25 Co 98/2022-84

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 17. 12. 2021 č. j. 17 C 45/2021-58 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 8 099 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 4. 2021 je neplatné (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20 554 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] (výrok II).

2. Žalobce se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 7. 6. 2021 domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 4. 2021 je neplatné. Tvrdil, že je zaměstnán u žalované od 1. 7. 2015 na základě pracovní smlouvy uzavřené téhož dne, a to na pracovní pozici dělník – obráběč, zámečník. Byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, která vyústila až ve vznik invalidity, o čemž dne 8. 2. 2021 informoval žalovanou. Poté se opakovaně na žádost jednatele žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] dostavil na pracoviště za účelem řešení situace, avšak návrhem ze strany žalované bylo pouze ukončení jeho pracovního poměru dohodou, což neakceptoval. Žalovaná mu žádným způsobem nepřidělovala práci, nepřidělila mu ani žádné pracovní směny k výkonu práce, bylo mu pouze ze strany žalované po ukončení jeho pracovní neschopnosti nařízeno čerpání zbývající dovolené v délce sedmi dnů a žalovaná si od něho vyžádala vrácení všech poskytnutých pracovních pomůcek a klíčů od pracoviště. Žalovaná ho odeslala na lékařskou prohlídku k posouzení jeho zdravotní způsobilosti až dne 30. 3. 2021, přičemž dle lékařského posudku o posouzení zdravotní způsobilosti ze dne 30. 3. 2021 vystaveného poskytovatelem pracovně lékařských služeb [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu tohoto druhu práce u žalované. Žalovaná mu však dne 9. 4. 2021 doručila do vlastních rukou písemnost označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru odůvodněné dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce, kterým ukončuje jeho pracovní poměr, a to dokonce zpětně již ke dni 9. 2. 2021, z toho důvodu, že se nedostavil na pracoviště k výkonu práce. Toto okamžité zrušení pracovního poměru považuje žalobce za neplatné a šikanózní.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Tvrdila, že okamžité zrušení pracovního poměru je platné a zakládá se na zcela podloženém argumentu, kdy žalobce bez jakékoliv omluvy po ukončení pracovní neschopnosti nezačal chodit do zaměstnání, absence nijak neodůvodnil, a tudíž měl neomluvené pracovní směny minimálně od 9. 2. 2021 do 24. 3. 2021. Na toto porušení byl upozorněn doporučeným dopisem a v zákonem stanovené lhůtě s ním byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením z důvodu porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Není pravdou, že by žalobce po ukončení pracovní neschopnosti navštívil ihned pracoviště a řešil se zaměstnavatelem jeho další pracovní uplatnění nebo že ho informoval o svém zdravotním stavu a požadoval převod na jinou práci a seznam směn. Jednatel žalované nechtěl žalobci způsobit problémy v rámci možné podpory a chtěl z důvodu nedocházení do práce ukončit s žalobcem pracovní poměr dohodou. Na tu však žalobce nereagoval a až v druhé polovině března 2021 sdělil e-mailem žalované, že dohodu neakceptuje z důvodu, že v ní není řešeno tříměsíční odstupné. Žalobce se poté pouze dostavil na pracoviště a vyklidil svou skříňku a předal klíče od pracoviště, aniž by ukončil pracovní poměr, a proto s ním byl ukončen pracovní poměr okamžitým zrušením. Podkladem pro okamžité zrušení byla neomluvená absence žalobce po ukončení jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti.

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dle pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2015 byl žalobce u žalované zaměstnán na pozici dělník – obráběč, termín nástupu do práce byl sjednán na 1. 7. 2015. Dle posudku o invaliditě ze dne 15. 2. 2021 u žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 50 % s tím, že den vzniku invalidity byl stanoven na 10. 12. 2020. Dne 17. 3. 2021 zaslal žalobce e-mail žalované s tím, že odmítl návrh dohody na ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 17. 2. 2021 a sdělil, že o ukončení jeho pracovní neschopnosti neprodleně informoval svého přímého nadřízeného, nebyl mu však dosud přidělen plánovaný rozpis směn ani nebyl odeslán na mimořádnou zdravotní prohlídku, a žádal, aby byl do sedmi dnů informován o termínu konání této prohlídky. Ještě téhož dne sdělil jednatel žalované žalobci, že domluvil termín lékařské prohlídky na 30. 3. 2021. Dne 24. 3. 2021 žalovaná zaslala žalobci dopis, v němž mu vytýká, že se od 9. 2. 2021 nedostavil do místa výkonu práce, k výkonu práce a návštěvě lékaře s tím, že ho žalovaná vyzvala, aby tak neprodleně učinil. Dne 30. 3. 2021 žalovaná požádala o posouzení zdravotního stavu žalobce žádostí o provedení prohlídky pracovně lékařské péče pro zaměstnance po dlouhodobé pracovní neschopnosti. Dle lékařského posudku dne 30. 3. 2021 vystaveného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] šlo o mimořádnou lékařskou prohlídku s výsledkem, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce (přičemž na tento závěr byl posudek opraven lékařkou, když zpočátku byl vyznačen závěr, že žalobce je zdravotně nezpůsobilý). Dne 9. 4. 2021 žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem z důvodu, že se žalobce od 9. 2. 2021 do 24. 3. 2021 nedostavil na pracoviště k výkonu práce, ani neoznámil důvod své nepřítomnosti žalované, z tohoto důvodu je toto období posuzováno jako neomluvená absence a tím porušení pracovní kázně hrubým způsobem, dále je v listině uvedeno, že pracovní poměr končí 9. 2. 2021. Žalobce dopisem ze dne 6. 5. 2021 sdělil žalované, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 4. 2021 považuje za neplatné a že trvá na dalším zaměstnávání. Dle informace o ukončení dočasné pracovní neschopnosti byl žalobce od 20. 2. 2020 v pracovní neschopnosti, která byla ke dni 8. 2. 2021 ukončena. Dle lékařské zprávy ze dne 3. 6. 2021 vystavené [anonymizováno] [jméno] [příjmení] bylo konstatováno pracovní omezení žalobce vzhledem k probíhajícímu onemocnění – zákaz práce s výskytem a rizikem vibrací, těžké fyzické zátěže s přenášením břemen nad 10 kg a na delší vzdálenosti, dále se nedoporučuje práce v pohybu a s nářadím, které vyvíjí vibrace, lehčí práce vsedě možná. E-mailem ze dne 7. 6. 2021 jednatel žalované opakovaně vyzval žalobce k nástupu do zaměstnání, kde mu bude přidělena práce dle pokynů závodní lékařky. Dle výpovědi svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], dcery žalobce, byl její otec v pracovní neschopnosti, která trvala více než rok, byla ukončena v únoru a poté vyústila v přiznání invalidního důchodu. Když byla otci ukončena pracovní neschopnost, informoval svého mistra SMS, neví však přesně kdy. Dvakrát ho vezla do práce, jednou to bylo v březnu, kdy mu pan [příjmení] dával podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru, a následně 30. 3. vezla otce na mimořádnou lékařskou prohlídku. Dle výpovědi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která vystavovala lékařský posudek pro účely posouzení zdravotní způsobilosti žalobce, poté v tomto posudku provedla opravu, když bylo evidentní, že žalobce je práce neschopen, a protože ona se nevyzná úplně v právnických zkratkách a z lékařského pohledu neviděla rozdíl mezi důvodem c) a d), tak původně označila důvod c), že je žalobce zdravotně nezpůsobilý, poté závěr d), tedy že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce. Dle svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], který pracuje u žalované jako mistr výroby, byl tehdy nadřízeným žalobce, žalobce mu volal někdy zjara, nejspíš v březnu, ale přesné datum už si nepamatuje, říkal, že mu skončila pracovní neschopnost, že už je přes měsíc doma, ale že do práce nepůjde, protože nevydrží stát na nohou. Nevěděl, co mu má poradit, tak mu řekl, ať se jde zeptat na pracovní úřad. Dle výpovědi žalované (jejího jednatele) žalobce byl rok v pracovní neschopnosti a o tom, že mu tato pracovní neschopnost končí, se dozvěděli od sociálky, kdy zpráva došla do datové schránky, a to dne 8. 2.2021, od té doby o žalobci skoro měsíc neslyšeli a neměli o něm žádné informace. Návštěvy žalobce proběhly dvě, byly někdy koncem února, začátkem března, a poté jednání s žalobcem probíhalo 17. 3. 2021.

5. Okresní soud uzavřel, že žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici dělník – obráběč od 1. 7. 2015 a od 20. 2. 2020 byl až do 8. 2. 2021 v pracovní neschopnosti. Po ukončení pracovní neschopnosti se však hned nedostavil na pracoviště a neinformoval žalovanou o svém zdravotním stavu, což se stalo až formou telefonického rozhovoru s nadřízeným žalobce zřejmě koncem února 2021, kdy během tohoto rozhovoru žalobce sdělil, že jeho zdravotní stav neumožňuje výkon práce a že mu bude přiznán invalidní důchod s tím, že se dotazoval na další postup a bylo mu doporučeno, ať se obrátí na úřad práce. Nadřízený žalobce jej však nevyzval, aby se dostavil na pracoviště vzniklou situaci řešit, či k výkonu práce. Následně se dne 17. 3. 2021 žalobce dostavil na pracoviště na jednání s jednatelem žalované, kdy mu bylo nabídnuto uzavření dohody o ukončení pracovního poměru, což však žalobce následně e-mailem odmítl, a sdělil žalované, že o ukončení pracovní neschopnosti neprodleně informoval svého přímého nadřízeného, nebyl mu však dosud přidělen plánovaný rozpis směn, ani nebyl odeslán na mimořádnou zdravotní prohlídku s tím, že žádal, aby byl do sedmi dnů informován o termínu konání této prohlídky. Na to mu jednatel žalované odpověděl, že domluvil termín lékařské prohlídky na 30. 3. 2021 a následně žalovaná dne 24. 3. 2021 vytkla žalobci, že se od 9. 2. 2021 nedostavil do místa výkonu práce, k výkonu práce a návštěvě lékaře, s tím, že ho žalovaná vyzvala, aby tak neprodleně učinil. Dne 30. 3. 2021 se žalobce podrobil lékařské prohlídce u [anonymizováno] [jméno] [příjmení] s výsledkem, že pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce, přičemž na tento závěr byl posudek opraven lékařkou, když zpočátku byl vyznačen závěr, že žalobce je zdravotně nezpůsobilý. Z lékařské prohlídky žalobce odvezla na pracoviště svědkyně [jméno] [příjmení], kde žalobce jednal opět s jednatelem žalované, a když odcházel, tak za ním přišel jednatel, ať si vyklidí skříňku a odevzdá klíče. Poté dne 9. 4. 2021 žalovaná doručila žalobci okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že se žalobce od 9. 2. 2021 do 24. 3. 2021 nedostavil na pracoviště k výkonu práce, ani neoznámil důvod své nepřítomnosti žalované, z tohoto důvodu je toto období posuzováno jako neomluvená absence, a tím porušení pracovní kázně hrubým způsobem. U žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 50 %, s tím, že den vzniku invalidity byl stanoven na 10. 12. 2020, jak plyne z posudku o invaliditě ze dne 15. 2. 2021. Žalobce se dovolal dne 6. 5. 2021 u žalované neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a sdělil jí, že trvá na dalším zaměstnávání. Okresní soud dospěl k závěru, že u žalobce byla ukončena jeho pracovní neschopnost, přesto se jeho zdravotní stav nezlepšil a ani po ukončení této pracovní neschopnosti nebyl žalobce zdravotně způsobilý vykonávat pro žalovanou dosavadní práce, tedy konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, což vyplývá jednak z posudku o invaliditě ze dne 15. 2. 2021, kterým byl žalobce uznán invalidním, tak i z lékařského posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 30. 3. 2021. Proto tedy nebylo jednání žalobce, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru (tedy jeho neomluvené absence), porušením jeho povinnosti, pro kterou by mohla žalovaná jeho pracovní poměr platně okamžitě zrušit podle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 4. 2021 tedy je neplatné. Okresní soud uvedl, že žalobci lze vytknout, že o svém zdravotním stavu včas (tedy ihned po skončení pracovní neschopnosti) neinformoval žalovanou, toto pochybení žalobce ale dle názoru okresního soudu jednak nedosahuje intenzity hrubého porušení právních předpisů, jednak, a to především, toto chování žalobce nebylo uplatněno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a proto toto pochybení žalobce nemohlo mít na platnost okamžitého zrušení pracovního poměru vliv.

6. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná včas odvolání. Namítala, že druhé jednání před okresním soudem proběhlo bez jakéhokoliv odůvodnění před senátem, který byl obsazen v jiném složení, než při prvním jednání soudu, a tudíž jí bylo odebráno její základní právo na svého zákonného soudce, a taktéž jiný senát nemohl být v rámci tohoto postupu řádně seznámen s již provedenými důkazy před okresním soudem, které proběhly v rámci prvního jednání tohoto soudu. Nesouhlasila s hodnocením důkazů provedeným okresním soudem, když uvedla, že okresní soud důkazy vyhodnocuje v rozporu s tím, jak zazněly před soudem v rámci výpovědi jednotlivých svědků, popř. které vyplývají z dalších listin, které byly soudu předloženy. Jsou dokonce uváděny zjevné nepravdy, když např. je uvedeno, že žalobce sdělil v rámci hovoru s nadřízeným, že jeho zdravotní stav neumožňuje výkon práce a že mu bude přiznán invalidní důchod, když o hovoru ve skutečnosti uváděl žalobce, že svému nadřízenému pouze uvedl, že neví, co má dělat a že do práce nepůjde. To svědčí tomu, co uváděla žalovaná, že žalobce se poprvé ozval žalované až někdy na konci poloviny března 2021 s tím, že následně osobně jednal s jednatelem, který mu nabídl s ohledem na jeho tvrzení ukončení pracovního poměru dohodou. S tím žalobce nesouhlasil. Žalobce se však vůbec nezajímal o možný nástup do práce a taktéž nijak nezdůvodňoval, proč do práce nechodí. Žádný hodnověrný důkaz tedy neprokázal tu skutečnost, že by žalobce oznámil žalované již v únoru 2021, jak je to s jeho zdravotním stavem – první kontakt byl až v polovině měsíce března 2021. Též nebylo prokázáno, že by žalobce jednoznačně žalované sdělil nějakou konkrétní zdravotní diagnózu související s jeho dlouhodobou pracovní neschopností, popř. že by žalované označil nějaká konkrétní omezení, která mu brání v nástupu do práce, popř. která omezují jeho možnost provádět svoje dřívější zařazení u žalované. Poukazovala na to, že o lékařskou prohlídku byla požádána orgánem sociálního zabezpečení a na základě této prohlídky se dne 30. 3. 2021 dozvěděla, že žalobce je zdravotně nezpůsobilý (bez bližší specifikace). Nikdy neobdržela rozhodnutí o invaliditě žalobce. Z důvodu, že žalobce žádným způsobem nereagoval, do práce nechodil a neinformoval ji o překážkách, které mu zabraňují ve výkonu práce a tím splnění základní povinnosti zaměstnance, přistoupila poté k ukončení jeho pracovního poměru okamžitým zrušením dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce. Zdůraznila, že dle jejího názoru dosahuje více než třicetidenní neomluvená a nezdůvodněná absence žalobce takové intenzity, že ji opravňovala k postupu, který zvolila, tzn. k okamžitému zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovní kázně. Vytýkala okresnímu soudu, že sice připustil, že žalobce porušil svoji základní povinnost, která mu vyplývala z uzavřeného pracovního poměru, ale následně hovoří o intenzitě porušení, tj. zda toto porušení naplňuje onu míru závažného porušení povinností. Okresní soud přecenil nejednání žalobce, když vyhodnotil, že jeho nekonání nedosahuje takové intenzity, které by opravňovalo žalovanou uplatnit postup dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce. Navrhla, aby bylo rozhodnutí okresního soudu změněno a žaloba byla zamítnuta.

7. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného.

8. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen„ odvolací soud“) přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu i řízení mu předcházející, doplnil dokazování listinnými důkazy a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Předně se odvolací soud zabýval námitkou žalované, že druhé jednání před okresním soudem proběhlo před senátem, který byl obsazen v jiném složení, než při prvním jednání okresního soudu, a proto jí bylo odebráno její základní právo na svého zákonného soudce. Námitka nebyla shledána důvodnou.

10. Ze sdělení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 7. 2022 vyplývá, že senát byl u druhého jednání v této věci sice v jiném složení, avšak přísedící účastníci obou jednání byli dle rozvrhu práce pro rok 2021 určeni jako přísedící soudního oddělení 17 C (strana 45 rozvrhu práce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pro rok 2021) a okresní soud má za to, že byl při rozhodování věci správně obsazen, i když byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (s jinými přísedícími), než v jakém začala být projednávána, neboť se jednalo o přísedící z téhož soudního oddělení, do něhož byla věc přidělena.

11. Z rozvrhu práce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pro rok 2021 bylo zjištěno, že do soudního oddělení 17 C byli přiděleni přísedící [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s tím, že jejich zastupování je vzájemné v rámci občanskoprávního oddělení.

12. Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky„ nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ a„ příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“. Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř.„ rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne“. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce. Znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako„ příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal„ nesprávně obsazený soud“. Dojde-li (v souladu s rozvrhem práce) k přidělení věci do příslušného soudního oddělení, je tím zároveň napevno postaveno, kdo (který soudce – soudci a kteří přísedící) je zákonným soudcem ve smyslu shora uvedeného ústavního pořádku. Je-li v příslušném soudním oddělení více přísedících, zákonnými soudci jsou všichni přísedící, kteří jsou zařazeni rozvrhem práce do tohoto soudního oddělení. Znamená to tedy nejen to, že věc může být projednána v senátě složeném ze soudce, který je v příslušném oddělení zařazen a kterýchkoliv přísedících zařazených v témže soudním oddělení, ale znamená to také, že, proběhne-li v projednávané věci více jednání, je věc projednána v souladu s právem na zákonného soudce i tehdy, je-li senát při jednotlivých jednáních složen vždy ze stejného soudce a z různých soudců téhož soudního oddělení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1542/2008).

13. Dle obsahu spisu proběhlo první jednání okresního soudu dne 21. 10. 2021 za přítomnosti předsedkyně senátu [anonymizováno] [jméno řešitele] [příjmení řešitele] a přísedících [přísedící], druhé jednání okresního soudu dne 17. 12. 2021 proběhlo za přítomnosti předsedkyně senátu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a přísedících [přísedící], tzn. u druhého jednání okresního soudu nebyla již přítomna přísedící [jméno] [příjmení], ale místo ní byl přítomen přísedící [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Přesto však nebylo žalované odebráno její základní právo na jejího zákonného soudce. Je tomu tak z toho důvodu, že dle rozvrhu práce pro rok 2021 byli všichni přísedící – tzn. [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení] určeni rozvrhem práce jako přísedící soudního oddělení 17 C, jejich zastupování v rámci tohoto oddělení bylo vzájemné a věc tedy byla projednána v souladu s právem na zákonného soudce. Na počátku druhého jednání okresního soudu sice okresní soud nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů ve smyslu § 119 odst. 3 o. s. ř., avšak tato vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákona č. 262/2006, zákoník práce (dále jen „zák. práce“), ve znění účinném ke dni doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, tj. k 9. 4. 2021, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

15. Dle § 38 odst. 1 písm. a/ zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Podle § 38 odst. 1 písm. b/ zák. práce od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

16. Okamžité zrušení pracovního poměru je mimořádným způsobem skončení pracovního poměru. Zákoník práce opravňuje zaměstnavatele, aby tímto způsobem ukončil pracovní poměr pouze ve výjimečných situacích, kdy by bylo neúnosné jeho další trvání až do uplynutí výpovědní doby. Pracovní poměr končí v těchto případech ihned. Účinky zrušovacího projevu totiž ze zákona nastávají dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru je doručen zaměstnanci. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

17. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000). Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016 a ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).

18. Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době (§ 38 odst. 1 písm. b/, § 301 odst. 1 písm. a/, b/ zák. práce). Naproti tomu zaměstnavatel je – mimo jiné – povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti (§ 103 odst. 1 písm. a/ zák. práce). Z uvedeného je zřejmé, že porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením právních předpisů, a tudíž ani důvodem pro rozvázání pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1979 sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31, roč. 1980). Obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2779/2005, ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 21 Cdo 714/2010, ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 21 Co 3806/2010 a ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 451/2015).

19. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního soudu vyjádřenými v odůvodnění jeho rozsudku, na které tímto odkazuje a které s ohledem na odvolací námitky žalované doplňuje pouze způsobem níže uvedeným.

20. Část žalobcem uplatněných odvolacích námitek směřuje proti hodnocení důkazů provedeného okresním soudem. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti, event. věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Důkazy, které jsou pro rozhodnutí bezvýznamné, se dále nezabývá. Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné). K důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Opačný postup soudu by měl za následek, že porušení obecně závazného právního předpisu by bylo promítnuto do skutkového stavu věci zjištěného soudem, a tím i do rozhodnutí vydaného na jeho základě. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti, event. věrohodnosti pak soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoliv, a získané zprávě o skutečnostech přisuzuje hodnotu věrohodnosti.

21. Všem těmto kritériím hodnocení důkazů provedené okresním soudem odpovídá a netrpí ani vnitřním logickým rozporem. Okresní soud v odůvodnění rozsudku jasně a zcela přiléhavě vysvětlil, z jakých důkazů svá skutková zjištění čerpal a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. K námitce žalované, že okresní soud učinil nesprávné zjištění, že žalobce oznámil žalované již v únoru 2021, jak to je s jeho zdravotním stavem, ale bylo to až 17. 3. 2021, je třeba uvést, že okresní soud v odůvodnění rozsudku pouze uzavřel, že se tak stalo zřejmě koncem února. Pokud žalovaná vytýkala okresnímu soudu, že žalobce neřekl, že v rámci hovoru se svědkem [příjmení] sdělil, že mu jeho zdravotní stav neumožňuje výkon práce, tak svědek [příjmení] sám uvedl, že mu žalobce řekl, že do práce nepřijde, že nevydrží stát na nohou (tzn. že mu jeho zdravotní stav neumožňuje vykonávat práci). Pokud žalovaná namítá, že nebylo prokázáno, že by žalobce hned informoval svědka [příjmení] o svém zdravotním stavu, tak okresní soud tuto skutečnost ani za prokázanou nepovažoval.

22. Žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy od 1. 7. 2015 jako dělník – obráběč. Od 20. 2. 2020 do 8. 2. 2021 byl v pracovní neschopnosti a poté do práce nenastoupil a ani žalované nesdělil důvod, a to až do 25. 2. 2021 (dle žalobce) nebo do 17. 3. 2021 (dle žalované), kdy se dostavil do práce a sdělil jednateli žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], že žádá o invalidní důchod. Dle svědka [jméno] [příjmení] (nadřízeného žalobce) mu žalobce zjara 2021 volal, že mu skončila pracovní neschopnost, že už je přes měsíc doma, ale že do práce nepůjde, že nevydrží stát na nohou. E-mailem ze dne 17. 3. 2021 sdělil žalobce jednateli žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], že mu dosud nebyl přidělen plánovaný rozpis směn, ani nebyl vyslán na mimořádnou zdravotní prohlídku k posouzení jeho zdravotní způsobilosti po dlouhodobé pracovní neschopnosti, přičemž na tuto prohlídku byl vyslán zaměstnavatelem 30. 3. 2021. Dle lékařského posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 30. 3. 2021 žalobce není zdravotně způsobilý, přičemž téhož dne se o tomto lékařském posudku (jeho závěrech) dozvěděla žalovaná, jak uvádí i ve svém odvolání. Dle posudku o invaliditě [stát. instituce] ze dne 15. 2. 2021 žalobci z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho pracovní schopnost o 50 %, den vzniku invalidity byl stanoven na 10. 12. 2020. Žalovaná dne 9. 4. 2021 zaslala žalobci listinu s názvem okamžité zrušení pracovního poměru, v němž žalobci oznamuje, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákona č. 262/2006 Sb., neboť porušil povinnost vyplývající z pracovních předpisů zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že od 9. 2. 2021 do 24. 3. 2021 se nedostavil na pracoviště k výkonu práce ani neoznámil důvod své nepřítomnosti zaměstnavateli a z tohoto důvodu je toto období posuzováno jako neomluvená absence a tím porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že podstatné je v této věci zjištění, zda zdravotní stav žalobce umožňoval, aby u žalované konal ty práce, které byl dle pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2015 povinen vykonávat. Objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k jeho zdravotnímu stavu, nepochybně vyplývá z rozhodnutí [anonymizováno 5 slov] [obec] ze dne 15. 2. 2021, dle něhož byl žalobce uznán invalidním (jde o invaliditu druhého stupně) s tím, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla o 50 %, a to již od 10. 12. 2020 a dále z lékařského posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 30. 3. 2021, dle něhož je žalobce zdravotně nezpůsobilý. Z uvedeného lékařského posudku (jehož závěr byl znám žalované dne 30. 3. 2021) i z rozhodnutí [anonymizováno 5 slov] [obec] vyplývá, že žalobce nebyl v důsledku svého zdravotního stavu schopen výkonu dosavadní práce, tedy konat osobně práce dle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Z tohoto důvodu nebylo jednání žalobce, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru (neomluvená absence) porušením jeho povinnosti, pro kterou by mohla žalovaná pracovní poměr žalobce platně okamžitě zrušit dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce. Pro úplnost je třeba uvést, že jednání žalobce spočívající v tom, že o svém zdravotním stavu neinformoval žalovanou ihned po skončení jeho pracovní neschopnosti, nebylo uplatněno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru.

23. Rozsudek okresního soudu tedy byl jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř.

24. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení úspěšná a je tedy povinna ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalobci náklady tohoto řízení. Náklady odvolacího řízení žalobce spočívají v nákladech jeho právního zastoupení, a to v odměně za dva úkony právní služby á 2 500 Kč (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 9. 2022), ve dvou paušálních náhradách hotových výloh á 300 Kč, v náhradě za ztrátu času ve výši 600 Kč, v náhradě cestovních výdajů ve výši 1 899 Kč k cestě z [obec] k jednání odvolacího soudu do [obec] a zpět ([značka automobilu] kombi, ujeto 230 km, spotřeba 8,1 l na 100 km, cena benzínu 33,80 Kč, náhrada za použití silničního motorového vozidla 4,40 Kč za 1 km jízdy); celkem činí náklady odvolacího řízení žalobce 8 099 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/, § 7, § 13 odst. 4 a odst. 5, § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).