25 Co 79/2025 - 697

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce]. [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] [právnická osoba] sídlem [Adresa advokáta] o vypořádání společného jmění manželů k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. prosince 2024, č. j. 16 C 184/2022-663 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se vyjma odvoláním nenapadených výroků V. a VI. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že: ze zaniklého společného jmění manželů se žalobci přikazují pohledávky, a to: - pohledávka za Komerční bankou a. s., IČ 45317054, se sídlem Na příkopě 33 čp. 969, Praha 1, ve výši [částka] na účtu č. [hodnota] - pohledávka za Komerční bankou a. s., IČ 45317054, se sídlem Na příkopě 33 čp. 969, Praha 1, ve výši [částka] na účtu č. [hodnota], - pohledávka za Komerční bankou a. s., IČ 45317054, se sídlem Na příkopě 33 čp. 969, Praha 1, ve výši [částka] na účtu č. [hodnota]–6346300227/010, a - pohledávka za Komerční bankou a. s., IČ 45317054, se sídlem Na příkopě 33 čp. 969, Praha 1, ve výši [částka] na účtu č. [č. účtu] (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu); ze zaniklého společného jmění manželů se žalované přikazují pohledávky, a to: - pohledávka za UniCredit bank Czech Republic and Slovakia a. s., IČ 64948242, se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, ve výši [částka] na účtu č. [č. účtu], a - pohledávka za Generali Česká pojišťovna a. s., IČ 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, z pojistné smlouvy č. [hodnota] (výrok pod bodem II. rozsudku okresního soudu); žalobci uložil povinnosti zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku - vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů ve výši 299.112 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.) a - vypořádací podíl ze společného distributorství pod ID [hodnota] u společnosti [právnická osoba] jakožto společné majetkové hodnoty účastníků ve výši [částka] (bod IV.); zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že ID č. [hodnota] u spol. [právnická osoba] nespadá do zaniklého, dosud nevypořádaného společného jmění manželů [Jméno žalované] a [jméno FO], přičemž výlučným vlastníkem tohoto ID je žalobce (bod V.); zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem ID č. [hodnota] u spol. [právnická osoba] (bod VI.); žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod VII.); žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (bod VIII.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod IX.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud rekapituloval procesní přednesy účastníků, podal výčet provedených důkazů a z něj čerpaných skutkových zjištění a citoval znění na věc rozhodných zákonných ustanovení. Dospěl poté k následujícím závěrům. Manželství účastníků bylo uzavřeno dne 6. 6. 2003 a zaniklo rozvodem manželství ke dni 23. 7. 2021. Žalobce podal v zákonné tříleté lhůtě návrh na vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Žalovaná v rámci tohoto řízení navrhla další položky k vypořádání, a to včetně vypořádání společné majetkové hodnoty, vzniklé společným distributorstvím účastníků u společnosti [právnická osoba] od okamžiku uzavření manželství.

3. Ve vztahu k pohledávkám u bank okresní soud přikázal do výlučného vlastnictví účastníkům ty účty, které byly vedeny na jejich jméno. V případě žalobce bylo prokázáno, že souhrn jeho pohledávek za bankami ke dni zániku manželství činil 96.038,41 Kč, u žalované pak činil souhrn pohledávek [částka]. Žalovaná původně uplatnila požadavek na vypořádání tzv. „odklonů“ uskutečněných žalobcem ze SJM do jeho výlučného vlastnictví ve výši celkem [částka]. Poté, co žalobce poskytl vysvětlení k jednotlivým namítaným finančním transakcím, žalovaná svůj požadavek revidovala, kdy nadále uplatňuje k vypořádání pouze , tj. částku [částka], když bere v úvahu, že druhou polovinu mohl žalobce uplatnit pro potřeby své či potřeby dětí. Pokud jde o částku [částka] (v přepočtu [částka]), vybranou dne 26. 5. 2020 z účtu žalobce č. [č. účtu], měl okresní soud za to, že ve vztahu k této položce žalobce svou vysvětlovací povinnost nesplnil. U výběru této částky se jedná o velký objem peněz, u kterého rozhodně nelze tvrdit, že by jej žalobce běžně spotřeboval. Pokud žalobce ve svém podání ze dne 18. 10. 2024 tvrdil, že vybranou částku vložil zpět na korunový účet, pak okresní soud shledal, že jde o tvrzení nevěrohodné již jen proto, že výběry se realizovaly v měně EUR a vklady v Kč. Okresní soud proto tuto finanční transakci považoval za tzv. „odklon“ z prostředků SJM do výlučného vlastnictví žalobce. Ve vztahu k dalším transakcím, z nichž se žalovaná domáhala vypořádání v rozsahu , tj. částky [částka], dospěl okresní soud k závěru, že ani v tomto rozsahu žalobce svou vysvětlovací povinnost nesplnil. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že není schopen přesně doložit veškeré tyto platby a paušálně zcela obecně tvrdil, že s ohledem na jeho příjmy nešlo o nadstandardní částky a že z těchto peněz financoval svůj běžný život a náklady dětí, případně náklady na schůzky především s vietnamskými distributory. Sama žalovaná souhlasila s částečným vysvětlením žalobce a v tomto rozsahu snížila svůj nárok, avšak jednalo se o konkrétní vysvětlení žalobce ke každé jednotlivé platební transakci, zpravidla podložené žalobcem předloženými listinnými důkazy (faktura, paragon apod.). Ohledně části položek měl okresní soud za to, že žalobce neoprávněně „odklonil“ společné finanční prostředky manželů v rozsahu částky [částka]. Tvrzení žalobce, že z těchto částek hradil i setkávání se se zahraničními distributory není prokázáno. V době, kdy k výběrům a finančním transakcím docházelo, platily přísné restrikce s omezenou možností setkávání osob z důvodu pandemie Covid 19. Okresní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobce předmětné finanční prostředky vyvedl ze SJM a použil je výhradně pro svou potřebu bez souhlasu tehdejší manželky. Předmětem vypořádání by tak měly být odklony ve výši celkem [částka]. V případě sponzorského daru pro spolek Rýbrcoul nejde o tzv. „odklon“ prostředků ze SJM ve prospěch žalobce, nýbrž o náklady vynaložené na reklamu obchodního závodu žalobce. V případě zbývajících finančních transakcí v částce [částka], z nichž žalovaná žádala vypořádat [částka], tak bylo třeba odečíst částku [částka]. Polovina plateb ze SJM uskutečněná ve prospěch žalobce je tedy ve výši [částka] a je třeba ji v této výši v rámci vypořádání zohlednit. Dále pak žalobce podle okresního soudu nevysvětlil, případně vysvětlil, avšak nikoli přesvědčivě a odůvodněně, platby [částka] (souhrnné výběry v EUR), jak okresní soud uzavřel v bodě 36. odůvodnění, platby [částka] za nákup dárku pro kamaráda (nafukovací panna - zde žalobce učinil nesporným, že nešlo o využití prostředků ve prospěch SJM) a [částka] jako poměrné části dovolené žalobce nad rámec úhrad pro něho a děti účastníků. Ve vztahu k poslední částce [částka] žalovaná připustila částečně obranu žalobce, že žalobce v karavanu strávil necelé 2 týdny s dětmi, jeden týden ale strávil v karavanu se svou milenkou, což žalovaná doložila fotografií, kterou na své sociální sítě umístila milenka žalobce. Žalovaná se proto nadále domáhala vypořádání 1/3 této částky, tj. částky [částka], s čímž žalobce souhlasil. Celkem tak žalovaná prokázala, že žalobce získal vnos ze společného majetku na svůj výlučný majetek v rozsahu [částka]. Pokud jde o výši vypořádacího podílu, pak žalobci byly přikázány pohledávky ve výši [částka], započten byl vnos ze SJM (tzv. odklon) ve výši [částka] a žalované byly přikázány pohledávky ve výši [částka]; vypořádací podíl ve prospěch žalované je proto ve výši [částka]. Od této částky okresní soud v rámci širšího vypořádání odečetl nárok žalobce na zaplacení částky [částka] z jeho výlučných prostředků na životní pojištění žalované (tuto skutečnost žalovaná nijak nesporovala); žalobci tak bylo uloženo zaplatit žalované vypořádací podíl ve výši [částka].

4. Pokud šlo o právní vztah, plynoucí ze společného distributorství, okresní soud dospěl k závěru, že se jedná o společnou majetkovou hodnotu účastníků, kterou začali společně tvořit po uzavření manželství. Účastníci, každý samostatně, začali podnikat v síťovém marketingu ještě před tím, než uzavřeli manželství. V nyní projednávané věci má obchodní závod žalobce specifickou povahu, když jde o síťový marketing. Zde se vyžaduje od distributora velké nasazení na počátku podnikání. Nyní je stav takový, že má žalobce příjmy, i kdyby nepracoval. V řízení bylo prokázáno, že pod distribuční kmen žalobce byl pan [jméno FO] registrován dne 12. 9. 2001, jeho členství bylo ukončeno dne 26. 1. 2006 a opětovně byl registrován dne 13. 8. 2009. Stalo se tak tedy v době, kdy byli účastníci již manželé a pokud se přičiněním pana [jméno FO] významně zvýšily zisky žalobce v síťovém marketingu jako nadřízenému distributorovi, pak je třeba tuto skutečnost zohlednit ve vztahu k oběma manželům, podnikajícím pod jedním distributorstvím ID (dále také „ID“), a nikoli pouze žalobci. V souladu s pravidly uvedené společnosti (viz [právnická osoba] - Etický kodex pro Českou republiku) po uzavření manželství žalovaná ukončila své původní distributorství a byla připsána k distributorství - ID žalobce jako společný distributor. Protože se v době trvání manželství účastníci dohodli na tom, že budou v souladu s pravidly společnosti [právnická osoba] nadále podnikat společně pod společným ID, vznikla jim společná majetková hodnota mimo režim SJM, spočívající ve společných právech a povinnostech, plynoucích ze společného distributorství vůči uvedené společnosti. Při úvaze o výši hodnoty vnosů ze společné majetkové hodnoty účastníků, které je žalobce povinen vydat do SJM, okresní soud vycházel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]; měl za to, že znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] v dané věci není správný. V řízení, vedeném u trutnovského okresního soudu pod sp. zn. [spisová značka] o výživné manželky, bylo zjištěno, že v r. 2020 žalobce inkasoval průměrný měsíční příjem 400.000 Kč. Pokud se od této částky odečte cca 50.000 Kč na nákup výrobků a cca 100.000 Kč na další povinné odvody, pak žalobcovo podnikání generovalo měsíčně 250.000 Kč[Anonymizováno]a v kontextu těchto čísel je absurdní, když znalec [tituly před jménem] [jméno FO] dospěl k závěru o nulové hodnotě obchodního závodu žalobce. Znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dle okresního soudu logicky a přesvědčivě objasnila svůj závěr o výši ceny obchodního závodu žalobce i o použití výnosové metody. Obchodní závod žalobci generuje stotisícové zisky měsíčně, přičemž k výraznému navýšení příjmů došlo v době trvání manželství (i za přispění vstupu distributora pana [jméno FO] po dřívějším ukončení členství v distributorské síti [právnická osoba]). Ostatně i sám žalobce při vysvětlování odklonů uváděl, že vzhledem k jeho nadstandardním příjmům má jednotlivé transakce za zcela přiměřené. S ohledem na upřesnění vyjádření znalkyně potom okresní soud vyšel při stanovení konkrétní výše vypořádacího podílu z částky 60 % obchodního závodu ve výši [částka]. Proto bylo žalobci uloženo zaplatit žalované vypořádací podíl ze společného distributorství ve výši této částky, tj. [částka]. Zamítnutí určovacích žalob vysvětlil okresní soud nedostatkem naléhavého právního zájmu. Rozhodnutí o nákladech státu opřel o ust. § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“), o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, podle ust. § 142 odst. 2 OSŘ tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, které je v tomto typu řízení (iudicii duplicis) pravidlem. Lhůta k zaplacení vypořádacího podílu daná ve výrocích III. a IV. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá OSŘ.

5. Proti rozsudku okresního soudu, a to výslovně proti jeho výrokům III. a IV. se odvolal žalobce. Okresní soud podle něj nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávným právním závěrům. Nesouhlasil s tím, že má žalované zaplatit částku ve výši [částka]. Souhlasil s povinností zaplatit žalované polovinu zůstatku na přesně uvedených bankovních účtech, tj. polovinu z částky [částka]. Ohledně částky [částka], vybrané dne 26. 5. 2020 z účtu žalobce č. [č. účtu] (které odpovídá částka [částka]), prokázal žalobce, že tuto částku sice vybral, ale následně ji opět na své účty vrátil, přičemž vybraná EURa směnil za české koruny. Žalobce nesouhlasil s žalovanou tvrzenými odklony. Uváděl, že předmětné finanční prostředky byly spotřebovány na jeho běžnou spotřebu, resp. na spotřebu společných dětí účastníků, které i po rozchodu rodičů žily výlučně u žalobce, ačkoli žalobce k rukám žalované hradil výživné. V souvislosti s příjmy žalobce rozhodně nejde o částku, která by byla neobvyklá, resp. byla nadstandardní. Žalobce po odstěhování se ze společné domácnosti potřeboval hotovost na úhradu služeb spojených s dokončením bytu, do kterého se odstěhoval. Tyto platby se běžně hradí v hotovosti a jsou v řádech desítek tisíc Kč. Žalobce uvedl, že podniká převážně s vietnamskou komunitou a je tedy potřeba, aby disponoval určitou hotovostí, kterou použije pro potřeby pronájmu prostor, kde se konají schůzky, resp. na občerstvení. Žalobce je tak toho názoru, že z jeho strany nešlo o odklon. Žalobce souhlasil s tím, aby byl zavázán k vypořádání částky ve výši [částka]. Konstatoval současně, že již zaslal žalované od rozvodu do současnosti částku v celkové výši [částka]; dále zaslal žalované od právní moci rozsudku o rozvodu manželství částku ve výši [částka]. S ohledem na výše uvedené by tak měla být žalovaná zavázána k úhradě částky [částka]. Co se distributorství v [právnická osoba] týká, nejde o společnou majetkovou hodnotu. Žalobce nesouhlasil s tím, že by ji účastníci začali tvořit až v rámci manželství, když ID u spol. [právnická osoba] bylo žalobci přiděleno již dne 21. 2. 1996. Žalobce zopakoval dříve přednesenou argumentaci; uvedl, že pokud začal podnikat ještě před uzavřením manželství, nutně se musí postupovat tak, že se zohlední jen navýšení ceny podniku v době trvání manželství. Výpočet se provede tak, že od čisté hodnoty výhradního majetku, který měl žalobce při zániku společného jmění, se odečte čistá hodnota tohoto majetku při vzniku manželství. Rozhodující je tedy výše čistého majetku. V potaz by pak měla být brána i inflace, aby bylo dosaženo spravedlivého výsledku, který odráží skutečné a nikoli jen zdánlivé zhodnocení majetku. Znalkyně ohodnotila obchodní závod žalobce na částku 9.966.000, Kč. S touto částkou ale žalobce od počátku nesouhlasí. Žalobce dále uvedl, že u „pseudozaměstnanců“, jakým žalobce bezesporu je, lze velmi těžko definovat tržní postavení, protože jsou závislí na jednom poskytovateli služby – v tomto případě na společnosti [právnická osoba]. Pokud znalkyně zvolila výnosovou metodu, zanedbala dle žalobce realitu a použitelnost takového matematického modelu. Podnik obecně může mít v ekonomickém pojetí tzv. „klíčové osoby“, ale pokud je tvořen výhradně osobou, tak podnik s ní „stojí a padá“. Veškeré obchodní vztahy, historie i budoucnost firmy jsou závislé na jedné osobě, v tomto případě na žalobci. Výpočet hodnoty takového „podniku“ je tedy spíše oceněním zaměstnaneckého poměru, který vlastně osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“) nahrazuje. Dokladem toho, že by mělo být ID žalobce považováno spíše za „zaměstnání“ a nikoli za podnik v ekonomickém smyslu, může být i pohled zákonodárce, který v rámci zjednodušení administrativy pro tyto subjekty zavedl tzv. výdajové paušály. Podle něj nemusí přesně evidovat svoje náklady, resp. výdaje, ale mohou je uplatnit na základě stanoveného procenta z výnosů, resp. příjmů. Ocenění „zaměstnání“ na základě budoucích, a tedy i nejistých peněžních toků ve vysokých částkách může způsobit v řadě případů povinným subjektům nemalé problémy. Pokud totiž soud přizná vypořádací podíl v řádech milionů korun, jako se tomu stalo v tomto konkrétním případě, nemusí mít dotyčný subjekt ani na úhradu životních nákladů, pokud bude nucen vyplatit bývalému manželovi hodnotu firmy, kterou nikdy neměl a mít nemohl. Je nutné zohlednit i to, že u jednočlenné OSVČ není zohledněna mzda OSVČ, kdy vlastně zisk je zároveň mzda podnikatele. Je nutné provést korekci nejméně v tom smyslu, že např. pro pozici obchodního manažera by odpovídala tržní měsíční mzda ve výši 100 tis. Kč plus odvody, tzn. cca 1,6 mil. Kč ročně. Tento náklad musí být zahrnut do výpočtu celkové EBITDA. Žalobce dodal, že není schopen si „jen tak říci“, že svůj obchodní závod prodá. I kdyby společnost [právnická osoba] s prodejem souhlasila, což se zatím nikdy v historii nestalo, měl by dle znalkyně kupec zaplatit cca 10 mil. Kč a takový kupec není, protože by se mu spíše vyplatilo vybudovat si svou síť klientů, kteří by mu generovali zisky. I když by totiž na něj byl obchodní závod převeden, stejně by on sám musel následně splnit podmínky společnosti Herbalife, aby měl nárok na provize (projít školením, splnit kvalifikaci na pozici supervizora, kvalifikovat se na produkční bonus - což trvalo žalobci 6 let, každý měsíc musí odkoupit zboží v hodnotě min. 2.500 osobních bodů za cca 70.000 Kč, podat společnosti [právnická osoba] hlášení, co s nakoupeným zbožím učinil, tj. zda jej spotřeboval nebo prodal klientům atd.). Pokud by tyto podmínky nesplnil, provizi by nedostal, když tato by se posunula v hierarchii společnosti [právnická osoba] na dalšího člověka. V tomto druhu podnikání to není tak, že když někdo koupí obchodní závod žalobce, budou mu automaticky chodit provize od společnosti [právnická osoba]. Žalobce dále připomněl svůj požadavek na uplatnění disparity podílů, neboť žalovaná se na získání hodnot v podstatě nepodílela. Pro případ potvrzení prvostupňového rozhodnutí se žalobce ucházel o stanovení delší lhůty k plnění. Odvolatel proto navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku a že žalobce nebude povinen zaplatit žalované vypořádací podíl z distributorství pod ID [hodnota] u společnosti [právnická osoba].

6. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání s rozsudkem okresního soudu ztotožnila a navrhla jej potvrdit. Ve vztahu k žalobcem vybrané částce [částka] podle ní žalobce svou vysvětlovací povinnost nesplnil, žalovaná se proto oprávněně domáhala vypořádání této položky. Šlo o velký objem peněz, u kterého rozhodně nelze tvrdit, že by jej žalobce běžně spotřeboval. Pokud žalobce ve svém podání ze dne 18. 10. 2024 tvrdil, že vybranou částku vložil zpět na korunový účet, tak podle názoru žalované jde o tvrzení nevěrohodné už jen proto, že výběry se realizovaly v měně EUR a vklady v Kč. Žalovaná tedy v tomto směru zcela souhlasí s tím, co je uvedeno v bodu 36. odůvodnění napadeného rozsudku. Ohledně dalších, žalobcem provedených výběrů žalovaná rovněž souhlasila s tím, co je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce v této části odvolání v zásadě jen opakuje svou argumentaci v řízení před soudem prvního stupně, k níž se žalovaná opakovaně vyjadřovala, a soud prvního stupně se s ní správně vypořádal. Žalovaná zásadně nesouhlasila s tím, že by do soudem určeného vypořádacího podílu měly být započteny částky [částka] a [částka]. Předně je třeba uvést, že žalobce touto argumentací do řízení nepřípustně vnáší nová skutková tvrzení. Navíc zasílané částky jsou podle názoru žalované přiřaditelné ke zcela jinému právnímu důvodu. Podle žalované je nutno znovu zopakovat to, jak lze podle jejího názoru právně kvalifikovat společné podnikání účastníků řízení u [právnická osoba]. Oba účastníci řízení začali podnikat ještě před tím, než uzavřeli manželství. Tuto skutečnost je nutno právně kvalifikovat tak, že každý z účastníků řízení měl ve výlučném vlastnictví svůj podnik (obchodní závod), který se v důsledku uzavření manželství nestal součástí SJM, a v předmětném řízení tedy obchodní závody účastníků řízení nebylo možné jako takové vypořádávat – žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 30 Cdo 3608/2017. Po uzavření manželství došlo k tomu, že žalovaná ukončila své původní distributorství (ID) u společnosti [právnická osoba] a byla připsána k ID žalobce jako společný distributor, a to v souladu s interními pravidly [právnická osoba], která vylučují existenci dvou různých distributorství u manželů. Tato skutečnost je pro účely vypořádání SJM bez právního významu; pro další právní vztahy mezi účastníky řízení to však právní význam má. Jde-li o toto ID, tak podle právního názoru žalované existuje mezi účastníky řízení samostatný právní vztah, plynoucí ze společného distributorství, který však nespadá do SJM účastníků řízení (jde totiž o právní vztah související s obchodními závody, které jsou ve výlučném vlastnictví účastníků řízení). Protože se v době trvání manželství účastníci řízení dohodli na tom, že budou nadále podnikat společně pod společným ID (společné distributorství), vznikla jim tak společná majetková hodnota mimo režim SJM, spočívající ve společných právech a povinnostech, plynoucích ze společného distributorství vůči společnosti Herbalife. Z ust. § 515 odst. 1 a podle ust. § 853 analogicky použitého ust. § 137 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do [datum] (dále jen „obč. zák.“) pak plyne, že z těchto společných práv a povinností jsou účastníci řízení nadále oprávněni a povinni rovným dílem. Předmětné ID tedy není součástí SJM, je ale společnou majetkovou hodnotou obou účastníků řízení mimo režim SJM. Podstatné je to, že účastníci řízení se dohodli na tom, že vůči Herbalife budou nadále vystupovat pod společným ID (důsledkem tohoto kroku bylo mj. to, že původní ID žalované zaniklo a všichni její klienti jsou vedeni pod tímto společným ID a není možné je od tohoto ID odčlenit, tj. odměny za tyto klienty do budoucna budou vždy náležet vlastníkovi či vlastníkům tohoto ID). Jestliže se účastníci řízení dohodli na tom, že budou vystupovat společně pod jedním ID, jde o klasickou nepojmenovanou dohodu. Protože se jedná o společnou majetkovou hodnotu mimo SJM, tato majetková hodnota logicky trvá i po zániku SJM. Z toho podle žalované plyne, že předmětem tohoto řízení o vypořádání SJM může pojmově být jen to, co uvádí Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 3608/2017, tedy nikoli obchodní závod ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) ze společného majetku představované částkou, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla představuje cenu podniku. Žalobce věc evidentně chápe tak, že po zániku SJM už je ID jenom jeho a jenom jeho jsou všechny příjmy z něj plynoucí. Tak tomu ale podle názoru žalované není. Žalobce je povinen i po rozvodu vyplácet žalované poměrnou část ze společné majetkové hodnoty. To, co žalobce zaslal žalované po rozvodu manželství, lze přiřadit toliko právě na tento právní vztah účastníků řízení trvající i po vypořádání SJM, nikoli na vypořádací podíl ze SJM. Distributorství v [právnická osoba] nemůže být předmětem tohoto řízení už jen proto, že jde o hodnotu mimo SJM, která navíc nadále trvá. Výrok IV. rozsudku by měl být podle žalované spíše formulován tak, že jde o vypořádací podíl z hodnoty obchodního závodu žalobce ke dni právní moci rozsudku o rozvodu, jehož součástí bylo i společné distributorství pod ID 27082792 u společnosti [právnická osoba] (z odůvodnění je ale zřejmé, že základem pro jeho určení byla hodnota obchodního závodu žalobce ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků). Hodnotu obchodního závodu žalobce nechal soud prvního stupně podle žalované znalecky ocenit zcela správně, a to v souladu se závěry, které vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve výše zmíněném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3608/2017. Klíčové je to, že jde o vypořádání vnosů. V řízení o vypořádání SJM obecně platí to, že předmětem vypořádání mohou být jen ty majetkové hodnoty, které účastníci řízení učinili předmětem vypořádání ve lhůtě 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu. Zatímco žalovaná vypořádání tohoto vnosu v podobě hodnoty obchodního závodu žalobce uplatnila, žalobce vypořádání vnosu v podobě hodnoty obchodního závodu žalované neuplatnil, a proto se nemůže dovolávat jakéhosi odečtení tak, jak uvádí v obsahu svého odvolání. V polemice se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] žalobce vznáší argumenty, které uplatňoval ještě před tím, než byl tento posudek zadán. Žalovaná se k těmto argumentům žalobce v řízení rozsáhle vyjadřovala. Stanovení hodnoty obchodního závodu je odbornou otázkou, u které soud musí vycházet ze závěrů znaleckého posudku. Na první pohled je nelogické to, co se žalobce v řízení snaží tvrdit – tedy, že obchodní závod, který po celou dobu od rozvodu manželství generuje statisícové měsíční zisky, má nulovou hodnotu. Žalovaná na rozdíl od žalobce neshledává důvod k jakékoli disparitě. Žalovaná opětovně uvedla, že relevantní smlouva s [jméno FO] byla uzavřena až za trvání manželství. Žalovaná také rozhodně nesouhlasí s nějakými dlouhodobými splátkami, které navrhuje žalobce. Od právní moci rozsudku o rozvodu manželství v tuto chvíli už uplynula velmi dlouhá doba, navíc po celou tuto dobu je žalovaná žalobcem „odstřižena“ od všech výnosů z [právnická osoba]. Žalobce měl dostatečně dlouhou dobu na to, aby se připravil na vyplacení žalované. Proto považuje žalovaná standardní pariční lhůtu za zcela odpovídající.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání podala osoba k tomu oprávněná, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu žalobcem podaného odvolání, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), projednal věc při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

8. Podaným odvoláním nebyly napadeny výroky pod body V. a VI. rozsudku okresního soudu, které tak nabyly samostatně právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků uplynula lhůta pro podání odvolání (ust. § 159, § 206 odst. 2 a § 212 OSŘ).

9. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. §§ 6, 120 a 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalobce zaujímá následující stanovisko.

10. Podle ust. § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství s výjimkou toho, co: - slouží osobní potřebě jednoho z manželů, - nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, - nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, - nabyl jeden z manželů právním jednáním, vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, - nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku. Podle odst. 2 cit. ust. je součástí společného jmění zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů.

11. Podle ust. § 710 o. z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

12. Podle ust. § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

13. Podle ust. § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ust. § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: - podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, - každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, - každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, - přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, - přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, - přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

14. Žalobcovy odvolací námitky lze shrnout tak, že nesouhlasí s (resp. se): - posouzením jím provedeného výběru z účtu ve výši [částka], - posouzením dalších, jím provedených výběrů (tedy s žalovanou tvrzenými odklony), - nezohledněním jím provedených plateb žalované, - závěry stran povahy distributorství v [právnická osoba], - oceněním hodnoty daného distributorství, - rovností podílů účastníků na vypořádání (domáhá se disparity podílů), - stanovením lhůty k plnění (požaduje delší).

15. Žalobce v odvolání proti rozsudku okresního soudu brojí i proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem, pokládá jej za nesprávné a předkládá hodnocení vlastní. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

16. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce - soudu, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může proto být považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných, než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

17. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Žalobce proti skutkovým závěrům okresního soudu v podstatě staví vlastní skutkovou verzi, opírající se o jím samotným provedené hodnocení důkazů. Sám přitom při hodnocení důkazů vychází pouze z některých z nich, popř. z částí těchto důkazů; vůbec pak nebere v úvahu vzájemnou souvislost mezi jednotlivými provedenými důkazy.

18. Žalovaná tvrdila, že část společných peněžních prostředků byla žalobcem použita na jeho výlučné vlastnictví. V tomto ohledu se žalovaná nacházela v tzv. informačním deficitu strany zatížené břemenem tvrzení a břemenem důkazním, který již řešil jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud České republiky. V nálezu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, Ústavní soud uvedl – cit.: „Procesualistika samozřejmě zásadně uznává, že není povinností procesní strany poskytovat důkazní materiál proti sobě samotné. Tento přístup se však může prosadit pouze v řízení ovládaném zásadou projednací, a nikoliv ještě vždy: průlom do tohoto principu představuje tzv. vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem, na jejímž základě procesní strana, nezatížená (subjektivním) břemenem důkazním a břemenem tvrzení, podrobně vysvětluje a objasňuje skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, ačkoliv tyto skutečnosti by měl ve vlastním zájmu ve svých skutkových tvrzeních podrobně přednést její odpůrce; ten však potřebnými informacemi nedisponuje a nemá ani reálnou možnost získat je jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu druhé procesní strany (k tomu srov. Macur. J.: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 96). Vysvětlovací povinnost procesní strany nezatížené důkazním břemenem vychází z ústavního hlediska z principu rovnosti zbraní, který se nutně musí vztahovat i na shromažďování skutkového materiálu v řízení ovládaném zásadou projednací. Shromažďování skutkového materiálu iniciativou procesních stran může plnit svoji funkci jenom za předpokladu, že obě strany mají stejnou možnost přístupu k informacím důležitým pro objasnění rozhodných skutečností. Jestliže jedna z procesních stran nemá reálnou možnost získat potřebné informace a je tedy postižena „informačním deficitem“, je ohroženo nebo porušeno její právo na ‚spravedlivý proces‘. Z objektivního hlediska je informačním deficitem procesní strany zase ohrožena nebo porušena základní společenská funkce civilního procesu, spočívající v poskytování ochrany skutečným subjektivním hmotným právům, jež vyplývají z pravdivě zjištěného skutkového stavu (srov. cit. dílo s. 61 a násl.)“. V usnesení ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud ČR uvedl – cit.: „Postup odvolacího soudu nebyl v souladu s právní teorií, pokud jde o řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ‚opěrné body‘ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 121 a násl.; týž: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000)“.

19. Z důvodů uvedených již prvostupňovým soudem nastoupila žalobcova vysvětlovací povinnost ohledně použití společných prostředků a obstojí závěry prvostupňového soudu, že tuto povinnost žalobce dílem nesplnil, dílem byla jeho vysvětlení nevěrohodná. O pečlivém přístupu okresního soudu svědčí i to, že část žalobcova vysvětlení považoval za věrohodné, ve vztahu k části vysvětlení pak přehodnotila svůj původní procesní postoj sama žalovaná.

20. K žalobcem v odvolání uplatněnému požadavku na zohlednění dalších (okresním soudem nezohledněných) plnění poskytnutých žalobcem žalované po rozvodu manželství odvolací soud uvádí, že se ze strany žalobce jedná o přednes nových tvrzení, k nimž nelze v odvolacím řízení přihlédnout, neboť se nejedná o žádnou z výjimek podle ust. § 205a OSŘ. K této námitce vznesené až v průběhu odvolacího řízení, podléhajícího režimu neúplné apelace, nelze přihlédnout.

21. Povahu společného distributorství v [právnická osoba] a jeho hodnotu posoudil okresní soud rovněž správně. Ocenění zde představovalo posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí; proto okresní soud ustanovil znalkyni. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR pod sp. zn. Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80, která byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008) soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ust. § 132 OSŘ); nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Okresní soud znalecký posudek znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] zevrubně hodnotil, přihlížel k ostatním provedeným důkazům, k doplnění posudku při výslechu znalkyně u jednání, zohledňoval a v odůvodnění rozhodnutí se vypořádal s argumentací účastníků.

22. Co se týče námitky o disparitě podílů a spravedlnosti soudních rozhodnutí, vychází judikatura ve vztahu k principu zásluhovosti z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152). Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru, či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru). Z uvedeného plyne, že disparita podílů by v zásadě nebyla přípustná, ani pokud by se o převážnou část majetkových hodnot zasloužil sám žalobce. Odvolací soud podotýká, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost, vztahující se k domácnosti v užším smyslu a k zajištění péči o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Proto ani v konkrétních okolnostech dané věci nespatřuje odvolací soud podmínky pro disparitu podílů ani okolnosti pro aplikaci korektivu dobrých mravů.

23. Při rozhodování o lhůtě k plnění vycházel okresní soud z ust. § 160 odst. 1 OSŘ. Uvedené ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem OSŘ odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Osobní a majetkové poměry dlužníka přitom nelze nadřadit hledisku, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usneseni ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017). V projednávané věci manželství účastníků zaniklo před téměř 4 lety, soudní řízení trvá 3 roky, samotným podáním odvolání došlo k několikaměsíčnímu oddálení splnění povinnosti uložené žalobci. Výše žalobcových příjmů a délka trvání dluhu tak neumožňují povolení splátek či rozhodnutí o delší lhůtě plnění.

24. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené závěry prvostupňový rozsudek v odvoláním dotčených výrocích podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení (viz výrok pod bodem II. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 OSŘ, přičemž odvolací soud vzal v této souvislosti v úvahu stejné právní závěry a východiska jako soud prvního stupně, neboť dospěl ke konkluzi, že se vztahují i na poměry odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel mimo jiné ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu https://naluus.usoud.cz), v němž orgán ochrany ústavnosti dospěl k závěru, že – cit.: „…v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 OSŘ). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Ke shodným závěrům se Ústavní soud přiklonil již ve svém nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/2020, v němž akcentoval, že – cit.: „… zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži ani žalujícímu spoluvlastníku, který je inicioval, ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované. Spoluvlastníci sami nemohou plně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání, soud jejich návrhy v tomto rozsahu není vázán, ale sám rozhodne dle zákonné posloupnosti jednotlivých způsobů vypořádání a v jejich rámci podle svého vlastního uvážení (například jak konkrétně bude společná věc rozdělena či komu bude přikázána do vlastnictví a komu bude přiznána přiměřená náhrada). V řízení jsou přitom často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu a každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ. Nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Těmito specifickými důvody či okolnostmi by podle Ústavního soudu mohlo být například obstrukční chování účastníka v průběhu řízení, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá). Žádná taková negativní aktivita jednoho z účastníků řízení nebyla v tomto případě odvolacím soudem zaznamenána, neboť žalobce se svým odvoláním domáhal pravidelného (řádného) přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně o způsobu vypořádání zrušeného SJM, přičemž rozhodnutí soudu o této otázce není pro účastníky vždy zcela předvídatelné a jednotlivé soudy (soud prvního stupně a soud odvolací) mohou při svém rozhodování nakonec akcentovat jiná (zákonem obecně předvídaná) hlediska. Ze všech právě vyložených důvodů odvolací soud při přiměřené aplikaci ust. § 142 odst. 2 OSŘ tudíž rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení