25 Co 77/2025 - 191

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [tituly před jménem]. [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zdržení se zasahování do výkonu vlastnického práva, uložení opatření a o náhradu nemajetkové újmy, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 13 C 33/2022-166, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 531 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinností žalované: zdržet se při užívání bytové jednotky č. [číslo], která se nachází v budově čp. [číslo] na adrese [adresa], zapsáno na LV č. [číslo], obec [adresa], katastrální území [adresa], zapsáno u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] (dále též jen „byt č. [číslo][číslo] nebo „byt žalované“) hlučnosti přesahující v denní době od 06:00 hod. do 22:00 hod. míru 40 decibelů (výrok I) a hlučnosti přesahující v noční době od 22:00 hod. do 6:00 hod. míru. 30 decibelů (výrok II), zajistit v bytě č. [číslo] stavební úpravy dle znaleckého posudku, který by byl zpracován ve věci tak, jak je navrženo v článku III. žaloby (výrok III) a zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy 360 000 Kč (výrok IV). Výrokem V pak žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 135 229,60 Kč do tří dnů právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

2. Takto soud rozhodl o žalobě ze dne 25. 2. 2022 (doručené soudu dne 28. 2. 2022), kterou se žalobkyně domáhala shora popsaných nároků s odůvodněním, že žalobkyně je majitelkou bytové jednotky č. [číslo] (dále jen „byt č. [číslo]“, nebo „byt žalobkyně“), která se nachází ve stejné budově jako byt č. [číslo], resp. byt žalované leží nad bytem žalobkyně. Žalobkyně má dlouhodobě problémy s hlukem v bytě, jeho hladinu nechala opakovaně měřit a jeho hodnoty překračují běžné hodnoty. Za zdroj hluku označuje byt žalované (resp. jeho uživatele), neboť vnímá hluk nad hlavou, a to dupání, bouchání, skákání, padání předmětů na zem, bouchání do topení apod., který je pravděpodobně způsobován hračkami a pomůckami dětí žalované. Na hluk si stěžuje i vlastník bytu pod bytem žalobkyně ([jméno FO]). Žalovaná hlukem zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, přičemž jednáním žalované dochází po dobu mnoha let k poškozování zdraví žalobkyně, která trpí v důsledku hluku dlouhodobými poruchami spánku. Nemajetkovou újmu vyčíslila na 10 000 Kč měsíčně za dobu od 3/2019 do 2/2022.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že konstrukce domu plně odpovídá stavebně technickým i materiálovým zvyklostem doby svého vzniku, tedy době před cca 90 lety. Dům se nachází přímo vedle dopravně mimořádně rušné komunikace na [adresa], přičemž do této rušné ulice jsou orientována okna jedné strany bytů žalobkyně i žalované, mimoúrovňová [adresa] (do níž ústí tunel [nazev]) se nachází 100 metrů od domu, přímo pod okny domu je také několik autobusových linek s velkou frekvencí spojů. Dům není nijak zvlášť chráněn před vnikáním hluku zvenčí. Počínaje bytem žalované vystupuje z čelní stěny domu směrem k [adresa] ulici předsazená část, která má vliv na lom či rozptýlení hluku a vibrací a přímo umožňuje jejich vstup do podlahových konstrukcí mezi byty žalobkyně a žalované. Enormní dopravní zátěž daného místa vedla již v minulosti k oficiálním měření, která byla prováděna v domě o dva vchody vedle a naměřená hlučnost se pohybuje v rozmezí 67-69 dB ve dne a 59,9-63,3 dB v noci. Žalovaná s rodinou vedou v bytě spořádaný život, žalovaná nevytváří hluk nad rámec přirozeného rodinného života, odmítá obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Na podporu své obrany poukázala na to, že žalobkyně se v domě koupila další byt, který se nachází hned vedle bytu žalobkyně, přímo nad bytem pana [jméno FO] – rovněž dle žalobkyně obtěžovaný hlukem z bytu žalované. Žalovaná byt nabyla v roce 2015, rekonstrukci bytu provedla poté, ke dni 11. 2. 2024 se žalovaná s rodinou definitivně odstěhovali do rodinného domu.

4. Soud zjistil tento skutkový stav: Žalobkyně je vlastnicí bytu č. [číslo] a žalovaná je vlastnicí bytu č. [číslo], který se nachází nad bytem žalobkyně. Dům se nachází přímo vedle dopravně mimořádně rušné komunikace na [adresa], do této rušné ulice jsou orientována okna jedné strany bytů žalobkyně i žalované, současně se nachází v bezprostřední blízkosti mimoúrovňové [adresa] a tunelu [nazev]. Přímo pod okny domu je také několik autobusových linek s velkou frekvencí spojů (autobusy jezdí až v rozmezí 14 spojů za hodinu, jezdí zde i noční linka). [právnická osoba] je mimořádně dopravně vytížené, což přináší i mimořádnou hlukovou zátěž okolí. Hygienické limity pro chráněné vnitřní prostory staveb jsou LAFmax = 40 dB pro denní dobu a LAFmax = 30 dB pro noční dobu. [adresa] mapa z roku 2016 ukazuje, že hluk v čase 6:00 až 22:00 v části domu směřující do [adresa] je ve výši 65–70 dB, hluk v části domu směřující do [adresa] je ve výši 45-50 dB. [adresa] produkuje hluk ve výši 75-80 dB. V roce 2017 byl hluk v čase 6:00 až 22:00 v části domu směřující do [adresa] ve výši 75–80 dB, hluk v části domu směřující do [adresa] je ve výši 55-60 dB. [adresa] produkuje hluk ve výši 75-85 dB. V bytě žalobkyně byl naměřen hluk v roce 2021 ve výši 51,2 dB v denní době a 49,1 dB v noční době, v roce 2022 průměrná hladina akustického tlaku činila v denní době 51,5 dB a v noční době 44,1 dB, přičemž nejvyšší maximální hodnota byla zaznamenaná mezi 19. a 20. hodinou. Pokud jde o navržení opatření pro snížení hluku, tak společnost [právnická osoba] navrhla nic, protože není přesně znám zdroj hluku ani vlastnosti stavebních konstrukcí. V domě je od roku 2021 řešena nutnost výměny oken, dům je v původním stavu a nachází se v něm světlíky, které mají také vliv na šíření hluku v domě. V bytě žalobkyně byly slyšet zejména zvuky dupání, dusotu a jiné zvuky, které vydávají děti při hraní. Žalovaná a její manžel [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] jsou lékaři s místem výkonu práce ve [právnická osoba] v [adresa]. První syn žalované se narodil v [datum], začal chodit okolo roku nebo roku a půl. Druhý syn žalované se narodil v červenci 2021. V domě žije více rodin s malými dětmi, v domě není patro, kde by nežily děti, např. nad bytem žalované žije rodina s 3 dětmi, dvěma předškolního věku a jedním batoletem. V domě se nachází hodně lidí, obyvatelé domu jsou obecně hluční, v domě je slyšet křik dětí i dospělých. Žalobkyně si v předmětném domě koupila další byt vedle svého. Žalovaná se i s rodinnými příslušníky z bytu odstěhovala v únoru 2024.

5. Obvodní soud odůvodnil neprovedení dalších důkazů (výslech žalobkyně, vypracování znaleckého posudku ohledně hluku v bytové jednotce a znaleckého posudku ohledně zdravotního stavu žalobkyně, provedením nespecifikovaných lékařských potvrzení žalobkyně a vyžádáním zprávy stavebního úřadu) jejich nadbytečností, neboť nemohou prokázat základ nároku a provedení důkazů, které by mohly vést pouze k prokázání jiných skutečností než základu nároku, se tak jeví jako neekonomické.

6. Po právní stránce obvodní soud věc posoudil dle ust. § 1013, § 1042 a § 2909 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zákazu neoprávněného rušení vlastníka věci reprezentovanou rozhodnutími sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, sp. zn. 22 Cdo 223/2005 a sp. zn. 22 Cdo 636/2014, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2018 a stanoviskem Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpjn 59/71, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, včetně závěrů o nemožnosti ukládat jiné povinnosti než ty, které směřují k odstranění neoprávněného zásahu, s výjimkou případů uvedených v § 2909 odst. 2 o. z. (viz Rc 3/71, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Akcentoval, že vyhovění žalobě předpokládá prokázání toho, že konkrétně žalovaná obtěžuje žalobkyni hlukovými imisemi, a to nad míru přiměřenou místním poměrům, přičemž toto obtěžování trvá, resp. pokračuje, nebo sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Ani jeden z uvedených předpokladů pak nemá za naplněný.

7. V bytě žalobkyně byla sice opakovaně naměřena míra hluku vyšší, než jsou veřejnoprávní hlukové limity, ale to neimplikuje kategorický závěr o tom, že překročení limitu stanoveného veřejným právem nutně zakládá relevantní imisi podle soukromého práva – viz princip nezávislosti uplatňování soukromého a veřejného práva v judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 636/2014, usnesení sp. zn. 22 Cdo 4280/2016). Z výpovědi všech svědků, hlukové mapy dané lokality s vyznačením předmětného domu a z dopisu [funkce] ze dne 6. 8. 2018 bylo prokázáno, že dům, ve kterém se nachází byty účastnic, je umístěn ve velmi rušné lokalitě, vedle [adresa] a okolí tunelu [nazev], kdy tato lokalita je velmi dopravně vytížená, což má vliv na míru hluku, který proniká do bytů v domě v této lokalitě. Dle hlukových map se míra hluku v předmětném domě v čase 6:00 až 22:00 v části domu směřující do [adresa] pochybuje ve výši 65–80 dB a v části domu do [adresa] ve výši 45-60 dB. Obě tyto hodnoty přesahují veřejnoprávní hlukové limity, z čehož lze dovodit, že se jedná o lokalitu rušnější a hlučnější než například běžnou zástavbu vedle nevytížené dvouproudé silnice.

8. Ohledně poměrů v domě bylo prokázáno, že samotné prostředí domu je také velmi rušné, v domě je hodně nájemníků i návštěv, více dalších rodin s dětmi, v domě je slyšet hluk z ostatních bytů, křik dětí i dospělých. Byty v domě ze 40. let minulého století jsou vedeny celkem 3 světlíky, které přivádějí v podstatné míře hluk z ostatních bytů do dalších bytů v domě, a to i z bytů, které spolu přímo nesousedí, takže nelze stanovit, že naříkaný hluk pochází přímo a pouze z bytu žalované. Z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] bylo prokázáno, že do bytu žalobkyně pronikal hluk v podobě dupání a dalších zvuků, které jsou produkovány dětmi, i v době, kdy žalovaná žádné děti neměla, případně byly v tak nízkém věku, že jeden z nich teprve začínal chodit a druhý pouze ležel. Je tak vyloučeno, aby hluk žalobkyní popsanou jako dupání a hluk způsobený dětmi způsobovaly v rozhodném období děti žalované, dle výsledků dokazování (a to včetně svědků žalobkyně) hluk pocházel i z jiných bytů v domě a do bytu žalobkyně veden také světlíky. Nad bytem žalované bydlí jiná rodina se 3 dětmi, která produkovala hluk, který byl slyšet do okolních bytů. To, že hluk pochází právě z bytu žalované nepotvrdily ani soukromé listiny – protokoly o měření hluku předložené žalobkyní, neboť je v nich výslovně uvedeno, že není přesně znám zdroj hluku ani vlastnosti stavebních konstrukcí. V jednom protokolu sice je napsáno, že hluk pochází z bytu žalované, ale nejedná se o výsledek měření, neboť tento údaj je uveden pouze v části zadání úkolu. Rodina žalované vede běžný rodinný život, v bytě nepořádá večírky ani žádnou hlasitou zvukovou produkci a děti mají běžný režim, což ostatně nevyvracela ani žalobkyně.

9. Nadto tvrzený hluk je vzhledem k místním poměrům i typu hluku zcela běžný hluk, který vydává rodina s dětmi, přičemž takový hluk se nevymyká běžnému soužití takové rodiny ani obecnému výskytu míry hluku v konkrétních místních poměrech.

10. Navíc se žalovaná i s rodinou z bytu č. [číslo] odstěhovala, přičemž zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 1042 o. z., přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Tato podmínka však není dána, nehrozí rušení ani konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu.

11. Soud se dále nezabýval nárokem žalobkyně uložení povinnosti žalované k provedení stavebních úprav a na náhradu nemajetkové újmy, jelikož v řízení nedošlo ani k prokázání skutečností opravňující nárok žalobkyně na zdržení se hluku vůči žalované. Nadto není možné při neoprávněném zásahu do vlastnického práva ukládat tomu, kdo do tohoto práva zasahuje jiné povinnosti než ty, které směřují k odstranění neoprávněného zásahu.

12. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), účelné náklady žalované tvoří odměna advokáta za 11 účelných úkonů právní služby po 9 860 Kč z tarifní hodnoty 390 000 Kč dle § 7 bod 6, § 9 odst. 1 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“, hotové výdaje dle § 13 odst. 4 AT 11 x 300 Kč, vše zvýšeno a 21% DPH 23 469,60 Kč, celkem tedy 135 229,60 Kč (výrok V).

13. Rozsudek v plném rozsahu napadla žalobkyně včas podaným odvoláním a domáhá se jeho zrušení z důvodu předčasnosti a nepřezkoumatelnosti s tím, aby odvolací soud zvážil přidělení věci jinému soudci. Namítla, že v minulosti bylo vydáno předběžné opatření, které žalovaná nedodržela. Zdejší řízení bylo protahováno neustálým odročováním většinou z důvodu na straně soudu, soudkyně opakovaně naznačovala svou nejistotu, ještě v roce 2024 vyjádřila záměr provést znalecké zkoumání, proto je zamítnutí tohoto návrhu žalobkyně překvapivé, stejně jako rozhodnutí o věci samé a uložení povinnosti zaplatit náklady řízení žalobkyni (důchodkyni). Tvrzení žalované o spořádaném životě nekoresponduje s výpovědí jejích svědků, který hluk v bytě žalobkyně identifikují jako hluk způsobený dětmi. Hluk v bytě žalobkyně prokázalo opakované měření. Žalobkyně si hluk spojuje s výměnou podlahové krytiny v bytě žalované, v případě, že měl soud pochybnosti, měl v tomto směru provést důkaz znaleckým posudkem. Má za to, že soud pominul závěry „renovovaných“ specialistů ze společnosti [právnická osoba]. Zejména však žalobkyně nesouhlasí s odůvodněním, že sice v bytě žalobkyně nadměrný hluk je, ale je přijatelný, protože žalovaná žije spořádaným životem, čímž hluk obtěžující žalobkyni nepůsobí žalovaná, proto nepovažuje znalecké zkoumání za nadbytečné. Soudkyni vytýká, že si chtěla ulehčit práci, nedostatky v postupu soudu nelze zhojit odkazy na judikaturu či citaci zákona; tj. odůvodnění je přizpůsobeno postoji soudu. Napadá to že dne 2. 1. 2025 žádala nahlédnutí do spisu, ale bylo jí to umožněno až 6. 1. 2025, protože byl spis u soudkyně. Dle žalobkyně je ve zprávě [právnická osoba] výslovně jako původ nadměrného hluku uveden byt žalované, tento závěr přitom učinil kvalifikovaný technik. Soud se nevypořádal se svědeckými výpověďmi, které jako zdroj hluku uvedly byt žalované. Poučení dle § 118a o. s. ř. bylo žalobkyni poskytnuto jen formálně, soud žalobkyni uvedl do neřešitelné situace, neboť zamítl její důkazní návrhy a současně zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene.

14. Žalovaná navrhla rozsudek potvrdit. Zopakovala, že ani žalovaná ani členové její domácnosti v bytě nikdy nevykonávaly žádné neobvyklé nebo nepřiměřeně hlučné činnosti. [právnická osoba] výslovně uvedla, že zdroj hluku v bytě žalobkyně není znám. Zopakovala, že dům je situován ve velmi hlučné lokalitě, rovněž obecně chování obyvatel domu je velmi hlučné. Tvrzení žalobkyně se v průběhu řízení měnila od původní verze o „hluku ve dne v noci“, až po změnu, že jde o hluk „od rána do večera vyjma noci“ vyvolávaný pravděpodobně dětmi, současně však žalobkyně trvá na relutární satisfakci v plné výši (tedy i za rušení v nočním čase za údajné poruchy spánku). Nikdo ze slyšených svědků přitom v noci v bytě žalobkyně nebyl. Tvrzení žalobkyně je zpochybňováno i tím, že si žalobkyně koupila v 5/2023 v domě další byt, který by musel být stejně tak zasažen nesnesitelným hlukem z bytu žalované, což nedává racionální smysl než potvrzení obrany žalované, že z jejího bytu se hluk nešíří. Postup soudu v řízení nemůže být důvodem pro jeho vyloučení z rozhodování. Pokud jde o náklady řízení, poukázala na to, že žalovaná je stále osobou výdělečně činnou a její majetkové poměry jí umožnily nákup nového bytu v [adresa] bez úvěrového financování. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., s čímž žalobkyně pro případ svého neúspěchu měla počítat.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212 a § 212a o.s.ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Překvapivost 16. Sama skutečnost, že žalobkyni výsledek řízení překvapil (ačkoliv neúspěch zaznamenala i v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření před zahájením řízen) neznamená, že se jedná o rozhodnutí překvapivé. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 777/07, usnesení sp. zn. III. ÚS 729/2000, a sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak rozsudky sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011 a mnoho dalších). Soud prvního stupně nepřijal nijak překvapivé řešení, jímž by bdělé účastníky střežící svá práva (viz obecný právní princip „vigilantibus iura scripta sunt“) mohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení zaskočit. Neučinil totiž nic jiného, než že přisvědčil procesní obraně žalované uplatněné již v jejím prvním podání, s níž byla žalobkyně seznámena, k níž se vyjádřila a k níž bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Nepřezkoumatelnost 17. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno jen nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat, což není případ přezkoumávaného rozhodnutí. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí (viz rozhodnutí Ústavního soudu, např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 či nález ze sp. zn. III. ÚS 961/09). Závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1027/2018). V tomto směru odvolací soud žádné pochybení nezjistil, neboť námitky žalobkyně směřují výlučně do toho, že nesouhlasí s přijatým závěrem o skutkovém stavu, nikoliv že by soud nesprávně určil okruh skutečností, které je třeba zkoumat. Odůvodnění přezkoumávaného rozsudku obsahuje všechny náležitosti ve smyslu § 157 o. s. ř., skutkový závěr zcela logicky vyplývá ze skutkových zjištění načerpaných dokazováním, přičemž obvodní soud odůvodnil, že skutková zjištění vyplývajících z provedeného dokazování lze považovat za nerozporná, s čímž odvolací soud souhlasí (viz dále).

18. K tvrzené absenci vypořádání některých dílčích námitek odvolací soud dodává, že součástí odůvodnění nemusí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, pokud jako celek odůvodnění účastníkům řízení umožňuje seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3050/17 či sp. zn. I.ÚS 4093/17). Lze tak shrnout, že obvodní soud se vypořádal se všemi námitkami žalobkyně způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti a odvolání žalobkyně je pak pouze polemikou s argumentací ze strany soudu. Žalobkyně současně byla schopna řádně a úplně formulovat odvolací důvody, odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neznemožňuje řádný přezkum napadeného rozhodnutí, včetně přezkumu skutkového a právního závěru, ze kterého soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel, proto nelze napadený rozsudek shledat nepřezkoumatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj navazující judikaturu, např. viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3814/2015 nebo sp. zn. 30 Cdo 3342/2016). Pouhý nesouhlas účastníka s hodnocením výsledků dokazování nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

19. Pokud je namítáno, že žalobkyně požádala o nahlédnutí do spisu ve čtvrtek 2. 1. 2025 a bylo jí to umožněno až v pondělí 6. 1. 2025, odvolací soud uvádí, že byl žalobkyni spis zpřístupněn druhý pracovní den po podání žádosti, což je lhůta velmi krátká. Přezkoumávaný rozsudek byl vyhlášen dne 20. 11. 2024, písemné vyhotovení rozsudku bylo žalobkyni doručeno dne 18. 12. 2024, takže tento stesk nemohl mít žádný vliv ani na řízení před soudem prvního stupně, ani na rozhodnutí o věci samé, ani na obsah písemného vyhotovení rozsudku. Blanketní podání žalobkyně doručila soudu dne 30. 12. 2024 a avizovala, že jej odůvodnění až dodatečně (do 14 dnů), takže ani prodleva 2 pracovních dnů nemohla nijak negativně zasáhnout procesní práva žalobkyně. Výtky ohledně odročování jednání (nadto uskutečňované na žádost zástupce žalované a pro nemoc svědka) se netýkají ani závěru o skutkovém stavu, ani správnosti právního posouzení a míjí se tak odvolacími důvody.

20. Pokud je namítáno to, že soudkyně si od počátku nebyla jista, jak rozhodnout a zvažovala i možnost znaleckého zkoumání, tak lze jen dodat, že na počátku řízení je způsob vyřízení věci vždy nejistý; výsledek řízení pak byl závislý na skutkových zjištění, které soudce načerpává postupně prováděním dokazování. Poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. bylo dáno ještě před zahájením prvního jednání, jeho obsahu nelze nic vytknout. Žalobkyně následně doplnila žalobu o chybějící tvrzení a k nim pak doplnila též označení důkazních návrhů. Právě v tomto kontextu je nutno hodnotit, zda byl soud povinen provést všechny důkazy či nikoliv. Negativní účinky spojené s následky nevyhovění výzvy dle § 118a o. s. ř. pro poučeného účastníka nastanou jen tehdy, pokud by nastal stav non liquet. Ve zde posuzovaném případě však nebylo rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene, ale na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Neprovedení všech důkazů navržených žalobkyní po poučení dle § 118a o. s. ř. tak v posuzovaném případě nemělo vliv na správnost rozhodnutí. Skutkový stav 21. Odvolací soud konstatuje, že skutkový stav – tak jak byl soudem prvního stupně zjištěn – je zcela ve shodě s výsledky provedeného dokazování a odvolací soud tak na skutkový závěr soudu prvního stupně odkazuje.

22. Odvolací soud jen zopakoval dokazování protokolem o měření z 8/2024, předloženém žalobkyní a provedeném již soudem prvního stupně při jednání dne 23. 10. 2024, a zjistil, že společnost [právnická osoba]. provedla měření v bytě žalobkyně v období 1. 6. – 3. 6. 2024, přímo v zadání úkolu je opět uvedeno, že zdrojem hluku byl provoz v bytě č. [číslo], což bylo zjištěno poslechem měřícího technika (nepopsáno jak), až na kalibrátor byly použity shodné měřící přístroje jako při předchozích měření a byl naměřeny průměrné hodnoty hladin akustického tlaku v denní době 53,7 dB a v noční době 43,7 dB. Dle komentáře autora byla v noci zaznamenána maximální hodnota akustického tlaku mezi půlnocí a jednou, dá se usuzovat na nekvalitní stropní nebo podlahovou konstrukci, což by bylo možno zjistit jen měřením neprůzvučnosti. Odvolací soud k tomuto dodává, že uvedené hodnoty byly naměřeny v období, kdy už žalovaná byt s rodinou opustila, soud prvního stupně provedl dokazování o položení izolační folie a kročejové izolace v bytě žalované v roce 2015, sama žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že v době od 20:30 do 6 hod. není obtěžována zvuky, o kterých tvrdí, že pocházejí z bytu žalované. Zjištění plynoucí z tohoto důkazního prostředku jsou tak v souladu s výsledky ostatních a soudem prvního stupně hodnocených důkazů, a tak stvrzují správnost zjištění soudu prvního stupně.

23. Ani odvolací soud nemá o pravdivosti provedených důkazů (a to listin i výslechů svědků) žádné pochybnosti, když jednotlivá zjištění na sebe zcela logicky navazují a nebyl shledán žádný rozpor ve zjištění vyplývajících z provedeného dokazování.

24. K námitce ohledně neprovedení důkazních návrhu žalobkyně lze připomenout, že účastníkům náleží právo navrhovat provedení důkazů, avšak o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) a povinností soudu je pouze v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 16/2014, či sp. zn. 25 Cdo 437/2017). Těmto procesním povinnostem obvodní soud dostál, důkazy byly zamítnuty pro nadbytečnost, neboť již provedeným dokazováním zjistil, že hluk v bytě žalobkyně nevybočuje z místních poměrů, na hladině zvukového tlaku v bytě se v extrémním rozsahu podílí provoz na přiléhajících komunikacích a dále konstrukce celého domu (jedná se o starý dům bez zásadnějších oprav, byty jsou propojeny světlíky) a způsob užívání domů (je zde řada nájemních bytů i bytů obydlených rodiny s dětmi, hluk produkují děti i dospělí, nejen v bytě žalobkyně, ale i v bytě žalované a svědka je zvýšený hluk, jejichž zdroj je mimo tyto byty). Z ustálené praxe dovolacího soudu nevyplývá, že by provedení důkazu znaleckým posudkem pro posouzení míry hluku bylo vždy nezbytné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu usnesení sp. zn. 22 Cdo 3799/2015, nebo sp. zn. 22 Cdo 1719/2024).

25. K námitce žalobkyně, že obvodní soud nezmínil existenci rozhodnutí o jejím návrhu na předběžném opatření, odvolací soud dodává, že skutečně z uvedených rozhodnutí nelze pro rozhodnutí v této věci nic relevantního zjistit. Ani to, že žalovaná nesplnila povinnost uloženou jí předběžným opatřením, které bylo v odvolacím řízení změněno, není informace, která by mohla, jakkoliv ovlivnit závěr o skutkovém stavu či otázku právního posouzení. Z důvodů procesních však odvolací soud dodává, že odvolací soud návrh na předběžné opatření zamítl a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud tak o těchto nákladech ve smyslu § 145 o. s. ř. již nebude rozhodovat.

26. Podle § 6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

27. Z citovaného ustanovení vyplývá, že sporné skutečnosti mají být spolehlivě zjištěny. Tímto neurčitým právním pojmem je vyjádřena míra důkazu, tedy stupeň vnitřního přesvědčení soudce, který musí být dán, aby určitou skutečnost bylo možno považovat za prokázanou. Pro středoevropský civilní proces je charakteristický subjektivní přístup, na jehož základě se skutečnost považuje za prokázanou tehdy, nabude-li soudce vnitřního přesvědčení o pravdivosti skutkového přednesu na úrovni praktické jistoty. Nepřijímá se tedy objektivní pojetí míry důkazu, které se spokojuje s tím, že se po provedeném dokazování a hodnocení důkazů určitá skutečnost jeví více pravděpodobná než nepravděpodobná (srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer. Praha. 2016, § 6).

28. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

29. Uvedená norma upravuje tzv. zásadu volného hodnocení důkazů soudu. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2441/2008). Odvolací soud pak uzavírá, že všechny soudem prvního stupně provedené důkazy byly opatřeny zákonným postupem, jejich provedení bylo v souladu s procesními pravidly.

30. V posuzovaném případě výsledky hodnocení důkazů umožnily soudu přijmout jednoznačný závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, neboť na jejich základě nabyl jistoty (přesvědčení) o relevantních skutečnostech, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti, viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Protože relevantní skutečnosti pro potřeby rozhodnutí v této věci byly spolehlivě zjištěny, bylo skutečně veškeré další dokazování navrhované žalobkyní zcela nadbytečné z pohledu rozhodnutí v této věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, nebo sp. zn. 32 Cdo 2203/2010). Veškerá skutková zjištění vyplývajících z důkazních prostředků různých zdrojů na sebe navazují časově, obsahově i logicky, lze konstatovat, že byla prokázána skutková verze žalované.

31. K tvrzení o rušení již od roku 2013 (viz jednání dne 20. 11. 2024) lze jen dodat, že žalobkyně nabyla byt do vlastnictví v roce 2014, proto nemohla být žalobkyně v roce 2013 rušena ve svém vlastnickém právu, nadto žalovanou, která svůj byt nabyla až v roce 2015. V žalobě ze dne 25. 2. 2022 žalobkyně tvrdí, že má dlouhodobé problémy s hlukem souvisejícím s užíváním bytu žalované, který ovlivňuje odpočinek i spánek žalobkyně a její osobní i pracovní život; zdůrazňovala dlouhodobost protiprávního jednání žalované, včetně toho, že dochází k poškozování zdraví žalobkyně dlouhodobými poruchami spánku, požaduje náhradu nemajetkové újmy za dobu od 3/2019 do 2/2022 ve stejné výši 10 000 Kč měsíčně. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že její byt měl již v roce 2014 plastová okna a směrem k tunelu [nazev] je nechává zavřená, větrá okny z „klidné ulice“ [adresa], kde však je již od roku 2016 rovněž naměřována vysoká hlučnost s rostoucí tendencí (např. v roce 2017 ve výši 55-60 dB). Nadto bylo prokázáno, že SVJ daného domu projednává nutnost výměny stávajících oken za nová již od roku 2021.

32. Žalobkyně uvedla, že hluk z bytu žalované vnímá nepřetržitě od rána 6:00 hod. do večera 20:30 hod., když je žalovaná doma. Ke zvukům uvedla, že se jedná o zvuky pravděpodobně způsobované hračkami dětí a jejich pohybem (dupání skákání, táhnutí věcí po podlaze apod.), vnímá je od rekonstrukce podlahy. Žalované se však rekonstrukci podlahy přistoupila ihned po zakoupení bytu (únor–březen 2015), první dítě se narodilo až [datum] a druhé v [datum]; děti žalované tak nemohly být původci zvuku, které žalobkyně vnímá od roku 2015 a které již v 3/2019 vyvolaly pro svou dlouhodobost u žalobkyně její problémy v osobním a pracovním životě včetně dlouhodobých poruch spánku. Rovněž svědci žalobkyně vypověděli, že z bytu žalované vnímali jen rušivý zvuk pohybu dětí (dupání, skákání, hry), jiné zvuky než z pohybu a her dětí nezaznamenali. Žalobkyně ani netvrdila žádnou změnu průniku hluku, která by nastala po narození dětí, v souladu s tím i svou nemajetkovou újmu požaduje stále ve stejné výši. Z toho nelze než logicky dovodit, že způsob užívání bytu žalované nemá na existenci hladiny nadměrného hluku v bytě žalobkyně žádný vliv, což je ostatně zcela v souladu i s výsledky dokazování ohledně rušnosti dané lokality vyvolané zvýšenou dopravou v nejbližším okolí, stářím domu a jeho stavem i hlučnosti stran ostatních obyvatel domu. Nelze tak učinit jiný závěr, než jak učinil obvodní soud – právě i svědectvím svědků žalobkyně vyvráceno tvrzení žalobkyně, že zdrojem hluku je způsob užívání bytu žalovanou, a zvuky, na které si žalobkyně od roku 2015 stěžuje s ohledem na logický běh plynutí času nemohou mít původ v užívání bytu žalované.

33. Lze rovněž akcentovat rozpor v tvrzení žalobkyně, že v době od 20:30 hod. do 6:00 hod k imisím ve formě zvuku z bytu žalované nedochází (viz doplnění žaloby ze dne 3. 5. 2023), přesto žalobkyně žádá zdržet se této neexistující imise (výrok II), což vysvětlila při jednání dne 11. 9. 2023 tím, že je povinností žalované zdržovat se imisí 24 hodin denně. Tedy již jen na základě tvrzení žalobkyně lze konstatovat, že žaloba co do uložení povinnosti zdržet se hlučnosti v noční době nebyla podána po právu.

34. Pokud jde o výsledky měření společnosti [právnická osoba], nezbývá než zopakovat, že skutečně v pasáži listiny nazvané jako „zadání“ je uveden jako zdroj hluku byt č. [číslo] dle poslechu měřícího technika, ale v samotném rezultátu tohoto měření, který podepsali 2 inženýři a žádný měřící technik je výslovně uvedeno, že zdroj hluku není přesně znám a nelze proto ani navrhnout optimální protihlukové opatření (zpráva z června 2021, z 10. 12. 2021). Stejný údaj je pak zadán i při měření provedeném v období od 1 – 3. 6. 2024 kdy, již byla žalovaná s celou rodinou z bytu odstěhována. Jinými slovy – tato informace nevychází z toho, že by kdokoliv ověřil fyzickou přítomnost nějakého člověka v bytě č. [číslo], ale je přímo součástí zadání úkolu od žalobkyně (tedy jen jiná forma jejího tvrzení). Hodnoty naměřené při měření 1.-3. 6. 2024 (když už žalovaná, ani její manžel a děti byt neužívali) stále překračovaly hygienické hodnoty pro denní i noční dobu, resp. naměřená hlučnost v denní době 53,7 dB byla ještě vyšší než v letech 2021 (51,2 dB) a 2022 (51,5 dB), kdy žalovaná s rodinou byt č. [číslo] užívaly.

35. Ani odvolací soud nezpochybňuje závěry měření, že hladiny akustického tlaku v bytě žalobkyně jsou vyšší než povolené limity, avšak dle zjištěného skutkového stavu se jedná o důsledek kombinace více negativních vlivů: byt leží v extrémně dopravně vytížené lokalitě spojené s nadměrným hlukovým zatížením, kam jsou natočena též okna hlukem zasaženého bytu; sám dům byl vystaven ve 40. let minulého století a nebyly v něm ani následně provedeny stavebně-technologické zákroky, které by mohly zvýšit zvukovou izolaci uvnitř domu od hluku zvnějšku, o nutnosti další výměny oken se v rámci SVJ jedná od roku 2021; byty jsou propojeny světlíky, které přenáší zvuky mezi jednotlivými byty; uživatelé bytů jsou obecně velmi hluční – v domě žije nejen řada rodin s dětmi, ale hodně bytů je i pronajímáno, jezdí návštěvy. Zvýšenou hladinou hluku není zasažen jen byt žalobkyně, ale též byt žalované a svědka [jméno FO] (ostatní vlastníci bytů v domě nebyli slyšeni), resp. i jiné domy ve stejné ulici (viz hlukové mapy provedené soudem prvního stupně). Právní posouzení 36. Podle § 1013 odst. 1 věta prvá o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.

37. Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení. Soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Při zkoumání, zda jde o případ, kdy imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (obtěžují jej nad míru přiměřenou poměrům) je třeba zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, tj. obtěžování hlukem a prachem, a jaká je míra imisí v dané věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1489/2016, nebo sp. zn. 22 Cdo 3277/2014).

38. Oba byty jsou situovány v centru [adresa] v bezprostřední blízkosti velmi frekventovaných komunikací, které jsou již roky zdrojem nadlimitní hlukových imisí, a to ve dne i v noci, nadměrným hlukem jsou zasaženy obě ulice, do kterých ústí okna z tohoto domu a stejně jsou postiženy i ostatní domy v okolí. Obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá běžných obytných lokalitách, avšak odvolacímu soudu považuje za skutečnost obecně známou, že v [adresa] je nadlimitním hlukem z dopravy zasažena řada obytných lokalit (viz spory řešené i Nejvyšším a Ústavním soudem, např. sp. zn. I. ÚS 451/11, sp. zn. 22 Cdo 2945/2011, sp. zn. 22 Cdo 3559/2012, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016, sp. zn. 22 Cdo 1489/2016, sp. zn. 22 Cdo 2974/2024 a další). Provozu v daných lokalitách se nelze vyhnout, slouží i k obsluze domu, kde jsou byty účastnic, regulace dopravy je mimo možnosti účastníků řízení. Samotný stavebně technický stav domu způsobuje zvýšené vzájemné obtěžování hlukem sousedy navzájem.

39. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] vyložil, že okruh právních skutečností, zahrnutelných pod hypotézu § 127 odst. 1 obč. zák. a § 1013 odst. 1 o. z. je totožný; to platí i pro dispozici této normy. Z toho vyplývá závěr, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířat na sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. Toto ustanovení dále obsahuje tzv. generální klauzuli, podle které se vlastníkovi zakazuje, aby „nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo vážně ohrožoval výkon jeho práv“ (nyní viz § 1012 o. z., větu druhou). Obtěžování imisemi je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 296/2011). Obecně se uznávalo, že „u skutkové podstaty rušení tzv. imisemi je poskytnutí ochrany vázáno na určitou intenzitu rušení (tj. na překročení míry přiměřené poměrům“ - Ze zprávy o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky Cpj 203/86, publikované pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ochrana podle uvedeného ustanovení nebyla poskytována proti nepodstatným zásahům, které jsou sousedé povinni navzájem trpět, protože jsou spojeny s obvyklým užíváním nemovitosti (K výkladu niektorých ustanovení noviel Zákona o rodine, Občianskeho zákonníka, Občianskeho súdneho poriadku a Notárskeho poriadku z roku 1982, Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky Cpj 13/85, č. 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

40. Žalovaná i ostatní členové rodiny se v bytě chovali zcela běžným způsobem, i když se rovněž mohli podílet na vzniku zvukových imisí v době, kdy byt užívali, nebylo prokázáno, že by se tak dělo v míře nepřiměřené poměrům a že by právě jejich chování podstatně omezovalo žalobkyni v užívání jejího bytu; nadlimitní hluk v bytě žalobkyně je přiměřený poměrům a nadto je rozhodující měrou vyvolán jiným mechanismem, než jak tvrdila žalobkyně (nevyhovující poloha a stav celého domu, včetně jeho stavebně technického uspořádání).

41. K pochybám žalobkyně o závěru soudu, že rodina žije spořádaným životem v kontextu toho, že dle žalobkyně děti dupou a bouchají hračkami, lze dodat, že zcela běžné a přirozené aktivity dětí nelze považovat za projev nespořádaného životního stylu. Žalobkyně tak sice tvrdí, že ji dlouhodobě trápí hluk, který produkují uživatelé bytu nad ní, ale současně se i dle žalobkyně jen o zvukový doprovod zcela běžného a standardního užívání bytu (tj. žádné večírky, zvukové produkce, stavební úpravy apod.), současně nezaznamenala zásadní rozdíl mezi obdobím, kdy byt užívala jen žalovaná, poté žalovaná s manželem a obdobím, kdy do domácnosti přibyly děti; hlučnost v bytě žalobkyně dokonce dle jí předloženého měření nabyla na intenzitě i poté, co byl byt žalované opuštěn.

42. Právní úprava tzv. sousedského práva představuje regulaci zaměřenou na řešení kolize dvou subjektivních práv, typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize. Řešení konfliktu vzájemně kolidujících práv vyplývá z testu proporcionality (srovnej nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3859/13 nebo sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Třístupňový test proporcionality spočívá v 1. testu vhodnosti, tj. odpovědi na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva), 2. testu potřebnosti, tj. porovnávání legislativního prostředku, omezujícího základní právo, s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, 3. testu poměřování, tj. porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. V tomto případě si kolidují vlastnická práva účastnic, která mají stejnou váhu a obě užívaly byt jen zcela běžným způsobem, ke kterému byl byt určen (test poměřování). Žalobkyně se ve skutečnosti domáhá toto, aby žalované bylo znemožněno, byť i jen běžné užívání jejího bytu s poukazem na to, že hladina hluku v jejím bytě je příliš vysoká. Z provedeného dokazování však vyplynula, že vysoká hladina hluku je v bytě žalobkyně bez zásadnějšího vlivu způsobu ne/užívání bytu žalované, takže uložená povinnost zdržet se užívání bytu by nejen byla příliš omezující vlastnické právo žalované, ale především zcela neefektivní. Vyhověním žalobě by tak soud jen razantně zasáhl do základních práv žalované, aniž by žalobkyně pocítila kýžený účinek (test vhodnosti a potřebnosti).

43. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobě na uložení povinnosti zdržet se hlučnosti nelze vyhovět. Pokud jde o zákaz imisí v noční době, tak žalobkyně se po upřesnění žaloby omezila na tvrzení, že každý vlastník bytu je obecně povinen se zdržovat zvukových imisí, a proto lze takovou povinnost soudem vymáhat bez ohledu na absenci porušení takové povinnosti. Odvolací soud s touto úvahou nesouhlasí a podání takové žaloby považuje za zcela bezdůvodné. Pokud jde o zákaz imisí v denní době, tak bylo prokázáno, že žalobkyně byla rušena stejnými zvuky – identifikovanými pohyb a hry dětí – dávno před tím, než se žalované děti narodily a že hlučnost v bytě žalobkyně se po odstěhování žalované z bytu č. [číslo] dokonce zvýšila. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dle veřejnoprávních předpisů nadlimitní hlučnost v bytě je vyvolána jiným způsobem než imisí hlukem ze strany žalované.

44. Podle § 2903 odst. 1, 2 o. z. nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit (1). Při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy (2).

45. Zcela správně pak obvodní soud shledal, že nejsou splněny ani podmínky uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy (ust. § 2903 odst. 2 o. z.), neboť zdroj tvrzeného vážného ohrožení není ve způsobu užívání bytu žalované. Pasivně legitimován je totiž ohrožovatel, tedy ten, z jehož počínání vážné ohrožení vzniklo, tj. potenciální škůdce (viz PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 8.), avšak žalovaná není subjekt, který by byl zdrojem ohrožení. Nelze tak uložit provést úpravu věci, která tvrzenou hrozící škodu nevyvolala. Pro aplikaci § 2903 odst. 2 o. z. musí být prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení majetku žalobce nebo jiných hodnot, tedy je tu důvodná obava vzniku újmy v budoucnu; dle ustálené judikatury uvedené ustanovení (stejně jako obdoba v § 417 odst. 2 obč. zák.) poskytuje ohroženému preventivní ochranu před potencionálním rušením. Žalobkyni však již dle jejích tvrzení újma v podobě narušení zdraví a zásahu do jejích práv vznikla (a to dokonce již v době před zahájením řízení), proto není na místě vyhovět požadavku na uložení opatření před hrozící škodou. S ohledem na kombinované zdroje imisí hlukem, pak nelze opravu bytu žalované považovat za vhodné a přiměřené opatření, které by mohlo naplnit preventivního účel ust. § 2903 odst. 2 o. z.

46. Podle § 2956 o. z vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

47. Obvodní soud se pak zcela správně zamítl též požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2956 o. z., neboť žalovaná se nedopustila protiprávního jednání a nezpůsobila žalobkyni žádnou újmu; hypotéza právní normy tak nebyla naplněna.

48. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako ve výroku správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Správně pak obvodní soud rozhodl též o akcesorickém výroku o nákladech řízení, neboť důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. nejsou dány.

49. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

50. Základní zásada, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, i když soud o náhradě rozhoduje vždy ad hoc a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11). V zásadě procesního úspěchu se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2684/2017). Rovněž judikatura Ústavního soudu respektuje to, že kdo ve sporu neuspěl, nahradí náklady řízení účastníku úspěšnému podle principu „vítěz bere vše". Shodně též odborná literatura – viz např. komentář k § 142 in JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář: podle stavu k 1. 2. 2016.

2. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2016-. ISBN 978-80-7552-080-7. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci, nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Bylo by v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy. Ústavní soud vychází z premisy, že „normální je nesoudit se" a je věcí účastníků, aby minimalizovali své návrhy a požadavky na procesní kroky.

51. Naopak aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení. Nastupuje tehdy, je-li v řízení zjištěna a prokázána existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které nelze přiznat zčásti nebo zcela náhradu nákladů řízení tomu, komu náleží dle § 142 o. s. ř. Tyto okolnosti je nutno v rámci sporného soudního řízení vnímat komplexně ve vztahu k celému řízení [srovnej Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250 l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2016, § 150]. Tzv. zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu uvedené v citovaném ust. § 150 o. s. ř. je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci i procesního zavinění na zastavení řízení a soud je využije v případech, kdy by důsledná aplikace ustanovení § 142, 143, § 146 odst. 2, 3, § 147, 148 vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Zmírňující právo soudu je však třeba vykládat nejen ve vztahu k účastníkovi, v jehož prospěch soud rozhoduje, ale zároveň i ve vztahu k ostatním, zejména k tomu, který by jinak měl za normálního běhu událostí právo na náhradu nákladů řízení. Soud musí zkoumat všechny konkrétní okolnosti věci, tedy osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení, pravidla morálky a ekvity. Tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená zásadně vzniklé bez přičinění účastníků (viz Jirsa J. a kol. Občanské soudní řízení soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 1. vydání 2014, nakladatelství Havlíček Brain Team, s. 425). Co se rozsahu týče, soud může nákladovou povinnost moderovat zcela nebo částečně; viz např. SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č.

4. Ústavní soud pak v souvislosti s aplikací § 150 o. s. ř. připomněl klasickou právní zásadu (exceptiones non sunt extendendae) vyžadující, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 1526/12), avšak současně vyložil, že nemůže obstát nepřiměřeně restriktivní výklad ust. § 150 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12).

52. Protože není výslovně zákonem stanoveno, co lze či nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, je na uvážení soudu, jak jemu známé okolnosti posoudí, tedy, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3458/2017). Při zvažování aplikace moderačního práva však nelze opomíjet reparační povahu institutu náhrady nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. totiž zásadně neslouží ke zmírňování či odstranění majetkových rozdílů mezi stranami (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07), má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/05, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2438/2013). Proto také dostatečným důvodem zvláštního zřetele hodným není okolnost, že žalobkyni bylo (nadto nedůvodně) přiznáno osvobození od soudních poplatků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3119/2015). Podle judikatury Nejvyššího soudu lze shledat důvod pro užití moderačního práva mimo jiné v podílu obou stran na vzniku a průběhu sporu, nebo v povaze a okolnosti sporu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001). Lze tak přihlédnout k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (viz REMEŠ, Jiří. Praktický úvod do civilního řízení sporného. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 327, marg. č. 241.).

53. Zcela úspěšná žalovaná neiniciovala zahájení tohoto řízení, již z předžalobní komunikace účastnic bylo zřejmé, že s tvrzeními žalobkyně nesouhlasí a proč. Lze také zdůraznit, že žalobkyně zastoupená advokátem podala sice jednu žalobu, ale uplatnila 4 samostatné nároky, což mělo velký význam i náklady řízení. Žalobkyně pak na své žalobě komplexně setrvala i v odvolacím řízení kdy, již jí byla známa objektivní zjištění a náhled soudu.

54. Požadavek žalobkyně, aby byl aplikován § 150 o. s. ř. jen proto, že je vyššího věku, je zcela v rozporu se shora provedeným výkladem tohoto ustanovení. Pokud by totiž zákonodárce chtěl, aby osoby vyššího věku zpravidla byly osvobozeny od povinnosti nahradit úspěšné protistraně náklady řízení, upravil by to výslovně v textu zákona. Žalobkyni tak nelze jen s ohledem na její věk pozitivně diskriminovat a žalované odepřít právo na účelně vynaložené náklady na svou obranu. Sociální či majetkové důvody pro použití moderačního ustanovení žalobkyně neuplatnila, v průběhu řízení pak vyšlo najevo, že žalobkyně stále pracuje, vlastní 2 byty v [adresa], druhý zakoupila v roce 2023, což nepodporuje naplnění podmínek pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované.

55. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Předmětem obou fází tohoto řízení jsou 4 samostatné věci (a to uložení povinnosti zdržení se hlučnosti ve dne a uložení povinnosti zdržení se hlučnosti v noci, oba nároky dle § 1013 o. z. ve spojení s § 1042 o. z., uložení povinnosti aktivního jednání dle § 2903 o. z. a odškodnění nemajetkové újmy dle § 2956 o. z.), ve smyslu § 12 odst. 3 AT tarifní hodnotu tvoří součet částek 3 x 30 000 Kč dle § 9 odst. 1 AT + 360 000 Kč dle § 8 odst. 1 AT, tj. celkem 450 000 Kč. V odvolacím řízení žalované vznikly náklady na právní zastoupení za 2 úkony právní služby (§ 11 odst. 1 AT) za vyjádření k odvolání žalobkyně a účast na jednání u odvolacího soudu dne 10. 4. 2025 po 10 100 Kč/úkon, + 2x náhrada hotových výdajů po 450 Kč stanovená podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, vše zvýšeno o 21 % DPH 4 431 Kč, tj. celkem 25 531 Kč.

56. Lhůty k plnění byly stanoveny podle § 160 odst. 1 o.s.ř., o místě k plnění bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení