25 Co 77/2025 - 148

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Václava Nekoly v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 12. 2024, č. j. 12 C 160/2024-105 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 9 208 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 12 C 160/2024-105, Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníci nemovitostí, každý se spoluvlastnickým podílem , a to 1) pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 39 m2, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. - objekt k bydlení - chata, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], a 2) na základě geometrického plánu pro změnu hranic pozemku č. [hodnota] nově vytyčeného pozemku parc. č. [Anonymizováno]- trvalý travní porost, o nové výměře 164 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] (dále jen také jako „předmětné nemovitosti“ či „sporné pozemky“, případné „sporné nemovitosti“), každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti . Výrokem II. rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 32 172,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí s tím, že jsou oprávnění dědicové, a tedy právní nástupci [jméno FO], narozeného [datum], zemřelého [datum] (dále také jen jako „zůstavitel“), kterému ke dni jeho smrti svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Předmětné nemovitosti nebyly s konečnými důsledky v rámci dědického řízení vypořádány. Žalobci dále tvrdili, že mají naléhavý právní zájem na určení jejich spoluvlastnictví, neboť jinak nelze nemovitosti chránit a učinit je vlastnictvím žalobců, kdy navíc žalovaný hodlá stavbu, která je součástí jedné z nemovitostí, odstranit. Soud prvního stupně uzavřel, že zůstavitel nemohl užívat předmětné nemovitosti v dobré víře a nemohl se objektivně domnívat, že mu vlastnické právo svědčí, nikdy se tak nestal poctivým držitelem. Nejsou tedy splněny podmínky pro řádné vydržení předmětných nemovitostí. Dovodil pak, že v projednávané věci nejsou splněny ani podmínky pro mimořádné vydržení předmětných nemovitostí. Zůstavitel byl dopisem právní předchůdkyně žalovaného ([jméno FO]) ze dne 10. 6. 2011 vyzván, aby do 30. 9. 2011 objekt (chatu) uvolnil. V říjnu 2018 byla pak podána žaloba na určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Nelze tak učinit závěr o tom, že by zůstavitel (žalobci) nemovitosti poklidně, bez výhrad evidovaného vlastníka, užíval po dobu alespoň 20 let. Soud prvního stupně věc právně kvalifikoval ve smyslu § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) podle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1, 2, 3, § 135a odst. 1, 2, § 47 odst. 1, 2 ,3, § 198 odst. 1, 2, § 199 odst. 1, 2, § 205 odst. 1, 2, § 399 odst. 1, 2 a § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vždy v platném znění, a § 1089, § 1090 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1092 a § 1095 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti shora uvedenému rozsudku podali včasné odvolání žalobci. V něm zejména uvedli, že v projednávané věci je nutné přihlédnout k tehdejší legislativě i politické situaci. Podstatná je vůle subjektů upravit nějakým, možná formálně právně nedokonalým, způsobem svá vzájemná práva a povinnosti ohledně sporných nemovitostí. Jedná se zejména o dopis [jméno FO] z roku 1982, kdy vyzývá zůstavitele ke sjednání nápravy ohledně sporných nemovitostí tak, aby bylo „vlastnictví“ převedeno na něj, na který navazuje samotná kupní smlouva z roku 1983, která je doplněna dotazníkem a čestným prohlášením. Pokud pomineme právní nedokonalost, je vůle právního předchůdce žalobců a právní předchůdkyně žalovaného, učiněná v letech 1982 a 1983, zřetelná, a to legalizovat oprávněnost užívání pozemku s chatou zůstavitelem tak, aby se cítil a fakticky choval jako vlastník. Za toto právní předchůdce taktéž řádně zaplatil. Z uvedeného právního jednání je patrná následná dobrá víra zůstavitele v oprávněnost užívání těchto nemovitostí. Dalším podstatným dokumentem je smlouva o dočasném užívání pozemku ze dne 23. 4. 1990, jejíž význam soud prvního stupně vykládá nesprávně. Tento dokument je podstatný zejména co do prokázání dobré víry zůstavitele v oprávněnost držby. Tato smlouva byla uzavřena se zůstavitelem, nikoliv s [jméno FO]. V okamžik uzavírání této smlouvy bylo se zůstavitelem jednáno jako s osobou oprávněnou k předmětným nemovitostem. V článku IX. této smlouvy se [adresa] navíc zavázalo provést změny v evidenci nemovitostí na [adresa] a tím bylo vše pro zůstavitele v podstatě vyřešeno, neboť neměl důvod pochybovat, že v podstatě státní orgán příslušné kroky neučiní. K uzavření této smlouvy byl [Jméno žalobce A] starší vyzván ze strany [adresa] dopisem ze dne 13. 11. 1989. [jméno FO] nebyla o tomto jakýmkoliv způsobem vyrozuměna, neboť neměla k předmětným nemovitostem jakýkoliv právní nárok a vztah. K tomuto úkonu dala usnesením ze dne 7. 2. 1989 souhlas členská schůze [adresa]. Smluvní typ nazvaný jako smlouva o dočasném užívání byl co do pozemků v té době jediným možným užívaným smluvním typem, na základě kterého byly pozemky vlastníkům nemovitostí v podstatě „propůjčovány“, protože socialistická legislativa neumožňovala, aby jakýkoliv pozemek na území ČSSR byl ve vlastnictví soukromého subjektu. Následně však došlo ke změnám v legislativě a tyto pozemky byly ponechány ve vlastnictví dosavadních dočasných uživatelů. Došlo tedy k transformaci vlastnictví a právní předchůdce tak oprávněně očekával, že se tomu tak stalo i v případě předmětného pozemku. Navíc za situace, kdy se veškeré změny v katastrálním operátu zavázalo učinit [adresa]. Tento stav dokládá i sdělení [adresa] ze dne 22. 5. 1989 [jméno FO] staršímu o tom, že byla schválena jeho žádost o dočasném užívání pozemku, a že musí na vlastní náklady nechat pozemek znovu zaměřit a nechat vyhotovit nový geometrický plán s tím, že poté bude možné pozemek do dočasného užívání přenechat. [Jméno žalobce A] starší vše splnil a pozemek mu byl přenechán. Následně po změně legislativy mělo přejít dočasné užívání do vlastnictví. Výše uvedené tedy opět utvrzuje dobrou víru zůstavitele, že je osobou oprávněnou k užívání nemovitostí jako vlastník, neboť toto se v podstatě rovnalo dnešnímu právu vlastnickému. Držba předmětného pozemku a vybudované rekreační chaty trvala nepřetržitě od roku cca 1960 do jeho smrti v roce [Anonymizováno]. Po celou tuto dobu nebyl zůstavitel kýmkoliv vyzván, že nemovitosti užívá neoprávněně. Naopak s ním bylo všemi subjekty a státními orgány jednáno jako s vlastníkem. Žalovaný o opaku nepředložil jediný relevantní důkaz podporující jeho tvrzení, až na jakýsi „podivný dopis“ z roku 2011. Žalobci sporují pravost tohoto dopisu. Okolnosti odeslání tohoto dopisu nasvědčují tomu, že byl vyhotoven ex post. Tento dopis se nikdy nedostal do dispozice zůstavitele, nikdy mu nebyl doručen a ani zůstaviteli ani žalobcům nebyl do začátku soudního řízení znám. Navíc měl být odeslán z pošty 193 00, tedy [adresa], kde se [jméno FO] nikdy nezdržovala. Ta bydlela v sousedství předmětných sporných nemovitostí a vždy, když cokoliv potřebovala, sdělila to zůstaviteli osobně. Navíc, i kdyby tento dopis existoval, a i kdyby soud prvního stupně pojal názor, že vydržet nemovitost šlo až od 1. 1. 1992, neměl by na běh vydržecí lhůty žádný vliv a význam, protože sporné nemovitosti by byly vydrženy k 1. 1. 2002. Pokud by byl vzat v potaz i institut mimořádného vydržení, kdy se dobrá víra nezkoumá, v intencích nového občanského zákoníku by k němu nepochybně došlo (ač si jsou žalobci vědomi toho, že tato úprava vešla v účinnost později). Žalobci odkázali na stanovisko Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) v nálezu ze dne 6. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 293/02. Ústavní soud v něm uzavírá, že vydržecí dobu lze započíst i před 1. 1. 1992. Uvádí, že nelze přehlédnout, že držba na základě zákona č. 131/1982 Sb., který měnil starý občanský zákoník, byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Úprava starého občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. držbu uskutečněnou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. Pro započítávání vydržení je nutné zohlednit ustanovení § 865 odst. 3 starého občanského zákoníku. Jde o možnost započítávání vydržecí doby uběhlé před 1. 4. 1983. Dle uvedeného nálezu jsou žalobci toho názoru, že vydržecí doba uplynula již před 1. 1. 1992 a následně po 1. 1. 1992 došlo k vydržení, aniž by znovu musela od začátku běžet nová vydržecí doba, započítala se tak již uběhlá vydržecí doba. Dále žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) sp. zn. 31 Cdo 1529/2024, který vyslovil, že právo osobního užívání pozemku vzniklé podle dosavadních právních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. se k 1. 1. 1992 změnilo na fyzické vlastnictví užívající osoby. Tak tomu bylo i v případě právního předchůdce žalobců. Rovněž odkázali na § 3066 o. z. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a zjistil, že odvolání není důvodné.

4. Odvolací soud předně konstatuje ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobci mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení dle § 80 o. s. ř., neboť tvrdí, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, v katastru nemovitostí je však stále zapsán jako vlastník žalovaný. Svého vlastnického práva, resp. zápisu jako vlastníka, se žalobci mohou domoci pouze touto žalobou (v situaci, kdy tak žalovaný odmítá učinit případným souhlasným prohlášením a vlastnické právo žalobců neuznává). Odvolací soud v tomto směru rovněž odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně ohledně naléhavého právního zájmu, uvedené v odstavci 49. odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Soud prvního stupně dokazováním zjistil, že zůstavitel od roku 1969 do své smrti v roce [Anonymizováno] užíval předmětné nemovitosti včetně zahradní kůlny, kterou na vlastní náklady v letech 1970-1975 bez příslušného stavebního povolení přestavěl na rekreační chatu. Nemovitosti užíval se souhlasem právní předchůdkyně žalovaného [jméno FO]. V roce 1983 právní předchůdkyně žalovaného podepsala se zůstavitelem smlouvu, která je svým obsahem smlouvou kupní a jejímž předmětem byl sporný pozemek č. [Anonymizováno] včetně kůlny. Tato kupní smlouva nebyla řádně registrována dle tehdejší právní úpravy a nedošlo tak k zápisu změny vlastníka do příslušných evidencí. Smlouvou o dočasném užívání pozemků ze dne 23. 4. 1990 byly sporné pozemky ze strany [adresa] převedeny do dočasného bezplatného užívání zůstaviteli. Sporné pozemky v roce 2015 nabyla v rámci pozůstalosti po [anonymizováno], která je téhož roku darovala žalovanému. V rámci předběžného šetření před soudním komisařem k majetku po zůstavitelu uvedli žalobci sporné pozemky jako pozemky náležejí do dědictví po zůstaviteli.

6. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud zcela ztotožňuje s tím, že má oporu v provedeném dokazování. Zjištěný skutkový stav věci pak nedoznal změn ani v rámci odvolacího řízení.

7. Podle § 47 odst. 2, 3 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná registrací. Je-li rozhodnutí záporné, smlouva se ruší. Nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo k registraci, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili.

8. Podle § 47 odst. 2, 3 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1992 jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím, je smlouva účinná registrací. Nebyl-li podán do tří let od uzavření smlouvy návrh na rozhodnutí podle odstavců 1 a 2, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili.

9. Podle § 47 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1993, jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Nebyl-li podán do tří let od uzavření smlouvy návrh na rozhodnutí podle odstavce 1, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili.

10. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

11. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

12. Podle § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím, nejde-li o převod do socialistického vlastnictví.

13. Podle § 134 odst. 1, 3 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

14. Podle § 135a odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2).

15. Podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou zřídí právo osobního užívání. Podle odst. 3 tohoto ustanovení takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.

16. Podle § 399 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost věc kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít a zaplatit za ni prodávajícímu dohodnutou cenu. Dohodnutá cena koupené věci nesmí přesahovat cenu stanovenou podle cenových předpisů. Nelze-li cenu takto určit, nesmí dohodnutá cena koupené věci překročit cenu téhož nebo srovnatelného druhu nové věci, za níž se věc prodává v obchodě v době uzavření smlouvy; v ostatních případech nesmí dohodnutá cena podstatně překročit obvyklou cenu, odpovídající povaze věci.

17. Podle § 198 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 30. 4. 1990 právo osobního užívání pozemků slouží k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídí, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit zahrádku; toto právo je možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto stavby jsou již vystavěny nebo zahrádky zřízeny. Právo osobního užívání není časově omezeno a přechází na dědice. Právo osobního užívání se zřizuje za úhradu; bezplatně se zřizuje jen na podkladě ustanovení § 135a odst. 2, anebo stanoví-li to zvláštní předpis.

18. Podle § 199 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 může být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek. Půdy určené k jiným účelům, zejména půdy zemědělské, nesmí být ke zřízení práva osobního užívání použito. K stejnému účelu může být v osobním užívání občana jen jeden pozemek.

19. Podle § 205 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání vznikne občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Rozhodnutí vydává okresní národní výbor. Na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání anebo na základě toho, že občanovi vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání podle ustanovení § 135a odst. 2, uzavře dohodu o zřízení práva osobního užívání s občanem národní výbor nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohoda musí mít písemnou formu; je k ní třeba registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství.

20. Podle § 872 odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tím není dotčeno.

21. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

22. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

23. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

24. Podle § 1092 o. z. se do vydržecí doby ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.

25. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

26. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

27. Odvolací soud se plně shoduje nejen se skutkovým stavem, zjištěným soudem prvního stupně, ale rovněž s jeho právní kvalifikací, pokud jde o hodnocení soudu prvního stupně ve vztahu k uplatňovanému řádnému vydržení vlastnického práva s tím, že ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že podmínky pro vydržení vlastnického práva žalobců, resp. jejich právního předchůdce (zůstavitele) k předmětným nemovitostem splněny nebyly, neboť zde chyběla jeho dobrá víra a zůstavitel nebyl a ani nemohl být poctivým držitelem. V tomto směru odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně, uvedené v odstavcích 50. až 60. odůvodnění napadeného rozsudku.

28. Rekapituluje, že zůstavitel sice užíval sporné pozemky nepřetržitě od roku 1969 do své smrti v roce [Anonymizováno], přestavěl na vlastní náklady a bez stavebního povolení kůlnu, která na jednom z nich stála, na rekreační chatu, a hradil pojistku, to vše se souhlasem právní předchůdkyně žalovaného [jméno FO]. S tou dokonce ohledně pozemku parc. č. [Anonymizováno], na kterém chata stála, uzavřeli v roce 1983 kupní smlouvu. Kontraktační proces však nedokončili a uvedená smlouva nebyla registrována státním notářstvím dle tehdejších platných právních předpisů (§ 134 odst. 2 a § 47 odst. 2, 3 obč. zák., ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991) tak, aby nabyla účinnosti. K převodu vlastnického práva na zůstavitele tak nedošlo bez ohledu na případné finanční vyrovnání, které dle tvrzení žalobců zůstavitel takto uhradil právní předchůdkyni žalovaného a které nadto nebylo ani prokázáno. Žalobce se tak i dle přesvědčení odvolacího soudu nemohl objektivně domnívat, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí. Jak správně poznamenává soud prvního stupně, právní předchůdci účastníků si museli být vědomi toho, že k převodu je zapotřebí ještě dalších kroků, které neučinili (viz i důkaz např. dotazníkem a čestným prohlášením). Se zůstavitelem nebyla uzavřena ze strany státu (okresní národní výbor) dohoda o osobním užíváním předmětných nemovitostí v intencích shora uvedených ustanovení obč. zák., která by po 1. 1. 1992 zakládala jeho vlastnické právo k těmto nemovitostem. Takovou dohodou pak nemůže být dohoda o dočasném užívání pozemků, kterou zůstavitel uzavřel v roce 1990 s [adresa] dle § 63 zákona č. 90/1988 Sb., v platném znění, kdy se právo tohoto dočasného užívání na vlastnické právo netransformovalo.

29. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že zůstavitel nemohl být ve smyslu ust. § 130 odst. 1 obč. zák., v platném znění, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu předmětné nemovitosti patří, tudíž nemohl být (a to po celou dobu své držby) jejich oprávněným držitelem. Lze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně (včetně jím citované judikatury), že byť by u zůstavitele (žalobců) byla splněna zákonná desetiletá lhůta potřebná pro vydržení nemovitostí (§ 134 odst. 1 obč. zák., v platném znění), žalovaný nemohl být v tzv. omluvitelném (v daném případě právním) omylu, pokud jde o jeho dobrou víru, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. K nabytí vlastnického práva zůstavitele, potažmo žalobců, k předmětným nemovitostem, formou (řádného) vydržení tak nedošlo.

30. K otázce případného mimořádného vydržení vlastnického práva žalobců, resp. jejich právního předchůdce (zůstavitele) k předmětným nemovitostem, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že podmínky § 1095 ve spojení s § 3066 o. z. v daném případě naplněny nebyly, nicméně z jiných než soudem prvního stupně uváděným důvodů. Ten se otázkou mimořádného vydržení zabývá v odstavci 61. odůvodnění napadeného rozsudku. Správně uzavírá, že k mimořádnému vydržení nemohlo v případě předmětných nemovitostí zásadně dojít dříve než uplynutím pěti let ode dne 1. 1. 2014, tj. ke dni 1. 1. 2019. Závěr o tom, že zůstavitel předmětné nemovitosti mimořádně nevydržel pak spojuje s tím, že zůstavitel byl dopisem právní předchůdkyně žalovaného ([jméno FO]) ze dne 10. 6. 2011 vyzván, aby do 30. 9. 2011 objekt (chatu) uvolnil, v říjnu 2018 pak byla podána žaloba k určení vlastnictví předmětných nemovitostí (sp. zn. 16 C 320/2018), a nelze učinit závěr o tom, že by zůstavitel (žalobci) nemovitosti poklidně, bez výhrad evidovaného vlastníka, užíval po dobu alespoň 20 let. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožňuje. [Anonymizováno]. Podle usnesení NS ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 179/2025: „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a přístupném, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. [Anonymizováno]. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. [Anonymizováno]. Dále se pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. [Anonymizováno]. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. [Anonymizováno]. S uvedenými závěry nekoresponduje úvaha dovolatelky, dle níž by mimořádnému vydržení mělo zabránit i podání žaloby na určení vlastnického práva držitelem. Takové jednání držitele totiž nelze kvalifikovat jakožto právně relevantní způsob zpochybnění jeho držby. Naopak, jak již bylo nastíněno výše to, že držitel později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemůže mít bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Samotnému podání určovací žaloby držitelem (žalobci) nelze samo o sobě přikládat účinky fikce nepoctivého úmyslu, tak jak je předpokládá § 995 o. z. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se konstatuje, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, dovodil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se pak podává, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 o. z., větu první, podle které platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). V takovém případě pak lze zabránit mimořádnému vydržení zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (k tomu dále srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024). [Anonymizováno]. Pro poměry přítomné věci proto platí, že účinky § 995 o. z. nastávají pouze na základě žaloby směřované proti držiteli, neboť podání žaloby držitelem je projevem jeho přesvědčení o existenci vlastnického práva, nikoli důkazem jeho nepoctivého úmyslu. Naopak žaloba podaná proti držiteli jej nutí čelit zpochybnění jeho vlastnického práva a může ho upozornit na možné vady jeho držby. Pokud by pouhé podání určovací žaloby držitelem vedlo k jeho právní kvalifikaci jako držitele v nepoctivém úmyslu, jak nastiňuje dovolatelka, vznikl by paradox, kdy by držitel mohl sám sobě zhoršit postavení tím, že se domáhá svého práva. Účelem analogické aplikace § 995 o. z. je však chránit vlastníka, nikoliv penalizovat držitele za uplatňování jeho práv. [Anonymizováno]. Přiléhavost postrádá též argumentace dovolatelky, dle níž nemohla právně relevantním způsobem držbu žalobců zpochybňovat, neboť žalobci sami již podali žalobu na určení vlastnického práva, a tím jí snahu brojit proti jejich držbě znemožnili. Z obsahu spisu i dovolání je totiž zjevné, že dovolatelka držbu žalobců začala rozporovat až v průběhu přítomného řízení, a to pouze prostřednictvím své procesní obrany obsažené ve vyjádření k žalobě; toto jednání však nelze kvalifikovat jakožto nástroj, jímž může vlastník zabránit mimořádnému vydržení (viz výše). [Anonymizováno]. Jestliže odvolací soud na základě shora uvedených okolností dovodil, že žalobci vlastnické právo k pozemkům vydrželi za podmínek dle § 1095 ve spojení s § 3066 o. z., neboť drželi pozemky nikoliv v nepoctivém úmyslu nepřetržitě po dobu delší než 20 let, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež otázku vymezenou dovoláním žalované již řešila.“ 31. Odvolací soud konstatuje, že pokud tedy v projednávané věci soud prvního stupně dovozuje nemožnost mimořádného vydržení z dopisu právní předchůdkyně žalovaného Věry Studené ze dne 10. 6. 2011 a ze žaloby samotného držitele z roku 2018, tyto skutečnosti nejsou způsobilé vyvolat zánik kvalifikované držby tak, jak je podrobně rozvedeno shora v citovaném shrnujícím judikátu.

32. Odvolací soud je nicméně přesvědčen, že zůstavitel nebyl a nemohl být v době, kdy se ujal držby předmětných nemovitostí, v nikoliv nepoctivém úmyslu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkon držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu (srovnej NS 22 Cdo 3387/2021-R 15/2023 civ). Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Nepoctivým je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (srovnej NS 22 Cdo 210/2024). Vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoli nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). „Držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil (NS 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 2748/2024). V nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“.

33. Dle již částečně citovaného usnesení NS ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 210/2024: „Nepoctivým ve smyslu § 1095 ObčZ je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 ObčZ). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny… [Anonymizováno]. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní. [Anonymizováno]. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). Je nutné především zohlednit, že žalobce si byl s ohledem na text kupní smlouvy ze dne 9. 8. 2019, prostřednictvím které nabyl vlastnické právo ke stavbám nacházejícím se na pozemcích, vědom, že předmětem koupě jsou pouze stavby, a nikoliv pozemky. To plyne mimo jiné z úředního záznamu o podání vysvětlení Policii ČR ze dne 2. 10. 2020. Soudy nižších stupňů vzaly dále za prokázané, že žalobce po nabytí vlastnického práva ke stavbám, které se na pozemcích nachází, usiloval o získání právního titulu k užívání těchto pozemků (např. formou nájmu či navrhovaného převodu vlastnického práva koupí). Odvolací soud rovněž zjistil, že i všichni právní předchůdci žalobce si byli vědomi, že stavby v jejich vlastnictví se nachází na pozemcích ve vlastnictvích třetích osob. Z uvedeného se podává, že žalobce (a ani jeho právní předchůdci) nebyl držitelem pozemků nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť si od počátku byl vědom, že pozemky nejsou v jeho vlastnictví. Jinak řečeno, od počátku si byl žalovaný vědom, že užívá cizí pozemky bez právního důvodu, tedy k újmě jejich vlastníka. Proto žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemků na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.“ V podmínkách projednávané věci odvolací soud uzavírá, že zůstavitel věděl od samého počátku, kdy se ujal držby předmětných nemovitostí, že mu tyto nepatří, byl si vědom toho, že užívá cizí pozemky bez právního důvodu, pouze s formálním souhlasem právní předchůdkyně žalovaného, právě proto, že se v té době jednalo o tzv. holé vlastnictví, což vyplývá ze shora popsaného historického kontextu věci. Zůstavitel tedy jako držitel předmětných nemovitostí nemohl být v poctivém úmyslu v intencích ust. § 1095 o. z. Svévolně přestavěl kůlnu na chatu, nadto „zabral“ část dalšího pozemku právní předchůdkyně žalovaného, a celkově se tedy k újmě vlastníka předmětných nemovitostí choval tak, jako by mu tyto nemovitosti patřily. Z uvedených důvodů nepřichází v případě žalobců, resp. jejich právního předchůdce (zůstavitele) v úvahu ani mimořádné vydržení vlastnického právo k předmětným nemovitostem dle § 1095 ve spojení s § 3066 o. z.

34. Ze všech shora uvedených důvodů tak soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu v plném rozsahu zamítl.

35. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako celek podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch a náleží mu tak vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Výše těchto nákladů řízení byla soudem prvního stupně stanovena správně a odvolací soud na toto vyčíslení (včetně právní kvalifikace), uvedené v odstavci 64. odůvodnění napadeného rozsudku, pro stručnost odůvodnění tohoto rozsudku plně odkazuje.

36. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byl opět plně procesně úspěšný žalovaný. Má tedy zásadně podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalobcům. Náklady žalovaného tvoří odměna za 1 úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu dne 21. 5. 2025) při hodnotě 5 620 Kč za úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), účinné od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), vycházeno z tarifní hodnoty 113 000 Kč, 1 režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, cestovné ve výši 2 238,40 Kč na trase [adresa] a zpět dne 21. 5. 2025, náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT na cestě [Anonymizováno] a zpět dne 21. 5. 2025, tj. 900 Kč, celkem tedy 9 208 Kč po zaokrouhlení. Při určení výše cestovného vycházel odvolací soud z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu použitého vozidla a z vyhlášky č. 475/2024 Sb.

37. Odvolací soud stanovil k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení lhůtu v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo těchto nákladů bylo určeno k rukám právního zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení