25 Co 43/2025 - 76

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 351 633,50 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2024, č.j. 15 C 128/2024-58, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zamítavém výroku o věci samé (I) co do úroku z prodlení za dobu od 7. 8. 2024 do 6. 11. 2024 a co do částky 265 101 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 7. 11. 2024 do zaplacení potvrzuje, co do částky 86 532,50 Kč s úrokem z prodlení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 86 532,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 7. 11. 2024 do zaplacení vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 630 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala 351 633,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 7. 8. 2024 do zaplacení (výrok I), a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka] (dále též jen „odškodňované řízení“).

3. Žalovaná souhlasila, že došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, za což žalobkyni již před zahájením řízení vyplatila částku 48 366,50 Kč, kterou považuje za adekvátní okolnostem případu. Navrhla proto žalobu zamítnout.

4. Soud prvního stupně zjistil tento skutkový stav: Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 6. 5. 2024. Žalovaná dospěla k závěru, že celková délka odškodňovaného řízení byla nepřiměřená a vyplatila žalobkyni z tohoto titulu 48 366,50 Kč již před zahájením tohoto řízení.

5. Obvodní soud v bodě 3. odůvodnění podrobně rozepsal průběh odškodňovaného řízení a shrnul, že původní žalobce (tj. manžel žalobkyně) se žalobou z 4. 6. 2013 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady spol. [právnická osoba] Nejprve městský a vrchní soud rozhodovaly o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků (zaplacen 14. 3. 2014). Usnesením ze dne 8. 4. 2015 soud přerušil řízení postupem dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení zahájeného rovněž manželem žalobkyně u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], vrchní soud rozhodnutí k odvolání žalobce změnil usnesením ze dne 2. 12. 2015. Jednání nařízené na den 25. 5. 2016 bylo zrušeno proto, že žalobce dne 13. 5. 2016 vznesl námitku podjatosti soudkyně, vrchní soud usnesením ze dne 1. 8. 2016 rozhodl, že soudkyně vyloučená není. Manžel žalobkyně zemřel [datum], odškodňované řízení bylo usnesením ze dne 10. 11. 2016 přerušeno do pravomocného skončení dědického řízení, k čemuž došlo 4. 5. 2017. Městský soud rozhodl dne 31. 7. 2017 o pokračování s [tituly před jménem] [jméno FO] na straně navrhovatele, resp. vrchní soud rozhodl usnesením z 24. 5. 2018, že v řízení na straně žalobce bude pokračováno rovněž se zdejší žalobkyní (právní moc dne 2. 7. 2018). První jednání se uskutečnilo 7. 11. 2018, řízení bylo přerušeno na návrh účastníků, dne 6. 11. 2019 soud rozhodl na návrh žalobců o pokračování v řízení. Druhé jednání proběhlo 22. 1. 2020, při třetím jednání dne 17. 6. 2020 účastníci navrhli přerušení řízení dle § 110 o. s. ř., usnesením ze dne 14. 6. 2021 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, dne 1. 7. 2021 soud žalobce vyzval k upřesnění petitu, čtvrté jednání se konalo 3. 11. 2021 a jednání bylo přerušeno na 3 měsíce za účelem mediace, jednání nařízení na 26. 1. 2023 se neuskutečnilo z důvodu zdravotní indispozice soudce. Usnesením ze dne 24. 3. 2023 bylo řízení na návrh účastníků přerušeno, na základě zpětvzetí žaloby ze dne 2. 8. 2023 městský soud usnesením ze dne 9. 10. 2023 řízení zastavil (právní moc dne 28. 12. 2023).

6. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na ust. § 1, § 5 písm. a/, b/, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/.

7. Celkovou dobu řízení prvostupňový soud vypočetl na 10 let a 6 měsíců. Řízení pro přehlednost rozdělil na dvě fáze, přičemž první fází řízení je období, ve kterém na straně žalobce vystupoval pouze právní předchůdce žalobkyně (tj. od dne podání žaloby dne 4. 6. 2013 do nabytí právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví dne 2. 7. 2018).

8. Ke kritériu složitosti věci konstatoval, že věc byla opakovaně rozhodována soudy I. a II. stupně. Průtahy se odehrály v období od 2. 7. 2014 do 8. 4. 2015, následně došlo k dalším prodlevám, zapříčiněným nekoncentrací úkonů jako např. pouhé rozeslání rozhodnutí odvolacího soudu a nařízení jednání až po třech měsících na termín za další dva měsíce apod. V první fázi bylo řízení procesně složitější, neboť soudy rozhodovaly o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a námitce podjatosti soudkyně, městský soud musel opakovaně vyzývat žalovaného k vyjádření, po úmrtí žalobce bylo nutno vyčkat na skončení dědického řízení. Vzhledem k blízkým rodinným vazbám žalobkyně a jejího předchůdce je možné význam této fáze řízení hodnotit jako pro oba obecně srovnatelný. Druhé období lze charakterizovat jako období mimosoudních jednání účastníků, na návrh účastníků bylo řízení přerušeno dle § 110 o.s.ř. či z důvodu mediace od 24. 11. 2018 do 8. 11. 2019, od 3. 7. 2020 do 16. 6. 2021, od 27.11.2021 na 3 měsíce a od 14. 4. 2023 do zpětvzetí žaloby dne 2. 8. 2023; v tomto období již nelze shledat průtahy či období nečinnosti.

9. Subjektivně soud hodnotil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako zvýšený, neboť původnímu žalobci bylo v době zahájení řízení 77 let, stejně tak vysokého věku dosáhla i žalobkyně. Obecně pak význam předmětu řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vyhodnotil jako standardní s tím, že nejedná o řízení s presumovaným zvýšeným významem (jimiž jsou zejména řízení trestní, pracovněprávní, opatrovnická, řízení ve věcech osobního stavu nebo řízení ve věcech náhrady škody na životě či na zdraví).

10. Celkovou délku řízení shledal obvodní soud vzhledem k průběhu první fáze nepřiměřenou a přistoupil k posouzení výše odškodnění v penězích. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud postupoval v intencích stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 a rozsudku Nejvyššího sp. zn.: 30 Cdo 3945/2014, podle kterého při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka (§ 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.), je na místě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil. Tuto částku je poté třeba vydělit počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo – a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Za další část řízení, od smrti původního účastníka až do konce řízení, náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky.

11. K období od 4. 6. 2013 do 2. 7. 2018 soud dospěl k základní částce 65 333 Kč s tím, že za 1 rok řízení náleží částka 16 000 Kč (resp. za první dva roky řízení náleží částka o polovinu nižší), neboť celková délka řízení přesáhla již délku deseti let, zároveň se nejednalo řízení trvající extrémně dlouhou dobu. S ohledem na procesní a hmotněprávní složitost řízení za uvedené období soud snížil částku o 15 % (bylo rozhodováno osvobození od soudních poplatků, námitce podjatosti, procesním nástupnictví). Zároveň soud základní částku navýšil o 10 % z důvodu vysokého věku původního žalobce i žalobkyně. Výsledná výše zadostiučinění žalobkyně za 1. fázi řízení tak činí 31 033,50 Kč.

12. Při stanovení výše zadostiučinění za druhou fázi řízení (od 3. 7. 2018 do 28. 12. 2023) dospěl soud k základní částce 86 667 Kč s tím, že za jeden rok řízení náleží částka 16 000 Kč, neboť celková délka řízení přesáhla délku deseti let. Tato základní částka pak byla snížena o 80% z důvodu, že od vstupu žalobkyně a jejího syna do řízení účastníci pouze mimosoudně jednali, řízení bylo opakovaně na jejich žádost přerušováno, zároveň probíhala mediace, soud se pouze opakovaně dotazoval na stav řízení, na žádost obou procesních stran nejednal. Dále soud základní částku snížil o 10 % s ohledem na sdílenou újmu, když se jednalo o blízký příbuzenský vztah, oba nástupci činili společná podání a společně přistoupili na ukončení řízení zpětvzetím žaloby. Soud opět základní částku navýšil o 10 % z důvodu vysokého věku žalobkyně. Základní částka tak byla celkem ponížena o 80 %. Výsledná výše zadostiučinění za 2. fázi řízení tak činí 17 333 Kč.

13. Pokud jde o námitku ekonomického ukazatele odkázal soud na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018. Odškodnění nemajetkové újmy ze strany Evropského soudu pro lidská práva je v řádech stále shodné s původním stanoviskem Cpjn 206/2010. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá tak vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Argument žalobkyně, že by se mělo při stanovení zadostiučinění za nepřiměřenou délku přihlédnout k růstu mezd je tak nesprávný, neboť i nejistota ohledně výsledku řízení vzniká kontinuálně po dobu průběhu řízení.

14. Protože stejná částka již byla žalobkyni vyplacena v rámci mimosoudního projednání nároku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

15. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., žalované přiznal náhradu za 3 úkony po 300 Kč (výrok II).

16. Proti tomuto rozsudku podala včas přípustné odvolání žalobkyně a navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě zcela vyhoví. Soudem přiznanou satisfakci považuje za příliš nízkou, zpochybňuje výpočet a zejména snížení odškodnění o 80 %, které neodpovídá adekvátně zhodnocené nečinnosti soudu. Nic jiného, než mimosoudní vyřešení nebylo možné, protože oběma stranám bylo z průběhu řízení jasné, že soud není ochoten ani schopen rozhodnout. Tamní žalovaný při mimosoudním jednání argumentoval mimo jiné i tím, že pokud bude žalobkyně trvat na meritorním rozhodnutí soudu, tak se výsledku pravděpodobně nedočká. Mimosoudní jednání účastníků přitom soudu nebránilo rozhodnout, navíc řízení bylo přerušeno jen 2 roky, přesto soud ani jednou během 10 let nerozhodl. Žalobkyně svým jednáním naopak zásadně urychlila soudní řízení, neboť jinak by nebylo skončeno doposud; bylo by pro ni však výhodnější, kdyby soud normálně fungoval. Zdůraznila to, že soud nezohlednil nezákonné přerušení řízení z 4/2015, které bylo zrušeno vrchním soudem s pokynem, aby městský soud konal. Na nedůvodné prodlužování řízení postupem městského soudu poukázal vrchní soud rovněž dne 13. 6. 2016, aniž městský soud adekvátně reagoval. Postup městského soud vedl k tomu, že žalobkyně ztratila důvěru v to, že by soud mohl spor v přiměřené době vyřešit. Jako základní částku by tak měl odvolací soud použít 20 000 Kč ročně a základní částku již nemodifikovat. Poukázala i na znehodnocování peněz inflací, které má za následek reálné snižování odškodnění, pokud soudy používají hodnoty uvedené ve Stanovisku Cpjn 206/2010. Poukázala na to, že soud nezohlednil věk a zejména soudu známý zdravotní stav jejího právního předchůdce (od 9/2011 mu byly přiznány výhody III. stupně ZTP/P) a porušil tak povinnost věc projednat přednostně. Má za to, že soud nezohlednil ani její vysoký věk, ani to že soud řízení bezdůvodně protahoval. Po skutkové stránce se jednalo o jednoduchou věc, jednalo se o obvyklé řízení bez přeshraničního prvku či potřeby znaleckého zkoumání, soud za celou dobu učinil jen několik procesních zcela rutinních úkonů. Právní předchůdce žalobkyně byl šikanován společníky společnosti [právnická osoba], což by nenastalo, pokud by soud v přiměřené době rozhodl.

17. Žalovaná navrhla napadené rozhodnutí potvrdit jako věcně zcela správné. Ohledně inflace odkázala na ustálenou a stále aktualizovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

18. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že jen odvolání žalobkyně je opodstatněné.

19. Soudem prvého stupně zjištěný skutkový stav ohledně průběhu odškodňovaného řízení odpovídá obsahu spisu, současně nikdo z účastníků proti skutkovým zjištěním soudu v odvolacím řízení nebrojí, proto odvolací soud proto v podrobnostech na skutkové závěry soudu prvního stupně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku v bodě 5 odůvodnění pro stručnost odkazuje, když pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry znovu opisovat (bod 3. odůvodnění prvostupňového rozsudku). Odvolací soud jen zpřesňuje, že ani při jednom soudním jednání v odškodňované věci nebyla přečtena žaloba a nebylo ani zahájeno dokazování. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci až 28. 12. 2023, neboť jej soud opomněl zaslat též žalobkyni, což způsobilo prodloužení řízení o 2,5 měsíce.

20. Pokud jde o právní hodnocení věci, tak soud prvého stupně použil přiléhavou právní normu v odpovídajícím znění. Odvolací soud dodává, že objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se stát nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) odpovědnostní titul (zde tvrzen nesprávný úřední postup), 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem majetkové újmy. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozené. Lze pak souhlasit s tím, že v případě prokázání existence odpovědnostního titulu v podobě nepřiměřené délky řízení se vznik újmy u poškozeného presumuje.

21. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 Odpšk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Nemajetková újma sama je subjektivní kategorií obtížně definovatelná, objektivně komplikovaně vyjádřitelnou a o to složitěji prokazatelnou. Právo na přiměřenou náhradu/zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemá exaktní podstatu a že nemůže být nikdy dokonale bezezbytku ve smyslu úplné restituce naplněno. Spravedlivé a rozumné vypořádání záleží na individuálním zhodnocení toho, v čem poškozeným tvrzená újma ve vztahu k němu spočívá, v jaké zadostiučinění ve smyslu reparačními jí odpovídá; nemajetková újma obvykle spočívá v navození psychicky negativních stavů, v dopadech do společenské pověsti a cti poškozeného. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, nebo rozsudek ve věci Frydlender proti Francii[velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII) a jen po zohlednění těchto kritérií, (která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk) pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, § 27). Z těchto závěrů vychází též judikatura Nejvyššího soudu stanovující postup, jenž má k posouzení přiměřenosti délky řízení a k určení přiměřené výše finančního zadostiučinění vést (viz Stanovisko Cpjn 206/2010). Z konstantní judikatury dovolacího soudu tak vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se totiž kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

23. Závěr obvodního soudu o délce odškodňovaného řízení je nutno korigovat na deset let a sedm měsíců (od 4. 6. 2013 do 28. 12. 2023). Obligatorní důvod přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se týkal jen doby od 10. 11 2016 (kdy bylo řízení přerušené, neboť zemřel žalobce) do 4. 5. 2017 (kdy skončilo řízení o pozůstalosti); ohledně tohoto vedlejšího řízení nebyla zjištěna jeho nepřiměřená délka, navíc zásadní vliv na délku odškodňovaného řízení nemělo; jeho doba se do celkové doby řízení započítává (viz Cpjn 206/2010).

24. Prvním ze zákonných kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je složitost řízení. Složitost řízení je dána jednak počtem instancí, které jsou do řízení zapojeny a jednak ve složitosti řízení jako takové – srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 282., shodně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a další. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] uzavřel: „Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Je lhostejné, má-li být na základě podaného opravného prostředku řešena otázka týkající se rozhodování věci samé, nebo i jen otázka procesní. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka], vyslovil, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž jeho celkovou délku. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2138/2009), avšak jen tedy, není-li nutnost projednání věci další instancí vyvolána výlučně nesprávným rozhodnutím soudu. Při zvažování významu kritéria složitosti věci tak zpravidla není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. V tomto případě nebylo vydáno ani jedno rozhodnutí ve věci samé, dvě instance rozhodovaly jen o žádosti o osvobození od soudních poplatků, o odvolání do přerušení řízení a odvolání do procesního nástupnictví, ve všech 3 případech byla odvolání podána důvodně a prvostupňová rozhodnutí byla změněna; v odškodňovaném řízení nedošlo k žádné kasaci (natož z kvalifikovaného důvodu). Navíc vrchní soud rozhodoval o nedůvodné námitku podjatosti (což mělo vliv na prodloužení řízení o 2,5 měsíce, z čehož však 1 měsíc byl zapříčiněn postupem soudkyně městského soudu, viz dále). S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem odvolací soud uzavřel, že instanční složitost se na délce řízení projevila ne zcela zanedbatelným způsobem.

25. V tomto případě pak řízení nezatěžovala ani nadměrná procesní aktivita účastníků, doručování nebylo spojeno se žádnými obtížemi, dokazování ani nezapočalo. Z pohledu procesní složitosti je tak nutno na řízení pohlížet jako na standardní.

26. Pokud jde o hmotněprávní složitost, tak odškodňované řízení s ohledem na jeho předmět obecně nelze považovat za simplexní, byť se jedná o běžný spor pro specializovaný úsek krajského soudu. S ohledem na to, že řízení nepokročilo ani do fáze zahájení dokazování, tak odvolací soud z obsahu spisu neodvodil důvody, pro které by mělo být po hmotněprávní stránce složitější nebo jednodušší než v jiných obdobných věcech. Závěr o složitosti řízení se projevuje tak, že toto kritérium vliv na úvahy o přiměřenosti délky řízení nemá.

27. Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Žalobkyně (ani její právní předchůdce) nikdy nevyužila žádného prostředku k odstranění tvrzených průtahů, avšak poškozenému nelze přičítat k tíži, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. K tomu odvolací soud dodává, že bylo povinností soudu činit úkony směřující k vyřízení věci a po účastnících řízení nelze požadovat, aby soud urgovali, aby se jejich věcí zabýval. Je úkolem státu zorganizovat své soudnictví způsobem, který zaručí, že právo účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nebude porušováno. S ohledem na uzavření mimosoudní dohody nelze počínání účastníků při mimosoudním jednání považovat za obstrukci, naopak k uzavření dohody skutečně došlo. Tato skutečnost měla nepochybně výrazný pozitivní účinek na délku řízení, neboť došlo ke skončení řízení zastavením pro zpětvzetí žaloby a nikdo z účastníků se proti tomuto rozhodnutí neodvolal. Odvolací soud tak uzavřel, že toto kritérium výraznější vliv na délku řízení nemělo.

28. Třetím z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je postup orgánů veřejné moci. Postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci, například průtahům. Ten je v případě soudů v občanskoprávním řízení definován maximou stanovenou v § 6 o.s.ř., podle kterého soud v řízení postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Na délku řízení mělo nepochybně vliv to, že obvodní soud nesprávně posoudil otázku podmínek pro osvobození původního žalobce od soudních poplatků (prodloužení řízení od podání odvolání dne 9. 9. 2013 do vydání výzvy k zaplacení soudního poplatku 10. 3. 2014), že přerušil řízení bez splnění zákonných předpokladů (od vydání usnesení o přerušení dne 8. 4. 2015 do rozhodnutí odvolacího soudu dne 2. 12. 2015) a že nesprávně rozhodl o procesním nástupnictví (prodloužení doby řízení o odvolací fázi od 17. 8. 2017 do 2. 7. 2018), stejně jako nečinnost (od 2. 7. 2014 do 8. 4. 2015, kdy však bylo jen vydáno rozhodnutí o přerušení řízení později změněné vrchním soudem) a jeho nekoncentrovaný postup v řízení (zejména to, že nesnažil kumulovat účelně úkony, takže po doručení usnesení o nepodjatosti soudce v srpnu 2016 přistoupil k nařízení jednání na den 14. 12. 2016 až dne 12. 10. 2016, přičemž žalobce zemřel již [datum], k odstranění vad žaloby přistoupil až 1. 7. 2021 apod.), které ani po více než 10 letech nesměřovalo k meritornímu rozhodnutí. Žalobkyně se výslovně dovolala obsahu přípisu Vrchního soud v [adresa], který již v průběhu odškodňovacího řízení dne 13. 6. 2016 při vracení spisu bez věcného vyřízení upozornil, že nesprávným postupem dochází k neodůvodněnému prodloužení řízení a zvýšení nákladů. Odvolací soud zdůrazňuje, že soudním ping-pongem je míněn stav, kdy jsou rozhodnutí nižších soudů soudy vyšších stupňů opakovaně rušena. V posuzovaném případě jen vrchní soud vyzval obvodní soud, aby byla odstraněna vada ve vyjádření soudkyně k námitce podjatosti, řízení tím bylo prodlouženo o necelý měsíc (první předložení věci 26. 5. 2013, druhé pak 23. 6. 2016). Z důvodu úmrtí žalobce bylo řízení přerušeno od 10. 11. 2016, důvody přerušení řízení pominuly 4. 5. 2017, soud o pokračování rozhodl až dne 31. 7. 2017 a to ještě z iniciativy strany žalující. Důvodnost podávání opravných prostředků je dle ustálené judikatury nutno podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci, který v tomto případě byl jedním z projevů neefektivního postupu prvostupňového soudu a měl znatelný vliv na délku řízení. K opakovaným přerušováním řízení dle § 110 o. s. ř. lze připomenout, že podmínkou pro přerušení řízení je to, že se přerušení nepříčí účelu řízení, který je vyjádřen v § 6 o. s. ř., přičemž za posouzení splnění podmínek pro přerušení řízení je odpovědný soud.

29. Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je význam předmětu řízení pro poškozeného. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj v sázce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci P. proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci F. proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII), je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Přitom platí, že dané kritérium postihuje vše, co bylo pro účastníka dotčeného řízení „v sázce“. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného je obecně třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Zvýšený význam posuzovaného řízená je dán typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná, což však v posuzovaném případě nebylo ani tvrzeno. Význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo sp. zn. 30 Cdo 2107/2023). Právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném řízení bojoval proti vyvádění majetku z s. r. o., kde byl společníkem; jedná se tedy o majetkový spor se standardním významem. Nejistota žalobkyně o tom, jak odškodňované řízení dopadne, nadále přetrvávala až do mimosoudního vyřešení, resp. do okamžiku zpětvzetí žaloby dne 2. 8. 2023, neboť pak již bylo zřejmé, že řízení bude zastaveno.

30. Úvaha o snížení výše zadostiučinění je na místě v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení, a to zejména v situaci, kdy účastníci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“ (srov. stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, publikovaný pod č. 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1649/2016). V tomto případě je význam řízení modifikován sdílením újmy žalobkyně s jejím synem (druhým právním nástupcem původního žalobce). S ohledem na to, že do řízení po smrti původního žalobce vstoupili jeho dědici, byla jejich újma nesena dvěma osobami, které navíc byly v úzkém rodinném vztahu, což nutně mělo na dopady délkou posuzovaného řízení způsobené útrapy vliv, neboť matka a syn se mohli v jejich snášení vzájemně podpořit. Z tohoto důvodu tak odvolací soud považuje za důvodné základní částku zadostiučinění snížit o–10 %.

31. Dalším typovým hlediskem zvýšeného významu řízení je věk a zdravotní stav účastníka řízení, původní žalobce byl nemocný senior (soudu bylo známo z žádosti o osvobození od soudních poplatků) a poškozená žalobkyně je rovněž žena vyššího věku (aktuálně 82 let). Z tohoto důvodu zdejší soud navýšil základní částku rovněž o 10 %.

32. Spekulaci žalované o tom, že jednání o mimosoudním vyřízení sporu svědčí o sníženém významu řízení, odvolací soud nepřisvědčil. Žalobkyně si sice „mohla být jista“, že v době mimosoudního vyjednávání nerozhodne, ale tato jistota souvisela spíše s dosavadním průběhem řízení a nijak nesnižovala nejistotu o tom, zda bude žaloba shledána důvodnou či nikoliv. Úporná snaha žalobkyně o vyřešení věci naopak svědčí o tom, že řízení pro žalobkyně nebylo nepodstatné.

33. Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěrem, že chování ostatních společníků společnosti [právnická osoba] nelze podřazovat pod kritérium postupu soudu v řízení a ani významu řízení pro účastníků, neboť stát za mimoprocesní jednání těchto osob neodpovídá. Útoky společníků souvisely s celkovou atmosférou ve společnosti, jejímž důsledkem bylo jednak podávání žalob právním předchůdcem žalobkyně a jednak nepřátelské chování ostatních společníků, které však nebylo následkem odškodňovaného řízení a ani jeho délky.

34. Z uvedeného je tak zřejmé, že na celkové délce posuzovaného soudního řízení deset let a sedm měsíců se negativně podílel zejména neefektivní postup prvostupňového soudu. Právě proto odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]) a že satisfakce formou konstatování porušení práva žalobkyně není dostatečná (viz též Stanovisko zn. Cpjn 206/2010 publikovaného pod Rc 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 158/2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).

35. Z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii lze vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám (srovnej Stanovisko, bod V., rozsudek Nejvyššího soud ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). Ze Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka[Anonymizováno]15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12).

36. K požadavku na valorizaci: Ohledně inflace, resp. požadavku na valorizaci základní sazby, žalobkyně nic nového (nad rámec toho, co již bylo vypořádáno rozhodnutími Nejvyššího soudu) neuvádí, proto lze na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu plně odkázat. Relevantní pro výši sazby jsou částky, které ukládá ESLP platit státům, a v tomto směrů žalobkyně s žádnou argumentací či důkazy o navýšení odškodňování újmy ze strany ESLP nepřišla. Srov rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1916/2023, nebo sp. zn. 30 Cdo 1885/2024, sp. zn. 30 Cdo 3197/2024 a tam citovanou judikaturu. Zejména pak odvolací soud odkazuje na recentní rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, kde Nejvyšší soud zevrubně vyložil, že neshledává důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti či snížení hodnoty peněz vlivem inflace. Důvody pro odchýlení se od uvedené judikatury odvolací soud neshledal (§ 13 o. z.).

37. Pokud jde o konkrétní výpočet výše finančního zadostiučinění, s ohledem na nepřiměřenou délku odškodňovaného řízení, považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně za odpovídající základní částku 16 000 Kč za rok, resp. pro první dva roky ve výši 50 % této základní částky.

38. Výpočet částky přiměřeného odškodnění podle názoru odvolacího soudu vypadá následovně: z odškodňované délky řízení deset let a sedm měsíců se neodečítá žádná doba přerušení řízení. Odškodňované řízení je však nutno rozdělit na tři fáze odlišujícími se základními prvky podstatnými z hlediska nemajetkové újmy žalobkyně.

39. Jak správně uvedl již obvodní soud, původnímu žalobci vznikala újma jediná, výše zadostiučinění by pro procesní nástupce původního účastníka řízení neměla přesahovat výši zadostiučinění, jež by za tutéž část řízení náležela jejich právnímu předchůdci. Za období od 4. 6. 2013 do 1. 7. 2018 (tj. 5 let a 1 měsíc) vypadá výpočet následovně: 2 x 8 000 Kč + 3 x 16 000 Kč + 1 333 Kč, tj. základní částka 65 333 Kč.

40. Částka, k níž soud dospěje součinem základní částky a celkové doby řízení počítané v letech (příp. měsících), se sice následně upravuje v důsledku působení jednotlivých kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud již shora vysvětlil, že hmotněprávní a procesní složitosti řízení a jednání žalobkyně délku odškodňovaného řízení neovlivnily, proto na výpočet konečné částky nemají žádný vliv. Z důvodu instanční složitosti jsou důvody o modifikaci základní částky zadostiučinění o–5 %. Význam řízení pro tehdejšího žalobce vyvolaný jeho věkem a zdravotním stavem odůvodňuje navýšení základní náhrady zvýšil o +10 %. Klíčovým negativním faktorem délky v této fázi řízení byl neefektivní postup městského soudu, což odůvodňuje modifikaci základní částky o +30 %. Satisfakce, která by za uvedený úsek řízení náležela právnímu předchůdci žalobkyně činí 65 333 Kč + 35 %, tj. celkem 88 200 Kč, z čehož polovina činí 44 100 Kč.

41. Za období od 2. 7. 2018 do 2. 8. 2023 (tj. 5 let a 1 měsíc) je výpočet následující: 5 x 16 000 + 1 x 1 333 Kč = 81 333 Kč. Ani v tomto období kritérium složitosti řízení a jednání žalobkyně nemají na výpočet konečné částky žádný vliv. Význam řízení pro žalobkyni vyvolaný jejím věkem odůvodňuje navýšení základní náhrady zvýšil o +10 %, faktor sdílené újmy je důvodem pro snížení základní částky o–10 %. Pokračoval však neefektivní postup městského soudu, který lze popsat jako pouhé monitorování snahy účastníků o vyřešení předmětu jejich sporů, což odůvodňuje modifikaci základní částky o +10 %. Satisfakce za uvedenou fázi řízení činí 89 466 Kč. Odvolací soud nemůže souhlasit s tím, jak obvodní soud prostřednictvím modifikace základní částky o 80 % z důvodu mimosoudního jednání přenesla na žalobkyni odpovědnost za délku odškodňovaného řízení a tím ji vlastně potrestal za to, že účastníci věc vyřešili mimosoudně. Je to právě soud, kdo je odpovědný za řádný a bezprůtahový průběh řízení, postup soudu by měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci (v souladu s čl. 38 bod 2 Listiny základních práv a svobod) a nebylo povinností soudu přerušovat řízení, ale měl naopak posoudit, zda se přerušení řízení nepříčí rychlé a účinné ochraně práv; mimo to soudní jednání účastníků nebránilo soudu věc projednat a rozhodnout.

42. A konečně za období od 2. 8. 2023 do 28. 12. 2023 (tj. 5 měsíců) je výpočet následující: 5 x 1 333 Kč = základní částka 6 665 Kč, kritérium složitosti řízení a jednání žalobkyně nemají na výpočet konečné částky žádný vliv, význam řízení pro žalobkyni vyvolaný jejím věkem odůvodňuje navýšení základní náhrady zvýšil o +10 %, faktor sdílené újmy je důvodem pro snížení základní částky o -10%, vymizení nejistoty a právního důvodu pro vedení sporu s ohledem na mimosoudní dohodu projektující se v procesní podobě do zpětvzetí žaloby odůvodňuje modifikaci z pohledu významu řízení o -85 %, postup orgánu státní moci se negativně projevil v tom, že sice soud rozhodl v přiměřené době, ale nezaslal rozhodnutí všem účastníkům, což prodloužilo řízení o 2,5 měsíce, co odůvodňuje navýšení satisfakce o +5%. Modifikovaná náhrada tak činí 1 333 Kč.

43. Nemajetkové újmě žalobkyně tak odpovídá relutární satisfakce ve výši 134 899 Kč.

44. Žalobkyně již obdržela 48 366,50 Kč. Rozdíl obou částek (134 899 Kč a 48 366,50 Kč) pak činí 86 832,50 Kč.

45. Zamítnutí požadavku na úrok z prodlení za dobu od 7. 8. 2024 do 6. 11. 2024 je v souladu s ust. § 15 OdpŠk. Podle § 15 OdpŠk je stát povinen toliko nahradit škodu do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Marným uplynutím této lhůty se stát ocitá v prodlení a ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost (sankce) zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. bod 10 Stanoviska zn. Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/200, nebo sp. zn. 30 Cdo 3151/2016. Podle ustálené judikatury poškozená má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnila postupem podle § 14 OdpŠk bez ohledu na to, kdy žalovaná její žádost vyřídila. Z obsahu spisu vyplývá (a mezi účastníky není ani sporné), že žalobkyně doručila výzvu ve smyslu § 14 OdpŠk žalované dne 6. 5. 2024, žalovaná tak měla lhůtu k plnění až do 6. 11. 2024 (§ 605 odst. 2 o.z.) a dnem 7. 11. 2024 se tak ocitla v prodlení. Výše úroku z prodlení byla určena podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

46. Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé v rozsahu příslušenství za dobu do 6. 11. 2024 a v rozsahu jistiny 265 101 Kč s příslušenstvím od 7. 11. 2024 Kč potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a v rozsahu částky 86 532,50 Kč úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 7. 11. 2024 změnil tak, že žalobě vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

47. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009. Zástupce poskytl žalobkyni v řízení před soudem prvního stupně celkem 3 účelné úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání před soudem prvního stupně). V odvolacím řízení pak zástupce žalobkyně vykonal 2 účelné úkony právní služby (odvolání do věci samé, účast na jednání odvolacího soudu), tarifní hodnotu pro první 4 úkony právní služby (tj. uskutečněné do 31. 12. 2024) je částka 50 000 Kč odvolací soud určil podle § 9 odst. 4 písm. a) AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), kdy odměna za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč (§ 7 AT). Tarifní hodnotou za poslední úkon (účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 4. 2025) je částka 86 532,50 Kč dle § 9a odst. 2 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 4 580 Kč za úkon, takže odměna zástupce činí 16 980 Kč. Dále náklady žalobkyně tvoří náhrada hotových výdajů zástupce ve smyslu § 13 odst. 4 AT 1 650 Kč (4 x 300 Kč + 1 x 450 Kč) a zaplacený soudní poplatek za žalobu 2 000 Kč; její celkové náklady se tak rovnají 20 630 Kč.

48. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o.s.ř. s tím, že odvolací soud má za to, že o 12 dnů delší, než zákonná lhůta není pro žalobkyni nadměrně zatěžující a neúměrně ji neznevýhodňuje, když úrok z prodlení je jí přiznán až do úplného zaplacení dluhu. Odvolací soud vzal pak v potaz to, že povinnost k plnění je ukládána odvolacím rozhodnutím, které nebývá právní moci již doručením, a dále též specifika plnění ze státního rozpočtu. O místě k plnění nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení