25 Co 83/2024 - 542

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Petry Turnovské ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným: 1) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený obecnou zmocněnkyní [Jméno zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 1/1] 2) [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 1/1] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] 3) [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 3/0] zastoupený obecnou zmocněnkyní [Jméno zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 1/1] o vydání vyúčtování, o odvolání žalobkyně a žalované č. 2 proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2023, č. j. 7 C 354/2021-377, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku VI. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 4 346 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výrocích I., II., III., IV., V., a VII. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 2 náhradu nákladů odvolacího řízení 3 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované č.

2.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému č. 1 a žalovanému č. 3 náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 7 C 354/2021-377, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému č. 1 vydat jí vyúčtování dle § 1118 občanského zákoníku za období od 12. 9. 2018 do 11. 11. 2018 k nemovitostem v katastrálním území [právnická osoba] 5, v obci [právnická osoba] (výrok I.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované č. 2 a žalovanému č. 3 vydat jí společně a nerozdílně vyúčtování dle § 1118 občanského zákoníku za období od 12. 11. 2018 do 30. 12. 2019 k nemovitostem v katastrálním území [právnická osoba] 5, v obci [právnická osoba] (výrok II.) a konečně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované č. 2 vydat jí vyúčtování dle § 1118 občanského zákoníku za období od 31. 12. 2019 do 16. 8. 2021 k nemovitostem v katastrálním území [právnická osoba] 5, v obci [právnická osoba] (výrok III.). Žalované č. 2 uložil povinnost zaplatit žalobkyni v rámci separace nákladů řízení částku 2 178 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení částku 3 146 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.), žalované č. 2 náhradu nákladů řízení ve výši 3 146 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.) a žalovanému č. 3 náhradu nákladů řízení ve výši 3 146 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VII.).

2. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaní (byť ne ihned, ve výsledku však nakonec ano) dostatečně dostáli své zákonné povinnosti vyplývající z § 1118 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tj. předložit žalobkyni jako spoluvlastníku nemovité věci v katastrálním území [právnická osoba] 5, v obci [právnická osoba] (dále jen „předmětné nemovitosti“ či „nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků“) vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno. Výroky V., VI. a VII. soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Výrok III. o separaci nákladů řízení za jednání dne 17. 1. 2023 ve smyslu § 147 odst. 1 o. s. ř. odůvodnil soud prvního stupně tak, že jednání bylo vinou žalované č. 2 neúčelné, neboť bylo na ní (na žalovaných nesoucích vůči žalobkyni povinnost vydat vyúčtování), aby ona, jako zástupkyně žalovaných, vstoupila v jednání se zástupcem žalobkyně a dané povinnosti dostála. Výši uložené povinnosti soud prvního stupně určil podle § 6 odst. 1 a § 9 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarifu) v účinném znění (dále jen „a. t.“), splatnost a místo plnění pak podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti výrokům I., II., III., V., VI. a VII. rozsudku podala odvolání žalobkyně. Předně namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, zda je vyúčtování předložené žalovanými správné a úplné. Soud prvního stupně zejména přehlédl, že žalovaní neumožnili žalobkyni předložené vyúčtování řádně prozkoumat, popř. ověřit pravost předložených kopií. Dále pak spotřeba elektrické energie ani vody zcela zásadně neodpovídá tvrzenému způsobu vyúčtování. O neúplnosti vyúčtování svědčí i to, že v něm nejsou zahrnuty příjmy z pronájmu předmětných nemovitostí, ačkoli žalovaný č. 3 žalobkyni dopisem ze dne 1. 12. 2018 informoval o tom, že od prosince 2018 budou předmětné nemovitosti pronajímány. Za zcela nepřezkoumatelné, a neumožňující učinit si úplný obraz o správnosti doloženého vyúčtování, označila i údajné faktury na práce související se správou nemovitostí a stavebními pracemi, které nejsou podepsány a doloženy potvrzeními o úhradě. K výrokům V.-VII. napadeného rozsudku poukázala, mimo jiné, na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 664/03 z něhož se podává: „Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.“. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a žalobě vyhověl, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná č. 2 podala odvolání jen do výroku II. napadeného rozsudku. Uvedla, že nezavinila žádné náklady, které by jinak nebyly vznikly. Z ničeho nevyplývalo, že by měla doklady týkající se předmětných nemovitostí dodat před jednáním dne 17. 1. 2023. Při jednání je předložila, ovšem žalobkyně prohlásila, že se v nich nevyzná. Jednání proto bylo odročeno za účelem podrobného prohlédnutí předmětných dokladů, byl určen čas a místo schůzky. Jelikož mají účastníci stejné postavení, měla být i zástupci žalobkyně uložena povinnost k úhradě separovaných nákladů.

5. K odvolání žalobkyně žalovaná č. 2 uvedla, že své povinnosti předložit žalobkyni jako spoluvlastníku nemovitosti vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, žalovaní dostáli. Důrazně se ohradila proti tvrzení, že pronajala část nemovitostí slyšeným svědkům [jméno FO] a [Anonymizováno]. Svědky považuje za nevěrohodné a trvala na tom, že je nezná. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované č. 2 přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Žalovaní č. 1 a č. 3 k odvolání žalobkyně uvedli, že považují rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Uvedli, že vyúčtování nakládání s předmětnými nemovitostmi od roku 2016 do 14. 12. 2020 bylo žalobkyni podáno. Stejně tak v době, kdy žalobkyně užívala předmětné nemovitosti, jí byly spotřeby energií i služeb vyúčtovány. Žalovaní podotkli, že vyúčtování podle žalobkyní uvedených dat nelze předložit, neboť dodavatelé jednotlivých služeb provádí vyúčtování jednou ročně. Žalobkyni předložili veškeré doklady, ovšem žalobkyně je označila za cáry papíru. Zdůraznili, že v současné době je fakturace zasílaná e-mailem nebo datovou schránkou, a proto jiné doklady, originály, neexistují. Pokud jde o spotřebu elektrické energie a vody v nemovitostech v podílovém spoluvlastnictví účastníků, pak ta byla v obou případech ovlivněna probíhající rekonstrukcí předmětných nemovitostí, a to jak při práci řemeslníků, tak při zalévání nově vybudované zahrady, nikoli však pronájmem předmětných nemovitostí. Údajný dopis žalovaného č. 3 ze dne 1. 12. 2018 označili, i s ohledem na tvrzené datum napsání, za falzifikát. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek ve výrocích I.-III. a ve výrocích V.-VII. Potvrdil a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že obě odvolání byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212 a § 212a o. s. ř. a neshledal odvolání žalobkyně ani žalované č. 2 opodstatněným.

8. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění: žalobkyně a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí není budova č.p. [Anonymizováno], rodinný dům (dále jen „Budova“), pozemku parc. č. [Anonymizováno], zahrada, a pozemku parc. č. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova bez č.p./č.e. garáž, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [právnická osoba], pro obec [právnická osoba] a k. ú. [právnická osoba] [Anonymizováno], na LV [hodnota] a LV [hodnota] (dále opět jen „předmětné nemovitosti“ či „nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků“). Žalobkyně měla v rozhodném období na uvedených pozemcích vždy podíl o velikosti [Anonymizováno] a na Budově, která není jejich součástí, podíl o velikosti [Anonymizováno]. Velikost podílů jednotlivých žalovaných na předmětných nemovitostech se v minulosti různě měnila. V období od 12. 9. 2018 -11. 11. 2018 vlastnil pozemky i Budovu spolu se žalobkyní žalovaný č.

1. Jeho podíl na pozemcích byl [Anonymizováno] a na Budově v rozsahu [Anonymizováno]. V období od 12. 11. 2018 do 30. 12. 2019 vlastnili předmětné nemovitosti spolu se žalobkyní žalovaní č. 2 a č. 3, a to pozemky žalovaná č. 2 v rozsahu podílu [Anonymizováno] a žalovaný č. 3 s velikostí podílu [Anonymizováno], Budovu vlastnila žalovaná č. 2 s velikostí podílu [Anonymizováno] a žalovaný č. 3 s podílem [Anonymizováno][Anonymizováno]. V období od 31. 12. 2019 do 16. 8. 2021 vlastnily předmětné nemovitosti společně žalobkyně a žalovaná č.

2. Žalovaná č. 2 s velikostí podílu na pozemcích [Anonymizováno] a na [adresa]. V průběhu řízení před soudem prvního stupně neměla žalobkyně do předmětných nemovitostí přístup, neměla od nich klíče a na správě předmětných nemovitostí se nijak nepodílela. Správu předmětných nemovitostí zajišťovali žalovaní. A to buď přímo nebo prostřednictvím společnosti [právnická osoba]., kdy se však jedná o „rodinnou“ společnost, u níž v daném období byli jednateli nejprve žalovaný č. 3 a poté žalovaná č.

2. Jediným společníkem byla, po celé žalobou dotčené období, žalovaná č.

2. Žalovaní při správě předmětných nemovitostí striktně nerozlišovali mezi úkony společnosti a úkony vlastními. Předmětné nemovitosti byly v období předcházejícím požadavku žalobkyně na vydání vyúčtování pronajaty. O tom se žalobkyně dozvěděla náhodou ve chvíli, kdy jí, pro tehdejší shodu jejího jména se jménem žalované č. 2, byla nájemcem [jméno FO] zaslána výpověď nájemní smlouvy. Nepřiznaný pronájem předmětných nemovitostí vedl žalobkyni k podání předchozí žaloby o vydání vyúčtování u Okresního soudu v Českých Budějovicích. V řízení před Okresním soudem v [právnická osoba] žalovaný č. 1 pronájem předmětných nemovitostí nezpochybňoval. Uváděl, že „nájemné od daného studenta bylo použito na úhradu poplatků spojených s existencí Budovy“. Rovněž ve vyúčtování, které žalovaní ve vazbě na řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích a jeho výsledek předali žalobkyni, uváděli žalovaní nájem od studenta do 30. 4. 2018 ve výši 17 500 Kč. Žalobkyně měla za to, že předmětné nemovitosti byly dále pronajaty i po 30. 4. 2018, a proto podala u soudu prvního stupně žalobu na vydání vyúčtování pro tři různá období od 12. 9. 2018 až do 16. 8. 2021. Z dokazování, zejména z výpovědí svědků [Anonymizováno] a [jméno FO] a z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. 1, bylo zjištěno, že v období od 12. 9. 2018 do 16. 8. 2021 již předmětné nemovitosti pronajaty nebyly. O uvedeném svědčí rovněž faktury za elektřinu v daném období. Z nich, vzhledem k výši plateb za dodávku elektřiny v nižších tisících korun vyplynulo, že předmětné nemovitosti byly užívány nejvýše ve víkendovém režimu. K jednání dne 17. 1. 2023 přinesla žalovaná č. 2 tři svazky dokladů týkajících se předmětných nemovitostí. S obsahem listin se zástupce žalobkyně seznámil na schůzce se žalovanou č. 2 dne 30. 1. 2023. Listiny předložené žalovanými v souvislosti s nemovitostmi v podílovém spoluvlastnictví účastníků obsahují základní informace ohledně nákladů na elektrickou energii, na vodné a stočné, daně a poplatky z nemovité věci, pojištění, opravy, služby a správu předmětných nemovitostí, které jsou podrobně rozepsány, včetně jejich korunového vyčíslení. Podle vyúčtování se v Budově v daném období nepodnikalo s pronajímáním, příjem byl 0 Kč.

9. S takto zjištěným skutkovým stavem věci se odvolací soud plně ztotožňuje, neboť má oporu v provedeném dokazování. Uvedený skutkový závěr pak nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení. Soud prvního stupně nepochybil, pokud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení zamítl další návrhy na doplnění dokazování, když pro posouzení věci byl zjištěný skutkový stav dostatečný.

10. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud věc po právní stránce posoudil podle o. z.

11. Podle § 1118 o. z. spoluvlastníku náleží vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, i podíl z plodů a užitků ze společné věci.

12. Podle § 1119 o. z. vyúčtování se lze domáhat po uplynutí doby obvyklé povaze správy společné věci, při zániku spoluvlastnictví nebo při zániku účasti v něm, anebo z jiných důležitých důvodů.

13. Podle § 1126 odst. 1 o. z. je každý ze spoluvlastníků oprávněn k účasti na správě společné věci.

14. Odvolací soud se plně ztotožňuje nejen se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, ale i s jeho právním hodnocením věci. Soud prvního stupně naprosto přiléhavě uplatnil na řešenou věc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019, který velmi podrobně vymezil náležitosti vyúčtování správy společné věci: „Má-li spoluvlastník za to, že předložené doklady a listiny nelze považovat za vyúčtování nakládání se společnou věcí, musí blíže uvést, co konkrétně považuje za nedostačující a proč nepovažuje dosud předložené doklady za splnění povinnosti druhého spoluvlastníka předložit vyúčtování nakládání se společnou věcí. Rozsah, míra a podrobnost podkladů sloužících k vyúčtování odráží individuální okolnosti každého případu. Musí se jednat o podklady v natolik kvalitativním a kvantitativním rozsahu, aby umožnily spoluvlastníku rozumný a přiměřený přehled o správě věci, kterou vykonává jiný spoluvlastník nebo třetí osoba, nemusí jít vždy o předložení všech listin a podkladů, kterými v souvislosti se správou společné věci spoluvlastník disponoval. Předložené podklady by měly spoluvlastníku umožnit získat přehled o právním a faktickém stavu společné věci ke dni skončení spoluvlastnického vztahu, případně za období, za které se domáhá předložení vyúčtování. Jde-li o věc, která je či byla předmětem pronájmu, bude tento požadavek splněn zejména tehdy, bude-li mít spoluvlastník k dispozici podklady, ze kterých bude patrno, komu a za jakých podmínek je (byla) společná věc pronajata, v jakém rozsahu bylo nájemné zaplaceno a v jaké výši existuje případně dluh na nájemném, jaké významnější rekonstrukční práce či opravy byly provedeny a za jakých podmínek, jakým způsobem byla zajištěna dodávka služeb a energií, jaké výdaje byly se společnou věcí spojeny apod. Spory o předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí nemají být spory o jednotlivé listiny a dokumenty, ale o získání souhrnných informací, které se týkají správy společné věci na podkladě listin a dokumentů, ze kterých tyto souhrnné informace budou vyplývat. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019).

15. Soud prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, jak citované rozhodnutí na danou věc aplikoval, a to zejména pokud jde o rozsah, míru a podrobnost podkladů sloužících k vyúčtování, které odráží individuální okolnosti každého případu. V podrobnostech odkazuje odvolací soud na bod 50. a 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

16. Jak se podává i z komentáře k § 1119 o. z.: „Nelze dopředu podat výčet situací, které si podání vyúčtování vyžádají. Může mezi ně patřit např. dohoda spoluvlastníků, vážné pochybnosti a závady při spravování společné věci, smrt spoluvlastníka a následná žádost dědiců pro účely dědického řízení, příprava na zrušení a likvidaci, přeměnu či reorganizaci PO spoluvlastníka nebo soupis majetkové podstaty. Limitem bude patrně princip poctivosti a spoluvlastnické loajality a ochrana před nepřiměřeným rušením (II. ÚS 3137/09). Vážným důvodem proto typicky nebude pouhá žádost spoluvlastníka (bez dalšího) o podání vyúčtování.“ (srov. § 1119 [Právo spoluvlastníka na vyúčtování]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 5.).

17. Z výš citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu i z komentářové literatury vyplývá, že podle okolností konkrétního případu nelze vyloučit ani takový postup povinných spoluvlastníků, kdy povinnost podat vyúčtování bude splněna již předložením listin a záznamů týkajících se společné věci.

18. V nyní řešené věci je takovou konkrétní okolností zejména fakt, že podíl žalobkyně na Budově byl, a stále je, „jen“ o velikosti [Anonymizováno] Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně se na údržbě a platbách spojených s vlastnictvím předmětných nemovitostí nijak nepodílí. Podle § 1126 odst. 1 o. z. je sice každý ze spoluvlastníků oprávněn k účasti na správě společné věci, současně je ovšem třeba zmínit, že vlastnictví zavazuje a z vlastnictví nemovitostí vyplývají pro vlastníka mimo práv i povinnosti. Je obecně známo, že je třeba platit daň z nemovitostí, stejně jako tzv. stálé platby spojené např. s dodáváním elektrické energie či vody, které je třeba platit, i když není v nemovitosti žádná spotřeba. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že ani na takových platbách se žalobkyně v žalobou uplatněných obdobích nepodílela. Přitom už jen z fotografií „Před“ a „Po“ (založených na č. l. 397-402 spisu) je zřejmé, že předmětné nemovitosti jako celek jsou žalovanými udržovány, rekonstruovány, byla upravena zahrada okolo Budovy, atd. Takové skutečnosti jsou však zjistitelné pouhým okem a žalobkyni, pokud by se na místě byla podívat, musely být zřejmé. Za této situace nelze přehlédnout námitky žalovaných, kteří zájem žalobkyně o investice a výdaje do nemovitostí, přes její zákonné oprávnění, vnímají negativně.

19. Za těchto uvedených okolností lze shodně se soudem prvního stupně konstatovat, že podklady předložené žalovanými v průběhu řízení před soudem prvního stupně jsou v tomto případě pro žalobkyni dostatečnými, když konkrétní podobu a obsah vyúčtování nelze přehnaně formalizovat. Podstatné je, aby spoluvlastník mohl zjistit majetkový profit ze společné věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09) a zejména, aby měl písemné informace o příjmech a výdajích k ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, rak. OGH 5 Ob 555/76). Odvolací soud pro stručnost znovu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019: „Spory o předložení vyúčtování nakládání se společnou věcí nemají být spory o jednotlivé listiny a dokumenty, ale o získání souhrnných informací, které se týkají správy společné věci na podkladě listin a dokumentů, ze kterých tyto souhrnné informace budou vyplývat.“ Vzhledem ke všem okolnostem případu lze jednoznačně uzavřít, že ke splnění povinnosti žalovaných vydat žalobkyni vyúčtování týkající se hospodaření a nakládání s nemovitostmi v podílovém spoluvlastnictví účastníků postačilo předložit podklady v určité nižší kvalitě, a to jak co do rozsahu, míry, ale i podrobnosti. To bylo v této věci žalovanými splněno. I proto se soud prvního stupně správně více nezabýval, nad rámec zjištění souvisejících s tvrzeným pronájmem předmětných nemovitostí, hodnocením jednotlivých listin co do jejich správnosti či úplnosti. Nebyl-li pronájem předmětných nemovitostí žalovanými v rozhodném období v řízení prokázán, nelze pak argumentovat nesprávností vyúčtování jen proto, že chybí údaje o příjmech. Rovněž předložení „neoriginálních“ vyúčtování od jednotlivých dodavatelů služeb a energií nemůže vést k závěru o nesplnění povinnosti ze strany žalovaných. I z těchto listin mohla žalobkyně nepochybně získat relevantní informace týkající se správy společné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2106/2019).

20. Pro úplnost odvolací soud, k námitce žalovaných ohledně šikanózní žaloby doplňuje, že na vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, má žalobkyně jako podílový spoluvlastník předmětných nemovitostí ze zákona právo, stejně jako i na podíl z plodů a užitků ze společné věci (§ 1118 o. z.). Sama žalobkyně odůvodňovala podání žaloby u soudu prvního stupně tím, že má „hospodářský zájem na tom, aby zjistila výši inkasovaného nájemného, neboť i pokud by podíl žalobkyně na nájemném byl malý, v žádném případě nebude nulový. Bez zjištění, jaké nájemné bylo ve skutečnosti obdrženo, se žalobkyně nemůže domáhat jeho vydání.“ Požadavky žalobkyně na vydání vyúčtování tak ani odvolací soud nevnímá v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně uvedla důvod, pro který se vyúčtování domáhá a její nárok nepovažuje ani odvolací soud za nepřiměřené rušení (srov. bod 16. odůvodnění). Velikost podílů žalobkyně na pozemcích a Budově, ale zejména její nulová participace na správě předmětných nemovitých věcí, se pak promítly, jak je uvedeno výše, v postačující nižší kvalitě i kvantitě ke splnění povinnosti žalovaných vydat vyúčtování nakládání se společnou věcí.

21. Odvolací soud tak uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu za všechna tři jednotlivá období zamítl. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladových výroků V., VI. a VII., když nákladový výrok VI. změnil jen co do výše náhrady (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

22. Soud prvního stupně postupoval při určení náhrady nákladů řízení mezi účastníky správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř., nesprávně však určil výši náhrady nákladů řízení u žalované č. 2, když uvedl, že, „žalovaná č. 2 o náhradu nákladů nežádala“. Odvolací soud podotýká, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud vždy z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), a protože se žalovaná č. 2 jako obecní zmocněnkyně žalovaných č. 1 a č. 3, ani sami žalovaní, náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalobkyni výslovně nevzdali, měl o nich soud prvního stupně i bez žádosti rozhodnout. Žalovaná č. 2 zastupovala žalované č. 1 a č. 3 při dvou jednáních soudu prvního stupně (8. 11. 2022 a 31. 3. 2023, když za jednání dne 17. 1. 2023 byly náklady řízení separovány a jednání 23. 6. 2023 se konalo v nepřítomnosti všech žalovaných) a k přiznané náhradě ve výši 3 146 Kč jí tak dále náleží i paušální náhrady hotových výdajů za 2x 2 úkony po 300 Kč v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „Vyhláška“), tj. celkem 4 346 Kč (2x 600 Kč + 3 146 Kč). V podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na bod 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

23. K námitce žalobkyně ohledně aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvádí, že je pravdou, že se žalobkyně po žalovaných domohla vydání vyúčtování souvisejícího s hospodařením s nemovitostmi v podílovém spoluvlastnictví účastníků za období od 12. 9. 2018 až prostřednictvím soudního řízení. V řešené věci však rovněž zůstává skutečností, že žalobkyně nepovažovala ani doklady a vyúčtování předložené žalovanými za dostatečné. Ani po seznámení se s nimi neměla za to, že v řízení uspěla, vyúčtování označila za „zmatečné a neurčité, neboť se z listin se nepodává, jak je nemovitost užívána“ a dále za „zjevně nepravdivé, neboť žalovaní tvrdí, že nemovitost nebyla pronajata, přitom žalobkyně bezpečně ví, že pronajata byla“. Toto její přesvědčení je ostatně prezentováno i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na předložené vyúčtování žalobkyně nijak procesně nereagovala a nadále setrvala na svých požadavcích. Za takové situace nepovažuje odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení dle zásady úspěchu ve věci, po zamítnutí všech tří nároků žalobkyně, za nepřiměřené či bezdůvodné, a to i s ohledem na skutečnou výši nákladů vynaložených žalovanými v řízení před soudy obou stupňů.

24. K odvolání žalované č. 2 do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o separaci nákladů řízení za zmařené jednání dne 17. 1. 2023 odvolací soud uvádí, že i v tomto případě soud prvního stupně postupoval správně. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že žalovaná č. 2 listiny, z nichž bylo možné zjistit podklady týkající se hospodaření a nakládání s nemovitostmi v podílovém spoluvlastnictví účastníků, předložila bez vážného důvodu až přímo při jednání dne 17. 1. 2023. Učinila tak přesto, že se v rámci snahy soudu o možné smírné odstranění sporu při ústním jednání soudu 8. 11. 2022 k jejich předložení zavázala, resp. deklarovala, že je schopna informace, které budou pro žalobkyni postačující, poskytnout. Vzhledem k této informaci soud vyhověl shodné žádosti stran, nezahájil jednání s tím, že „bude vyčkáno, co strana žalovaná doloží“. S obsahem listin předložených až při jednání 17. 1. 2023 se tak nemohla předem seznámit nejen protistrana, ale ani soud prvního stupně. V důsledku takového postupu žalované č. 2 došlo ke zmaření jednání dne 17. 1. 2023 (na předložený, věcně neuspořádaný a různorodý soubor listin nemohlo být bez bližšího seznámení relevantně reagováno) a žalující strana separaci nákladů řízení navrhla. Byly tedy splněny podmínky pro postup dle § 147 o. s. ř.

25. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, v tomto stádiu řízení byli opět plně úspěšní žalovaní a náleží jim proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšné žalobkyni (§ 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k různým typům zastoupení (žalovaní č. 1 a č. 3. byli zastoupeni žalovanou č. 2 jako zmocněnkyní a sama žalovaná č. 2 byla zastoupena advokátkou) rozdělil odvolací soud i náhradu nákladů řízení.

26. Náklady odvolacího řízení žalované č. 2, zastoupené advokátkou (výrok II. tohoto rozsudku), spočívají v odměně za dva úkony právní služby po 1 500 Kč dle § 7 bod 4, § 9 odst. 1 a. t., z pct 10 000 Kč a dvou náhradách hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jeho § 11 odst. 1 písm. d) (písemné vyjádření k odvolání žalobkyně a závěrečný návrh žalované č. 2). Celkové náklady vzniklé žalované č. 2 v odvolacím řízení činí 3 600 Kč a tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalované č. 2 v třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám právní zástupkyně žalované č. 2 (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

27. Náklady odvolacího řízení žalovaných č. 1 a č. 3 (výrok III. tohoto rozsudku) tvoří 3x paušální odměna 300 Kč dle Vyhlášky za společné vyjádření k odvolání žalobkyně a za zastupování každého ze žalovaných č. 1 a č. 3 při jednání odvolacího soudu dne 4. 9. 2024. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení