25Co 19/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudců Mgr. Kláry Hrobské a Mgr. Jiřího Pacovského ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 110 022 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 9. 2022, č. j. 214 C 193/2021-198, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 11. 2022, č. j. 214 C 193/2021-203, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se v napadených výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 14 036 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 214 C 193/2021-198, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 109 622 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od 21. 8. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 360 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 62 675,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že byly splněny podmínky § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ ZoPOPV“) s tím, že došlo k opuštění místa dopravní nehody pojištěným bez zřetele hodného důvodu a tím ke ztížení řádného šetření žalobkyně jako pojistitele podle § 9 odst. 3 ZoPOPV.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podal včas odvolání žalovaný, a to proti jeho výrokům I. a III. Žalovaný namítal neurčitost tvrzení žalobkyně v porušení, které konkrétní povinnosti odvíjí svůj odpovědnostní nárok vůči žalovanému. Žalobkyně vymezuje povinnost žalovaného ohlásit dopravní nehodu s odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ZoPOPV a dále odkazuje na opuštění místa dopravní nehody dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) (správně zřejmě písm. c) ZoPOPV. Žalobkyně však nekonkretizuje, zda a jak se porušení povinnosti promítlo do sféry žalobkyně. Namítá zásadní nedostatek nenahlášení pojistné události žalovaným a odkazuje na povinnost součinnosti účastníka dopravní nehody s odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 ZoPOPV. Neurčitost tvrzení žalobkyně nebyla v průběhu řízení odstraněna a tato skutečnost se promítla i v rozsudku samém, který je neurčitý a jeho závěry jsou nepřezkoumatelné. V bodu 24 rozsudku soud konstatuje pouze nesplnění oznamovací povinnosti ze strany žalovaného, neupřesňuje však, o kterou z výše zmíněných oznamovacích povinností se jedná, zda o povinnost řidiče oznámit nehodu či o povinnost vyplývající pro žalovaného co by pojistníka. Žalobkyně nikdy v řízení netvrdila, že by u ní nastal škodlivý následek, ani to, jak se v její sféře projevil (eventualita možného následku spočívající ve zmaření možnosti řádného šetření ze strany pojistitele je zmíněna žalobkyní až ve vyjádření ze dne 15. 12. 2021, kde však uvádí, že z uvedeného jednání lze usuzovat na zmaření možnosti řádného šetření pojistitele). Žalobkyně však vznik žádného konkrétního následku jednání žalovaného netvrdila ani neprokazovala. Jelikož nebyl definován následek, absentuje rovněž tvrzení žalobkyně o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklým následkem. Žalovaný má za to, že jde o základní elementy jakéhokoliv odpovědnostního vztahu a v průběhu řízení nebyla nedostatečnost tvrzení ze strany žalobkyně odstraněna. Žalovaný se zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by v daném případě u pojistitele došlo ke zmaření či alespoň ztížení možnosti řádného šetření pojistné události (bod 24 rozsudku). Toto považuje za zásadní jak ve vztahu k odpovědnosti žalovaného dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b), tak dle § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV. Soud odlišně hodnotil situaci dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV, kdy dospěl k závěru, že nárok žalobce z tohoto důvodu je dán, neboť již samotné opuštění místa dopravní nehody v sobě zahrnuje znak protiprávnosti a není již třeba zjišťovat, zda došlo k znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Žalovaný s tímto právním názorem soudu nesouhlasí a má za to, že výklad zákonného ustanovení soudem prvního stupně je nesprávný a nemůže obstát ani v kontextu komentářové literatury a platné judikatury. Žalovaný ve svých předchozích podáních opakovaně rozebíral podstatu regresních nároků, kdy musí být vždy naplněny základní znaky odpovědnosti, a to protiprávní jednání, příčinná souvislost a škodný následek. Má za to, že z textu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV se podává, že opuštění místa dopravní nehody je uvedeno jako jeden z možných příkladů jednání vedoucího k znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, které mohou odpovědnost založit a jedná se o výčet příkladný, nikoliv však vyčerpávající. Z logického výkladu zákonného ustanovení pro úspěšné uplatnění regresního nároku je zřejmé, že samotné opuštění místa dopravní nehody musí u pojistitele vést ke znemožnění zjištění na straně pojistitele a jedná se o podmínku nutnou. Pokud soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že u pojistitele nedošlo ke zmaření ani k ztížení možnosti šetřit pojistnou událost (tedy mechanismus vzniku dopravní nehody, stejně jako její následky byly dostatečně objasněny), pak podmínky regresního nároku nemohou být nikdy dány. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že již samotné opuštění místa dopravní nehody z důvodu své protiprávnosti je dostačující pro oprávněnost regresního nároku ze strany žalovaného, jde o vadné právní hodnocení, které je proti smyslu a účelu zákona. Je nepřípustné, aby samotné protiprávní jednání bylo způsobilé odpovědnost z titulu regresního nároku založit, a to bez ohledu na zjišťování škodlivého následku a prokázanou existenci příčinné souvislosti. Žalovaný napadá závěr soudu, že jeho zaměstnanec byl povinen na místě nehody setrvat a pakliže místo nehody opustil, jednal protizákonně. Žalovaný v rámci svých tvrzení u soudu uvedl důvody, pro které nepovažoval za nutné na místě nehody setrvat a těmito se však soud prvního stupně nezabýval, a ani se s nimi nevypořádal. V době dopravní nehody vzhledem k rozsahu poškození vozidla a jeho tovární značce s jeho zaměstnanci [jméno] [příjmení] coby řidiče od vozidla škodícího, nejevila výši způsobené škody ve výši přesahující 100 000 Kč, tedy nebyla zřejmá. Poškození způsobené nálezem nebylo vizuálně rozsáhlé. Zaměstnanci v době, kdy opustil místo dopravní nehody, nebylo známo, že došlo na přední straně vozu [anonymizováno] i k nárazu do obecní lavičky, tedy ke vzniku hmotné škody na majetku třetích osob, když toto nebylo přes zadní část vozidla [anonymizováno] viditelné. Pokud by se odvolací soud neztotožnil s právním názorem žalovaného, pak žalovaný uvádí, že nesouhlasí s tím, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobci přiznáno právo na náhradu částky za opravené opravy vozidla a lavičky, a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Jelikož soud sám dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neprokázal doručení jakýchkoliv výzev k úhradě (před samotnou předžalobní upomínkou [anonymizováno] [příjmení]) do dispozice žalovaného, nejedná se o náklady účelné, za které by bylo možné žádat náhradu a její přiznání žalobci není důvodné. Pokud jde o oprávněnost nárokované částky za opravu osobního vozu, žalovaný namítá, že fakturovaná částka za opravu poškozeného osobního vozidla [anonymizováno] nebyla ze strany žalobkyně prokázána, když z doložených daňových dokladů není zřejmé, z jakých konkrétních položek se částka 107 845 Kč skládá, tedy, které konkrétní díly na vozidle vyměněny, v jaké ceně a nebylo ani prokázáno, že skutečně výměna proběhla, jak je tvrzeno. Rovněž fakturovaná částka za provedené práce v rozsahu 7 474,30 Kč zůstala neprokázána. Žalovaný rovněž vytýká soudu prvního stupně, že z rozsudku není zřejmé, z jakých zákonných ustanovení odpovědnost žalovaného vůči žalobci odvozuje. Odkazem na ustanovení § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“) soud své povinnosti řádně a přezkoumatelně odůvodnit své rozhodnutí nedostál. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o zamítnutí žaloby a přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že již v průběhu řízení k ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ZoPOPV tvrdila důvody, na jejichž základě uplatňuje postih vůči žalovanému a tím je zejména skutečnost, že žalovaný po dopravní nehodě nesplnil svoji povinnost dle zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu“) ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele. Žalovaný uvedl, že po nárazu do vozidla [anonymizováno] zpanikařil s tím, že měl u sebe hodně peněz z tržeb a měl strach, a proto z místa dopravní nehody ujel. Žalobkyně však právě uvedený důvod nepovažuje za zřetele hodný, ale spíše za účelový, a ani ničím podložený ze strany žalovaného. Ani pokud se řidiči nejevila škoda na poškozeném vozidle nijak vysoká, měl dostát povinnostem kladeným na něj pravidly silničního provozu. Rovněž nepodloženým tvrzením ze strany žalovaného zůstává tvrzená nevědomost o poškození lavičky ve vlastnictví města Kutná Hora. Pokud by zaměstnanec žalovaného po dopravní nehodě alespoň z opatrnosti zkontroloval zdravotní stav řidiče poškozeného vozidla, bylo by mu zřejmé, že došlo k poškození majetku ve vlastnictví třetí osoby. Zaměstnanec žalovaného však bez dalšího opustil místo dopravní nehody, aniž by se přesvědčil o skutečném rozsahu škody a zdravotním stavu řidiče z poškozeného vozidla. Není pravdou, že by žalobkyně měla k dispozici veškeré okolnosti rozhodné pro řádné šetření pojistné události k dispozici, neboť tyto informace k dopravní nehodě byly nahlášeny řidičem poškozeného vozidla, tedy osobou, v jejíž prospěch bylo následně vyplaceno pojistné plnění ze strany žalobkyně. Právě uvedené však nelze považovat za součinnosti pojištěného při šetření pojistné události, jak je předpokládáno v ustanovení § 8 ZoPOPV. Není spravedlivé požadovat po žalobkyni, aby vycházela při likvidaci pojistné události pouze z informací poskytnutých jedním ze dvou účastníků dopravní nehody, tím spíše, že byl zaměstnanec žalovaného, řidič škodícího vozidla [jméno] [příjmení] rozhodnutím [stát. instituce] uznán vinným mimo jiné ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. i) bodu 2, 4 zákona o silničním provozu tedy za neohlášení dopravní nehody policistovi a nedovolené opuštění místa dopravní nehody. Žalobkyně zdůraznila, že regresní nárok z povinného ručení je originárního charakteru, nepředstavuje náhradu škody, ale právo na náhradu vyplaceného pojistného plnění a vzniká až samotnou jeho výplatou. Proto nebylo možné, aby se přihlásila do správního řízení, byť o tom byla vyrozuměna. Přihlášení se svým nárokem nebylo možné ani z časového hlediska, kdy výzva správního orgánu k uplatnění nároku byla zaslána pouze [právnická osoba] s.r.o. a [anonymizováno] [obec] ke dni 10. 1. 2020, přičemž výplata první části pojistného plnění proběhla ke dni 21. 1. 2020 a v druhé části pojistného plnění dokonce až ke dni 17. 4. 2020. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by svůj nárok opřený o ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ZoPOPV uváděla jakkoli neurčitě, již v předžalobní výzvě ze dne 9. 8. 2021 žalobkyně tvrdila, že tento důvod uplatňuje z důvodu neohlášení dopravní nehody policistovi. Dle žalobkyně je nepravdivé tvrzení, že během řízení nebyla odstraněna pochybnost, o kterou oznamovací povinnost opírá svůj nárok, tedy zda-li je to povinnost oznámit dopravní nehodu uvedená v § 10 odst. 1 písm. b) ZoPOPV nebo je to povinnost součinnosti dle § 8 téhož zákona. Žalobkyně v daném řízení uplatňovala svůj nárok mimo jiné z kumulativního nesplnění uvedených povinností, které v konečném důsledku v souladu s ustanovením § 2914 o. z. dopadají na žalovaného jako zaměstnavatele řidiče, který porušil povinnost na ni kladenou zákonem o silničním provozu. Pokud žalovaný namítá, že nesouhlasí s právním hodnocením prvoinstančního soudu a má za to, že úspěšné uplatnění regresních nároků podle § 10 odst. 1 ZoPOPV předpokládá základní znaky odpovědnosti, a to protiprávní jednání, příčinnou souvislost a škodný následek, je úvaha žalovaného nesprávná, neboť v řízení nejde o nárok z titulu náhrady škody, ale o nárok na náhradu vyplaceného pojistného plnění, který nelze s náhradou škody zaměňovat, neboť probíhá v jiném režimu. Žalobkyně se plně ztotožňuje s posouzením regresního nároku soudem prvního stupně dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV. Dle názoru soudu prvního stupně je odpovědnost žalovaného dle dotčeného ustanovení dána bez ohledu na to, zda ujetím z místa dopravní nehody dojde ke ztížení šetřené pojistné události pojistitelem či nikoliv. Naopak žalovaný musí tvrdit a prokazovat důvod zřetele hodný, který jej opravňuje k opuštění místa dopravní nehody, kterým však není skutečnost, že zaměstnanec žalovaného pan [jméno] [příjmení] měl u sebe údajně větší obnos peněz a z tohoto důvodu opustil místo dopravní nehody. Dle žalobkyně k naplnění podmínek postihu pojistitele dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) zákona o povinném ručení postačuje opuštění místa dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu bez dalšího, aniž by bylo třeba prokazovat ztížení nebo znemožnění možnosti řádného šetření pojistitele nebo možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, jako je tomu například u postihovaného práva pojistitele § 10 odst. 1 písm. b) či písm. e) ZoPOPV nebo znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Argumentem pro podporu výše uvedeného závěru je užití jazykového výkladu pro ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV, kdy v daném ustanovení absentuje druhá část skutkové podstaty jako je tomu například i u ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ZoPOPV či ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) ZoPOPV. S přihlédnutím k jazykovému výkladu daného ustanovení je tedy nutno vycházet ze skutečnosti, že k naplnění tohoto postihu není třeba prokazovat ztížení nebo znemožnění možnosti řádného šetření pojistitele nebo možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění. Druhým argumentem pro podporu výše uvedeného závěru žalobkyně je užití historického a teleologického výkladu na dané ustanovení, neboť právní úprava postižního práva doznala značných změn od počátku jeho zavedení. V období mezi lety 1991 až 1999 byl regresní nárok [právnická osoba] jako jediného pojistitele s oprávněním poskytovat tento druh pojištění, založen vyhláškou Ministerstva financí č. 492/1991Sb., kterou se stanovil rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Podmínky regresního nároku pojistitele vymezovala uvedená vyhláška v § 11 tak, že pojistitel měl právo na úhradu peněžních částek, které plnil za pojištěného poškozený proti pojištěnému v případech, kdy pojištěný škodu způsobil úmyslně, pod vlivem alkoholu, po požití návykové látky, provozem motorového vozidla, které si dle pravomocného rozsudku soudu vydaného v trestním řízení přivlastnil nebo ho neoprávněně použil (spolupoužil), řídil motorové vozidlo bez platného řidičského oprávnění nebo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit motorové vozidlo, způsobil škodu motorovým vozidlem, které užil k provozu, ačkoliv tak učinit podle právních předpisů nesměl (vztahovalo se jen k technickým požadavkům na vozidlo), svěřil řízení motorového vozidla osobě, která neměla platné řidičské oprávnění nebo osobě, o níž věděl, že požila alkohol, návykové látky nebo lék označený zákazem řídit motorové vozidlo. Vyhláška č. 492/1991 Sb., byla zrušena vyhláškou Ministerstva financí č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů s účinností od 23. 9. 1999. Zákonné pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel bylo nahrazeno ZoPOPV platným ke dni 31. 12. 1999. Podmínky regresního nároku pojistitele vymezoval ZoPOPV ve znění účinném do 30. 4. 2004 v ustanovení § 10 odst. 1 tak, že pojistitel měl proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něj plnil, pokud prokáže, že pojištěný způsobil škodu úmyslně, porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, způsobil škodu provozem vozidla, které použil neoprávněně nebo bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst.

3. V § 10 odst. 2 bylo stanoveno, co se pro účely zákona rozumí porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích. Následně došlo k dalšímu vývoji tohoto ustanovení, přičemž žalobkyně upozorňuje zejména na zákon č. 304/2016, kterým bylo ustanovení § 10 ZoPOPV novelizováno s účinností od 23. 9. 2016 a doznalo značných změn. Touto novelou byla zcela vypuštěna podmínka příčinné souvislosti mezi požitím alkoholu a způsobením újmy ze zákona pro uplatnění postižního práva pojistitele a byla ponechána pouze u postižních důvodů týkajících se technického stavu vozidla, kde má zkoumání této podmínky smysl. Dále byl nově do ustanovení § 10 odst. 1 ZoPOPV vložen důvod postižního práva zakotveného v písmenu c). Novela tak doznala zpřísňujících změn směrem k pojištění. Žalobkyně poukázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 304/2016 Sb., která uvádí:„ zpřesňuje se ustanovení zakládající právo pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění, včetně doplnění těch případů, kdy řidič z místa nehody ujel nebo jinak postupoval s cílem vyhnout se například dechové zkoušce nebo zcela znemožnil určení viníka nehody. Ujetí od nehody nebo nevrácení se na její místo, aniž by k tomu byla objektivní příčina, respektive neohlášení takové nehody, nemůže být beztrestným chování, viníka nehody“. Smyslem postihového práva je oslabení pojistné ochrany pojištěného v případě jeho nepřípustného počínání, a to právě vznikem postihového práva pojistitele. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že průzkumy ukazují (například statistika BESIP), že řidiči čím dál častěji ujíždějí od dopravních nehod, a to jak v případě, že dojde k hmotné škodě na vozidlech, tak rovněž od nehod, při kterých byly zraněny či zemřely jiné osoby a je tak činěno zejména s cílem vyhnout se například dechové zkoušce nebo znemožnit určení viníka nehody. Na takové počínání lze rozhodně hledět jako na nepřípustné, neboť samotné ujetí od dopravní nehody je závažným porušením povinnosti účastníka provozu, kterým je často naplněna skutková podstata trestného činu neposkytnutí pomoci dle § 150 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zároveň je tím často znemožněno Policii určit viníka dopravní nehody a tím i pro pojistitele znemožnění určení škůdce a poškozeného, neboť pojistitel sám bezprostředně po nehodě žádné šetření v místě nehody neprovádí a je plně odkázán na šetření policie. Je nepřiměřené a nespravedlivé, aby pojistitel měl povinnost prokazovat ztížení nebo znemožnění šetření pojistitele v případě ujetí škůdce od dopravní nehody. Žalobkyně se přiklání k prvnímu výkladu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV, že je zapotřebí naplnění alespoň jednoho z důvodů, a to buď opuštěním místa dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu, nebo jiné znemožnění zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody. Pokud by byl připuštěn výklad žalovaného § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV, tak by při tzv. ujetí od dopravní nehody musela žalobkyně ještě prokazovat, že pojištěný znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody právě ujetím od nehody, což by bylo ustanovení mírnější pro řidiče, než jaké bylo před novelou, a dle názoru žalobkyně to nebylo úmyslem zákonodárce. Před novelou totiž postačovalo prokázat ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle ustanovení § 9 odst. 3 ZoPOPV, což znamenalo dle judikatury i šetření okolností rozhodných pro užití postižního práva. Znamenalo by to, že pokud by ujetím od nehody nedošlo pouze ke ztížení šetření příčin nehody nebo ke znemožnění šetření okolností pro užití postižního práva, nárok na postih by nevznikl. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené je názoru, že ujetí od dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu má být tedy postihováno bez dalšího. Dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného o nedostatečném prokázání oprávněnosti a výši žalovaných částek. Žalobkyně k uvedenému sděluje, že veškeré požadované částky byly řádně podloženy daňovými doklady, a to fakturou [číslo] fakturou [číslo] dále výpočtem z expertního systému [anonymizováno]. Pokud měl žalovaný pochybnosti o výši těchto částek, měl již před soudem prvního stupně navrhnout důkaz znaleckým posudkem, který by výši vyplacených částek přezkoumal, avšak takový důkazní návrh ze strany žalovaného vznesen nebyl. Žalobkyně navrhla, aby ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v napadeném rozsahu podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

5. Výrok II. napadeného rozsudku nebyl odvoláním napaden, nebyl proto přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci v souladu s ustanovením § 206 odst. 2 o. s. ř.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z následně zjištěného skutkového stavu: dne 22. 10. 2019 došlo v [obec] v [údaj o čase] [anonymizováno] k dopravní nehodě, kterou zavinil zaměstnanec žalovaného [jméno] [příjmení], který řídil škodící vozidlo [anonymizována dvě slova], [registrační značka]. Při nehodě byla způsobena hmotná škoda na vozidle [anonymizována dvě slova], [registrační značka], ve vlastnictví [právnická osoba] s.r.o. a také na městském mobiliáři, lavičce ve vlastnictví města Kutná Hora. Řidič škodícího vozidla opustil místo dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu. Škodící vozidlo bylo v době nehody pojištěno u žalobkyně podle ZoPOPV. Dopravní nehoda byla nahlášena 22. 10. 2019 v [údaj o čase] hodin poškozeným a jím také byla popsána a jím byl objasněn mechanismus jejího vzniku. Škodícímu vozidlu upadla na místě dopravní nehody přední registrační značka. Řidič škodícího vozidla byl slyšen na Policii ČR dne 29. 10. 2019. Poškozené vozidlo bylo opraveno, na jeho opravu byla vystavena faktura dne 19. 12. 2019 a vozidlo bylo předáno poškozené společnosti. Dne 17. 1. 2020 nahlásil škodu na městském mobiliáři, a to lavičce města Kutná Hora pojištěný [jméno] [příjmení], dne 20. 1. 2020 bylo [anonymizováno] [obec] žalobkyní zaplaceno pojistné plnění za poškozenou lavičku v částce 2 177 Kč. Dne 19. 3. 2020 byla žalovaným hlášena škodní událost týkající se škody na poškozeném vozidle [anonymizována dvě slova] s uvedením pojištěného vozidla [anonymizována dvě slova]. Dne 16. 4. 2020 bylo žalobkyní vyplaceno pojistné plnění 107 840 Kč [právnická osoba] s.r.o. a téhož byla žalovanému žalobkyní oznámena výplata předmětného pojistného plnění na škodnou událost.

7. Soud prvního stupně věc správně posoudil podle ZoPOPV. Podle § 2 písm. f) ZoPOPV se pro účely tohoto zákona rozumí, že pojištěným je ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje.

8. Podle § 6 odst. 1 ZoPOPV se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě.

9. Podle § 8 odst. 1 ZoPOPV je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele.

10. Podle § 9 odst. 3 ZoPOPV je pojistitel povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění podle jednotlivých nároků poškozeného včetně způsobu stanovení jeho výše, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z pojištění odpovědnosti a nároky poškozeného byly prokázány, nebo b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitele sníženo, anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě ukončit šetření.

11. Podle § 10 odst. 1 písm. b) a c) ZoPOPV má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, či bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody.

12. Podle § 47 odst. 1, 4 a 5 zákona o silničním provozu, dopravní nehoda je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy, c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody. Povinnost podle odstavce 4 platí i v případě, kdy při dopravní nehodě a) dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle, b) dojde k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích nebo c) účastníci dopravní nehody nemohou sami bez vynaložení nepřiměřeného úsilí zabezpečit obnovení plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že zaměstnanec pojištěného způsobil dopravní nehodu, na základě které došlo ke škodě na vozidle poškozeného. Řidič škodícího vozidla na místě dopravní nehody nesetrval, záznam o nehodě nesepsal a na Policii ČR ji neohlásil.

14. Odvolací soud uzavírá shodně jako soud prvního stupně, že v řešené věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) ZoPOPV, neboť řidič škodícího vozidla sice nesepsal společný záznam o dopravní nehodě a ani neohlásil dopravní nehodu, která je škodnou událostí, avšak nebylo prokázáno, že by v souvislosti s tímto jednáním řidiče škodícího vozidla byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele. Shora uvedené ustanovení předpokládá kumulaci obou podmínek (nesepsání společného záznamu o dopravní nehodě nebo neohlášení dopravní nehody a v důsledku tohoto chování ztížení či znemožnění šetření pojistné události). Policie však byla na místo dopravní nehody přivolána bezprostředně po nehodě řidičem poškozeného vozidla a provedla její šetření.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že v řešené věci byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV, neboť řidič škodícího vozidla z místa dopravní nehody bez zřetele hodného důvodu ujel. Obranu žalovaného založenou na tvrzení, že způsobenou škodu považoval za nižší než 100 000 Kč, neviděl poškození vozidla [anonymizována dvě slova] v přední části a převážel větší množství peněz z tržeb, a proto nezastavil a od dopravní nehody ujel, neshledal odvolací soud za relevantní ve smyslu shledání zřetele hodných důvodů pro jeho chování. Žalovaný musel zaznamenat reakci poškozeného vozidla [anonymizována dvě slova], které po nárazu do jeho zadní části škodícím vozidlem bezprostředně narazilo do lavičky, kterou poškodilo. Sama skutečnost, že by žalovaný převážel větší množství finančních prostředků z tržeb, není dle odvolacího soudu důvodem zřetelem hodným, který by ho opravňoval k opuštění místa dopravní nehody. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5132/2015, ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Byť jde o rozhodnutí podle dřívější úpravy lze je využít i za aktuální právní úpravy. Jinými slovy pojistitel, pokud řidič škodící vozidla opustí místo dopravní nehody, aniž by se vyjádřil orgánům nehodu vyšetřujícím její průběh, je zpravidla odkázán pouze na tvrzení řidiče poškozeného vozidle a není schopen zjistit např., zda již vozidlo nebylo poškozeno před nehodou, zda nehodu nespoluzpůsobil řidič poškozeného vozidla (např. tím, že by telefonoval, ad.). Odvolací soud má za to, že z dikce ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV je zřejmé, že opuštění místa dopravní nehody je samostatnou skutkovou podstatou, neboť ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) ZoPOPV pokračuje ve větě:„ nebo jinak ztížil“. Zákon tedy předpokládá i jiné ztížení šetření dopravní nehody pro pojistitele než pouze opuštění místa dopravní nehody a samotné opuštění dopravní nehody již v sobě obsahuje ztížení šetření pojistitele.

16. K odvolacím námitkám žalovaného, že tvrzení žalobkyně byla v řízení neurčitá odvolací soud konstatuje, že žalobkyně od počátku řízení tvrdí, že řidič škodícího vozidla způsobil dopravní nehodu, kterou neohlásil, z místa dopravní nehody bezdůvodně ujel a ztížil tak žalobkyni šetření pojistné události.

17. K námitce žalovaného ohledně výše škody odvolací soud konstatuje, že škoda byla zjištěna provedením dokazování před soudem prvního stupně (fakturace, výpis ze systému [anonymizováno]). Soud prvního stupně se položkám uvedeným ve vyúčtování opravy poškozeného automobilu Kia Ceed podrobně věnoval, přezkoumal je, což se mimo jiné podává z odůvodněnírozsudku v bodě 28, na který odvolací soud odkazuje. Navíc žalovaný výši škody nesporoval, ani žádné důkazy nenavrhoval.

18. Soud prvního stupně správně posoudil požadované příslušenství tak, že žalovaný se s plněním žalobkyni dostal do prodlení podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), správně určil výši úroku z prodlení ve shodě s ustanovením § 1970 o. z. a ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. K námitce žalovaného o nedůvodném přiznání částky 1 200 Kč žalobkyni, neboť neprokázala výzvy k zaplacení učiněné žalovanému, odvolací soud konstatuje, že podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. Přijetím uvedeného nařízení vlády Česká republika splnila svoji harmonizační povinnost a implementovala nová pravidla vyplývající ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen„ směrnice“). Podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 47 Co 70/2016,„ ze záměru vyjádřeného ve směrnici tedy vyplývá, že přiznáním práva na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle nařízení vlády nemá být nahrazováno právo věřitele na náhradu nákladů právního zastoupení. Pro přiznání tohoto nároku není třeba předžalobní výzvy, neboť tyto nahrazované náklady představují zejména interní výdaje věřitele, které vznikají při kontrole dodržování smluvních závazků, např. náklady na vedení evidence pohledávek nebo náklady související s telefonickou, či písemnou urgencí dlužníka věřitelem“. Odvolací soud uzavírá, že soudem prvního stupně byla žalobkyni správně přiznána částka 1 200 Kč podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

20. Odvolací soud s odkazem na vše shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správně určené výše náhrady nákladů řízení. Žalobkyně měla před soudem prvního stupně neúspěch v nepatrné části a soud jí správně podle ustanovení § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. přiznal úplnou náhradu nákladů řízení, jejíž výši správně vyčíslil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen„ AT“) a rovněž správně určil lhůtu k plnění této povinnosti (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a místo plnění k rukám právního zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) Odvolací soud pro stručnost na podrobné odůvodněnívýpočtu výše nákladů soudu prvního stupně odkazuje.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch ve věci. Žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, a to za 2 úkony právní služby po 5 500 Kč dle § 7 AT, z pct 110 022 Kč, a za 2 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve spojení s jeho ustanovením § 11 odst. 1 písm. d) vyjádření k odvolání a písm. g) účast při odvolacím jednání. Žalobkyni bylo přiznáno 21% DPH, neboť její právní zástupce prokázal, že je plátcem této daně. Účelně vynaložené náklady žalobkyně v odvolacím řízení činí 14 036 Kč a žalovanému bylo uloženo jí je zaplatit v obecné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám jejího právního zástupce (ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení