25 Co 49/2024 - 240

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyní Mgr. Miroslavy Lanžhotské a JUDr. Miluše Krejzlíkové ve věci žalobce: [právnická osoba] IČO: [IČO] se sídlem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] proti: žalovaný: [právnická osoba]., IČO: [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [jméno] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 C 3/2023-189 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 8 228 Kč k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území a obci [název] o výměře [číslo] m2, odděleného z pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území a obci [název] geometrickým plánem č. [číslo] ze dne [datum], vyhotoveného společností [právnická osoba] a. s. se sídlem [adresa] který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.)

2. Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobce k náhradě nákladů ve prospěch žalovaného v částce [částka] (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že [jméno FO] jakožto tehdejší vlastník pozemku p. č. [číslo] a [číslo] v katastrálním území [adresa] uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba]. nájemní smlouvu, na jejímž základě předal uvedené pozemky nájemci do užívání. Následně práva a povinnosti jmenovaného nájemce (včetně výstavby autobazaru) přešly na společnost [právnická osoba] společnost s ručením omezeným (později [právnická osoba] spol. s r. o. a poté [právnická osoba], s. r. o.). Před uzavřením nájemní smlouvy byla v terénu zaměřena hranice mezi pozemky p. č. [číslo] a [číslo], která byla v terénu označena „umělými mezníky“; tyto pak byly zaneseny do geometrického plánu ze dne [datum] zpracovaného [jméno FO], kde byly označeny č. [hodnota]. Tento geometrický plán musel být pronajímateli [jméno FO] znám, neboť byl uložen ve sbírce listin katastrálního úřadu k žádosti nájemce. Dne [datum] došlo k uzavření Dodatku č. [hodnota] nájemní smlouvy, jehož součástí byl geometrický plánek, na němž byla také vymezena hranice mezi pozemky p. č. [číslo] a [číslo], aby také spojnicí mezi body č. [hodnota] Pronajímateli musely být známy místní poměry včetně průběhu hranice mezi pozemky p. č. [číslo] kdy navíc v blízkosti této lokality v této době bydlel a dosud bydlí. Příslušný stavební úřad dne [datum] vydal stavební povolení pro stavbu – vybudování zpevněné plochy za účelem prodeje osobních vozů, kanceláře, nezbytného technického vybavení a přípojek na inženýrské sítě v [adresa] na pozemku p. č. [číslo] (vlastní areál) a na pozemcích p. č. [číslo], [číslo] a [číslo] (přípojky na inženýrské sítě). Jako stavebník vystupoval společnost [právnická osoba]. (později [právnická osoba] společnost s ručením omezeným). Jednateli stavebníka (investora) byly v době výstavby [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Ještě před vydáním stavebního povolení proběhlo místní šetření, jehož se zúčastnil i nájemce, stavebník (investor) i projektant. Vedení hranice mezi pozemky p. č. [číslo] a [číslo] se přitom v projektové dokumentaci předložené stavebníkem (investorem) shodovala s geometrickým plánem; i po tomto místním šetření se tudíž mohl s projektem a celou výstavbou podrobněji seznámit pronajímatel. Stavební úřad vydal dne [datum] kolaudační rozhodnutí – o povolení k užívání areálu autobazaru. Z odůvodnění kolaudačního rozhodnutí bylo lze seznat, že stavba obsahovala i oplocení autobazaru ze strojového pletiva na ocelových sloupcích. Před vydáním kolaudačního rozhodnutí opět proběhlo místní šetření ([datum]), jehož se zúčastnil mimo jiné i pronajímatel. Areál autobazaru se z části nachází na pozemku p. č. [číslo], tj. na jeho části oddělené pro potřeby tohoto řízení geometrickým plánem z [datum], kdy posledně uvedený pozemek je fakticky „připlocen“ ke zbylé části autobazaru na pozemku p. č. [číslo]. Od vydání kolaudačního rozhodnutí ([datum]) je areál autobazaru soustavně využíván pro svůj účel v jeho faktických hranicích včetně pozemku p. č. [číslo]. Žalobce na základě kupní smlouvy ze dne [datum] nabyl od prodávajícího [jméno FO] do vlastnictví pozemky p. č. [číslo] o výměře [hodnota] m, [číslo] o výměře [hodnota] m a [číslo] o výměře [hodnota] m, to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec [adresa]. Kupní smlouvu ze dne [datum] žalobce získal od společnosti [právnická osoba], spol. s r. o. vlastnické právo k objektu občanské vybavenosti č. p. [číslo] situovanému na pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území a obci [adresa].

4. Žalobce dovozoval své vlastnické právo k předmětnému pozemku (p. č. [číslo]) z vydržení. Soud prvního stupně si nejprve položil otázku, zda do vydržení vydržecí doby lze započítat i dobu, po kterou byl podle úsudku žalobce oprávněným držitelem předmětného pozemku (p. č. [číslo]) jeho právní předchůdce [jméno FO]. Soud prvního stupně uzavřel, že tomu tak není. Podtrhl, že žalobcův právní předchůdce coby dědic nenabyl na základě rozhodnutí dědického soudu o vypořádání dědictví (viz usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka]) vlastnictví k předmětnému pozemku (p. č. [číslo]) sousedícímu s pozemkem p. č. [číslo]. Žalobcův právní předchůdce nejednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil. Při posuzování dobré víry je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Žalobcův právní předchůdce nemohl být (oprávněným) držitelem předmětného pozemku, neboť u něj absentovala vůle s věcí nakládat jako s vlastní je faktické ovládání věcí – panství nad věcí. Ještě před uzavřením nájemní smlouvy ze dne [datum] totiž proběhlo v terénu zaměření hranice mezi pozemky p. č. [číslo] a [číslo], která byla v plenéru označena „umělými mezníky“ č. [hodnota] a ty pak byly přeneseny do geometrického plánu vyhotoveného [jméno FO] dne [datum]. Přinejmenším ve dvou případech se osobně zúčastnil místního šetření, kdy byl přítomen i projektant, a ve druhém případě ([datum]) krátce před vydáním kolaudačního rozhodnutí ([datum], kdy již na hranici mezi pozemky p. č. [číslo] a [číslo] bylo vybudováno oplocení ze strojového pletiva na ocelových sloupcích; oplocení se přitom od doby výstavby nepřemístilo.

5. Soud prvního stupně se zaobíral i tím, zda sám žalobce (bez započtení vydržecí doby jeho právního předchůdce) vydržel vlastnické právo k předmětnému pozemku p. č. [číslo]. Na takto položenou otázku opět odpověděl záporně s odůvodněním, že již v roce 2008 byl tehdejším vlastníkem sousedního pozemku p. č. [číslo] – společností [právnická osoba] s. r. o., konkrétně jejího jednatele [jméno FO] v nesrovnalosti ohledně vlastnických hranic autobazaru. Jmenovaný jednatel upozornil žalobce na skutečnost, že hranice autobazaru přesahují do pozemku p. č. [číslo] a že je tudíž část tohoto pozemku k autobazaru neoprávněně „připlocena“. Jednatel uvedené společnosti zopakoval své výhrady adresované žalobci i písemně v dopisech ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Neuběhla-li do roku 2008, kdy předestřeným způsobem byla zpochybněna oprávněnost žalobcovy držby předmětného pozemku, zákonem stanovená vydržecí doba v trvání 10 let od nabytí vlastnického práva k pozemku p. č. [číslo] (dne [datum] – právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí), nemohl se žalobce stát z titulu vydržení vlastníkem předmětného pozemku.

6. Vzhledem k tomu, že v případě žalobce byla již v roce 2008 zpochybněna oprávněnost jeho držby, nelze dovodit ani podmínky pro mimořádné vydržení podle § 1095 o. z.

7. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zohlednil výsledek sporu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), což znamenalo, že náhradovou povinností zatížil neúspěšného žalobce. Při stanovení sazby odměny advokáta žalovaného použil tarifní hodnotu ve výši [částka] (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu), a nikoli tarifní hodnotu [částka], odrážející tržní cenu předmětného pozemku dle odborného vyjádření společnosti [právnická osoba] reality holding, a. s. (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu). Argumentoval, že žalovaný předložil stanovisko realitní kanceláře až po vyhlášení napadeného rozsudku ([datum]), kdy si předsedkyně senátu vyhradila právo určit výši nákladů až v písemném vyhotovení rozhodnutí, konkrétně v podání ze dne [datum]. Žalobce tak neměl možnost se při jednání ke stanovisku realitní kanceláře vyjádřit. Kromě toho v průběhu řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] předložil žalovaný stanovisko téže realitní kanceláře k ceně předmětného pozemku ke dni [datum] v ceně [částka] za 1 m ke dni [datum], zatímco jeho procesní protivník – společnost [právnická osoba]. předložila odborné vyjádření realitní kanceláře [právnická osoba] s. r. o., podle něhož cena za 1 m předmětného pozemku činila ke dni [datum] pouhých [částka].

8. Proti rozsudku se odvolali žalobce i žalovaný.

9. Žalobce brojil vůči výroku napadeného rozsudku o věci samé a na něm závislému nákladovému výroku. Soudu prvního stupně vytýkal, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že v důsledku toho spočívá rozsudek na nesprávném právním posouzení věci. Přednesl, že jeho právní předchůdce [jméno FO] držel předmětný pozemek nejpozději od roku 1994, kdy byl na něm vybudován a zkolaudován autobazar. Ze svědecké výpovědi právního předchůdce vyplynulo, že byl přesvědčen, že autobazar i s oplocením stál výlučně na jeho pozemcích a že ho nikdo neupozornil, že část oplocení či autobazaru přesahovala přes jeho pozemky na pozemek cizí. Z výpovědí bývalých vlastníků pozemku p. č. [číslo] [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] pak vyplynulo, že o žádném problému s tzv. přeplocením vůbec nevěděli, a že nikoho na tuto skutečnost tudíž nemohli upozornit. Existence přeplocení si dle svědeckých výpovědí nebyli vědomi ani jednatelé dřívějšího nájemce pozemku a vlastníka staveb tvořících autobazar, tj. společnost [právnická osoba] s. r. o. V průběhu desetileté vydržecí doby, počínající nejpozději v roce 1994, žalobcova právního předchůdce nemohla v jeho dobré víře zviklat žádná právně významná skutečnost. Žalobce měl za to, že vynaložení obvyklé opatrnosti není rozhodným kritériem pro posouzení oprávněnosti držby z pohledu vydržení, nicméně jeho právní předchůdce se choval obezřetně, jako vlastník pozemku neporušil žádnou právní povinnost, nebyl stavebníkem, který by stavěl v rozporu s projektovou dokumentací. Žalobce namítal, že soud prvního stupně při posouzení oprávněnosti držby ze strany jeho právního předchůdce vycházel z pouhých domněnek a kladl na oprávněného držitele vyšší požadavky než zákonodárce. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce věděl o zvětšení plochy autobazaru, a není tu relevantního důvodu pochybovat o jeho věrohodnosti. Zdůraznil, že v pochybnost se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Stojí za povšimnutí, že případného nesouladu mezi stavebním povolením a reálným provedením zpevněné plochy autobazaru a jeho oplocení, si nevšiml ani stavební úřad a stavbu zkolaudoval. Na jeho právního předchůdce přitom nelze klást vyšší požadavky než na stavební úřad, který vykonává státní správu a je nadále potřebnou odborností. Pro posouzení dobré víry žalobcova právního předchůdce není rozhodné ani to, že bydlel (a bydlí) v blízkosti autobazaru, a že dle závěru soudu prvního stupně jsou mu tak známy místní poměry. Na místě samém se před zahájením stavby autobazaru rozléhalo pouze pole a v terénu nebyly patrny žádné historické hranice, které by pozemky p. č. [číslo] a [číslo] oddělovaly. Po uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] se stal namísto právního předchůdce oprávněným držitelem žalobce, pročež k vydržení předmětného pozemku žalobcem došlo nejpozději v roce 2004. Žalobce by bylo lze považovat za oprávněného držitele i bez toho, že by se mu nezapočítala doba oprávněné držby jeho právního předchůdce, a k vydržení by pak došlo v roce 2009. K prolomení jeho dobré víry mohlo dojít nejdříve v roce 2013, kdy však již byl vlastníkem předmětného pozemku. Výpověď svědka [jméno FO], který uvedl, že o zabrání předmětného pozemku informoval žalobcova jednatele ústně již v roce 2008, nelze považovat za věrohodnou. Nebylo prokázáno, že by se sám žalobce či jeho právní předchůdce ujali držby lstí či v důsledku porušení právní povinnosti. Žádal, aby napadený rozsudek byl změněn tak, že žalobě na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku bude vyhověno.

10. Žalovaný svým odvoláním napadl toliko nákladový výrok rozsudku pod bodem II. Namítal, že tarifní hodnota setu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu odvíjí od tržní ceny předmětného pozemku zjištěné stanoviskem realitní kanceláře, tj. z ceny [částka], a nikoli z tarifní hodnoty určené podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tj. [částka]. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. I ÚS 3281/22, z něhož mimo jiné vyplývá, že jsou-li předmětem právního úkonu věci ocenitelné penězi, nelze vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 advokátního tarifu. Uvedl, že cenu předmětu sporu doložil odborným posouzením, a že soudu prvního stupně tudíž nepříslušelo takto určenou cenu zpochybňovat toliko odkazem na rozpornost podkladů založených v jiném soudním řízení. Pokud soud prvního stupně nepřijal odborné posouzení realitní kanceláře, mohl vyjít z kupní smlouvy ze dne [datum], na jejímž základě žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemkům p. č. [číslo], [číslo] a [číslo]. Žádal, aby napadený rozsudek byl v odvoláním dotčeném nákladovém výroku změněn tak, že směrodatným kritériem pro stanovení tarifní hodnoty bude tržní cena předmětu sporu podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

11. Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobcově odvolání s napadeným rozsudkem ve výroku o věci samé pod bodem I ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. S odkazem na recentní judikaturu dovolacího soudu přijal za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně vyřčené v odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podaly oprávněné osoby a včas a že odvolání byla přípustná a obsahovala všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

13. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

14. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

15. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v době po dobu 3 let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost.

16. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odst. 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

17. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

18. Podle § 132 o. s. ř. důkaz ohodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

19. Soud prvního stupně správně podřadil souzenou věc pod právní režim zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), neboť daný právní poměr týkající se věcných práv, jakož i práva a povinnosti z něj vzešlé před dnem 1. 1. 2014, se posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 1 a 2, § 3081 o. z.). Z pohledu potencionálního nabývacího titulu v podobě mimořádného vydržení pak správně aplikoval § 1095 o. z.

20. Nosným odvolacím důvodem ze strany žalobce byla namítaná pochybení soudu prvního stupně při hodnocení jím provedených důkazů, což se mělo promítnout i do nesprávného právního posouzení věci (viz § 205 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Dlužno podotknout, že občanské soudní řízení je v oblasti dokazování ovládáno zásadou přímosti, kdy hodnocení důkazů náleží soudu, který provádí dokazování.

21. Hodnocení důkazů ve smyslu shora citovaného ustanovení § 132 o. s. ř. se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoli.

22. Odvolací soud neshledal, že by se soud prvního stupně při hodnocení jím provedených důkazů jakkoli neřídil pravidly upravenými v § 132 o. s. ř. z pohledu důležitosti toho kterého důkazu, zákonnosti či pravdivosti (věrohodnosti). Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně, přesvědčivě a instruktivně vyložil důvody, pro které měl skutečnosti právně významné pro meritorní rozhodnutí za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Šlo-li o existenci oprávněné držby na straně žalobcova právního předchůdce, podrobně vyložil důvody, pro které nenalezl dobrou víru. Vyšel přitom z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle něhož je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém považovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Soud prvního stupně správně konstatoval, že dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy ve (skutkovém) omluvitelném důvodu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vzniku věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící. Soud prvního stupně správně pokračoval, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci; v případě pozemku lze takto nabýt oprávněnou držbu i tehdy, jestliže tento pozemek nebyl předmětem dědického řízení, avšak sousedil s pozemkem, který držitel nabyl v dědickém řízení, a to za předpokladu, že se dědic ujal jeho držby a přitom jednal v omluvitelném omylu, že jde o část pozemku, který zdědil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010). V daném případě tomu však nebylo, neboť z pohledu shora citované ustanovení § 129 odst. 1 obč. zák. zde nebyly naplněny zákonem požadované předpoklady v podobě vůle s věcí nakládat jako s vlastní a faktického ovládání věci – panství nad věcí. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména body 63 až 66) detailně vyjevil důvody pro přijetí závěru o absenci dobré víry a tím i oprávněné držby na straně žalobcova právního předchůdce; odvolací soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.

23. Soud prvního stupně rovněž správně uzavřel, že oprávněnou držbu k předmětnému pozemku nenabyl ani sám žalobce (viz bod 61 odůvodnění napadeného rozsudku). V průběhu desetileté vydržecí doby totiž žalobce nemohl nemít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc – předmětný pozemek patří, protože jednatel společnosti [právnická osoba] s. r. o. [jméno FO], slyšen jako svědek, vypověděl, že již v roce 2008 žalobce výslovně upozornil na skutečnost, že hranice autobazaru přesahují do pozemku p. č. [číslo] a že je tedy část tohoto pozemku k autobazaru neoprávněně připlocena. Soud prvního stupně opět v intencích § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. pečlivě odůvodnil, proč jmenovanému svědkovi uvěřil, a proč nepřijal skutkové zjištění, že svědek upozornil žalobce na zmíněné nesrovnalosti písemně až v listinách z let 2013 a 2014 (viz č. l. 62 až 67 spisu), tj. teprve v době, kdy žalobce podle svého úsudku nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením již v roce 2009.

24. Správný je i skutkový právní závěr soudu prvního stupně o nenaplnění zákonných předpokladů pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku ze strany žalobce z titulu mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.

25. Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem i při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V obecné rovině lze žalovanému přitakat, že při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta za poskytnutí honorované právní služby se primárně za tarifní hodnotu považuje cena věci (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), a nikoli hodnotu [částka], nelze-li hodnotu věci či práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, tj. v souzené věci částku [částka] (§ 9 odst. 1, odst. 3 písm. a/ a odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu). Za pramen zjištění ceny věci nelze přitom považovat výhradně znalecký posudek coby nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, ale není vyloučeno, aby soud pro účely ocenění sporem dotčených nemovitostí využil např. účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV ÚS 2688/15). Soud prvního stupně však správně postřehl, že žalobce nedostal šanci vyjádřit se ke stanovisku realitní kanceláře v otázce ocenění předmětného pozemku, protože žalovaný předložil ono stanovisko realitní kanceláře spolu s vyúčtováním nákladů řízení až poté, kdy soud prvního stupně při jednání konaném [datum] vyhlásil rozsudek s tím, že žalobce uznal povinným zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, v částce, jejíž výše bude specifikována v písemném vyhotovení rozsudku. V této fázi řízení již žalobci nezbýval prostor, aby adekvátně rozporoval takto zjištěnou cenu předmětného pozemku. Soud prvního stupně rovněž správně dodal, že v jiném řízení, jehož se zúčastnil žalovaný, byla obvyklá cena předmětného pozemku určena stanovisky různých realitních kanceláří diametrálně odlišně. Vyjdeme-li z nižší ceny předmětného pozemku za 1 m2 ve výši [částka], nečinila by cena pozemku jako celku ani [částka] dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, nýbrž [částka]).

26. Odvolací soud se zřetelem na shora uvedené závěry napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

27. Vzhledem k tomu, že se žalovaný s úspěchem ubránil žalobcovu odvolání, vznikl mu na jeho úkor nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů této fáze řízení (§ 137, § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Jednalo se o odměnu advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast na jednání před odvolacím soudem [datum]) v sazbě po [částka], dvě paušální náhrady jeho hotových výdajů po [částka] a o náhradu za daň z přidané hodnoty [částka], tj. celkem [částka] (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. d/ a g/, § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu).

Poučení