nezbytné zkoumat za účelem zjištění, jak velkou újmu spočívající v nejistotě účastníka řízení, případně v zásahu do jeho osobní integrity, odškodňované řízení způsobilo. Soud I. stupně přiléhavým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že předmětem exekuce byla relativně nízká částka 5 040 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Již z výše vymáhané částky lze usuzovat na význam odškodňovaného řízení pro žalobce, který byl až marginální. Soud I. stupně dále přiléhavě konstatoval, že tato skutečnost se projevila v tom, že se žalobce po podání návrhu na nařízení exekuce o průběh exekuce nezajímal a nereagoval na průběh exekuce. Z nezájmu účastníka lze dovodit nižší až žádný význam posuzovaného řízení pro poškozeného. Uvedené skutečnosti je pak nutno zohlednit při volbě formy a výše odškodnění.

39. Poškozený je oprávněn tvrdit okolnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění své životní situace délkou daného řízení a je na něm, aby taková tvrzení, pokud je činí, prokázal. Naopak žalovaný stát se může pokusit na základě okolností konkrétního případu tvrzení vzniklé újmy vyvrátit. Exekuce je charakteristická tím, že nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspokojení oprávněného v případě, že povinný nesplnil svoji povinnosti uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem dobrovolně.

40. V případě odškodňování za délku exekuce hraje klíčovou roli otázka vzniklé újmy, kterou do značné míry představuje a naplňuje kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31 odst. 3 písm. d/ zákona č. 82/1998 Sb.

41. V již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012 bylo dovozeno, že „v situaci, kdy žalobce věděl o obtížné dohledatelnosti a nemajetnosti povinné, nelze uvažovat o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku řízení (vymožení jeho pohledávky), a také, že uvedený závěr nedopadá ‚pouze‘ na situace, kdy dojde k zániku pohledávky, ale na všechny situace, kdy vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem nereálné či neúčelné, za kterou je bezesporu možné považovat i situaci, kdy jsou v exekučním řízení zjištěny informace o nemajetnosti a nedohledatelnosti povinné“.

42. Právo na výkon rozhodnutí však nemůže přinutit stát, aby vykonal jakékoliv pravomocné civilní rozhodnutí bez ohledu na okolnosti případu. Stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného – soukromé osoby). Při posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem. Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato nečinnost odpovědnost.

43. V této konkrétní věci bylo nezbytné reflektovat objektivně zjištěnou nemajetnost povinné během části exekuce.

44. Za těchto okolností nebylo možno dovodit vznik nemajetkové újmy žalobce spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení v tomto období.

45. Po dobu objektivní nemajetnosti povinné v exekučních řízeních totiž tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení). Uvedené platí i při existenci časových úseků exekučního řízení, ve kterých byla v době nemajetnosti povinného soudem I. stupně zjištěna nesoustavnost (časová přetrženost) úkonů soudního exekutora.

46. Jinak řečeno objektivní odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vyžaduje, aby byl zjištěn nejen nesprávný úřední postup, ale i újma (nejistota z výsledku řízení, která se nikoliv bezvýhradně presumuje) a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem. Pokud jeden z předpokladů odpovědnosti žalované chybí, nelze za takové období odpovědnost žalované shledávat.

47. Za těchto okolností nelze v podmínkách této konkrétní věci shledávat odpovědnost žalované za období od května 2007 do skončení exekučního řízení, tj do [datum]. Objektivně zjištěná nemajetnost povinné v podmínkách této konkrétní věci zabraňovala v této době vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení).

48. Odvolací soud pak odkazuje v důvodech svého rozhodnutí na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019.

49. Na tomto nic nemění ani následně zjištěná časová nesoustavnost úkonů soudního exekutora. Tato nesoustavnost totiž časově až následovala poté, co byla objektivně zjištěna nemajetnost povinného v odškodňovaném řízení. Proto tato následně zjištěná časová nesoustavnost úkonů soudního exekutora, která následovala až po zjištění objektivní nemajetnosti povinné, nemá vliv na závěr, že v období od května 2007 do března 2011 nemohla pro nemajetnost povinného vzniknout (jinak obecně presumovaná) újma oprávněného.

50. Pokud pak jde o období od počátku řízení, tj. od [datum] do května 2007, pak v tuto dobu řízení trvalo (při zohlednění doby 4 měsíců, ve kterém neprobíhalo ani nalézací řízení ani exekuční řízení) 29 měsíců.

51. V tuto dobu řízení probíhalo nejprve nalézací řízení a následně exekuční řízení, a to vždy pouze před jednou instancí. V této době nebyly shledány žádné průtahy. Nešlo o věc se zvýšeným významem pro účastníky, protože předmětem řízení bylo zaplacení částky 5 040 Kč s příslušenstvím. Poškozený žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Délka řízení byla dána tím, že bylo konáno jednak nalézací řízení, jehož výsledkem bylo vydání exekučního titulu, jednak navazující exekuční řízení. V průběhu exekuce byla v této době zjištěna nemajetnost povinné. Z tohoto je patrno, že tato délka řízení (do května 2007) byla přiměřená.

52. Z listin nalézacího řízení (č. l. 13, 14) založených ve spisovém materiálu Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. [sp. zn.] je patrno, že žalobce ještě před zahájením exekuce věděl, že povinná není schopna splnit ani Finančnímu úřadu v Kroměříži svoji zákonnou povinnost uhradit daň z převodu nemovitosti ve výši 5 040 Kč, přičemž z listin nalézacího řízení (č. l. 6-11) věděl, že si půjčila částku 72 000 Kč a za to převedla žalobci vlastnické právo k objektu bydlení, ke stavební parcele a ke třem parcelám, které byly zahradou. Přitom ani přes formulaci zajišťovacího převodu práva nebyla schopna splatit půjčku ve výši 72 000 Kč. Z toho je patrno, že „v situaci, kdy žalobce věděl o obtížné dohledatelnosti a nemajetnosti povinné, nelze uvažovat o újmě způsobené mu nejistotou ohledně výsledku řízení (vymožení jeho pohledávky)..“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/20125).

53. Z obou těchto důvodů nelze však shledávat ani odpovědnost žalované za období od zahájení řízení, tj. od [datum] do května 2007. Tento závěr je nezbytné učinit jednak z důvodu, že délka řízení od [datum] do května 2007 byla přiměřená a jednak také z důvodu, že nelze při vědomí žalobce o obtížné dohledatelnosti majetku povinné dovozovat závěr o újmě žalobce způsobené nejistotou ohledně výsledku řízení.

54. Při pohledu na posuzované řízení jako celek je nezbytné dojít k závěru, že bylo nepřiměřeně dlouhé. Tato nepřiměřenost však byla zapříčiněna výlučně nemajetností povinné.

55. Jak již bylo uvedeno shora při citaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1804/2019, objektivní odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce exekučního řízení vyžaduje, aby byl zjištěn nejen nesprávný úřední postup, ale i újma (nejistota z výsledku řízení, která se nikoli však bezvýhradně presumuje) a příčinná souvislost mezi újmou a nesprávným úředním postupem.

56. Pokud ale jeden z předpokladů odpovědnosti žalované chybí, nelze za takové období odpovědnost žalované shledávat. Jak již bylo konkrétně shora uvedeno, chybí zde znak v podobě újmy na straně žalobce, neboť se žalované podařilo ze shora uvedených důvodů vyvrátit existenci presumované újmy na straně žalobce.

57. Proto není ani podstatné, že exekuce mohla být zastavena pro nemajetnost dříve (v této souvislosti soud I. stupně konstatoval, že řízení bylo vedeno zcela formálně, srov. bod 20, 21 odůvodnění). Z důvodu nemajetnosti povinné, totiž není dána odpovědnost žalované. I při zahájení exekuce však mohl žalobce předpokládat zastavení exekuce, bude-li neúčelná, a to s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. To, že povinná nebyla schopna splatit půjčku ve výši 72 000 Kč a ani uhradit daňovou povinnost státu ve výši 5 040 Kč mohlo indikovat žalobci, že exekuce v této věci nemusí být úspěšná, že může probíhat delší dobu.

58. Odvolatel naznačuje, že mu mohla být způsobena újma legislativní činností státu. V této souvislosti kritizuje především zákon č. 286/2021 Sb. Avšak v civilním řízení nelze požadovat odškodnění za újmu způsobenou legislativní činností. V té souvislosti odkazuje odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009.

59. Odvolatel dále namítá, že soudní exekutor nebyl dostatečně aktivní. Uvedené výtky však nebyly shledány jako důvodné. Do května 2007, tedy do doby, než došlo ke zjištění objektivní nemajetnosti povinné, byly činěny průběžně úkony a nebyla zjištěna časová přetržka mezi úkony soudního exekutora. Pracovník soudního exekutora se pokusil fyzicky kontaktovat povinnou, a to bezvýsledně. Již v průběhu nalézacího řízení nalézací soud dospěl k závěru, že povinná je neznámého místa pobytu a ustanovil ji z tohoto důvodu opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř. Nebyly dohledány movité věci povinné, které se soudní exekutor pokusil postihnout, ani dávky, či jiné příjmy povinné.

60. Žalobce musel přitom z okolností, za kterých uzavíral smlouvu o zajišťovacím převodu právu a smlouvu o půjčce a za kterých byl nucen uspokojit jako ručitel daňovou povinnost povinné, vědět, že povinná nemá příjmy, majetek a že jde o trvalý stav.

61. Odvolatel vytýká, že soudní exekutor nezjistil, z čeho povinný uspokojuje své životní potřeby. Avšak uvedená výtka ničeho nemění na závěru soudního exekutora, že povinná nemá žádné příjmy postižitelné pro účely exekuce a nevlastní majetek, který by bylo možno postihnout pro účely exekuce.

62. Vymáhaná pohledávka nepatří k řízením s obecně zvýšeným významem. V této konkrétní věci pak ani žalobce žádné individuální důvody o existenci zvýšeného zájmu netvrdil.

63. Odvolatel kritizuje zastavení exekuce pro bezvýslednost s tím, že ukončení exekuce mu bylo legislativně vnuceno. Avšak odvolatel přehlíží, že v ustanovení § 90 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. právní úprava výslovně počítá s možností znovuzahájení exekuce. Proto ani nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva žalobce.

64. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že předmětem posuzovaného řízení byla bagatelní částka. Soud I. stupně přiléhavě konstatoval, že za situace, kdy je vymáhána částka, jejíž výše není pro účastníka existenční, pak nejistota, zda bude či nebude vymožena částka 5 040 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, je zanedbatelná a nevyvolává stresové situace, k jejichž odškodnění slouží peněžité zadostiučinění.

65. Ve tvrzeních žalobce je dán logický rozpor. Žalobce na jedné straně žádá odškodnit délku exekuce (podanou žalobou) s tvrzením, že mu délka exekuce způsobila újmu nejistotou ohledně výsledku řízení a na straně druhé tvrdí, že exekuce neměla být ukončena a že by klidně vedl exekuci i nadále.

66. Žalobce v podaném odvolání tvrdí, že mu stát novelizací exekučního řádu zabránil vést dále exekuci vydáním usnesení podle § 55 odst. 11 exekučního řádu. Takový nárok by žalobci vznikl jedině na základě vydání nezákonného rozhodnutí státu, avšak takový odpovědnostní titul není dán, neboť žalobce usnesení o zastavení exekuce nenapadl odvoláním a nabylo právní moci.

67. Odvolatel namítal v odvolacím řízení, že se soudní exekutor nechal patrně „předběhnout“ jiným exekutorem ve věci srážek z důchodu, což způsobilo, že nebyla vymožena pohledávka žalobce. Avšak v tomto řízení uplatnil žalobce podanou žalobou jiný nárok, a to nárok na peněžité odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Soud mohl rozhodovat jen o tom nároku, který žalobce učinil předmětem řízení.

68. Žalobce v průběhu řízení odkazoval na řadu rozhodnutí, týkajících se odškodnění délky řízení. Avšak tato se z větší části netýkají exekučního řízení. Přitom přiměřenost délky řízení je závislá na konkrétním typu řízení a úvahy o přiměřenosti délky například civilního nebo správního řízení nelze automaticky aplikovat na přiměřenost délky exekučního řízení.

69. Odvolatel zejména zdůrazňoval v průběhu řízení srovnání s věcmi ohledně stížnosti [anonymizováno].

70. Za nejbližší nyní projednávané věci považoval odvolatel věc stížnosti [jméno FO] proti Slovenské republice.

71. Avšak rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci stížnosti [jméno FO] proti [Anonymizováno] se týká sice odškodnění za nepřiměřenou délku exekuce, ale za zcela jiných skutkových okolností. [jméno FO] byla rovněž oprávněnou, ale v dané věci byl povinný v exekučním řízení aktivní, podával opakované návrhy a soudy se dopustily průtahů při rozhodování o těchto návrzích. Rovněž [jméno FO] byla procesně aktivní a činila úkony pro odstranění průtahů. Ústavní soud Slovenské republiky proto přikázal exekučnímu soudu i exekutorovi postupovat bez průtahů. Evropský soud pro lidská práva pak shledal více než 11 let trvající a stále probíhající exekuční řízení před jedním stupněm soudní soustavy zatížené průtahy za nepřiměřeně dlouhé. Rozdíl k nyní posuzované věci pak představuje okolnost, že ve srovnávané věci byla důvodem trvající exekuce nečinnost státních orgánů, což vedlo k nemožnosti posoudit majetnost povinného. Oproti tomu v nyní vedené věci byla důvodem dlouhotrvající exekuce právě objektivně zjištěná nemajetnost povinné.

72. Pokud jde o žadatele [jméno FO], tak v jeho věci došlo k nepřiměřené délce řízení o návrhu na zastavení exekuce, o kterém rozhodoval jeden stupeň. Byl shledán zásadní průtah v trvání 5 let (který se týkal řízení o celkové délce 6 let), a to při rozhodování o návrhu aktivního povinného na zastavení exekuce. Právě uvedené skutkové okolnosti odlišují nyní projednávanou věc od srovnávaného případu.

73. Pokud jde o případ odškodnění ve věci stížnosti [jméno FO] proti [Anonymizováno], tak v tomto bylo předmětem odškodnění nalézací řízení. V této souvislosti je třeba poukázat na rozdíl v typech řízení. Nejde tedy o srovnatelné věci.

74. Pokud jde o případ odškodnění samotného žalobce za 17 let a 4 měsíce trvající nalézací řízení, tak také v tomto případě bylo předmětem odškodnění nalézací řízení. Je třeba poukázat na rozdíl v typech odškodňovaných věcí. Nejde o srovnatelnou věc.

75. Pokud jde o případ [jméno FO] proti [Anonymizováno], tak tento se týká posouzení přiměřenosti délky správního řízení. Podobnost je dána jen výší bagatelních částek, které byly vymáhány. Jedná se typově o jiné řízení a jiné skutkové okolnosti. Nejedná se o srovnatelnou věc.

76. Ve věci [Anonymizováno] projednával Evropský soud pro lidská práva odškodnění za správní řízení, kterým se poškození domáhali zrušení rozhodnutí o zákazu otevřít si soukromou jazykovou školu. Dále šlo o to, že se poškození domáhali účinnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jemuž se správní orgán odmítal podrobit. Uvedené skutkové odlišnosti však vedou k závěru, že jde o věc, kterou nelze srovnávat jako srovnatelný případ.

77. Ve věci [anonymizováno] projednával Evropský soud pro lidská práva věc, v níž exekuční řízení bylo neefektivní, protože exekučnímu řízení bránili zaměstnanci dlužníků i policie. Zaměstnanci dlužníků fyzicky bránili soudním vykonavatelům v provedení soupisu movitého majetku dlužníků, policie několikrát odmítla soudním vykonavatelům pomoci při jejich následných pokusech o zabavení právě tohoto majetku, proto musela být exekuce odložena. Jedná se tak o zcela jinou situaci než v posuzovaném případě, kdy exekuce byla znemožněna nemajetností povinné.

78. Ve věci [Anonymizováno] rozhodoval Evropský soud pro lidská práva (věc stížnosti č. 17739/09) o odškodnění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o valorizaci důchodu právní předchůdkyně žalobkyně trvajícímu v nalézací fázi od roku 1994 do ledna 2004 a v exekuční fázi od června 2004 do ledna 2005, předmětem exekuce byla částka 30 364 EUR. Zde však zásadní část řízení probíhala v nalézací fázi, kdy existoval spor o výši důchodu, a tedy i skutečná nejistota ohledně toho, jak řízení dopadne. Samotné exekuční řízení trvalo jen 6 měsíců a (byť tvoří jeden celek s nalézacím řízením) tak újma byla způsobena nepřiměřenou délkou nalézacího řízení a skutečností, že stát (povinný) sám dobrovolně neplnil, oprávněná tak musela zahájit i exekuci. K rozhodnutí bylo zveřejněno i votum separatum, kde bylo zdůrazněno, že argument srovnáním s jinými případy by měl být ve věcech délek řízení používán s největší opatrností, jelikož je velmi vzácné, aby soudní řízení byla, co se týká míry složitosti, zjišťování skutkového stavu, jednání stran a průběhu jednotlivých fází, skutečně obdobná. Z těchto důvodů odvolací soud neshledal klíčové prvky shodné – zde nejistota ohledně existence práva byla ukončena pravomocným rozhodnutím v nalézacím řízení, povinnou osobou nebyl stát a žalobce si při zahájení exekuce měl být vědom rizika reálné nevymahatelnosti pohledávky, neboť povinná mu předtím nevrátila peněžní prostředky.

79. Pokud jde o případ [anonymizováno] tak předmětem odškodnění je konkurzní řízení, což je typově jiné řízení a nelze toto srovnávat s případem odškodnění délky exekučního řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouho kvůli nemajetnosti povinné. Proto také nejde o věc srovnatelnou s nyní projednávanou věcí.

80. V odvolacím řízení předložil odvolatel materiály týkající se stížnosti [anonymizováno]. V dané věci jde o odškodnění civilního nalézacího řízení týkajícího se majetkového sporu, které trvalo více než 12 let a dále probíhalo, přičemž soud o věci vůbec meritorně nerozhodl. Jde tedy o odškodnění řízení jiného typu, oproti nyní projednávané věci a s odlišnými skutkovými okolnostmi popsanými shora. Nejde o srovnatelnou věc.

81. Před skončením jednání před odvolacím soudem odvolatel argumentoval též rozhodnutím ve věci [Anonymizováno] s tím, že průtahy v délce osmi let, šesti měsíců a sedmi let, pro které byly případy projednávány u Nejvyššího soudu byly nepřiměřené. Žalobce k tomu tvrdil, že šlo o odškodnění za nalézací řízení. Z uvedeného je patrno, že je dána odlišnost k nyní projednávané věci, která nebyla projednávána před Nejvyšším soudem a kde takové průtahy v nalézacím řízení nebyly zjištěny. Nejde o srovnatelnou věc.

82. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 137/2018), že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

83. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě na č. l. 31 p.v. spisu namítla, že došlo k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, což odůvodnila tím, že řízení vedené u Okresního soudu ve [adresa], pod sp. zn. [sp. zn.] bylo pravomocně skončeno [datum].

84. K uvedenému je zapotřebí uvést, že nalézací řízení bylo zahájeno [datum] a skončilo [datum]. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011 vyplynulo, že úvaha o integritě řízení včetně vykonávacího je omezena na posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění (§ 31a odst. 3 písm. a/ zákona). Nelze ji však využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3 věta druhá zákona), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. bod III., čl. 2 uvedeného Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011). Z výše uvedeného vyplývá, že nalézací a vykonávací řízení, jež výsledek nalézacího řízení vykonává podle pokynů oprávněné osoby, lze posuzovat z hlediska celkové délky řízení dohromady, co do posouzení promlčení nároku je však na obě řízení třeba pohlížet samostatně. V tomto konkrétním případě však k promlčení nedošlo, protože nalézací řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé a neexistující nárok se nemohl promlčet (do [datum] nebylo možno po žalobci požadovat, aby uplatnil nárok z titulu odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou nalézacího řízení, neboť v uvedené době žádnou takovou újmu ještě nemohl pociťovat). Protože nalézací řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, nemůže zde obstát důvodnost námitky promlčení.

85. Proto byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř. včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

86. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Plně procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení za vyjádření k podanému odvolání, za přípravu na jednání před odvolacím soudem a za účast u jednání před odvolacím soudem (§ 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tj. 3× po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyly zjištěny důvody pro její prodloužení.

87. V dané věci nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., čehož se žalobce domáhal. Moderační právo je mimořádný procesní institut a nesmí být nadužíván. Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2130/2016, usnesení sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, cit. výše, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Výjimečnost použití moderačního práva a obezřetný přístup k jeho uplatňování, jímž nesmí být zasaženo do práva účastníka na spravedlivé řízení dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod, akcentuje ve své judikatuře též Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4677/12, uveřejněný pod č. 73/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uvedené zmírňovací právo soudu je třeba vykládat nejen ve vztahu k účastníkovi, v jehož prospěch soud rozhoduje, ale zároveň i ve vztahu k ostatním, zejména k tomu, který by jinak měl za normálního běhu událostí právo na náhradu nákladů řízení. Soud musí zkoumat všechny okolnosti konkrétní věci, osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení, pravidla morálky a ekvity. Tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená vzniklé bez přičinění účastníků. Důvody pro uplatnění moderačního práva musí být posouzeny ad hoc v každé konkrétní věci a širších souvislostech.

88. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu nevyplývají důvody hodné zvláštního zřetele, pro aplikaci ustanovení podle § 150 o. s. ř. Celková výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů činí celkem 2 400 Kč. Odvolací soud však zejména uvážil, jak to konstatoval již soud I. stupně, že důvodem zaplacení daně z převodu nemovitosti (částka vymáhaná exekučně) byl zajišťovací převod práva, kterým si žalobce zajistil svoji půjčku proti povinné dlužnici, jakož i konkrétní smluvní podmínky půjčky a zajišťovacího převodu práva, jak bylo naznačeno shora.

Poučení